Březen 2014

Žádný učený z nebe nespadl

27. března 2014 v 6:17 | Old Boy |  ostatní


Už dlouho dobu kroutím hlavou nad situací v našem školství a důsledky, které to přináší. Léta se už dovídám z medií všeho druhu, že je u nás málo vysokoškolsky vzdělaných lidí a sleduji, jak na to lidé i vlády reagují.
Lidé, rozuměj rodiče, chtějí pro své děti to nejlepší a zjednodušeně si myslí, že podkladem pro to je co nejvyšší jejich vzdělání a tak je hlava nehlava tlačí na gymnázia ať státní nebo soukromé a pak na vysokou školu nejlépe takovou, kde by po absolvování usedli v úřadě, za katedrou nebo stohem knih. Samozřejmě s odpovídajícím platem. A tak se stalo, že oproti osmdesátým létům minulého století, kdy na vysokých školách bylo pro maturanty zhruba 10% míst je dnes k disposici 130 000 míst na státních a soukromých vysokých školách a maturantů je ročně 85 000 a tedy se tam dostane skoro každý maturant. V Rakousku se dostane na vysokou školu asi 30% maturantů, v Německu je stanoven zásadní číslo, kolik mohou vysoké školy studentů přijmout.
U nás jsou vysoké školy dokonce i v okresních městech. Kde se vzalo v tak krátkém čase tolik kvalitních profesorů a asistentů na vysokých školách, třeba v Plzni/!/? A jaká je tedy kvalita výuky a absolventů? Kdo nastoupí na vysokou školu, skoro každý ji dokončí. Předehrou jsou maturanti, kteří mají maturitu víceméně "v kapse". Situaci způsobil zákon, který přiděluje školám peníze na základě počtu studentů. Důsledkem je mizerná kvalita absolventů a mizerné uplatnění na trhu práce.
Co s tím? Jistěže mám na to svůj názor, ale pro tentokrát to nechám na vás.

Pomůcky:

Přijde studentka do knihovny, opře se o pult za nímž sedí knihovnice a spustí: "Jeden cheesburger, jahodový shake a malou kolu."
"Ale tady jste v knihovně" upozorní ji knihovnice".
"Aha" řekne studentka tichým hlasem "jeden cheesburger, jahodový shake a malou kolu."

Přijde podnapilý student na zkoušku: "Pane profesore -škyt-může u vás-škyt-opilý student udělat zkoušku."
Profesor se zamyslí a po chvíli dpoví: "Ano, může".
Student se otočí a zavolá do dveří:"Kluci, tak ho přineste."

Student poslal z Prahy mamince dopis: "Propadl jsem ze dvou předmětů, připrav na to tátu."
Za dva dny mu přišla odpověď: "Táta připraven, teď se připrav ty!"

Jaký je rozdíl mezi absolventy vysokých škol? V odpovědích na otázku.
Absolvent přírodních věd: "Proč to funguje".
Absolvent techniky: "Jako to funguje?"
Absolvent ekonomiky: "Kolik to stojí?
Absolvent humanitárních věd: "Chcete k tomu hranolky?"

Jak se tváří moje stáří?

23. března 2014 v 7:27 | Old Boy |  ostatní
Ani mně nedeptá, že jsem jeden z těch, který může odpovědět na tuto otázku. Už se možná peče dort k mé děvětasedmdesátce a to není až tak hluboký příkop, který by se nedal překročit. Už proto, že je v něm zážitků, prožitků, úspěchů a neúspěchů vrchovatě. A co z něj nejvíc vyčuhuje? Především dětství.
Za ručičku mně vodili jen dotud, než jsem se naučil chodit. A pak už jenom přikládali náplast na odřeniny a mazali francovkou modřiny. Do školy byly dva kilometry chůze a jen jsem přečetl ve slabikáři Zajíc seče otavu, liška pohrabuje, komár na vůz nakládá, myška ušlapuje a napsal Má máma má málo masa zamiloval jsem se do čtení. Okouzlila mne se svými pohádkami Božena Němcová, od Amálie Kutinové Gabra a Málinka i Hájův Kája Mařík, později přispěchali především francouzští spisovatelé Stendhal, Zola, Dumas, Jiráska jsem obcházel jak to jen šlo a pak jsem hltal ruské a americké klasiky, třeba Tolstého, Čechova, Dostojevského, Faulknera, Bromfielda, Hemingweye a dalších. A pak už jsem sáhl po všem, co ce mně dostalo pod ruku. To byl první můj důležitý krok do života. Možná nejdůležitější.
Už cesta do mých let dospívání /nebyl tenkrát teeneger/ byla dlážděna manuální prací, ke které mne rodiče vedli, lépe řečeno nutili a po té jsem si vyšlapoval až do dnešních dní. Bylo jich bezpočet a přesto zbylo dost času, abych mohl hrát fotbal, tančit v několika folklorních souborech /valašské krúžky/, dělat lidového vypravěče, hrát ochotnické divadlo a od 18 let se sám živit. Byla to léta nezapomenutelná.
Průmyslovka, vysoká škola zemědělská, rodina, práce v zemědělství na Jižní Moravě a sešup za volant traktoru k závlahovým zařízením po roce 1968, nový nádech v zemědělství na Kroměřížsku a vstup do nové éry státu v roce 1989.
Předčasný důchod v devětapadesáti letech. Život jako skoro každý jiný, zajištěný vlastnoručně postaveným atriákem, solidní životní úroveň, práce od nevidím do nevidím a dort, posázený jahůdkami nejprve z turistických oblastí naší země, pak s výjezdní doložkou na rifle a zajímavosti do Maďarska a Jugoslávie.
V důchodě po roce 1990 jsem už stál a točil se na volné noze jako Hurvínek na jevišti dejvického divadla. Místo nabízených členství a funkcí tam i onde /vždyť jste byl perzekuován/ jsem pokračoval ve vžitém a už těžko změnitelném systému mého života. Vyplatilo se. Rodina se postupně usadila do sice ošoupaného, ale poměrně pohodlného křesla s vyhlídkou, že si je po pár letech tvrdé práce bude moci vyměnit za nové. A to se také stalo. Mně narostla křídla a připadal jsem si jako tažný pták. Proletěl jsem se po celé Evropě, ochutnal několikrát sladkou, slunečnou Kubu, ohřál se a poučil v některých afrických zemích až nakonec jsem od roku 2001 začal objevovat krásy severu, především Norska, ale i ostatních skandinávských zemí. A tento krásný kout světa jsem už neopustil a letos chystám už čtrnáctou Expedici oksroN.
Jak by se mé stáří tvářilo? No vlídně k tomu, jak byl můj život prožit, k tomu, že žiji v zemi, kde se mám já i moje rodina dobře, kde sklízím plody svého neobvykle pestrého života. Rozhlížím se kolem sebe a mrzí mne, že si spousta lidí neuvědomuje, že jsou především sami strůjci svého osudu. Těm, kterým život ne jejich přičiněním připravil zdravotní zklamání občas pošlu drobný peněžní dárek třeba přes Zdravotního klauna a ostatním, kteří mají hluboko do kapsy a do talířku a přitom jim nechybí dobře vyvinuté svaly, nevěnuji příliš pozuornosti a už vůbec se nezapojují do spílání všem možným orgánům, že se o ně málo starají.
A stále si ještě nepobrukuji písničku "Život je pro mně obnošená vesta.....", zahrádku mám v pořádku, brambory v řádku a chuť kráčet ve svých šlépějích mne neopustila. Už také proto, že mým třem pravnukům budu moci ukazovat chodníček, po kterém lze pohodlně poskakovat i bez toho, aby byla předem umetená.

Váš


Jak se daří, chalupáři,

21. března 2014 v 7:18 | Old Boy |  ostatní
Mít takovou chalupu, jakou má v Beskydech nad Valašskou Bystřicí brácha, asi bych neměl čas na zahrádku a už vůbec ne na psaní. Protože byla nebyla letos zima, jakou nepamatují ani pamětníci/a k těm já se hrdě hlásím/, zavolal jsem mu abych se dověděl, jak se to projevilo na jeho chalupě.
V telefonu to zachrastilo.
"Ahoj. To ti to trvalo" začal výčitkou.
Nedal jsem se."Šak ty máš také teho mobila. Chcu sa zeptať jak to včil vypadá na chalupě". Jistě jste si všimli, že když se dostanu do styku s někým nebo něčím z Valašska, ihned přejdu do valašského tónu.
"Tož co ti mám řécť. Snihu nebylo, všecko sa tady zeleňá a zemňáky mám už zasaděné. Moja vyhrabala skalku a poutírala venkovní sedění a furt mňa honí, abych všecko vyhrabal kolem chalupy. Už to aji zkusila ze štamprlků jalovcovej, kerú zme udělali z jalovčinek už na podzim. Nic platné, eště mám zimu. Po chvílách sa hrabu ve fólijáku a to je tak všecko. Sedím a hledím do blba nebo na televizu. Aji je to vlastně stejné."
Náladu má dobrou a tak přitlačím. "Chcu napsať neco o tvojej chalupě a jak to tam na jaře vypadá a bude vypadať. Mám nejaké fotky z minulých roků a tak bych potřeboval, abys k nim neco pověděl."
"Tož třeba neco řeknu a když sa to to nebude líbiť, tož to zfúkni"chytil se brácha. Tím pádem vám mohu představit kus překrásné beskydské krajiny a do ní zasazené chalupy, staré už přes sto roků. Tak pojďme na to. A ty Honzo povídej.
"Tož jaro je tady a za chvílu pokvete aji ta vrabčinka jak sis ju vyfotil před pár rokama. Kurňa jalovčinková gořalka z ní byla lepší než hruškovica."
"Elektriku v chalupě máme, ale pro vodu musíme chodiť až sem ke studánce. Šak si zkus donésť jeden kýbl. Je rok od roku těžší a těžší."
"Po tejto cestě si už přijel kolikráť. Z Valašskej Bystřice je to sem furt do kopca tak štyry kilometry a tady zme nad osmisty metrama a viděť je aji Radhošť. Řeknu ti, že sem před deseti rokama šlapal ve snihu až po kolena dolů aji s infarktem, kerý mňa chytil a až tam mňa odvezla sanitka. Chvála bohu."
"Aji z boku vypadá chapupa pěkně. Šak aji roba je šikovná nejen z předku, ale aji z boku."
"Zima tu bývá jak sa patří a tož sem udělal malý vlek aby si ogaři měli na čem rozbiť čuňu. Šak při tem prasklo aji pár lyží a tož sem udělál výstavu."
"A to je skalka, kerú si furt vylepšuje moja. Špáře sa v ní v každú volnú chvílu."

"Tož do kuchyně je takej neco třeba. A tož to je zase moja starosť. A výhled až skoro do Karlovic."
"Dřeva zbylo po zimě dosť. Šak zme tu byli enom na vánoce a potem nekolikráť na kontrolu jestli nám chalupu neodnes větr."
"V tejto světnici, gde negdy posedíme s kamarádama, má moja sbírku zvonečků kdoví odkáď. Šak si jí dovéz nekterý aji z Norska. Sú navěšane po celé světnici a nekeré aji pěkně hrajú."

Hneď vedle krbu je kredenc po mamince a tam má všeljaké hrnéčky, sklenéčky, taléřky a aji štamprlky, keré ráno co ráno nalejeme slivovicú a vypijeme, abyzme otrávili chrobáka."
"Aji lúku mám. Ovce ale nechovám, neměl by sa o ně kdo v zimě postarať. Šak když na jaře rozkvete nemožu sa na ňu vynadívať. Vidím ju celú ze zahrádky, kerú tam mám. Chodím tam sadiť, okopávať aji sklízať. Mám tam zemňáky, zelé, kedluby, karfiol, cibulu, česnek a aji jahody. Tož práce nad hlavu, ne?"
"Na turistickú stezku je to kúsek. Na Portáš nebo Benešky si už netrúfneš, no na Ptáčnicu nebo do Bystřice do hopody to eště zvádneš."
"A jestli pújdeš okolo tejto kapličky zastav a pomodli sa, aby ti to eště nejaký rok vydržalo. A ahoj. Idu sa zvaliť na prašťák, dnes sem skoro stával a tož to musím dohnať. No a zítra jedeme domů do Mezříča. Doktoři nepočkajú."

Tak nevím. Mám mu závidět nebo stačí, když se přijedu jednou za rok pokochat přírodou a nasbírat dva tři košíky hub. Nezávidím a obdivuji, co dokázal se svou ženou vytvořit uvnitř i vně chalupy. Tak ať se daří.

Poklep na hlavičku.

11. března 2014 v 6:06 | Old Boy |  politika
Proč jednou neudělat výjimku, zvláště když autor klepl hřebík na hlavičku? S dovolením sem přepisuji článek, který mně poslal na e-mail přítel z Brna.

Jeden americký profesor ekonomie na místní vysoké škole nikdy nenechal propadnout jediného studenta, ale v poslední době nechal propadnout rovnou celou třídu.
Třída trvala na tom, že Obamův socialistický model funguje, že nikdo by neměl být chudý ani bohatý, všichni by měli být zhruba na stejné úrovni.
Profesor řekl: "OK, uděláme v této třídě experiment Obamova plánu. Známky z jednotlivých testů zprůměrujeme a všichni tak budou dostávat stejnou známku jako je průměr třídy, takže nikdo nepropadne, ale nikdo ani
nedostane za 1.
Po prvním testu byly známky v průměru a každý student dostal za 2.
Studenti, kteří tvrdě studovali, byli trochu zklamaní a studenti, kteří
studovali málo, byli spokojení.
U dalšího testu studenti, kteří studovali málo, studovali ještě méně a ti, kteří studovali hodně, se rozhodli, že jim průměr stačí, takže i oni studovali málo. V tomto testu byl průměr 4! Nikdo nebyl spokojený.*
Při třetí zkoušce byl průměr 5. Jak zkoušky pokračovaly, průměr se nikdy výrazně nezvýšil, vše se zvrhlo v následné hašteření, obviňování a nadávky. Nikdo nechtěl studovat ve prospěch někoho jiného. K jejich velkému překvapení všichni propadli.
Profesor konstatoval, že socialismus už z principu nemůže fungovat, protože odměna za práci může být skvělá, lidé mohou mít motivaci uspět, ale když si vláda celou odměnu vezme, nikdo se nebude snažit nebo nebude chtít uspět.

Pět vět, které se vztahují k experimentu:

1. Nemůžete legislativou udělat z chudých prosperující a prosperující legislativně odstavit od příjmů.
2. Co dostane jeden člověk, aniž by si to odpracoval, to musí odpracova jiný člověk, aniž by za tuto činnost obdržel odměnu.
3. Vláda nemůže dát nikomu nic, aniž by si to dříve nevzala od někoho jiného.
4. Nelze rozmnožit bohatství tím, že se rozdělí.
5. Jestliže si polovina lidí představuje, že nemusí pracovat, protože se druhá polovina o ně postará, a když druhá polovina zjistí, že není dobré pracovat, protože někdo jiný bezpracně dostane to, co oni vytvořili, tak to je začátek konce každého národa.
Jádro pudla je zřejmě v tom, že lidé nejsou stejní a tedy nemohou být odměňováni stejně.

Kouzlo časů minulých: zuby v grnku.

5. března 2014 v 8:35 | Old Boy
Když tak občas zavadím o naši legislativu dochází mně, že moji rodiče by s výchcvou skončili v kriminále. Považovali totiž za samozřejmé, že v osmi letech je právě ten čas, kdy bych si o prázdninách někde přivydělával na ošacení. Pravda, přivýdělek se pohyboval v drobných penězích, které přesto radostně cinkaly v kapse. A tak jsem o žních pracoval na statku a jednou i u soukromníka pana Včelného, který měl usedlost na samotě a pár hektarů polí,na kterých pěstoval, jak jinak na Valašsku, obilí, brambory, jetel pro krávy a specialitu, jílek na semeno. No a já se podílel na sklizni těchto plodin.
Na sklizeň brambor už prázdniny nestačily a kosou při sklizni jetele pro denní krmení krav mně vystačily síly tak na deset minut a strniště vypadalo ani se raději neptejte. Povřísla mně však "šla" a uměl jsem jich několik druhů a zapamatoval jsem si je až do dneška, i když je vystřídaly motouzy, samovazy a kombajny. Bože, jak ten čas letí.
Sklizeň jílku na semeno připomínalo dětskou hru. Malé snopky nasekaného jílku musely být o velikosti "tak akorát", klásky se nalomily, zohnuly ke stopkám, aby po nich případný déšť "sjel" a svázaly se provázkem. Při trošce představivosti to byli jakoby panáčci nebo panenky a zůstaly na poli až do doby, kdy byly natolik suché, že se dalo semínko vymlátit.
Mlácení obilí už bylo na tu dobu moderní. Snopy se vkládaly do mlátičky a do pytlů proudila třeba čistá pšenice, někdy s trocho plev. Pohon mlátičky obstarával žentour, tažený jedním volem a dnes je mně jasné, k čemu se vlastně vůl hodí.
To jílek se mlátil cepem, ale sni to pro mne nebylo. Obstarával to sedlák sám za přispění služky Mařeny, o které se říkalo, že má síly jak kyrysar.
Dvůr usedlosti byl prostorný o obehnaný budovami - stodolou, chlévem, chlívky, kurníkem a hlavní, obytnou budovou.
V ní kralovala paní Včelná, matrona při těle a kuchařka nad kuchařky. A tu jsme u jádra pudla. Sašenku, štíhlou jako proutek, si pan Včelný přivezl z války z 1.světové války, kdy jako legionář projel celou Rus až do Vladivostoku. Ta si na život u nás brzy zvykla a přenesla svoje vědomosti zejména co se týká zemědělství a kuchyně do rodiny Včelných. No rodiny. Vlastně ani nebyla. Včelní neměli děti a v době, kdy já u nich "sloužil" už ani mít nemohli. A tak já se brzy stal miláčkem paní Saši. Vychystávala mně takové pochoutky, na které jsem dodnes nezapomněl. A jaké to byly? No šči mně až tak nechtnalo ale borč si uvařím i dnes, palmeně se podobaly našim taštičkám s povidly, v ruském guláši bylo vždy jen vepřové maso a k vyčištění těla si vařila a po trošce popíjela vývar z bobkového listu.
Naučila mne spoustu věcí. Především ztloukat máslo. V pětilitrovém"krajáči" bylo smetany na palec, smetana se sesbírala /potají jsem pořádně olízl/ a už se mohlo stloukat. V takovéto máselnici.
No máselnice jako by z oka vypadlá té, v které jsem se učil ztloukat. Pamětnice je ovšem ze současnosti, ovšem s figurou paní Včelné.
V době, o které píši, měla paní Včelná určitě přes padesátku a žila u nás přes třicet let. Její mluva však prozrazovala původ především přízvukem a skutečností, že nedokázala vyslovit písmenko "h", místo něj vyslovovala "g". Vzpomněl jsem si na ni v koupelně. Kdysi mně když jsem k nim ráno vstoupil do kuchyně požádala: "Jarko, dones mně zuby, mám jich v grnku."
Za pět let zemřela. Sedlák odmítl vstoupit do JZD, byl na černé listině jako bývalý legionář a paní Saša trpěla ústrky, že je bělogvardějský odštěpenec a patřila by na Sibiř.