Listopad 2015

Kouzlo časů minulých: martinské hody.

9. listopadu 2015 v 16:23 | Old Boy |  vzpomínky
Kdepak jsou ty časy, kdy se každá loučka hemžila stádem hus a s proutkem v ruce je hlídala malá husopaska.
watermark_big.jpg
Dobře se na ně pamatuji, protože ta sousedova husopaska se jmenovala Maruška a byla ke mně velice milá. Občas sebou přinesla tvarohové koláčky, rozdělila je na dva díly a jeden byl můj. Ráda poslouchala moje chlapecké vyprávění jak chytám na potoce pstruhy, balím je do listů z lopuchu /devětsil lékařský/ a večer upravuji na másle a kmínu. Občas jsem utíkal před houserem, který mne s ostrým syčením odháněl od stáda. A tak jsem přes léto pozoroval, jak se husy mění z drobounkých roztomilých housátek v pětikilové husy, které nerozlučně patřily do svatomartinské tradici a u nás navíc i k hodům, nebo chcete-li, posvícení.
Hody se konaly vždy v neděli, která byla nejblíže datu 11.11., svátku Martina. Kromě samozřejmé návštěvy kostela se zpravidla konala i pouť, byla plná hospoda chlapů a v sobotu tancovačka. Mnoho lákadel, ale pro mne byla tím nejočekávanějším pečená husa na sváteční oběd a vydrželo mně to dodnes. A nebyl jsem sám. Se spoustou kamarádů jsme si už v pátek prozpěvovali: ...husa se v troubě peče, sádlo jí z řiti teče... a těšili se nejen na husu, ale i na tvarohové, makové a švestkové koláčky a mnozí i na jelita a jitrnice.
1280px-Wilfred_Thompson_St_Martin_And_The_Beggar.jpg
Protože jsme ve škole chodili do náboženství věděli jsme, že sv.Martin nebyl žádný mučedník, ale římský voják, který se ve 22 letech nechal pokřtít a celý život se věnoval katolickému náboženství a péči o chudé. Legenda praví, že k tomu došlo poté, co potkal v městské brány v Amiens chladem se třesoucího člověka a protože mu nemohl jinak pomoci, rozpůlil svůj plášť mečem a jednu polovinu mu dal. V následující noci se mu zjevil Kristus s přehozenou půlkou pláště kolem ramen a pravil: "Oblékl mne Martin, ještě nepokřtěný." A to byl popud ke křtu. Převážnou část života prožil ve Francii v malé chatrči u řeky Loira a stal se později biskupem v Tours, což ovšem nezměnilo jeho prostý a chudým věnovaný život. Jeho památka nezevšedněla a stal se patronem vojáků, pastýřů, bednářů a mlynářů.
Martin přijede i letos, ale už to vypadá, že v kraťasech. To tu ještě nebylo, ale tradici to určitě nenaruší. Právě naopak. Už jste si koupili husu? My jsme ji měli za mých dětských let od sousedů už o Dušičkách, kdy soused husu přinesl a odnesl si z našeho zahradnictví věnec na výzdobu hrobu. Matka ji zavřela do chlívku a třikrát denně ji krmila. K tomu si připravila slížky, což byla do tvaru struku uhnětená směs vařených brambor, šrotu a drtě ze sušených kopřiv. Do Martina měla husa nejméně 6 kg a játra málem jako dvě dlaně. Dobře si pamatuji, že jsem se celého ceremoniálu kolem přípravy husy na hodový oběd zúčastnil. Otec provedl popravu sekerkou na dřevěném špalku, na kterém jsme sekali dříví. Maminka pochytala krev /byla na svačinu/, husu oškubala a peří pečlivě uschovala do plátěného pytle. Bude ho potřeba do duchny a do polštářů.
Vykuchaná husa si poležela do nedělního rána ve sklepě a v neděli putovala na kuchyňský stůl. Recept byl víc než jednoduchý. Sůl, kmín, voda nad podlití a hrst křížal z jablek. Husa, vycpaná křížalami, putovala na pekáč .
V té době jsme měli v kuchyni kachlová kamna s plotnou velkou jako stůl a troubou, do které by vešlo dvacetikilové sele. Teplota v ní se regulovala přikládáním měkkého a tvrdého dřeva. Tím byl oheň silnější nebo slabší a teplota v troubě větší či menší. Husu maminka vložila do trouby až byla řádně rozpálená, deset, dvacet minut přikládala smrková polínka, pak ji podlila a a přikryla druhým pekáčem. Další dvě hodiny se topilo bukem a končilo opět smrkem, ale to už byl druhý pekáč sundán, husa několikrát podlita vodou a naopak bylo slito vypečené sádlo. Ztratila na objemu a nabyla na kráse. Byla upečená dozlatova a voněla snad až za humna.
3b24dc3c99_89749574_o2_1.jpg
Mezitím se vařilo zelí, ano, právě to, co jsem koncem září šlapal ve sklepě v sudu a už vykysalo. Na stole se nejdříve objevila polévka z husích drobů s domácími nudlemi a posléze měl každý na talířku kousek husích jater a k nim krajíček čerstvě doma upečeného chleba, který se bělal od mouky. Hlavní chod porcoval tatínek a rozdělovala maminka. My děti jsme dostali křídla a kousek "toho bílého", tatínek prsa a stehno a maminka si nechala biskupa. Bramborové knedlíky se zelím, polité šťávou z pečeně. Na ty vzpomínám dodnes. A následující koláčky s tvarohem a přikrášlené povidly a posýpátkem tvořily závěr hostiny. Tatínek poděkoval mamince za dobrý oběd , nalil dva kalíšky kmínky, připil si s ní a broukl, že si jde na chvíli lehnout. Však si musel trochu odpočinout. Ve čtyři měl smluvenou partii kuželek v hospodě.
Mamince jsme pomáhali s úklidem a ona nám vyprávěla, že u sedláka se rozdělovaly porce z hus jinak. Čeleď, tedy pacholci a děvečky, dostávali křídla, rodina stehna a sedlák, hlava rodiny, zbytek, tedy to nejlepší. A také se tradovalo, že opečená kůže z husích nohou se vkládala chlapům do bot, aby jim nesmrděly nohy a když jste si vložili kousky této kůže mezi prsty na nohou mohli jste si být jisti, že se vám na nich nevytvoří kuří oka.
Večer jsme s bratrem stáli na bedničce u okna hospody a šmírovali, co se děje uvnitř. Tancovačka dnes pokračovala a muzikanti zrovna hráli polku "Točte se pardálové, točte se hezky dokola.... ". Dlouho jsme se netěšili. Z beden nás sundal četník pan Čumíček, do jehož povinností spadalo i hlídání mravopočestnosti mládeže.
2004042603.jpg
V zimě přišlo ke slovu peří z martinských hus. I u nás se scházelo po večerech několik sousedek a drhly peří. A nejenom peří, drhly všechno co jim padlo na mysl. Seděl jsem v teploučku na peci a poslouchal, jak která chystá zabíjačku prasete a kolik toho rozdá, jiná vzpomínala, že pan farář má novou kuchařku, protože ta stará byla už "hin" na nohy, pan učitel že málo fackuje ty darebáky, kteří o hodech zpívali před hospodu: "Husa se v troubě peče, sádlo jí z řiti teče..." a řeč se nezastavila ani na chvilku.
455098_article_photo_DXASWMj0_900x_1.jpeg
Když přešly k ožehavějším tématům, byl jsem vykázán na kutě a maminka přinesla griotku a škvarky, zalité sádlem. Jak jim chutnalo jsem se nedozvěděl, ale řečí měly tolik, že se rozcházely až k půlnoci a sestra se mohla těšit, že ve výbavě nebudou chybět peřiny a polštáře s prachovým a vydrhnutým peřím.

svatomartinske_vino_1.jpg
No a dnes? Tradice ještě neumřela i když se zcvrkla skoro jen na pochutiny. Přidává se stále více svatomartinské víno, která v dobách mého dětství bylo na Valašsku nedostupné, huse se loví v supermarketech z mrazáku a doufám, že aspoň nějaká ta tancovačka na vesnici přinese radost i těm starším, kteří ještě zvládnou zazpívat při slivovici:
"Když jsem šel do Frenštátu, není temu dávno.
chtěl sem sa tam naučiť, jak sa dělá plátno.
Jedna noha sa natáhne a druhá sa skrčí,
osnova sa roztáhne, člunek sa tam strčí".
Pravda, mnoho společného to s těmi martinskými hody nemá, ale znáte ty chlapy. Kde je chlup, tam je chuť.

Kouzlo časů minulých: korunou si hodím.

1. listopadu 2015 v 10:55 | Old Boy |  vzpomínky
Hodit si korunou kamkoliv není dnes žádná velká ztráta. Nebylo tomu tak ovšem vždy a protože jsem s ní společně žil celý můj život, zaslouží si, abych si na ni zavzpomínal.
1234.jpg

Na vzhled té první si moc nepamatuji, ale chápal jsem už hodnotu peněz, protože se u nás jednou, dvakrát do roka stavil strýc Eda, který měl v Brně , hned naproti Kounicovým kolejím, restauraci. Byl tím pádem považován za nejbohatšího člena rozvětvené rodiny a také to dával najevo. Hned po přivítání zalovil v kapse a rozdal nám dětem každému hrstku korunek, které jsme hned ukládali do prasátka.
S korunkami v kapse jsem chodil na vesnici do obchodu k židovi a za 6 Kčs jsem koupil kilo cukru, který se tenkrát prodával jako homole a k použití se ulamovaly kousky. Obchodník vždy udělal kornoutek z papíru a jako odměnu, že jsem u něj nakoupil, do něj vložil pár kyselých bonbonů a já byl nadšením bez sebe.

1_Korun_-1940_lic_1.jpg
Když připochodovala nebo přijela německá vojenská horda 15.3.1939, den po vyhlášení Slovenského štátu, přivezla sebou zřízení Protektorátu Böhmen und Möhren, na československou papírovou koruny klepla razítko s označením nového názvu našeho území a posléze přiběhla koruna zcela nová, protektorátní.
Jiný můj strýc Tonda pracoval u Bati ve Zlíně v celostátně nařízené délce šedesáti pracovních hodin a tak jako všichni si i jeho rodina musela zvyknout na lístkový systém, kdy na týden muselo stačit na osobu 0,5 kg masa, 1/4 litru mléka, 21 g tuku, 400 g cukru a na umývání jedno mýdlo měsíčně. To my na dědině jsme měli tu výhodu, že jsme mléko celkem neomezeně kupovali od souseda, který choval krávy a i když musel plnit povinné dodávky, podstatný díl mléka státu, zbylo i na nás. No a to už je náznak černého trhu
Koruna se stala cárem papíru a i za ten se na černém trhu dalo koupit ledacos. Husa přišla na 3000 korun, pytel mouky na ovčí kožich, kopa vajec na broušenou vázu, kilová hrudka másla až za 1000, vajíčko za 15 a zapálení jedné cigarety Zorka přišlo na 10 korun. Není se co divit, že se v polích a lesích pytlačilo o sto šest a u nás na zahradě líčil otec pasti na zajíce, kterým podstrojoval návnadou, hlávkou zelí.
csrb1k.jpg


Po válce se protektorátní koruna přestěhovala do vázaných vkladů, které byly bezúročné. Chtěla tak měnová reforma, které umožnila z vázaného vkladu vyměnit pouze 500 Kčs na jednu osobu. Vzaly za své říšské marky, protektorátní koruna, slovenská koruna, polské zloté i ruské rubly včetně různých válečných poukázek. Při tom vzaly za své i veškeré úspory a tak jsme byli opět "na huntě". Otec to bral jako nevyhnutelnou nutnost a tak jsme třeli dál bídu až zase měli lidé dost peněz na nákupy v našem zahradnictví. Nová koruna se tvářila příznivě, ale ne na dlouho.

zboží
množství
červen
1953
vázaný trhvolný trh
Chléb1 kg2,258,-16,-2,802,602,60
Rohlíky1 kg5,9037,7056,608,306,606,60
Hovězí zadní1 kg17,-48,-200,-25,-25,-25,-
Máslo1 kg16,5080,-450,-44,-42,-42,-
Rýže1 kg3,0540,-300,-28,-19,-16,-
Cukr kostkový1 kg6,3515,70140,-14,-11,-11,-
Káva1 kg36,-1500,-300,-240,-240,-
Rum1 l19,-430,-68,-57,6057,60
Chleba jsme dále kupovali u pekaře Borovičky, maso na neděli u řezníka Adámka a ostatní zboží už ne v "kvelbu" pana Urce, protože ten byl obviněn ze spolupráce s okupanty. A jak se kupovalo? Pomůže výše uvedená tabulka.
552441m-menova-reforma-uvod.jpg
Krátce po osmačtyřicátém už jsme nenakupovali chleba u pekaře Borovičky, maso na neděli u řezníka Adámka...Živnosti byly zrušeny a "na dlažbě" se ocitla i naše rodina. Nezaměstnávali jsme nikdy žádné pracovníky, ovšem co živnostník, to vykořisťovatel.
Prezident republiky neblahé paměti Antonín Zápotocký postavil korunu po pěti letech hospodářského propadáku opět na nohy, když den před měnovou reformou v pátek 29.června 1953 pustou lží ujistil obyvatelstvo, že měnová reforma nebude. A ob den byla. Přínosem bylo pouze zrušení přídělového systému a volného trhu za cenu zbavení všech občanů životních úspor.
znehodnoceni-meny-05.jpg
Na Československý černý pátek reagovaly balony, přilétající z Německa rozséváním po republice těchto falešných korun. Otec nastoupil jako vrátný na nádraží ve Valašském Meziříčí a proklínal komunistický režim s poukazem na to, jak si zcela rozbořené Německo stojí v hospodářství oproti nám. Musím mu dát za pravdu. Když se listopadu 1989 režim položil na lopatky, životní úroveň v Německu byla snem mnohých z nás a je tomu tak dodnes i když statisíců imigrantů ze zemí Středního východu a Afriky.
1k_1951.jpg
Když koruna opět změnila tvář, ještě neměla republika ten přívlastek, že je socialistická. V republice se tradovalo, že na ní vedle srpu chybí kladivo. czechoslovakia_1_koruna_1969.jpg
V roce 1969 už jej měla. Byla štědrá ke všem ať namáhavě pracovali nebo proseděli část pracovní doby v hospodě, nerozlišovala mezi špičkovým vědcem nebo chirurgem a třeba obyčejným úředníkem. Podlamovala tím iniciativu lidí a zbavovala je odpovědnosti za výsledky jejich práce. Ke mně se koruna stěhovala v roce 1968 jako k zemědělskému inženýru v obálce v počtu 2000 a když mne od ledna 1970 vzhledem k postojům kolem vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území přeřadili na práci traktoristy, korunek bylo hned dvojnásobek. Paradox.
znehodnoceni-meny-07_1.jpg
A tak šel čas. Dostihnout a předstihnout se snad dařilo jen v oblasti zbrojení na obranu míru a pracujícímu lidu se začalo zajídat stání ve frontách na zboží denní spotřeby nebo shánět bony, do kterých se koruna převtělila a tak jsme si mohli v Tuzexuaby koupit v západní Evropě zcela běžné zboží.Kupoval jsem i já, protože moje známá pracovala ve Strojexportu a z diet ušetřila a pro mne byl pak bon za Kčs. Ledy začaly pukat a hladina nejenom našeho "rybníka" se otevřela a do ní propadla čtyřicetiletá komunistická diktatura proletariátu, která překousla celé mé mládí a já se ocitl před branou důchodu.
1k.jpg
Taková koruna se přikutálela po roce 1993, kdy jsme si podali se Slováky ruku na rozloučenou a to já už byl v důchodu. Zboží na jaké se vzpomeneš a cestovat kam chceš.
Kde na to vzít? Zavolal mně spolužák z Prahy, že teď dělá generálního ředitele fy.Beso, která se zabývá financováním a potřebuje někoho, kdo převezme kontrolu nad výstavbou drůbeží porážky na kroměřížsku. Vzal jsem to, ale to je zase jiný příběh. Korunky se ke mně jen sypaly a ztrácely se v pokladnách cestovních kancelářích. A i když po čase skončila práce v Besu, našel jsem si jiné drobné práce, které vypomáhají výši mého důchodu, který se shoduje s počtem apoštolů, když k nim přidáte tři nuly. Korunu mám rád, i když je dnes tak chabá a přišla o desetníky i padesátníky. Pomáhala mně prožít velký kus života, který se vydařil. Na pro mne rozporuplnou čtyřicítku pod srpem a kladivem vzpomínám jako na kus smutné historie a vybavuji se především všechny ty dobré věci, které bohužel nepřevažovaly. I dnes se snažím vidět jen ty dobré věci, i když těch špatných je požehnaně. Občas se s korunou v ruce vypravím do divadla, třeba na Piskáčkovu operetu Tulák a pak mně týden zní v uších:
Silnice bílá přede mnou, sluníčko svítí nade mnou a já jdu volný jak ten pták, šťasten tak, šťasten tak a tak.