Říjen 2013

Máme na kahánku?

21. října 2013 v 6:55 | Old Boy |  politika
Volby klepou na dveře a miliony voličů hledají tu pravou stranu, neprofláknutou a nenabobtnalou sliby o kterých je předem jasné, že nebudou splněny, nebo že nás povedou dál do pekel zadlužení. Marně. Z těch "zaběhlých" už každá odvedla svůj díl marasmu a svými předvolebními sliby další marasmus nabízí.
Podívejme se však na sebe očima historika Edwarda Gibbona, který v roce 1774 nastavil zrcadlo tehdejší společnosti a srovnal současný její stav se stavem Říše římské těsně před jejím zánikem. Jako by to bylo o našem současném stavu. Posuďte sami.
1. Valná většina obyvatel preferuje zábavu před prací.
2. Tradiční role otců jako živitelů rodiny je zpochybňována, množí se rozvrácené vztahy a svobodně žijící matky bez otců.
3. Senioři jsou zanedbávání. Lidé pečuji o domácí mazlíčky více než o svoje staré rodiče.
4. Literatura a umění se stávají bezduchým. vytváří se planá zábava za každou cenu. Takzvaná umělecká díla jsou ošklivá, nevkusná, nic neříkající, ale přesto za ně bohatí zaplatí horentní sumy.
6. Čestná vojenská služba vlasti je odmítána, zpochybňována vysmívána a posléze zákonem zrušena. Armádu tvoří nájemní žoldneři.
7. Lidé pilně pracující jsou zesměšňováni a jako vzor se staví prázdní pokrytci, populisté, pochybní umělci a takzvané celebrity.
7. Daňové zatížení obyvatelstva stále roste a stát přerozděluje neúměrně vysoké částky. Lidé se nebojí nepracovat, protože stát se o ně vždy nějak postará.
8. Úroveň vzdělání rapidně klesá.
9. Státní dluh roste do nikdy nesplatitelné výše.
10. Přestává se vyrábět a pěstovat, protože výroba doma je moc drahá a potraviny a výrobky se dovážejí ze satelitních zemí.
11. Kdo se dostal do pozice, kde může ze státního krást, většinou tak činí. Postižitelnost těchto zločinů je velmi malá.
12. Početí a výchova dětí je vnímáno jako obtěžující a dětí se rodí stále méně.
13. Léty osvědčené mechanizmy, chránící poctivé před podvodníky, náhle selhávají.
14. Veřejné funkce se stávají předmětem kořisti zisku. udělují se za úplatky, a kdo je získal, chce z nich kořistit, aby se mu vložený úplatek několikanásobně vrátil.
15. Staletími předků prověřené hodnoty - jako je čest, smysl pro povinnost, zodpovědnost, nadšení pro práci, pro dobročinnost, zápal pro věci veřejné, jsou vysmívány a zesměšňovány.
16. Šíří se cynismus.
17. Šíří se plýtvání, nestřídmost, znevažování znalostí, dovednosti a poctivé práce.
18. Do země přichází velké množství cizinců.
19. Politikové nadbíhají lůze, která si vynucuje zábavu a státní podpory (chléb a hry).
20. Občané stále na všechno nadávají.

A máme to tu černé na bílém. Jako by to bylo napsáno dnes, na naši dobu, na velkou část světa a na naši českou společnost zvláště. A tak hledejme spasitele.


Kam se vrtnout v lázních.

20. října 2013 v 6:54 | Old Boy |  ostatní
Pokud jste sledovali moje články z pobytu v lázních Luhačovice, je odpověď jednoduchá: ať vkročím kam vkročím radostí poskočím. Přiznám, že mne už z toho chození bolí nohy a vás asi oči. A tak ta poslední procházka celkem nesourodá, avšak dokreslující náš/možná i váš/ pobyt v Luhačovicích.
Už ve výtahu jsem se těšil , jak se rozšoupnu při fotografování a snímání zajímavostí kamerou, kterou jsem pro jistotu vyzkoušel. Zdálo se mě, že je v pořádku, ale teď vidím, že nápisy ve výtahu jsou sejmuty obráceně. Proč asi?
Tímto směrem jsem se ještě nevydal a i když jsem věděl, že se potkám s hotelem Morava, zamířil jsem k němu. Je pěkně opraven a patří k nejznámějším ve městě. Je to jakýsi příbuzný našeho hotelu, protože pacienti na některé procedury chodí právě k nám do Palace.
A pak už jsem vykročil ulicí, která mně připomínala reklamní stezku. Tady ovšem reklama míří reklama nesprávným směrem. To všechno už mám "doma".
Tak tohle mě zaujalo. Mám či nemám pokřivenou páteř? Pokud se její tvar za minulého režimu poněkud pokřivil a nastalo prohnutí směrem k východu je pravděpodobné, že je už zase všechno v pořádku a tedy vyšetření, případně ošetření nepotřebuji. I když....Co ten můj věk? Určitě zanechal nepříznivou stopu.
Tady jsem se zastavil na pár minut a přemýšlel, které služby bych si asi objednal, kdybych do studia vstoupil. Vím. Kosmetika není jen voda po holení Pitralon, za našich časů snadný výběr, ale dnes i spousta různých serepatiček, kterými lze oddeodorovat třeba nožky právě vytažené z tenisek po dvouhodinové procházce. Permanentní make-up ať využijí dámy v letech, já bych mohl zkusit masáže reiki. Mám určitě vitální energii, která je pro tuto japonskou léčebnou metodu nezbytná a možná mám i auru. To by snad při těchto masážích objevili. Když mnohé nabídky vynechám zaplatil bych rád fotoomlazení, ovšem když jsem se dočetl, že se jedná jen o jakousi údržbu ksichtu, vzdal jsem i tuto nabídku a tak jediná pro mne realistická by se jmenovala "snižování nadváhy", ovšem s tou musím ještě počkat, protože se blíží období domácích zabíjaček.
S tím jste na mne měli přijít před třiceti lety, kdy jsem měl už prokouřeného půl baráku. Tolik jsem za cigarety minul. Dnes už jen vzpomínám na sladké pocity při ranní chůzi do práce, kdy jsem kašláním vzbudil půl sídliště.
Tady je bohatý výběr. Možná by se našel i kus, o kterém si roky zpívala Helena Vondráčková: "Malovaný džbánku z krumlovského zámku...."
Kdybych si byl půjčil tohleto vozítko, na kterém jsem ještě nikdy nestál /a většina z vás také/, mohl jsem toho stihnout daleko víc.
Třeba jsem se mohl setkat s příznivci motocyklu Jawa a tím já opravdu jsem. Jezdil jsem s ním v práci jako se služebním vozidlem po polích i při doprovodu kombajnů na Slovensko nebo Šumavu. Byla to třistapadesátka, jezdilo se bez přilby a pokuty byly nízké.
V tomto informačním středisku vám zařídí skoro všechno, na co si vzpomenete a zaplaví vás spoustou letáků a tištěných nabídek. Použil jsem jejich služby, když jsem potřeboval pronajmout parkování na tři dny pro kamaráda z Bojnice, který za námi přijel. Za 38 Kč na den mně dali povolenku jen pár kroků od hotelu.
Zajít do restaurace na oběd nebo ubytovat se s polopenzí mě nezajímalo a směrem, kterým lákala cedulka KADEŘNICTVÍ se vydala moje žena, aby přizpůsobila svůj zjev okolí kolem restauračního stolu, kde jsme si z pěti jídel v hotelu vybírali snídani, oběd neb o večeři. Nicméně podívejme se, co za ten levný peníz nabízejí.
Takovou lahůdku bych si nedal líbit a tak restaurace přišla o zákazníka, který si ovšem humra, kterého si vytáhl z kádě a nechal připravit, ochutnal. To jsem ovšem nebyl ještě důchodce a v mém životě se občas objevila snaha hrát si na Hogo Fogo.
Že by na dostihy? Tam přece dámy rády dávají vyniknout pokrývkám své hlavy.
Ani se mně nechce věřit, že jsem se do divadla nepodíval. Určitě bylo na co.
A tak jsem se alespoň kolem něj prošel a zavzpomínal. Jako ochotník jsem tu hrál někdy v roce 1952 indiána ve hře J.K.Tyla "Paličova dcera". Náš soubor se umístil v krajské soutěži amatérských divadelních souborů na prvním místě a za odměnu jsme mohli hostovat právě v tomto divadle. A poprve jsem bydlel v hotelu. Jmenoval se Litovel a stojí tu dodnes. Pořídil jsem si syna a ten tu hrál rovněž z amatérským souborem v roce 2003 ve hře "Ještě jednou profesore. Příznačné!
Hned vedle divadla bysta Leoše Janáčka, který měl k Luhačovicím velmi vřelý vztah. Je obklopena květy, které jakoby nasázela "Její pastorkyňa" a parkem, v němá jsem hledal očima lišku Bystroušku.

Děvčata ze sochařské ruky nelze přehlédnout. Už třeba proto, jak krásně ladí s okolím.
Na lázeňském náměstí se budou dít věci. Proto je už skoro každé místo před Jurkovičovým domem a proti Společenskému domu obsazeno a bude hůř. A co ty dvě volné řady s cedulkami?
Po chvilce si můžeme na tuto otázku odpovědět. Obsadili je významní hosté této slavnosti k výročí policie Zlínského kraje.
A že byli hodně významní dokumentuje tento snímek. A pak už začal dvouhodinový program, který se těšil velkému zájmu návštěvníků, kterých přišlo tolik, že posedávali i na trávníku kolem náměstí.

Program probíhal za doprovodu dvou orchestrů, zajímavé byly ukázky výcviku policistu i jejich zásahů. Lidé se bavili a tleskali o sto pryč. Já ovšem do konce nevydržel.
Nevydržel jsem až do konce a opět jsem narazil na abnormální výskyt klobouků. Copak se to asi děje?
Pan Náhlovský si nepřál fotografování a tak když už jsem ji udělal, tak jsem ji trochu rozostřil. A ta reklamní tabule? Darboven je belgická firma/?/, která dodává skvělou kávu a řadu vynikajících horkých nápojů. Že by degustace?
Po pár větách , souvisejících s promenádou dam a pánů v kloboucích, kterou pan Náhlovský rovněž se zájmem pozoroval jsem mohl jednu fotku udělat s povolením objektu.
A další dáma v apartním kloboukuPokud jste sledovali moje články z pobytu v lázních Luhačovice, je odpověď jednoduchá: ať vkročím kam vkročím radostí poskočím. Přiznám, že mne už z toho chození bolí nohy a vás asi oči. A tak ta poslední procházkacelkem nesourodá, avšak dokreslující náš/možná i váš/ pobyt v Luhačovicích.
Cestou jsem potkal naše známé sousedy od vedlejšího stolu v restauraci a babička, také okloboukovaná prozradila, že když ujdu ještě tři sta metrů, moje zvědavost bude ukojena.
Žádná senzace se nekonala. Prodejní stánek s klobouky provětral leckterou pánskou peněženku.
Možná i tomuto tatínkovi /nebo dědečkovi?/, který pořizuje dokumentární snímek.
A tak jsem to zkusil i já. Dívka se "pýřila", jak to dívky v tomto věku umí.







































Tento dvoustranný leták nebyl pro mne žádným překvapením. Našel jsem jej za stěrači mého auta už potřetí když jsem šel zkontrolovat, zda auto je v pořádku na parkovišti. Tentokrát jsem to nenechal jen tak. Vytrhl jsem jeden papírek ze samo lepícího bloku, napsal na něj "Důchodce mimo provoz" a vylepil jej zevnitř na čelní sklo. A tak skončil můj pobyt v luhačovických lázních. Druhý den jsme odjeli věnovat se opět normálnímu životu.

Lázeňská galerie

9. října 2013 v 15:29 | Old Boy |  ostatní
Na promenádě bylo dnes živo a pomalu se zaplňovaly i židle kolem stolků kaváren, které díky krásnému počasí lákaly kolemjdoucí do svých "zahrádek". Prošel jsem kolem bez zájmu, protože jak je známo, v kavárně bramboráky a langoše neprodávají.
Hned vedle mne ovšem zaujala umělecká galerie a zvědavost mne ponoukla, abych vstoupil.
A vstoupil jsem. Že jsem se umělecky vzdělával na Univerzitě třetího věku vědí všichni ti, kteří četli moje články ze seriálu U3V a zopakovat si je můžete třeba na http://admin.blog.cz/clanky/clanek/48337860 nebo na http://admin.blog.cz/clanky/clanek/51030306/upravit. A když se zakousnete do celého seriálu, čekají na vás další moje i cizí mazanice.











Protože se jedná o prodejní galerii, kde u každého díla najdete i cenu, za kterou je lze koupit, žádné vstupné se neplatilo. Už při vstupu mne oslovil jakýsi "hranatý svět", ve kterém se najdou přece jen poněkud poodhalené oblé tvary, u kavárenského stolečku i žena, která vylepšuje svoji image. A děj má pokračování, které spěje ke zdárnému konci, který dvojici dáma v červeném zdá se, závidí.






















Zastavil jsem se jako ostatně mnozí jiní u stolečku s malbami zřejmě na keramickém podkladu, ale ať se snažím jak se snažím, jak se tato díla nazývají, si nevzpomenu.





Tady jsem ovšem jako doma. Dřevo a díla z něj vytvořená, miluji. Mohl bych se pochlubit tím, že je lze najít v mnohém koutku našeho rozlehlého bytu, jen k jejich "stvoření" modelu nebylo třeba. Řezbář, který tato ženská, a nutno říci, krásná těla vykouzlil z lipového dřeva /?/ ať tesal kde tesal, pokaždé zaplesal. Návštěvník, který by zatoužil postavit si vedle palmy v obýváku jednu z těchto dam by ovšem musel sáhnout hluboko do kapsy, ne-li až na její dno.



























Návštěvníky nezvykle barevná zátiší příliš nelákají a věnují pozornost výtvorům z kovu, rozložených na stolečku. No a ten malý blonďáček? Je součástí aranžmá nebo vnukem babičky, která se nad ním sklání?
Byli jste letos na dovolené v Chorvatsku? Pokud ano, určitě vám tato krajina leccos připomíná. Pravda, pláž je prázdná, listí na stromech a křovinách jde do načervenalé a žluté barvy a je říjen. Podzim je tady a babí léto jen občas nakoukne z mraků.
Stejný malíř, dva obrazy, stejný styl i námět a hodně času na to, aby jeden pochopil, co se pod namalovanou alegorií skrývá. Dalo mně to mnoho času než jsem pochopil, že na nic kloudného nepříjdu a pokračoval jsem dál po galerii.






























Tento koutek je oslavou jazzu a jeho interpretů. Tak Louis Armstronga jsem se tu nedočkal, trumpetista je však podobný Dizzy Gillespiemu, zakladateli bebopu s moderního jazzu. Ten níže položený saxofonista by mohl být
Wayne Shorter, který je ovšem daleko víc tmavější. O mém vztahu k jazzu jsem se už pochlubil v
Tato paní raději prohlíží dřevěné figurky a oblou slečnu nechává pro pány, které co nevidět potěší.


Tato tři po sobě jdoucí díla mají cosi společného. Připomínají Francii a to třetí je bezesporu nejslavnější pařížský bulvár Champ Elysée. Když už jsme na něj narazili, tak dáme několik slov o něm. Bydlet v této ulici přinese nájemníkům prvenství ve světě, které zaplatí výši nájemného, jež činí ročně za m2 9573 euro, což je asi 240 000Kč. Délka /2 km/ a šířka /70m/ jsou úctyhodné a dominantou je Vítězný oblouk. Dopravit se tam můžete metrem, jehož linka vede pod touto ulicí. Když vystoupíte ve stanici Avenue des Champs-Elysées, můžete v horní části navštívit některé z mnoha kin. Obchody a luxusní restaurace jsou v cenách příbuzné z cenami za bydlení. To raději zamiřte do dolní části, kde můžete posedět v parku nebo si prohlédnout Elysejský palác, sídlo francouzských prezidentů. A pokud se vám stane jako mě v roce 1969, že budete v Paříži zrovna 14.července, v den státního svátku Francouzské republiky, můžete se podívat na na monstrózní vojenskou přehlídku. Mnohem prozaičtější je dojezd cyklistického závodu Tour de France, který ostatně můžete vidět každý rok v televizním přenosu.
To jsme si trochu odskočili a málem bychom přišli o srovnání dřevořezby s portrétem všem známého a oblíbeného herce Pavla Zedníčka, přezdívaného Čmaňa. Hrdě se hlásí k tomu, že je Valach a to nás spojuje i když je o 19 let mladší než já. Byl jmenován ve vládě Valašského království ministrem všeho, až tak daleko se vypracoval.
Obklopen ženami v této části galerie pošilhává po možnosti, že onen muž v oranžovém slaměňáku by mohl být právě on sám.




























Závěr? Vychutnal jsem si to a většinu děl pouze prohlédl a něco sejmul kamerou. Několik klipů poslouží jestli mně vybude čas na stvoření filmu o pobytu v luhačovických lázních.
A protože jsem vás už po několikáté připravil o čas procházkami po Luhačovicích, nabízím vám změnu, velmi zajímavou procházku po norském Tinském kanálu. Vložte http://admin.blog.cz/clanky/clanek/48338237/upravit

Lázeňský výlet

5. října 2013 v 8:20 | Old Boy |  ostatní
V tom kolotoči procedur, který nechává větší volný časový prostor pouze v neděli, už po týdnu zatoužíte někam se vypravit. Procházky po lázních jsou zajímavé, ale také vedou ke stereotypu. A tak jsme našli bombónek, jedno balení za 50 Kč, odjezd během odpoledne každou hodinu, vláček motoráček asi pro 40 lidí a směr luhačovická přehrada.
Vlaky mě dnes už mnoho neříkají. Naposled jsem je použil tak před dvaceti lety a to byly v porevolučních plenkách. Ještě v roce 2001 jsem záviděl Norům jejich vlaky. Stáli jsme s kamarádem na viaduktu v Lilleströmu a sledovali, jak moderní, dvouvagonové rychlé vlaky dojíždějí a kotví na místním nádraží hned vedle autobusového. A dnes? Je to u nás zcela srovnatelné.
Tento přijíždějící zábavný vláček připomíná všechny ty ostatní po Evropě, které jsem, když mne bolely nohy, použil. Nejpěknější byl na Teneriffe ve městě Puerto de la Cruz. Šupital si to ze středu města do Loro parku, který nabízel nevídaná překvapení a zábavu. Však jste tam třeba byli a možná vás tam také pozvu.
Popravdě přiznám, že u luhačovické přehrady jsem po prve. Několik let jsem sice sledoval pokroky při jejím čistěním, dovídal se, jaký to byl ráj pro rybáře, ale na návštěvu mě to jaksi nevyšlo. Až tentokrát. Pravda, proti Lipenské přehradě je to loužička, ale čistá a bez poskvrny. A Lipno? Nikdy jsem v něm nesmočil nožku, ale kolem jsem jel mnohokrát. Po prve někdy koncem šedesátých let, kdy mě pozval na Šumavu kamarád z Volar a dokonce jsem v jeho doprovodu navštívil Černé i Čertovo jezero. Doprovod byl nutný, protože jezera ležela v zakázaném pásmu a bez propustky /kterou jsem ovšem měl/ nešlo na návštěvu ani pomyslet. Propustka spolu s doprovodem mně umožnila uvidět nevídanou krásu, nenarušenou ničim kromě kůrovce a ostnatých drátů. A naposledy? To jsme si udělali pár dnů dovolené v penzionu Jana u řeky Otavy a prošmejdili jsme celou Šumavu, což jsme pak ještě jednou zopakovali o dva roky později. A jel bych tam zas a zas. Skoro tak rád, jako do mých rodných Beskyd.

Z vláčku se spolucestující penzisté rozběhli, jak je vidět na snímku, k připraveným skluzavkám, prolézačkám a jiným radovánkám. No je to tak. S přibývajícím věkem po důchodu se vracíme ať chceme nebo ne do dětských let. A chválabohu pokud jsme nezačali nakupovat Pemprsky. Já už Pemprsky opruboval před dvěma lety, kdy jsem ležel v nemocnici, kde mne dostrkala salmonela. Darmo mluvit.
Procházka nic moc. Vláček se vrací za 15 min. a to je na šouravý krok mnohých tak akorát na posezení na lavičce a otevření láhve s občerstvením. Ti rozumnější měli plácačku se slivovicí, já mezi ně nepatřil. Sakramentská skleróza. Mohu prozradit, že letošní meruňkovice se vydařila a pokud pojedete kolem Kroměříže, stavte se na štamprlku.
Já došel až k jednomu hotelu. Musí jich tu být několik a zajímavých architektonicky i nabídkou. Nezdržel jsem se, což u mne není zvykem. Na dávno užitých dovolených u moře jsem nepoležel. Chodil jsem s kamerou tu i tam a také do špičkových hotelů, kde jsem se tvářil jako movitý host, fotografoval hlavně ve vestibulech a v okolí hotelů. Občas si snímky prohlížím a dostanu chuť na olivy, datle, pomeranče, papáje, avokáda, manga a kdoví jaké ještě ovoce co tam rostlo.
Vláček už je plný očekávání blížícího se odjezdu, jedna dáma už v něm našla svoje místo a pán pozoruje okolí a poměřuje svůj exterier s objemností lokomotivy. Jak jsme se vrátili, spěchal jsem před zrcadlo, postavil se bokem a? Dobrý. Do cent.
Tak ještě jeden pohled na přehradu a budeme odjíždět. Nic netrvá věčně a dnes je všeobecně potvrzeno, že ani láska k jedné slečně. Na mojí lodi se už po se stejným kapitánem vezu padesát sedm let a tak šetřím na diamanty.
A nastupovat. Za patnáct minut budeme zpět v Luhačovicích a třeba stihnu ještě i koupit sadbový česnek, který je letos obzvláště "mastný". Kilo za 240 Kč. Stihl jsem a tak budou příští rok dobré topinky, pečené vepřové i sekaná. A doufám, že ve stejném stylu bude i dnešní večeře.

Lázeňské nábřeží

3. října 2013 v 6:44 | Old Boy |  ostatní
Asi jste se procházeli po nábřeží Vltavy a obdivovali tu neskutečnou scenerii pražského hradu nebo se někteří z vás procházeli po nábřeží pařížské Seiny, ale po nábřeží říčky Šťávnice? Ale ano. O čem je řeč? Už jste doma. Pokud jste navštívili Luhačovice, tak vás procházka po něm určitě zaujala tak jako mne.
K říčce Šťavnici se dostanete snadno. Sto metrů od kruhového objezdu směrem k novému kostelu, jehož věž vám ukazuje směr, narazíte na menší, víceméně vietnamské tržiště. Popis není nutný. Je tu však možno koupit čerstvé domáci ovoce, letos třeba křížence broskve s meruňkou /sazenice prodává školka v Malenovicích u Zlína/ nebo pravý, nefalšovaný český česnek. Můžete se zastavit na zastávce vláčku, který hodinu co hodinu přepravuje turisty z lázní na luhačovickou přehradu, opět žijící plným životem po celkovém vyčištění.
Zastavili jsme a manželka projevila zájem se na přehradu podívat a tak jsme si opsali z jízdního řádu potřebné informace.
Když se tak dívám, měl jsem tento snímek nazvat Krmítko. Ten shluk kachen a prošedivělý pán jsou strůjci děje, ve kterém se kačeny nasytí a pán pobaví jejich krmením kousky chleba, který zabalil do ubrousku při snídani v restauraci. A kačeny nejsou samy. Pod vodou krouží hejno kaprů různých velikostí a snaží se uzmout co jen to jde. Lovit se zde samozřejmě nemůže, ovšem vložit nějaký vtip o rybářích mohu bez obav.
Baví se tři rybáři o tom, jaké úlovky kdo chytil. Prvni povídá: "Já jsem chytil tříkilovýho kapra." Druhý odpovídá: "Nic moc, já pětikilovou štiku." Třetí: "To nic není, já chytil dvacetikilovýho sumce" A ten první říká: "Že já blbec vždycky začínám první."
Tento mostek slouží mimo jiné témuž účelu. Vnučka už nakrmila a hopká před babičkou na druhou stranu říčky. A babička? Zdá se že to není tatéž, která přišla k doktorovi s otázkou: "Pane doktore, jak se prosím vás jmenuje ten Němec, co mi stále doma schovávává věci?"
"No přece Alzheimer, babičko, Alzheimer."
Balkony hotelu Litovel se pyšní zelení jako celé okolí. Hosté tu pobyt určitě považují za oázu pohody. Rozhodně pokud vím nepatří do kategorie, kde host koukne na účtenku a ptá se: "To je účet za oběd nebo mi chcete prodat celý hotel."
Hotel Miramare mě zajímal už proto, že jsem měl nastoupit na léčení právě sem a manželka na hotel Palace. Nakonec jsem usmlouval shodu termínu i hotelu a zakotvili jsme v Palace. Miramare je však také velmi pěkný a personál se určitě o hosty pečlivě stará, jako třeba pokojská, která hlásí recepčnímu: "Host na pokoji 12 se neustále hlasitě směje. Mám zavolat doktora?"
"Není třeba, stačí, když mu ukážete hotelový účet."
V cukrárně jsme si dali kávu a zákusek. Pravda, zákusek byl ve tvaru věnce a vynikala především jeho cena. Málem překonala vídeňskou kávu ve skle. A zaujal nás mladík, který položil obsluhující prodavačce otázku:"Máte perníkové srdce s nápisem Jsi moje jediná?"
"Ano, máme" špitne prodavačka.
"Tak pět kusů a zabalit, prosím."
Filuta.


Mezi těmi převislými břízami by to slušelo lavičce a její paměti s názvem Kéž lavičko, kéž bys promluvila. Dozvěděli bychom se třeba, jak jednou mladík šeptal své dívce do ouška: "Řekni mi miláčku aspoň dvě slova, která nás navždy spojí."
"Tak jo."
"Co tak jo?"
"Jsem těhotná."
Tak tady nabízejí pečená kolena po americku. Já bych to přepsal. "Pečem česká kolena, zdarma Plzeň točená."
Na druhou stranu ne. Nemáme rakety ani schopnosti na tenisové pinkání. Ovšem před očima se mě vyrojily kurty ve Valašském Meziříčí, kde jsem někdy v roce 1947 sbíral míčky a pomáhal správci kurtů panu Kaštánkovi při jejich úklidu a přípravě. Trochu jsem k tenisu přičichl, ale jen okrajově. Naposledy jsem měl raketu v ruce před patnácti lety na kurtech jednoho hotelu na Kanárech a s hrůzou zjistil, že doběhnout "kraťasa" těsně za síť zůstává v mých schopnostech pouhým přáním.
Nasycené kačeny na klidné hladině říčky rovněž evokují vzpomínky. Třeba na jejich lov na velkém rybníce u Jaroslavic na hranicích s Rakouskem. Jezdili jsme tam se správcem hospodářství státního staku Velký Karlov na podzim bryčkou, taženou dvěma koňmi, které kočíroval pan Valanec a psem Britem, který byl vycvičený na donášku střelených kačen z rybníka na břeh. Byl s námi i myslivecký hajný pan Lát. Posadili jsme se na hráz a čekali, až kačeny po hejnech vzlétnou směrem ke kukuřičným polím, aby se nasytili. A když hejno vzletlo zazněly první výstřely a gejzíry vody na hladině rybníka ukazovaly místa pádu střelených kačen Brit se skoro přetrhl a tak jsme si vezli domů vždy pět až šest kačen a byl druhý den dobrý oběd. Dnes už pan správce dávno nežije a na Velkém Karlově je nyní velká krokodýlí farma. Jeďte se podívat.
Tak vidíte, kam jsem se při té procházce po lázeňském nábřeží až dostal. Musím končit, protože bych vám začal vyprávět, jak jsem v roce 1950 na strojírenském veletrhu v Praze navštívil albánský pavilon, dal se do řeči s jeho reprezentanty, dostal za odměnu vyřezávanou sošku a noviny psaly, jak mladý učeň se zájmem obdivoval albánské produkty. A o tom vy určitě nechcete nic vědět.