Prosinec 2013

Mudrlanti

31. prosince 2013 v 15:43 | Old Boy |  ostatní

Nezlobte se na ně.

"Mami, víš kolik zubní pasty je v jedné tubě?"
"Nevím."
"Já už to vím: od gauče až k televizi."
Ptá se malá holčička maminky jak vzniká miminko. Maminka na to, že tatínek má takový vzácný semínko a dá ho mamince 
do bříška a ...
Zazvoní telefon. Zvedne ho tříletý klouček. Z telefonu se ozve: "Můžu mluvit s maminkou?"
"Chlapeček do telefonu zašeptá: "Ona má moc práce."
"Tak s tatínkem."
"Taky má moc práce."
"A je u vás doma ještě někdo?"
"Jo, policajt."
"A mohl bych mluvit s ním?"
Další zašeptání: "Ten má taky práci."
"A není tam ještě někdo?"
Opět se ozve šepot: "Ještě hasiči."
"A může teda mluvit s někým z hasičů?"
"Oni mají taky práci."
"A co tam všichni dělají?"
"Hledají mě."
Ptá se malá holčička maminky jak vzniká miminko. Maminka na to, že tatínek má takový vzácný semínko a dá ho mamince do bříška a ...
Holčička na to, jestli se to semínko musí spolknout a maminka odpovídá "To jenom když chce maminka nový kozačky".
"Mamí, můžu vylízat mísu?"
"Ale ne miláčku, raději ji spláchni."

Baví se spolu batolata na piskovišti: "Tak si pledstav, vcela jsem nasel pod radiátorem kondom."
A ten druhý na to: "A co je to radiátor?"
"Tati, tak jsem zabil 9 much - 5 samečků a 4 samičky."
"Prosim tě jak si to rozeznal?"
"Pět jich sedělo na pivě a čtyři na zrcadle."
"Tatí, chce se mi chcát!"
"Ale, synu, tak velký chlapec jako ty takhle nemluví! Příště řekni třeba, že chceš pískat."
V noci se synek vzbudil, šťouchne do mámy a říká:
"Mami, chci pískat!"
Rozespalá mamimnka nechápe a odpovídá:
"Teď v noci? Vzbudíš sousedy!"
"Ale já chci strašně moc pískat!"
"No tak dobře. Zapískej mi do ouška, ale jen tak potichu."
"Tati, co je to zasnoubení?""Hm, jak bych ti to synku vysvětlil. To je jako když dostaneš k vánocům nové kolo, ale jezdit na něm smíš až o Velikonocích.""Ale zazvonit si můžu hned, viď?"
"Pavlíčku, dej paní Novákové na rozloučenou hezkou pusinku", vybízí babička pětiletého vnuka.
"Nedám, bojím se."
"A čeho, prosím tě?"
"Že by mi dala facku, jako včera tátovi."
"Mami, malý Honzík nemůže usnout. Mám mu něco zazpívat?"
"Ne, zatím ne. Nejdříve to s ním zkus po dobrém.

Pepíček: "Můj táta je fakt strašpytel!"
Honzík: "Proč to?"
Pepíček: "Pokaždé, když není mamka doma, spí u sousedky."

Čůrá na chodníku pětiletý kluk. Přijde k němu policajt:
"To se tady nesmí. Okamžitě přestaň, nebo ti toho tvýho camfrdlíka uříznu."
Kluk jde dál a za chvíli vidí nad kanálem na bobku holčičku:
"Hele, to se nesmí," křičí na ni, zvedne jí sukýnku, ale pak mávne rukou:
"Čůrej dál. U tebe už ten polda byl... viď?"
 
 Jde takhle chlápek a vidí, jak se u jednoho domu natahuje malý kluk ke zvonku, ale nemůže na něj dosáhnout. Tak chlápek přijde ke dveřím říká: "Ukaž, já zazvoním," a opře se o zvonek. "Díkes, šéfe," povídá děcko, "a teď zdrháme!"
Přijde cizí pán k Pepíčkovi a ptá se:
"Nevíš náhodou, kde bydlí pan Novák?"
"Vím, táhle naproti v 12. patře, chcete tam zavést?"
"Ano."
Tak jdou, zjistí, že nejede výtah, proto jdou poschodech. První patro, druhý patro... A úplně nahoře Pepíček říká: "Tady ty dveře, ale právě je dole na lavičce."

A je to!













Rodina má zlaté dno

28. prosince 2013 v 17:43 | Old Boy |  ostatní
Krájím rohlíky na jednohubky a vracím se ke včerejšímu Štědrému večeru. Byl nejen štědrý dárky, ale i společným setkáním u syna za dlouhým jídelním stolem, na kterém se to třpytily poháry, kouřilo se z polévkové mísy, z podnoců voněl smažený kapr. Však to znáte.
Nejkrásnějším a nejmilejším dárkem byl tento první a už sedmiměsíční pravnouček Jirka a to prosím je už na světě další, pětiměsíční Honzik a v únoru se poklube na svět třetí, možná zase kluk. Nebo děvčátko?
Už dopoledne na Štědrý den jsme malého Jiříčka chtěli postavit do řady jako zástupce páté generace ve sběru jmelí v naší rodině. Neudrží se ještě na nohách a tak tuto výzvu do budoucnosti přijal sedící, ale bdící.
Z dvaceti rohlíků vznikla plná mísa koleček jako podklad pro budoucí jednohubky. Bude jich třeba. Dnes odpoledne očekáváme návštěvu všech blízkých příbuzných a bude jich nejméně patnáct. Abych se vycajchnoval jako zlatý hřeb připravím aspoň dvacet minichlebíčků s máslem, avokádem, krevetami a majonézou abych nezapřel dobré vztahy s Norskem. Pravda, začal jsem v šest ráno, ale do oběda jsem to stihl. Sil mně opět dodala manželčina polévka, kterou pamatuji každý rok na vánočním stole už dobrých pětasedmdesát let. V jednoduchosti je síla. Zeleninový vývar z vlastní petržele, mrkve, celeru a cibule, zásmažka na msále z hladké mouky a hrst sušených hub. To je všechno. Chuť božská.
Když jsem se ve dvě vzbudil, byl jsem zas jako rybička. Připravili jsme dostatek židli a rozmístili různě po obýváku, obložili stoly a stolky dobrotami.
A pak jsme už jenom čekali spolu s vánočním kaktusem, který rozkvetl od radosti, že jsou opět vánoce, až se návštěvy začnou trousit. Za půl hodiny jsme byli pohromadě. Praděda s prababičkou, dva synové a manželka mladšího z nich, pět vnuků, z nich tři spořádaně usedli vedle svých vyvolených a dva pravnuci, z nichž jeden leštil soustavně podlahu a druhý se co dvě hodiny hlásil o nakojení. A co jsme dělali? Jedli pili, hodovali, vykládali, dárky od prababičky a pradědečka předávali a při tom se rádi měli. Když už docházela řečem niť, pustili jsme si filmy, které jsem vyrobil z našich sedmdesátin. A to se vnuci divili, jací to byli jelimánci. Do nového roku jsme si popřáli, aby se v únoru dobře dostalo na svět další pravnouče, aby se v březnu vydařila mé ženě osmdesátka, veselo aby bylo na svatbě vnučky a to už se bude pomalu schylovat k dalšímu roku, a tak ještě možná zkusím Norsko. A zdraví? Co jiného si vzájemně přát.

Všichni odešli a já si sedím v křesle šťastný jako blecha. Dárek, který mně Ježíšek přinesl, aby obohatil můj noční život, mne velmi potěšíl. A jak jsou na tom mnozí jiní. Třeba těch 40% rozvedených nebo matky-samoživitelky, z nichž mnohé žijí na hranici bídy. Zaslouží si také trochu toho štěstí a dokáží proto něco udělat? A moje úvaha končí zjištěním, že jaká je rodina, takový je stát.

Co dodat?























Expedice oksroN: Julenissen

23. prosince 2013 v 9:49 | Old Boy |  cestování
No ano, Julenissen je norský Ježíšek. Poznali to především ti, kteří se potulovali v archivu článků mého blogu a narazili na
http://admin.blog.cz/clanky/clanek/67882926, Je tam pár informací o norských vánocích a tento článek je jakýmsi pokračováním, ovšem podíváme se na místo kde jsme už také byli /http://admin.blog.cz/clanky/clanek/48337786/upravit/, ovšem navštívili jen tu největší lahůdku a zbytek jsme opomněli.


drobak-02_1.jpg
Tou největší lahůdkou byl Oscarsborg, pevnost na ostrůvku kousek od města s 13 500 obyvatel a pověstí, že je nejbohatším městem v Norsku. Oscarsborg je známý především tím, že posádka této pevnosti potopila 9.dubna 1940 špičkový německý válečný křižník Blücher při překvapivém útoku na Norsko. No a snímek nás v Drøbaku vítá.
torget_2258-430x276_1.jpg

Tentokrát jsme zastavil poblíž náměstí. Pravda, mohli jsme tentokrát připlout z Osla lodí, ale znáte to, zvyk je železná košile. A tak jsme těch 40 km překonali opět autem. Náměstí je malé, ale žije jak vidíte pestrým životem tak jako v celém městě. Tomu nasvědčují i příměry, kterých je hned několik: město růží, město galerií, město koupání a také vánoční město. A to je to, proč jsme sem dnes přišli: proč vánoční město?
heading_1.jpg
Nápis na vývěsním štítě Julehusu /Vánoční dům/ mnohé napoví . Jsme před domem, kde se to Julenissanem, Santa Clausem, dědou Mrázem a Ježíškem v přeneseném slova smyslu jen hemží.
julehuset-300x147.jpg
Protože Vánoce jsou už na spadnutí, k Vánočnímu domu patří i zasněžené okolí, což v Norsku není zdaleka takový problém jako u nás.
V létě je ovšem Julehus v jiném kabátě. Tak vstupme. Nečeká nás žádné velké překvapení. Můžete tu nakoupit cokoliv, co dělá Vánoce Vánocemi, třeba stovky druhů svíček, pohlednice, ubrousky, ubrusy atd. Obchod světu kraluje.


Zajímavější je ovšem druhá část, což je vlastně pošta, která přijímá ročně až 250 000 vánočních pohlednic a přání a rozesílá je pak do celého světa.
Samozřejmě je orazítkuje a zajímavý suverýr je na světě. Můžete si pohlednice napsat přímo na této poště, nechat orazírkovat, zaplatit příslušný poplatek a těšit se, že váš vánoční shon bude o něco menší. Rovněž nic originálního, takových míst je ve světě několik.
Tady jsme už také byli dokonce dvakrát. Tento Santa Clausův stánek leží na polárním kruhu kousek od finského města Rovaniemi. Je to ovšem rozsáhlý areál a na jeho prohlídku je třeba nejméně jeden den.
Zábavný park, zasvěcený rovněž Santa Clausovi je také poblíž hlavního města státu Georgia, Atlanty v USA. Tam se ovšem už asi nepodívám.
Ježíškova pošta je také na našem Božím Daru. Funguje od roku 1994 a slouží stejně jako třeba norský Julehus. Je tam ovšem Ježíškova cesta, na kterou se mohou vydat především děti, ale i dospělí a vyzkoušet si šestikilometrovou nebo třináctikilometrovou trasu plnou zábavy a zapsat do notýsku plnění různých úkolů, které je po cestě potkají, V závěru je čeká odměna ve formě ježíškovského orazítkování notýsku a malý dárek. Letos to už nestihnete, ale kdyby třeba příští rok. Tady je adresa: Vánoční pošta, Boží Dar 1, 362 62 Boží Dar.
obj_4.jpg
Když budete odjíždět na další prohlídku města nebo na Oscarsborg dejte pozor, abyste nepřejeli Julenissena. Značka vás sice varuje, ale překvapení, jak vlastně vypadá, by vám mohlo na chvíli odvést pozornost.
Neopomeňte se zastavit v rozsáhlém akváriu, čeká tam mnohé překvapení a zlaté rybky. Pokud je požádáte v norštině, splní vám každé přání.
U pobřeží narazíte na tyto lepé děvy, z nichž první jsou trvale na svém místě a ty druhé se tu vyskytují jen tenkrát, když je napadne kopírovat umění.
solnedgang_3830-430x276_1.jpg

No a jestli jste se přesunuli lodí na Oscarsborg pak je pravděpodobné, že se do Drobaku vrátíte až při západu slunce. Tady s pohledem na Oslofjord a dva ostrůvky, ze kterých jste se právě vrátili, je opravdu nádherný.






























Lidem dobré vůle

16. prosince 2013 v 7:17 | Old Boy |  ostatní
Gloria in excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis čili Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Tak zní výzva křesťanské eucharistické bohoslužby. A pokoj lidem dobré vůle si přeje i předseda ROH Antonín Zápotocký ve svém předvánočním projevu v roce 1952:
"Chtěl bych dnes ve svém předvánočním projevu promluvit k těm, kteří se o Štědrém večeru nejvíce shromažďují kolem vánočních stromků: k našim dětem a mládeži. Vy, kteří dorůstáte, nepozorujete ani, jak mnohé se u nás v poslední době změnilo a mění. Ani legendární Vánoce nezůstávají beze změny. Září sice dále vánoční stromky, čekají se dárky, ale mizí už jesličky, které dříve bývaly nezbytným doprovodem vánočních svátků, jesličky s malým Ježíškem musely být dříve o Vánocích v každé domácnosti, i když jsme je museli vystříhané z papíru zapíchat jen do mechu za okny. Malý Ježíšek, ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Když se mohl ve chlévě narodit a bydlet Ježíšek, proč byste tam nemohli bydlet vy, proč by se tam nemohly rodit vaše děti?
Tak mluvili k chudým a pracujícím bohatí a mocní. Proto také v době kapitalistického panství, kdy bohatí vládli a chudí se dřeli, pracující namnoze ve chlévech bydleli a jejich děti se tam rodily.
Doby se ale změnily. Nastaly mnohé převraty. Děti pracujících se již nerodí ve chlévech. I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu.
Nazí a otrhaní nechodí již dnes ani naši pracující a jejich děti. Děda Mráz přijíždí k nám od východu a na cestu mu září také hvězdy, nejen jediná betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách.
Tyto rudé hvězdy hlásají radostně, že vaši tatínkové a maminky splnili na svých pracovištích úkoly čtvrtého roku první Gottwaldovy pětiletky. Čím více je těchto zářivých hvězdiček, tím radostnější budou naše svátky, které se stávají svátkem radostné oslavy splnění úkolů celoroční naší práce.
Čím důsledněji je tato práce vykonána a úkoly splněny, s tím větší nadílkou je příjezd dědy Mráze provázen. Do Vánoc splníme závazky Stalinovi.
Proto dnes k radostnému vánočnímu svátku slibme našemu osvoboditeli, příteli a učiteli soudruhu Stalinovi, slibme našemu prezidentu soudruhu Gottwaldovi všichni my, velcí i malí, se budeme starat každý ze všech svých sil, abychom své pracovní schopnosti ve školách, závodech i kancelářích a na každém pracovním místě rozvíjeli tak, aby úkoly vytyčené pro poslední rok Gottwaldovy pětiletky byly do příštích Vánoc na všech pracovištích splněny.
Aby nad všemi závody, šachtami, státními statky, JZD, ve městech i na vesnicích se rozzářily jasné rudé hvězdy splněných závazků, aby naše krásná vlast rozkvetla novými květy splněných úkolů a plánů.
Tím zkřížíme také zločinné plány a úmysly těch, kteří místo tvůrčí práce chtějí připravovat novou světovou válku, aby mohli znovu zotročit naše národy a vykořisťovat lidskou práci.
Slibme si, že ubráníme mír a zachováme tak na celé zemi pokoj a klid všem lidem dobré vůle!"
Rozhodl jsem se výše uvedený text věnovat všem těm škarohlídům, kteří mně posílají různé prezentace a mejly, ve kterých z jedné vody načisto současnou ekonomickou situaci našich lidí považují za katastrofální a se slzou v oku vzpomínají na dobu socialistických vymožeností.
Nejsem slepý. Vidím tu současnou morální bídu části našich obyvatel, hrabivost a nenasytnost mafiánů a neschopnost minulých vlád, které nedokázaly těmto jevům zabránit. Ovšem vidím také, že naše města a vesnice jsou od předlistopadových časů k nepoznání, fasády domů září barvami, supermoderní plavecké stadiony za miliony korun mají už skoro v každém větším městě a kolem nich vedou stovky cyklistických stezek, cestovat můžeme kdy chceme a kam se nám zachce, nikdo nás nesleduje a nezavírá, když cokoliv kritizujeme a nejsme zrovna rasisté, zdravotnictví je vybaveno nejmodernějšími přístroji za miliardy korun a důsledkem je i to, že se dožíváme o 7 let vyššího věku. Koupit si můžeme na co si jen vzpomeneme. Musíme ovšem na to mít. A mají na to ti, kteří pochopili, že už od mládí se musí postarat o sebe a svoji rodinu a nespoléhat na to, že to za ně udělá někdo jiný. A platí tak jak včera jako dnes, že je nutno pamatovat na zadní kolečka.
A tak "Pokoj lidem dobré vůle", mezi které patříte i vy a přání krásných Vánoc v kruhu vašich blízkých.

Šobes, perla vinic

14. prosince 2013 v 7:38 | Old Boy |  ostatní

Sedmnáct let jsem žil s rodinou na Znojemsku v městečku Hrušovany n.Jev., vzdáleném od Znojma něco kolem 30 km a nikdy jsem neviděl perlu nejen znojemských, ale i evropských vinic, vinici Šobes. Vysvětlení je jednoduché. Besprostředně hraničí s Rakouskem a v té době drátěný plot nedovolil běžnému smrtelníkovi do těchto míst vkročit.
K tomuto místu jsem obrátil pozornost až po padesáti letech, kdy jsme společně s kolegou Rudou v brněnské nemocnici zdolávali pooperační potíže. Slovo dalo slovo a Ruda mně zasvětil do krás této oblasti, odkud pochází.
Díváte se do Národního parku Podyjí, lokality zvané Devěr Mlýnů a ve stráni leží jedenáctihektarová vinice Šobes, pod ní teče řeka Dyje a nad ní po hřebenu kopce vede dodnes stará Římská cesta od vesnice Podmolí. Vínu se tu daří už od středověku, pěstované odrůdy patří mezi velmi ceněné a není se co divit, že v devatenáctém století bylo dodáváno na rakouský císařský dvůr a do vídeňských restaurací. V současnosti je tato vinice zařazena mezi deset nejlepších vinařských poloh v Evropě.
No řekněte, nelákalo by vás se na toto místo podívat? Určitě. Mně se to dosud nepoštěstilo a kdoví, jestli se ještě poštěstí, i když ve Znojmě a okolí mám spoustu přátel. Ti by mě jistě doprovodili, ale pro vás jen jednoduchou mapu, kdyby se vám zachtělo při návštěvě Znojma vyšperkovat si svůj výlet o další šperk.
Pokud pojedete autem, pak ze Znojma odbočíte doprava na Nový Šaldorf, projedete Havraníky a v Hnanicích zaparkujete na parkovišti u rybníka. Jste vlastně pár set metrů před hraničním přechodem do Rakouska. Pak už je to k Šobesu jen půlhodinka až hodinka pěší tůry, zaleží na tom, jakou rychlost zařadíte. Protože terén je značně kostrbatý doporučuje se zařadit jedničku. Pokud jste cyklisté, určitě využijete mezinárodní cyklistickou stezku Greenways. Cestou vás čekají krásné výhledy do neporušené přírody.
Do vinice můžete nahlédnout a určitě vás zaujme terasovité rozložení viničních hlav, které je tvořeno od nepaměti kamennými zídkami.
A právě kamenné zídky jsou rájem pro plazy, třeba pro ještěrku zelenou, na kterou narazíte skoro na každém kroku a hlavně na kamenech, kde se vyhřívají na slunci.
Ovšem raritou je skutečnost, že se na Šobesu vyskutují všechny čtyři druhy užovek, žijících v naší republice. Toto je třeba užovka stromová.
Hodně se liší užovka obojková. Dorůstá tak do jednoho metru a je to mezi užovkami jakýsi chameleon, i když neumí měnit barvu na mrknutí oka. Je však různě zbarvená podle prostředí v jakém žije.
Užovka hladká svým jménem nepřipomíná svůj skutečný vzhled. Může se pyšnit tím, že je druhou nejrozšířenější užovkou v naší přírodě, je však drobného vzrůstu a délky pouhých 60 cm, vyjímečně 80 cm.
Ne, není to překlep. Tato užovka se jmenuje podplamatá. Že jste o ní nikdy neslyšeli? Ani já. Je prý však poměrně běžná a vyskytuje se po celé republice v blízkosti vodních toků.
Poněkud unaveni jistě přivítáme zastavení u budky, kde lze v letních měsících ochutnat šobeská vína, ale nejen ta. Je tu i něco na zub a pohoda jako na každém pěkném výletě.
Pohledem z dálky můžeme ještě jednou spatřit perlu českých vinic, Šobes. A neváhejte, i já se možná pokusím.




A dobrá rada nad zlato: pokud si chcete Šobes vychutnat, klikněte na panoramatický snímek

Kouzlo časů minulých: kdepak jsou ty časy.

12. prosince 2013 v 5:49 | Old Boy
...nás všech, kterým je mezi 45. až 80. lety. Dnešní příkazy, zákazy, pravidla, předpisy a další kupa údajných nezbytností navlékla dnešním dětem svěrací kazajku, na kterou si pomalu zvykají a my, děti z let třicátých až šedesátých bychom v ní asi nepřežily.
Vždyť už naše postýlky byly buď bez laku, nebo natřené olovnatou barvou. Krmili nás z flašek , které postrádaly bezpečnost a mnohdy to byly flašky od sodovky s nevzhledným cumlem. Třeba z ní pili také i tři sourozenci, protože děti se rodily ve značném počtu a výjímkou nebyly rodiny s deseti i více dětmi.
Nepamatuji žádné pojistky na dveře, okna nebo elektrické zásuvky. Doma jsme měli všechno možné nářadí a nebylo pod zámkem. A tak jsme vyráběli různé káry a podařila se i koloběžka s kolečky od starého kočárku. Na hlavě jsme neměli přilbu, jen občas pár modřin. Na kole jsme jezdili nejdříve na šlapce, pak pod štanglí a nakonec suverenně na stojáka, protože do sedla jsme ještě rok, dva nedosáhli. Čím větší kopec tím větší možnost vyzkoušet svoji odvahu.

Pili jsme obyčejnou vodu někdy i z hadice, jedli chleba ze sádlem nebo brambory s mlékem a když byla možnost a táta vyhrál v hospodě v kuželkách, pili jsme limonádu pořádně oslazenou cukrem. Tlustého žáka ve třídě abys pohledal.
A když už jsem si vzpomněl na školu tak to bylo docela něco jiného než dnes. Proti dnešku neskutečně jednoduché vybavení tříd, kde snad kromě obrazu státníka bylo všechno jiné. To té dnešní mládeži závidím. Ovšem jiný byl i systém vyučovaní, učitelé a jejich autorita, chování žáků a vztah rodičů ke škole. Ano, používaly se drobné tresty za drobné prohřešky. Učitel nebo katecheta /vyučovalo se i náboženství, do kterého chodili skoro všichni žáci třídy/ platili na vesnici za nejdůležitější osobnosti a na roveň se jim mohl postavit pouze starosta, náčelník železniční stanice, správce statku nebo mistní farář. A to se projevovalo i ve škole. Co učitel řekl nebo přikázal bylo "svaté" jak u žáků tak i skoro u všech rodičů. Fungoval trest posazení do "oslovské lavice" nebo vykázání žáka za dveře. Přísnost učitelů vedla k tomu, že velká většina žáků se pilně, i když pod nátlakem, učila.

Samozřejmě, sotva jsme přišli ze školy a hodili aktovku do komory, snědli jsme bramboračku a krupici ochucenou mletou skořicí a vyrazili hrát si ven. Za války třeba na vojáky a používali jsme zbraně, vyrobené vlastní rukou. Nejsnadněji šly vyrobit handgranáty. To ovšem nebylo každý den. Skoro denně nás čekala nějaká práce, mnohdy i namáhavá, ale to, čemu jsme se přitom naučili, vyvážilo onu námahu a vztek, že nemůžeme jít čutat s puckou. Pucka /pro nezasvěcené/ byla náhražka míče, vyrobená vlastníma rukama ze staré ponožky, vycpané hlínou a senem.
Není se co divit, že jsem jednou spadl ze stromu po hlavě do potoka, a jízvu mezi vlasy najdu ještě dnes, pořezal jsem se nesčíslněkrát, nohu nebo ruku jsem však zlomenou neměl a to je co říct zuby jsem si vyrazil jen dva. A asi uvěříte, že kvůli těmto úrazům nebyl nikdo žalován. Jen nade mnou viselo nebezpečí, že navíc dostanu pár facek od otce nebo matky s dovětkem, že jsem měl dávat pozor.
S kamarády, kterých jsem si velmi vážil a bylo jich několik, jsme prolezli kdejakou díru a za války se dostali do mnohých nebezpečných situací. Pravda, občas jsme se poprali, ale to jen utužilo naše sebevědomí. Později jsme společně využívali svých schopností ve Skautu, někteří v Sokole. A tak vznikly dva tábory, které spolu bojovaly "na život a na smrt". A milovali jsme přírodu a ochutnávali její plody i když byly v zahradě souseda. Dodnes si pamatuji chuť šťovíku, který jsme žvýkali na uhašení žízně pokud nebyla v blízkosti studánka nebo potůček.
Musím říci, že takto prožitý vstup do života mne naučil slušnému chování, umím si se vším poradit, být samostatný a hledat vinu za občasný neúspěch pouze u sebe a ne alibisticky u zřízení, politiků, zaměstnavatelů a všech těch, kteří kolem mne prožívají svůj život, který ať chcete nebo nechcete je krásný.
A přesvědčí vás o tom, že krásná je i příroda i to, když si otevřete v mém archivu některý z mých sto dvaceti článků, které začínají na "Expedice oksroN".

Frgál.

10. prosince 2013 v 5:18 | Old Boy |  ostatní
Mezi jedničky ve valašských dobrotách patří především frgál. Že jste ještě nikdy neochutnali? No to snad není možné. Já je pamatuji už doby, kdy jsem honil po silnici ráfek z předního kola bicyklu klackem, který jsem uřezal z olše u potoka. Pravda, v té době se frgály pekly skoro v každé chalupě, prodávaly na trzích a při tancovačkách a ženské se předháněly, která upeče lepší.

Tak tady je máte, skoro všechny druhy. Jejich základ tvoří jemné těsto, které se vyválí do kulatého tvaru o průměru kolem 40 cm a na ně se pak navrší sušené hrušky, mák, povidla, tvaroh nebo i čerstvé zelí. Dbá se na to, aby tloušťka těsta po upečení byla 0,5 až 1 cm a vrstva náplně nebyla o nic menší. Nešetří se máslem, které by mělo z frgálu vykukovat a vajíčkový žloutek slouží na potření okrajů. Samotné pečení se odbývá v peci, kterých bylo na vesnici tenkrát mnoho, protože se i chleba pekl doma.
A tak vznikaly tvarožňáky, hruščáky, makovňáky, povidláky a dokonce i zelňáky. A vznikají dodnes. Málo už ve valašských chalupách, kde se všechno zmodernizovalo, naplno však ve specializovaných pekařstvích a podle jednotného receptu, který nesmí být nijak upravován nebo šizen.
Vzhledem k staleté tradici této valašské speciality usilovali výrobci Valašských frgálů v rámci Sdružení valašské tradice pět let o ochranné označení od Evropské komise, což se nakonec v minulých dnech povedlo. Tím je omezena výroba frgálů pouze na oblast Valašska a dodržování výrobních procedur je prvořadé. Tak třeba těsto se míchá tak dlouho, až se začnou tvořit bublinky a nesmí se lepit. Kulatý tvar koláče se vytváří ručně válečkem valašského původu. Náplně nesmí být jiné, než jaké jsem již uvedl a na jednom koláči může být pouze jeden druh náplně. Z uvedeného je zřejmé, že už se nemohou výrobky vyráběné v Praze, Brně, Ostravě nebo i jinde mimo Valašské vydávat za Valašský frgál.
Protože mám ve Valašském Meziříčí spoustu příbuzných a vzájemně se čas od času navštěvujeme, není frgál na našem stole
vonící a ozdobený cukrem nic neobvyklého. Ve Valašském Meziříčí a vlastně po celém Valašsku jej lze koupit za cenu kolem 80 Kč/ks. A věřte, je to dobrota. Kde chce ležet sachrův dort nebo kremšnit. A až vyrazíte na dovolenou nebo nějaký výlet na Valašsko, nezapomeňte si frgál koupit.

Expedice oksroN: hračičkové

8. prosince 2013 v 5:56 | Old Boy |  cestování
Málokterý chlap se přizná, že i v pozdnějším věku se vrací ve vzpomínkách do dob svého dětství a co se v ní dělo. Samozřejmě to platí i o účastnících naší Expedice, která se v roce 2012 rozhodovala jak naplánovat jedenáctou cestu do Norska tak, abychom si vychutnali i nějaká dosud pro nás neznámá místa. Volby padla na Legoland v dánském Billundu.
Rozhodl jsem se nabídnout vám mapku pro možnost, že by vás napadlo poskytnout svým dětem nebo vnoučatům navštívit Legoland autem. Možnosti jsou samozřejmě i jiné. Můžete použít železnici a v místě je také letiště. Autem je to zřejmě nejjednodušší a i nejlevnější. Stačí ujet cca 1200 km, projet přes Drážďany, Berlín, Hamburk, vjet do Dánska a na silnici E45 a u Vejle odbočit doleva na silnici č.76 a později 28 a jste v Billundu.
Město je sice zajímavé, ale my přijeli podívat se do Legolandu. Kdo by neznal lego, které plni prostory pod vánočním stromečkem nebo i jinde už mnoho let, ale tak obrovské možnosti využití této stavebnice jsme uviděli až tu. Navrhuji, abychom si vyprávěli o historii i současnosti Legolandu a proplétali text mezi obrázky, které jsme zde nafotografovali a řeknu vám, byly jich stovky.
První zastávkou byla samozřejmě pokladna. Vstupenka pro dospělou osobu stojí na jeden den necelých 800 Kč, nabízejí zde ovšem i rodinné vstupné, které je levnější.

Vstupujeme do areálu, který je jakousi oslavou místa. kde vzniklo Lego, stavebnice, s níž si hrály naše děti i vnoučata. V Billundu vznikla v roce 1932 firma dánského tesaře Ole Kirk Christiansena s názvem Lego group, která existuje dodnes. Vyráběla nejdříve dřevěné hračky a první kostka Lega vznikla až v roce 1949, následoval určitý úspěšný i neúspěšný vývoj, který byl ukončen použitím umělých hmot a technickými vylepšeními a výroba nabrala postupně strmě rostoucí trend.
Kostky Lego, vystavené na ukázku v Legolandu nikoho nepřekvapí, jelikož jsou známy po celém světě a jsou neodmyslitelnou součástí hračkářského průmyslu.
No a než se rozejdeme po exponátech, nahlédněme na jejich tématické rozmístění. Je jich devět a obrázek odhaluje jejich témata.
Celosvětovost obliby Lega dokládá i skutečnost, že se v současnosti vyrábí nejen ve dvou továrnách v Dánském království, ale též v Maďarsku, Mexiku a dokonce od roku 2000 i u nás v Kladně.
Ročně se vyrobí kolem dvaceti miliard kostek a v naší republice máme velkosklad LEGA poblíž dálnice D11 a z tohoto skladu se zásobují země střední a východní Evropy.
Samotný Legoland byl založen v roce 1958 vedle továrny na LEGO a v roce 1968 přemístěn na skoro šestihektarovou plochu. Postupně vylepšován tu stojí dodnes a má návštěvnost 1,6 milionu návštěvníků ročně.
Úspěch dánského Legolandu přispěl ke vzniku dalších pěti v různých částech světa: ve Windsoru /1996/, Kalifornii /1999/, Německu /2002/, na Floridě 2011/ a Malajsii /2012/.
Vedle Kodaně je billundský Legoland největší dánskou turistickou atrakcí a není tedy divu, že jsme se tu s Expedicí zastavili.
Zajímaly nás i různé podrobnosti a možná budou zajímat i vás.
Dnešní celková plocha, na které se Legoland nachází má kolem 100 ha. Na sestavení všech devíti sekcí zmenšených staveb starých i moderních domů, zvířat, letadel, raket atd. bylo použito více než 33 milionů kostiček LEGA.
Pohádkových výjevů tu najdeme v jedné sekci desítky. Bohužel v nich chybí výjevy z pohádky O červené Karkulce a není vidět ani Tři vlasy děda vševěda.
Náhradou by měly být tyto muchomůrky, upravené pro pobyt slimáků. Motýlek na hlavičce jedné z nich dokládá neskutečné množství možností, jak si s LEGEM pohrát.
Lákalo nás svezení v LEGO vláčku nebo troška vzrušení na horské dráze, ale nezlákalo. Během prohlídky jsme "zakotvili" v jedné restauraci a později i v jedné kavárničce, kterých je v areálů nepočítaně.
Poseděli jsme u části jednoho z vodních kanálů, které křižují celý areál a umožňují návštěvníkům plout lodí pohádkovou krajinou. Nezlákala nás ani možnost vznášet se na vznášedlech, které tu jako atrakce mají velký úspěch.
Jsou tu také různé soutěže pro děti, případně jejich doprovod a tak jsme se podívali na soupeření s piráty, soutěž s hasičskými auty a nahlédli na akrobatická vystoupení.
Na vlastní kůži jsme se přesvědčili, že Legoland nemá pouze samá nej...Množství návštěvníků po celý den ztěžovalo prohlídku a u horské dráhy nebo strašidelného hradu stály až půlhodinové fronty na vstup. Naštěstí jsme měli pěkné slunečné počasí a spoustu trpělivosti, protože i tak to byl neobyčejný zážitek.
Až u vikingů jsme narazili náhodou na informace, které nám otevřely oči a zároveň způsobily zklamání, že je vzhledem k časovým možnostem nemůžeme využít. Na letáku poblíž dveří do domu jsme si vzali leták a četli: pohádkový hrad pro nejmenší, sjíždění divoké řeky na neovladatelném plováku, možnost na pirátské lodi objet ostrov s pokladem nebo cestou lodí po kanále stříkat z vodních děl na podél kanálu procházející lidi.
Byli jsme se podívat, jak by ne, i na Divoký západ, mrkli, jak se pasou na stepi buvoli a z nor vyskakují různí hlodavci. I když se nám sbíhaly sliny, špekáčky jsme nekoupili a nepřipravili si potěšení pro naše laskominy.
K jedné z největších atrakcí jsme se ovšem nedostali, k robotům. Zájemce si může dopředu vybrat svého robota volbou na počítači. Zvolíte rychlost a typ pohybů a robot s vámi bude provádět "psí kusy".
Postavit si z LEGA takové letadlo? Není problém. Stačí si tady někde v obchodě s LEGEM koupit stavebnici, obrnit se trpělivostí, přizvat třeba vnuka a za pár dní se můžete radovat s výsledku.
Ovšem postavit Sochu svobody spolu s ostatními významnými budovami by už asi pro nás nebylo. V Expedici jsou už dva důchodci a řekněte, kde by na to vzali čas.
Na kosmodromu mají napilno. Již za pár minut bude odstartována raketa směrem do polí za Legolandem a mine letiště. které je jen deset minut chůze od areálu.
Uhodli jste. Tato kačena /nebo kačer?/ není z kostiček LEGA, ale pravá, nefalšovaná a veliká jako ten člun uvázaný u mola.
Kopie ropné plošiny pochází možná buď ze Stavangeru nebo nebo Hammerfestu. Protože nejsou vidět žádné ropné skvrny tak buď nezačala ještě s těžbou nebo je tak ekologicky zajištěna, že prostředí kolem ní je bez poskvrnky.
Procházka přes zoologickou zahradu se spoustou různých exotických LEGO zvířat nás dovede za chvíli k východu a budeme pokračovat směrem k přístavu Hirtshals a odtud trajektem do Kristiansandu.
Tak ubytování v některém z hotelů, které jsou umístěny bezprostředně kolem Legolandu nevyužijeme, i když nabídka je co se týká služeb velmi lákavá. Přímo z hotelu můžete vstoupit do zábavného parku Legoland, posilovna, sauna i bazén jsou zdarma. V barevných pokojích najdou děti spoustu zábavy a rodiče pohodlí k odpočinku. Jenom kdyby ta cena pokoje pro rodinu na jednu noc v českých korunách cca 2700 Kč tolik nebolela.
Pár kroků a budeme za branou. Pokud jsem vás nenalákal abyste si podobnou návštěvu dopřáli se svými dětmi nebo vnuky. Legolasnd Billund otevře v sobotu 5.dubna 2014 a končí v neděli 2.listopadu 2014 pak je vhodné připomenout, že stavebnice LEGO jsou velmi vhodným dárkem pro děti o vánocích a nijak drahé. Tak jsem vám i dobře poradil,ne?

Ke shlédnutí bych ječtě doporučil:

In flagranti

6. prosince 2013 v 7:49 | Old Boy |  ostatní
Tak tato "lechtivá" situace se všeobecně nazývá in flagranti, každý jí rozumí a rád se zasměje.

1061844_neprakta.jpg
Přistižené ženy ovšem najdou zpravidla východisko z prekérní situace. A čin vysvětlují ženy různě:
"Jamesi, kdybys mně byl včas informoval no tom, kdy přijdeš domů" vysvětluje Angličanka," mohli jsme se oba vyhnout této skutečně oboustranně trapné situaci."
Češka s vážnou tváří: "Pepo, můžeš bejt klidnej. Právě jsem se dozvěděla, že toto je tvůj budoucí šéf."
"Dobře žes přišel"konstatuje Francouzka "tenhle ten je už u konce s dechem."
Maďarka vyskočí s postele a rozkládá rukama: "Ištváne, věříš víc mně nebo svým očím?"
Němka se rozčiluje:"Hans, dnes jsi přišel z práce o půl hodiny dřív než obvykle. To mi budeš muset vysvětlit."
"Dežo, držím ho tu už dvě hodiny" hájí se Rómka, "konečně mu můžeš ukrást peněženku."
"Dimitru neměj strach" chlácholí manžela Rumunka, "zaplatil předem."
Slovenka vyčítavě: "Jano, čo iného som mu mala ponúknuť, keď si vyslopal všetku borovičku."
"Ahoj Olafe? Já už jsem sice hotova, ale Sven se chce ještě trochu pobavit.Pojď a přidej se k nám" navrhuje Švédka.
Židovka se zhrozila: "To jsi ty, Arone? A kdo to pro pro boha na mně leží?
images (2)_3.jpg

Pojďme spolu do Betléma...

4. prosince 2013 v 16:37 | Old Boy |  vzpomínky
Už jste zapálili první ze čtyř svíček na adventním věnci? Možná ano, možná ne. Ale určitě už na vás dýchly Vánoce a vzpomínky na ně. Vzpomínky z mládí, jak jinak.
Můj otec byl zahradník, dalo se tedy čekat, že kolem vánoc budou dít v dílně věci. Kdo měl ruce, musel přispět především při výrobě adventních věnců. A i když mně byly teprve 4 roky, stříhal jsem větvičky jedlového chvojí o otíral prsty od pryskyřice o pracovní stůl.
Nastal čas rorát, ranních mší v kostele po dobu celého adventu. Těšily se na ně nejvíce děti a tedy i já, protože k návštěvě lákalo jejich skryté kouzlo. Bylo znásobeno skutečností, že tyto ranní mše se konaly vždy o půl sedmé ráno, tedy ještě za tmy. Protože jsme bydleli mimo vesnici a do kostela bylo přes dva kilometry, přespával jsem o adventu u paní Holčákové, vdovy, jejíž syn na počátku války utekl do Francie a bojoval v bitvě u Dunkerque, později v anglické armádě u Tobruku a jinde. Paní Holčáková, sledovaná a často kontaktovaná gestapem, sama a s chatrným zdravím mne měla velmi ráda a po adventní dobu jsem u ní přespával a spolu jsme pak prožívali v kostele ono neopakovatelné kouzlo blížících se vánoc.
Do této předvánoční doby patřil i sběr jmelí, které otec barvil a rozesílal je svým zákazníkům po celé republice. Už ve dvanácti letech jsem začal sběr v korunách stromů a skončil až ve dvaašedesáti letech jak vidíte na snímku. Tradice ovšem pokračuje. Chcete-li se přesvědčit, otevřete na internetu adresu www.jmeli.eu.
Hlavou se začaly honit myšlenky na to, co by měl přinést Ježíšek. Tři roky jsem toužil po bruslích, tenkrát byly upevňovány na botu pomocí kličky. A pak se zadařilo, Pod rozzářeným stromečkem spoustou hořících a vonících svíček jsem je našel v obyčejné krabici od bot. A hned jak zamrzlo učil jsem se jezdit na nich na rybníku a později jsem se přidal i k hokejovým kláním a protože jsem neměl hokejku, musel jsem si ji sám vyrobit z bukové větve.

Ne každý předvánoční čas se podařilo, že jsme mohli zabíjet prase. Když se to ovšem povedlo, tak celý ten zabíjačkový ceremoniál a hlavně jeho výsledek se v mém životě opakoval ještě mnohokrát. I dnes zavírám oči před zdravotními výstrahami, koupím si pěkně prorostlý ovar a dám si jej se solí, pepřem a přidám křen. Nevynechám ani pečené jelítko, jitrničku po studenu nebo tlačenku s octem a cibulí. No a "prdelačku", jak Valaši nazývají zabíjačkovou polévku zahuštěnou krví, dodnes miluji.
Už čtrnáct dní před vánocemi provoněla kuchyni vůně pečeného cukroví, z něhož jsem miloval nejvíc vanilkové rohlíčky a "pusinky", směs mletých ořechů, cukru, citronové kůry a možná dalších příměsí. Cukroví maminka ukládala do krabiček a nechávala uležet, aby se jen rozplývalo na jazyku.
Nám dětem připadla starost o to, aby pod stromečkem byl betlém. Ne třeba takový, jak vidíte na obrázku. Mohl být zcela jednoduchý a koupený za dvě koruny v konzumu.
Figurky na tvrdém papíře se vystříhaly a nalepily na dřevěnou nebo papírovou desku a betlém byl hotov. Zhotovení betlému vlastníma rukama přineslo spoustu radosti nám dětem. Vystřihováním a lepením figurek jsme si dosytosti vyhrály a mnohému se přiučily.


Takovou jedličku jsme si šli uřezat do lesa. Tenkrát to myslím ani nebylo považováno za krádež. Prodávaly se stromky na vesnici? Ani nevím. Samozřejmě stojánek nebyl z plastu, ale z festovního dubového dřeva, aby se stromek nepřevrátil. Zdobení bylo na rodičích, obvykle tatínkovi a starších dětech, které už nevěřily v onu krásnou pohádku o Ježíškovi.
A pak to přišlo. Štědrý den! Dobré jídlo a pití včetně dárků bylo třeba si zasloužit. A tak jsme se se sourozenci předháněli v tom, kdo to vydrží a před večeří nám tatínek všem ukázal to zlaté prasátko pomocí zrcátka, kterým promítal světlo žárovky na stěnu kuchyně.
Ráno na Štědrý den z kuchyně voněla upečená vánočka, krásně do zlatova vyvedená a všem se sbíhaly sliny. Leč zlaté prasátko varovně zvedalo prst.
Kaprovi se nepodařilo utéct. Musel být a řezník Adámek je měl přímo z chropyňského rybníka. Maminka chystala večeří, jejímž hlavním chodem byl právě smažený kapr s bramborovým salátem, který ovšem tenkrát postrádal majonézu, zato byl bohatý na zeleninu a cibulí se nešetřilo. Jako zálivka sloužil okurkový lák a rozpuštěné sádlo. Polévka musela být a byla každý rok stejná: zasmažená s domácími nudlemi, s trochou zeleniny a hrstí pravých nefalšovaných sušených bílých hřibů a černajících "turků" s červenou hlavičkou. A k pití, světe div se, bylo pravé, nefalšované kakao. Maminka s tatínkem si štrnkli štamprlkou slivovice aby otrávili chrobáka jak nezapomněl poznamenat tatínek.
Venku bylo sněhu po kolena, z komína se kouřilo, ve světnici bylo teploučko, maminka nosila na stůl a my děti jsme se vrhly na ty pochoutky jen aby už už bylo po večeři a přišel ten Ježíšek.
Přijel na obláčku. Alespoň tak jsme si jej představovali. Vloudil se do vedlejší světnice, zanechal tam krásně nazdobený stromeček s hořícími svíčkami a pod jeho větvičkami pro každého nějaký ten dárek. Zazvonil a zmizel. Vřítili jsme se do světnice a oněměli úžasem z té krásy. A pak jsme rozbalovali, co nám Ježíšek nadělil. Maminka s tatínkem se drželi za ruce a my si ani nevšimli vláhy v jejich očích.
A pak jsme zpívali že Narodil se Kristus pán a Pásli ovce Valaši a večer ubíhal plný štěstí a radosti a skončil písní Tichá noc, svatá noc, kterou tatínek zahral z gramofonu s onou tak známou troubou. Šli jsme spát. Zítra je Boží hod a musíme koledovat. Tatínek s maminkou šli na půlnoční a my spali jako dudci.
A bylo veselo. Všichni se na nás usmívali, výslužky v taškách přibývalo, pěkně to klouzalo a tak jsme odpoledne vyrazili na kopec vyprubovat sáně, které nám jako společný dárek nechal Ježíšek pod stromečkem.

A na Boží hod večer prohodil při večeři tatínek k mamince: "Na Štěpána není pána" a když skončila příští den ranní mše, vykročil spolu s ostatními chlapy k hospodě.
Tak takové jsem míval vánoce, s dnešními nesrovnatelné. A vy starší určitě také.