Leden 2014

Blbinec

29. ledna 2014 v 7:47 | Old Boy |  ostatní
Včera mně ujela ruka a já klepl na souhrn nejčtenějších článků v rubrice Kultura a na jednom z prvních míst se skvěl popis, jak si Agáta Hanychová žehlila kalhoty na svém těle napařovací žehličkou a opařila si při tom místo nezbytné pro její nadstandartní existenci v posledních deseti letech. A nevyrazilo mně to dech. Vždyť je všeobecně známo, že u nás vychází kolem třiceti časopisů pro ženy, ale žádný pro normální ženy. A když sáhnete pro nejprodávanější knize, bude to buď kuchařka, životopis nějaké "také celebrity" nebo snůška horoskopů. No a večer postupně přepínáme aspoň dvacet programů a na většině z nich na nás vystrčí holý zadek nějaká mediální hvězda nebo účastnice nějaké reality show. Nebo jdeme za kulturou do multikina.
Pravda, jsem poněkud znechucen, ale není pouze po ruce mediální svět. Přesvědčil mně o tom syn mého kamaráda, který mne vezl na kontrolu do nemocnice, bavil se se mnou, současně telefonoval a volanému vysvětloval, že ne všechno co říká, patří jemu. Včera odeslal přátelům pětadvacet mejlů a ani v jednom se jich nezeptal, jak se mají. Divil se, když si jeden stěžoval, že ho hryže svědomí, protože už půl roku nebyl navštívit rodiče v domově důchodců přesto, že nutně potřeboval půjčit alespoň na jednu splátku tohoto "dělo", které si koupil na půjčku, pořízenou od jedné "firmy" ze dvaceti čtyř, které našel v akčním letáku Kauflandu.
A když už jsme v supermarketu, nahlédněme do regálů a mrazniček. Tak kilo rohlíků stojí 59 korun a kilo mražené kačeny v akci 38. Brambory jsou dnes dražší než banány. Pokud koupíte mražené ryby můžete vyteklou vodou po rozmrznutí zalít pokojové květiny. Je to účinné hnojení, voda však musí být "odražená", aby se rostlina nedostala do šoku tak jako vy. Pozor na uzeniny, snažte se najít pokud máte lupu, kolik je na nalepené cedulce deklarováno množství masa, u jogurtu se snažte najít výrobek, který by měl nad 45% mléka. Fíííí ha! Vepřová žebra jsou dražší než vepřová kýta, kilo hovězího na polévku má v balíčku tři špikové kosti a cenu 50 vajec. Hrozny jsou z Chile a švestky z Argentiny. Rajčata se diví, jak pěkně po chemické kůře zčervenala. A balíček buchet? Bez problémů. Mají záruku trvanlivosti 6 měsíců.
Věcí máme v bytě nepočítaně, ale stále toužíme po dalších. A tak si koupíme třeba nový, modernější mobil. Má tolik funkcí, že když je po pěti měsících probereme, zapomněli jsme již na to, jak ovládat funkce, které jsme zkoumali na počátku. Většina je pro nás k ničemu. Cestou domů z práce zastavíme u pole /proč asi?/, kde vloni v tuto dobu zlátla pšenice a dnes se tam černají sluneční kolektory a na obzoru se točí vrtule dalšího zdroje energie. Přiběhl k vám zatoulaný pes, chudinka malá, vrtí ocáskem a lísá se k vám. Obleček má ušmudlaný od hlíny, už moc nevoní a ani účes už není akorát. Potřeboval by do psího salonu. Tak ho aspoň svezete do útulku. Sedí před ním několik bezdomovců, špinavých, páchnoucích alkoholem a v hadrech samá díra. Otřesné! A není nikdo, kdo by je vyhnal někam za město.
Pokud vás zarazí, že kilo slepičího trusu stojí víc než kilo kuřecích stehen a ve vašem městě je desítka pizzerií, kde si o vepřo-zelo-knedlo můžeme nechat pouze zdát, napadne vás, že žijeme v blbinci. Takže kam spějeme? Nechtějte po mně, abych použil to známé a jadrné české slovo, co přesně vyjádří smysl tohoto článku.


















Plnohodnotná odpověďRychlá odpověď

Rady pro nevěsty

27. ledna 2014 v 10:08 | Old Boy |  ostatní
Když jsem si srovnával v hlavě, jak velký pokrok nastal od konce devatenáctého století byl jsem na rozpacích. Náhodou se mně dostala do ruky díky mému příteli na internetu Sexuální příručka z roku 1894 a tak bylo rozhodnuto. Společenský pokrok v tomto směru je opravdu neskutečný. A tak se s vámi s tuto lahůdku podělím.

Rady a pokyny pro mladou nevěstu a ženu, kterak se chovati a jak zacházeti s intimními a osobními vztahy ve svazku manželském ku prospěchu nezrušitelnosti této požehnané svátosti pro slávu boží.

Pro citlivou mladou ženu, které se dostalo řádné vychování, je svatební den paradoxně dnem nejšťastnějším a nejhrůznějším zároveň.
Zápornou chvílí je svatební noc, kdy se nevěsta musí takříkajíc vykoupiti tím, že bude poprve čelit hrůze sexuálních zkušeností. Za těchto okolností poslyšte, drahá čtenářko, šokující pravdu. Některé ženy očekávají zkoušku ohněm o svatební noci s radostí, takových pocitů se vyvarujte. Nikdy by nemělo zapadnouti v zapomenutí jedno zásadní pravidlo manželství: dávati se musí pomalu, zřídkakdy a hlavně s nechutí. Jinak by se mohlo přihoditi, že manželství stane se místem pro ukájení živočišných tužeb.
Ačkoliv je sex v tom nejlepším případě odporný a v nejhorším případě bezbožný, bolestivý a ponižující zážitek, musí se přetrpěti a ženy tak činí od počátku věků. Odměnou budiž jim svátost monogamního domova a děti, jež touto cestou vznikají.
Moudrá nevěsta statečně protrpí nejvýše dva sexuální zážitky týdně v prvních měsících manželství a s postupem času by se měla všemi možnými způsoby snažiti, aby se četnost styků snižovala. V tomto ohledu se dá použiti předstíraná nemoc, ospalost či bolesti hlavy. S úspěchem se setkávají také večerní hádky, škorpení, popichování, sekýrování a hašteření zhruba hodinu před tím, kdy obvykle započíná svádění.
Dobrá manželka může čekat, že do konce prvního roku manželství se jí podaří snížit častost intimních sblížení na jedno týdně a do konce pátého roku svazku manželského na jednou měsíčně. Mnoha ženám se podařilo do desátého výročí sňatku poroditi děti všechny a docíliti úplného ukončení sexuálního vztahu se svým manželem.
Většina mužů je od přírody spíše perverzní a když žena vyjde i jen na půl kroku vstříc, může to znamenat příval nejodpornějších výmyslů jeho.
Moudrá žena nikdy nedovolí, aby její muž viděl její tělo neoblečené a nikdy nedopustí, aby on ukazoval své vysvlečené tělo jí. Pokud se sexu nejde vyhnouti jest nezbytno, aby se provozoval v naprosté tmě.

Tak to bychom měli. Dočetli jsme dokument psaný zřejmě nějakou ženou neurčitého věku s knírkem pod nosem. My muži si můžeme blahopřát, že jsme své manželské svazky /a rozvázačky/ absolvovali až po první čtvrtině minulého století a ženy pokud nejsou členkami některé feministické organisace, se k tomuto blahopřání jistě připojí.

Závěr mně obstaral Pucík:

fotoportrét
Ahojky, já si myslím že je to zvyk z dřívějška, kdy to bylo většinou pro oba první milování, proto se oba tak těšily na něco zvláštního. Dneska už je to asi velká vzácnost, řekla bych. Taky s přikláním k tomu překrásnému ránu, únava bude asi dost velká a je lepší si to užít v klidu a se vším všudy. emoticon emoticon

Ách jo!

22. ledna 2014 v 5:39 | Old Boy |  politika
"Ach jo, to byla zlá doba. To byla neskutečná hrůza! Že ano, pamětníci. Ach jo..." ozval se na mém mejlu ironicky anonymní čtenář s přáním, abych jeho názory podpořil tím, že je pošlu co nejvíce mým čtenářům. Proč ne.
"To byla otrava mít před maturitou,vyučením jisté umístění a připravené zařazení hned po prožitých posledních prázdninách."
Ano, stát měl v plně v rukou přijímání studentů do učení, na střední i vysoké školy a stanovené limity, kolik ve kterém oboru učňů a studentů mohlo být přijato, nedovolily až na výjimky rodičům i budoucím žákům realisovat umístění podle jejich přání. Stát podporoval materiálně ty obory, které byly pro hospodářství stěžejní /ku př. horničtí učni/ a potlačoval
obory, které byly neproduktivní /na př.studium filozofie s výjimkou marxleninismu, který byl na vysokých školách bez výjimky povinný/. Přijetí bylo podmíněno kromě vědomostí i kádrovým posudkem a pokud se ten nechlubil tím, že žadatel je dělnického původu, byla jen malá naděje na přijmutí.Studium bylo bezplatné, chudí žáci /i tenkrát byli?/ podporováni stipendiem, vázaným na solidní prospěch. Studenti si o praxích v okolních státech a dokonce i se stejným režimem mohli nechat jen zdát a uvažovat o možnosti studovat v zahraničí s výjimkou několika stovek prověřených studentů v Sovětském svazu, třeba na Lomonosovově univerzitě, bylo nemožné. Studium ovšem zdaleka nebylo zadarmo. Absolventi byli vázáni nastoupit na ta místa, která jim byla určena /umístěnky/, setrvat tam po stanovenou dobu ať chtěli nebo nechtěli. Pro svůj profesní postup bylo nutno vstoupit do KSČ, bez toho se do kádrových rezerv neprotlačila ani moucha.
Určitým paradoxem je, že současnost dává možnost každému, kdo na to má nebo si umí nato vydělat, studovat cokoliv a kdekoliv. Vysokých škol je nepočítaně, studentů na nich přes padesát procent z příslušné věkové kategorie, studenti se hrnou na obory, které slibují po absolvování teplou kancelář s internetem a možností brouzdat na něm část pracovní doby za slušné peníze. Učňovská střediska stále více zejí prázdnotou a jediná učňovská třída v republice pro výuku budoucích mlynářů má jen deset žáků. Ostatní technické učební obory vymýšlejí lákadla a podniky finanční podporu, aby v budoucnu nezůstali bez kvalifikovaných zaměstnanců. Nejlepší studenti odcházejí bez jakýchkoliv problémů pracovat do zahraničí, kde vydělají několikanásobek u nás obvyklého platu. Nejvíce to bije do očí u části lékařů, kteří dosud vystudovali zadarmo a po studiu odejdou pracovat do západní Evropy a neodvedou za investici, která z našich peněz byla do jejich vzdělání investována, ani korunu. A přitom levicová část našeho politického spektra se už mnoho let staví proti zpoplatnění studia na vysokých školách. Přitom umožnit studium i chudším studentům je tak jednoduché: vyplácet jim s podmínkou řádného, časově omezeného studia stipendium, které by museli vrátit v případě, že odejdou pracovat do zahraničí.
Tak se zeptejme na názor dnešní mladé generace, z nichž část stojí na chodbě pracovního úřadu a domáhá se práce ve svém vystudovaném oboru. Že úředníků, pedagogů, filosofů a dalších, kteří jsou pro naši skomírající ekonomiku
spíše zátěží je nezajímá. Ale shodně hořekujeme nad trpkým osudem naší vystudované mladé generace.Co k tomu říct?
Myslím si, že:
- stát není povinen zaručit pracovní místa pro absolventy škol v určitém oboru, když ponechal výběr zcela na rozhodnutí studenta nebo jeho rodičů.
- studium na lékařské, právnické, theologické a farmaceutické fakultě by měli studenti nějakou formou hradit.
- daleko více podporovat učňovské školství třeba i na úkor ostatního školství včetně vysokoškolského formou finančních příspěvků, zárukou pracovního místa po vyučení a pod.

Máte také nějaký nápad?

Dlouhá paměť

20. ledna 2014 v 8:43 | Old Boy |  vzpomínky
Krátká paměť, kterou kolega Láďa představil v jednom ze svých posledních článků mne zaujala včetně diskuse k ní. Ta
směřovala především k postavení estébáků v minulém režimu a jejich pomocníkům z řad občanů. Měl jsem s STB svoje zkušenosti, které zapadaly do dění v mém životě po roce 1968 až do sametové revoluce v roce 1989, popsané v článcích, jejichž adresy jsou na konci tohoto zamyšlení.
Moje zkušenosti s STB nejsou nijak dramatické. Protože jsem byl odpůrce vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území a aktivně projevoval proti němu odpor, byl jsem veden u STB jako možný budoucí narušitel socialistického zřízení zejména proto,že moji pracovní činnost degradovali na minimum. Za dvacet let, ve kterých jsem se prokousával k lepšímu využití mého vzdělání, jsem byl kontaktován pouze jednou a to tak, že mně pozvali na oddělení Veřejné bezpečnosti, kde mně představili vkusně oblečeného, tak třicetiletého pána. který mne vyzval, abych s ním šel, posadil mne vedle sebe do auta a jeli jsme za město k rybníku, kde zastavil. Už po cestě se se mnou dal do hovoru a vyptával se na moje pracovní zařazení, mimopracovní činnost a podobně. Na místě pak sdělil, že jeho úkolem je varovat mne před jakoukoliv činností, směřující k desátému výročí vstupu vojsk a upozornil na následky: možný profesní pád až na dno /v té době jsem se opět vyškrabal do funkce, která odpovídala mému vzdělání/. Nic víc, nic míň. V počátku roku 1990 jsem měl možnost nahlédnout do seznamu spolupracovníků STB a našel v něm i jména několika spolupracovníků a ověřil jsem si, že jedním z jejich úkolu bylo sledovat moji činnost a informovat o ní. Nepodnikl jsem proti nim žádné kroky a dal jim najevo, že sloužili strážcům režimu, který přes halasný a zároveň utopistický komunistický ideál způsobil od samého počátku mnoho zla, miliony usmrcených lidí v Sovětském svazu, desítky popravených vlastních lidí u nás a bezpočet zničených životů pod záminkou budování lepších zítřků, ke kterým bolševické režimy postupovaly hlemýždím tempem.
Nad bývalými členy STB a jejich pomocníky pomalu, ale s neúprosnou časovou posloupností zapadá slunce a ti, kteří dokázali
po listopadu 1989 zahodit kabát, páchnoucí cigaretovým kouřem a výpary rumu stébáckých kanceláří, šikovně jej ukrýt na dně popelnice, do které nebyl čas se pořádně podívat, jsou dnes odměněni za svoji "šikovnost" lukrativními posty v ekonomice, politice i veřejném životě. A koho to zajímá? Čím dál méně lidí a mladé už skoro vůbec ne. A tak se pomalu musíme smířit s tím, že to všechno odnes čas.
Já jsem se s tím smířil, ovšem nechtějte po mně, abych považoval bývalou cestu k socialismu za lepší, než je současná sociálně kapitalistická společnost. Namáhejte svoji paměť a vybaví se vám, že každá generace už po staletí žila o chlup lépe než ta předešlá /s výjimkou válečných období/. A tak je to i nyní. Cítím, že současný život podstatné většiny lidí v naší zemi je oproti minulosti výrazně lepší. Natolik lepší, že to paradoxně vede k požadavkům na ještě daleko větším, výsledky práce nepodloženým růstem této naší konzumní společnosti.
Čas od času mně přicházejí mejly nebo prezentace, kde anonymní pisatele hořekují nad tím, jaká je dnes u nás bída, nezaměstnanost atd. a jak to bylo za socialismu u nás růžové. Hodlám se k těmto mejlům ve svých článcích postavit. Myslíte si, že to bude někoho zajímat? Řekněte. V tomto směru mám dlouhou paměť.

Související články:

Expedice oksroN: sázka

12. ledna 2014 v 7:23 | Old Boy |  cestování

Před časem jsem dokončil film z jedné akce, která úzce souvisela s jednou naší cestou do Norska. Popsal jsem ji na

Kotouček, na který se díváte, mnohé prozradí. Je to mizerná fotografie rubové strany DVD, na které je film umístěn a představuje Honzu Juhaňáka, Bolka Polívku a směrník, o který v sázce šlo.
Asi bude dobré, abych vám Honzu Juhaňáka představil. Byl to Valach jako poleno, muzikant se vším všudy, hrával v šedesátých letech minulého století s pražskými beatovými kapelami, v roce 1972 se s jednou skupinou zatoulal do Norska, emigroval, oženil se a využíval slastí norského života. Tam jsme jej v roce 2004 objevili, slovo dalo slovo a v příštím roce se už stal členem Expedice. Přiletěl za námi do kempu v Kjellingu s kyslíkovou maskou přes rameno a hlávkou salátu v levé ruce a byl přijat se všemi poctami. Mimochodem salát žmoulal při každé příležitosti, pokud byl nějaký obchod v dosahu.
Byl s námi i později na některé výpravě, nejméně jednou do roka přiletěl do naší republiky, navštívil nás a stavil se ve svém rodišti Francově Lhotě a byla s ním vždy sranda. Bohužel před třemi lety podléhl zhoubné rakovině a tak jsme jej zapsali mezi velké ztráty.
Vraťme se ale do Narviku, ke stolu v "zahrádce" restaurace a podívejme se stejným směrem jako já s Honzou.
Jaro Holec, slovenský člen této výpravy, dává vyniknout své kypré postavě před ukazatelem, který hlásí, jak je kam v Evropě z Narviku daleko. Přišla řeč na to, že v Trondheimu je český honorární konzul pro Norské království (Kongeriket Norge) a já podotkl, že Valašské království takového konzula v Norském království nemá.
"Čoveče, ty by ses na takového konzula, třeba honorovaného konzula už podle původu docela hodil" rýpl jsem si.
"Neblbni" opáčil Honza,"komu by sa to podařilo u Bolka prosadit?"
"No mě" cachtal jsem se.
"Tož vsaďme sa. Jestli sa ti to podaří, tak já tu v Narviku, hned vedle tej cedule, kerá ukazuje kam až nedohlédneš, postavím cedule, kerá bude ukazovať kilometry do Vizovic.Když sa ti to nepodaří, dáš deset litrů slivovice.""
A tak jsme si plácli.
Spojit se s Bolkem Polívkou nebylo snadné a zapojila se do akce polovina Expedice. Ale podařilo se. A Bolek byl nápadem nadšený. Takže jsme se domluvili že všechno připravíme a Bolek že předá jmenovací listinu Honzovi na Vizovickém vinobraní v programu, ve kterém vystupuje. My jsme připravili příslušnou jmenovací listinu a protože jsme měli jistotu, že Honza "honorovaným" konzulem skutečně bude jmenován, připravili jsme pro něj i příslušný směrník. A Honza plný očekávání skutečně přijel.
K večeru jsme byli v areálu vizovického trnkobraní a pochodovali jsme do míst, vyhrazených pro účinkující. Bylo nás tuším osm a s nesením těžké cedule jsme se střídali.
V té době Bolek spolu s královnou, za kterou posloužila Jarmila Šuláková, dodnes zpěvačka valašských písní, projížděli v kočáře Vizovicemi, pozdravovaní několika tisíci návštěvníků, rozptýlených podél cesty. My pochodovali do VIP prostoru pro účinkující, kde bylo domluveno setkání s Bolkem.
Konečně jsme se dočkali. Jejich veličenstva se dodrkotala v kočáře až do prostoru pro účinkující a sklidila ovace i nápor fanoušků a fotografů.
Dostalo se i na nás. Zhruba v polovině programu, který bude Bolek moderovat, bude vedle skupin Floret a Buty zařazeno i jmenování Honzy "honorovaným" konzulem. Dohoda platí!
Bolek se odebral na scénu, odmoderoval skupinu Floret a Buty, zahájil soutěž v pití slivovice /každý návštěvník dostal zabalenou štamprlku slivovice už před programem/ a začalo hustě pršet. Program byl na více než hodinu přerušen. Co teď.
Časový prostor na scéně se omezil na minimum a my se dohodli, že předání pověřovací listiny proběhne mimo program na scéně, aby mohly vystoupit zbylé skupiny. A tak jsme se stěhovali do VIP stanu.
Přivítali jsme i Valašskou královnu Jarmilu Šulákovou a obřad mohl začít. Ceremoniál přilákal k pozornosti i spoustu oficiálních i neoficiálních hostů, přítomných ve stavu a vzhledem k tomu, že nálada se čile blížila k vrcholu, měl celý ceremoniál tu správnou kulisu.
Bolek podepsal pověřovací listiny a Honzovi se dostalo mnoha gratulací třeba od členů skupiny Buty nebo i hostů, pozvaných coby prominentní osoby.
Gratulace přerušil další ceremoniál, při kterém došlo k pasování na "honorovaného" konzula. Uhozením poupěte růže o zpocené Honzovo čelo vzniklo zastoupení Valašského království i v oblasti Skandinávie. Bolek podotkl, že pokud se bude Honzovi dařit v plnění diplomatických služeb, rozšíří jeho působnost i na oblast Švédska, Finska, případně Dánska a s ním propojeným Islandem a Grónskem.

Listiny podepsány, předány a první "honorovaný" konzul Valašského království v Norském království neskrývá svou radost a zároveň skutečnost, že sázku prohrál. Předali jsme mu tedy vizovické směrníky. Bohužel se v tom zmatku ztratily a někteří svědkové tvrdili, že je nějací nepřízpůsobilci odnášeli směrem ke sběrně odpadového materiálu. Škoda. Směrník by se v Narviku určitě vyjímal.
A tak jsme společně s Honzou otevřeli futrál, vyndali z něj pověřovací listinu a společně si ji přečetli. A protože jste vydrželi
sledovat tuto historku až sem, máte tutéž možnost:

Menovací listina
Já, BOLEK I.,DOBROTIVÝ, řečený na furt
menuju
Janka Juhaňáka,
kerý včil žije v Norsku
s okamžitú platnosťú
honorovaným konzulem l. nebo 2. stupňa /šak ať si vybere/v Norském královstvju.

Co móžeš udělať: vyprávjať aj psať v Norsku aji inde, gde zrovna budeš, o mně a Valašském královstvívju. Aby to nebyly nejaké ťápaniny, tož to dostaneš napsané. Protože budeš mjeť náš diplomatický pas a požívať diplomatickú humanitu, tož móžeš do Norska přivézt aji nejakú slivovicu, ať takej okoštujú. Třeba sa uchytí.Noři by od nás mohli brať naše regály, tvarožňáky, hruščáky, trnčáky aj zelňáky. Dyž by nebylo ináč,aji sardinčáky byzme im napékli.

Co musíš udělať: pro dorbú orientaciju Valachů, keří prodali kus lesa a vypravili sa podívať na norské lese, nechaj přibiť ke všeckým tým ukazatelom, jak oni jich tam majú - Oslo 1257 km, Paris 3216 km, London 3540 km a furt dokola, aji tabulky Valašská Polanka 2144km, Vizovice 2167 km, Rožnov pod Radhoštěm 2012 km a takej furt dokola. Aspoň trefjá dóm. Hneď jak budeš s norským králem, pozvi ho na Valašsko, šak třeba oprubovať náš sníh a tož byzme s ním ledaco upékli. Třeba dodělať ten valašký šenk v Osle ,co do něho budú chodiť fšeci krajané aji nevalaši a čepovať tam takovú gořalku lebo aj pivo ,keré z nich do roka a do dňa urobjá též Valachy. A takej bude gde sednúť až to přijedu zkontrolovať. A nezapomeň sa naučiť protokol, móže byť barsjaký enem dyž budeš vjeděť, co sa má a co sa nemá.

Co nemóžeš udělať: piť jak duha. Nechaj Nory žiť v tem pořekadle, že pijú jako Dán. Chodiť za robama co lákajú červenýma laterňama ty sexuální nenažrance. Oblékať sa jak strýc, dyž mu vyhořela chalupa až po sklep a v něm našel gatě po staříčkovi a košulu, rozeýranú od myší, co sa nedala nosiť ani při vyvážání hnoja. Oháňať sa valašskýma vybranýma slovama dyž sa dáš do řeči s norskú královnú nebo jinýma robskýma selebritama.

Dyž nebudeš vjeděť co móžeš dělať musíš dělat nebo nemóžeš dělať, tož nedělaj nic. Šak s tým honorováním je to stejnak vachrlaté.

Okamžitá platnosť: 26.8.2005 + + +

Já,Bolek I., Dobrotivý, řečený na furt









Kouzlo časů minulých: chumelí se , chumelí...

8. ledna 2014 v 9:21 | Old Boy |  vzpomínky
Před chvílí jsem se vrátil ze zahrádky. Ptejte se mě, co jsem tam prosím vás osmého ledna dělal. No šel jsem manželce na kadeřavou petrželku do polévky a pro kopr na omáčku. Kdyby jste sami nebyli svědky letošní zimy, tak byste se asi divili, že mne ještě nepřevezli do mistní vyhlášené psychiatrické léčebny.
To pane na Silvestra 2005 byla jiná. Než jsem od garáže a před domem odklidil sníh tekl mně pot z čela i když bylo kolem mínus deseti stupňů. Zima, jak se patří.
No a schody nebylo skoro vidět. Vloni v únoru byly sice bez sněhu, ale s ledovkou a moje žena na nich upadla a zlomila si nohu. Za ony čtyři měsíce, kdy se po operaci jen stěží pohybovala jsem si zopakoval vaření, naučil se prát a uklízet. Chvála bohu, že už je zase fit.
Vzpomněl jsem na kterýsi rok ve válce, kdy jsme chtěli stavět sněhuláka, ale starý, plechový hrnec místo klobouku na hlavu, ne a ne sehnat. Bodejť. Tenkrát, když se na dně hrnce objevila dírka počkalo se pár dní, než se zastavil pravidelný návštěvník-dráteník a ten dírku zaletoval a navíc zadrátoval mamince prasklý kameninový hrnec. A tak kdosi dostal nápad a sněhuláka jsme postavili na hlavu, ovšem museli jsme mu zase navíc sehnat nohy.
I těch třicet metrů k hlavní ulici prohrnul pluh a tak jsem s autem vyjel na první pokus. Možná si někteří vzpomenete, jak kdysi tahal sněžný pluh po silnici pár koní, aby povozy /aut bylo tenkrát poskrovnu, v naší dědině dvě/, které jely do Meziříčí za nákupem nebo prodejem, měly snadnější cestu. Víc než polovina povozů byly vlastně sáně a ty pěkně silnici ujezdily, takže nejbližší kopec se stal eldorádem pro nás, sáňkaře.
Na hlavní ulici bylo pilno. Někteří ještě vyspávali, aby nabrali síly pro dnešního Silvestra, jiní ovšem přiložili ruku k úklidu. To kdysi u nás doma se dralo na Silvestra peří, bábiny se brodily po kolena ve sněhu, proti nachlazení po příchodu vypily ze dvě štamprlky slivovice a pustily se do draní. Za chvíli bylo ve vytopené kuchyni jako v úle, na lavici voněly povidlové koláče a otec vykročil do hospody. My děti seděly v koutku a poslouchaly řeči o tom, která s kterým, kolik bylo lidí na půlnoční, jak řezník Adámek z jatek dovezl maso místo do svého obchodu do další hospody, protože kůň byl střízlivý a zastávky důvěrně znal a došlo i na hrobníka, který pod vlivem spadl do hrobu, který právě vykopal a zlomil si ruku v zápěstí. A když jsme klimbali, poslala nás matka do vedlejší světnice a my zalezli pod duchnu a spali za chvíli jako zabití.
Tady si někdo vyhrál. A aby ušetřil na mrkvi, použil barevný papír. Protože uhlí přišlo opět do módy, nebyla o ně nouze, stačilo jen kladivem roztlouci větší kusy. Tyto tvary připomínají sněhové koule, které byly a jsou /pokud děti nesedí u počítače/ zdrojem bitev mezi jednotlivci i skupinami. Stalo se mně, že jsem při koulování trefil místo Jury Paláta dědu Plocka a zrovna do klobouku, který spadl a protože foukal vítr, kutálel se pěkný kus a já jej přece jen dohnal. Děda se moc nezlobil a když jsem mu klobouk vracel řekl mně, že za trest mu budu muset odházet sníh od chléva, což jsem také učinil.
Dnes ovšem žiji ve městě a do jeho středu jsem si zajel, abych se pokochal tou bílou krásou. Z konce Kovářské ulice na mne vykukovala věž Arcibiskupského zámku a auta čekala na své majitele, aby z nich setřásli pořádnou vrstvu sněhu. Bude se divit, ale skoro takovou nadílku pamatuji i v květnu, někdy v roce 1952. Tenkrát jsme byli na 1.máje ve městě na oslavách a cestou zpátky do dědiny jsem se se svou tehdejší první láskou coural po lese a obdivoval rozkvetlé sasanky a první listí na stromech. Ovšem nejen to! Bylo krásně a dvacetistupňové teplo nabízelo tričko a kraťasy. 9.května do rána napadlo 20 cm sněhu, který sice do dvou dní roztál, ale zanechal po sobě zejména v lese, spoušť. Už olistěné stromy, hlavně ty mladé, nesnesly váhu sněhu, větve se polámaly a některé stromky to i vyvrátilo. Kalamita, kterou jsme s rodinou využili. Bylo povoleno čistit poškozené úseky lesa a tak jsme si nadělali dřevo na celou příští zimu.
Bývala zima za našich mladých časů jiná? Byly zimy s krajinou plnou sněhu a mrazy, kdy zacházelo za nehty? Vzpomínky to sice nabízejí, ale pravda je asi taková, že si pamatujeme jenom ty zimy, kdy to tak bylo a zimy jsme si jako děti užili. Můj kamarád o dva roky starší bydlel na samotě kousek od nás také u silnice a jednu zimu se u jejich chalupy na břehu udělala veliká závěj, která měla od větru tuhý povrch a dalo se na ní kolíkem malovat. Kamarád na ni namalovol kosočtverec s čárkou uprostřed a ptal se mě, jestli poznám, co to je. Nevěděl jsem a tak mně poučil. Jestli nekecá jsem zjistil při první příležitosti, kdy jsme si hráli u Hlaviců na doktory a Mařka nadzvedla sukýnku.

"Halo, halo. Nejsem v Kroměříži na náměstí a tak jsem vám mejlem poslal alespoň fotku. Je tam sněhu málem po kolena jak vidíte. Ještě nezačali s úklidem a náměstí je jako neposkvrněné početí."
Zámek, cudně vklíněn mezi domy z vedlejších ulic aby tím více vynikl při vstupu do některé z nich, odpočívá. Jen vinný sklep a prodejna mešního vína láká milovníky dobrého moku k nějaké té útratě.
Arcibiskupské gymnázium a kostel. sv. Mořice naproti zámku jsou krásnou kulisou pro památky města, jehož jsou součástí.
Malým zastavením u lesa končím procházku po Silvestru 2005 a pokud jste dohlédli až sem, tedy společně s vámi. Abych nelhal, nemám v mých letech nic proti způsobu této zimy. Je mně však líto dětí, které si zimy neužijí, možná že až někdy na Hromnice. To už bude také o hodinu a dvacet minut více a tedy delší čas na zimní radovánky.








Kouzlo časů minulých: K+M+B

5. ledna 2014 v 7:45 | Old Boy |  vzpomínky

Vzal jsem si klíče, mobil a brýle, oblékl bundu a dal manželce nějakou tu korunu. Co kdyby přišli. Manželka nachystala tři čokolády a já skočil do garáže pro turistické hole. Procházka bude v dnešním počasí příjemná. Ovšem chyba lávky. V okamžiku, kdy jsem dopínal bundu, ozvalo se před vchodovými dveřmi "My tři králové jdeme k vám..." a já místo na procházku jsem šel otevřít dveře koledníkům.

Byli tři jak se sluší a patří, Melichar měl pokladničku a Baltazar košík, z něhož čouhaly všechny možné dobroty. Culili se od ucha k uchu když dostali to, o co koledovali a výtku, že stojí v obráceném pořadí přijali bez protestu. Zapečetěná průhledná pokladnička dávala tušit,že vyberou spoustu peněz a mně velmi těší, že vybrané peníze, tedy i ty, kterými jsme my přispěli, putují na charitativní účely. Jak jsem se dověděl tak v loňském roce koledníci v našem kraji vybrali přes 12 milionů Kč a byly rozděleny na opravdu potřebné účely.
Vykročil jsem s holemi v ruce po mém obvyklém okruhu nahoru k lesu, odkud je krásný výhled na město a vzpomínal, jak to bylo s tříkrálovou tradicí, když jsem ještě chodil do obecné školy se slídovou tabulkou a kamínkem na psaní spolu se slabikářem v kožené, hranaté brašně, na které se dalo při troše šikovnosti sjíždět kopec na zasněžené silnici.
Tři krále dával dohromady pan farář, který k tomu využil část hodiny náboženství, které tenkrát bylo povinným předmětem pro katolíky, a pokud se ve třídě vyskytli i evangelíci /a bylo jich velmi málo/, měli tu hodinu volno.Vybral je ze třídy /já chodil do jednotřídky, kde se společně učily tři ročníky/nejčipernější a nejvýřečnější chlapce, pozval je na faru k několika zkouškám na zpěv koled a ze skříně vyndal tříkrálové oblečení, které v ní bylo každý rok pro rok příští. Ogaři si oblečení vyprubovali a skoro vždy do něj "vlezli." najít tenkrát ve třídě tlouštíka bylo skoro nemožné. Dostali také chlebník, pokud nevíte, co to bylo pak napovím, že to byla malá taška s popruhem, která se přehodila přes rameno. Nebyl nijak zabezpečený proti možnosti zcizení peněz, protože takový případ byl nemyslitelný, protože jak říkal pan farář, byla by to svatokrádež.
Vyšňoření, Baltazar černý jak viks následkem natření obličeje sazemi z komína a Kašpar s Melicharem s červenými líčky, zvýrazněnými vodovými barvami, které nosili do kreslení, se vydali od chalupy k chalupě z nichž voněly čerstvé povidlové koláče, posypané posýpátkem. Ještě že si vzali i proutěný košík, do kterého darované koláče a někdy i zbylé cukroví z vánoc, ukládali. Čokoláda v té době byla na dědině skoro neznámá.
Když se začalo stmívat, měli za sebou už celou dědinu, která měla nějakých 100 čísel. Ovšem o některých rodinách se vědělo, že jsou buď moc chudí nebo držgrešle. Ty Tři králové vynechávali. Pak odešli na faru a panu faráři odevzdali chlebník plný mincí i papírových korun, které za Protektorátu byly v oběhu. Farní kuchařka jim prostřela večeři a každá dostal sodovku, jak se tenkrát limonádám nepřesně říkalo a šťastni odcházeli domů, aby se rodičům pochlubili, kolik vybrali.
Vzpomínám si, že část vybraných peněz rozdal farář lidem v chudobinci, který byl skoro v každé dědině a zbytek asi použil pro potřeby kostela a církve.
Tož tak to u nás bylo s Tříkrálema.