Červen 2013

Mejl kamarádovi

30. června 2013 v 7:26 | Old Boy |  ostatní
Předmět: je totiž neděle a mám dost času

Zdravím a potvrzuji, že předmět tohoto e-mailu je skoro pravdivý, protože přece jen to trochu podmračené ráno dává možnost napsat pár vět o situaci, ve které se nacházím já i moje žena po úraze. Moje životní družka se už pohybuje jako ryba v louži po povodni a očekává, že ji někdo přesadí zpátky do řeky nebo rybníka a bude plavat docela normálně tak jak byla zvyklá. Svědčí o tom i včerejší oběd, který bez mé pomoci uvařila a připadal jsem si jako na posvícení /hodech, pouti/ - drůbeží polévka s mladou zeleninou, dozlatova upečená husa, houskový knedlík a nové zelí. Dezert? Jahodový koláč. Decinka vína byla červenou tečkou za tím hodováním a v následující siestě se mně zdálo o ráji, ve kterém přichází Eva nikoliv s jablkem, ale s tácem uvedené krmě. Denně prohlížím předpověď počasí na trase, po které se před týdnem vydali moji kamarádi z Expedice oksroN. Přeje jim a mají za sebou už Litvu, Lotyšsko, Estonsko, tři dny v Petrohradě a přes Helsinky a Švédsko se prokousávají do kempu v norském Kjellinstraumen. Dobře jsem jim to naplánoval v domnění, že si s nimi užiji, no to všechno odnes čas. Místo toho se poflakuji po firmě, pilně se brodím v blátě na zahrádce a sleduji, jak se vyvíjí náš pravnuk Jiříček /děda Jura, vnuk Jirka/. Také se zajímám o nastávající vystoupení vnukovy skupiny Ad libitum na festivalu v Plzni. Bláto na zahradě se změnilo v tvrdý škraloup a tak jsem nabrousil motyky a začal rostlinám sázet vzduch. Letos mají růstový švih a tak nestačím sklízet a konzervovat. Jahody končí a končily v mrazáku, na koláčích, v koktejlech i namíchané se smetanou. Nové brambory se už čtrnáct dní nabízejí skoro každý večer, aby dodaly pohodu k nepohodovým zprávám v televizi tím, že budou uvařeny, polity máslem a spřízněny s plnotučným mlékem. Zeleninová polévka nejeví známky chudoby: hrášek už dozrál, mrkev je jak palec, petržel a celer mají hojně listí, libeček jakbydal, malinké brambůrky v ní chutnají náramně. Tož proč ji neuvařit i dvakrát v týdnu. Meruněk bude habaděj pokud je ovšem neponičí kroupy. Pak by ovšem bylo habaděj meruňkovice. Pro jistotu nachystám sklenice na kompoty a džem. Budou potřeba i na sterilované okurky a kvašáky, které s oblibou nakládám do kameninového hrnce a konzumuji v domnění, že mně vylepší už tak nahlodanou pleť. Programový kadlub navršen až po okraj a jenom doufám, že mně žena už bude moci pomoci a právě tady je ten otazník. Co když jí schválí lázně? A co když mně přesvědčí, že bych se měl zprocedurovat i já? Pravda. Když mě bylo čtyřicet, nijak mně do lázní nehnala ba právě naopak tvrdila, že jsem zdravý jako rybka. Ale teď? Vedle francouzské hole bych jí mohl být dobrou stabilizační pomůckou. No uvidíme. No a protože se blíží sedmá zaskočím na zahradu pro misku malin. Budou dobré na odpolední občerstvení jako horké maliny s nanukovým dortem. Chtěl bys mít moje starosti, viď! Věřím. Přesto na večeři zkusím topinky s novým česnekem, kečupem a valašským špekem, osmaženým dohněda. Tak se měj.

Jahodové potěšení

9. června 2013 v 8:09 | Old Boy |  ostatní
Nastal jejich čas. Jahody. Dvakrát jsem je přihnojil, třikrát okopal a dvakrát zalil. V posledních čtrnácti dnech jsem už zalévat nemusel a dozrávající jahody měknou a hnijí, protože deště bylo až příliš a není ještě všem dnům konec. No ale červenají se na celém záhoně a nasbírat denně kilo není žádný problém, stačí se ke sběru přesvědčit. A tak jsem se včera přesvědčil a kilo jahod je v ledničce připraveno na každoroční vstup do jahodové sezony. Budu péct dort. Pojďte mě pomoci.
Jahody už mám a v ledničce určitě najdu 6 vajec, 15 dkg práškového cukru a 15 dkg hladké mouky. Oddělit žloutky o bílků určitě umíte a já taky. Žloutky umícháme do pěny s cukrem a z bílků ušleháme sníh. Lehce smícháme s moukou, vymastíme plechovou formu a zapráčíme hrubou moukou, směs nalijeme do formy a šup s tím do trouby. Než se korpus upeče dozlatova připravíme si náplň, kterou později namažeme do 2x na plocho rozřezaného korpusu. Samozřejmě ji musíme připravit tak, že smícháme další cukr /dle chuti/ s 25 dkg másla, na kostičky nakrájenými jahodami až se směs začne pěnit. Pokud vás bude bolet ruka, nevadí. Nahradí to dobrý pocit z práce a pochvala od k dezertu pozvaných. No a pak už jenom tuto náplň namažeme do rozkrojeného korpusu a potřeme rovněž boky a horní plochu. V horké vodě ohřátým nožem vyznačíme, kde se bude dort /teď už tento název můžeme použít/, rozřezávat na klínky. Tečku za dílem učiníme tak, že plochu klínků ozdobíme půlkami menších jahod. A je hotovo. Jak jednoduché a chuť? Fantastická, zvláště pokud byly jahody dobře vyzrálé. Dort by mohl vypadat takto:

Až na detaily odpovídá mému receptu a fotku mně poslala jedna čtenářka, který jsem tento dort poradil. A pokud jste dostali na něj chuť /proto tak velká fotografie/, tak si skočte na zahrádku nebo do obchodu pro jahody, otočte se na hodinku v kuchyni a užijte si. Pak už budeme jenom očekávat děkovné dopisy.
A pro zajímavost. Tento "obřad" provádím už víceméně přes třicet let. Ani se mně tomu nechce věřit.

Psina

7. června 2013 v 6:59 | Old Boy |  vzpomínky
Nevím jak se to stalo, ale najednou mě vytanulo na mysli ono slovo, použité v názvu článku, psina. Nenarazil jsem na ně v časopisech a jiném čtení už mnoho let a je asi už zcela zapomenuté a proto vysvětlím, že se jím označovalo činnost s kupou veselí. Takové veselí bylo asi přičleněno skotačení psů, no a to už jsem jen krůček od toho, co psi znamenali v mém životě, ovšem psina to bude jen částečně. A aby článek nebyl tak suchopárný, použil jsem některé psiny z jedné prezentace, kterými mě zaplavují přátelé i nepřátelé.
V počátku čtyřicátých let minulého století jsem ještě nesahal žábě po pupek a obecná škola mne čekala až za rok. Užíval jsem si života spolu s bratrem, který byl o dva roky mladší a našim největším kamarádem byl domácí voříšek se jménem Punťa.
Byl velký jako za groš kudla, ale chytrost mohl rozdávat. Protože jsme bydleli tak kilometr od vesnice naučil jej otec kousku, který udivovas celou vesnici. Celý rok Punťa doprovázel otce na cestě do obchodu se smíšeným zbožím, pokaždé mu v obchodě pověsili na krk sáček s lehkým zbožím a dali na žvýkání jednu karamelku. A karamelky on k smrti miloval. Po roce už byl tak vycvičený, že když mu otec pověsil na krk prázdným sáčkem a vzkazem pro obchodníka, žida Izáka Nídrleho, vyběhl jako splašený směrem do vesnice a za půl hodiny byl zpět s pěti rohlíky a kostkou kvasnic v pytlíku. Dostal další karamelku a slintal blahem.









A za pět let, přesně 5.5.1945 kolem páte ráno nás celou rodinu spící v mokrém krytu, vyhrabaném v břehu potoka, vzbudil štěkotem Punťa a upozornil nás, že po silnici u našeho stavení projíždí první tank Rudé armády, která osvobozovala Valašsko po vyhrané bitvě o Ostravu.

















Po válce jen krátkou dobu běžel čas v předválečných kolejích. Pan Křižan, majitel velké pily ve Valašském Meziříčí a spousty lesů v okolí, měl i pronajatou polní honitbu a plně se jí věnoval. Měl samozřejmě loveckého psa, tuším že se jmenoval Ben. Ten byl můj dobrý kamarád, protože jsem chodil s panem Křižanem na šoulačku a lov koroptví. Šli jsme v rojnici řepným polem tam, kde bylo možno tušit koroptví hejno. Ben se držel s námi až do chvíle, kdy najednou vzlétlo celé hejno a náš střelec na ně vypálil z brokovnice. Ben neomylně doběhl do místa, kde některá trefená spadla a v krátké chvíli seděl ve vyčkávacím postoji s koroptví v mordě.Tento pan Křižan byl otcem už zemřelého poradce prezidenta Havla Jiřího Křižana, toho, který byl profesí scénárista a napsal scénáře pro třináct filmů, třeba Signum laudis, Stíny horkého léta nebo Je třeba zabít Sekala. Jeho otec byl po vykonstruovaném procesu popraven v roce 1951 za "velezradu" a film Tichá bolest mu věnoval syn Jirka jako vzpomínku, která jej provázela celým životem.
A šla léta mého dospívání a já se ocitl na Strojní průmyslovce ve Vsetíně. Určitou dobu jsem na Vsetín dojížděl těch asi 30 km, ovšem brzy se mě toto cestování začalo zajídat. Průmyslovka byla pro studenty perfektně umístěná pěkně na kopci. Hned vedle stál katolický kostel a o padesát metrů níže malá vinárna, která otvírala v šest večer a končila o půlnoci, jak nařizovala tehdejší vyhláška. Vsetín, tenkrát významné průmyslové město se svojí Zbrojovkou, hostilo dnes a denně různé obchodníky, úředníky, nákupčí, technické kapacity a tak se nebylo čemu divit, že to ve vinárně večer hučelo jako v úle. K zábavě samozřejmě nesměla chybět hudba a v té souvislosti jsem se dostal do kontaktu s vedoucím této vinárny. Jeden "šraml" se mu rozpadl a hledal nový. Nabídl jsem mu pomoc a protože jsem byl v této oblasti jako doma, netrvalo dlouho a ve vinárně hral fungl nový čtyřčlenný orchestr melodie od R.A.Dvorského až po současné autory včetně valašských písniček, prostě hrálo se na přání co kdo chtěl. Staral jsem se o repertoár orchestru a občas, když byly jistota, že se nic nedonese k uchu třídního učitele, jsem si i zakonferoval. Odměnou mně byla malá cimřička k volnému použití, denně večeře a občasné spropitné od více než unavených hostů, kterým jsem pomohl na pokoj. Bydlel tu i v zadním traktu vedoucí vinárny, starý mládenec jak se tenkrát říkalo svobodným, věkem už částečně odepsaným mužům a jeho láskou byli psi. Měl chovnou stanici a na dvorku boudu, ve které prováděl chov. Zrovna v době, kdy jsem začal pro něj pracovat fena, už si nepamatuji co za plemeno to bylo, vrhla mláďata a bylo jich nejméně osm. To bylo radosti. Předpisy pro chov údajně stanovovaly, že z vrhu je možné nechat jen nižší počet nejlépe vyvinutých mláďat, ale pan vedoucí nedbal. Neutratil ani jedno a tak bylo nutné je přikrmovat i v noci. A tento úkol padl na mne. Ohříval jsem mléko, lil do misek a vynášel na dvorek k boudě, později jsem mléko nahrazoval hovězími vnitřnostmi, jak se tenkrát říkalo, pajšlem. Fena mne vždycky pozorně pozorovala a doprovázela od mláďat zpět k mému pokojíčku, abych dospal, co jsem zameškal. Po čtrnácti dnech jsem se vzbudil, když jsem uslyšel škrabání na dveře. S překvapením jsem zjistil, což se později potvrdilo a soustavně opakovalo, že mě fena vyzývá, abych šel její potomky přikrmit. Dodnes jako bych cítil její vděčný pohled, když krmení skončilo. A když už byla štěňata na prodej a přicházeli zájemci, nastěhoval pan vedoucí čtyři kousky do mého pokoje, aby vznikl dojem, že předpis byl dodržen. A tak jak se štěňata prodávala snižoval se jejich počet u mne, až se prodalo i to poslední. A mně zůstal kromě vděčnosti pana vedoucího krásný pocit přátelství se psy.
Když jsem studoval v Praze, nebylo pejsků a páníčků tolik jako je dnes a tak obavy z uzklouznutí byly víceméně vyloučené. Na koleji psi nesměli být a jediného psa v areálu Na Kolonce měl, ovšem jen krátkou dobu pracovník, který se staral o údržbu, zásobování uhlím a dřevem nebo denní ostrahou objektů. Přivedl si jej ze svého cestování po republice, kde se pohyboval jako tulák, vlastně jako dnešní bezdomovec, ovšem s větším okruhem působnosti. Sbalili jej esenbáci protože nikde nepracoval a pracovat byla povinnost. Dohodili mu místo na koleji a tak se tam ocitl i se psem. Pes se jmenoval Pinďa, hrál všemi barvami a pořád se vztekal. Proto byl neustále uvázaný na provázku u malé lípy na zápraží před údržbářovou světničkou a vrčet přestal, až jste mu hodili jakékoliv žrádlo. Dokázal sežrat neuvěřitelné množství potravy a byl neustále zahrnován zbytky jídla, které mu studenti nosili. Jednou se vyznamenal. Jeden z pavilonů byl obydlen studenty a asistenty už ženatými, kteří v jedné světničce dokázali žít rodinný život se vším všudy. Po večerech se kolem pavilonu potuloval nějaký úchyl a pozoroval ve špatně zastřených oknech dění uvnitř. Přes všechny snahy se nám jej nepodařilo chytit. Až jednou přišel s nápadem zmíněný údržbář. Dva večery hlídal s Pinďou v křoví před pavilonem a dočkal se. Nevítaný návštěvník se pokoušel přes jedno okno získat potěšení pohledem na mladou rodinku, připravující se, no třeba ke spaní. Údržbář Pinďu pustil a nechal mu úchyla na pospas. Pinďa se na něj vrhl, utrhl mu kus nohavice a hnal jej kus po Letenské pláni směrem ke Stalinově soše. Od té doby se úchyl už na kolejích neobjevil.



Prvního vlastního psa jsme si pořídili až když jsme již měli vlastní domek se dvorkem a zahrádkou, na které jsme umístili malý kotec, ohrazený pletivem a do něj si náš syn přivedl vlčáka Reka.
Životní prostor pro Reka byl tak malý, že se mu tam nelíbilo a museli jsme se s ním rozloučit výměnou za poštolku, která byla ochočená, létala po dvoře i mimo něj a vydržela u nás do té doby, než vletěla otevřeným oknem do prádelny a přistála rovnou ve vlasech mé ženy, která zrovna prala.
Po nějakých dvou letech jsme pak neodolali a pořídili si colii, fenku, které jsme říkali Madlén na stala se domácím mazlíčkem. Byla velmi přítulná a dvakrát měla i štěňata, ovšem bez průkazu a přesto se je podařilo prodat. Jedno štěně se dostalo do bezdětné rodiny, která o ně pečovala jako o vlastní dítě a dokonce je sebou vzala na dovolenou do Paříže a nechala se s ním vyfotit před Eifelovou věží. Fenka Madlén při třetím vrhu uhynula a dlouho, dlouho jsme po ní tesknili.
Posléze jsme se odstěhovali do města, stavěli dům a pro psa se v něm pak jaksi nenašlo místo. Děti dorostly, vytvořily si svůj vlastní domov a nám zbyly na psy pouze vzpomínky. Poslední z nich je z doby, kdy mně nějaký pes při návštěvě pohřebního ústavu kousl do levé nohy.
To mne ovšem neodradilo od náklonnosti k psům vůbec. Nejsem ovšem nakloněn přehnané péčí o ně a jsem rád, když pes voní psem, srst má takovou, jak mu narostla a módní oblečky jsou mu pro kočku. Těším se s nimi dál, protože synova rodina má psíky hned dva a jsou čiperní a přítulní. A tas si zajedu těch pár kilometrů a nechám si olízat nohu v místě, kde mně bolí. Prý to pes vycítí a snaží se pomoci. No něco na tom bude. Vždyť je známo, že psi si lížou i vlastní rány.