Září 2014

Grilovačka

23. září 2014 v 6:31 | Old Boy |  ostatní
Na grilování je už pozdě, ale soused Novák se o minulé sobotě rozhodl, že udělá něco podobného jako je zvykem po žních, kdy se dělá dožatá. Vyhlásil dogrilovanou, pozval nás i tím pádem i vás. Sled událostí jsem si dovolil trochu okořenit humorem, aby grilovačka byla pořádně šťavnatá.

Suma sumárum

20. září 2014 v 11:15 | Old Boy |  ostatní

Před pár minutami jsem zapíchl rýč do sklizeného záhonku na zahrádce a málem jsem jej nevytáhl. Sice se podařilo, ale plást bahna na něm jasně řekl: jdi dělat něco jiného a pokud nezaprší, vrať se za týden. No a tím pádem mám čas na to, abych zhodnotil svoje úsilí, které jsem rozséval po zahradě po celou sezonu, nad kterou co nevidět zazvoní zvonec.
Vloni na podzim jsem už v říjnu nasadil cibuli šalatku. Je vynikající na jaře ke všemu a do všeho, nejvíc na chleba se sádlem. S česnekem jsem moc nepochodil i když jsem jej sadil až koncem listopadu, dopřál mu hnojení a pečoval jsem o něj jako o cibuli, kterou jsem ze sazečky začal pěstovat ma jaře. Bez česneku je to v kuchyni jako bez soli. Bramboráky a topinky jsou prima i když se pak musím od manželky držet na distanc.
Petržel a mrkev spolu obvykle bojují o to kdo vzejde nebo nevzejde. Letos to byla plichta, nevzešlo skoro nic a tak poslouží mrazák, kde jsou zbytky z minulého roku. Nasel jsem i k vůli barvě trochu červené cibule, vzešla, rozhlédla se po záhonku a pak ji slunce a sucho usušilo. Hrášek stihl příznivé klima a pochlapil se. Dnes se zelená skoro v každé naší polévce a v mrazáku si hoví v plastových krabičkách.
Zasázené sazenice celeru se snažily, ale celer je značně žíznivý a voda na zalévání z vodovodní sítě příliš drahá. Tak co jsem mohl od těch dvaceti bulev čekat. Listy sloužily hlavně jako dochucovadlo do polévek a bulev je tak málo, že uvažovat o jejich využití jako afrodiziaka je v mém případě zcestné. Kedlubny jsem sázel ve třech časových intervalech a tak jsem křoupal u televize plátky z nich skoro dva měsíce a to nemluvím o tom, jak vylepšily bramboračky. Mňam.
Zelí a kapustu mně byl čert dlužen. Co narostlo, to popraskalo a letos nepronikl na zahradu zajíc jako v minulém roce a tak jsem "prasklice" odvezl na kompost.
Rajčata? Ani se neptejte. Rostly jako z vody a když se plody začaly červenat, přišla plíseň bramborová a podařilo se uchytit jen pár zdravých plodů. Však to znáte. A tak zase do některého z řetězců, kde se rajčata krásně lesknou a červenají díky serepatičkám, které jim byly dodány, aby posílily vzhled. Jejich chuť zůstává někde za humny.
Paprika má letos takovou popularitu, že se objevuje i na obrazovce televizoru. Je jí tolik, že vyvstala otázka: zaorat, nezaorat? Nezaoral jsem a dobře jsem udělal. Křupala jako nasládlá mrkev.
Pórek jsem teprve teď začal nosit do kuchyně, protože byl pořád jako prst a neměl se k světu. Současné deště, které trhají rekordy, jej postavily na nohy a tak to vypadá, že jej bude tak akorát.
Sladký nálev s cukrem, octem a pepřem hostil často salátovky, nakrájené na kolečka s troškou fialové cibule. Asi to znáte, ale u okurek je čerstvost velice důležitá.
Stálicemi na zahrádce byla pažitka, kopr a libeček. Už od časného jara drobně nakrájené jsem je sypal na krajíce se škvarkovou pomazánkou coby vydatnou snídani. Po nich pomrkávaly i masové vývary a pokud v nich byly domácí nudle, pak stačily ještě játrové knedlíčky a spokojenost kynula, jako těsto na švestkový koláč.
Brambory měly být zlatý hřeb a odměna za plahočení na zahrádce na celou zimu. To bych je ovšem v těch vedrech a suchu
nemohl zkrápět potem místo vody. Úroda byla bohatá co se počtu týče, hmotnost však potvrdila celkovou mizerii. Ovšem to bych nebyl já, kdybych se nedokázal utěšit. Drobné brambory jsou třeba v Norsku několikrát dražší, než ty velké. A to co jsem sklidil možná vydrží do Vánoc a tak se smažený kapr bude vyjímat určitě vedle bramborového salátu z vlastní sklizně.
Poněkud stranou zůstala chudinka rebarbora. Manželka se k její kyselosti tvářila kysele a tak na jaře byl na nedělní svačinu rebarborový koláč jen dvakrát. Na záhoně jsou listy jako palec do teď, ale odborníci praví, že jsou ke konzumaci nevhodné. Mají se využívat jen ty jarní.
A to už je dobrý přechod k ovoci, kde se dařilo o poznání lépe. Třešeň jsem zkácel již před pěti lety, protože deset metrů od ní začínal les a sotva třešně začaly dozrávat, ozýval se šustot křídel a objevovalo se plno pecek pod stromem. Višně ještě vydržela. Před dvěma lety jsem s ní spadl /tedy ze žebříku/, narazil si co se dalo a s odjezdem do Norska za dvy dny nebylo nic. Kupodivu začala schnout /že by pocit viny?/ a letos na ní byla náplň do pěti zavařovacích sklenic. Půjde k zemi.
Maliny se u lesa červenaly jako vnuk, když poslouchal písničky Pepy Fouska. Ohřáté, polité šlehačkou s přidáním ruské zmrzliny lehce porazily horké maliny, které jsem si objednal na Karláku v Praze za 75 Kč. A tak bylo často repete.
Meruňkové stromy mám čtyři. Ten nejstarší /!/ je nejplodnější. Snažily se ovšem všechny a tak máme džemů a zavařených až až. Není ani problém vyhovět bratrovi, který před pár dny volal, ať mu nechám deset litrů meruňkovice. Předepsal si, že se bude preventivně léčit každé ráno vypitím obsahu kalíšku meruňkovice a dodržuje to už padesát let. Jenom obsah kalíšku se liší s tím, jaký se naskytne zdroj.
Dva stromy rynglí, jedny malé, žluté a sladké jak my Valaši říkáme, jak cecek a druhé velké, načervenalé jako oko na pávím ocase Co s nimi. Hodně hnily už na stromě a tak jsem je kromě domácí spotřeby rozdal příbuzným a známým. Obojí mně poděkovali.
Melouny uschly, rybíz zezobali ptáci a angrešt americké padlí. Zato ostružin bylo neskutečně. Něco jsme smlsli sami, něco vnuci a zbytek jsem lehce prodal, malou krabičku za deset korun. A tak to byl vítaný/?/ přínos do rodiny.
Na hrušce, kterou jsem skácel, protože ne a ne rodit, nenarostlo z omládů nic, zato dvě jabloně se prohýbaly pod tíhou plodů. Co je to platné, když skoro každý je nabodnut včelou nebo vosou, začne hnít a spadne. Poprve v životě jsem v jabku nachytal loupěžníka, který se pásl na jadérkách. Vykousal si chodbičku doprostřed jablka a tam si na nich pochutnával až už žádné nezbylo. A to jsem přišel já, rozřízl jabloko, abych zjistil, zda jsou jadérka už hnědá a místo nich šváb málem dvoucentimetrový. Tak něco jsem sklidil, ovšem jadernice. druh, který provázel moje dětství, vysazený nemám. Na kompot nebo zavaření není lepšího druhu. Nerozvařuje se, má vhodnou velikost a chuť, která se nezapomíná. A tak se na ně vypravím k příbuzným na Valašsko, kde ještě vegetují.
Vinné hrozny byly letos překrásné až do té doby, než nastaly deště. Sklízím ještě teď jenom zrníčka, která lovin ze shnilých střapců. Chudáci vinaři, dopadli skoro stejně.
A už pilně ryji. Tuto práci mám nejraději. Je základem pro příští pěstování plodin, pomáhá zhazovat kila a tím nabízí možnost moc se neomezovat při večeři a posezení u televize. Brzo budu sázet narcisy, tulipány a okrassný česnek. Zejména narcisy přispěly letos do aktiv mé zahrady hojnou měrou.

Plodina:Skl.mn.:Úspěšnost:Cena Kč:
cibule šalotka3 kg+++/nic moc90
česnek paličák2 kg+++/nic moc300
cibule3 kg+/úbohost sama30
petrželdva kořínky0/katastrofa0
mrkev1 kg+/úbohost sama15
hrášek2 kg po vyloupání++++/celková spokojenost260
celer2 kg+/úbohost sama80
kedlubny65ks+++++/perfekt390
zelí a kapusta00/krach0
rajčata3 kg++/ách jo90
papriky2 kg+++/nic moc60
pórek42 ks++++/celková spokojenost240
pažitka a libečekbez omezení+++++/perfekt330
brambory30 kg++/ách jo180
salátové okurky10 kg++++/celková spokojenost150
rebarbora1 kg+++/nic moc15
višně3 kg++/ách jo60
meruňky120 kg+++++/perfekt3000
maliny3 kg++++/celková spokojenost220
ryngle45 kg+++++/perfekt900
rabíz00/krach0
angrešt00/krach0
melouny00/krach0
ostružiny20 kg+++++/perfekt1600
jablka20+++/nic moc340
narcisy430 ks++++/celková spokojenost2150
vinné hrozny5 kg++/ách jo125
tulipány85 ks++++/celková spokojenost425
Celkem11050 Kč
No vidíte. Celková částka se zaokrouhlila na jedenáct tisíc. Ovšem: za semena 215 Kč, za hnojiva 480 Kč, za vodu 3300 Kč. Postřiky nepoužívám a tady jsem ušetřil. Když odečtu tyto náklady /3995 Kč/ od výnosů, zbývá 7095Kč. Suma sumárum odprac. odhadem 300 hod., což je na bratru na hodinu 23 Kč. Ovšem vůbec jsem nezapočítal ten nádherný pocit spokojenosti s tím, co se mně podařilo vypěstovat. A tak si myslím, že ani v příštím roce přes zahrádkářskou sezonu na ovoce a zeleninu do supermarketuani nepáchnu.

Expedice oksroN 2014: národní park s pěti hvězdičkami

19. září 2014 v 10:51 | Old Boy |  cestování
Do kempu v Kjellingstraumen jsme přijeli ve stavu jako leklé ryby. Přivítání bylo velkolepé, majitel kempu přehrál z telefonu naši hymnu a zatřepetal českou vlajkou.
Dva dny jsme v kempu odpočívali, povídali, chuť byla na ryby a tak jsme pár tresek ulovili. Byly dobré na večeři a zalévali jsme je plzeňským pivem z dvacetilitrového"štěněte", které sebou vozíme každý rok, riziko, neriziko. A tresky mají jednu pochoutku, kterou u nás draze kupujeme v konzervách pod názvem tresčí játra. Je to lahůdka a pokud jsou čerstvá, pak dvojnásobně.
720.JPG
Třeba tyto dvě tresky před chvíli ulovené ve fjordu u kempu měla jater přes půl kila. Opékat se nedají, protože vzniknou jenom škvarky a spousta oleje a tak jsem je upravil vařené. Můžete zkusit.
Vezměte hrnec dvoulitrák plný vody, zahřejte vodu do varu a do ní vhoďte pořádnou hrst krevet. Urýpněte kousek másla, nakrájejte petrželku /v kempu rostl libeček/, připravte lžičku soli, pár zrníček pepře, tři lžíce octa a ze tři bobkové listy. To všechno nechť putuje do vody v hrnci a pár minut počká, než si připravíme pánev na osušení krevet. Krevety vhodíme rovněž do hrnce, mrkneme na hodinky a za tři minuty nastává další výlov, tentokrát krevet z vody. Pánev je již rozpálená a tak ji sundáme z plotny, vysypeme na ni krevety, které se za chvíli osuší. A můžeme dát každému na chleba pár lžic. Joj je to lahůdka lepší, než ty kupované v oleji.
Po dvou dnech nás ovšem začala svrbět šlapky a tak jsme se rozhodli konečně vyrazit do Národního parku Rago, kde jsme se chystali už několik let, vždy však jsme to odložili.
26.jpg
Kousek mapy nezaškodí, abyste věděli o čem je řeč. Náš kemp v Kjellinstraumen je poblíž Bodo, odtud jsme jeli do Fouske na silnici E6 a po třiceti kilometrech jsme odbočili doprava do vesnice Lakshol. No vesnice. Domky by se daly spočítat na prstech jedné ruky.
images_5.jpg
Tento národní park je jeden z nejmenších v Norsku, zato jeden z nejkrásnějších. Jeho 167 km2 leží na hranici se Švédskem a drží se za ruku se švédskými národními parky Padjelanda, Sarek a Stora Sjöfallet. Dohromady mají v Evropě primát, protože v ní tvoří největší souvislé chráněné území. Jméno si park vypůjčil od nejvyšší hory na tomto území /1312 m/.
027_2.JPG
Že zde žijí losi jsme nemuseli hledat v průvodci. Prvního jsme vyfotili je pár desítek metrů od příjezdové silnice do Laksholu. Narazit na rysa, rosomáka, vydru, lasici, norka, hranostaje nebo kunu se nepodařilo. Jen liška nám při zpáteční cestě přeběhla přes cestu.
536.JPG
Krásné slunečné počasí, dvacet pět na teploměru, nálada jako před výstupem na Mont Blanc. Jsme na parkovišti, odkud se nastupuje na tůru údolím Storskogdalen na Rago. Na informační tabuli jsme se ovšem dozvěděli, že můžeme použít další dvě trasy a ubytovat se v některé z dvou chat bez obsluhy. Při jiné příležitosti jsme do takové chaty přišli a zírali: veškeré vybavení k disposici včetně vody na vaření, nevídané pohodlí a výzva ža až budeme odcházet máme po sobě uklidit a do kasičky vložit poplatek za použití chaty. U nás nevídané.540.JPG
Totéž jsme museli uznat po návštěvě dřevěného domečku s nápisem TOALETTER. Ani jsme se moc nedivili. Takových zařízení v podobné kvalitě a se vším všudy je kolem silnic a na parkovištích u významných turistických objektů bezpočet.
458_1.JPG
Po pravé straně stezky jsme narazili na mraveniště. Kdy jsem tento mravenčí skvost viděl naposled? Ani nepamatuji. Mravenci snad u nás změnili obydlí. A tak jsme pár minut postáli a obdivovali cvrkot kolem něj. Míříme k jezeru Storskvatnet a tím pádem sledujeme řeku, která z něj vytéká a hučí po levé straně stezky. Strmé skalní břehy,, vodopády, peřeje. Vzhledem k časovým možnostem jsme však nedošli až do údajně krásného údolí Trolldalen.
023.JPG
454_1.JPG
Skalní masivy nám představily portréty dvou zvířat a tak jsem je vyfotografoval. A je nyní na vás, abyste je na snímcích objevili. Fretka a lev mají docela zřetelný tvar.
050.JPG
052_3.JPG
055_1.JPG
Řeka byla opravdu kouzelná a tak jsem kameru nešetřil. Pravda, bodaly nás obrovské mouchy, které jsme pojmenovali super hovada, která v tom horku, které panovalo, létaly jako vzteklá.
056.JPG
482.JPG
493.JPG
Na tomto lanovém mostě přes řeku jsme si opravdu "pošmákli". Tady už jsme museli zařadit zpátečku. Za mostem stezka pokračuje k jezeru. U stezky je také zmíněná chata a od jednoho turisty jsme se dověděli, že je vybavena palandami na přespání, kuchyňkou se vším všudy, plynovým vařičem a nechybí ani nářadí jako je pila nebo sekera.
Vraceli jsme se zpět na parkoviště a byli rádi, že stezka vede z kopce. Národní park Rago je nádherný. Bohužel ranec mého věku nedovolí, abych se vydal na tůru třeba dvacet kilometrů, která by se zde dala uskutečnit. A tak jsem si otevřel na internetu Národní park Rago a dověděl se a viděl daleko víc. Udělejte to také tak.


.


Je mně z teho nanic.

15. září 2014 v 8:42 | Old Boy |  ostatní
Motto: z šuplíku jsem vytáhl článek, který ilustruje skutečnost, že jsem Valach byl, jsem a budu. Doufám uznáte, že jsem ještě dialekt nezapomněl, i když se už přes třicet let přiživuji na na Jižní Moravě a Hané a na Valašsko jezdím k opuštěným bratrům. Jakmile přijedu do Valašského Meziříčí, kde bratři svorně pobírají důchod, jako mávnutím proutkem přejdu do dialektu, aniž jsem si toho vědom. A tak vám dnes nabídnu jeden můj názor, nastrojený do této jazykové košilky. A možná to udělám i častěji.
Už kolikátý deň sa chystám, že začnu s tým blogováním a až dnes sa našla trocha času. Ale co čert nechtěl, moja mně donésla noviny. Mám to tak zařízené, abych měl co dělať, než ona obrátí světnice naruby a potem to zas dá tak, jak to bylo a začne nadávať, že po mně musí aji fajku uklúzať. Tož řeknu vám, že v novinách bylo ledaco, no to, co sem našel na pátej stránce mňa dožralo. Měli tam napsané písmenama, velkýma jak poloviční vrata: "Pětina mladých lidí plánuje jen jedno dítě." A tož to čtu. Pravjá, že dokonca to bude na furt! No to by mňa trefil šlak. Můj staříček měl 14 děcek, tak mu to rodění šlo od ruky. Dodneška nedovedu vymenovať ménama všecky strýce a tety.
A my zme byli štyři, pravda, moji ogaři majú po třech. Ale enem jedno? A třeba aji žádné? Praštil sem novinama o stůl a zatlúkl zlosť jednú slivovicú. Že by sa taková volovina dostala aji mezi Valachy? Tož temu nevěřím. Aji náš král Bolek 1 sa nedal zahanbiť a má už šest nebo kolik děcek, pravda, ne z jednú robú. A je to dobře. Aspoň jim všeckým nameldoval, co majú chtěť, pokáď už to móžú měť a až potem vyhazovať nohy nad hlavu. Roky leťá jak voda z Radhošťa a kdo by jim postavil výminek, kdyby děcek po nich nebylo? Povídám to mojí, ale ta odbrkne, že včil stejně staříčci spěš dávajú děckám na ty vymoženosti a výminek jim stavjá obecní úřady. A říkajú jim domov důchodců.

Povídám si: jak pomocť? Co kdyby zme na to šli od lesa? Říká sa, že s poctivosťů najdál dojdeš, no Mařena s ňú došla akorát na kraj lesa. Tož tady chodník nevede.To bylo kdysi. Dnes by sa dalo řécť, že s poctivosťú nedojde Miařena ani do osmej třídy gymnázija. Šak děcka sú naurčené, dyť to do nich tlučú ve škole hneď jak sa naučá čísť, počítať a kde najíť na mapě Prahu, co s tým, když sa jim začnú zapalovať lýtka. Co říkáte temu, kdyby dvakráť v týdni po večerníčku praštil blesk do transformátora nebo vypli prúd. Co dělať? Tož historija už neco takového pamatuje, šak v Americe sa cosi takového zemlelo a za devět měsíců sa porodní babky a doktoři mohli od práce posrať. Búřek myslím tolik nebude ani teho vypínání, ale když chlapi semtam vyhoďá stykač a místo elektriky zapálá svíčku, bude to to samé. A eště by roby měly brať místo viagry prášek od bolení hlavy. Šak víte. A potem pamatovaň na to, že není třeba utrácať za ty gumové zbytečnosti, keré stejně musíte schovávať před děckama, aby jich nenafukovaly. A eště na konec. Nestyďte sa a všeljaké ty robertky a nafukovací potvory povyhazujte. Šak na internetě najdete nekeho s kým, nebo kde s ním. Děcek není nikdy dosť.

Tož co říkáte?


Kouzlo časů minulých: laskominy

14. září 2014 v 5:32 | Old Boy |  vzpomínky
Nedovedu si představit, kdo by odolal laskomině, kterou dnes manželka připravuje k obědu. Vůně z kuchyně mně přinutila, abych zavřel dveře do trucovny, která je vyšperkována elektronikou, jež slouží i k tomu, abych se vám svěřil.
images (2)_6.jpg
Jo, jo. Dnes bude na oběd pečená kačena se zelím a knedlíkem. I moje matka často, hlavně v létě, pekla doma vychovanou kačenu. A řeknu vám, že jeji chuť se mně uložila v chuťových buňkách dodnes. Kačen jsme mívali doma až dvacet, zato slepice nebo kuřata žádná. Otec je nenáviděl, protože mu rozhrabávaly záhonky a to se zahradníkovi nemůže líbit. Ovšem kačeny mu nevadily, dokonce celé hejno za ním chodilo, sotva se na zahradě objevil. To proto, že když ryl záhony, a to dělal velmi často, hejno se přibatolilo na záhonek a bystrým okem sledovalo, kdy se v obrácené zemině objeví žížala. A objevovalo se jich, zvláště když byla půda vlhká, hodně. Nastal boj a nejšikovnější káčátko ukojilo hlad. Není se tedy čemu divit, že rok co rok měla aspoň jedna kačena useknuto kus zobáku, protože se při honbě za žížalou nestačila vyhnout rýči, který čtvrtil vyrytou hroudu.
IMG_6093_2.JPG
Odskočil jsem se podívat, jak se kačeně v troubě daří. Fí,ha! Zlátne a několikrát jsem polkl. Manželka mne odehnala a tak musím pokračovat. Chutě z raného mládí mne nepřešly ani když jsem ukončil vysokou školu a přestěhoval se na umístěnku na Státní statek Hrušovany n.J., farmu Velký Karlov. Zbrusu nový domek, který byl mé rodině přidělen, měl i dvorek, kurník a chlívky a tak jsem neváhal. Při první příležitosti jsem nakoupil káčata, ustlal jim v chlívku a jezdil na kopřivy, které jsem nařezal, "přicukroval" šrotem a tak káčata za týden jevila známky dobrého růstu. Ovšem po několika dnech se začala káčata ztrácet jedno po druhém a když z deseti zbývalo jen šest, začal jsem hledat příčinu. Žádného dravce jsem nezahlédl, kočky snad káčatům neubližují a tak mně náhoda odhalila příčinu. Vedle domku byla žumpa na odpadní vodu, přikrytá betonovým deklem, ve kterém byla tak deset na deset díra na větrání. Zajímalo mne, jak rychle se žumpa plní a tak jsem dekl nadzvedl a ustrnul. Na povrchu plavala čtyři káčata nožkami vzhůru. Ostatních šest se ale vydařilo a bylo i pro návštěvu příbuzných, kteří přijeli k nám přijeli. Ovšem nejhorší vždy bylo kačenu podřezat. To jsem se při tom s každou loučil a prosil za odpuštění s poukazem na to, že můj plat nedává jinou možnost.
laskominy 1.jpg
Před momentem mne žena zavolala, abych ji šel pomoct vyndat upečenou kačenu z trouby a já pocítil, že čas laskominy se blíží. Vyndal jsem pekáč z trouby a kačenu na talíř k naporcování. Špatně. Kačena se porcuje v pekáči. Souhlasně jsem ženě přikývl a šel dokončit moje vzpomínky. Posunuly se do Hrušovan n.Jev., kam jsme se po dvou letech přestěhovali a u domku měli opět hospodářské zařízení. Tady jsme chovali rovněž kačeny, tentokrát ty pestrobarevné, zvané čínské. Kačena byla ovšem malá a kačer naopak macek. Výhodou bylo, že si rodinka dokázala pořídit káčata sama a nám stačilo se pak o ně starat. Kačeři, jak už to u mužského rodu bývá obvyklé, byli tuláci. Přesvědčil jsem se o tom hned prvním kokem, kdy jsem nevěděl, že kačer je schopen odletět a nezastřihl jsem mu křídla. Skutečně odletěl na pole a já jej naháněl na Pionýru /pamětníci ví, že to byl lidový malý motocykl/ a podařilo se mně jej uondat natolik, že se nabyté svobody vzdal.
images_4.jpg
Už je to na stole. Celá čtvrtka! Ani nevím, co napsat, abych moc nepřechválil tuto božskou manu. Byla skvělá a co víc si přát.
images (1)_5.jpg
Nemusel mně nikdo napovídat. A rozhodně si tento článek zařaďte mezi své životní recepty.


Kouzlo časů minulých: čabogaj, nebogaj, čáry nebogaj....

13. září 2014 v 5:40 | Old Boy |  vzpomínky
"Sama královna ceduličku psala..." se dennodenně ráno včetně refrénu rozléhalo po nádvoří učňovského střediska Tesly ve Valašském Meziříčí. To učni pochodovali po rozcvičce v sevřeném šiku, oblečeni v montérkách, s "komisňáky" na nohou, jejichž dupot dodával pochodu ten správný, skoro vojenský říz.
Po této pochodové písni následovaly další: "Kamarádi, je to mládí, kterému dnes patří svět..." a dál se případní posluchači dovídali, že "vzduch se čistí, již fašisti, nebudou nám poroučet" a v závěru "Kamarádi, snad již zítra, vyjde hvězda zářivá, kupředu za nová jitra, za srpy a kladiva". Pravda, v roce 1952, kdy jsem v tomto šiku i já jako učeň soustružnického řemesla pochodoval, byl text už málo aktuální, protože se srpem a kladivem jsme se potkávali na každém rohu. To další pochodová píseň, kterou jsme znali málem i pozpátku, "Pochod rudých námořníků" nám sdělovala, že "tmy vláda je svržena, zář rudá zalila, povodeň dělnických mas, jen dál rudí námořníci, přiložte pušky k líci, ať zahřmí revoluce hlas." A nezapomnělo se ani na Ostravu, která byla v té době průmyslovou oblastí číslo 1. "Zpívej Ostravo sláva, v pracovním rytmu svém, rodí se mládež zdravá, sdružena v SČM...". Pochod skončil nástupem s rozdělením práce a my učni se rozprchli do dílen, každý ke svému svěráku a pilníku, fréze, soustruhu nebo elektrikářským kleštím.
Vidíte, na co jsem si vzpomněl, když jsem u táboráku mých vnuků slyšel ono "čabogaj, nebogaj..." což dodnes neumím přeložit ani vysvětlit. A vzpomínky se rozletěly jako uvadlé listí, hnané severním větrem. "Na tu svatú Katerinu, katerinskú nedělu..." bývala u nás na dědině pouť spojená s hody, na kterých nechyběla pečená husa, frgály, cukroví, slivovice. Vedle kostela se usídlily houpačky a kolotoče a i když už byla obvykle citelná zima, chvíli se nezastavily. Padesát metrů od nich stála hospoda Velikovských a tam směřovala velká část mužů, kteří postávali v předsíni kostela a netrpělivě čekali až bude po přijímání /závěrečná část mše/. Všichni měli na sobě sváteční šaty, kterým se říkalo "na nedělu" nebo "do kostela" a po ranní mši se pouť rozproudila naplno. Hospodyně podstrčily dětem, a že jich bylo v každé rodině nejméně pět, nějakou tu korunu na radovánky a "cukrlata" a pospíchaly domů upéct tu už oškubanou a na pekáči připravenou husu. Pekla se pomalu, podlévala, obracela a kvetla dozlatova. Když jsme se v poledne z pouti vrátili a otevřeli dveře do kuchyně, vůně pečené husy a bramborové knedlíky, z nichž stoupala pára, nám připadaly jako vůně z ráje.
A za pár týdnů se "čabogaj..." ozývalo od stolu, za kterým večer seděly sousedky a draly peří právě z oněch hus, které pekly na hodech. Zpívaly je tichounce, aby peří moc nelétalo a při štamprlce kmínky vydržely u stolu málem do půlnoci. A to my děti jsme již spaly a zdálo se nám, že napadne sníh, protože Martina bude už za pár dní.

Kouzlo časů minulých: vůně bramborové natě

6. září 2014 v 10:47 | Old Boy
Krajina, kterou projíždím dnes už nepostřehnutelnou k hranicí na Slovensko se pomalu chystá spolu se zapadajícím sluncem k nočnímu odpočinku. Políčka, schoulená v kopcovitém trénu lákají k pohledu a hlavou mně víří vzpomínky na podzimní čas v době, kdy jsem ještě chodil se slabikářem v podpaží do první třídy obecné školy. Za zatáčkou u silnice se na jednom políčku objevil obraz, který tyto vzpomínky umocnil. Z ohníčku stoupal dým a závany větru na kratičkou chviličku jej zavály až k mému nosu. Ucítil jsem vůni bramborové natě a neodolal. Zastavil jsem u silnice kousek od bramborového políčka a hltal známou vůni plnými doušky.
Brambory. Na Moravě zemáky, na Valašsku zemňáky, na Ostravsku kobzole. Která plodina má tolik pojmenování? A to jsem ještě nevyčerpal mnohé krajové názvy. Když vzpomenu na dobu mého dětství a ve vzpomínkách se vrátím do maminčiny kuchyně ráno, v poledne i večer, vidím na stole vždy hrnec uvařených brambor. Někdy ve slupce, jindy oškrabané a připravené k dalšímu zpracování. Možností bylo nepočítaně. Ke snídani byly třeba osúšky, připravené z brambor a mouky, uhnětené do malých bochánků a upečených v troubě dozlatova. Jindy voněl ráno v kuchyni česnek, kterým byly natřeny bramboroví placky, dnešní bramboráky. Ty jsem miloval a miluji dodnes. Zapíjely se černou kávou, uvařenou z Melty a Cikorky. Tuto pochoutku si dopřávám dodnes i když složení kávy je trošku jiné. Pro oběd skýtaly brambory spoustu možností. Třeba knedlíky s uzeným nebo jen tak nakrájené a smíchané s povidly. Krásně osmažené na sádle spolu s vajíčky chutnaly skvěle. Byly ovšem tvrdé a ne nadarmo se jim říkalo dělbuchy. Bramboračka se vším všudy co do ní patří, zejména čerstvými nebo sušenými houbami a po ní brambory, upečené v troubě s kusem vepřového bůčku, to už byl sváteční oběd. A večeře? No přece brambory uvařené nebo upečené se solí a česnekem a k nim hrnek mléka z večerního dojení u sousedů. A když se vyjímečně stalo,že na kredenci hrnec s bramborami chyběl, byly uvařené brambory určitě v komoře, kde chládly po uvaření pro prase. Ani jimi jsme my děti nepohrdly i když byly malé, nakrojené nebo se strupy. V jídelníčku brambory tenkrát překonal pouze chleba.
images (1)_4.jpg
Na podzim se děti těšily právě na sklizeň brambor. Na pole vyjel pluh, tažený koněm, kterého dirigoval hospodář. Radlice pluhu řádek brambor vyorala a obrátila tak, že žlutý pás vyoraných brambor přímo lákal ke sběru. Každé rodina měla spoustu dětí, ty se pustily s chutí do práce. Ty nejmenší, třeba pětileté,sbíraly suchou nať a nosili ji na hromadu. Vůbec nevadil jejich nízký věk a nikoho ani nenapadlo uvažovat, že je to zneužívání dětské práce. Právě naopak. Všichni ctili přísloví, že co se v mládí naučíš, v stáří jako najdeš. Z vyorané hlíny vyskakovaly myši, jejichž pelíšky byly zničeny a hospodář s bravurou, získanou letitou zkušeností, zabíjel práskáním biče jednu za druhou. Když k večeru vypřáhl koně z pluhu a skončil sběr, vrhly se děti k nachystané hromadě natě a čekaly, kdy si hospodář zapálí čibuk a s úsměvem zapálí i nať. Oheň se rozhořel a plápolat na všechny strany. Odvážnější kluci jej přeskakovali, chráněni tlustými, i když krátkými kalhotami. Děvčata přihlížela a k podobným kouskům se vzhledem ke svým krátkým sukýnkám, pod kterými neměla obyčejně už nic , nepřipojila. Po půlhodince došlo na první ochutnávku. Nejstarší z chlapců vyšťáral z popela jednu bramboru, znalecky ji posoudil a zmáčkl v prstech. Pokud se nebránila stisku, rozpukla se jako rozkvétající růžička a zavoněla tou typickou bramborovou vůní, bylo hotovo. Každý nastavil dlaň a do ní mu vložil horkou bramboru, kterou obdarovaný přehazoval z ruky do ruky aby vychládla. Občas došlo k rozepři o velikost a propečení přidělené brambory. Ty nejlepší byly do černa popálené a zuhelnatělá část chrupala mezi zuby jako burské oříšky.
images_2.jpg
Brambory za chvíli zmizely v dětských bříškách a s houstnoucí tmou se děti vytrácely směrem k domovu, kde na ně čekalo pokárání, že už dávno měly být doma a hrnek mléka na zapití bramborové pochoutky. Vesnice se pomalu ukládala k spánku. Já pokračoval v cestě a v mysli mně vytanula nabídka od jednoho beskydského hotelu, který mne v minulých dnech přesvědčoval, abych přijal pozvání na zářijový víkend, kde na programu je mimo jiné i opékání brambor v ohni z bramborové natě. Neuvěřitelné!