Únor 2014

Jak se tváří zahrádkáři.

28. února 2014 v 7:04 | Old Boy |  ostatní
Jak se tváří? Některým lezou oči z důlků, protože takovou zimu ještě nezažili, možná podobnou, ale aby se příroda pochlubila v polovině února rozkvetlými sněženkami, sebmikráskami a za okny si vyzpěvovali kosi, to tu myslím ještě nebylo. A tak jsem se vypravil na zahrádku abych mrkl, jak to vypadá.
Dnes už únor končí a výhled počasí do dalšího týdne slibuje opět teploty kolem 8 stupňů a tak je možná čas přiložit ruku k motyce, vložit do ní zahradnické nůžky a hrstmi pohnojit všude, kde je třeba. Nestříkám, protože chci mít ovoce i zeleninu bez chemie.
Všude je listí až až a bude to chtít úklid. Ovšem na to já moc nejsem a tak to bude muset počkat. Stáleplodící jahody se zelenají, nemají však žádné odnože a tak jejich záhon nerozšířím. Zato ty běžné, jednou plodící se odnožemi obklopily a přímo se nabízejí k využitě. Marně. Záhonů mám několik a v mrazničce ještě několik pytlíků mražených jahod, kterými si přislazuji mnohdy kyselé pořady v televizi. Cibule šalotka, kterou jsem vysadil v říjnu má už deseti centimetrovou nať s konečky trochu zaschlými. To se spraví. Kadeřavá petržel byla k dispozici celou zimu a je jí dost dodnes. I pažitka už vykukuje a za týden začnu zase hřešit s čerstvým chlebem, namazaným sádlem se škvarky a posypaným tou mladinkou pochoutkou. Česnek také nezaváhal i když jsem jej sadil až v prosinci. Zelená se, zelená.
O stromech moc mluvit nebudu. Meruňky mají květní pupeny nalité jako mladice rodu ženského a meruňky, pokud dobře odkvetou, budou. Stejně jako jablka, ryngle, švestky a višně . Mimochodem. Višeň jsem neskácel i když jsem s ní předloni spadl dva dny před tím, než jsme měl odjet do Norska. Norsko se nekonalo, doktoři mě dali dohromady.
Maliny a ostružiny bude třeba přistřihnout, stejně tak těch mých 30 hlav Iršaj Oliver.
Motyku jsem na dvě hodiny použil, dva dny jsem to cítil. Musím trénovat, jinak zahrada zpustne. A jak se tvářím já. Je to vidět v mé tváři od ucha k uchu. Počítač bude žárlit.

Kouzlo časů minulých: slivovice

27. února 2014 v 6:40 | Old Boy |  vzpomínky
Tak či tak, slivovice je určitě nejvíce zmiňovaný lék v lidovém léčitelství. No a v době, kdy jsem byl ještě dítě, bylo lidové léčitelství na svém vrcholu. Na doktora nebylo a na léky už vůbec ne. A tak jsme na louce trhali psí jazýček /jitrocel/
když jsme si třeba pořezali prst. Nakrájel se najemno až z něj tekla šťáva, přiložil se na ránu a prst se převázal páskem plátna z roztrhané košile. Další specialitou bylo babí ucho /šalvěj lékařská/, která na zahrádce nesměla chybět, protože ta léčila všechno a dávala se pro svoji výraznou chuť i do jídla. Na mezích rostla spousta řapíku /lékařského/, který se sušil a ze sušiny se pak vařil čaj proti prújmu. Při nachlazení a kašli se prsa natírala psím sádlem, což by v dnešní době bylo nemyslitelné, protože by se zabití psa považovalo za trestný čin. Ovšem za války, kdy nebylo co do hrnce, se zabitý pes zbavil sádla a maso se použilo na pečení. A tak bych mohl pokračovat.

Ovšem nad slivovici nebylo. Byla v domácnosti vždy po ruce a tuto tradici dodržuji i já dodnes. Doma jsme připravovali kvas jednak z trnek nebo "dorancií". Rozdíl mezi nimi znalo každé malé děcko. Trnka šla dobře od pecky a dorancie od pecky nešla, ale byla velmi sladká. Trnky bylo nejlépe sbírat až když už byly trochu zcvrklé a přešel přes ně mrazík. V kůlně jsme měli dřevěný sud, před vkládáním trnek dobře zamočený, kvas pěkně bublal, vznikal na něm "koláč" a ten když se propadl, bylo hotovo. Samozřejmě jsme chutnali smočeným prstíkem co naši nevěděli.
Pokud si dobře pamatuji, pálili jsme v Poličné u Pernických a kvas se tam vozil pěšky na dvoukoláku. Mělo to tu výhodu, že na dvoukolák se vešel i návštěvník palírny, kterého už po koštování nohy neunesly. Hotovou slivovici vozil otec v demižoncích, které v zimě vlastnoručně oplétal vrbovým, štípaným proutím. Otec byl zapřisáhlým nepřítelem alkoholu, protože jeho otec, tedy můj děda, byl notorický alkoholik. Víra v léčivé účinky slivovice přebila i tuto skutečnost.
Jak už jsem řekl, ctím tu tradici s lahví pravé valašské slivovice ve špajzce. Zaručeně pomáhá při zažívacích potížích, dodává chuť do života a dokáže naladit hlasivky na ty nejhezčí písničky. A tak si jdu dát jednu štamprlu, abych "otrávil chrobáka"jak říkáme my Valaši.


Kouzlo časů minulých: předjaří

25. února 2014 v 7:50 | Old Boy |  vzpomínky
Vím, většina z vás už pluje životem v poklidnějších vodách než to bývalo, no ale co tak si "vyhodit z kopýtka" a třeba jen jeden den, spojený s večerem. Co navrhuji? Uvědomit si, že "Zhusta chlapěčci, zhusta, je konec masopusta, ej masopust sa krátí, šak už sa nenavrátí" a oslavit ten letošní, který otevře dveře čtyřicetidennímu půstu, končícímu o velikonocích.
Že nejste katolíci a bůček s knedlíkem a zelím bude vonět na talíři i v oněch postních dnech nic nevadí.
Abychom si dovedli představit, jak takové pochovávání basy vypadá, pomohl nám pan Janča ze Sazovic. Sazovice leží ve zlínském kraji na rozhrani Hané, Valašska a Moravského Slovácka. Podle krojů však lze poznat, že mezi pozůstalými jsou v převaze Valaši a tak mají za sebou Masopust, možná Fašanky a slaví Ostatky nebo Končiny. No ale zpět ze současnosti do minulosti.
Můj otec byl nadšený ochotník, rád se předváděl a není se tedy co divit, že už v mém ranném mládí jsem nakukoval přes okno do hospodského sálu, abych z "pohřebního" obřadu něco pochytil. Vydrželo mně to až do chvíle, kdy se objevil před hospodou četník Čumíček a s pendrekem v ruce nás, zvědavé děti, vyhnal domů, protože už bylo jedenáct hodin večer. Na oko jsme se podřídili, ovšem v zásobě jsme měli jiné řešení. Přímo proti hospodě bydlel v dřevěnici pan Vitamsás, který byl hrbatý, ovšem velmi milý zejména k dětem. A ten nám dovolil sledovat dění v sále z půdy jeho domu.
Obřad provázela cimbálovka, skupina plačících žen zvaných plačky a všeobecné veselí i když všichni předstírali smutek. A když basu pochovali, muzikanti dopili co bylo a ubírali se k domovu do vedlejší dědiny. Po jednom takovém "pohřbu" se vykládala muzikantská historka, kterou rád uvedu.
V době masopustu bývalo tenkrát sněhu málem po kolena, cesty kluzké a muzikantúm se pletly nohy nejen z tohoto důvodu. No ano, slivovice, kmínka, zelená a jiné tekutiny zanechaly na nich nesmazatelnou stopu. Kus cesty byla rovina a tak to šlo jakž takž. Potom ovšem bylo třeba sejít z dlouhého kopce. Basista Lojzek, kterému basu vrátili, našel způsob, o kterém se domníval, že mu bezpečně do údolí. Sedl si rozkročmo na basu a jel z kopce dolů. Tma bylo jako v pytli a ostatní muzikanti čekali, jak to dopadne. Po chvíli se ozvalo řachnutí a výkřik. "Tož basa v řiti" ulevil si cimbalista Tonek.
A z údolíčka se ozvalo: "Kdepak. Řiť v basy."
A to už byla Popeleční středa a první postní den. Lidé se trousili do kostela na ranní mši a nechali si na čelo udělat popelem ze spálených kočiček /květy jívy/křížek, což jim má připomenou, že "prach jsi a v prach se obrátíš." A modlili se
za lepší život a svět. Celodenní přísný půst byl zažehnán bohatou večeří, ovšem bez řízů a pečené vepřové kýty.
My děti jsme dál chodily do školy, těšili se na první větší tání, abychom se na rozbouřeném potoku mohly vozit na krách a až vypukne opravdické jaro na první kytičku fialek pro maminku. A vyhlíželi jsme pěkné vrbové proutí. Bude potřeba na "tatary", vždyť Velikonoce tu budou co nevidět.





Kouzlo časů minulých: strýc Matalík

18. února 2014 v 7:54 | Old Boy
Kapela, oblečená ve valašských krojích, posedával a podřímovala v kupé rychlíku, který v oblacích páry uháněl do Valašského Meziříčí. Byl rok 1941, válka se rozhořela naplno, ale muzikanti museli vydělávat na chleba válka neválka. Jeden z muzikantů v kupé vytáhl housle a začal zkoušet nějaký hudební nápad a za pár minut byla na světě nová melodie. Ostatní se přidali a než dojeli do cíle své cesty byla na světě písnička, která je dodnes zpívána všude tam, kde se uchytil nějaký Valach a s trochou nadsázky se dá říci, že je to Valašská hymna. Ten muzikant ve vlaku byl Antonín Matalík a píseň, která ve vlaku vznikla se jmenuje My zme Valaši, jedna rodina.
Jiná verze vzniku "Valašské hymny" říká, že vznikla už v roce 1933 v hospodě na náměstí ve spolupráci s Antonínem Ballnerem, zapřisáhlým meziříčským astronomem.
My zme, muziganti, staří Valaši,
hrajem a zpíváme po vlasti naší.
Hrajem a zpíváme dycky veseľe,
néni už na světě takéj kapeľe.

My zme Valaši, jedna rodina,
valašské hory sú na naša otčina.
My zme Valaši, chlapci jako fík
a náš kapelník, sú strýc Matalík.

Hrajem a zpíváme, dyť to každý ví,
že zme my Sirotci po Peľárovi.
Tata nás opustil, je to třicet ľet,
my po něm pěsničky máme jako květ.

Až jednúc přestanem spívať pěsničky,
budete spomínať na nás, lidičky.
Až sa my budeme ubírati v dáľ,
Ľojza nám zahraje k temu na cimbál.

My zme Valaši, jedna rodina,
valašské hory sú naša otčina.
My zme Valaši, chlapci jako fík
a náš kapelník sú strýc Matalík.

Strýca Matalíka si pamatuji, protože jsem jako kluk prodával otcovy zahradnické výpěstky na náměstí ve Valašském Meziříčí, kde byl každý pátek trh a na něm poblíž sochy sv.Floriána hrávala jeho kapela. Občas za mnou přišel a povídal: "Tož mně jednu kytičku prodaj ať si u tej mojí roby udělám oko". Vzal se kytičku aster, zaplatil místo dvou korun čtyři, z kotlíku vedle mne mu vytáhli horký párek, přidali dva rohlíky a strýc šel spokojeně pod lípu opět hrát.
Náměstí vypadalo tenkrát jinak, osvětlení tak nedomilovalo stejně jako socha, která byla zčásti ukryta mezi stromy. Celková atmosféra trhu se však dá přirovnat k této vypůjčené fotografii.
Strýc Matalík byl muzikantem tělem i duší. Jen co se naučil hrát na husle hrával v kapele Jana Pelara po hospodách, na svatbách i na pohřbech a kapelu znali v každé dědině kolem Valašského Meziříčí. Když Pelar zemřel, založil Matalík v roce 1907 vlastní kapelu s obsazením dvoje husle, klarinet, cimbál a basa. Hrával také různé lechtivé písničky, které jsou populární dodnes. Znám některé. Třeba úryvek jedné z nich:
Když sem šel do Frenštátu, není temu dávno,
chtěl sem sa tam naučiť jak sa dělá plátno.
Jedna noha sa natáhne a druhá sa skrčí,
osnova sa roztáhne, člunek sa tam strčí.
A "špásovať" to on uměl. V hospodách hrával třeba mašinu. Pomocí ní napodoboval jízdu vlaku. Pak přiložil ke krku husle a napodoboval brzdění vlaku příšerným vrzáním na husle.
Jiná písnička začínala: Sedí vrabec na Makytě, vrtí řiťů rozmanitě.

V Praze hrála jeho kapela dvakrát. V roce 1940 v Lucerně a v roce 1942 dokonce skoro tři čtvtě roku ve Valašském šenku v Celetné ulici. Vystoupení jim domlouval kamarád a známý herec Valach Franta Hanus. Asi si jej pamatujete dodnes.
Tuto kresbu vytvořil valašský malíř Jožka Baruch a je na ní věnování: "Příteli a krajanu Františku Hanusovi na památku."Tak vypadala kapela strýca Matalíka. Zleva basista Hanák, cimbalista Lojza Fabián, druhé husle Štork a první husle Tonek Matalík.
Strýc Matalík žije v povědomí Valachů a možná i širší veřejnosti dodnes. Na meziříčském nádraží můžete slyše, doufám že dodnes, část jeho valašské hymny a dokonce byl pojmenován rychlík mezi Vsetínem a Prahou jeho jménem. Zanechal po sobě inspiraci pro další cimbálové valašské muziky a je též velkou zajímavostí i dceru Reginu Matalíkovou - Obadalkovou.
To je ona. Hrála v reprezentačním družstvu žen ve volejbalu v době, kdy toto družstvo dosáhlo historických úspěchů a tak se dostala do Síně slávy českého volejbalu. V anketě o nejúspěšnější volejbalistku 20.století se tato několikaleté kapitánka československého mužstva umístila na prvním místě.
Tož až budete pohromadě na nějakých oslavách, zazpívejte si valašskou hymnu,

"Až jednú přestanem zpívať písničky, budete vzpomínať na nás lidičky."






Přebrepty? Proč ne.

13. února 2014 v 6:45 | Old Boy |  ostatní
Nic si z toho nedělejte, že vám občas úlétne nějaký ten přebret. Zalistoval jsem v zajímavostech ze soudních síní a hleďme, soudci a právníci obého pohlaví je trousí přesto, že jejich vzdělání a inteligence by tomu nenasvědčovala. Tak se na chvíli posaďme v imaginární soudní síni, poslouchejme a poslouchejme a divme se a divme.
"Váš nejmladší syn, ten dvacetiletý, kolik je mu let?"
Proč se ptáte? Chtěl mne fotografovat.
"Byl jste sám nebo o samotě? A byl jste přítomen, když byl pořízen váš snímek?"
Já vám nerozumím.
"Zabil vás?"
Proboha ne!
"Byl jste to vy, nebo váš bratr, kdo byl zabit?"
Ani jeden, jednalo se o nehodu.
"Jak daleko od sebe byla vozidla v okamžiku nárazu?"
No to je otázka. Nevšiml jsem si.
"Chápu to tak, že jste zůstal až do svého odchodu.."
Tak nějak.
"A šla s vámi i vaše žena?"
Ano, jela. Také děti.
"Takže ona měla tři děti."
Ano.
"Kolik bylo mezi nimi chlapců?"
Žádný.
"A byla mezi nimi nějaká děvčata?
Hádejte.
"A ty schody vedly dolů do sklepa?"
Ano.
"A ty schody vedly také nahoru?"
Co myslíte?
"Tak početí vašeho dítětě paní svědkyně, bylo 5. srpna."
Ano. Dobře si to pamatuji.
"A co jste v tu dobu dělala?"
Fíííí, ha!
"Vy jste podnikli pane svědku předtím poměrně dlouhou svatební cestu, nemýlím-li se?"
Nemýlíte. Jel jsem do Ameriky, paní soudkyně.
"A vzal jste sebou i svou novou ženu?"
Nevzpomínám si.
"Jak bylo ukončeno vaše první manželství?"
Smrtí.
"A čí smrtí došlo k ukončení manželství?"
Odmítám odpověď.
"Pane doktore, prosím přestupte. Je pravda, že pokud někdo zemře ve spánku, neví o tom až do rána?
Určitě.
"Můžete tu osobu popsat?"
Byl střední výšky a měl plnovous.
"A šlo o muže či ženu?
Tak to jsem si opravdu nevšiml.
"Jste kvalifikován v podávání vzorku moči?
Odmalička.
"Kolik pitev jste vykonal na mrtvých?
Všechny mnou vykonané pitvy byly provedeny na mrtvých.
"Než jste začal pitvu, zkontroloval jste tep?
Ne.
"Zkontroloval jste krevní tlak?"
Ne.
"Zkusil jste nalézt známku dechu?"
Ne.
"Takže je možné, že pacientka při započetí pitvy byla stále naživu?"
Ne.
"Jak si můžete být tak jist?"
Protože její mozek ležel ve sklenici na mém stole.
"Nicméně, je i přesto možné, že byla stále naživu?"
Je možné, že byla stále na živu a vydělávala si jako právnička.







Žranice

9. února 2014 v 11:30 | Old Boy |  ostatní

Varování!

Upozorňuji čtenáře, kteří nemají plnou ledničku různých dobrot, ať raději upustí od čtení tohoto článku. Autor neručí za možné následky.

No stalo se, že na vánoce dostal můj syn od Ježíška dvě dárkové vstupenky na Slavnosti moravského uzeného, které se konají 8. a 9.2.t.r. na hradě Veveří, nějakých třicet kilometrů od Brna. Však se podívejte.
Syn, stejný žrout jako já mně vyzval, abychom obě vstupenky využili spolu. Nepřemlouval mne ani pár vteřin.Nemuseli jsme si ani přivstat, protože Slavnosti začínaly v 10 hodin a z Kroměříže jsme byli na místě zhruba za hodinu.
Do areálu jsme vnikli dřív, než byl splněn první bod programu, předání klíčů od hradu a tak nevím, kdo komu je předával a jak vypadaly. U kontroly jsme předložili V.I.P. vstupenky a odměnou nám byl pro každého balíček klobás, kalíšek slivovice /krásně zahřála/ a hrst letáků včetně mini kuchařky, abychom věděli co s uzeninami, které případně nakoupíme.
A tak jsme vyrazili těch sto metrů na nádvoří hradu.
Tam už bylo živo a počet návštěvníků, rozptýlených po celém areálu hradu odpovídal počtu aut, kterých na parkovišti před hradem bylo kolem stovky. Kolem dokola nádvoří byla spousta stánků s uzeninami z celé Moravy a tak jsme se vydali na průzkum, v jehož závěru bylo nutné odevzdat lístek s uvedením prodejce, jehož uzeniny pokládáme za nejlepší.
A task jsme začali terstovat. U každého stánku, "nabitého" uzeninami by stolek, u něj jeden z obsluhy a ten krájel kousky a plátky nabízených výrobků a každý si mohl dle libosti ochutnat. Využili jsme této možnosti maximálně /já se postil od včerejšího oběda a jedním uchem poslouchali rady z mikrofonu, jak vyrábět uzeniny doma, co je důležité a čeho se vyvarovat. U jedenáctého stánku jsme posunuli opasek o jednu dírku a přesunuli se ke stánku a tůru jsme zakončili ovarovou polévkou, samozřejmě s kroupami. A pak už jsme se věnovali vyučování Řeznické školy uzenářství Sláma.
Přišli jsme trochu pozdě, protože hlava z prasete ležela už na špalku, ale přesto bylo sledování práce řezníka a komentáře velmi zajímavé. Což my, zabíjaček máme za sebou už nějakou tu desítku, ale mnohým s výjímkou vegetariánů, kteří ostatně tuto akci ignorovali, to "káplo do noty". Dozvěděli se, kde se odřezává krkovička, plecko, kotleta, že panenku je vidět mezi kýtami a ocásek je neskutečná pochoutka.
Řezník několika ranami rozpůlil prasečí hlavu, vyndal mozek a poučil přihlížející, co s ním. Měl pravdu. Mozeček připravený s cibulkou a vajíčkem je kulinářská pochoutka.
Mezitím už návštěvníků přibylo a stoly, rozmístěné po celém středu nádvoří byly obsazené do posledního místa. Mastné brady se provokativně leskly, naštěstí k jídlu dávali ubrousky.
Ti, kteří si vyšlápli na ochoz měli nádvoří jako na dlani a "utratili" část energie, což jim posloužilo jako omluva při dalších ochutnávkách.
Minuli jsme kotec a začali se rozhlížet, co dál, Kolem pavilonku pro hudbu jsme jenom prošli, protože program cimbálové muziky prozatím nezačal a Dětské divadlo v šenku Na Kovárně nás až tak netáhlo. Vydali jsme se po areálu hradu.
V padající mlze jsme daleko nedohlédli, ovšem od prodejce dřevěných kuchyňských výrobků jsme koupili paličku na maso jako svatební dar pro možnou svatbu naší budoucí snachy. Takový nástroj se vždycky hodí.
Poté nás upoutala tato reklama. Vzpomínky na vojenský komisárek, které nám vyprávěli otcové a dědové nás doslova vtáhly na místo, kde se vyráběl a také prodával.
Tak vypadá a tolik stojí. Je už předpečený v v peci se jenom ohřívá. Váží tak dvacet dkg, čili deko za korunu. Ovšem nutno vystát frontu, což nám v té vůni nevadilo.

Mezitím už v této pekárně, kde uvnitř vzadu hořel oheň se vpředu ohříval komisárek. Když byl ohřátý, ztepilý voják jej vyndal , natřel vrstvou česneku se solí a křížem rozřezal na čtyři díly. Chutnal velice, když jsme šli po prohlídce hradu znovu okolo, vystáli jsme ještě jednu frontu.
Zadní část hradu vypovídá o tom, že se jej snaží majitelé opravit i když jsou na to třeba finance v řádu šesti nul. U většiny, i když ne jinak, jsou alespoň opraveny střechy. Pohled na pusté nádvoří této části hradu nás utvrzuje o tom, že daleko atraktivnější je pro návštěvníky to druhé nádvoří plné vůni kouře a uzeného masa.
O kousek dál jsme narazili na opravdovou raritu, o které jsme neměli ani tušení. Nechci vás podezřívat, ale ani mezi vámi se nenalezne mnoho těch, kteří o návštěvě sira Winstona Churchilla věděli.
Vystaveno je tu několik starožitných vozidel, ale že bych se musel blíže zajímat o toto torzo kočáru, které se používalo na převoz nebožtíků, to opravdu nemusím.
Zato takovým kočárem bych se svezl hned, zvláště kdyby do něj byl zapřažen pár běloušů, vedle mne seděla třeba Dáma s kameliemi od Alexandra Dumase ml. nebo Tolstého Anna Karenina. Ale to jsem zaběhl do snů, které se mně zrodily v hlavě, když mně byly 15 let a já bloudil francouzskou a ruskou literaturou.
Co to proboha je Balista. Přečetli jsme si to na poutači a vám to neprozradím. Pokud to nevíte, představte si, najdete to na internetu.
Vylézt do věže po tomto schodišti jsem váhal, ale nakonec jsem se přesvědčil a ani se nezadýchal /vzhledem ke šnečímu tempu/. Ale nic moc jsem vzhledem k té mlhové peřině neviděl.
Při cestě zpět na kulinářské nádvoří nám už od jídla trochu otrnulo, dali jsme si tam každý bramborák a obešli ještě ochutnávky. Dostáli jsme požadavku a vložili do schránky s hodnocením stánků /bylo těžké vybírat/ a udělali jsme nákupy.
Nic moc. Čtyři igelitky a na žáné se neutrhlo ucho.
Odpolední program už se vinul mimo nás i když byl určitě rovněž velmi zajímavý. V Řeznické škole bude probíhat jak správně krájet maso na guláš nebo řízky, jak poznat kvalitu masa /aneb kálení do vlastního hnízda/, jak se připravuje maso na uzení a jak kontrolovat udírnu. Cosi o tom víme.
Po té procházce kolem stánků bychom se určitě neúčastnili soutěže v pojídání knedlíků s uzeným masem a nedovíme se, jestli jsme byli vylosováni za vhození lístků, hodnotících uzené maso.
Konečně můžeme přijet i zítra, ale myslím, že dnes toho bylo bohatě. Jedno i dvě piva by neškodily.
Och ta hlava! Ještě koupi uzené prasečí uši pro psíky, ti by nám doma štěkotem vynadali.
No bylo to prima a bude se to opakovat každý rok. Kdo nechce tak dlouho čekat, budou stejné slavnosti i ve Valticích
1. a 2.března t.r.
A jedeme domů. Čeká gauč a neodmyslitelná siesta.






Zkumavka

7. února 2014 v 9:52 | Old Boy |  ostatní

Motto:

"Čas od času navštívím lékaře, nechám se vyšetřit , protože i lékař musí / z něčeho/ žít. Potom jdu do lékárny pro léky, protože i lékárník chce žít.. Následně léky vyliji do kanálu, protože i já chci žít."

Mark Twain.

Dnes chci před vás postavit zkumavku, která je naplněna směsí chemických látek, které neexplodují a v přiměřené dávce nepůsobí jako jed.
Jistě vás nepřekvapí, že i já se nechávám vyšetřit u lékaře. Žije si celkem slušně a nesklouzává mu ruka při psaní receptu na léky, které mu doporučil předepisovat výrobce /distributor/ s přimhouřením jednoho oka, kterému lékař dobře rozumí. Odnáším si několik receptů, protože položek, které mě mají udržovat v kondici, je kolem deseti.
Jdu pak do lékárny, kterou vlastní sousedka z vedlejšího domu. Žije si slušně a lékárny má už tři a kdoví, jestli než dokončím tento článek, neotevře čtvrtou. Pokud ne, určitě na tom již pracuje.
Cestou domů jsem minul spoustu kanálů, ale prozatím jsem neučinil to, co Mark Twain, který zemřel v pětasedmdesáti letech. Překonal jsem jej prozatím o čtyři roky, ale pochybuji, že tomu pomohly ty hrsti prášků, které jsem místo do kanálu sypal do krku a zapíjel odraženou vodou.
Sázel jsem vždy na životosprávu a na prvním místě byla zásada, co ti chutná, to jez. Upíjel jsem statečně z láhve slivovice až do doby, kdy mně to nastávající manželka zarazila a pravda, těch čtyřicet cigaret, které jsem denně kouřil až do svých pětačtyřiceti let, mně na zdraví nepřidalo. Ovšem za dalších pětatřicet let, kdy jsem ušetřil za kouření na dvě luxusní auta /která ovšem stejně nemám/, jsem zdraví udržel na uzdě i když bylo střídavě oblačno. Pravý domácí špek, uzené, ovar, chleba se sádlem a další zavrhované pochutiny prostřídané vepřovým bůčkem se zelím a knedlíkem miluji dodnes a randím s nimi dnes a denně.
Není třeba vysvětlovat, že prodej léků je velký obchodní trhák. Stačí sledovat reklamy. Doplatky na léky párají lidem kapsy a ti neprostestují kvůli jejich ceně, ale nelíbí se jim třeba poplatek v nemocnici, kde kromě jídla, které do zdravotní péče rozhodně nepatří, dostanou i léky bez poplatků. A lidé si ani nevšímají toho, že využití léků pokulhává na obě nohy.
To je, co! Stydíme se alespoň trochu? A co ty různé serepatičky, vychválené reklamou až do nebe a nahrazují nám ovoce a zeleninu. Bylo by zajímavé vědět, kolik lidé za ně bez uzardění zaplatí. Myslím, že majlant. A navíc, kde nic, tu nic.
Takže jaký lék na léky? Tož poraďte.
"Pane Nováku, proč si nezapisujete, jestli si ty léky máte brát před, při nebo po jídle?"
"Víte, pane doktore, ty léky jsou tak drahé, že mi na jídlo stejně nezbude."


Recepty jako ze škatulky.

6. února 2014 v 15:10 | Old Boy |  ostatní
Byly by škoda, kdyby jste toto povídání zavřeli v domění, že vám budu vtloukat do hlavy nové recepty s desítkou ingrediencí a přesvědčovat vás, že jste ještě nic takového nejedli. Sáhl jsem do jiné škatulky, ryze mužské a vzal v úvahu zručnost nás mužů, kdy mnohé ženy o nás prohlašují, že jsme hračičkové.
Inspiroval mě tento snímek, který dokazuje, že každý pivař, aby nemusel třikrát za noc provětrávat prostatu a s ní spojené orgány, může si lehce pořídit pomůcku dle tohoto receptu.
A pokud má problémy se svojí hmotností, pak zhotovení takovéto pomůcky nedá až tak moc práce. Poradím. Když vám na zahrádce nebo před domem uschne stromková nebo i keřová růže, máte vystaráno. Stačí ustřihnout potřebné délky, najít někde v odložených věcech vyřazený příbor, vyleštit jej, upravit, nasadit a příbor je na světě. Používání rukavic při jídle je nevkusné.
Možná je daleko lepší rada. Pustit se do rekonstrukce zahrady. Pravda, dá to spoustu práce, v kontu u banky začne řádit průvan, ale než vnuci vyrostou, může být dílo hotovo.
Než zahradu upravíte, můžete sbírat PET láhve.které vám poslouží k další stavbě, pokud se z vás stal domácí kutil a budete chtít ohromit sousedy nezvyklým domečkem.
A když už budete v tom domácím kutění, udělejte radost manželce. Jako materiál vám poslouží kmen z uschlého ořešáku, který jste onehdá skáceli, dvě smrková prkna, pár hřebíků a bezbarvý lak, aby dílo netrpělo od počasí.
Skalka je pěkná věc, ale vyžaduje spoustu práce. No ale, co ne. Když místo ní postavíte tento kouzelný koutek, bude to možná ještě náročnější.
Tato pastva pro oči nás přijde na totéž a tak nezbývá, než poohlédnout se po něčem jednodušším a méně náročným na údržbu.
Nevím jak vy, ale já mezi ty praktické pomůcky bych na zahradě pořídil gril, třeba takový, jaký vidíte na snímku. A pokud i vám není práce s železem cizí, uděláte si radost tím, že se budete moci pochlubit. A nevylučuji ani možnost, přinýtovat pod gril cedulku se jménem autora, případně datem výroby.
Zbrusu zajímavým a zároveň i výhodným dílem je postavit si takový moderní kurníček s odklopnou pletivovou částí, aby slepice měly výběh a určitě by se naučily snášet ma vystlané hnízdečko. A zároveň vám bude jasné, jak vzniklo rčení "kurník šopa/.
Podrobnější recepty najdete na adrese www.neposeda.cz.

Co vy na to, nevěsty.

1. února 2014 v 7:58 | Old Boy
Takovou otázku jako v nadpisu tohoto článku jsem nevěstám nepoložil. Ozvaly se samy po zveřejnění článku Rady pro nevěsty /http://admin.blog.cz/clanky/clanek/74502531. A tak abych vás neochudil o reakce, předkládám je bez jakékoliv úpravy a prokládám je dokumentem, že i příroda je stejného názoru jako ony.

[1] Ann Taylor | Web | 191.66.broadband13.iol.cz (90.180.66.191) | Pondělí v 10:33

Jo, tuhle příručku znám a vybaví se mi u toho vždycky slova jednoho našeho vyučujícího: "No to víte, tehdy se lidi na podzim zašili do dlouhých spodek, aby se na jaře vypárali na jedno ošplouchnutí."

[2] Natas | Web | mail.itrade.cz (89.250.242.34) | Pondělí v 10:43

Smála jsem se od začátku až do konce. Zdržela bych se domněnek, to vždy totiž končí trapasem.

[3] Daenerys | Web | 37-48-45-40.tmcz.cz (37.48.45.40) | Pondělí v 10:52

:-D tak to se taky přidávám k blahopřání.. celkem mě to pobavilo no, docela ráda bych poznala toho kdo to psal :-D Jestli tohle dřív někdo četl pro něco víc než recesi tak byl asi taky trochu nenormální :-D :-D

[4] Em Zet | Web | 161.66.broadband3.iol.cz (85.70.66.161) | Pondělí v 12:33

Bože, to je jako hororvá kniha pro nevěsty. Tak chtěli je povzbudit, nebo zdeptat? :D Achjo, je tohle vůbec pravda? :D Jsem vážně šťastná, že žiju v době, v jaké žiju. :D

[5] Niké Storch | E-mail | Web | 109.164.85.19 (109.164.85.19) | Pondělí v 13:51

Je to strašné! Ještě že jsem se narodila do tohoto století...:D Ženy se tehdy ponižovaly samy právě těmito nesmysly...:))

A ozvali se i ti pokročilejšího věku:

Autor: johanes (tylljan@seznam.cz)
Komentář ze dne: 27.01.2014 13:08:04
...konečně mi bylo objasněno v které historické době vznikla diagnoza "bolí mě hlava"...
Autor: matka (@)
Komentář ze dne: 27.01.2014 13:08:28
A já pořád, proč manžel nosívá noční čepici.
A ona ho bolívá hlavička. No, nemá si začínat s hádkami, škorpením, popichováním, sekýrováním a hašteřením. Hlava by ho pak nebolela.
Autor: Ruža z Moravy (ucruza@seznam.cz)
Komentář ze dne: 28.01.2014 17:13:09
To by bylo, abych si coby zkušená žena (tedy dlouhodobě vdaná) nepřisadila.
Ať to beru z které chci strany, vyplynulo mi z toho, že nic se nemá přeháněti. Počítáte-li se vztahem na dlouhá léta, tak pěkně pomaloučku, polehoučku, důkladně a s radostí a vydrží to i po přivedení potomků na svět.
Je tady řeč o manželství, takové ty sexmise jsou tak akorát pro strach.
Jen takové doporučení. Tělo nahé muži ukazovati jen v mládí a dokud je hezké, později polozahalené je vždy přijatelnější.
Jen poznámka: Já nevím, co s tou hlavou ty ženy mají, k sexu ji přece nepotřebují...
Autor: Míra (@)
Komentář ze dne: 28.01.2014 16:30:05
Ze sexu si pamatuju už jen to, že sex a sex je dvanáct. :-)

No a to je vše co k tomu mám.