Srpen 2015

Expedice oksroN 2015: ve vlastních stopách.

9. srpna 2015 v 8:52 | Old Boy
Za námi vždy zůstane stopa, zpravidla v paměti a tak se i cesta do "našeho" kempu odvíjela. Silnice E6 nás vede z Grongu až do Rognanu a tam odbočujeme vlevo a po sedmdesáti kilometrech jsme na místě. Teď ovšem opouštíme Grong a vzpomínáme. Provázejí nás drobné přepršky tak, jak jsme si na to už v Norku zvykli. Nejbližší větší město Trofors je vzdáleno kolem sto padesáti kilometrů a tak si povídáme o všem možném a samozřejmě nás láká Laksfors, mohutná peřej na řece tak deset kilometrů za Troforsem po levé straně těsně u silnice.

article_photo
Stavěli jsme tu už mnohokrát a viděli, jak lososi ladnými skoky překonávají peřeje. Bylo těžké sejmout je na video, ale podařilo se. Do Švédska je nedaleko. Stačilo by v Troforsu odbočit doprava a po čtyřiceti kilometrech přejet norsko-švédskou neviditelnou hranici. Už jsme to i zkusili a místo, kde končí Norsko a začíná Švédko jsme tady na severu nepoznali. Prozradily to až jiné silniční značky.

article_photo
Mosjoen. Další větší město na cestě předchází ještě většímu na Rana fjordu, Mo i Raně. Pár kilometrů za ní zastavujeme na křižovatce. Tady je odbočka vlevo do Národního Parku Svartizen. Je to druhý nejznámější přístup na ledovec a i tady se jede kus autem, pak přesedne na přepravní loďku a za jezerem následuje krásná túra až k ledovci. Kdo zaváhá přijde o krásný zážitek, na který se vzpomíná. I my vzpomínali, ovšem náš cíl, Kjellingstraumen Fjord Camp byl už necelých tři sta kilometrů před námi.
P6292422_1.JPG V kempu, který byl hned vedle silnice jsme se sladce vyspali, zejména já a ráno pokračovali v cestě.
article_photo
Polární kruh přejíždíme s vyhlídkou vpravo i vlevo na pláně, vyšperkované zbytky sněhu, vrcholky hor jsou ještě pokryty souvislou vrstvou. Jsme v nadmořské výšce 655 m a kromě mechu a lišejníků nic moc. Zakrslé břízky, chomáčky zaschlé trávy a jasným znamením, že jaro je i prozrazuje kvetoucí podběl. Vzniká tu řeka Lonselva a přejíždíme železniční trať z Oslo do Bodo. Tam norské dráhy končí. Dále na sever je možno se dostat železnicí do Narviku, kde vede trať přes švédskou Kirunu. Pro zajímavost jsem zkoušel možnost přicestovat takto z Kroměříže a zjistil jsem, že to s několika přestupy a časem kolem 48 hodin není žádný problém.
Sjíždíme k fjordům a vegetace nabírá na síle a překvapení je tu. Kdo by řekl, že za polárním kruhem pěstují farmáři brambory. Viděli jsme několik osázených polí, brambory však teprve vystrkují "růžky" ze země tak jako u nás v dubnu. Kdy se sklízejí? Tak to nevím. Ale úroda asi nebude příliš bohatá.
article_photo
Konečně kemp. Antony, majitel kempu a jeho pomocník Ali s českou vlajkou v ruce nás uvítali ve dveřích recepce a oblékli si náš dres s logem Expedice oksroN 2015 . Když trochu odbočím tak vám řeknu, že od roku 2002 máme každý další rok jiný dres v odlišné barvě s čepicí, který náleží účastníkům Expedice a rovněž Antonymu, který se za ta léta stal osobním přítelem každého z nás a vychutnal si návštěvu Česka a Slovenska, kde jsme jej před několika lety pozvali. Ze snímku je zřejmé, že jsme letos se svetry a bundami nezaváhali. Teplota se pohybovala mezi 12 až 20 stupni Celsia. I dnes, když článek chystám k vydání a na teploměru je přes třicet je v Bodø, 60 km od kempu pouhých dvanáct.
Poněkud skvrnou při příjezdu je to, že Antony chodí o holích, protože ve svých čtyřiašedesátých letech překonal díky vrtulníku srdeční zástavu a má nadále potíže. Uvedl to i jako omluvu, že nepřiletěl na oslovu mých osmdesátin a můj údiv byl nepopsatelný, když mně předal kytici růží s dodatečným přáním.
article_photo
Máme chatu a přístavek k recepci jako pohodlné bydlení se vším všudy. Já obvykle spávám na PVS /pro nezasvěcené překládám: Politicko výchovná světnice, název, převzatý do expedičního žargonu z dob minulých na vojenské základní službě/. Je ovšem neobvyklá zima, kolem 12 stupňů a tak mně Tonda nabídl spaní v jeho bytě, což jsem s díky přijal a byl jako ve vatičce. Tak i všichni ostatní ve vytápěných chatách.


Expedice oksroN: ovecná cesta.

4. srpna 2015 v 14:48 | Old Boy |  cestování
Ne , nejde o překlep. Však vám řeknu proč. Už včera jsme se dohadovali, zda k cestě do Malmu použijeme jakési okresní cesty, která je sice na mapě, ale bez čísla. Zvítězil názor, že i v nízkých, zalesněných horách, můžeme objevit zajímavá místa, zvláště když je dnešní den sice pod mrakem, ale příjemný.

Majitel kempu nás před odjezdem navštívil a přesvědčoval nás. abychom zůstali alespoň ještě jeden den a sliboval hory, doly včetně neskutečných rybářských zážitků. Když jsme se jej chtěli zbavit řekli jsme mu, že nemáme rybářský vercajk. Nabídl, že nám celé vybavení bezplatně půjčí, ale nepřesvědčil nás.
DSC01677.JPG
Údolí, kterým jedeme, samozřejmě protéká řeka a vody je v ní pramálo. Na stráních jsou obdělaná políčka a na nich sklizená tráva do bílých balíků, jíž se po takovém zpracování myslím říká senáž, na stráních se pasou krávy, některá pole právě zoraná a překvapuje nás barva půdy, která je šedá. Po pravé straně silnice zastavujeme k odpočinku u jakýchsi dvou kůlen nebo jak jinak bych to nazval. Ta první, kterou si prohlíží Zdeněk by mohla posloužit před deštěm a ta druhá skýtala překvapení. Byla neuzamčená a uvnitř se nacházelo ubytování pro čtyři osoby k volnému použití. Zřejmě zařízení, které vlastní nedaleká farma.
DSC01679.JPG
Milan chvíli spočinul a jedeme dál. Začínají zemědělské samoty a na okraji silnice je značka s varováním, že se na silnici pohybují ovce. Víme, že ovce mají vždy přednost a tak zpomalujeme a potkáváme první kousky.
IMG_1346.JPG
Za chvíli se už jsou na silnici zábrany proti průchodu ovcí, které oddělují stáda různých majitelů. Ovcí a zřejmě i majitelů přibývá, ovce jsou kolem cesty nebo leží přímo na ní a tak musíme několikrát zastavovat. Ovcím se na zahřátém asfaltu asi líbí proto, že z ní vyzařuje teplo.
IMG_1340_2.JPG
Udivila nás i skutečnost, že některé ovce měly kromě čísla v uších připojenu i GPS. To je pak snadno majitel hlídá. Technika nezná mezí i když neuhlídala, když si některé ovečky bez ostychu hrály na maminku a tatínka.
IMG_1345.JPG
Když už je dobrých dvacet kilometrů situace na silnici stále stejná, kdosi pro ni vymyslel výše použitý název. Cestou jsme potkali dvě auta, z toho jedno bylo poštovní, a zajímavé oplocení. Majitel zahrady u zemědělského stavení v minulosti kolem ní zasadil malé břízky a když vyrostly, seřezal jim vršky a vznikly tak sloupy, mezi které natáhl pletivo. Dobré, ne?
Malm je tu a ručičky hodinek málem na patnáctce. Prodejna Coop je dobře zásobena a nejlevnější jsou rybí výrobky. Sledujeme cenovky, které mají skoro stejné hodnoty u různého zboží jako u nás. Třeba bochník chleba 34.-. Bohužel 1 NOK se dnes rovná 3,15 Kč. Došel nám právě chleba ten pravý, moravský /i když s modrou plísní v závěru - Vojta pravil, že stejnou barvu plísně má i mnohý sýr a penicilin se vyrábí také z plísní/, zelenina, chuť je i na různé pasty z krevet nebo z kaviáru. Nakupujeme.
DSC01682.JPG
Před odjezdem si prohlížíme vozítko, které tu zaparkovala zákaznice ke Coopu přilepeného květinářství. Ano, ta v tom červeném kabátku. Kolik jí je? No určitě přes sedmdesát.
Míříme přes Namsos na páteřní norskou silnici E6. Bez ní se v Norsku, ale i při cestě Švédskem, neobejdete. Známe ji už jako svoje boty, protože jsme po ní jeli při každé Expedici alespoň 500 km. A tak neudivuje, že zastavujeme u kempu, na kterém jsme se shodli, že nás už v minulosti hostil. Kromě jména - Storforsen, nebylo na něm nic až tak zvláštního. Ani hluční Němci, kteří si dopřávali tučné večeře a ochutnali i naši bramboračku. Fantastische. A ze střech se ozývá klapot, jak kapky deště na ně narážejí.

Expedice oksroN 2015: Atlantická cesta.

2. srpna 2015 v 7:22 | Old Boy |  cestování
Kdo se chce projet vyhlášenou Atlantickou cestou a jede ze směru jako my, měly by mu v žaludku hřát smažená vejce s topinkou a čajem. Zanedbatelné rozhodně není ani počasí. Nám krásně svítilo po vydatném spánku na cestu slunce. Však je také půl jedenácté. Před námi 25 km Bud a za ním první upozornění, že vjedeme na Atlantickou cestu.
Před málokterým domem chybí stožár a na některém se třepotá norská vlajka, znamení, že majitel domu nebo některý člen rodiny má narozeniny. V Budu už vidíme Atlantik a v něm kolorit desítek malých ostrůvků. Projíždíme malými vesnicemi a v každé je omezena rychlost nejen značkou, ale i několika retardéry napříč silnice. Po úzké silnici kolem moře dojíždíme do Ferstadu. Atlantická cesta začíná až v Karvagu a končí ve Vevangu.
Je to vlastně spojnice mnoha drobných ostrůvků o kterých už byla řeč a poskytuje projíždějícím krásné výhledy vpravo, vlevo. Kdo má dobrou představivost, dohlédne až do New Yorku. Několik parkovišť posetých auty, turisté na každém pahorku cvakají spouštěmi fotoaparátů nebo mobilních telefonů, maličkém přístavišti čeká loďka na zájemce o projížďku mezi ostrůvky. Na chvilinku zastavujeme a hladíme tu krásu očima. Po kolikáté už? Potřetí.


Tak jako v době výstavby /1983 - 1989/, kdy stavbu zasáhlo nejméně deset prudkých, ničivých bouří, napadají ji takové bouře i dnes a úspěšně jim odolává.
Nálada party je na bodu varu, podporovaná Mládkovými scénkami z cédéčka a tak nám ani nevyrazí dech skutečnost, že před Kristiansundem je místo původní feriny tunel, dlouhý 5,7 km, vede pod mořem a zaplatili jsme za jeho použití 204 NOK. Benzinka se "pochlapila, když nás nechala natankovat za 12,70 NOK.
Kristiansundem pouze projíždíme a za ním sledujeme lidovou tvořivost při konstrukci a umístění schránek na poštovní zásilky. Jsou umístěny téměř vždy pouze u hlavní cesty, kde do nich poštu doručovatel uloží a příjemce musí těch pár kroků nebo stovek kroků pro poštu dojít.
Navigace, zabudovaná přímo do palubní desky nás spolehlivě vede na třicet devítku až k trajektu z Kanestraumu do Halsy. Další vydání - 226 NOK. Pár desítek kilometrů a Kragvag fjord přeplouváme ze Selvy do Brekstadu . No a to se nám ještě nestalo. Auta se z řady před trajektem posouvala a auto před námi vjelo na palubu jako poslední. Ztuhli jsme. Budeme čekat na další? Palubní personál "zatřepal" nákladem a konečně jsme se na palubou vlezli i my. Dvacet centimetrů za autem před námi, dvanáct za uzávěrem lodi na zádi. A tak se nám těch zaplacených 360 NOK zdálo přiměřených. Ten, do chce cestovat po západním pobřeží Norska, musí se smířit s tím, že může projíždět až desítkami trajektů a ty něco stojí. Na tato místa se však turisté s cestovními kancelářemi nikdy nedostanou. Zlákalo nás městečko Arnes a tam u Afjordu kemp s chatkami, které svou velikostí připomínaly Perníkovou chaloupku, v ní možnost otočit se tak akorát na kramfleku, kuchyňská linka tak plošný metr, ovšem společné sociální zařízení se vším všudy a navíc kuchyně pro náročnější. To vše za 350 NOK. Bereme, spali jsme už i pod širákem. Saky paky ani nevytahujeme, do chaty by se s námi nevešly a s večeří jsme střízliví, i po večeři. Ráno posloucháme od zřízence návrh, abychom zůstali, což do našeho plánu nezapadá a později se objevil i majitel s hrstí prospektů a ani to nepomohlo. Jirka ještě odskočil na společné sociální zařízení a zvědavost mu nedovolili nenahlédnou do velkých mrazáků, umístěných ve zvláštní místnosti pro rybáře. Ryby s cedulkami jmen lovce, který se o chycení zasloužil vyplňují skoro veškerý prostor. Ještě že nejsme rybáři, jinak by nás odsud neodtáhl ani pár volů.