Všehochuť - Články

Kdo neskáče, není Čech.

Sat, 19 May 2012 07:32:07 +0200

Ještě jsem se ani pořádně nevzbudil a už mně v hlavě klokotá dnešní sportovní sobota. Naši hoši, jak jim pěkně říkáme, když vyhrávají, se zase jednou blýskli a položili na lopatky Švédy, kteří byli nuceni vypít pohár hořkosti až do dna a obávám se, že je na čas přešla chuť na hokejové klání s našim mužstvem. Tentýž osud nadělili Slováci Kanaďanům a tak se stalo, že dnes vypukne k večeru bratrovražedný boj. Na ten já se musím připravit, abych si ti naše vítězství vychutnal se všim všudy. A tak jsem vzal k ruce papírek /jak by také ne při mé skleroze/ a udělal si seznam úkolů, které budu muset splnit, než zasednu k obrazovce. Napsal jsem na něj:

- znovu se podívat, kdy přenos začíná, protože se znám a pro jistotu na tento čas natáhnout budíka

- vyleštit obrazovku nejmenovaným čistícím prostředkem, jehož vtíravá reklama mně jde na nervy

- připravit cedulku na dveře s nápisem "Jsme na dovolené" a vypnout domovní zvonek

- vypnout mobilní telefon raději už teď. Pro jednou se to nezblázní.

- najít v šuplíku leukoplast a připravit deseticentimetrový proužek pro případ, že by moje žena neuposlechla varování, že na mne během přenosu nemá mluvit

- zkontrolovat, jestli mám v košíku chipsy, čokoládové oplatky a buráky

- nakrájet čabajku na kolečka a nechat odpočinout v ledničce

- do ledničky vložit slivovici pro případ výhry,fernet pro případ prohry

- k levé straně stolku přistavit "bobek" na uložení nohou

- prohlédnou lustr, je-li dobře upevněn. Můj řev po vstřelení gólu je pomocí decibellů neměřitelný.

- omezit během dne příjem tekutin a tím pádem jejich nutnou likvidaci během přenosu

- nachystat telefonní čísla všech mých slovenských přátel, aby bylo možno jim ihned po naší výhře položit otázku, jak se jim zápas líbil. V případě naší prohry /nedej pámbu/ mobil nechat vypnutý.

To by tak asi bylo. Po takové přípravě by v tom byl čert, abychom nevyhráli. A já sázím pro naše barvy 3:1 a pokud máte také tip, jen se nestyďte a sem s ním. Nic vás to nebude stát, ovšem vyhrajete třeba jen dobrý pocit.

A naši výhru to můžeme oslavit shlédnutím finále Ligy mistrů mezi Bayernem Mnichov a Chelsea FC. Bude se asi koukat i Messy a ostatní bukanýři z Barcelony, kterým zmrzl úsměv na tváři už před pár týdny.

Sportu zdar!

U3V: malá, ale moje

Wed, 16 May 2012 07:04:26 +0200

Mám to za sebou. Prokousal jsem se poznámkami z přednášek, chabými vzpomínkami na lekce češtináře prof.Dlaska na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, setkáními s literárními klasiky 19. století na omšelých stránkách vypůjčených knih z mistní knihovny, kde jsem vypomáhal knihovníkovi, procházkou na ochotnických prknech ve hře J.K.Tyla Paličova dcera, kde jsem hrál indiána a světe div se, hráli jsme až na krajské přehlídce v Luhačovicích a skončili bez vavřínů. Samozřejmě jsem nepohrdl internetovými stránkami a kroutil hlavou nad tím, co všechno se tam mohu dočíst o spisovatelích a spisovatelkách tohoto období. Dnešní "Blesk" by s nimi nepohrdl. No a sedl jsem ke klávesnici, poručil si šálek kávy, šel si ji uvařit a pak začal smolit stránky závěrečné práce, které se dostaly k posouzení v takovémto stavu:

UNIVERZITA TOMÁŠE BATI VE ZLÍNĚ

Univerzita třetího věku

Česká literární klasika dnešku

1. Česká literatura a současnost

V současnosti se česká literatura nachází ve stádiu, kdy plně odráží současný stav společnosti a víceméně zmizely mantinely, které vymezují kvalitu a literární hodnotu děl. Do popředí vystoupily komerční tlaky, které řadí literaturu do řady, v níž rozhoduje o umístění díla množství prodaných výtisků bez ohledu na přínos pro čtenáře. V literatuře je dnes dovoleno vše od sladkých milostných románků, přes sex, který prostupuje každou stránku až po vulgarismy nehrubšího zrna. Záplava této vesměs brakové literatury se promítá do filmové tvorby, divadelních a televizních inscenací i časopisů a zanechává po sobě hlubokou brázdu, na jejímž dně je stále ještě živá ta část naší literatury, která svou kvalitou snese srovnání s tím, co jsme v minulosti považovali za klasiku a považujeme dodnes. Pokud se vypravíme do druhé poloviny minulého století, vyvstanou nám před očima jména jako Bohumil Hrabal, Jan Drda, Ota Pavel, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík nebo Milan Kundera. A přidal bych sem i Jaromíra Tomečka, který byl zřejmě nejvýraznější spisovatelskou osobností v oblasti vztahu k přírodě a její ochraně.

Současný čtenář středního a vyššího věku, obklopen obrovskou nabídkou literatury českého i zahraničního původu "loví" v této nesourodé "knihovně" to, co odpovídá jeho vkusu, zájmu a představám. Je pravděpodobné, že předmětem zájmu o českou literaturu je především literatura dvacátého století, kde dominuje Karel Čapek a na předních místech stojí autoři již zmínění. Když se dostaví nostalgie, přijde i ohlédnutí za minulostí, která ve čtenářském výběru hrála hlavní roli. Kdo si nevzpomene třeba na francouzské literáty 19.století, třeba na Stedhala, V.Huga, A.Dumase, G.Flauberta a dalších, s nimiž společně a nerozlučně kráčeli stránkami vypůjčených knih i čeští romantici v poezii, epice i dramatu. Mně studium českých literátů konce 18. a celého 19.století takovou nostalgii navodilo a věnovalo mi nejedno příjemné překvapení.

2. Plejáda autorů

Pokud chceme v uvedeném období hledat autory, kteří mohou být zajímaví a čteni našimi současnými generacemi, překvapí nás jejich počet a způsob prezentace jejich děl, mnohdy způsoby dnes neobvyklými. Rozhodně se na tom podílí především přední představitelé obrozenecké generace, Josef Dobrovský a Josef Jungmann, osobnosti preromantické obrozenecké generace.

Josef Dobrovský, představitel obrozenecké generace u nás, kněz, jezuita, filolog a historik, též zakladatel slavistiky psal skoro výlučně německy, ale jeho filologické práce se významným způsobem podílely na uchování českého jazyka. Patřil do první generace národních buditelů tak jako třeba J.Jungmann, V.Hanka, J. Kolár, F.L.Čelákovský, P.J.Šafařik, F.Palacký a dramatici J.K.Tyl spolu V.K.Klicperou. Jeho dílo "Zevrubná mluvnice česká" se stala základem spisovné češtiny. Do té doby okrajový český jazyk se stal plně uznávanou řečí. Pečlivě veden a vychováván se jazyk přenesl z let dospívání do let dospělosti.

V Jungmannově básnické a vědecké škole, v níž byly soustředěny skoro všechny současné vědecké a literární osobnosti /třeba F.Palacký,J.E.Purkyně, F.L.Čelákovský/ se její protagonista ujal zpracování Česko-německého slovníku, který se stal dalším významným krokem ve vzniku spisovné češtiny. Slovník obsahuje 120 000 hesel a je důkazem Jungmannovy neobyčejné pracovitosti i vzdělanosti, kde dále vedle prací jako "Historie literatury české" je nepřehlédnutelná překladatelská činnost z němčiny, francouzštiny a angličtiny /třeba autoři John Milton, Francois René de Chateaubriand a Johann Wolfgang Gothe/.

K.H.Borovský, B.Němcová

Buditelský program přenesli na pole politické K.H.Borovský a B.Němcová. Borovský zejména svou kritikou politického systéme kolem roku 1848 a Němcová tím, že ji zaujal utopistický socialista František Matouš Skácel a stala se členkou Českomoravského bratrstva.

Do české klasiky vstoupili v té době také představitelé romantismu K.H.Mácha, V.K.Klicpera, J.K.Tyl, K.J.Erben, K.Sabina i dnes už skoro neznámá jména jako J.J.Langer, J.V.Frič. B.Jablonský V.B.Nebeský, F.J.Rubeš a představitelé realismu, kteří reagovali na Bachův absolutismus, Slovanský sjezd v roce 1848 a ohlasy na pařížskou komunu.

K.H.Mácha, J.K.Tyl, K.J.Erben, K.Sabina

Skupina literátů zvaná "Májovci" obdivovala český romantismus a z něj pak přední její osobnost, Karla Hynka Máchu. Jejich program stavěl na presentaci pravdivé skutečnosti, jejího studia v celé její šíři. Studium evropské literatury považovali za velmi důležité zejména při snaze vyrovnat českou literaturu na úroveň evropskou.

V.Hálek A.Hayduk K.Světlá J.Neruda

S touto skupinou sympatizoval i J.Arbes a B.Němcová. A byli tu i "Ruchovci", soustředění kolem almanachu "Ruch", z nich pak především:

S.Čech V.B.Třebízský A.Jirásek

Další skupina literátů se vracela k vlastenectví a slovanské vzájemnosti s tím, že hledala náměty v českých dějinách, někdy i s úpravami dějin, aby vyzněly stanoveným cílům. Oblíbeným námětem byl venkov a jeho obyvatelé, především sedláci, které prezentovali jako předobraz českého národa.

J.V.Sládek J.Zeyer J.Vrchlický

Českou literaturu na evropskou úroveň se snažili dostat právě J.V.Sládek, J.Vrchlický a J.Zeyer shromáždění kolem časopisu Lumír a tedy zvaní "Lumírovci". Tuto snahu podporovala skutečnost, že všichni tři část života, i když krátkou, prožili v zahraničí jako Sládek, který pobýval dva roky v USA, Zeyer cestoval po celé Evropě a Vrchlický působil jako tajemník a vychovatel v Itálii. A tak se není čemu divit, že především Sládek a Vrchlický se stali nejoblíbenějšími českými literáty, kdy třeba Vrchlický byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Myslím si že není pochyb o tom, že právě "Lumírovci" jsou i dnes v popředí zájmu o toto období skoro všech generací čtenářů. A jak by také ne, když zde najdeme verše jako:

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Znám křišťálovou studánku, kde nehlubší je les,

tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes.

Tam ptáci chodí pít pod javorový kmen,

ti ptáci za dne bílého , ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest,

a nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd.

3. Lyrika a epika uprostřed přírody.

Celá plejáda autorů 19.století, představených v této práci jejich portréty proto, abychom přiblížili na základě jejich vizáže dobu, ve které žili, skoro bez výjimky žila obklopena přírodou nebo ji navštěvovali ve chvílích, které věnovali odpočinku. Už na začátku 19.století kdy byl zaznamenán prudký rozvoj průmyslu, který pokračoval po celé století a přelil se i do století dvacátého byly zaznamenány snahy o ochranu přírody především z řad šlechty. Vznikají první chráněná území jako třeba Žofínský les na panství Nové Hrady nebo Hojná voda, které existují dodnes tak jako Boubínský prales. Ochrana přírody se dostává do pozornosti státních orgánů a postihy jsou vymáhány tzv. Prügelpatentem /Výpraskový patent 1854/.

Když jsem se začal zabývat myšlenkou, jak přiblížit vztah básníků a spisovatelů k přírodě v období romantismu a nezapomenout na dramatiky jako třeba J.K.Tyla nebo bratry Mrštíky, nebylo to jednoduché. A tak jsem vybral básníka, prozaika, dramatika a představitele májovců z druhé poloviny 19.století Vítězslava Hálka. Vedle Nerudy je označován za zakladatele moderní české poezie a tomu odpovídá i jeho dílo. Přesto, že se dožil pouhých 39 let je výčet těchto děl impozantní. Nahlédnout s ním do přírody bude zřejmě nejlépe tak, že otevřeme stránky jeho třídílné sbírky lyrických básní "V přírodě".

Ve vonné básni květomluvné luky,
ve světů nočních lesklém výronu
já čítám zákony všech zákonů,
jež vyšly z přírody pravěčné ruky.

A ptáků zpěvných zvukosnivé bědno,
motýla vznik, národů zániky
a lidstva ples i bolu výkřiky -
to zákonů těch písmo jenom jedno.

A hájů zášer, lunou prokmitavý,
šperk strání ve vod bystrém podletě,
šum, rozlitý po zemské planetě -
to zákonů těch výklad věčně pravý.

To jiná řeč, než zvůle země pánů;
to starší řeč, než v deskách s Sinaji,
víc božská, než co v chrámy vtěsnají,
a krásnější, než kletby Vatikánu.

To vzniku řeč, to tvůrčí ruka pilná,
to lásky řeč a srdce jímání,
to mluva nejsladšího žehnání -
to božská jen a v pravdě neomylná.

Jest doba poupátek a růží,
a rosy, doba slavíků,
tu každé kvítko má svou vůni
a ptáček na sta jazyků.

Matička příroda mi spala,
já u ní bděl a moc se trudil;
"Matičko, vstávej, už je jaro,
pojď mezi nás" - a já ji zbudil.

Jsou hříchy proti přírodě,
a člověk přec se ukonejší;
však kdo řeč matky urdousí,
ten snad již v světě nejbídnější.

Ten z duše všecko vyškubal,
co v kvítko může dospět tvarem,
praménky ucpal nejčistší
a v život ustlal suchopárem.

Tenť s pustou v duši krajinou -
pták nepřelítne jejím prahem,
a jenom vlk tam zaštěká,
kdy kat tam kráčí s bratrovrahem.

Tenť zvrhlý v srdce tlukotu,
krb znesvěcený svého domku -
činů se krásných nedočká
ni u sebe, ni u potomků.

4. Tečka s vykřičníkem.

Pokud si položíme otázku co lze z literárních klasiků 19.století považovat za cíl našich současných čtenářů, pak musíme určitě mluvit o současných čtenářských generacích. Nemusíme dlouho pátrat, řešení je nasnadě. Je to jednoznačně nejstarší generace, "odkojená" právě literáty 19.století, která je má ještě v živé paměti. Má s nimi spojeno svoje mládí, prožitky, které se v daleko větší míře podobaly životu, popisovanému v oněch lyrických i epických básních, románech a dramatech.Mladší generace už vyrůstaly z jiného "podhoubí", které pro ně připravil obrovský pokrok ve všech oblastech života 20.století a současný vývoj, který hraničí s proudem divoké řeky s nepředvídatelnými následky. A tak se ještě jednou vraťme na místa, která nám svými literárními pracemi zanechali naši spisovatelé a vychutnejme si požitek z ticha vod a strání.

Vyběhla bříza běličká

jak ze stáda ta kozička,

vyběhla z lesa na pokraj,

že prý už táhne jara báj.

Zašum mi v ochlad jaré doubí,

a půdo měkni, mechem poseta,

co pták, to notuj z ňader hloubi -

kdo vchází k vám, jest každý poeta.

Vítězslav Hájek kdysi řekl: "Co s přírodou je v neshodě, má smrti znak již na svém čele - a kletbu ve svém původě". Vepsal tečku za vyznáním svého vztahu k přírodě a hned vedle vložil vykřičník. /.!/

Kdo z čtenářů si pamatuje, že jsem si před napsáním závěrečné zprávy uvařil kávu, tak jej musím ujistit, že těch káv bylo nepočítaně. Ne snad proto, že by ta práce dala tolik práce, ale zlákala mě k dlouhé procházce po životech našich literátů 19.století a věřte, že to byla procházka sice dlouhá, ale nesmírně zajímavá. A až vám vyjde čas, uvařte si také kávu a klikejte po jejich stopách i vy.

Kouzlo časů minulých: Hopsa, hejsa...

Mon, 07 May 2012 07:24:31 +0200

To se to v dětských letech za našich mladých časů hopsalo. V rozbitých botách, ze kterých čouhaly palce, v kraťasech, které měly alespoň jednu část "šráků" /šle/, s klackem v ruce a ráfkem ze starého jízdního kola, který se tím klackem pohánělo a neproběhnout se s ním alespoň jednou denně byly pod úroveň každého kluka. Fotbal se hrál s "puckou", což byla punčocha naplněná senem, vyráběli jsme všechno možné od lyží až po dřevěné káry, jedli chleba s vitelem a zapíjeli kávu s cikorkou. Chodili jsme na houby, pytlačili na potoce, kradli hrušky v sousedově zahradě, do školy chodili s břidlicovou tabulkou a kamínkem, což nám v první třídě pomohlo naučit se psát. A ve škole byla oslovská lavice, rákoska v rukách učitele a v hodinách klid jako v kostele. Odměnou za pořádný oběd jsme odváděli v rodině práce všeho druhu a za alotria sklízeli nejméně pár facek, ne-li výprask řemenem, když se nám podařilo třeba zapálit kupku slámy na poli. Přežili jsme a dorostli do doby, kdy už na silnici nejezdily jen povozy, tažené koňmi nebo kravami a auto se objevilo tak třikrát za den.

Čas nelze zastavit a hrnul před sebou nová a nová nebezpečí, která jsme ani netušili. Vnuci už si libovali v barevných postýlkách, natřených jedovatými barvami, stále ještě s textilními plenkami mezi nožkami a hráli si s plastovými hračkami. A pravnuci? Plenky už skoro jenom jednopoužitelné, které vrtají díru do rozpočtu rodičů a dopřávají bolesti hlavy likvidátorům odpadu. Začali chodit do školky, které zamořeny azbestem polykají statisíce, aby tato generace byla vystavena menšímu nebezpečí než ta předchozí. Už dnes se nenapijí z hadice nebo nedej pambu ze studánky a hasí žízeň dobrou vodou z novohradských hor, která regeneruje, nebo minerálkou s italským přízviskem. Sníst vytrženou mrkev ze záhonu bez omytí se rovná málem rozsudku smrti. Kdepak sladkosti, chleba s máslem, limonády se skutečným cukrem, to by byl přímý skok mezi tlouštíky.

No ano, děti se už tenkrát vozily v autech na zadním sedadle, ovšem pásy kde nic tu nic. Jen smích a postrkování. Existence dětských pojistek na zásuvkách, dveřích aut, baleních léků a chemických prostředků teprve čekaly na vynalezení. Helmy nenosili snad ani motorkáři, ne tak cyklistyčtí maniaci. Doma musely být dět inejpozději do tmy, málokdo se ptal kde byly a co dělaly a když přišly s odřeným kolenem, vyraženým mlíčňákem nebo dokonce roztrhanými kalhotami nebyl nikdo jiný vinen, než ony samy. Jedna limonáda stačila pro pět kamarádů, napili se všichni z jedné sklenice a všichni zůstali naživu. Neskutečné! Chyběla stovka televizních kanálů, počítač, počítačové hry, internet i mobilní telefon, ale byla spousta kamarádů, běhání po venku a potem nasáklá trička s her na louce nebo dětském hřišti. Za kamarády se jezdilo až třeba pár kilometrů, hrály se kuličky nebo fotbal na jednu bránu ať bylo sucho nebo po dešti bez trenéra a touhy rodičů, aby se jejich Patrik prokopal do první ligy a k tučnému kontu v bance. No a škola? Někteří byli dobří, jiní špatní, dobří postoupili, špatní si zopakovali. Žádná tragedie, nikdo nevěděl co je to dislexie, hyperaktivitu vyřešili spolužáci, chyběly problémy s koncentrací. Jak si kdo ustlal, tak si lehl a mohl si vybrat volnost, čas na hraní, úspěchy i prohry. Učil se žít.

Bylo to neuvěřitelné a pro dnešní maminky i tatínky nepochopitelné. Byli jsme šťastní tenkrát před sedmdesáti, padesáti i třiceti lety, nevěděli, co je nuda a přežili jsme .

U3V: přihořívá

Sat, 28 Apr 2012 15:43:11 +0200

Před středeční přednáškou kroměřížské Univerzity třetího věku začalo neobvyklé hemžení mezi námi studenty. Není divu, přihořívá a brzy spadne klec. Termín odevdání disertační práce je už za čtrnáct dní a našli se i takoví, kteří ji už odevzdali . Než práce "sbalil" přednášející, šly z ruky do ruky a z výrazu tváře bylo možno vysledovat, jak se komu líbily. Já zůstal stranou. Už jsem něco napsal, ale chce to ještě celkovou úpravu a dobrý pocit, že jsem to "neodflákl".

A tak sedím a sleduji výklad o F.L.Čelákovském a když tak poslouchám detaily z jeho života, vracím se v myšlenkách do gymnazijních lavic před více než 60 lety. Spisovatel Čelákovský, tak jako ostatně mnozí jiní, třeba Mácha, nám tenkrát byli představeni s jiskrou v oku, s auerolou kolem hlavy a příkladným životem i dokonalým dílem. Z dnešního výkladu se v tomto obrazu objevily značné trhliny.

Z přemýšlení mě vytrhlo pobrukování přednášejícího, který interpretoval píseň, kterou zná snad každý Čech: "Když jsem já ty koně pásal, přišla na mne dřímota, dřímo-dřímo-dřímotinka, koně mi šli do žita."

Úsměvné. Toto písničku jsme zpívali v první třídě s ještě kapkou u nosu, ale trochu jinak. Místo "koně mi šli do žita" nám z hrdel plynulo "koně vešly do žita".

A ani text písničky se slovy "Pod našima okny teče vodička, napoj mně, má milá, mého koníčka. nechci, nenapojím, já se koně bojím, že jsem maličká" není totožný s tím, jak jsme jej tenkrát zpívali.

Proč o tom vedu řeč? No proto, že je to pro mě zajímavé a dovídám se, že Čelakovský byl horlivým sběratelem písní o čemž svědčí tři díly posbíraných písní. První díl je věnován Václavu Hankovi /pravděpodobný padělatel Rukopisu královeddvorského a zelenohorského/ a obsahuje české, moravské a slovenské písně. Ve druhém díle jsou ruské, srbské a lužické písně a ten třetí obsahuje ty písně, které se nevešly do předcházejících dvou dílů. A v jeho sbírkách se objevily i vaslašské písně, což mně obvzláště potěšilo.

Naslouchal jsem dál životní pouti Čelakovského. Pilně studoval v Českých Budějovicích, Písku, Praze a Linci. Závěrečné univerzitní zkoušky však nedokončil. Živil se jako vychovatel a překladatel, později zakotvil za pomoci F. Palackého u hraběte Kinského jako soukromý vychovatel. Půspbil i jako redaktor Pražských novin, kde zveřejnil nátlak ruského cara Nikolaje I. na Poláky a po stížnosti ruského vyslance ve Vídni byl zbaven místa redaktora i profesury na pražské univerzitě. Stáhl se opět k rodině Kinských, později profesoroval ve Vratislavi, kde působil osm let a pak se opět vrátil na pražskou univerzitu. Pestrá životní pouť a při tom psal a psal, lyriku /Smíšené básně/,epigramy/Padesátká z mé tobolky/, ale také Ohlas písní českých a Ohlas písní ruských. Byp pracovitý ažaž, ale v jeho soukromém životě se najdou mnohé "mouchy", které snižují jeho piedestál.

No a přišla řeč na Rukopis královedvorský a Rukopis zelenohorský a mohli jsme si prohlédnout kopii. Připomenut byl Toman a lesní panna, já si našel původní rukopis a okouzlil mě. Zkusím, co to udělá s vámi:

Wečer před swatým Janem Mluwí sestra s Tomanem:Kam pojedeš, bratře milý,W této pozdní na noc chwíli Na koníčku sedlaném,Čistě wyšperkowaném?

Do Podhájí k mysliwci Musím ke swé děwčici;Z nenadání nemám stání Zas mě čekej o switání. Dej, sestřičko, dej nowau Košiličku Kmentowau,Kamizolku růžowau."

"Jiskra padla pod koníčkem, Sestra wolá za bratříčkem: Slyš, Tománku, radu mau, Nedáwej se daubrawou: Objeď dolem k Swaté Hoře, Ať nemám po tobě hoře, Dej se raděj w zápolí, Ať mě srdce nebolí.

Nejel Toman daubrawau, Dal se cestičkau prawou; A w Podhájí u mysliwce Nowý domek jedna swíce, Hostí mnoho pospolu, Jizba plna howoru.

Smutkem Toman obklopen Patří s koně do oken: Děwče láskau jen rozplýwá, Na ženicha se usmíwá; Otec jedná námluwy, Matka hledí obsluhy, Jedli, pili, rozpráwěli, Dobrau wůli spolu měli, Žádný na to nic nedbal, Kůň že wenku zařehtal, A mládenec zawzdychal.

Panna jenom snaubená Najednou se zarděla; Swědomí ji předce tlačí, šeptá cosi sestře mladší. Sestřička od wečeře Wyšla rychle za dweře: "Na wěky se, Tomane, Milá s tabau rozstane, Jinému se dostane. Najezdil jsi se k nám dosti, Dnes tu máme bližší hosti, Hledej sobě jinde štěstí."

Toman koněm zatočil, W šíré pole poskočil, Zaťal zuby, smračil čelo, Kolem wšecko neweselo. Půlnoc byla, měsíc zašel, Sotwa jezdec cestu našel; Prudce hned, pak laudawě Ubíral se k daubrawě. "Všecky krásné hwězdičky Ze tmy jsau se rosypaly, Proč wy, moje mladé dni, We tmách jste se zasypaly!"

Jede, jede daubrawou, Les šumí mu nad hlawou, Wětřík chladný z noci fauká, Nad auwalem sowa hauká; Koník blýská očima, Koník stříhá ušima.

Cupy dupy z hauštiny Letí jelen w meytiny, Na jelínku podkasaná Sedí sobě Lesní panna; Šaty půl má zelené, Půl kadeřmi černěné, A ze swatojánkých braučků Swítí pásek na klobaučku.

Třikrát kolem jak střela W běhu koně objela, Pak Tomanowi po boku Wyrownáwá w plawném skoku:
Šwarný hochu, nazaufej, Bujným wětrům žalost dej,Jedna-li tě opustila, Nahradí to stokrát jiná. Šwarný hochu, nezaufej,
Bujným wětrům žalost dej!" To když sladce zpíwala, W oči se mu díwala Lesní panna na jelenu, Toman cítí w srdci změnu.

Jedau, jedau pospolu Měkkým mechem do dolu,Panna Tomanu po boku Wyrownáwá w plawném skoku:
Šwarný hochu, skloň se, skloň; Jenom dále se mnou hoň!" To kdy panna zpíwala,Za ruku ho ujala; Tomanowi rozkoš praudem Prolila se každým audem.

Jadau, jedau dál a dál Podlé řeky, podlé skal,
Panna Tomanu po boku Wyrownáwá w plawném skoku: "Šwarný hochu, můj jsi, můj! K mému bytu se mnau pluj; Swětla denního w mém domě Wěčně nezachce se tobě Šwarný hochu, můj jsi, můj -K mému bytu se mnau pluj!"

To kdy panna zpíwala, W ústa jezdce líbala, W náručí ho objala. Tomanowi srdce plesá, Uzdu pauští, s koně klesá Pod skalami prostřed lesa.

Slunce wyšlo nad horu, Skáče koník do dworu, Smutně hrabe podkowau, Řehce zpráwu nedobrou. Sestra k oknu přiskočila, A rukama zalomila: "Bratře můj, bratříčku můj! Kde skonal jsi žiwot swůj!"

Zavírám stránky a vracím se do posluchárny. Zajímavý je šot, natočený Českou televizí a vhodně dokresluje to, co jsme slyšeli. A tak se po mnoha letech přede mnou"zjevil" Čelákovský a ostatně i řada dalších zajímavých jmen z oné doby a já je mohl posudit očima, které prožily už hezkou řádku let a vidí dnešní i minulý svět korekcí dioptrií. A v tom je asi odměna za to, že jsem šlapal ty čtyři semestry v kolejích pro tento věk poněkud neobvyklých.

No nic. Musím dodělat tu disertační práci a přečíst nabídku na příští dva roky. V nabídce jsou dva cykly. Uvidíme.

Kouzlo časů minulých: krokodýlí slzy

Tue, 17 Apr 2012 09:01:54 +0200

Koho by to napadlo zabývat se slzami zvířete, které ostatně u nas žije jen vyjímečně v zajetí a rčení má přenesený význam v tom smyslu, že krokodýlími slzami jsou označovány slzy neúpřimné, falešné.

Důkaz o tom si poslechněte v písni z repertoáru orchestru Gustava Broma, která vznikla v roce 1956.Tady je: http://www.youtube.com/watch?v=_DBL4hzKGRI.

Na obrázku je krokodýl nilský, ovšem jak vidíte rozhodně nevylezl z Nilu a ani okolí kaluže nesvědčí o tom, že jsem se zatoulal někam do Egypta. Fotku jsem našel na nějakém webu a téma krokodýl ve vzpomínkách. Vybavil se mně Gustav Brom jak jsem jej v té době znal a organizoval s ním jeho koncerty třeba na Vsetíně, kde jsem studoval průmyslovku. A nejen to. Před očima mně vyvstala vesnice Velký Karlov na Znojemsku poblíž Hrušovan nad Jev., kde jsem žil, pracoval a denně procházel místy, kde dnes stojí krokodýlí farma, v ní přes dvěstě krokodýlů a chystá se chov těchto zvířat zečtyřnásobit. Hádejte proč. Je to celkem jednoduché. Krokodýli se budou porážet, kůže se použijí na luxusní oděvy, kabelky a boty, krokodýlí maso budou dodávat do špičkových restaurací. Maso však lze použít pouze z první třetiny ocasu. A to mně připomělo oběd poblíž krokodýlí farmy na Kubě, na kterém si můžete se mnou pochutnat na http://admin.blog.cz/clanky/clanek/61720445.

V tomto případě mohou být krokodýlí slzy zcela upřímné. Tento druh krokodýlů se dožívá až 100 let, ovšem jatečná zralost je ani ne desetina této doby. Tak to je skutečně k pláči.

Na straně krokodýlů stojí stojí všechna ekologická občanská sdružení jako Greeenpeace, Děti země, Hnutí Duha a další. Nemají nic proti tomu, že na Velkém Karlově je možno turistickým návštěvníkům ukázat krokodýlí farmu/ návštěvy jsou možné už několik let/, budování turistického areálu však považují pouze za krycí manévr, kterým Agrofert Holding Andreje Babiše kryje zamýšlený cíl, chov jatečných krokodýlů. Konečné řešení se vleče už delší dobu a jen čas od času se objeví v televiži šot, který tuto problematiku připomíná.

Na Velkém Karlově je ovšem i největší bioplynová stanice ve střední a východní Evropě s výkonem 2,7 megawattu. Na 40 ha v okolí Velkého Karlova hodlá společnost vystavět agroturistický areál s dětským koutkem v přítomnosti hospodářských zvířat, turistickou jízdárnou, motýlím pavilonem, systémem rybníčků, restaurací s rozhlednou nebo i motokárovou dráhou. O tom se obyvatelům Velkého Karlova v roce 2000 ani nesnilo. Jde ovšem o to, zda sny se proměnily ve skutečnost, která nahradí šeď místa, kde lišky dávaly dobrou noc v "růžovou zahradu". Podle reakce obyvatel asi ne.

Třeba mě to letos vyjde a na Velký Karlov se podívám. Nebyl jsem tam už nejméně 30 let a musím si také ověřit, jestli to, co jsem tu dnes napsal, je pravda a ne jenom to, co jsem pochytal od známých a na internetu. A pokud vás vaše cestování zavede někde poblíž těchto míst neváhejte a zkontrolujte i vy, jestli jsem se nedopustil klamných informací. Asi by mně pak určitě tekly po tvářích krokodýlí slzy.

Tak už to chodí: on a ona

Mon, 16 Apr 2012 10:54:43 +0200

Pondělí, venku prší, na teploměru devět stupňů, připálil jsem vajíčka na rendlíku a drcl do kávy, která se mně vylila na Reflex, bez kterého mně snídaně nechutná. Vyvětral jsem, mezitím posnídal a utřel z půl hrnku kavy na stole a v náladě pod psa jsem sedl k počítači. Za čtvrt hodiny jsem byl opět "svůj". A tak se s vámi podělím, třeba vás potkala také nějaká ranní "katastrofa".

"Pánové, nebuďte zlí na vaše ženy, příroda se o to s přibývajícími roky za vás postará sama."

"Vendo, budeš jíst tu polévku nebo ne? Jestli ne, dám do ni maso a odnesu ji našemu psovi."

Trosečník po deseti letech samoty na pustém ostrově vytáhl z moře ženu, která se zachránila ze ztroskotané lodi.

"Děkuji vám pane, mohu vám nabídnout pouze to, co jste už deset let neměl a tolik po tom toužil"

"Není možná" zaradoval se zachránce "vy jste donesla pivo?"

Pohoda, spokojenost, ale červíček myšlenky hlodá. Manželka najednou pustí manželovi ruku a uštědří mu pořádnou facku.

"Co blbneš! Za co?"

"Za čtyřicet let mizerného sexu, taťko."

Manžel se zamyslí, postaví se a facku jí vrátí.

"No neblbni, za co?" ptá se udiveně žena.

"A jak vlastně můžeš vědět co je to mizerný sex."

Manžel vklouzne do postele a šušká do ouška své ženě:

"Jsem bez trenýrek!"

"Ale nééé" diví se žena,"nech mně spát, zítra ti je vyperu,"

Žena: "Ahoj."

Muž: "No konečně, už jsem se nemohl dočkat."

Žena: "Ale já zas odjíždím."

Muž: "Proboha, to snad ne?"

Žena: " Myslel jsi na mne?"

Muž: "Na každém kroku, miláčku."

Žena: "A nebyl jsi mě nevěrný?"

Muž: "Blázníš?"

Žena: "Tak já tedy zůstanu."

Muž: "Nebo víš co? Přečti si ten náš dialog pozpátku

Manželé si prohlížejí hrad a dojdou až ke hradní studni. Průvodce informuje: "Ta studna je hluboká 50 metrů a říká se, že kdo do ní hodí minci a něco si přeje, tak se mu to splní." Manžel tam hodí korunu a manželka se nahne přes okraj, aby viděla dopad a přepadne dolů. Manžel se diví: "No ne, ono to opravdu funguje."

Příjemný den všem optimistům i škarohlídům. A těm tři navíc.

"Proboha, kolik ti je let?" vyhrkne vyjeveně.

"No přece tolik na kolik vypadám" zní odpověď.

"Nekecej, tolik let se žádná ženská nedožije."

Manžel, předčasný příchod domů a v posteli manželka s černochem:

"A je to tak" řve manžel vzteky "dlouho jsem tě podezříval z nevěry a prosím. Tady je to černé na bílém."

Rozhovor před spaním. Manželka se otočí k Pepoví a špulí rty:

"Už vím, co bych chtěla k narozeninám. Dotykový mobil."

Manžel: "A nemohlo by to být něco méně nákladného?"

Manželka /otráveně/: " Ale jo. Bodlo by, kdybys přestal chlastat."

Manžel /bezprostředně/: "A přeješ si k němu i nabíječku?"

Expedice oksroN: světlý fjord

Sat, 14 Apr 2012 08:29:13 +0200

Před časem se naše čtenářka Lydie přiznala, že při své cestě po Norsku navštívila i Lysefjorden/česky světlý fjord/ a moc se jí tam líbilo. Pravda, naši cestu z roku 2009 po tomto fjordu jsem popsal již v článku "Expedice oksroN: plavba po Lysefjordu, který je doprovázen 39 fotografiemi a uveden pod http://admin.blog.cz/clanky/clanek/48338233. Protože je to pilná a věrná čtenářka, vrátíme se tam ještě jednou. Proč ne. A pokud se chcete na fjord podívat ze světoznámé Preikenstolen /Kazatelny/, tak prosím: http://youtu.be/abh2vRIf6Hk.

Na tomto fjordu zapracoval ledovec v době ledové a mnohé jeho stěny jsou vysoké až 1000 m. Když nasednete na loď v Lysebotnu, můžete jet po fjordu buď pouze do Lauvviku nebo až do Stavangeru, velkého města na západním pobřeží Norska.To ovšem předpokládá příjezd do Lysebotnu po silnici od Tonstadu, kde jste mohli využít celou síť turistických tras i perlu Kjerag, o které bude ještě řeč. Při opačné cestě, pokud jste jeli po pobřeží a poblíž Stavangeru odbočili do Lauvviku, můžete jet lodí do Lysebotnu, pokochat se na Kjeragu a turistických stezkách a pokračovat třeba směrem na Oslo nebo se vrátit se do Stavangeru a jako další cíl vyznačit v mapě nebo nastavit v GPS Bergen. My to jeli před třemi lety právě tímto směrem a Stavanger jsme vlastně jenom projeli a na okraji přespali pod širákem. Ale abych nezapomněl.

Tak tohle je ten hojně navštěvovaný, zaklíněný balvan nad Lysefjordem, který se jmenuje Kjeragboltn a na něm si můžete vypít pohár adrenalinu až do dna. Nejlépe se k ní dostanete z Øygardstølen za dvě až tři hodiny a cesta dá skutečně zabrat, takže pozor na to.

Naše Expedice tuto zajímavost minula, protože nám nevyšel čas, který byl limitován jízdním řádem trajektu a tak jsme jej nechali bez návštěvy. Hydroelektrárny Lyse a Tjodan jsme viděli pouze při cestě lodí a když jsme se dočetli, že tyto dvě elektrárny dodávají proud pro cca 100 000 obyvatel, bylo nám jasné, proč je cena elektrické energie v Norsku tak nízká. Existence více než 500 hydroelektráren a výstavba dalších, především malých vodních elektráren tento trend jenom potvrzuje.

Napájení takové hydroelektrárny může být pěkně vysoko, mnohdy i kolem 1000m.

A jsme připraveni najet v Lysebotnu do trajektu a vydat se na plavbu dlouhou kolem 42 km směrem na Stavanger. Cestou se budeme rozhlížet, objevovat zajímavosti a abychom využili čas,budeme si povídat o Stavangeru.

Žije v něm bezmála 200 000 obyvatel a v řadě norských měst od největšího po nejmenší je na čtvrtem místě za Oslem, Bergenem a Trondheimem. Pyšní se přístavem, nejstarší katedrálou v Norsku, má mírné podnebí a deštník vzhledem k ročním 1200 mm srážek není třeba nosit stále u sebe. Zemědělci si libují, protože v okolí je vegetační období cca 220 dnů, nejdelší v Norsku. Sportovci a zejména fotbalisté jej znají díky fotbalovému klubu Viking F.K.,turisty překvapí jezero uprostřed města s názvem Breiavatnet a spousta zajímavostí v okolí.

Ekonomice dominuje skutečnost, že je zde světoznáme středisko těžby ropy a vše, co s tím souvisí.

Naše plavba po Lysfjordu byla klidná a v nádherném počasí. Slunce se neschovávalo za mraky, větřík chladil rozpálenou palubu, posezení mezi tím palubním nepořádkem, tiché bručení motoru a pohoda. Na trajektech jsme už za ty roky jako doma a tento jinak nevybočuje z řady. Vařili tu dobré kafé i koláčky byly dobré, ale chutnaly svoji cenou jako Sachrův dort přímo ve Vídni.

Čas plyne a po dobré svačině je právě ten správný čas k zamyšlení. Strmé a vysoké stěny fjordu nabízejí co chvíli nová a nová překvapení. Čas od času se objeví vpravo i vlevo místa, která už po staletí skýtají domov osadníkům, kteří nemají jiný možný způsob dopravy do svého příbytku, než lodí. Ti lidé tu stále žijí a starají se o své stádo ovcí a koz, o svůj člun, který je spojuje se světem a umožňuje nachytat ryby k večeři i k dlohodobému skladování na horší časy. Nenaříkají, že lékař, lékarna i nemocnice jsou od nich vzdáleny na mnoho kilometrů. Dovedou se o sebe postarat a nespoléhají se na to, že se jim stát postará o čím dál větší pohodlí. Žijí v přírodě a s přírodou. A proto při setkání s nimi cítíte, že tu jste sice vítáni, ale musíte tiše a opatrně našlapovat všude, kam vkročíte.

Koncertní síň je nabitá a připravená předvést symfonii plnou kouzelných tónů, zvratů a mistrovského umění dirigenta.

To jsme se už viděli na vrcholech těchto monumentů. Výšlap tam nás čekal příští den a tak jsme pospíchali posléze z přístavu v Lauvviku na místo, které by nám poskytlo pořádný odpočinek, kuchyň s dobrým vybavením a postele se skutečnými nebesy. Protože v pronajaté chatě nebylo dost místa, dva z nás se pod skutečnými nebesy vyspali. A do růžova.

A tak skončil velmi vydařený výlet po Lysefjordu, na který jen tak nezapomeneme.

U3V: trefa

Tue, 10 Apr 2012 08:35:51 +0200

Sedět na přednášce Univerzity 3.věku s podepřenou bradou a nevěřícným výrazem v očích, tak to se mně stalo právě před pár dny. Přednášející si povšiml článku na mém blogu a hned v úvodu této přednášky uvedl, že byl dvakrát pobaven, což mě potěšilo. Jistotu, zda jde o překvapení příjemné nebo naopak jsem získal až po jeho vyjádření.

Úkol jsem špatně pochopil, protože byl vyřčen spíše jako téma pro závěrečnou práci a když už, tak spisovatel Tomeček byl jistě v přírodě jako doma, bránil každý její kousek, ale mezi klasiky se jaksi ještě nedostal, ne tak do kanonu. A tak jsem zaznamenával pro mne důležitou část z toku slov, která plynula z úst přednášejícího a směřovala k tomu, co si skutečně s klasické literatury mohou lidé dnešní mladé generace přečíst. Procházka si všímala naučné stezky 19.století, na které jsme prošli kolem Čelakovského, Kollára, Šafaříka, Jungmanna a připoměli si obrozeneckou dobu. Začala se tenkrát probouzet naše víceméně agrární společnost bez národního uvědomění a krčila se v koutku, nazvaném teritoriální patriotismus. Vzájemným pojítkem bylo náboženství. Zastavili jsme na pár minut u Dobrovského a vyslechli jeho velký podíl především na rozkvětu českého jazyka díky jeho práci na gramatice. A pokud považujeme souznění národ a jazyk za základ pro identitu národa, pak má Dobrovský pro ni prvořadý význam.

Do hledáčku se dostalo osvícenství, jeho význam, potvrzený i Národopisnou výstavou v Praze roku 1898 a jeho postavení v kontextu s vládnoucími osobnostmi Marií Terezií, Josefem II a Leopoldem II. Spousta zajímavých informací, které z paměti buď vyprchaly nebo v ní zůstal pouhý stín.

Na závěr jsme se podívali na film o Josefu Dobrovském z cyklu České televize "72 jmen historie české" a já při jedné zmínce začal tušit, kdo že z klasických spisovatelů by mohl patřit mezi ty, ke kterým se vzhahuje téma naší budoucí práce. A tak jsem si později našel jednu z jeho básní, uložené ve sbírce "V přírodě."

Matička příroda mi spala,

já u ní bděl a moc se trudil;

"Matičko, vstávej, už je jaro,

pojď mezi nás" - a já ji zbudil.

Matička promnula si oči,

a s ní prohlédli v mladém háji,

pak vstala, rozhledla se v úsměv,

a na zemi hned jako v ráji.

A vše se hnulo, pospíchalo,

tu bylo řečí, doptávání,

vše bylo čisté a tak hladké,

jak na slavnost a k uvítání.

Matička chodí, opravuje,

tu chce mít květ, tu stráň si zdobí,

tu volá ptáky v list a křoví,

tu do potůčku písně drobí.

Pak seje modro hor i nebes,

pak šumnou zeleň do všech dolů,

pak béře ruku mou a praví :

"Pojď hochu, užijme to spolu."

Svitla mě naděje a myslím, že to bude trefa. Stočtyřicet let staré lyrické verše mně myslím dávají za pravdu.

Na doraz.

Mon, 09 Apr 2012 15:20:42 +0200

Tak co. Už jste doma z pomlázky? Možná to nebylo tak kruté jako ve dvaceti, ale tradice je tradice a pokud jste ji poctivě sloužili, mohli jste se domů vrátit s přítelkyní.

Tato nemá sice tak upravený účes, je však určitě sexy. Ale vodit si ji domů?

Já bych sázel na přítele a rovnou intelektuála. Vidíte ten přemýšlivý výraz ve tváři, neformální účes, oblečení a fotogenický obličej? Pokud jste přinesli domů právě tohoto, říkejme mu John, tak než usnete, může vám povyprávět o zkušenostech ze světa zvířat.

Vzájemné vztahy ve světě zvířat někdy přesahují všechny meze. Kam až se to kotě až dostalo. To je neuvěřitelné.

Z obrázku vyplývá, proč se název slepice často používá v hanlivém slova smyslu. Ovšem v současnosti jsou v kurzu. A tak farmář svou ženu příliš nepotěší, když jí řekne, že dvě z jejich slepic už neponesou.

"Jó?" diví se žena, "a jak to víš?"

Před chvílí jsem je přejel traktorem."

Posezení slepic u televizoru a právě plynoucí program připomíná v mnohém i současnost v našich domácnostech. A na obrazovce grilují a grilují....

No a vidíte. Taky vypadá jako po "tahu", ale směje se i když se napil pouze slané mořské vody. Vypadá však jako pivní skaut po dvanácti dvanáctkách.

O kousek dál je velký zájem ne o tu paní, ale o banány, které drží v rukou. Zajímavý by byl snímek, který by zachycoval situaci po vhození alespoň jednoho banánu mezi opičky.

Není to ošklivé káčátko, právě naopak. A koťatku se tolik, tolik líbí, že mu to dává najevo.

Tady je to káčátko uprostřed své rodiny. Matka je disciplinovaně vede po přechodu strážník dává přednost.

Že by si slon dokázal sám postavit hnízdo, to jsem ovšem dosud neslyšel. Možná že mu sedla na hřbet straka a zanechala po sobě nějaké geny.

Co je moc, to je moc. Ačkoliv v dnešní době?

Tak jméno takovétoto zvířete je mezi lidmi zneužíváno k různým vtípkům. Třeba:

Pan Novák sedí v tramvaji a přes ruku čte sousedovi noviny. Ten

se na něj podívá a s úsměvem praví: "Paroháči!"

Pan Novák přijde domů a hned mezi dveřmi sděluje manželce, co se mu přihodilo.

"Asi si tě s někým spletl" uklidňuje jej manželka.

Shodou okolností příští den pan Novák opět sedí vedle téhož chlapíka. Ten se na něj opovržlivě podívá a bleptne: "Paroháči ukecanej!"

A je po tahu. Klidně odpočívejte a pokud se vám bude zdát i o andulce, rozhodně jí příležitostně zhotovte níže uložené krmítko.

Hlavolam: kde, kdo a co - řešení.

Sun, 08 Apr 2012 06:15:34 +0200

Hledání kde to bylo, kdo byl hlavní postavou a co se vlastně konalo, nebylo podle odpovědí až tak jednoduché. Ovšem brzy a zcela vyčerpávajícím způsobem odpovědi stylizoval Paolo v komentáři ze dne 2.4.:

Jde o Mexico City, ve kterém se v roce 1968 konaly OH, na kterých získala ČSSR celkově 7. místo ziskem 7 zlatých medailí a z nich 4 Věra Čáslavská, která se na závěr vdávala ve zmíněné katedrále za Josefa Odložila. Zbylé 3 zlaté získali Duchková ve skocích do vody, Rezková ve skoku do výšky a střelec Kůrka ve střelbě z malorážky vleže. Na OH byl rovněž vytvořen fantastický světový rekord ve skoku dalekém a to 890cm, které skočil Beamon z USA. Za zmínku také stojí flop, styl ve skoku do výšky, se kterým přišel skokan USA Fosbury.

A abych přiblížil tuto událost, vkládám ještě stručný osud Věry Čáslavské, jak jej popisuje internet:

Barokní katedrála a náměstí Zócalo praskaly ve švech. Noviny psaly o účasti padesáti, dokonce sto tisíc lidí. Mexičané šíleli, vdávala se jejich "bohyně Vera", miss olympiády.

Nevěsta v běloskvoucí róbě protkávané zlatem ani ženich netušili, že půjde skoro o život. Původně měli dohodnutou kapličku v olympijské vesnici, davům pak nestačila ani katedrála. Potřebovali stráže, aby se dostali k oltáři. Projít chrámem se nedalo, museli přes zadní vchod do sakristie. Novináři, fotografové, v tlačenici nevěstě zmizela i korunka.

Olympionici svalovci kolem nás utvořili kruh, abychom aspoň mohli vyslechnout zkrácený obřadní akt, popisovala V. Čáslavská. Slavný pár oddával tehdejší velvyslanec v Mexiku Karel Hanuš.

Manželství ale krachovalo a po 19 letech skončilo rozvodem. Čáslavská už zůstala sama, Odložil se podruhé oženil a měl další dvě děti. V roce 1993 tragicky zemřel v nedožitých 55 letech. Čáslavská se po roce 1989 vrátila do veřejného života a šest let byla uznávanou předsedkyní Československého a Českého olympijského výboru. Po událostech kolem rodinné tragédie se stáhla a uzavřela do soukromí.

Pro Mexiko 1968 byla Věra Čáslavská hrdinkou.

A i v současnosti je naši sportovkyni 20. století vidět. Zrovna nedávno přivítala v Praze ve spolupráci s česko - japonskou společností skupinu 26 japonských dětí z oblastí, postižených loňskou tsunami, na relaxačním pobytu.

Kouzlo časů minulých: velikonoce

Thu, 05 Apr 2012 15:33:21 +0200

Včera jsem se od rána se chechtal a ani nevěděl čemu. To proto, že je byla škaredá středa /o čemž jsem se přesvědčil pohledem do zrcadla/ a kdybych se nesmál, určitě bych se podle pranostiky nesmál každou středu po celý tento rok. A díky kamarádovi, který mně zavolal jsem se najednou ocitl zas v krátkých kalhotách na začátku vesnice a mohu vám povykládat, jak to o velikonocích u nás bylo:

"Tož jak nám řekli ve škole pan farář, od Zeleného štvrtka sa stratily zvony do Říma a aby lidi věděli kdy je ráno, poledně a večer, musíme od Zeleného štvrtka zvony nahradiť tragačama, hrkotkama a klapačama a obejíť celú dědinu. Tož moc nám to ani nemusel připomínať. Všecky ty kalamáry byly skované na hůře a tak sa na tragači namazalo enem kolečko aby nepištělo, utřel sa prach a bylo.

Ve štvrtek před večerem sa nás zešlo ogarů kolem pětadvaceti. Cérky eště měly daleko do tej emancipacie a tož sa enem dívaly, jak v průvodu kráčáme, tragačujeme, hrkotáme a klapotáme na celú dědinu. Tož žebyzme byli dosť najezení sa nedá řécť, Zelený štrvtek prý je od teho, že už je všecko zelené a aji na stole při Veřeři páně tam bylo takej tak. A tož co myslíte, že mamka uvařila. No špenát nebo spařené kopřivy a k temu jedno, dvě vajíčka tak aby zbylo na malování a k temu zemňáky, negdy aji upečené. A zítra to bude jakbydal..

To už je Velký pátek a púst jak řemeň, žádný pořádný oběd, enem čočka s čerstvým chlebem a tož to zme ve třídě zdvihali ruku jeden za druhým, že Francek nebo Joza a neslušně zachovali. A už od rána zme klapotali. Též o poledni a večer. Psi vyli, kury sa schovávaly v kurníku a súsedi byli rádi, že věďá, kdy majú jíť na snídaní ze chléva. Do školy zme přišli jak jeden a trochu zme si odpočinuli. O dvanácti zme dědinu zas obešli, potem zme zašli do lesa uřezať nejaký pěkný jalovec do ruky, aby bylo s čím jíť v pondělí na šmigrústovat. A večer zme klapotali zas jak o život. Mezitým zme nahlédli aji do kostela abyzme věděli, co je letos nového v Božím hrobě a bylo to jak lóni. Doma to bylo jak v nedělu. Na poli sa nesmělo dělať, aby sa nepohnúlo s hlínú a nesmělo sa prať. Stařířek si nepamatovali a tož sa šli umyť do potoka místo ráno až večer.

A tož byla Bílá sobota. Eště zme zaklapotali, ale to už všeci věděli, že to nebude zadarmo a tak zme si vzali tašky a skládali do nich všecko, co nám lidé dali. Bylo teho habaděj. To už bylo napečené nejaké cukroví, mazance, uvařené a eště nenamalované vajíčka, aji zvrásklé jabko sa ešče našlo. V chalupě sa dělal pořádek a nekeří aji vylíčili. Kuchyňú sa o poledni nedalo přejíť, tolik tam bylo kalupu kolem vaření a pečení a Mařena nestačila nosiť dřevo do kamen. Z trúby sa kúřilo takovů vúňů, že zme rači šli k potoku nařezať vrbového prútí a potem zme upletli nejaký ten tatar, kdyby nám jalovec negdo zebral. Šak ani k večeru nebyl v kuchyni klid. Roby aji ze súsedství tam malovaly vajca a nás ogary nechtěly ani viděť. A tož zme sa jakžtakž přiživili gde sa dalo a těšili sa na zítřejší neďelu, kdy už púst nahradily málem hody.

V nedělu zme museli do kostela, buď na ranní nebo hrubú. Tož bylo už po skříšení, všeci sa vítali a chlapi šli po mši do hodpody a roby nachystať sváteční oběd z jídla, keré bylo aji při mši třeba posvěcené. Na stůl ládovaly beránky, mazance, usmažené kůzle ale aji pečené a smažené vepřové nebo jehněčí. Jak kdo doma měl. A tož nám lupalo za ušima.. Muselo sa jíť brzo spať, aby sa nezměškal pondělní šmigrúst, na který zme sa štelovali už od Květnéj neděle. Šak tým šleháním bylo co cérce řécť. Nekeří ogaři potem chodili kolem chalupy třeba Rozárky, kerá jim padla do oka jak mlsní psi a hledalí neco, co by jim dovolilo vstúpiť do chalupy a s ňů povykládať.

Co vám budu povídať.

O velkonočním pondělí sem sa od třech ráno krůtil v loži jak chrobák právě vylezlý z hliny a eště než sa začalo rozednívať narafičil sem sa do gatí od Ježíška, košule od stařenky a botek z minulého roka a vyrazil na šmigrúst. Do košíka sem dal jalovec a vypravil sem sa na Staňku Hrabovskú, kerá seděla ve škole hneď přede mnú. Hrabovští měli zarýglované a tož sem vzal žebřík, opřený o kolňu a přes sklopec sem sa dostal na hůru. Potem už po schodoch dolů do síně a do Stančinej komůrky. Eště byla v loži. Když sem ju jalovcem šmigrústoval ječela jak dyž ju na nože bere, ale dala dvě vajca, obarvené v cibulovém šústí. A tož sem ju netáhl pod studňu. Stačilo poléť ju enem vodú z hrnka.

Potem sem šel na Rozáru Velikovskú a to už sa rozednívalo a přidal sa ke mně Ruda Koláčný a Ferdyš Maděra. Obslúžili zme od rána najmeněj dvacet cérek a po devátej zme už koše měli plné vajíček a huby celé od trnkových koláčů. To zme už potkávali starší ogary a aji chlapy. Smrděli sliboviců a k poledně už hulázňali na celú dědinu "Vzali desku dubovú, dubovú, ustrůhali řiť novú, řiť novú". No a tož bylo po šmigrůstě. Dali zme sa do počítání vajec, šli na oběd a dojedli smažené kůzla od včerajška a těšili sa, až sa na konci dubna budú páliť čarodejnice.

Také vzpomenete?

Chytré psisko.

Tue, 03 Apr 2012 06:16:56 +0200

Také vám chodí prezentace od přátel, vtipy a různé historky? Před pár dny jsem jednu takovou dostal a je mimořádně povedená. Protože by bylo škoda vám ji nenabídnout, tak ji nabízím:

A je to.

Hlavolam: kde, kdo a co?

Mon, 02 Apr 2012 06:45:30 +0200

Dlouho jsme se nepodívali na nějaké velké město a přitom se jimi atlas světa jen hemží. Třeba toto má druhé největší náměstí na zeměkouli, hned za Rudým náměstím v Moskvě. Významnými budovami se jen hemží, třeba v Národním paláci sidlí prezident, ministerstvo financí, národní archiv. Náměstí ovšem vévodí Catedral Metropolitana de la Asunción de María /Metropolitní katedrála Nanebevzetí Panny Marie/ a byla stavěna skoro dvěstěpadesát let /1573 - 1813/.

Je největší katedrálou na jednom kontinentě a její monumentálnost podtrhují čtyři portály, vyzdobené sloupy a sochami. Z celkem šestnácti kaplí, které jsou věnovány každá jinému světci, je čtrnáct veřejnosti přístupných. Dvě zvonice mají celkem 25 zvonů a pod katedrálou je krypta, kde jsou pochováni význační arcibiskupové. A stalo se, že v minulém století se zde odehrávala událost, která byla sledována celým našim národem a je v dobré paměti dodnes.

A tak si trochu sáhněte do paměti a sdělte ostatním, kteří zaváhali nebo si na tuto událost nemohou pamatovat a uveďte, kde ta katedrála stojí, co se v ní tenkrát odehrálo o kdo byli aktéry této události. Sportu zdar!

Krátce na zahrádce

Sun, 01 Apr 2012 07:24:36 +0200

Vítejte na mé zahrádce. Je to místo, které se chlubí svou velikostí - cca 10 arů, svou pestrostí a najdete tam na co si vzpomenete. Hned vedle je čepička kopce Barbořina, kterou tvoří listnatý les se spoustou ptactva, které se na zahradě přiživuje a zahrada přiléhá k našemu atriovému domu. Všechny tyto přednosti jsou šity přímo na míru mému vztahu k přírodě a i když jsem za tuto půdu zaplatil majlant, považuji ji za nejlepší využití volného času.

Donedávna si sousedé klepali na čelo, když mě na procházce kolem lesa pozorovali, jak v ošuntělém oblečení šermuji vším možným zahradním nářadím a snažím se vyprodukovat ovoce a zeleninu, přičemž oni si ji koupí v supermarketu "za pár šestek" na co si vzpomenou. Stačilo ovšem několik článků na internetu a v novinách a časopisech, výsledky kontrol ČOI, pár televizních spotů, průvan v cenách a karta se začíná obracet. Na vesnicích a malých městech jsou zahrádky samozřejmostí, velkoměšťáci zřizují záhonky na chalupách a sklízejí o víkendech. Zahradkaření sice mnoho v minulosti neopadlo, přesto však nabývá na významu a je bezesporu zdravým a zajímavým využitím volného času. Dost řečí okolo a pojďte na moji zahrádku.

Když trochu oschla, netvářila se nijak spokojeně a bylo na každém kroku vidět, že jsem od srpna minulého roku hleděl do stropu nemocničního pokoje a následně do seznamu rehabilitačních zákazů. Teď ovšem jsem nabyl dojmu, že přišla moje chvíle a pustil se s chutí a zanícením do práce s vyloučením rodiny, kterou jsem ubezpečoval, že tam jen tak trochu "čochtám."

Rytí, to je moje nejoblíbenější činnost na zahrádce a pokud se týká výsevu zeleniny otevřeně přiznám, že jej řadím až na chvost oblíbenosti prací. A rytí jsem si užil. Kromě dobrého pocitu z provedené práce a tím pádem i zlepšení vzhledu plochy zahrádky jsem dostal za odměnu deset injekcí na likvidaci ischiasu a "houbovou" od manželky, která provedla kontrolu, co všechno jsem na zahrádce "načochtal."

Zahrádka ovšem "prohlédla" a začala se probouzet. Abych jí trochu pomohl a manželku usmířil co nejdříve rozkvetlými narcisy, přikryl jsem je bílou, netkanou textilíí, která to zařídí jak už to mám vyzkoušené.

Mahonie vlevo dole hraje všemi barvami a když se jí podíváte mezi lístky uvidíte, že se také chystá k rozkvětu. A jakou barvou? Přece žlutou, která provází skoro celé jaro.

K životu se probouzí i vlevo od šňúry vinná réva a bezostné ostružiny i sousedčino arboretum, které se může pochlubit rozhodně více než stovkou různých rostlin, zejména křovin a stromků, které pečlivě udržuje a přijímá od nich radost z výsledku.

Kousek výš je už v plném "rozpuku" pažitka, která se pyšní tou pravou, nefalšovanou jarní zelení. A je to tak dobře. Nevím jak kdo, ale já ji používám po celou dobu její vegetace a kdybych nebyl líný, vysadil bych si ji do květináče i na zimu. Když ji mám namrazenu v mrazáku, je to pro mne pohodlnější. Hodí se do každého vývaru, do míchaných vajec, na chlebíčky, do salátů a pokud máte chuť na pažitkovou omáčku, stačí klepnout na

http://recepty.vareni.cz/pazitkova-omacka/, podívat se do ledničky a špajzu, jestli máte potřebné suroviny, ustřihnout pažitku ze dvou trsů a můžete k hovězímu vařenému připravit jemnou pochoutku, které knedlík dodá ryze český šmrnc.

Pažitka má spoustu vitamínu C, nečpí jako cibule a roste a roste. Když ji ořežete za čtrnáct dní máte zase co řezat.

Jahodník se tváří "kysele". Rozhodně mu neprospěly letošní vysoké holomrazy a tak se vzpamatovává z šoku jak to jen jde. Dobrý pozorovatel jistě rozpoznal, že pod ním vystrkují růžky i tři řady tulupánů, které v kvetení určitě jahodník předběhnou.

Není to vidět, ale už jsem jej "pocukroval" minerálním hnojivem Cererit, "povzbudil" vydatnou zálivkou, protože letošní jaro se zas vyznačuje suchopárem a tak se těším, že mrazák v červnu vyplním krabičkami jahod, smíchanými se smetanou a cukrem, které mě v zimě budou připomínat, jak jsem se kolem jahodníku činil.

Aby bylo zřejmé, že nejsem žádný "troškař". ukáži vám ještě dvě předzahrádky hned u domu. Tato vlevo je sličná už tím, že se utápí v zelených tujích, z nichž některé se svou žlutou barvou také hlásí k jaru. Plotek, který odděluje předzahrádku od zahrádky by zasluhoval natření a jedno pole už stářím padlo a už se nepostavilo. Za čas jej zakryjí kosatce, okrasné česneky a dva vysoké keře bambusu. Před nimi jsem znova zasel trávník a úplně vpředu kolem malin budou vonět bylinky. Mimo záběr vykukuje libeček a máta /do kubánského
koktejlu mojitos - třtinový cukr, limetkový džus, led, čerstvá máta, kubánský rum a sodovka/. Vysadím majoránku, bazalku a kopr. Vedle šňůry už se má k životu hrášek, který skončí v polévkách a mrazáku. No a na volnou plochu se vejdou později ještě tyčková i mini rajčata, papriky včetně feferonek a salátové okurky. Nezapomněl jsem na melouny, které mají už připravené místo pod lesem.

Druhá předzahrádka už přivítala semínka petržele a mrkvy, vyseta je i cibule červená i bílá, zelenají se lístečky přezimuvší kadeřavé petržele a libeček múže za 14 dní zpestřit chuť leckteré polévky.

Vinné hlavy jsou už ostřihány a na vyvázání mají ještě čas. V rohu je vývod vody, která mně slouží k zalévání a bolesti hlavy. To když se dívám na podzimní účet od vodárny a na něm se pochechtává číslice kolem 5000 Kč. No a do rohu není naštěstí moc vidět a tím je částečně skryta skutečnost, že jsem "bordelář".

No a tak to vypadá při pohledu od lesa. Někdy se divím, kolik radosti dokáže způsobit takový kousek půdy a tak jej hladím a laskám i třeba tak, že mám po ruce onen bílý plastový kbelík, do kterého házím každý kamínek, na který při rytí nebo okopávání příjdu. Za plotem pomalu vyrůstá pyramida jako důkaz mé péče.

Když se tak porozhlédnu a k tomu, co jsem už začal na záhoncích probouzet k životu přidám i to, co mám ještě v plánu, pak je mně jasné, že zas budu celou zimu lovit z třetinkových láhví mixovanou nakládanou zeleninu, zvýrazněnou jednou feferonkou a bude-li čas, v nálevu, který mixuji sám už hezkých pár let.

Pobyli jste se mnou krátce na zahrádce a třeba vás tam zavedu i někdy později, kdy si budete moci alespoň očima ochutnát, co všechno se vydařilo. Teď vás snad mohu jen pozvat k plotu, kde si můžete natrhat mlaďounké, čerstvé kopřivy, spařit je ve vřelé vodě a jemně nasekat. Přidáte mleté maso a ze tři vejce, nastrouhanou cibuli a česnek v hojném množství, rohlíky, namočené v mléce nebo strouhanku a osolíme a omajóránkujeme. Rozmícháme a uplácáme šišku nebo bochánky a osmažíme na oleji jako karbenátky. Dozlatova opečené dáte ochutnat a vsadím se, že nikdo netipne, že jste použili do tohoto pokrmu spoustu kopřiv. Tak ať se vám to podaří.

U3V: postmoderna

Wed, 28 Mar 2012 07:40:25 +0200

Pokud si na internetu vložíte do vyhledávače slovo postmoderna a požádáte o vysvětlení třeba Wikipedii, budete se divit, jak chatrné jsou vaše vědomosti. Pokud ovšem vyslechnete přednášku na toto téma, a to se nám posluchačům Univerzity třetího věku stalo právě před čtrnácti dny, tak na tom budete o trochu líp.

Vstoupili jsme na tenký led, kterým pro nás filozofie určitě je. Hned na počátku se vynořilo jméno, které jsem už mnohokrát slyšel, ale do spojitosti se vznikem moderny jsem je nedával. Francis Bacon. Je to jednoduché. O postmoderně jsem nikdy neuvažoval

Tento anglický filozof, politik, historik a vědec, narozený v roce 1561 stál u zrodu moderny a jeho život byl naplněn vrchovatě. Už ve dvanácti letech byl přijat na univerzitu a jeho genialita mu přinesla strmý karierní vzestup - stal se členem parlamentu, byl jmenován advokátem, později generálním advokátem, členem tajné rady, strážcem pečeti a nakonec i lordem kancléřem. Zdobily jej tituly rytíře, barona a vikomta. Posledních pět let života před skoro pětisty lety se podobaly až nápadně osudům současných vrcholových politiků. Byl obviněn z korupce, zbaven všech funkcí, uvězněn v Toweru a zaplatil pokutu 40 000 šilinků.

Protože vzniklo podezření, že se stal obětí politických intrik, byl osvobozen a zbaven viny. Jak příznačné i pro dnešní dobu!

Baconův osud mně zaujal natolik, že jsem si neodpustil věnovat mu alespoň pár slov, ale vraťme se k tématu. Přiznám, že moje poznámky z výkladu jsou nesourodé, ale vypovídající. A tak jich několik vložím. Poznání je nástroj moci, vzdělání nástroj k ovládnutí přírody, Russos - 18.století - pokrok a civilizace prospěly lidstvu? Nikoliv! Úsilí po moci ničí přírodu, moderní věk hlásá hegemonii nad přírodou. Nesourodé poznámky, ale hodně říkající a zaujalo mně jméno Russos, které jsem zapsal napůl foneticky a tak se teď podívám, co to bylo za pána. Prohlížeč mně vyrazil dech. Nabídl mě řeckého zpěváka se jménem Demis Russos, kterého doslova miluji a navíc s písničkou Goobye my Lova....která je nepřekonatelná. Když provedete totéž co já, můžete si ji poslechnout a třeba se znovu zamilovat.

Hledal jsem dál a ten pravý hledaný má francouzské jméno Jean Jacques Rousseau a švýcarský původ. Už ve své době volal po návratu k přírodě a k lidské přirozenosti. Ozvěna jeho volání se ozývá ze všech stran až dodnes a touha zvítězit nad přírodou a po zisku absolutní moci ji však vší silou dusí.

Ve výkladu se objevilo i jméno Wolfgang Welsch a pokud by se vám chtělo nasát poučení, pak si zalistujte v jeho knize "Naše postmoderní moderna" a po chvíli budete mít pocit, že se vám točí hlava jako po dvou dobře odležených slivovicích. Mohli jste jej ovšem slyšet před dvěma lety i na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde byla jeho přednáška. A přednášejícíá dodal v té souvislosti vtipnou větu: "Výborný kazatel než příjde tazatel".

Kupka s náměty k zamyšlení dostává stále jasnější obrysy. Postmoderna odstraňuje veškeré autority a tu jsme poznali pudově. Mediální svět vytváří pohled a vzniká jednotná pravda /příznačné pro současnost/. Do popředí vystupuje jméno filozofa a biologa Zdeňka Neubauera, přímluvce postmoderny, který v roce 1994 zveřejnil svou bibliografii nazvanou /nedivte se/ "Přímluvce postmoderny". No mohl bych si ji asi opatřit, ale tak hluboko do postmoderny se mně nechce nořit a tak už se těším, že se propracujeme k dnešku a hmotnějším , méně filozofickým tématům. A dočkal jsem se už v závěru přednášky.

Jakousi předmluvou k ústřednímu tématu - Co dnes obstojí z české literární klasiky - je obraz současné české společnosti plné nejistot, kdy je rodina na pokraji likvidace nahrazována bezzávaznosti partnerských vztahů a kdy mizí sebeuvědomnění. A je možno srovnávat s národním obrozením, zkoumat historismus, národní stereotypy a postavit vedle sebe národ a jazyk. Čechem je ten, který mluví česky?

No a dnes se dočkáme. Rám byl zhotoven a čeká na vklad obrazu.

Expedice oksroN: v norské kuchyni

Mon, 19 Mar 2012 08:23:46 +0100

Naši přátelé v Lilleströmu nám pravidelně každý rok poskytnou na jednu, dvě noci přístřeší a protože je nás obvykle osm máme štěstí, že dům je tak velký. Kromě odpočinku po dlouhém cestování je nutno se samozřejmě postarat i o stravování. Protože paní domu někdy místo v kuchyni tráví vzhledem k svému povolání zrovna čas v letadle nebo v indickém Dillí, kuchyň je osiřelá a nezbývá, než abych do ní vkročil a postavil se k plotně, pokud je možno tak nazvat moderní čtyřplotýnkovou plochu s elektronickým ovládáním. Za ta léta už na ní umím.

Pán domu nabídne mrazák a jeho obsah, o kterém nemá ani šajn a tak zalovím. Losos, krevety, skopové a drůbeží. Poněkud níže pak velryba a losí maso, našlo by se i sušené sobí. Po vepřovém ani památka, po hovězím jakbysmet. A teď vař!

Předkrm je jednoduchý, léty prověřený a je to vlastně obřad, který má už svoje pravidla a je očekáván ve stejném provedení jako třeba před pěti lety. Když uvážíte, že tu jezdíme už od roku 2001 není se čemu divit, že to tak je. Jsme tu vlastně jako doma.

A tak vysypu z tříkilového igelitového pytlíku neloupané, předvařené krevety na plech a nechám rozmrznout. Toustový chléb, v Norsku běžný, je již nakrájený a tak udělám pyramidu na dva talíře, připravím kostku másla a majonézu, nakrájím na kostky uzrálé avokádo. Před každého stolovníka postavím talíř a přidám ubrousky, aby bylo čím otřít ruce. A pak už se bavím pohledem jak všichni zbavují hrst krevet na talíři krunýře, mažou tousty máslem, oloupané krevety rozprostírají po celé ploše toustu a patlají na ně majonézu a kostky manga. Všichni si libují a kopec krevet na plechu mě ubezpečuje, že od nich budu mít na půl hodiny pokoj- A tak jim naleju každému sklenici bílého vína, trošku si také zobnu a to už píská trouba, že se v ní losos dostal do stavu připraveného k servírování.

Než jsem jej vložil do trouby vypadal asi tak jak na tomto obrázku. Mohl mít tak tři až čtyři kila a byl čerstvý, zakoupený před večerem v prodejně ryb a tak jsem jej jenom dočistil, trochu potřel soleným máslem, které se tu běžně a převážně používá /pamatujete na dobu, kdy solené máslo bylo i u nás běžné?/, potřel i plech a do takového lůžka jsem lososa uložil a nechal chvíli odpočívat. To je jednoduchost, co! Já se řídím zásadou, že maso z lososa je velmi chutné a proto každý zásah do jeho chuti různým kořením a bylinkami je k ničemu. Všimli jste si, že jsem jej ani neosolil a použil pouze slané máslo? Chutnal výborně možná i proto, že plaval v bílém Chardonnay, ročník 2009, který jsme před dvěma lety dovezli jako dárek a počkalo na nás.

Teď uržitě čekáte, že jsem se pustil do přípravy nějakého norského dezertu.. Hoši si samozřejmě na sladké vesměs potrpí a nebylo by to ono, kdybych dezert opomněl. Norové si na nich rovněž potrpí. Tak třeba tilslørte bondepiker (doslova přeloženo "selská děvečka v závoji"). Je to pečená pochoutka z jablek, piškotů, cukru a smetany. Spousta kalorií se však na Norech nepodepisuje. A to jsem ještě neuvedl nejoblbenější norský koláč bløtkake z piškotového těsta naplněného ovocem se smetanou nebo hvit dame /bílá paní/ s šíleně sladkou vrstvou marcipánu, která tvoří čepici.

Chcete doma zkusit "Selskou děvečku v závoji!?" No prosím.

Doneste ze spíže 4 vejce /budou prý zas levnější/, 10 dkg mletého cukru, 10 dkg hrubé mouky a z prášku do pečiva budete potřebovat tak jednu lžičku. Zpracovat toto piškotové těsto vám ani nebudu vysvětlovat, bylo by to nošení dříví do lesa. No a pak piškot upečete ve formě na dort nebo na plechu, pokud budete chtít připravit řezy. Moučník po upečení a vychládnutí skládáme po nařezání piškotu do vrstev, na které budeme potřebovat malinový džem,nastrouhaná jablka, plechovku plátků broskví, vanilkový pudink, šlehačku a jednu lžíci cukru. No a dál to už také znáte. Vrstvy potíráme džemem a pudinkem, vkládáme plátky broskví a jablek. Pokud děláme dort, potřeme jej celý šlehačkou, řezy pokryjeme šlehačkou jen na povrchu. Pak zdobíme malinami, ostružinami, borůvkami případně jiným ovocem s nádechem norské přírody. Rozhodně nic nového pod sluncem, skoro to naznačuje, že jsme s Nory v příbuzenském stavu. Ovšem práce jako na kostele.

To jsem si uvědomil již odpoledne při nákupu v supermarketu Rema a tak jsem koupil jeden z mnoha dortů, které se na mne smály z naleštěných chladících vitrín, takže jsem se mohl z kuchyně přesunout mezi kamarády a za odměnu líznout štamprlku slivovice. Byla dobře vychlazená a voněla domovem.

A pak se vedly řečí od Šumavy k Tatrám a od Osla až po Nordkapp, Zdeněk zapreludoval na kytaru a pak někoho napadlo, že by nebylo marné ochutnat suši. Stačil na to jeden telefonát a za půl hodiny jsme ruličky s rybou v řasách namáčeli do wasabi a hodnotili, jak je wasabi ostré. Bylo ostré ažaž a chutnalo nám jako obvykle. Zvýraznil se i každý doušek, který putoval přes naše hrdla a měnil se v dobrou náladu, která nás ostatně provází vždy na cestách po Norsku. A doufejme, že ještě dlouho bude.

Myšlenky k zamyšlení

Sat, 17 Mar 2012 07:25:04 +0100

V každé organizaci je alespoň jedna osoba která ví o co jde. Tu je třeba najít a zastřelit.

Všude dobře, doma manželka.

Co z toho, že zítra bude lépe, když vždy, jak se ráno probudím, je zase dnes.

Nevadí, že něco dělám pomalu, protože to možná dělám špatně.

Vykouřená cigareta zkracuje život o 2 minuty, vypitá láhev rumu o 4 minuty a pracovní den o 8 hodin.

Nic tak neomezuje svobodu slova jako rozbitá huba.

Co uděláš, když zákonem chráněné zvíře sežere zákonem chráněnou rostlinu?

Dlouho jsme se té šéfově anekdotě smáli než jsme pochopili, že jde o pracovní úkol.

Nemám rád lidi, kteří berou drogy. Hlavně celníky.

V sedmnácti letech se začne devčatům ve slovníku měnit ne na ano.

Nedůvěřuji velbloudům a nikomu, kdo dokáže týden nepít.

Žena je dobrý sluha, ale zlý pán.

Nikdy neříkejte, že se něco nedá, protože se vždy najde nějaký iniciativní blbec, který neví, že se to nedá a udělá to.

Tak už to chodí: trefa do černého

Fri, 16 Mar 2012 07:35:20 +0100

Není se co divit, že kolem nás poletují vtipy, související s loňskými událostmi na severu Čech:

Kanibal opéká na rožni cikána. Vrtí klikou jako o život.

Vedle sedící kanibal se diví: "Proč točíš tak rychle, brácho?"

"No kdybych točil pomalejc, tak by mně ukradl brambory z popela."

Dva romové vedou řeči:

"Proč pořád dolejzáš za mojí sestrou? Nemáš svoji?

"Víš, co je to jeden cikán na Měsíci? No nápad. A všichni cikáni na Měsíci? Ano, řešení."

Cikán v lese nakládá dřevo z hraně na káru a přistihne ho hajný.

"Co tu kradeš cikáne?" zahřmí hajný.

"To je krmivo pro krávy, pán velkomožný" zní odpověď.

"Nekecej, od kdy krávy žerou dřevo?"

"No co nesežerou, spálím."

Krédo romské olympiády: Není důležité zvítězit, ale vrátit sportovní nářadí.

Agneša stojí u okénka na poště a sděluje úřednici:

"Prišla som pre love. Dnieška dvasatoho. Sociálka."

Úřednice pokrčí rameny: "Peníze nejsou, ani nebudou."

Agneša: "Čo sa stalo. Gadžové prestali robiť?"

New York, emigrační úřad. Úředník se ptá otce romské rodiny:

"Jaký je důvod vaší návštěvy v USA?"

"Přijeli jsme Obamovi na pohřeb" zní odpověď.

"Obama přece ještě žije" diví se úředník.

"Nevadí, my počkáme."

U3V: chodil po celém háji...

Tue, 13 Mar 2012 08:11:51 +0100

Chodil po celém háji a uťal na samém kraji. Se vším všudy toto rčení odpovídá mému přístupu k vyřešení úkolu, zadaného nám, posluchačům 4.semestru Univerzity třetího věku při vstupní přednášce do dalšího semestru. V minulém U3V jsem využil situace a nenápadně požádal o radu svých čtenářů jak najít spisovatele, který by odpovídal zadání: najít klasika, vyjadřujícího ve svém díle vztah k péči o duši krajiny. Dobře jsem udělal. Potěšila mě čtenářka Zdeňka-Anna, která napověděla spisovatele Jaromíra Tomečka, rodáka z Kroměříže.

Tak už to chodí s muži mého věku, kdy zapomínání je běžné a vzpomínání je jako sklizeň šafránu. No samozřejmě, Jaromír Tomeček byl Kroměřížák každým coulem a i když část života prožil na Podkarpatské Rusi a hlavně v Brně, v Kroměříži byl jak se říká pečený, vařený. A tak se stalo, že jsem se s ním setkal i já. Bylo to u lánu pšenice poblíž Ratají, odkud byl krásný výhled na Kroměříž a Tomeček se přišel se štábem televize podívat na sklizeň pšenice, které jsem velel. A tak jsme si do mikrofonu krátce popovídali o sklizni a mimo mikrofon o všem možném, hlavně o přírodě. A tak si představte, že jsem si na něj nevzpomněl. Sypu si popel do vlasů.

Pravda, jeho jméno v kánonu spisovatelů je někde uprostřed, ale pokud se týká literatury o přírodě a její duši mu patří mezi českými spisovateli možná i první místo. Malá procházka jeho díly nás o tom přresvědčí. Uvedu jen některá:

Stříbrný lipan /1944/

Země zaslíbená /1947/

Věčný hvozd /1956/

Les u řeky /1956/

Zelená ozvěna /1959/

Admirál na Dyji /1962/

Jenom, vteřiny /1962/

Zemí révového listu /1964/

Vlka živí nohy /1965/

Neklid /1965

Padl smrk /1966/

Prales nekvete růžemi /1967/

Lovy beze zbraní /1976/

Zázraky v přírodě /1978/

Hoří, hoří /1984/

Živly a osudy /1985/

Už tento výčet literárních děl svědčí o jeho obrovské literární plodnosti a to jsem vyjmenoval jenom část a nezmínil se na př. o textových doprovodech k obrazovým publikacím nebo spolupráci na scénářích filmů o přírodě nebo televizních seriálech o přírodě /pamětníci vzpomenou na Lovy beze zbraní/.

Tak jsem zvědav, co na to zítra přednášejíci. Už se těším. Já si ovšem v každém případě část svého času vyplním četbou Tomečkových děl, abych se nemusel stydět a uvidíme. Možná se s vámi o zážitcích podělím.

Expedice oksroN: ranní večeře

Fri, 09 Mar 2012 11:07:42 +0100

Stává se skoro každý rok, že při pobytu v kempu Kjellingstraumen Fjord Camp, kde zpravidla končíme naše třítýdenní putování jsou bedny s proviantem skoro prázdné, peněženky zchudlé a žaludky stále nenasytné. Co s tím. V úvahu přichází moře. Vedle ryb je možné nalovit slávky, nebo pochytat nějaké kraby a to vše zadarmo. Jenomže....

Ani jeden z nás není sportovní rybář, nejsme obdařeni nutnou trpělivostí, rybářské vybavení neznáme a neumíme je řádně používat. No a když se s rukama v bok ptám, co dnes na večeři a ostatní vytuší z mé zachmuřené tváře, že jde do tuhého, hrnou se pro pruty, které jsme si doma zapůjčili a jdou k fjordu nebo na fjord něco chytit. Na fjord jen tenkrát, když si od majitele kempu půjčili loďku. Na lov si berou vše potřebné včetně velké bedny na úlovky a já jim k tomu přidávám ručník a mýdlo pro případ, že by chytili....

Aby ručník s mýdlem nebyl potřeba, rozdělila se parta na dvě skupiny. Ta první zajela k Saltstraumenu, vyhlášené turistické lahůdce, kde při změně odlivu v příliv se to hemží rybami tak, že když do hejna vhodíte jen tak háček bez návnady, skoro jistě trhnutím nabodnete a posléze vytáhnete rybu třeba za ploutev.

A tady máme Saltstraumen jako na dlani, i když v grafické podobě. Přijíždíme po slavné sedmnáctce na most směrem na sever a pod mostem vpravo nás čeká onen rybářský ráj. Nachází se asi 30 km od Bodo a 20 km od Kjellingu, odkud naši "rybáři" přijeli. A tak než začnou lovit, pár slov o tomto velmi známém místě. Úžina je 3 km dlouhá, 31 metrů hluboká a v nejužším místě jen 150 metrů široká. Mezi fjordy se každých 6 hodin vymění 372 milionů kubických metrů mořské vody. Proud vody dosahuje až 22 uzlů (40 km/h). Do průplavu sice mohou lodě, ale jen asi 2 hodiny po vrcholu přílivu nebo odlivu, kdy jsou proudy nejslabší. V tom okamžiku proud připomíná řeku, která ale po několika desítkách minut mění směr toku. Vznikají zde t.zv. maelstromy, údajně největší na světě, postrach všech námořníků. Jsou to obrovské mořské víry, které lze pozorovat z mostu nebo na severní straně z nízké pozorovací věže.

Když se tu turista zastaví, vyžívat se tu může i několik dní. K disposici je safari mořských orlů, výlety do okolí a pokud má ssebou nějaké to rybářské náčiní, užije si jako my.

Tento vypůjčený snímek dokazuje, že hlasování v anketě National Geographic o nejzajímavějším místě pro potápění stanovilo, že je to právě Saltstraumen.

A zanícení rybáři? Přijdou si opravdu na své? Posuďte sami:

Toto místo je pro tyto rybáře jakousi Mekkou. Nejspíš uloví tresky tmavé nebo obecné, vlkouše severního a platýza - halibu. V roce 1995 zde byla ulovena největší treska tmavá /22,7 kg/. O rybáře je všestranně postaráno. Možno pronajmout rybářské chaty nebo všestranně vybavených apartmánech. Pro zajímavost mrkněte na ceník ubytování na týden:

Pokoj 2 lůžka, sprcha, WC, kuchyň - cena/ týden: 28 880,- Kč

Pokoj 4 lůžka, sprcha, WC, kuchyň - cena/ týden: 34 650,- Kč

Apartmán(2 ložnice) pro 4 osoby,sprcha,WC,kuchyň: 46 200,- Kč

Apartmán(3 ložnice) pro 6 osoby,sprcha,WC, kuchyň: 59 990,- Kč

Apartmán(3 ložnice) pro 8 osoby,sprcha,WC, kuchyň: 64 680,- Kč

Nic takového nás naštěstí nečekalo a tak se můžeme vrátit do reality a zaparkovat pod mostem, vylovit z kufru pořebné propriety, a vypravit se na břeh. Samozřejmě. I přes pozdní večerní hodinu se to rybáři i přihlížejícími přímo hemží. Co chvíli začne vrchol přílivu a zároveň vrchol možnosti ulovit pro dnešní večeři alespoň 5 kg tresek, což je naše norma na jedno posezení. Nemůžeme spoléhat na druhou partu, která ve fjordu u kempu vyjela loďkou se stejným úkolem.

Kdo nemá prut musí se kochat okolím a nebo listovat v průvodci a dělat si laskominy na výlety, které může v příštích dnech absolvovat. Třeba na ledovec Svatizen, který je vzdálený kolem 150 km, město a přístav Bodo, které je jakoby za humny /30 km/, národní park Rago přes Fauske po cca 100 km, pěších tur po vyznačených stezkách nespočítané množství.

Řev motorů této lodě jakoby ukončil lov, který se vydařil. Sice jenom tresky obojího druhu, menší i větší a celkem plná igelitová taška. Večeře je v cajku.

A to už jsme na cestě domů. Je teprve dvě hodiny v noci a krajina je úplně jiná než ve dne.

Nahoře už slunce předestírá krajinu v těch nejjasnějších barvách.

Kolem vody se to třpytí rosou a válí se tu mlhy v ranním oparu.

To jsme už pomalu doma a čeká nás čistění a příprava ryb k úpravě, která bude dnes opravdu vyjímečná.

Zatím co myjsme mířili na Saltsraumen, druhá parta se chystala ke startu na lov z lodi. Akční rádius je tak podstatně větší a je možno zajet i tam, kde nám němečtí kamarádi z kempu radí, že chytneme opravdu pořádné kusy.

Šéf to zkusil bez prutu a jistě vidíte šňůru, kterou svíra v rukou a čeká, kdy to zabere. Dočkal se hned několikrát.

Vyhlíželi a vyhlíželi, co chvíli něco zabralo a neuniklo. Na tváři se objevil úsměv a žaludek zajásal, že dostane, co mu patří.

Šéf nafiletoval tresky málem jako profesionál. Však si na to také koupil speciální nůž a Zdeněk se s ním zkoušel celkem úspěšně holit. A teď je řada na mě. Ručička hodin se krčí na čtvrté ranní a já šmátrám v paměti po nějakém novém receptu, kterým bych se lovcům odvděčil za jejich úspěšný lov. Trvalo to jen chvíli. Vyvstal mně na mysli recept který nese název: Treska po našem a beru připravené filety, házím je do vařící vody a hned je zase vyndávám, nejsou tam víc než minutu. Osuším je útěrkou a z obou stran osolím. Uříznu kousek jako palec a vhodím do na pánvi zahřívajícího se oleje a hlídám, kdy začne prskat. Filety z jedné strany posypu pepřem a drceným kmínem a poplácám hladkou moukou. Jeden po druhém stále jednou stranou položím do rozšlehaného vajíčka a pak do strouhanky. Filetů musí být párový počet. "Neoblečené" strany filetů posypu kořením na rybí maso a na každý druhý položím plátek slaniny a překlopím k tomu prvnímu, čímž vznikne jakýsi sendvič. Vkládám do prskajícího už oleje a osmažím do růžova což trvá max. 5 minut. Pak vyndávám, láduju na nahřáté talíře a nadávám, že ještě nenakrájeli chleba.

Na poslední ingredienci ovšem samozřejmě nezapomněli. Byla orosená a ze schodů, které nestačili spočítat.

A tak se stalo, že celá výprava večeřela v pět hodin ráno, chválila kuchaře jako obvykle /návyk z vlastní rodiny/ a spřádala plány na příští den, který začne, až se postupně probudí. Protože jejich další cesta vedla kam jinam než pod spacáky. Chválili tak vydatně, že jsem ani nezaregistrovsal, že neumyli nádobí a tak jsem se do toho dal. Uklidit všechno po večeři po osmi osobách byl z mé strany čin, který by zasloužil větší pochvalu než za tu "tresku po našem". Hned jak vstanou, tak jim to připomenu. Myslím že ovšem budou večer chtít snídaní a nedá se nic dělat, spočinu a dám se do toho. Konec konců to trvalo daleko méně času, než dání tohoto článku dohromady.