Květen 2014

Starci na chmelu

27. května 2014 v 7:14 | Old Boy |  ostatní
Dát dohromady takovou brigádu a dokonce ze skutečných starců, není jen tak. Proto jsem si v poslední době v psaní do blogu ani nelízl.
Bylo mně jasné, že v květnu bude na stoncích chmele jen pár lístků a už vůbec nebudou šištice, které by bylo třeba očesat. A tak co udělat se spolužáky, absolventy mechanizační fakulty Vysoké školy zemědělské z roku 1962, kteří se houfně přihlásili na tuto brigádu? Bez dlouhého přemýšlení jsem usoudil, že chmel se dá "česat" i z láhví zlatavého moku, který se ubydlel v našich hospodách a domácnostech už před staletími pod názvem pivo, kteréžto slovo ve staroslověnštině znamenalo "nápoj nejobyčejnější a nejrozšířenější".

A tak jsem o minulém víkendu brigádu uspořádali. Sešlo se nás asi čtvrtina z původního stavu 79 mužů a tří žen, kteří Vysokou školu ukončili. Třetina z tohoto stavu už si přiťukává se sv.Petrem a zbytek si fouká na bolístky a učí se používat francouzské hole. Pravda, setkání je to už čtrnácté, ale na zápis do Guinesovy knihy rekordů to zdaleka nestačí. Celkový kolorit podpořila ochranka, kterou si sebou mnozí přivezli a ta zasahovala co chvíli.
Samozřejmě si každý přivezl to svoje "zobání", sestavené s různobarevných tobolek a prášků. My k tomu přispěli uvítacím lékem ve štamprlce, naplněné po okraj tou pravou valašskou slivovicí a konzumenti už při třetí poznali jeho účinek. K lepšímu poznání tohoto zázračného léku jsme rozdávali spoustu informací.
K tomu, aby měli po ony tři dny srazu kde složit hlavu, posloužilo 17 dvoulůžkových pokojů a mnozí zde složili nejen svou hlavu, ale celé tělo k odpočinku po mnohdy dlouhé cestě, protože mnozí přijeli i ze Slovenska a nejzazší Čech přicestoval až z Aše.
A když pak byli už všichni opět provozuschopní, zasedli jsme k jídlu, pití a povídání.
Vynechali jsme politiku. Na tu došlo až po vydatnější konzumaci vína, které dovezl Vlado ze slovenské Modre v hojném počtu čtyřiceti litrů. Řeč se točila kolem vzpomínek z nejvzpomínkovatějších a to na ony dny malin nezralých.
Čas nezralých malin je pryč, je mimo nás
Snad všichni jsme znali ten ráj, ten čas
Vím, čas nezralých malin si hráz postavil z dní
K nám však hlas jeho z dáli i dnes dál zní.
A tak jsem se nedostal ke slovu ani se svoji vzpomínkou na praxi, kterou jsem v roce 1959 absolvoval ve Stanu. Tak se jmenuje jedna vesnice u Hlinska v Čechách, kde mne právě Strojní a traktorová stanice na praxi přijala.
"Odbornou práci pro vás zatím nemáme" konstatoval úředník na kádrovém oddělení " ve Stanu budete mít ubytování i stravování a prozatím budete provádět nějakou práci kolem našeho areálu".
Bydlení bylo ve mlýně, kde bydlela jen třicetiletá vdova se dvěma dětmi a stravování bylo zajištěno v rodině starosty obce Stanu, nutno říct na vysoké vesnické úrovni. Pokud někoho napadají lechtivé myšlenky ohledně oné vdovy ve mlýně musím jej zklamat. Ať dělala co dělala, kávu vařila a cukrovinky pekla, neutáhla mne ani na nudli.
Vedle mlýna byl mechanizační park STS a k němu z vesnice opravovali cestu. A ta se stala na čtrnáct dní mým pracovištěm. Na té jsem pracoval s kolečkem a lopatou , nakládal a rozvážel štěrk a pobrukoval si:
Na silnici do Prášil
jeden mladý cestář žil.
A kamení a kamení a kamení
tam roztloukal,
když silnici štěrkoval.
Po čtrnácti dnech z STS přivezli fungl nový pásový traktor DT 54, postavili jej do parku a sdělili mně, ať si prostudujipříručku o obsluze a naučím se s ním jezdit. Nafta že v nádrži je. A tak jsem opřel kolečko o kůlnu před mlýnem a studoval. Po třech dnech došlo ke startu, za dva dni přijel brigadýr a donesl rozpis práce, které mám provádět na polích v okolních vesnicích. Byla to vesměs podmítka po sklizeném ozimém ječmenu, vesměs s plochami do jednoho hektaru, takže jsem podmítal jak se říká "na pětníku" a měl více přejezdů, než obdělaných hektarů. Za deset dní jsem při přejezdu "ztratil" pluh, který se vysmekl z uchycení. Na štestí jsem jej pak našel, zapřáhl a dovezl zpět do Stanu na parkoviště. A tím skončila moje měsíční odborná praxe, já všem poděkoval, uložil do peněženky skromnou odměnu a vrátil se k manželce. Další měsíc prázdnin jsem prožil na práci v cihelně.
Ale vraťme se zpět na sraz. Takových příběhů byla spousta a po výčtu vnoučat, pravnoučat a všech možných nemocía svízelů si je vzájemně vyměňovali mezi sebou kamarádi spolužáci. A já to dirigoval s úsměvem na tvaři od radosti, že se sraz vydaří.
V třídenní návštěvě zbyla spousta času na odpočinek, ale i na návštěvu zajímavostí Kroměříže, kde se sraz konal tentokrát už popáté. Poctěna byla Květná i Podzámecká zahrada, mnozí nakoukli do Arcibiskupského zámku a pochválili UNESCO, že jej vzalo pod svoje křídla. Jiní navštívili kostely, protože byl zrovna Den kostelů a v závěru část odjela na výlet do skanzenu Modrá a na Velehrad, zřejmě odčinit za ta léta nastřádané hříchy. A tak jsme nastoupili do obvyklé formace, aby po nás zůstalo svědectví, že jsme tu byli, užili si to a získali další světlou stránku do svých životních vzpomínek.
No a je po brigádě. Všichni vypadají spokojeně, nijak jim neuškodila a nachmelených nebylo. Ách jo! A kdoví, jak to bude dál. Myslím že zase něco dáme dohromady, protože ještě zdaleka nejsme u konce s dechem.