Červenec 2013

Rostou? Rostou!

23. července 2013 v 7:52 | Old Boy |  vzpomínky
Každý z nás má asi svého koníčka a ten kdo nemá, dobře mu tak. Já jsem jich v životě osedlal nepočítaně, ale jeden byl velmi zajímavý a zároveň užitečný. Do lesa na hřiby, jak se u nás říkalo, mne otec vodil hned už jak jsem dokázal rozeznat smrkovou šišku od smrže obecného. Chodili jsme buď do lesa, který byl od naší chalupy cca 500 m a říkalo se mu "háj", nebo kousek dál "na panské", tedy do lesa, který vlastnil majitel meziříčské pily pan Křižan.
Cestou do háje jsme chodili přes louku, která byla porostlá jahodníkem a stávolo se, že tam bylo jahod jako když naseje. Obyčejné lesní, nebo i rarity, kterým se říkalo bujavice. Zřejmě proto, že měly větší plod a bujnější růst.
To nás ovšem nechávalo chladnými, protože dnešní výprava měla zcela jiný účel. Byla to však výzva jak využít volný prázdninový čas a nasbírat jahody zítra a třeba je prodat v Meziříčí na trhu.
Chodili jsme brzy ráno už když se rozednívalo. Když rostly naplno, sbírali jsme "kuřata" /lišky/, hřiby/smrkové/, synáky /hřib kovář výborný na omáčku/ a otec se tetelil radostí, když se nám podařilo někde na okraji lesa najít pár žampionů/pečárka/. Miloval je v polévce a takový nález považoval za vrchol dne. Na hřiby jsme měli "svoje místo". Bylo v houští tak desetiletého smrčí a někdo na něm zanechal starý, zrezivělý pekáč. A podle něj jsme věděli, že jsme tu a určitě najdeme aspoň deset krásně urostlých, zdravých hřibů.
Kuřata rostla v "hejnech" po celém ještě nevzrostlém lese. Tu jsme se vždy hodně zdrželi, protože jsme je sbírali a čistili ještě když byly malá a potřebovali jsme aspoň kilo, protože z nich byla nejlepší smaženice. Kozáky a křemenáče jsme našli občas u potůčku, který protékal lesem a byl vrouben břízami a osikami.
Na okrají vzrostlých smrků jsme obyčejně "ulovili" nějakého kováře a bedel tam bylo jako kmínu v ranných bramborách. Les se ovšem hemžil spoustou dalších druhů hub jedlých i nejedlých. A ty mně učil otec poznat. Z těch jedlých nebyl žádný problém poznat klouzky. Kloboučky se jim leskly slizem a lepily ažaž.Celá plejáda holubinek na tom byla podobně. Stačilo je nalomit a v ruce se drobila. "Kravěnka"/ryzec kravský"/ se zase chlubila bílou šťávou, která se z ní řinula po nalomení. Smrže jsme občas našli, ovšem jen vyjímečně. Mezi Valachy se jim zřejmě nedařilo.
Jedovaté houby jsme moc neřešili. Muchomůrka zelená se v lese vyskytovala a poznal jsem ji na první pohled, takže byla tabu. Velice líbivá byla muchomůrka červená a je zajímavé, že v té době se vůbec nesbírala muchomůrka růžovka, zvaná lidově masák, která je dnes velmi oblíbená.
Když se zadařilo a vykračovali jsme k domovu s plnými košíky, už po cestě jsme se domlouvali, co a jak bude se sesbíranou úrodou. Z kuřátek samozřejmě k večeři smaženice na cibulce a s ještě teplým odpoledním chlebem od pekaře, na oběd řízky z větších praváků s novými brambory, omaštěnými máslem. To byl úkol pro maminku. My pak všechny ostatní úlovky krájeli na pláty, rovnali na rozestřené noviny k sušení a ukládali je na starý stůl na půdě. Za tři dny byly na troud suché.
Když jsem začal chodit na gymnázium "přičichl" jsem k houbám daleko víc. V přírodopise nás učil pan profesor Svoboda, vášnívý mykolog. V sezoně jsme nosili do hodiny houby, které jsme neznali a on nám vysvětlil, co jsou zač, co s nimi a podobně. V té době jsem také donesl domů největší "úlovek". Před pár dny byla průtrž mračen a já se vypravil s kamarádem, spolužákem z gymnázia na ono "panské", o kterém jsem se již zmínil. Na stráních těchto lesů bylo tolik "hřibů", že jsme je neměli ani do čeho skládat. A tak jsme vysvlékli košile, na spodu udělali uzel, naplnili houbami a pak přehodili na záda a rukávy sloužily jako popruhy. To byla sláva!
Jindy jsem byl na prázdninách u kamaráda Chrastiny na Slovensku někde poblíž Lúk pod Makytů. Jeho rodiče tam ještě měli statek/bylo to v roce 1947/ a tak jsem tam asi týden pobýval. Kromě všech možných klukovských radovánek jsme se vypravili i na houby a každý nesl košík s uchem na sběr brambor. Za hodinu jsme se vrátili a koše byly vrchovaté "dubáky". Nic jiného jsme nesbírali. V dubovém lese samozřejmě ony "dubáky" dominovaly.
Houbaření věnoval i když jsem studoval na Vysoké škole zemědělské v Praze. Když nastala v létě sezona, byl jsem obvykle někde na venkově na praxi a do lesa byl obyčejně jen kousek cesty. Problém však byl s tím, co udělat s houbami, kterých bylo obvykle hodně. Tak jsem večer místo u stolu v hospodě seděl za stolem ve své cimřičce a krájel houby na sušení. V zimě se docela hodily, zvláště do bramboračky nebo smetanové polévky.
Kdysi, to už jsem pracoval jako mechanizátor v Hrušovanech n.Jev. jsem se vypravil s Gazem a řidičem na kontrolu kombajnů, které byly koncem srpna na výpomoci v oblasti Vyššího Brodu na Šumavě. Zrovna ten den však kombajny pracovaly za drátěnými zátarasy, ovšem jelikož jsme byli vybaveni propustkou a navíc velitel roty souhlasil s našim vstupem, zdrželi jsme se u "hlásky" jen pár minut. Bylo dopoledne, rosa ještě neoschla a kombajnéři buď poléhali ve stínu, nebo hledali v přiléhlém lese houby. Přivítali nás s nadšením zejména proto, že jsme tajně přivezli pětilitrový demižon "druháku" a na oplátku se všichni včetně nás vypravili sbírat houby, kterých bylo tolik, že jsme mnohé rozšlápli. Abychom přenesli nasbírané houby do auta, půjčili jsme si od pohraničníků stanovou celtu, do které se houby taktak vlezly. A odpoledne jsme upalovali domů a těšili se, jak překvapíme manželky.
Když jsem se přestěhoval do Kroměříže nastal s houbami utrum. A tak jsme jezdili na telefonické vyzvání k bráchovi na chalupu, která se choulila na lukách v Beskydech nad Valašskou Bystřicí, kde v lesích "úrody" byly bohaté a málem se nevešly do kufru auta. Raritní úlovek jsem zažil, když jsem jednou našel jedenáct praváků v lese pod zavátým igelitovým pytlem.
No a houbařský ráj? Rozhodně v Norsku. Norové houby neznají, nesbírají a mají hrůzu z toho, že by se mohli otrávit. A tak jsem už několikrát zažil situaci, že jsme při chůzích po horách sbírali houby skoro na každém kroku, mezi kamením i na okraji fjordů. Když jsme měli plné batohy, tak jsme z nich odhazovalo méně pěkné houby a nahrazovali je pěknějšími, právě nalezenými tak dlouho, až nás to přestalo bavit.
No vidíte. A na otátku jestli rostou jsem neodpověděl. Ano, rostou! Možná na Ukrajině nebo na Sibiři, odkud jsou fotky, které jsem vám prezentoval. U nás ještě podřimují a možná podhoubí spálí nastávající vedra, která až tak nemiluji. A pokud jste dočetli až sem, mám pro vás dárek. Když pošlete svůj e-mail rád vám pošlu velmi zajímavý a podrobný atlas hub.
A jak se máte? Já dobře, jen aby se počasí změnilo a začala houbařská sezona.