Září 2013

Bublinky v lázních

29. září 2013 v 10:05 | Old Boy |  ostatní
Pokud se domníváte, že bude řeč o posezení v baru hotelu Alexandria u skleničky francouzské šampáňa Blanc de Blancs máte smůlu. Kromě žízně po životě dostavuje se často zde v lázních i opravdová žízeň, kterou ovšem zahnat popíjením z minerálních pramenů je problematické, ne-li zcela nemožné. Rozhodně trvá dlouho, než té či oné minerálce přijdete na chuť. Holt léčebná kůra je léčebná kůra a vedle procedůr je nezbytná.
Kde začít je jasné. Od Adama tedy u Vincentky, která má v kolonádě od roku 1948 zabudovanou halu, kde můžete příjemně posedět, shlédnout občas nějakou výstavu, popít studené nebo teplé Vincentky a koupit třeba pastilky, krční a nosní sprej, zubní pastu, koncentrát ke koupelím, sirup, hydratační krém, hydratační sprej atd,. To všechno na bázi Vincentky. A pokud hloubáte, proč zrovna Vincentka, odpověď je jednoduchá: koncem 18. století byl tento pramen pojmenován Vincentka podle hraběte Vincence Serenyiho, majitele zdejšího panství (1752-1810). A titulem Hlavní pramen se pyšní už od roku 1680.
Není se tedy čemu divit, že jsme prvně zakotvili s kelímkem v ruce právě zde.
Ta dáma v popředí v nepříliš decentním oblečení není jedna z návštěvnic. Je součástí výstavy prací žáků z odborné luhačovické školy.













Tvořivosti se meze nekladou a pestrost na tomto modelu přímo láká oči. Dáma za oknem nechtěně nabízí srovnání věku i oblečení.


























Návštěvníky láká nápaditost vystavených exponátů a je na nich vidět údiv nad tím, co všechno ty děti elektronického věku dokáží vytvořit.
Pokuste se se mnou odhalit myšlenku tohoto pestrého díla. V prvním momentu zaujme především "sněhový koberec", na kterém se předvádějí snové věže a věžičky z neskutečného světa a vzdálených zemí. Pak pohled sklouzne ke dvěma snímkům /nebo tabletům?/, které představují autorku u složiště krabic a krabiček. Čekají na uložení věží a věžiček a na stolku pak zůstanou jen symboly přírody, dvě borovicové šišky.
Dozvěděl jsem se také, že Střední odborná škola pořádala soutěž Machr svého oboru a kdo ví, zda právě některý z těchto exponátů nezískal nějaké ocenění.
Tu je ovšem to nejdůležitější, "výčep" Vincentky, která se jako jediná z luhačovických pramenů prodává lahvovaná v lékárnách a vybraných obchodech. Pokud nemáte nádobku na pití, můžete si koupit kelímek za 2 Kč. Vpravo si načepujete Vincentku teplou, vlevo studenou a uprostřed si můžete kelímek vymýt. Ti, kteří si nepřečetli nebo úmyslně přehlédli upozornění, že je zakázáno nalévat kyselku do plastových láhví si odnášejí i batoh plný půllitrových láhví.

U nejstaršího luhačovického pramene Aloiska, známého již před rokem 1770, jsme se zastavili už při korzu kolem ptačích budek ( http://admin.blog.cz/clanky/clanek/72971221) a tak stačí dodat, že i název tohoto pramenu má šlechtický původ v hraběnce Aloisii Serenyiové. Nejdříve tu byla studánka, pak kamenná jímka nadkrytá dřevěným pavilonem a v roce 1963 dostal svou dnešní tvář. Bohužel ztrácí na vydatnosti.
Když zahneme při návratu od Vincentky vpravo po cestičce, vysypané pískem, jsme u pramene dr.Šťastného.
Zájemců je spousta a ženy zřejmě někde slyšely, že bublinky z tohoto pramene přidávají na kráse a přitažlivosti. Je jich tu jako vos v letošním pozdním létě. Pramen má bohatou historii i když od jeho navrtání neuplynulo ani sto let. Nejdřív se jmenoval Gejzír a tryskal do výše kolem 20 m, byl později poškozen a znovu obnoven. No a děvčata? Nemohou nijak spěchat. Pramen jim poslouží pouze 5 litry minerálky za minutu.
Krátka procházka a na strání vidíme další pramen, Ottovku. Odpočinek na lavičce před výstupem k pramenu není povinný a je určen spíše k pokochání okolím.
Ochutnávka z tohoto pramene je prostá. Přidržíte kelímek pod neustále tekoucí minerálkou a pijete dosytosti. Tento prostý kamenný objekt nenapovídá nic o tom, že celá scenerie pramenu s kruhovým pavilonem, jak jej vidíme na předchozím obrázku, je symbolem luhačovických lázní.
Dvoukilometrový okruh s cílem ochutnat všechny dostupné prameny končí pramenem sv.Josefa. Je velmi mladý, nemá ani dvacet let a tak jsem si tu dal několik vydatných doušků. Uvidíme. Třeba omládnu.
Předcházející snímek ukrýval tajemství, které odhalíte až tímto snímkem. Pramen sv.Josefa je jen pár metrů od moderního kostela, který byl postaven v letech 1996 - 1997. Základní kámen posvětil v roce 1990 papež Jan Pavel II při své návštěvě Velehradu. Před kostelem je parkoviště, na mši můžete pohodlně přijet autem a pokud jste již v letech a v mládí vás rodiče vedli k náboženství, povzdechnete. Mnohdy bylo třeba jít do kostela i několik kilometrů horem dolem pěšky.
Do článku se nám vloudil další pramen sv.Josefa. Je rovněž pozoruhodný a možná viditelnější, než ten luhačovický. Tak si tipněte.
Prošel jsem si a ochutnal všechny přístupné prameny pro návštěvníky. Bublinkami nešetřily. Ovšem jsou tu i další třeba....
..Amandka, který je rovněž součástí kolonády a už se skoro nepoužívá. Je slaný a bublá, pěkně upravený a potěší oko. Dalších .několik pramenů se používá k inhalačním a koupelovým procedurám buď ve směsi nebo sólo. A tak s nimi přijdete určitě do styku, když si budete hovět ve vaně a na těle vám bude poskakovat tisíce bublinek. A jak se jmenují? Nový Jubilejní, Nová Čítárna, Nová Janovka a Elektra. Jsou tu i záložní, nepoužívané prameny, jako už zmíněná Amandka, Jubilejní, Vladimír, Elektra 2, Stará Vincentka a další. Pramenů nepočítaně.
Okruh se uzavřel a protože je poledne, zakotvím v restauraci. Dnes gulášovka a švestkové knedlíky. Konečně podle mého gusta. A navíc dvouhodinová siesta. Podle mne nejdůležitější součást léčebné kůry.

Lázeňská promenáda.

19. září 2013 v 15:33 | Old Boy |  ostatní

Pohled z okna po třech procedurách a venku bez mráčku. Kdo by to vydržel nad novinovou přílohou někde ve vestibulu nebo na pokoji. A tak si uděláme promenádu po promenádě. Když to časově do večeře nezvládneme, nic se neděje. Zítra je taky den a podle předpovědi se sluníčkem nad hlavou.
Kraťasy, tričko, sandály, kameru, foťák, peněženku a podat francouzskou hůl manželce. Můžeme vyjít.
Náš hotel je na počátku Bílé čtvrti, která je pojmenována podle barvy fasád penzionů napravo od cesty vzhůru k Aloisce. Tam máme také zaparkováno auto na nehlídaném parkovišti za 40 Kč denně. Plánek je natolik polopatický, že nemůžeme zabloudit.

Před hotelem se pyšní napůl zaschlý strom, který mě fascinuje svým zjevem. Bude už hodně starý a není se čemu divit, že je celý pokroucený. Vím o čem mluvím.
Z hotelu na ulici je to 21 schodů. Spočítal jsem je při jejich třetím absolvování a tentokrát jdeme dolů, takže žádný problém.
Na konci hotelu láká svými výklady k návštěvě cestovní kancelář Juhanka nabídkou různých zájezdů, suvenýrů, pohledů a dalšího obvyklého zboží, vyhledávaného turisty. No o pár stovek metrů dál je ještě informační kancelář s podobným zaměřením, kterou možná někdy také navštívíme.
I když je poměrně hustý provoz, silnici jde přejít snadno. Řidiči si uvědomují, že jsou v místech, kde se to hemží seniory s holemi v pravé nebo levé ruce a jsou ohleduplní. Kdo se trochu unavil nebo jej láká sluníčko, může usednout na lavičku a sledovat cvrkot. Nás lavičky nezlákaly. Jsme na počátku ulice dr.Šťastného, která je nejživější ulicí v Luhačovicích.
Když se ohlédneme, můžeme se podívat na místní radnici, která vévodí celému prostoru a je jen náskok od našeho hotelu.




No a je tu hlava na hlavě. Výklady obchodů, vchody do restaurací, všemožná lákadla a příslibem nízkých cen a perfektní kvality otáčejí hlavy procházejících k sobě. Levná menu, bramboráčky, langoše, gyros, všemožné grilovačky, likéry, vína, suvenýry, modní ošacení a boty, prostě kup si na co si vzpomeneš.
A nebo si chceš odnést památku, kterou si doma pověsíš na zeď vedle nějaké reprodukce? Není problém. Mrkni do peněženky, posaď se na hodinku a portrét je vyveden ve všech barvách.
A pokud hledáš ubytování jako možná tento pán, najdeš je snadno. Hotely jsou tu co padesát metrů a slibují hory doly
Květinový trojúhelník, na který jsme narazili, když rušná ulice vyústila do parku, který nás po své cestičce má přivést na Lázeňské náměstí nás přenesl do oblasti klidu a doufám, že pohled na něj i vás potěší.
Ušli jsme tak tisíc metrů a zajímavostí je za kilometr. A dokonce spočineme, protože cestička před námi se mírně svažuje a můžeme se podívat...
...na další informační panel, jak jsme na tom s orientací, i když po pravdě řečeno nejsme v Luhačovicích poprve.
Tady vpravo, prozatím cudně ukryt ve spoustě zeleně nakukuje Jurkovičův dům. Je to čtyřhvězdičkový hotel a má jakousi vyjímečnost mezi hotely v Luhačovicích zřejmě pro svou vyjímečnost a stáří. V tomto smyslu mu může konkurovat asi pouze další hotel, který dodnes ilustruje dobu první republiky, Alexandria, který byl nedávno rekonstruován.
Zahli jsme před hotelem doprava a ujistili se, že kaple sv.Alžbety stále stojí na témže místě jako před pár lety, kdy jsme se v ní byli podívat. Nijak honosná spíš milá a tím pádem přitažlivá pro oči i k zamyšlení.
Jen pár kroků a vstoupili jsme do stínu kolonády. I tady je plno obchodů, které nás moc nezajímaly, protože jsme se těšili na pavilon Vincentka a art galerii. Jsou natolik zajímavé, že si je prohlédneme někdy jindy. Dnes nemáme tolik času...
...a dokonce nám nezbyl ani na posezení na lavičce se sluníčkem na tváři.
To také proto, že nás zaujalo průčelí Jurkovičova domu a dávali jsme dohromady, co vlastně o Jurkovičovi víme. Byl to Slovák, který svými architektonickými pracemi do jisté míry lázně Luhačovice vynesl na výsluní. Bylo to v letech 1902 až 1914. Je překvapivé, kolikrát se tady svými díly "podepsal". A tak si to připomeňme.





Kromě výše uvedeného domu vám představím další skvosty. Tak toto je Chaloupka, vzniklá z rekonstrukce domu v roce 1902. Stojí dodnes na lesnatém svahu nad Janovým domem. Až tam jsme ovšem nedošli a po Janově domě prozatím jenom pátrám.











Jestřabí bylo postaveno v roce 1903 a v současnosti slouží jako komfortní hotel pro lázeňské hosty.






Hudební pavilon byl původně umístěn na Lázeňském náměstí, později se přestěhoval poblíž vily Jestřebí. Využití je jasné: občas hudební produkce a krásné místo k odpočinku a zamyšlení.







Toto býval před rokem 1909 Jestřábský mlýn. Jeho rekonstrukcí vznikl díky Jurkovičovi Vodoléčebný ústav.





Sluneční lázně jsou dnes pouze chráněným památkovým objektem a neslouží svému účelu jako za první republiky.Už tenkrát se hosté chtěli koupat, opalovat, sportovat, bavit a užívat si života. To všechno jim tato plovárna dopřávala.

A mohli bychom pokračovat. Je tu třeba vila Valaška v Pražské čtvrti, vila Vlastimila, Slovácká búda /v roce 2002 shořela/, nebo Mlékárna, kde nyní stojí Divadelní kavárna. Po Jurkovičových stopách, a nejenom v Luhačovicích, se snadno vydáte , když zaklepete na google. Vraťme se však k naší promenádě. Opustili jsme ji na Lázeňském náměstí.

Ve Společenském domě i před ním /v levém rohu vidíte část židlí v hledišti/ se odehrává spousta kulturních i společenských události. Koncertují tu různé orchestry, probíhají slavnosti, besedy s významnými osobnostmi /ovšem ne politiky/ a je to jedna z nejvýznamnějších budov na Lázeňském náměstí.
Zahradní architektura je zde na vysoké úrovni a péče o trvalé i vysazované rostliny výborná. Chlubí se i zajimavými výtvory, jako třeba tímto džbánkem u Jurkovičova domu.
Ukryt ve stínu větví vzhlíží na své časem rozkvetlé dílo dr.Šťastný, který byl jedním ne-li nejvýznamnějším budovatelem lázní.
A kam teď. No zpět do hotelu, za hodinu bude večeře a to zase bude zážitek. Určitě vařená nebo dušená zelenina k tomu něco. No a po večeři trochu klábosení a klidná noc. Určitě se mmě bude zdát o čabajských klobásách, pečeném bůčku a grilovaných pstruzích.

Lázeňský ptačinec.

15. září 2013 v 11:24 | Old Boy |  ostatní
Když se tady v Luhačoviccích vydáte na procházku, čeká vás mnohdy překvapení. Nám se to stalo a tak se o ně s vámi podělím. Tentokrát už mám v archivu dostatek fotek z tohoto pobytu a tak už lázně nebudou tak suchopárné jako v minulých článcích.





Padesát metrů od našeho hotelu zahnete vlevo, nadechnete se a dalších padesát metrů. S dechem musíte šetřit, protože cesta je pořádně do kopce.

















Vpravo mezi závojem zeleně se chlubí svou výškou stříbrný smrk, který mně něco připomíná. Hned jak se vrátím na hotel mrknu do zrcadla.

















Stoupání do kopce jsme zvládli jen s jednou zastávkou a vydali se vpravo po cestičce, občas lemované lavičkami s krásným výhledem na okolní přírodu.














Míjíme tohoto staříka a stromořadí i zelená lučina potěší oko.














Průhled mezi smrky už má nádech podzimu i když teplota na slunci šplhá ke třicítce a houby se vzpamatovávají po dlouhém, úmorném suchu.

















A tady je důkaz. Pravda, nenašel se nikdo, kdo by porušil tu krásu kolem pařezu, který už určitě pamatuje nějakou tu desítku let.




















Copak, copak. Ptačí budky a kde? No jistě na stromech. Tak to je to překvapení. A tak se trochu porozhlédneme.



















Poutač napoví vše. Okrašlovací spolek Calma se v Luhačovicích stará o to, aby se ptáčci zpěváčci i nezpěváčci měli dobře, pěkně cvrlikali a činili potěšení všem lázeňským hostům, kteří si vyšli po lázních na procházku.


















A tady je už první budka, která připomíná chaloupku. Bude jich cestou několik a tak si při jejich prohlížení můžeme něco říci o spolku Calma.



















No a je tu další upozornění. Počkáme chvíli na lavičce a mrknemě na město v povzdáli a na onu Calmu.

















Začneme od Adama, vlastně od Evy. Proč se spolek jmenuje Calma? Toto pojmenování je oslavou Marie Calmy Veselé, pěvkyně a spisovatelky, která na počátku dvacátého století ve zdejších lázních působila.






















Kdybychom navštívili lázně v květnu, mohli jsme se zůčastnit Slavnosti ptačích budek. Třeba příště. Další slavnosti budou 2. až 4. května 1914 jako oslava Mezinárodního dne ptactva.















Spolek připravuje na příští rok další rozšíření budek a krmítek a různé novinky. Přivítá dobré nápady. Pokud vám něco bleskne hlavou, napiště na gabinagergelova@seznam.cz.



















Na součásném stavu se podíleli architekti, studenti, výtvarnici i kutilové z celé republiky.


















Celá trasa, na které je umístěno přes 80 budek a krmítek měří 3,5 km. Použité materiály a tvary jsou různé a přispěli dokonce i školáci.


















S nápady se nešetřilo a jde o to, zda symbol kytary představuje ptačí zpěv, doprovod španělských kastanět nebo vypalovačku nějakého rockera.




















Tak tady se bude krmit jedna radost.Krmítko je nízko nad zemí a skoro každý procházející má v kapse rohlík, který zbyl od snídaně.



















Tento nápad přinesl pro návštěvníka budky i jakousi terasu, kde může pobýt třeba se svou družkou, případně družkami. Nic proti tomu.






















Na budku se dostal i Fantomas. Z toho usuzuji, že autor už má padesátku hodně dlouho za sebou, protože kde ty fantomasovské časy jsou.


















A toto je tečka za budkami. Tři pařezy. Ale stejně. Nepřipadají vám krásné a ještě navíc v počtu velmi frekventovaného až kouzelného čísla tři?




















A kam jsme došli? Jen čtěte, dovíte se víc přímo z poutače. A jak Aloiska vypadá? Sklopte oči poněkud níže.





























To je ona. Vyvěrá vlevo pod okrouhlými schodky a můžete si načerpat kdy chcete a kolik chcete. Pokud se chcete opravdu pokochat, skočte si na http://www.virtualtravel.cz/luhacovice/pramen-aloiska.html
Po takové procházce vás nebolí nohy. Možná oči. I já jsem nějakou únavu nevnímal. Dojmy ji zcela vymazaly. A abych nezapomněl. K ostatním pramenům se vypravíme někdy příště.


















































Lázně bez bázně

8. září 2013 v 7:14 | Old Boy |  ostatní

Pokud se chcete dovědět, co vás může potkat pokud dostanete lázně a projdete první lékařskou prohlídkou v nich, pak jste na správném místě, pokud ne, pokud ne, odklikněte storno.
Seznam mně navržených procedur zřejmě respektoval sled postižení mého těla různými operacemi v předešlých letech. Pouze inhalace a ogygenoterapie do toho nějak nezapadaly. Inhalace, nic nov=ho pod sluncem. Už jako malých chlapec jsem si jich užíval vždy, když jsem se nachladil třeba tenkrát, když led byl ještě příliš tenký a voda příliš studená. Matka nalila do lavoru horkou vodu, do ní nasypala hrst soli, strčila mě hlavu nad lavor a celou tuto sestavu překryla vlňákem. Pokud nevíte co je to vlňák pak sděluji, že je to čtvercovitá tkanina utkaná z vlny o rozměrech tak 150x150 cm, ozdobená třásněmi a dnes je vidět pouze v muzeích případně na ramenou indiánek v Peru. Lázeňská inhalace probíhá daleko moderněji. Posadí vás před přístroj, ze kterého čouhá gumový nádstavec a z něj syčí pára z připravené tekutiny. Sedm minut dýcháte zhluboka nosem, pak nádstavec vyměníte a dýcháte-inhalujete ústy. Je to příjemné i když jsem na ně musel devětkrát. A co to vlastně je? Dosud jsem to také nevěděl, ale teď už vím, že je se jedná o léčebnou kůru vdechováním kyslíku. Je to jednoduché. Sednete si do křesla, dostanete hadičku, jeden její konec nasadíte na přístroj, druhý přes uši dvěma výstupky vtisknete do nosu. A pak půl hodiny dýcháte, čtete třeba noviny a je to. Pomáhá to obdivuhodně: při bolestech hlavy, nechutenství a únavě, poruchách spánku, depresích, zrychlení tepové frekvence, terapii zhoubných nádorů, chronickém akné, onemocnění plic a průdušek a při zvýšené nemocnosti vůbec. Pěkná škála využití. Protože mně to dělalo moc dobře zjistil jsem si, že si přístroj mohu koupit za cenu 20 až 80 tisíc korun. A tak mně sklaplo.
Mluvit o částečné masáži je asi nošením dříví do lesa, protože jistě každý z vás už nějakou prodělal, třeba i úplnou, thajskou, bylinkovou. Druhů jsou desítky a všechny přinášejí příjemné uvolnění. Užil jsem si jich rovněž devět.
Parafinových obkladů bylo osm a při prvním jsem vyjekl, jako kdyby mne štípla vosa, kterých je letos jako much. Obklad se vytvoří nahřátím parafinu, nalitém na plastovou folii, nechá se vychladnout na 42 stupně C a přiloží se na místa, která to potřebují. Mně to plácali na kyčelní klouby aby mně nebolely při minitůrách, které ještě zvládám v Norsku. A to vyjeknutí? No přece teplota placky podobné bramboráku.
Co by to bylo za lázně bez lázně ve vaně a tak jsem jich sedm absolvoval. Byly uhličité a pokryly za těch 15 minut, kdy jsem si bez pohybu lebedil ve vaně, celé tělo. Tak ty jsem si nenechal ujít. Byly velmi příjemné a osvědčené. Pomáhají prokrvit celé tělo včetně mozku, povzbuzují imunitní systém, snižují krevní tlak a pulz, jsou dobré po infarktu a pomáhají při bolesti zad, svalů i kloubů. Komu by se to nehodilo. A protože si takovou koupel mohu užít i doma honí se mě už několik dní hlavou, že si koupím pár tablet a napustím vanu v koupelně.
Další procedura je trochu ouvej. Plynové injekce nebo chcete-li pneumokumptura. Minijehličkou vám vpraví pod kůži malé množství kysličníku uhličitého a ten vpich, to je to ouvej. A pak už se můžete těšit, že vás přestanou bolet klouby, když si dopřejete těchto procedur aspoň deset jako já.
A pro mne ještě byly diadynamické proudy. Také kolem deseti. Účinek proudu, dodávaného přístrojem na kyčel mně připomínal pocit, jako když jsem sedl kdysi do mraveniště s holým zadkem. Kloub přestal na čas zlobit, takže dobré, ne?
A když si tak znova promítnu tu plejádu procedur, které jsem absolvoval napadá mne, že o pár let omládnu. A to by bylo terno. No uvidíme.











Lázeňské intermezzo

6. září 2013 v 7:19 | Old Boy |  ostatní
Intermezzo je podle slovníku cizích slov příhoda nakrátko přerušující hlavní děj. Taková příhoda mne potkala včera večer když jsem pustil televizi se seriálem Četnické humoresky a v titulku se objevil název stejný, jaký jsem použil k dnešnímu článku. Četnický praporčík Arazim si se svou přítelkyní jede na dovolenou do lázní a i tam jej pronásleduje jeho profese.
Přes všechny slasti pobytu v komfortním hotelu, taneční večery /na jednom z nich vyhraje taneční soutěž/, i rozkoš, kterou skýtá postel s jeho přítelkyní, stále mu něco chybí. A tak se chtě nechtě nachomejtne k jedné vraždě a k velké nelibosti partnerky si z vyhřáté postele a od masáží a koupelí sem tam odskočí k vyšetřování, aby v závěru pachatele odhalil.
Už námět sám mne potěšil. Tak Arazim si také jede užít do lázní! Zbystřil jsem pozornost když jsem viděl, jak se kochá v bublající vaně a jak mu masér masíruje ztvrdlé svaly. No a šel jsem do kolen, když se na obrazovce objevila kolonáda a Jurkovičův dům. Luhačovice! To snad není pravda. A hned mně naskočila další podobnost. V sobotu jsem neodolal a vypravil se domů do Kroměříže abych zkontroloval zahrádku, případně udělal pro ni to neodkladné. Podobnost čistě náhodná?
Další intermezzo přinesl telefon. Můj přítel ze slovenské Bojnice mně zavolal, že by za námi do lázní přijel s manželkou tak na dva dny a mohli zavzpomínat na to co bylo a probrat to, co momentálně je. To víte, že jsem to přivítal a během hodiny jsem zajistil ubytování v Penzionu Charleston /750 Kč/noc/dvojlůžko/. Přátelé skutečně přijeli, voněli klobásami, které nám přivezli spolu se všemi novinkami, které se nastřádaly v jejich rodině od našeho posledního setkání. Luhačovice znali z pobytu před pár lety a tak jsme se soustředili na procházky se zastávkami na kávu, pohár nebo bramboráček a probrali všechno, co se děje od Šumavy k Tatrám. Po dvou dnech odjeli a my opět zapadli do stereotypu, který nám předkládal návštěvy procedur a restaurace ke snídani, obědu a večeři. A tak je počítač, na kterém dnes píši tento článek jakýmsi vykoupením z nouze.

Lázeňský švihák

4. září 2013 v 9:10 | Old Boy |  ostatní
Abych se stal lázeňským švihákem, na to jsem měl myslet před třiceti lety, dnes už je slunce za obzorem. Pozdě bycha honit. Pravda, do kufru jsem uložil několik bílých košil, několik decentních kravat, dlouhou bílou šálu, zapůjčenou v divadelních rekvizitách, lakýrky a tmavý oblek s dvouřadovým sakem. Nicméně, když jsem vstoupil po prve do haly u recepce, dýchla na mne zcela jiná atmosféra, než ve které by se švihák dal čekat. Pánové v kraťasech, tričku a sandálech bez ponožek se pohybovali suverenně po celém hotelu i při obědě a večeři. Rovněž v baru to vypadalo podobně a tak jsem kufr s oblečením zase zavřel a blahopřál si k rozhodnutí vzít si sebou do lázní dvoje kraťasy a několik triček a různými nápisy v různých jazycích.
Usazen v pohodlném křesle jsem v hale pozoroval manželské páry, vzájemně se podpírajících, naslouchal cvakání francouzských holí a štěbetání dam, které seděly poblíž a stačily se za těch pár dní seznámit natolik, že si vzájemně vyměňovaly popis svých zdravotních potíží, recepty na všechna možná jídla i chlubení se vnuky i pravnuky. Jedna, která ještě pamatovala první republiku, se svěřila se vzpomínkami na předválečný pobyt v lázních Poděbrady a večerní návštěvy tančírny, kde hrál orchestr R.A.Dvorského a sálem se linuly písně typu "Proč se na mne modré oči smály" nebo "Děkuji, bylo to krásné". Šviháků tam bylo plno s nadítými peněženkami i holým zadkem.
No je tu v Luhačovicích i hotel Alexandria s barem ve stylu třicátých let minulého století, ovšem nahlédl jsem jen přes dveře a potom na nabídku. Zjistil jsem, že pro tento bar jsem ten druh návštěvníků s holým zadkem a odpochodoval na dva bramboráky do bufetu.
Tak nevím. Švihákem se asi nestanu, ledaže......Dobrá rada nad zlato. Předem děkuji.

Lázeňský konfort

1. září 2013 v 7:27 | Old Boy |  ostatní
Konfort, to je moje i když jsem si ho v životě moc neužil. Ovšem v hotelu, který má na klopě čtyči hvězdičky a je asi nejmajestátnější budovou v lázních luhačovice by měl být samozřejmostí. A byl?
No v recepci byli milí, dva výtahy fungovaly, pokoj v šestém patře nás přivítal příjemným vzhledem a abych jej mohl prohlásit konfortnímm, tak nad tím jsem chvíli váhal. Jeho velikost tak čtyři krát čtyři metry /pokud mám dobrý odhad/ měla co dělat, aby pojala dvě válendy, dva stolky, jeden stůl a nevalně vyhlížející stojatou lampu. Kufry po vyprázdnění byly tak zpláclé, že se naštěstí vešly pod válendy. Jiné místo nebylo. Moje pochybnosti nabyly na váze když jsem ve skříni objevil nějaké pokrčené papíry, z nichž se vyklubaly instrukce a pobytu na pokoji a možnosti služeb. Dobře vybavená koupelna byla normální tak jak je v hotelech obvyklé, na stěnách dva nevýrazné obrázky a nic navíc. Vzpomněl jsem si na pobyt v bulharských lázních Sandanski, které jsem kdysi v sedmdesátých letech navštívil při turistické cestě s Čedokem. To bylo jiné kafé. Kromě normálu navíc psací potřeby, sedmička vína, župany, na stěně několik reprodukcí, křesla jako pro Rotchilda a v koupelně zrcadlo velké jako šatní skříň, které mne reprodukovala jako fešáka a málem jsem se do sebe zamiloval. To bylo ovšem před možná čtyřiceti lety.
Zklamán pokojem vypravil jsem se do haly hotelu a usedl do pohodlných proutěných křesel, vystlaných polštářky. Pohledem po hale jsem zhodnotil recepci a vyzkoušel ochotu personálu. Ta byla nesporná a děvčata čile konverzovala i s Němci a Rusy. Málem každé místečko po celé hale bylo obsazeno stohami propagačních letáků, které informovaly ale i lákaly zejména na pobyt v lázních nebo kulturní a společenské akce.
Restaurace po mé pravé ruce slouží zřejmě pro klientelu z ciziny a hosty, kteří si zaplatili navíc patřičný příplatek. Tam jsem prozatím nevstoupil a tak nemohu sloužit s bližším popisem. Ovšem Rusové, se kterými občas jezdím výtahem říkají, že eto očeň charašó. Po mé levé ruce je kavárna, rozdělená na dvě části: pro samoplátce a klienty zdravotních pojišťoven. Takže se stravujeme v té druhé a jsme i v druhém pořadí, pokud se obsluhy týče. Konfort chybí, jídlo je dobré leč poznamenané dietami. Prozatím nebyly ani jednou čabajské klobásy nebo ďábelské tousty. Jídlo se podává na dvě směny a my, co jsme v té druhé trpíme nedodržováním času, který je stanoven na podávání jídel. Takže také nic moc.
Komfort jsem nenalezl ani na terasách, které působí ošuměle a jejich návštěvnost vzhledem k tomu je minimální. Je zřejmé, že hotel je už za zenitem své slávy a že čeká na mnohamilionovou injekcí, která by jej postavila do řady mezi hotely a dokonce i penziony s mohem komfortnějším vybavením.
No nevadí. Podívám se do města, které při pohledu z terasy vypadá jako lidské mraveniště.