Říjen 2015

Zelení zezelenali.

30. října 2015 v 5:28 | Old Boy |  politika

Když prezident republiky předával medaili Za zásluhy slovenskému projektantovi, manažeru, vodohospodáři a poslanci Národní rady SR, Zelení museli vztekem zezelenat.

Doc.ing. Julius Binder byl totiž v roce 1991 až 1999 ředitelem Vodohospodářské výstavby, při které sehrál významnou úlohu při výstavbě vodního díla Gabčíkovo a byl za to oceněn v roce 1993 jako nejlepší manažer Slovenska. V témže roce byl vyhlášen 16.dubna jako první nositelem ceny Ropák roku za "celoživotní zásluhy na totální náhradě podunajských ekosystémů PŘÍROPOU /nevím, co tím chtěl básník říct/ v podobě výstavby vodního díla Gabčíkovo". Zdůvodnění tohoto ocenění se do realizátorů projektu obulo následovně: "Obdivuhodná je zejména rafinovanost, se kterou pan Binder přesvědčuje nejen přihlouplé ekology,ale i celosvětovou veřejnost o tom, že přeměna desítek kilometrů čtverečních lužních lesů v dokonalou PŘÍROPU je dílem ekologickým. Opominout nesmíme také skutečnost, že J.Binder obratným manévrováním získal pro svou v pravdě grandiózní ropáckou činnost podporu všech režimů, které se za poslední desetiletí dostaly ke slovenskému kormidlu".

Ekologický spolek Děti země, který Ropáka uděluje, podle slovenské vlády ještě nevyrostl z dětského věku, protože uvedení vodního díla Gabčíkovo do provozu podstatně snížilo rizika povodní na jižním Slovensku, mnohonásobně zvýšilo turistický ruch v oblasti a dokáže vyrobit nejméně 8% elektrické energie, kterou Slovensko spotřebovává. Přitom negativní dopady do přírody jsou minimální. Téhož názoru je zřejmě i náš prezident.

plavební komora v Gabčíkove

Proč o tom píši. Inženýra Bindera znám osobně, protože to je bratr mého spolužáka z Vysoké školy zemědělské a ten mně pozval někdy před deseti lety na prohlídku Gabčíkova, kterou nás provázel právě Julius Binder.

V té době byl už v důchodu, avšak stále svěží a čilý, se spoustou nápadů, s možností jejich realizace nás seznamoval. Nijak mu nevadilo, že neustál v souboji o místo promátora Bratislavy a nijak se nechlubil vyznamenáními, která mu udělila Slovenská vláda. Provedl nás celým areálem se zastávkou právě u plavebních komor, kterým dnes proplouvá spousta lodí z Německa, Holandska, Francie i odjinud.

Překvapilo nás, že si zaměstnanci,. se kterými jsme se při prohlídce sešli, svého bývalého ředitele pamatují, chovají se k němu s nebývalou úctou a jsou hrdi na svoje a tím pádem i jeho dílo.

Myslím si, že medaili Za zásluhy přípíchl prezident Zeman na ta správná prsa.



Tam jste ještě nebyli

23. října 2015 v 4:55 | Old Boy |  cestování
Pět dnů uplynulo jako voda a nastal čas na loučení. Poslední ráno pobytu se vydařilo a slunce nezakrýval ani mráček. Pobyt v hotelu Morava končí a čeká nás návrat do Bojníc.

DSC01968_1.JPG
Kdo by nezastavil a nepořídil málem kýčovitý snímek Lomnického štítu a z pod něj vykukujícího Skalnatého plesa. Tentokrát jsme nevyužil možnosti podívat se nahoru podstatně vylepšenými lanovkami a tak jsme ušetřili 9 EURO za cestu na Skalnaté pleso, nebo 42 EURO za výjezd až na Lomnický štít.
Sjeli jsme do Popradu a vjeli na dálnici, po které jsme jeli až do Rožmberku a odbočili vlevo na Banskou Bystricu. Po deseti kilometrech na nás čekalo odbočení vpravo do Vlkolince, kde jsme nikdy nebyli a pravděpodobně ani vy. Kousek za Ružomberkem jsme za motelem Vlčí Dvor odbočili vpravo přes most a řeku Revúca. Vpravo po 300 m už jsme vjeli vlevo do Trlenské doliny, která nás dovedla až do Vlkolince.
DSC01971_3.JPG
Hned u pokladny jsme se z panelu dozvěděli, že Vlkolinec je v Národním parku Velká Fatra, byl v roce 1977 prohlášen za památkovou rezervaci a v roce 1993 zapsán do Seznamu světového dědictví UNESCO. To proto, že je to nejzachovalejší a nejucelenější vesnice z lidových staveb ve střední Evropě na ploše 797 ha.
DSC01974.JPG
Celá obec leží na svahu a tak nás čekal výstup po asfaltové cestičce. Není se co divit. Zdejší nadmořská výška dosahuje 718m. Uvítací výbor obstaral dřevěný Jura Jánošík a poslal nás ke směrníku.
DSC01976.JPG
Než jsme k němu došli dověděli jsme se z vyprávění náhodného občana Vlkolince o osudech této obce. Informace doslova "sypal z rukávu".
"Od Ružomberka sme iba desať kilometrov a kedysi to bola jedna z jeho ulíc. Najviac domčekov mal Vlkolinec v roku 1944, hovoria že 82 a v tom istom roku v dobe Slovensého národného povstania zhorelo 13 domov "
DSC01977.JPG
Poděkovali jsme a pokračovali v cestě. Už okraj vesničky překvapil svoji architekturou, která se podobá usedlostem v Beskydech na Valašsku. Domky jsou dřevěné a stavěné jako sruby, ovšem s omítkou, což na Valašsku není. Barvami omítek tu nešetřili, převládá bílá, modrá a okrová. V Beskydech určitě znáte skanzen v Rožnově pod Radhoštěm. Domy v něm jsou ovšem bez omítky, vybavené vším příslušenstvím, ale nikdo v nich nebydlí. To tady bydlí v 18 domech z celkového počtu padesáti pěti v osmnácti stálí obyvatelé a ostatní jsou používány jako chalupy k rekreačním účelům.
DSC01978.JPG
"V našej obci nás trvale býva dvadsaťdeväť v osemnástich domoch, do ostatných sa nasťahovali občania - rekreanti, ako vy v Čechách hovoríte, chalupári."
DSC01981.JPG
"Kedysi tu v okolitých lesoch bola kopa vlkov a od toho tiež vznikol názov obce a Vlkolinec bol vlastne jednou z ulíc Ružomberka. Najväčší sme boli v roku 1944, kedy tu bolo 82 domov, v tom istom roku počas Slovenského národného povstania časť obce vyhorela a 13 domov ľahlo popolom."
DSC01983.JPG
"Aby sme sa uživili, bolo treba ťažko pracovať. Správali sme ovce, rúbali stromy, včelarili a na poli sme pestovali zemiaky, jačmeň, raž, ovos, fazuľa, hrach, kapusta aj kvaku darilo sa aj slivkám. Až dôjdete na koniec obce všimnite si senníkov, ktorým hovoríme štále. "
DSC01986.JPG
Nahlédli jsme oknem do domečku, žlutého jako kanárek a zřejmě se připravujícímu na opravu. Je třípokojový, tak jako většina ostatních obytných domů.Uprostřed domu je chodba, ze které se vstupuje na jednu stranu do pokojů a na druhou do komory. Za domem jsou humna a stáje, někde i zahrada.
DSC01989.JPG
V roce 1770 zde postavili dvoupodlažní srubovou zvonici, která je obita z vnějšku šindelem. Spolu se srubovou studnou, hlubokou 13 m a postavenou v roce 1860, patří mezi nejcennější stavby.
DSC01990.JPG
Zajímavostí je také, že středem obce teče potok, svedený do dřevěných žlabů a poblíž je i už zmíněná roubená studna s rumpálem.
DSC01994.JPG
Užitkovou vodu si vesničané nosí ze žlabu, užitkovou právě ze studny.
DSC01996.JPG
Do kostela se nám zachtělo jenom nahlédnout a tak jsme se k němu vydali. Je římskokatolický, jak také na Slovensku jinak, nese název Navštívení Panny Marie a byl postaven v roce 1875.
DSC01999.JPG
Ve dveřích byla mříž, ale dalo se nakouknout a prostrčením kamery přes ni i pořídit tento snímek.
DSC02000.JPG
A komem hřbitova, který je bezprostředně vedle kostela jsme se začali vracen zpět na parkoviště...
DSC02004.JPG
--- a ještě jsme nahlédli objektu, patřícímu Liptovskému muzeu v Ružomberku s názvem Rolnický dům, kde jsme si prohlédli expozici původního bydlení a vybavení předměty v domácnosti i zemědělství.
DSC02007.JPG
Parkoviště, kam jsme se vraceli bylo už plné a potvrzovalo, že o Vlkolinec je mezi turisty velký zájem. I pro nás to byla ta pěkná tečka za prožitými dny na Slovensku a v Tatrách.
DSC01995_1.JPG
Pokud pojedete někdy poblíž tohoto místa a budete chtít věnovat tomuto skanzenu více času, pak vám poslouží tento nápis na plotě u jednoho stavení.

Tatranský panel

22. října 2015 v 5:33 | Old Boy |  cestování
Ráno jako malované, snídaně voněla opečenou čabajkou, kozím sýrem a kávou. První dobrý pocit je vystřídán otázkou, co s načatým dnem. A to už vám asi došlo, že pokračuji v líčení událostí v rámci naší návštěvy Tatranské Lomnice, které jsem začal minule v článku "Kdepak jsou ty časy". Naše ženy se usadily do křesel a daly se do hovoru, jak jinak. Vestibulem procházela spousta hotelových hostů, na které čekal autobus, aby je odvezl na výlet myslím že do Belanských Tater, které byly dnes na pořadu dne.
S Jarom jsme stáli před upoutávkou Lomnické turistické kanceláře, která den co den nabízela podobné zájezdy, jaký dnes vyrazí do Ždiaru.
belianske-tatry3.jpg
"Tak vyzerajú Belanská Tatry. Majú krásnu prírodu, flóru aj faunu. Nemusíme tam jazdiť, stačí tu navštíviť Múzeum KRNAP. Čo keby sme tam zašli?"navrhl Jaro a já hned vytušil, že se schyluje k tématu, které je Jarovi nejbližší.
DSC01880.JPG
Souhlasil jsem a Jaro svižným mysliveckým krokem mne vede do muzea. A téma jsem nakousl:
"Máš také loveckého psa?"ptám se obezřetně.
"Kdeže, mohlo by sa mne stáť ako susedovi, ktorého sa manželka pýtala: Jožo chceš tú polievku? Ak nie, tak tam pridám mäso a dám ju psovi.
DSC01881_1.JPG
Za čtvrt hodiny jsme před vchodem do muzea. "Máte vy myslivci na Slovensku vlastní zásady?"
"To vieš že máme. Po prvé: Nič iné ako poľovník a lovná zver do prírody nepatrí.
Po druhé: Čokoľvek iné než poľovník je lovná zver.
Po tretie: Keď nie je po ruke zver, môže ju nahradiť iný poľovník!"
Sklaplo mně, ale správný směr jsme nastoupili.
DSC01919.JPG
Vstupenky nebyly žádný problém. Žertem jsem se zeptal prodavačky:
"Prodáváte tu i loveckou výstroj?"
Jaro vyvalil oči a prodavačka bez mrknutí okem odpověděla:
"Zbrane a strelivo v prvom poschodí, šaty v treťom a zverina je na prízemí."
DSC01882.JPG
Vstupujeme do haly, kde je jen několik hostů a než jsme došli k vitrinám, položil jsem další otázku:
"Víš jaký je rozdíl mezi mladým a starým myslivcem?" Jaro překvapil.
"Pravdaže. Mladý poľovník spí so zajačikom, zatiaľ čo starý s bažantom."
DSC01909_2.JPG
Než jsme došli k vitrinám, dostal jsem odpověď, jak je to s účastní na honech.
"To vieš, že chodím. Vlani som prišiel z jedného honu a pochválil sa manželke, že sa na tak veľký hon nepamätám. To ju potešilo." "
"To ste toho toľko postrieľali? "a mierila ku kufru auta. Sklamal som ju.
"Ani sme si nebuchli, pretože nás tak dlho ako tento rok ochranári neprenasledovali. "
DSC01903_1.JPG
"No to ti řeknu, opravdu krásný jelen. Za takové parohy bych se nestyděl ani já."
DSC01902.JPG
Hned na přední vitrině se to tatranskými zvířaty jen hemží a do krajiny zapadají. Vždyť jsou v ní už od pradávna a zaplať pámbu až dodnes
"To sme ti niekedy, už sa nepamätám kedy, išli s kamarátmi ako vy hovoritě na šúlačku a za chvíľu sa ozval prvý výstrel. Musel som to skontrolovať a zavolal som: Jozef žiješ? Ozvalo sa: áno. Karle žiješ? Tiež sa ozvalo áno. Tak som si oddýchol. Vyzeralo to, že niektorý z nás trafil diviaka. "
DSC01886.JPG
Fauna je na tatranské ptactvo bohatá. Mezi desítkami opeřenců jsem si chtěl ověřit, jak se kolega vyzná.
"Víš jaký je rozdíl mezi slavíkem a vrabcem?" Odpověď byla pohotová:
"Hej. Obaja vyštudovali konzervatórium, ale vrabec diaľkovo."
DSC01897.JPG
Místo, aby Jaro povyprávěl, kolikrát se střetl s medvědem, kde se nejvíc vyskytují, co dělat, kdybychom jej potkali, spustil:
Deväťdesiatročný dedo si vzal mladú slečnu a po pár mesiacoch povráva svojmu doktorovi, že budú mať dieťatko.
Doktor hovorí: "Viete čo? Poviem vám príbeh. Jeden zábudlivý roztržitý chlapík išiel tak raz na lov, ale namiesto pušky si omylom vzal dáždnik. Zrazu sa proti nemu na čistinke vyrútil medveď. No, a chlapík namieril dáždnik a medveďa zastrelil!"
Dedo ihneď vykríkol: "Ale to je blbosť! Toho medveďa musel zastreliť niekto iný!" "Jo, presne tak!"
DSC01905.JPG
V národopisné části jsme mezi spoustou postav a krojů narazili na postavu pravého tatranského bači. Rýpl jsem si:
"Není to ten, ke kterému přišel na salaš policajt a říká mu:
"Bačo, stav sa o jednu ovcu, že viem, koľko presne ich tu máš."
Bača pozrie doľava a vidí obrovské stádo oviec. Pozrie napravo a vidí ešte väčšie stádo oviec. Tak teda súhlasí a pýta sa:
"Tak teda koľko?"
"768."
"Správne. Tak si teda jednu ovcu zober."
Policajt si jednu vybral a odchádza preč. Bača za ním volá:
"Stav sa o tú ovcu, že uhádnem, aké máš zamestnanie."
Policajt súhlasí.
"Si policajt."
"Ako si to uhádol?"
"No, najprv mi vráť toho čuvača a potom si o tom môžeme porozprávať."
DSC01916.JPG
Tato srnčí rodinka si hoví v pod tatranském podhůřím a ani ji nenapadne šplhat po skalách jako kamzíci nebo horolezci. Ti, pokud mají nekvalitní výstroj, mají velkou výhodu. Je levná a vydrží jim do konce života.
DSC01908.JPG
Určitě něco zajímavého. Protože jsem si však nepřečetl vizitku, nemohu sloužit a kamaráda jsem se zapomněl zeptat. Zato vám řeknu jeden vtip:
Hajný jde na provázku s tchořem. Potká ho známý a zvědavě se ptá: "Ochočenýho tchoře jsem v životě neviděl. Kam ho dáváte na noc?" "Spí se mnou v posteli a zahřívá mi nohy," chlubí se hajný. "A co ten zápach?" "Už si chuděra zvykl…"
DSC01918.JPG
"Aj, zajác!".
Jaro zaperlil:
"Idem tak asi hodinu a zrazu vidím v tráve sedieť pekného zajaca. Namierite na neho a strelím. A ešte raz, ale zajac sa ani nehne. Honem znovu nabíju a znovu bác. Ušák zase nič. Tak idem k nemu, kliknu do neho palícou ... a to si mal vidieť, ako upaľoval! "
DSC01878_1.JPG
Po hodině jdeme po cestičce do hotelu Morava a téma rozhovoru jsme ovšem nepřerušili.
"Chodíš po honě také do hospody?" ptám se.
"Samozrejme, to patrí k poľovníctvu."
A co řekneš ženě, když přijdeš pozdě?"
"Spravidla len pozdravím, ostatné povie ona .." No ale stalo sa mne, že som prišiel veľmi neskoro domov a plížil sa do postele potichu, aby som ženu nezobudil. Nepodarilo sa, obrátila sa na ľavý bok a vravela: "Prosím ťa, dneska nikam nechoť, je zima, predsa nepôjdeš mrznúť na posed." No to bolo prekvapenie. Hneď som odpovedal: "A vieš, že máš pravdu, dneska nikam nejdem."
Za chvíli jsme byli na hotelu a přerušili ženám hovor, který ještě neukončily. Je třeba jít k obědu.