Září 2015

Muzejní panel.

30. září 2015 v 14:21 | Old Boy |  cestování


Ráno jako malované, snídaně voněla opečenou čabajkou, kozím sýrem a kávou. První dobrý pocit je vystřídán otázkou, co s načatým dnem. A to už vám asi došlo, že pokračují v líčení událostí v rámci naší návštěvy Tatranské Lomnice, kterým jsem začal minule v článku "Kdepak jsou ty časy".
Naše ženy se usadily do křesel a daly se do hovoru, jak jinak. Vestibulem procházela spousta hotelových hostů na které čekal autobus, aby je odvezl na výlet myslím že do Belanských Tater, které byly dnes na pořadu dne.
S Jarom jsme stáli před upoutávkou Lomnické turistické kanceláře, která den co den nabízela podobné zájezdy, jaký dnes vyrazí do Ždiaru.

belianske-tatry3.jpg

"Tak vyzerajú Belanské Tatry. Majú krásnu prírodu, flóru aj faunu. Nemusíme tam jazdiť, stačí tu navštíviť Múzeum KRNAP. Čo keby sme tam zašli?"navrhl Jaro a já hned vytušil, že se schyluje k tématu, které je Jarovi nejbližší.


Souhlasil jsem a Jaro svižným mysliveckým krokem mne vede do muzea. A téma jsem nakousl:
"Máš také loveckého psa?"ptám se obezřetně.
"Kdeže, mohlo by sa mne stáť ako susedovi, ktorého sa manželka pýtala: Jožo chceš tú polievku? Ak nie, tak tam pridám mäso a dám ju psovi."


Za čtvrt hodiny jsme před vchodem do muzea. "Máte vy myslivci na Slovensku vlastní zásady?"
"To vieš že máme. Po prvé: Nič iné ako poľovník a lovná zver do prírody nepatrí.
Po druhé: Čokoľvek iné než poľovník je lovná zver.
Po tretie: Keď nie je po ruke zver, môže ju nahradiť iný poľovník!"
Sklaplo mně, ale správný směr jsme nastoupili.
Vstupenky nebyly žádný problém. Žertem jsem se zeptal prodavačky:
"Prodáváte tu i loveckou výstroj?"
Jaro vyvalil oči a prodavačka bez mrknutí okem odpověděla:
"Zbrane a strelivo v prvom poschodí, šaty v treťom a zverina je na prízemí."

Vstupujeme do haly, kde je jen několik hostů a než jsme došli k vitrinám, položil jsem další otázku:
"Víš jaký je rozdíl mezi mladým a starým myslivcem?" Jaro překvapil.
"Pravdaže. Mladý poľovník spí so zajačikom, zatiaľ čo starý s bažantom."

Než jsme došli k vitrinám, dostal jsem odpověď, jak je to s účastní na honech.
"To vieš, že chodím. Vlani som prišiel z jedného honu a pochválil sa manželke, že sa na tak veľký hon nepamätám. To ju potešilo." "
"To ste toho toľko postrieľali? "A mierila ku kufru auta. Sklamal som ju.
"Ani sme si nebuchli, pretože nás tak dlho ako tento rok ochranári neprenasledovali. "

"No to ti řeknu, opravdu krásný jelen. Za takové parohy bych se nestyděl ani já."

Hned na přední vitrině se to tatranskými zvířaty jen hemží a do krajiny zapadají. Vždyť jsou v ní už od pradávna a zaplať pámbu až dodnes
"To sme ti niekedy, už sa nepamätám kedy, išli s kamarátmi ako vy hovoritě na šúlačku a za chvíľu sa ozval prvý výstrel. Musel som to skontrolovať a zavolal som: Jozef žiješ? Ozvalo sa: áno. Karle žiješ? Tiež sa ozvalo áno. Tak som si oddýchol. Vyzeralo to, že niektorý z nás trafil diviaka. "

Fauna je na tatranské ptactvo bohatá. Mezi desítkami opeřenců jsem si chtěl ověřit, jak se kolega vyzná.
"Víš jaký je rozdíl mezi slavíkem a vrabcem?" Odpověď byla pohotová:
"Hej. Obaja vyštudovali konzervatórium, ale vrabec diaľkovo."
Místo, aby Jaro povyprávěl, kolikrát se střetl s medvědem, kde se nejvíc vyskytují, co dělat, kdybychom jej potkali, spustil:
"Deväťdesiatročný dedo si vzal mladú slečnu a po pár mesiacoch povráva svojmu doktorovi, že budú mať dieťatko.
Doktor hovorí: "Viete čo? Poviem vám príbeh. Jeden zábudlivý roztržitý chlapík išiel tak raz na lov, ale namiesto pušky si omylom vzal dáždnik. Zrazu sa proti nemu na čistinke vyrútil medveď. No a chlapík namieril dáždnik a medveďa zastrelil!"
Dedo ihneď vykríkol: "Ale to je blbosť! Toho medveďa musel zastreliť niekto iný!" "Jo, presne tak!"
V národopisné části jsme mezi spoustou postav a krojů narazili na postavu pravého tatranského bači. Rýpl jsem si:
"Není to ten, ke kterému přišel na salaš a policajt říká mu:
"Bačo, stavte sa o jednu ovcu, že viem, koľko presne ich tu máš."
Bača pozrie doľava a vidí obrovské stádo oviec. Pozrie napravo a vidí ešte väčšie stádo oviec. Tak teda súhlasí a pýta sa:
"Tak teda koľko?"
"768."
"Správne. Tak si teda jednu ovcu zober."
Policajt si jednu vybral a odchádza preč. Bača za ním volá:
"Stav sa o tú ovcu, že uhádnem, aké máš zamestnanie."
Policajt súhlasí.
"Si policajt."
"Ako si to uhádol?"
"No, najprv mi vráť toho čuvača a potom si o tom môžeme porozprávať."
Tato srnčí rodinka si hoví v pod tatranským podhůřím a ani ji nenapadne šplhat po skalách jako kamzíci nebo horolezci. Ti, pokud mají nekvalitní výstroj, mají velkou výhodu. Je levná a vydrží jim do konce života.

Určitě něco zajímavého. Protože jsem si však nepřečetl vizitku, nemohu sloužit a kamaráda jsem se zapomněl zeptat. Zato vám řeknu jeden vtip:
Hajný jde na provázku s tchořem. Potká ho známý a zvědavě se ptá: "Ochočenýho tchoře jsem v životě neviděl. Kam ho dáváte na noc?" "Spí se mnou v posteli a zahřívá mi nohy," chlubí se hajný. "A co ten zápach?" "Už si chuděra zvykl…"
"Aj, zajác!".
Jaro zaperlil:
"Idem tak asi hodinu a zrazu vidím v tráve sedieť pekného zajaca. Namierite na neho a strelím. A ešte raz, ale zajac sa ani nehne. Honem znovu nabíjam a znovu bác. Ušák zase nič. Tak idem k nemu, kliknu do neho palícou ... a to si mal vidieť, ako upaľoval! "
Po hodině jdeme po cestičce do hotelu Morava a téma rozhovoru jsme ovšem nepřerušili.
"Chodíš po honě také do hospody?" ptám se.
"Samozrejme, to patrí k poľovníctvu."
A co řekneš ženě, když přijdeš pozdě?"
"Spravidla len pozdravím, ostatné povie ona ... No ale stalo sa mne, že som prišiel veľmi neskoro domov a plížil sa do postele potichu, aby som ženu nezobudil. Nepodarilo sa, obrátila sa na ľavý bok a vravela: "Prosím ťa, dneska nikam nechoť, je zima, predsa nepôjdeš mrznúť na posed." No to bolo prekvapenie. Hneď som odpovedal: "A vieš, že máš pravdu, dneska nikam nejdem."
Za chvíli jsme byli na hotelu a přerušili ženám hovor, který ještě neukončily. Je třeba jít k obědu.

Kdepak jsou ty časy

22. září 2015 v 6:50 | Old Boy |  cestování
V polovině června zazvonil telefon. "Ahoj, tu je Jaro, kráľovské mesto Bojnice. Zdravím ťa a mám pre vás s manželkou návrh. Nechcete s námi v auguste zájsť na pár dní do hotela Morava v Tatranskej Lomnici?" Hovor pokračoval ještě pár minut, ve kterých jsem se dověděl, jak prospívají vnoučata, kolik jaro střelil zvěře, kde ho bolí nebo píchá a že to euro je pro Slováky k ničemu. Pozorně jsem poslouchal a přidal také nějaké ty prkotiny a na hlavní důvod telefonátu jsem reagoval žádostí o pár dní na rozmyšlenou.
Od telefonu je jen pár kroků k šuplíku, kde se ve svazcích nebo albech tísní stovky časem už vybledlých fotografií. Trvalo to, ale našel jsem.
Scan 26.jpg
Na druhé straně této fotky je napsáno: Tatranská Lomnica, hotel Morava 1972. No ano, byli jsme tu s manželkou a synem v tomto roce a já ještě v plné síle se založenýma rukama se vedle průvodce zcela nahoře usmívám do objektivu a manželka v bílém tričku činí totéž, i když úsměv ukrývají z části brýle. Jiřík, kterému je dnes jedenapadesát, sedí uprostřed omladiny a ani si nestačil nasadit slaměný klobouček.

Tenkrát nás vyfotili na louce před hotelem a v pozadí se rýsoval Lomnický štít a Mlynská dolina. Vyjeli jsme lanovkou na Skalnaté pleso a zaplesali z pohledu na majestátní Vysoké Tatry i na Tatranskou Lomnici v popředí a mnohakilometrový výhled na Poprad a v krajině rozeseté vesničky. Náš Spartak /kdo by nevěděl, bylo to v té době u nás vyráběné auto/ absolvovalo s námi takovou vzdálenost po prve. Koupili jsme je už ojeté
/60 000 km/ za třicet tisíc korun od majitele, který jej koupil před pěti roky na poukaz, na který se auta prodávaly pouze vybraným lidem. Tenkrát za něj zaplatil 27 000 Kč. A to jsme si libovali, že jsme se k autu vůbec dostali. Zazlobil pouze při výjezdu z Popradu do Starého Smokovce a vařící vodu v chladiči jsme uvedli do patřičného stavu dolitím vodu zu dvou flaček od mléka.
Hotel byl příjemný a na svoji dobu i vybavený. K dispozici byl denně program a tak se ráno ve vestibulu ozývalo volání průvodce: "Morava, Morava, iděme!" A tak jsme se se skupinou, která se na vás dívá z obráku, vyrazili do Mlynské doliny, stoupali po chodníku k vodopádu Skok, který svou výškou 25 m nás doslova ohromil/?!/. Cestou jsme pozorovali sviště a utírali pot z čela. Tenkrát jsem si ovšem ještě nemusel mazat kolena francovkou.
Jindy jsme Spartakem zajeli na Popradské pleso a odtud, světe div se, vykročili směrem na Rysy. Manželka to vzdala až u Chaty pod Rysmi. Byl to od ní slušný výkon, protože tato
chata je dodnes nejvýše položenou v Tatrách, 2250 m/m. Já a synek Jirka jsme Rysy zdolali a kochali se pohledem do polské části Tater a litovali desky s Leninem, která byla poházena prázdnými konzervami a různými odpadky.
A do třetice si vzpomínám, že jsme byli na koncertu Olympiku Petra Jandy, s nímž zpíval Jiří Korn. Samozřejmě pro nás fantazie.
Tak ta nabídka, to je trefa. Zrovna nedávno jsem se díval na film Anděl na horách a ten se přece natáčel právě v hotelu Morava. A tak jsem neváhal a za pár dní jsem nabídku přidal k radosti i mé ženy, která už se mnou sdílí dobré, kterého bylo bohatě, i zlé, kterého bylo kupodivu jako šafránu. Jak to tam vypadá dnes?
Hotel stojí tam jak stál, jde se k němu do mírného kopce, vyrostlo kolem za ta léta spousta stromů, louku sekají pojízdnou sekačkou a už se tu neohání zřízenec s kosou, parkoviště za budovou je dostačující, hala se nezměnila a vůbec. Co bych vám vykládal. S kým mluvím, každý ujišťuje, že tu někdy už byl.
Vzal jsem svoje zavazadlo a postupně i několik zavazadel /doslova/ mé ženy a po zaplacení 264 Euro za pětidenní pobyt nás obou jsem je nanosil na pokoj, velký jako klícka. Na vyspání dostačující. Totéž učinili i naši slovenští přátelé a pak jsme se sešli ve vestibulu a mámili informace od recepční. V restauraci se podává pouze polopenze, snídaně a večeře formou bufetu, oběd lze sice objednat a objednávka je realizována pouze v případě, že se přihlásí nejméně určitý počet osob. A tak jsme vykročili po cestičce dolů k nádraží. Kousek od něj nás zaujala reklama jedné z restaurací.
A tak jsme se k ní vydali. Bylo to jen pár kroků a protože jsme s nimi šetřili, přivítali jsme to a podléhli překvapení, které skýtalo okolí restaurace i ona sama.




Vstoupili jsme mezi stoly a boxy restaurace s přesvědčením, že jídlo od babičky bude to pravé, omaštěné vepřovým sádlem z dozlatova upečeného bůčku, smetanou z včera nadojeného mléka a brambor, které před týdnem sklízeli poblíž
Liptovského Hrádku. Servírka přišla s jídelními lístky, cosi zamumlala a tak jsme se dali do hledání onoho potěšení, které mělo přijít s objednaným jídlem. Mezi tím z kuchyně vystrčil hlavu "dedko" v kuchařském vystrojení a nám bylo jasné, že i na Slovensku emancipace pokročila mílovými kroky.
Protože bylo už pokročilé odpoledne, jen jsme si zobli.. Jaro si poručil držkovou polévku s chlebem v ceně, já zemákové placky s uzeným sýrem a Jarova manželka se připojila. To moje žena si libovala na palačinkách. K té držťkovce se dobře hodilo pivo Šariš a ženy je raději vynechaly. Po půl hodině jsme se měli k odchodu a vrchní servírka přinesla účtenku, do které vám dávám nahlédnout.

Šel jsem příkladem a zacáloval zaokrouhlených 15 Euro a v duchu jsem provedl přepočet. Vyšel na 420 Kč a tak nás Stará mama nijak nešetřila. Protože se u nás chystá zavedení registračních pokladen, vznesl jsem dotaz, jak na Slovensku funguje ona bločková loterie, která má pobídnout zákazníky, aby požadovali účtenky z registrační pokladny. Takovou účtenku jsme právě dostali a Jaro mně vysvětlil, že na ní je za zkratkou DKP vždy číslo, které jde do slosování. Ovšem tu je ten problém. Kdo se chce loterie zúčastnit, musí nakoupit alespoň za jedno Euro, z účtenky opsat číslo pokladny, datum a čas a hodnotu nákupu. Opsané údaje je pak nutno dodat do slosování pobočce loterie Tipos, nebo prostřednictvím SMS. Za to se platí v přepočtu 3 až 5 Kč za jednu akci. Přes internet, mobilní aplikaci či přímo v obchodě se slosování můžete zúčastnit bezplatně. Slosování probíhá každých 14 dní a vyhrát můžete jednu u deseti cen. A výhry: Nejvyšší 10 000 EU, druhá cena 3 000 EU, pak 2 500 EU a desátá cena činí 100 EU. A k dispozice je každých 28 dní ještě druhá šance. Víc jsem už nepotřeboval vědět. Z celého pobytu jsem nastřádal dvacet jedna účtenek a když jsem je chtěl po příjezdu domů odeslat ke slosování zjistil jsem, že bych s odesíláním strávil u počítače nejméně hodinu a tak účtenky putovaly do koše. A tak už se těším, že se i u nás budu moci dostat k "balíku" a podle počtu pravděpodobnosti by se to mohlo stát, kdybych se dožil věku 109 let.
My putovali zpět do hotelu k siestě, kterou jsme i na Slovensku využívali se vším všudy. Cestička vede do mírného kopce, který se nám nezdál až tak mírný a tak jsme posedávali na lavičkách, které ji lemovaly každých 100 m. Tady jsem si uvědomil, že můj vtah k delší chůzi bude brzy vyměněn za pochůzky 100 m od auta k cíli a zpět.
Tady u recepce jsme se sešli k večeři a zamířili do restaurace, kde už čekaly prostřené stoly a možnost vybrat si v bufetu co hrdlo ráčí. A kuli jsme plán na zítřek. Co jsme ukuli a pokud vás to bude zajímat, položím před vás až to napíši.