Prosinec 2014

Zlaté rybky

28. prosince 2014 v 16:09 | Old Boy |  ostatní
Tak jsem posbíral všechny své saky paky - talířek s cukrovím, pigi čaj, zahuštěný slivovicí, par zbylých jednohubek s krevetami - a posadil se do křesla s úmyslem zalovit v tom letošním akváriu, ve kterém mně několik zlatých rybek, které jsem nakrmil, slíbilo splnit tři přání. Uznáte, že jsem dobře udělal, když jsem místo vysedávání u jezírka v Loro parku na Tenerife koupil tři zlaté rybky, vložil je do akvária a požadoval, aby za řádnou péči každá plnila alespoň jedno přání ročně. Povedlo se a mohu hodnotit.
images (2)_8.jpg
První rybka mrskla ocáskem a já hned poznal, že je to ta, které mně slíbila rozšířit sbírku mých pravnuků o dva kousky, Honzíka a Martina. Jiřík přišel na svět o pár měsíců dřív už v roce 2013.
Scan 41_2.jpg
Pořídil jsem pro ně pěkný stupínek a posadil je na něj podle velikosti. Mám velkou radost, že se mají k světu a chlubí se geny po rodičích.
Jiříček je práce sama. Zametá, utírá prach, uhrabuje zahrádku, nosí odpadky do koše a zkusil i čištění záchodové mísy štětkou. Trvalo jenom chvíli, než vzal do ruky hladítko, když rodiče opravovali byt a uhlazoval na zeď nahozenou maltu. Chlubí se už spoustou slov a okamžitě opakuje to, co slyší. Na Štědrý den jsme jeli pro kytičku jmelí a Jiříček nemohl samozřejmě chybět. Bylo jako na jaře a slunce svítilo na plné pecky. "To slunko svítí jak sviňa" ulevil si tatínek za volantem, A z dětské sedačky za ním se ozvalo"sviňa".
Honzík už také poznal, k čemu jsou nohy a ty ho nesou od místa k místu a dohled nad ním skoro nezvládá jeden dospělák. Eldorádem pro něj je spodní část kredence /mohu-li takový výraz použít/, kde nakládané nádobí vydává po úderech o podlahu nepopsatelné zvuky.
Martinek, prozatím rozvážný a "naducaný" /maminka jej ještě stále kojí/ už trénuje kroky i mluvu. Jeho tatínek už naznačil jeho budoucí kariéru. Bude to hokejový brankář a tak už teď nosí v levé ruce cumel a v pravé hokejku. Zapomněl jsem se podívat, jestli nedostal od Ježíška skřínku na medaile.
43918netresk_1.jpg
V minulém roce jsem ležel na nemocničním lůžku a snažil se přečíst na stropě, co mně vlastně je. Sestřičky mně třikrát denně "pily krev", hltal jsem kyslík navíc vždy po dvou hodinách, na návštěvu přicházely halucinace a dokonce jsem místo slov při hovoru vydával skřeky. Po pár dnech se vyjasnilo: zánět ledvin. Vůbec mně nechválily za to, že nemusí častěji filtrovat alkohol, ale káraly mne za to, že vypít několik půllitráků vody denně je mně cizí.
Není se tedy čemu divit, že moje druhé přání požadovalo, abych se podobným lapálijím letos vyhnul. Druhá rybka zapracovala i když jen částečně. Počátkem listopadu mne navštívil pásový opar a tak se do mne zakousl, že jsem málem považoval ložnicovou stěnu za stěnu horolezeckou. Medikamentů bylo několik, ovšem položil jsem na internetu otázku"babo raď" a pod tímto heslem jsem četl: Uřež čtyři lístky netřesku střešního, podélně je rozřež a polož na talířek. Bude z nich prýštit šťáva a tou několikrát denně potři napadená místa. Už po prvním natření poznáš, že bolest ustupuje. Zkusil jsem to, pomohlo a o další zdravotní komplikace jsem už nezavadil, i když jsem očkování proti chřipce vynechal. Název netřesk střešní mne natolik zaujal, že jsem se rozhodl představit vám trs rostlin na obrázku.
rybka_3.jpg
"Co tu chceš?" ptám se.
"Jsem tvoje třetí zlatá rybka a chci ti splnit tvé třetí přání."
"Jaká tři přání? O tom nic nevím."
"A co ta dvě předešlá, o kterých jsi už napsal?"
"Fakt? Tak já už něco napsal? O to mě podrž,"
"Hmmmm...., hmmmm..."
"A co by to mělo být za přání?"
"Nastavím ti zrcadlo. Podívej se a třeba se podívají i ostatní."
Dobrá. Tak dělej!"

169.jpg
Stari_511x591.jpeg

8_jpg.jpg

pritazliva_zena.png

duchodci3.jpg

holeni.jpg

kreslene_vtipy04.jpg

dudek_20100905.jpg

ze-zivota-duchodcu (1).jpg

urban01.jpg

ui.jpg

b29910c9_1.png

kreslene_vtipy0013.jpg

aHXQMuqwjtDpk2X5HcYHVGvp-nASxZvlQJ5VY_JemLDixURmk_qXKVNm1ajfcmG0Wn7twMQ.jpg

Scan 42.jpg

Kouzlo časů minulých: malý hošík, černovlasý....

16. prosince 2014 v 7:25 | Old Boy |  vzpomínky


maly_hosik_cernovlasy.jpg

Vzpomněl jsem si na mámu. Je jí už přes sto let a i když už není, pro mne je. Jako dnes ji vidím u plotny v kuchyňce jako dlaň jak míchá vařečkou zásmažku v kastrolku, která bude gruntem pro štědrovečerní polévku a prozpěvuje si jednu písničku za druhou, jako by ladila noty pro zítřejší koledy. Ležím v koutě na "prašťáku", rámu, vyrobeném ze dřeva a vypletenám proutím, který při každém pohybu vrže a je už druhým rokem svědkem mých snů o tom, co budu, až budu velký. Koleno mám ovázané, natřené ichtiolovou mastí, která mně smrdí, má mně však pomoci od nežida, který mně už druhý týden trápí. Maminka spustila staronovou:
"Malý hošík černovlasý, své matičce žaloval, že když si na návsi hráli, každý ho odstrkoval."
Maminka měla jemný a příjemný hlas, cvičený pravidelně každou neděli v kostele při mši svaté. Její zpěv jsem miloval, ona to věděla a zpívala mně a nám dětem co chvíli.
"Když jsem se jich počal ptáti, smím-li já si s nimi hrát, a oni mi povídali, že dřív musím otce znát."
Zásmažka už zavoněla a ocitla se na okraji šporheltu, aby došla. A v kameninovém hrnci se vařily a měkly usušené houby. Svou vůní mne vracely do léta pod husté smrčí, kde jsme je s otcem nasbírali.
"Různá jména mně dávali kterým jsem nerozuměl, pověz ty mně, drahá máti, zdali já jsem otce měl."
Z police putovala na stůl dřevěná dížka a do ní mouka, vejce, rozinky, kapka rumu, kvasnice nahřáté v mléce a rozpuštěné máslo.
"Měls synáčku, měls tatíčka, měls tatíčka vlídného, sepni svoje ručky malé, pomodli se za něho.
Rodící se těsto dávalo mamince zabrat. Dížka, opřená o její vypouklé břicho, ve kterém čekala na narození budoucí sestra, za chvíli ukázala nažloutlé těsto, na kterém se dělaly bubliny a bylo hotovo.
"Neplač můj drahý synáčky, vždyť ty otce taky máš, sepni své malé ručičky, pomodli se otčenáš."
Dížka putovala na polici nad kamna a přikryta modrobílou útěrkou, pod níž těsto čekalo, až nakyne. "Tady máš medicínu" vtiskla mně do ruky hliněný hrnek s bylinkovým čajem a pohladila mně po hlavě.
"Otče náš ty na nebesích, ty jsi také otec můj, kudy kráčí hošik malý, jeho duši opatruj."
Těsto nakukovalo zpod útěrky a tak putovalo na vál a proměnilo se za chvíli v kousky, připravené ve skupinkách s rozdílným počtem.
"Bože jež jsi na nebesích, ty jsi také otec náš, a tak usnul chlapec malý, pomodlil se otčenáš."
A pak se šoulelo a šoulelo, šulky byly dlouhé jako pečící plech, hbité maminčiny prsty je začaly mezi sebou proplétat a rostla a rostla, až vyrostla od rozimnek pihovatá vánočka.
"A když ráno přišla budit, matka syna malého, našla na posteli ležet syna svého mrtvého."
Upletená vánočka putovala na "plech" a nechala se zkrášlit dožluta rozkvedlaným vajíčkem a šup do trouby. Setřel jsem rukávem slzy a šel se k mamince polaskat. Přitiskla mně k sobě a sametová dlaň něžně hladila mé vlásky. Vrzly dveře a do kuchyně vlítli mí dva bratři. Zmrzlý sníh z nich padal na podlahu a maminka se nezlobila. Vánočka už byla dozlatova a nudle se zásmažkou putovaly do hrnce s polávkou a na pánvi prskal omastek, který čekal na osoleného a okořeněného kapra, kterého maminka vybalila z bílého plátna, ve kterém od včerejška odpočíval. Venku už byla tma a my hledali na stěně zlaté prasátko. Barborka na stole, rozkvetlá do růžova, přivítala lesknoucí se talíře, tatínek zavelel: poďme na to a my usedli a strkali pod talíře kaprovy šupiny.
Narodil se Kristus pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se.....
A pod stromečkem mezi dárky skromně vykukovalo přání:
POKOJ LIDEM DOBRÉ VULE!
lada-32-760x474.jpg


Barevný kapr

6. prosince 2014 v 5:18 | Old Boy |  ostatní
Ptá se jeden kapr druhého "Věříš na život po Vánocích?".

Nastal čas zamyslet se jak to uděláme letos s kaprem. Z uvažování na toto téma můžeme předem vyloučit masožravce, kteří rybí maso nemají za maso a smaží řízky jako každou neděli. To my, konzervativci a obdivovatelé jihočeských rybníků do toho půjdeme.Tak na jaký způsob?
Kapr vařený na modro.
Vezmeme ceny, zdravotnické služby a daně, vložíme je do kotlíku a už za krátkou chvíli můžeme sledovat, jak to v něm vaří. Mediálně přikořeníme, otevřeme skleničku s medem aby bylo čím mazat kolem huby. Dáváme pozor, aby obsah kotlíku nepřekypěl přes okraj a neopařil naše převážně klesající preference a proto ochutnáváme a podle situace zvyšujeme nebo snižujeme teplotu. Jakmile kapr změkne, a balíme jej do jídelního lístku a opatříme poetickým názvem Labužnický pelmel.
Kapr na oranžovo.
Vezmeme vařeného kapra na modro, vložíme jej do parlamentního rendlíku, prudce zahřejeme a čekáme, až se začne kapr připalovat. Mírný puch je neklamnou známkou, že jsme použili ten správný recept. Vyštipujeme z kapra jednotlivé zčernalé kousky a dáváme ochutnat. Koštéři se šklebí a převlékají kabátky, potřísněné prskajícími budoucími výpečky. Vana, ve které měl být kapr k přípravě na oranžovo je prázdná.
Kapr na červeno.
Nevezmeme kapra, kapra netřeba a když už, ak jej udusíme na červené paprice .Lépe použít raka. Jednak po uvaření zčervená a jak známo kráčí tím správným směrem. Masa má sice poskrovnu, ale na každého se jedno klepeto dostane.
Kapr na černo.
Kousky kapra vařeného na modro, pečeného na oranžovo, červené klepeto a skládáme na talíř jako puzzle, zalejeme rosolem a po vychladnutí lámeme a sytíme touto tisícihlavé davy.
Kapr na zeleno.
Nebude. Ani ryba, ani rak. Kapra vhodit zpět do rybníka a rak je chráněn. Při dopadu kapra do rybníka se po hladině rozběhnou větší a větší kruhy. Ty nám budiž náhradou za chutnou večeři. Až kruhy zmizí docela, obraťte zrak k louce, která v tuto roční dobu neskýtá ani pastvu pro oči, ne tak pro žaludek. Nuž nepropadejme panice. Dva rybáři,j eden zkušený a druhý zkoušející už rozhazují sítě a tak se možná dočkáme i sólokapra.

"Porybný, to je velký zvíře," šuškají si ryby v rybníce, "prý má políčeno na rybáře..."

Kouzlo časů minulých: člověče, nezlob se

1. prosince 2014 v 7:53 | Old Boy |  vzpomínky
Bylo, nebylo? Bylo. V dědině tenkrát, když jsem začal chodit do školy bylo hodně stejných jmen. Jen rodin Kašíků jsem napočítal jedenáct. A aby bylo jasné o kom je řeč, používaly se jakési přídomky. Tak třeba byl Kašík švec, Kašík pošťák, Kašík blekota /koktal/ a mezi dalšími i Kašík dokonce se stejným jménem Jaroslav, jako bylo moje. Ten, jelikož pracoval jako výpravčí, měl samozřejmě přídomek výpravčí. Byl to svobodný chlapík s věkem kolem třiceti let a ženské jej obletovaly jako včely včelín. A tak se často stávalo, že mně, který měl v tu dobu kolem patnácti, chodily navoněné, růžové dopisy určené pro něj mně. První jsem otevřel a pochopil, že to patří soujmenovci a tak už ten příští jsem mu odnesl neotevřený. Dostal jsem pětikorunu a příslib, že pokud se takový omyl bude ještě opakovat a dopis mu opět přinesu, budu odměněn stejným způsobem. To neměl dělat. Pětikorunu jsem utratil za tři viržinka /pamatujete?/ a pošťákovi donesl s tím, že jsem mu prozradil zdroj, ze kterého jsem na ně čerpal a vysvětlil mu, jak má postupovat, abych já měl občas nějakou korunu a on nějaké to viržinko. A tak se stalo.
Jednou mně blízkou sedláckou rodinou byli "Štverákovi z kopca", protože byli ještě Štverákovi od hospody, Štverák bubeník /působil před zavedením místního rozhlasu/, Štverák hrobař a další. Kopec, na kterém stálo Štverákovo stavení jsem denně překonával cestou do školy a v rodině byl stejně starý František, který nemohl chodit, protože byl postižen dětskou obrnou a jak na to Štverákovi měli, jezdil do Jánských lázní na léčení. V rodině byla ještě postižená jeho teta Mařka, která měla na zádech hrb a život zvládala i s ním, ovšem na veřejnosti se moc neukazovala. V dědině byl ještě pan Vitamvás, který byl rovněž hrbatý a těžce to nesl. Dnes už hrbatého nezahlédneš leda tak ve filmu zvoníka v katedrále Notre - Dame ve filmu Zvoník u Matky bož
Mařce bylo tak pětadvacet a aby vyplnila čas, kterého měla spoustu vzhledem k tomu, že jen občas vařila případně uklízela nebo zkoušela různé ruční práce, zvala k sobě nás, po zábavě chtivé děti na turnaje v hrách, které připravovala. A tak když nastaly listopadové přímrazky a prosincové chumelenice, byla brzy tma a nastal nejvhodnější čas na tato setkání, kde se nás sešlo někdy i šest. Mařka měla vždy připraveny ceny pro vítěze a dalo se vybrat: kornout englišů /bonbony/ od žida, pytlík vlašských ořechů, nasbíraných na zahradě, placka tvarohu ze zakyslého mléka Štverákových krav, pět brambor, uvařených ve slupce pro prasata a k tomu ještě lžička soli, no nepřekvapí, že jsem jednou vyhrál svazek husích per, umně svázaných, kterým se říkalo mastička a sloužily k mazání tuku nebo vejce třeba na vánočku.
0_100.jpg
Na prvním místě bylo Člověče, nezlob se. Tuto hru, kterou mohlo hrát až šest účastníků, dostal František k některým vánocům a hrával je pouze s Mařkou. Náramně se hodila a v turnaji za vítězství dostal hráč šest, druhý čtyři a třetí dva body. Hrací plocha byla rozložena na těžkém dubovém stole a protože nechtěla držet na jednom místě, přilepili jsme ji ke stolu vaječným bílkem. Kostkou se třepalo v dřevěném kalíšku od solničky. Švindlování se trestalo vyloučením do konce hry.
images (2)_7.jpg
Požití kostky u Člověče, nezlob se nás přivedlo k tomu, že bychom mohli do turnaje zařadit i hru v kostky. Vždyť to hráli přímo piráti!!! Problém získání kostek jsme vyřešili jednoduše. Nařezal nám je d dubového dřeva stolař pan Závěšický za to, že jsme mu pomohli jedno odpoledne vynášet piliny a hobliny z dílny na hromadu ze které si sousedé odváželi jejich část na topení v "piliňácích". Natloukly se do "kotle", kde se pomocí kulatých špalků udělal průduch, když byl kotel natlučen plný, špalky se vytáhla, kotel se dal do "piliňáků", večer zapálil a v noci bylo teploučko.
images (3)_4.jpg
Pan Závěšický byl s námi tak spokojen, že nám vyřezal i domino. Tečky do kostek i domina nám vypálil železnou špičkou. I on žádal ale odměnu a tak jsme se jedno odpoledne střídali ve šlapání "měchu" a vháněli vzduch do výhně.
sachy-420x200.jpg
Královskou hru šachy jsme se naučili všichni do jednoho. Z počátku to nebylo nijak jednoduché, ale později Lojzek byl tak dobrý, že vyhrál turnaj, který se pořádal na gymnáziu ve Valašském Meziříčí. Koupit šachy byla velká investice a tak jsme si je půjčili. Pan farář věděl Josky, který byl v naší partě a dělal pravidelně ministranta, že se u Štveráků scházíme a tak nám jedny na zimu půjčil.
images (4)_1.jpg
S dámou to bylo jednoduché-Hráli jsme ji na šachovnici a kameny nahradili knoflíky. Ať jsme se doma přehrabovali v maminčině šití jak chtěli. tolik stejných knoflíků jsme nedali dohromady. Pomohl krejčí pan Řimák a my mu za to donesli v létě plný košík hřibů, aby měl na smaženici.
317-mafia-card-jpg-660x371.jpg
Na hrací stůl se dostaly i pravé, nefalšované české karty. Byly ošoupané až běda, ale dostali jsme je zadarmo od pana Velikovského, který je vyřadil z používání jeho hosty. Bylo to za války a my chtěli jen české karty, protože o těch běžných se říkalo, že jsou německé. Nejčastěji jsme hráli hry "Vole lehni" a "Záchod". Ty se nám líbily už pro svůj název.
100_8861-300x225.jpg
Málem bych zapomněl na "ovčinec". Tu jsme hráli moc rádi. Vlci proti ovečkám, které se přesunují do ovčince. Dva černé knoflíky a hrstka bílých fazolí. Stačil výkres, na který jsme namalovali hrací pole a mohlo se hrát.
70057.jpg
Určitou dobu jsme také soutěžili ve stavění staveb z kostek. Výsledek hodnotila a vítěze ohlásila Mařka a v tom byl kámen úrazu. Často docházelo k různým názorům na výsledek vyhodnocení, párkrát jsme se porvali, rozešli a zase sešli a nakonec jsme tuto hru ze soutěže vyřadili.
27ba4bcdca966af15f86796dcdd21579_1.jpg
Hry se někdy omrzely a Mařka měla připraveny přitažlivé změny. Třeba nedělní přílohu Českého slova Kvítko. I když třeba první strana občas zaváněla přílišnou dospělostí, byla v ní i část, určená dětem s názvem Slovíčko. A to byla pohoda pro naše ouška. Básničky, příběhy zvířátek, hádanky, no prostě zábava jak se patří.
zahada_hlavolamu.jpg
Obvykle nám také přečetla nějaký ten příběh z Rychlých šípů. To bylo panečku vzrůšo. Mirek Dušín, Červenáček, Rychlonožka, Jarka Metelka a Jindra Hujer nás pronásledovali i ve snu a každý toužil projít si Stinadla a vyndat ježka z klece. My kousek od Valašského Meziříčí jsme měli možnost se na Stinadla podívat, protože se tak nazývá vrchol v městě, kde stojí už přes sto let.
ferda mravenec_1.jpg
Ferda Mravenec a jeho kamarádi nás často zvali mezi sebe a měli jsme je moc rádi. Spejbl a Hurvínek ještě nebyli tak vidět /nebylo na čem/ a tak Ferda plnil roli té nejoblíbenější postavičky u dětí. Ještě dnes, když náhodou objevím v lese mraveniště /v Norsku - u nás už skoro nejsou/, vzpomenu si na Ferdovy lapálie a objeví se mně úsměv ve tváři.

1152_2_big_1.jpg
Zlatým hřebem našich setkání bylo ovšem čtení z Karafiátových Broučků. Je to kniha na kterou z doby dětství nejvíce vzpomínám. S broučky se mezi nás rozletěla radost a krásný vztah k životu. A tak vám na závěr zazvoním zvonečky, abyste svým dětem, vnoučatům nebo i pravnoučatům /já mám už tři/ poradili, co si mají přát, až budou posílat přání Ježíškovi.
laska-ze-zvonecku-04_2.jpg images (5).jpg laska-ze-zvonecku-04_2.jpg images (5).jpg laska-ze-zvonecku-04_2.jpg images (5).jpg