Říjen 2014

Kouzlo časů minulých: kamna v loži

25. října 2014 v 5:57 | Old Boy |  vzpomínky
Tož kolik mně tenkráť mohlo byť roků. Sedum? Osum? Bylo to myslím v nedělu před požehnáním, na keré sme nešli a místo teho nás matka všecky děcka vzala sebú do Poličné ke stařence a staříčkoví. Seděl jako dycky u včelína a od fajky jim létaly krúžky kúřa, keré sem u jiných chlapú nikdy neviděl.
"Tož vitaj Jarošu, Francka, tvoja matka si přišla poklábosiť se stařenků a ostatní děcka si hrajů s Jozefovýma. Jak to, že si přišel za mnú?" a strčil fajku do huby, aby si potáhl.
"Potřeboval bych trošku včelího voska. Za chvílu bude zima a nemám čím mazať lyže" upřimně sem pověděl, co mňa k nim vede.
"Ty máš aji lyže" divil sa staříček"gde si jich zebral, tata ten držgrešla, šak mu říkajú hladný Jan, ti jich nekúpil, ten rači strká peníze do teho gramofóna co máte v kuchyni."
No tatovi sem ten gramofon záviděl a za lyže bych ho nevyměnil.
"Udělal sem si jich sám. Předloni zme uřezali u potoka jasan a letos už byl vyschlý, tož mně ho u stolářa nařezali na desky tak úzké, aby byly na moju nohu, až z nich budu dělať lyže. Tata kúpil balíky skla, keré byly svázané plechovýma páskama. Hodily sa na vázaní a na špicu nohy sem rozřezal tatú řemeň, kerý už byl na něho malý. Šak mně za to nafackoval. Špice na lyžách mě také ustrúhali u stoláře a tož zbytek sem už dodělal sám. Najhorší bylo ohnúť špice, no když sa dřevo napařilo a ohlo ve svěráku stačilo už enem na druhý konec uvátať závaží, aby to ze dva dni vydrželo ohnuté a potem už sa to nevrátilo do roviny."
Staříček bafali a poslúchali.
"A co na to budú říkať ogaři, nebudú ti záviděť? Vosku ti dám kolik chceš, ale nechoď mně s tým, že si sjél až do potoka a z modřinama na zádoch. Takového sem už viděl v loňskej zimě. Neměl to od lyžování, ale od svojej chamtivosti."
Fajka myslím dohořela, staříček ju položili na lavku, vyhrnuli pravú nohavicu a z kapce vytáhli Francovku, trochu si stříkli do dlaně a nohu namazali.
"Bolí jak potvora, myslím je to revma. No a abych to dokončil. Pod nama bývajú Pavlištíkovi a Hrabovští. Pavlištík je hajný a má dřeva na dvoře celé hraně. Hrabovský má kus pola a jakž takž sa třepe. No na dvoře ani drvénko. Koncem ledňa sa začalo Pavlištíkovi strácať z hraně dřevo. Co chvíla chyběl nejaký ten špalek a tož ho to začalo srať. Vymyslel pasť. Vytáhl ze šuplíka dva patróny do kulovnice, kléšťama vytáhl kulku a prach nasypal na kus novin. Z hraně donesl jeden špalek, navrtal do něho nebozezem díru, do díry nasypal prach a šikovno zašpuntoval a zamazal bahnem, aby to nebylo poznať. Špalek zas vrátil na hraň. Řeknu ti, že mňa to až postrašilo, když za dva dni ráno vyběhla stará Hrabovská z chalupy a řvala: Ježišmarja, máme kamna v loži. Tož neví, jestli to bylo opavdu tak, ale Hrabovský chodil do hospody štrnáct dní z modřinama a vykládal, že spadl z hůry, když chystal seno kravám."
Polkl jsem vzrušením z té historky a poděkoval za kus včelího vosku, velkého jak staříčkova pěsť.
Děcka eště házaly shnilé jabka na dvoře na hnůj, tož sem jim šel pomocť. Ani mňa nenapadlo, že si na ty kamna v loži zpomenu za sedumdesát roků.

Expedice oksroN: operace Opera.

19. října 2014 v 7:14 | Old Boy |  cestování
Letos, jako skoro každý rok, jsme dojeli na odpočinek před odjezdem domů k rodině v Lilleströmu. Odpočinuli jsme, oslavili šéfovu padesátku a zbývající čas využili návštěvou Osla, které těch 15 km bylo docela po ruce. Turistické hity Osla jsme si už "zazpívali" několikrát, ale ještě jsme neviděli z blízka Operuhuset čili Operu, která byla uvedena do provozu v roce 2008 a bylo oceněna na Světovém architektonickém festivalu v Barceloně.

Oslo_Opera_House_01_1.JPG
Nachází se v přístavu Bjørvika a byla postavena na vodě ze skla, oceli a betonu. Je vskutku monumentální. Však je vedle katedrály Nidaros v Trondheimu považována za největší kulturní stavbou v Norsku a není se tedy čemu divit, že jsme jí věnovali skoro celý den. A nejen jí.040_7.JPG
Když jsme zaparkovali na parkovišti před Operou, upoutal nás poutač, který sděloval, že pár kroků od něj je instalována výstava ke dvoustému výročí přijetí norské ústavy. Protože jsme viděli, že se to v tomto prostoru hemží lidmi, neodolali jsme a zamířili jsme na tuto výstavu.
039_2.JPG
Kolem dokola voda přístavu a tak se není co divit, že nás při vstupu na výstavu vítal fousatý Viking na vikingské lodi. Loď jakoby vypadla z oka lodím, které jsme už několikrát viděli na Lofotech ve Vikingském muzeu u Borgu. Vzpomínám na průvodce, oblečené ve vikingských mundurech a jak jsme ochutnávali polévku uvařenou podle tisíc let starého receptu a obdivovali stádečko koní, pasoucí se krávy a prasata, rypákem prohrabávající půdu. Tato domácí zvířata žila ve volné přírodě údajně i v zimě tak jako za dob Vikingů.
P1130349.JPG
Kratičkou cestu k výstavě tvořila přehlídka několika desítek vesel, starých i několik století. Nebudily velkou pozornost, ale s Operou v pozadí a proudy turistů, kteří využili příležitosti něco se dovědět o historii Norska a hlavně jeho řemesel, je pohled velmi zajímavý.
P1130351.JPG
Informační stánek nabízel bezplatně spoustu zajímavých informací o Norsku, které potvrzují řemeslnou zručnost obyvatel nejenom před dvě stě lety, ale i nyní. Plést nebo opravovat rybářské sítě, jak jsme viděli u vedlejšího stánku, vyžaduje velikou trpělivost a proto se nelze divit, že na stolku stál tranzistorák a postarší Nor se v elmi rád pustil do hovoru a vysvětlování.
P1130361_2.JPG
Jak se vyrábí dřevěné sudy jsme se dověděli hned, jakmile se řemeslník vrátil ze svačinky. Začal výrobou lišt, ze kterého se sud skládá, zhotovil dno a začal se sestavováním. Všechno do sebe zapadalo a pak už jen vyrobil na kovadlině obruče a jednou po druhé sud "svázal". Pak už jen provedl celkové uhlazení a sud postavil do řady těch, které již před tím vyrobil.
P1130394_1.JPG
U výrobce loďky to bylo ještě složitější. Jen toho nářadí a pomůcek, které používal!
014_2.JPG
Pokračovat by se dalo ještě hodně dlouho a my se na výstavě zdrželi skoro tři hodiny. Na závěr jsme se ještě zastavili ve stánku, kde bylo možno ochutnat sušené tresky, které údajně byly staré už devět let. Kdo neměl vlastní zuby, uspěl až po deseti minutách žvýkání.
042_2.JPG
Na parkovišti jsme z auta doplnili kalorie a pak už se vydali svižným krokem v očekávání věcí příštích. A cestou si opakovali, co jsme se o nové Opeře dozvěděli z letáků.
050_7.JPG
1018.JPG
Suchá fakta říkají, že Opera byla postavena za šest let nákladem 400 milionů amerických dolarů a byla otevřena 12.dubna 2008. Má 38 tisíc metrů čtverečných užitné plochy, 100 místností, 1350 míst k sezení v hlavním hledišti a druhém, malém hledišti 400 míst.
P1130436.JPG
Celá budova je prosklená a lze z ní vidět přístav i nejbližší okolí. Prim hraje samozřejmě dřevo. Jsou jim obloženy velké plochy interieru vestibulu, ale i sálů. Tam jsme se ovšem nedostali a tak jsme obdivovali vybavení právě onoho vestibulu.
1033_2.JPG
Vyklouzli jsme z budovy, potěšili se pohledem na přístav Bjørvika a vydali se na pouť po "střeše" budovy. Záměr architektů byl ladně propojit okolní krajinu s vodní hladinou, což chtěli docílit díky skosení ploch střechy směrem k hladině a vytvořit tak jakýsi klín. Směrem od hladiny tak vystupuje ze střechy jen skleněné oko, které z interiéru umožňuje výhled na provoz v přístavu Bjørvika.
054_2.JPG
076.JPG
Ke snímkům není co dodávat. Jen nás mrzí, že vzhledem k času a skoro prázdné kapse jsme nemohli navštívit večerní program a shlédnout a poslechnout si Rigoletta Giuseppe Verdiho.

1046.JPG
A tak jsme se spokojili se společnou fotkou a pocitem, že jsme zase jednou viděli krásný architektonický skvost.
Pak už jsme se opět vrátili do běžného života a vyrazili do skladů v přístavu, kde jsme vyzvedli pro přítele Zdeňka novou myčku na nádobí, protože ta stará už nechtěla sloužit a my se zavázali, že výměnu provedeme.

Kouzlo časů minulých: pějme píseň dokola.

12. října 2014 v 14:36 | Old Boy |  vzpomínky
images (1)_8.jpg
Slyším to, jako by to bylo dnes. Maminka u plotny míchala omáčku a při tom mně zpívala:
Malý hošík černovlasý, mamince si stěžoval.
že když si na návsi hráli, každý ho odstrkoval.
Já jsem se jich počal ptáti, smím-li já si s nimi hrát,
a oni mi povídali, že dřív musím otce znát.
Různá jména mi dávali, já jsem jim nerozuměl,
pověz ty mně drahá máti, zdali já jsem otce měl.
To víš hochu černovlasý, že ty také otce máš,
sepni svoje ručky malé, pomodli se Otčenáš.
Protože jsem pozorně poslouchal /aspoň si to myslím/, naučila mně zpívat a spoustu písniček. Přispěl k tomu i kostel, kde jsem do patnácti pravidelně chodil na mši . V lavicích byly modlitební knížky, v nich texty nábožných písní /třeba Tisíckrát pozdravujeme Tebe/, vpravo od oltáře stál stojan a na něm kostelník vyměňoval čísla stránek, na kterých byly písně, které se budou při mši zpívat. Zpívali téměř všichni, staří mladí, muži, ženy a někdy se přidal i farář. A tak se není čemu divit, že každý vesničan znal spoustu náboženských textů, ale také lidových písní.
lada-hospoda.jpg
A to jsem se nezmínil ještě o hospodě. Tam to hučelo jako v úle a když se dostali chlapi dostali do kuráže, hospoda se otřásala sborovým zpěvem písniček. Vím o čem mluvím, protože jsem se těchto chlapských radovánek zúčastnil mnohokrát až do doby:
Když sem sa oženil, jak by mně hlavu sťal,
bože můj nebeský, kdo mně tu radu dal.
Dala mně ju dala, jedna stará baba,
co sa její céra dlúho nevdávala.
Tož tak se zpívá v jedné valašské písničce, na kterou jsem si vzpomněl. A víte co? Zkusím se zavzpomínat, kolik dalších si ještě pamatuji. Můžete se mnou.
Co sa to šupoce...? Hledám galánečku... Chodíme, chodíme...Okolo Hradce. Jaké je to hezké...nedaleko od Trenčína. Hej vy páni, vy...včera jsem byl u muziky. V Hodoníně za vojáčka...sbohem galánečko. Včera jsem byl u muziky...u muziky su já chlap. Ešče si já pohár vína zaplatím...skleničko ta skleněná. Padá, padá rosička...na tych panských lúkách. Pridi Jano k nám...okolo Súče. Ách synku...co jste hasiči. Za starú Breclavú...Mikulecká dědina. Na Pankráci...čerešničky, čerešničky. Zaspala nevěsta... lásko, bože, lásko. Na tú svatú Katerinu...sbohem galánečko, já už musím jíti.No a mohl bych pokračovat, protože Skákal pes přes oves zrovna když Letěla husička, letěla z vysoka.
No určitě bych zalistoval ve zpěvníku Jiřího Suchého. Marnivá sestřenice měla vlasy samou loknu a vypadala jako Malé kotě co spalo v botě a rádo si s ním hrálo Dítě školou povinné. Ve zpěvníku rozkvetl Tulipán, Babeta šla do světa a zdobil ji Pramínek vlasů.Potkali ji Toulaví zpěváci a spustili Tak abyste to věděla, zazpíváme vám Honky, tonky blues. Posteskla si Proč se lidé nemaj rádi a nezpívají si Píseň o rose nebo že je Krajina posedlá tmou. A co Purpura na okně nebo Potkal potkan potkana?
Melodie si pamatuji a texty jakby dal. I na tu hospodu, kde to nedopadlo vždy nejlépe.
JAZ3e96a7_lada.jpg
Slyším to, jako by to bylo dnes. Škubal jsem na dvorku zabitá a opařená kuřata a z vedlejší zahrádky se ozývala naše sousedka. Zpívala si jen tak pro sebe. Od té doby jsem písničku pro potěšení neslyšel. Vy ano?

Kouzlo časů minulých: babí léto.

9. října 2014 v 7:21 | Old Boy
images (3)_3.jpg

zgrUDMLMJg28Oa7q6wCZMkGDXC4dyXsWAy9HNSSNChlbgBC5iYOCL2m8c4b1yP-SsNSLnj4.jpg
Vlaštovky nám odletěly a je tu babí léto. Je a bývalo. Na polích se to hemžilo lidmi, kteří ze svých malých nebo velkých políček sklízeli poslední dary přírody, o které se v potu tváře přičinili. Zabrat dostala i zvířata. Nic neobvyklého nebylo, když do vozu platoňáku byly zapřaženy dvě krávy. Bučely co chvíli, jistě ne od spokojenosti, ale daly se uklidnit kupkou řepných skrajků a v klidu si počkaly, než byla fůra naložena.
odvoz.jpg Když se tak stalo, krmnou řepu odvezly krávy na dvůr. Samozřejmě to mohl být i koňský potah. A tam zasedla ženská část rodiny a ořezala z řepy listí.To se silážovalo na zimní krmení a řepa se uložila do sklepa k témuž účelu. Po pravdě řečeno my ogaři jsme se nezatoulali k tomuto poli, abychom pomáhali, ale lákala nás kvačka. Dnes je to už plodina skoro neznámá, ale před šedesáti lety byl vždy vedle řepy vysázen alespoň jeden řádek.
zelenina-brukev-1-thumb.png
Na pohled nevypadá nijak vábně, ale když se pěkně oloupala /a kapesní nůž, křivák, měl každý kluk v kapse/ a nakrájely se plátky, jen to křupalo ať byly zuby ještě mléčné nebo už "opravdické", jak jsme říkali. Na Valašsku to byla kvačka, jinde kvaka a oficiální název je tuřín. A ten najdete dnes už na poutačích farmářských trhů a můžete zkusit, jak kvačka chutná. Podobně jako kedlubna Gigant, ale přece jen trochu jinak.
primary.jpg
Babí léto si užily vesnické rodiny i při sklizni brambor. Tu ovšem jsme my děti pomáhaly a odměnou nám byl ohníček z bramborové natě, kde se pekly brambory. Když byly upečené, vyhrabaly se z ohně a ještě horké porcovaly. Děvčata ječely jako Viktorky, když jsme jim občas vložili horký brambor pod jupku čili halenku.
images_7.jpg
Protože zima už byla málem na krku, muselo se nejen sklízet na poli, ale chystat na zimu topení. Pravda, babky nosily z lesa skoro po celý rok v nůši na zádech uschlé větve, chlapi z nich doma naštípali otýpky a tím se topilo převážnou část roku. Chlapská práce se odbývala v lese, kde po domluvě s hajným, zdůrazněné půllitrem slivovice, káceli soušky, řezali je na metrová polena a odváželi domů. A když už soušky nebyly došlo na nejhorší. Bylo možno získat dřevo z pasek, ovšem bylo třeba "vykučovat" ze země pařezy mnohdy z padesátiletých smrkú. Používala se k tomu kučovnice, která už upadla v zapomnění. Pařezy, očistěné od hlíny, se odvezly domů na dvůr a začala další dřina. Pantokem, klíny a dřevěnou nebo železnou palicí bylo třeba pařezy naštípat na polena, která vešla do kamen. No co vám budu povídat, pot se z čela jenom lil. Přesto jsem otci ochotně při této práci pomáhal. A byla i dobrodružná. Jednou nám známý, který pracoval jako horník v Ostravě, donesl několik "patron", kterými se v dolech odstřelovalo uhlí. Zkusili jsme to, patronu uložili pod největší pařez na pasece a zápalnou šňůru zdvojnásobili, abychom mohli utéct po jejím zapálení co nejdál. Podařilo se. Rána jako z děla a kousky pařezů jsme sbírali v okruhu skoro padesáti metrů.
images (1)_6.jpg Šípky se již červenají a to byl signál i pro nás děti, abychom nasbíraly aspoň košíček šípků. Míst, kde rostly, byla spousta. Okraje polních cest, lesa a hlavně na mezích, které tehdy nebyly ještě rozorány. Doma jsme je očistili od stopek a zaschlých "čepiček" a putovaly na sušení, nebo svěží na marmeládu a aspoň jednou maminka uvařila šípkovou omáčku. To až v zimě a tenkrát, kdy zajíci spásali tátovi dvouleté karafiáty ze záhonu. Chystal na ně pasti a když se nějaký chytil byl k obědu upečený na zelenině a s šípkovou omáčkou. Ještě dnes cítím tu vůni a převaluje se mně na jazyku její chuť. A abych nezapomněl.Šípkové keře byly pro nás zajímavé i v pozdější době. Chodili jsme s otcem po kraji a z šípkových keřů vykopávali dlouhé výhony. které se v zahradě zasypaly hlínou a po Novém roce přesunuly do skleníku, kde se kořeny zabalily do mechu, na kterém byla nanesena směs hlíny a kravinců, které jsme přes léto nasbírali na silnici nebo loukách. Když začaly pučet otec je naočkoval a vznikly z nich stromkové růže, vhodné pro každou předzahrádku před domem a dobře se prodávaly.
images (4).jpg
A ještě jedna křovina, líska, neunikla naší pozornosti. Koncem babího léta už lískové oříšky hnědly a začaly vypadávat z kalíšků. Byli jsme s bráchou v pohotovosti a když přišel ten čas, kdy sběr "lískáčů" byl nejvhodnější, vydali jsme se na něj do okolí vesnice, kde podél několika potůčků lískové keře rostly. Ohýbali jsme větve, když se nechtěly nechat ohnout, vylezli jsme na lísku a oříšky rychle v košíku přibývaly. Za odpoledne jsme jich nasbírali až několik kilogramů. Na vánoce se do cukroví vždy hodily.
453845-top_foto1-3ds8v.jpg
Není se co divit, že mně babí léto dokonale splynulo s přírodou. Krásná paleta barev v ní zůstala, ale představa o babím létě se z gruntu změnila. Dnes už do ní vedou cyklostezky, mnozí ani nevědí, že červenají šípky a hnědnou lískáče. Pokud už přece jen topíte dřevem třeba na chalupě, dovezou vám je už naštípané až před kůlnu. A málokdo vysloví ono známé pořekadlo: STARÉ, ZLATÉ ČASY.


Kouzlo časů minulých: pořízek a poříz

7. října 2014 v 6:55 | Old Boy |  vzpomínky
images_6.jpg
Já si jako kluk nepřivydělával. Nebylo k čemu. Výdělek jsem žádný neměl a tak jsem mohl jenom vydělávat. A penízky mně vždycky voněly, protože jsem si za ně mohl koupit knížky, které jsem pak po večerech přímo hltal při petrolejce. Rád na to vzpomínám. Cylindr byl tak začmouzený , že jsem jej musel každé ráno čistit kusem novin. Hotovo bylo, až se leskl jako psoví srst. Elektriku jsme si pořídili až někdy v roce 1943 a pomáhal jsem při hloubení jam pro sloupy, což jsme si museli udělat sami a sloupů bylo myslím nejmíň dvacet.
Začal jsem vyprávět o vydělávání a vydělávat šlo pouze o prázdninách. Měl jsem kamaráda, Rosťa Radů se jmenoval a byl to pořádný pořízek. O hlavu větší než já, ruce jako lopaty. Jeho rodiče hospodařili na poli a měli velkou ovocnou zahradu, z nichž nejmilejší ovoce byly vrabčinky /plané třešně sladké jak med/ a jablka jaderničky. V zahradách je už nenajdete, na trhu jakby smet, ale nikdo mně nevymluví, že to byla jablíčka, která měla všech pět pé přesto, že byla malá. Přesvědčil jsem se o tom i letos, když jsem jich u silnice natrhal plný koš za stromu, který pamatoval možná vstup do diktatury proletariátu v naší zemi. A hned jsem si z nich uvařil kompot. Se skořicí a citronem je nepřekonatelný také proto, že tento druh jablek se nerozvařuje.
Ale to jsem zase zahnul za roh. O prázdninách v roce 1947/?/ jsem se dozvěděl, že hajný z polesí pana Křižana /otec Jiřího Křižana, scénáristy několika filmů a spisovatele/ hledá na výpomoc při měření lesa někoho, kdo mu bude pomáhat. Řekl jsem to Rosťovi a ten mně předběhl a přihlásil se jako první. Když jsem za hajným přišel já, byl jsem už třetí a hajný řekl, že si za pár dní vybere ze všech přihlášených. A stalo se. Představte si, že vybral právě mne. Ráno jsme šli do lesa, hajný měl blok a tužku, já jakousi dřevěnou "šupléru", se kterou jsem chodil od stromu ke stromu, změřil tloušťku kmene a nahlásil hajnému, který rozměr zapsal. Byla to dobrá práce a s hajným jsme si rozuměli. Rosťa ovšem zuřil. Kamarád, nekamarád, počkal si na mne a pořádně mně nabančil. Doma jsem řekl, že jsem v lese zakopl a skutálel se ze stráně. Na takového pořízka, jako byl Rosťa, jsem neměl.
Měl jsem ovšem na poříz. Na nádraží v brankách byl vedle staniční budovy velký "plac" a tam se sváželo z lesa metrové dřevo. To putovalo někam do papíren, ale před tím bulo nutno je očistit od kůry. Na prostoru u nádraží jsme hrávali s Jarkem Filákem, synem nádražního zřízence pálkový tenis a právě on mně prozradil, že shánějí brigádníky na ořez kůry z polen. Kdo zavhá.... Já to nebyl. Za pár dní už jsem stal u "kozy", která měla dvě špice a mezi ně se uchytilo poleno. Pořízem se dokola ořezalo, poleno se vyjmulo, uložilo na novou hraň, uchytilo další a tak stále dokola. Bylo mně asi dvanáct a tenkrát se nikdo neptal, jestli práce je vůbec pro děti vhodná. Naopak. Rodiče to vítali, protože děti se naučily zručnosti, práci a já mezi ně patřil.
Po čtrnácti dnech byla na místě, kde jsem pracoval, hromada kůry a tu jsme si mohli odvézt. Byly jí dvě koňské fůry a otec mně dal pětikorun jako odměnu za materiál, kterým jsme přitápěli ve skleníků víc než měsíc.
images (3)_2.jpg

Expedice oksroN 2014: velkommen til Sør-Fugløy

3. října 2014 v 8:25 | Old Boy |  cestování
Právě takový nápis, jaký je uveden v názvu článku, jsme si přečetli na poutači, když jsme vystupovali z lodi na tomto ostrově. Jak jsme se tam dostali?
607_2.JPG
Už nás omrzelo odpočívání v kempu, i když zábavy tu bylo plno. Zdroj slivovice, kterým jsme se stali a dal se ucítit na pár kroků, vykonal své. Hlásili se staří známí z minulých let, kteří si tento kemp zamilovali, někteří se ukázali i z blízké vesnice Kjelling nebo i odjinud, jedni donesli lososa, jiní kozí sýr a byli i takoví, kteří zahráli a zazpívali.
364.JPG
No a při takovýchto setkáních jsme se dozvěděli, že necelých padesát kilometrů od kempu je možnost si objednat rychlou loď, která nás za úplatek odveze na ostrov Sør-Fugløy. Všichni o něm pěli chválu a tak se není čemu divit , že jsme podlehli a za úplatu 2800 NOK /9400 Kč/ jsme si loď objednali.
569.JPG
To je ona. Bylo nás sedm a společně si jel s námi "vyhodit z kopýtka" i majitel kempu také proto, že kapitán lodi byl jeho známý. Moc si o ní nepamatuji, ale byla to krásná loď, místa pro dvacet lidí, pohodli a co nás nejvíc zaujalo, byl sonar.
576.JPG
Když jej kapitán zapnul, bylo možno sledovat, co se děje pod lodí hodně hluboko a tak zjistit, kde se nachází hejno ryb. Chvíli jsme kličkovali v blízkosti břehu a pak zastavili. Kapitán přinesl plastovou nádobu a spustil vlasec s nástrahami, umístěný na boku lodi. Dal se ovládat klikou a samozřejmě když přišel záběr, trhnutím za vlasec se ryba chytla a pomocí kliky vytáhla. Skončila v plastové nádobě a my zkusili chytat na prut. Moc se nevedlo a konečně nebylo ani proč. Na večeři nachytal kapitán.
099_3.JPG
Ostrov se chlubil bizarními horami a tak jsme se těšili, až na něj vkročíme vlastní nohou.
675.JPG
První past na turisty jsme minuli celkem bez povšimnutí a do galerie jsme se podívali až po návratu s obhlídky ostrova.
619.JPG
Vykročili jsme hned směrem na druhou stranu ostrova k pláži, která lákala svým vzhledem i umístěním. Rozkvetlé "zvonečky" a žluté kosatce /?/ připomínaly rozkvetlou louku, ale v písku a kamení se tráva ani skoro nevyskytovala.
611.JPG
Jsme blízko od pláže a fascinuje nás pohled na vzdálené hory zřejmě na pevnině. Je to co říct, protože hory a Norsko jedno jest.
057_1.JPG
To je ona. Skoro prázdná v této dopolední době, fouká jemný, teplý vítr a domky, které vykukují za pláží se bělají, jako ostatně všechny na tomto ostrově. Kapitán, který se pochlubil, že jeden z těchto domků je jeho a bydlí v něm nám prozradil, že bílá barva je použita po dohodě všech obyvatel ostrova.
067.JPG
Za chvíli přece jen pláž trochu ožila, my smočili alespoň nožku a po zkušenostech z minulých let jsme nijak nelitovali, že plavky zůstaly v kempu. Patnáctistupňová voda bez tréninku podle příručky pro otužování, kterou vozíme v autě už několik let, nás ani tentokrát nezlákala. Norské děti v pozadí měly na sobě neoprenové obleky a tak byly jako ve vatičce.
069.JPG
Kapitán přinesl ošatku klobás ze sobího masa a tak jsme se pustili do opékání. Jsou po opečení poněkud suché, ale chuťově výborné. Norský chleba, podobný našemu toustovému avšak nepřispěl k té naší pravé chuti opékaných špekáčků, pokud nebyly zakoupeny za cenu 38 Kč/kg.
669.JPG
Tady jsme si nechali povyprávět o každoročním horolezeckém festivalu, jehož cílem bylo zdolání té levé skalní stěny. Festivalu se zúčastňuje více než stovka horolezců z celého světa a stovky diváků. Rekord jejího zdolání se pohybuje kolem 24 hod. Při pohledu na strmost a výšku stěny nám pořádně zatrnulo.
666_2.JPG
K tomu pravému domečku jsme doprovodili kapitány, který se převlékl a vracel se s námi do přístavu k lodi. Měl sice ještě ještě hodně let do důchodu, ale má určitě vystaráno. Půjde do něj sice až v 67 letech, ale výše důchodů ve světovém měřítku je v Norsku nejvyšší. Kolik? Raději jsem se ani neptal.