Duben 2013

Promiňte madam...

30. dubna 2013 v 6:03 | Old Boy |  ostatní


...ale není všechno zlato, co se třpytí. Moje žena a já chodíme dvakrát týdně na večeři do nějaké dobré restaurace. Dáme si aperitiv a pak místní specialitu a užíváme si příjemné společnosti. Ona chodí v úterý a já v pátek. A navíc, máme oddělené ložnice. Její je v Praze a moje v Brně. Kdybychom žili společně v Praze, bral bych ji ssebou všude. Pravda, našla by vždy cestu nazpět.


Jsem trochu zvědavý claun. Zeptal jsem se ženy, kam by chtěla v den výročí naší svatby. Zablýsklo se jí v očích a promtně odpověděla že někam, kde už dlouho nebyla. A tak jsem ji navrhl naši kuchyň. Několik hodin se mnou nemluvila, ale pak jsem ji opět mohl držet za ruku. Kdybych ji nedržel, šla by určitě nakupovat. A to už máme elektricky vyhřívanou postel, elektrický mixér, elektrickou troubu, kulmu, myčku na nádobí. O šatníku a botníku ani nemluvě. Co jsem měl odpovědět, když prohlásila: "Všude kopec twchnických vymožeností a já si nemám na co sednout"? Navrhl jsem jí, že jí koupím elektrické křeslo.


Onehdá mně sdělila, že ji zlobí auto, prý má vodu v karburátoru. Povzdechl jsem si a vzal tašku s vercajkem. "A kde máš auto?" zeptal jsem se. "V rybníku, drahoušku" odpověděla.
A nakrkla mne ještě jednou. Navštívila salón krásy a nechala si udělat pleťovou masku z piešťanského bahna. Chvíli vypadala skvěle, ale potom bahno odpadlo.


Není se co divit, že při těchto mých schválnostech na mne připravila podraz. "Upaluj, popeláři už odjížedějí" a strčila mně odpadkový koš do ruky. Vyběhl jsem před dům a volal na odjíždějící popeláře: "Můžu ještě stihnout odvoz?" Popelář se zašklebil: "No samozřejmě, naskočte si." S ženou jsem pak dva měsíce nemluvil. Nechtěl jsem ji přerušovat. A poslední hádku jsem zavinil já. Když se mně zeptala, co je v televizi, šibalsky jsem odpověděl že plošné spoje, obrazovka a prach.

A tak se nedivte, že podle statistik je manželství jednoznačně příčinou rozvodu.

Kouzlo časů minulých: umíráček

25. dubna 2013 v 8:43 | Old Boy |  vzpomínky

Nevím jak u vás, ale u nás když se vysloví slovo umíráček každý ví, že je to zvon, který když se rozezní, oznamuje konec života. Když jsme jej zaslechli tak bylo jasné, že někdo zemřel a v dědině bude pohřeb.
A zaslechli jsme jej z věže tohoto kostela. Byl slyšet po celé dědině a ženské se křižovaly v předtuše zprávy, která se během pár hodin rozletí do všech chalup, protože honem pospíchaly do obchodu k židovi, kde určitě už zpráva získala své jasné obrysy. Odešel děda Pernický.
Tenkrát nestávalo před kostelem auto, spíše kočár s kočím na kozlíku, který čekal na pana správce statku Hvížďalu a jeho rodinu. Kostel byl na obou nedělních mších zcela zaplněn. V bočních lavicích "smetánka", pan starosta, řídící učitel, pan správce, poštmistr, přednosta nádraží, všichni s rodinami. Přední část lavic, kde byla na dosah zpovědnice, byla obsazena ženami s dětmi snad právě proto, že do zpovědnice bylo jen pár kroků. Chlapi posedávali na zadním konci lavic a nebo postávali u dveří, aby se mohli co nejdříve a nepozorovaně přesunout do hospody a zasednout ke kartám a půllitru. Takto se to dělo při mši zvané "ranní", která začínala kolem osmé a byla krátká. Pochopitelně. Ženy pospíchaly domů, aby uvařily nedělní oběd a chlapi se viděli v hospodě už když vstupovali do kostela. Druhá mše, zvaná "hrubá" nebyla tak navštěvovaná a sloužila k pobožnosti za smytí hříchů u těch, kteří si rádi pospali nebo se loučili s hospodou hodně po půlnoci.
Dnes vyzvání pomyslný umíráček řemeslům, z nichž některá už upadla v zapomnění.
Kovář, podkrovář nechyběl v žádné dědině. Každý větší sedlák měl alespoň jednu páru koní a těm bylo čas od času nutno vyměnit podkovy. A pokud nebyl v dědině zámečník, byl kovář jediným zpracovávatelem železa, který byl po ruce. Chodil jsem do kovárny hrozně rád. Tu vůni žhavého železa a páry, která syčela z rozžhavených podkov při jejich zchlazování cítím dodnes. A těch nástrojů. Na zručnost mistra Chocholatého a třeba i tovaryše byla radost pohledět.
Takto vybavená stolařská dílna už je z pozdější doby a místo hoblíků, kterých bylo několik druhů, je už po ruce strojní hoblovačka a odpadové dřevo se hází do plastové bedny. Ovšem tento stolař si určitě pamatuje, jak to bylo v dílně jeho otce.
Tenkrát se řemeslo dědilo z otce na syna a zručnost přecházela z jednoho na druhého. Pochopitelně. Syn se motal v dílně už ve čtyřech letech a s hoblíkem si hrál hned, jakmile jej udržel v ruce. Ve stolarně si zákazník mohl objednat prakticky všechno, co vonělo dřevem, od topůrka do sekery až po kuchyňskou kredenc a dokonce i truhlu, dne s řečenou rakev, pro nebožtíka.
Na tomto vývěsním štítě vedle sebe leží klíč a kovadlina. To potvrzuje příbuznost s prací kováře, jen práce zámečníka je jemnější a rozmanitější. Název profese určuje hlavní zaměření práce. Vedle klíčů bylo možno mistra požádat i o zhotovení "šperháku", kterým se v té době daly otevřít skoro všechny zámky. Jak pestrá byla práce zámečníka o tom svědčí jedna z mých vzpomínek, kdy zámečník ze sousední vesnice dokázal vyrobit přímo "na koleně" jízdní kolo pro ogary, kterých měl pět a ani jednu cérku. Ti půjčovali kolo jízdy chtivým spolužákům na jednu hodinu za dva pstruhy nebo kornoutek "englišů". /bombony/
Myslím, že na žádné dědině nechyběl švec. Dokázal hravě po několika zkouškách vyrobit boty, které padly jako ulité. A samozřejmě opravy pro něj byly hračkou. Dílna maličká tak aby do ní vešel regál na uskladnění bot, verpánek, potěh, několik kladívek, šídlo s nitěmi a krabičky s floky a hřebíčky. Na toho našeho, který měl stejné příjmení jako já, mám velmi dobrou vzpomínku. Protože po vyučení tovaryšoval ve Vídni uměl německy a to se velmi hodilo při události ke konci války, kdy jsme společně s jeho synem vykradli z zaparkovaného vojenského náklaďáku veškerý vercajk s cílem pomstít se za akce, které v té době prováděli proti partyzánům. Řidič auta se nějak dopátral, že jsme lup ukryli v ševcově stodole pod slámou a přišel si to s námi vyřídit zrovna, když jsem tam byl. Jen vkročil do chalupy, vytáhl pistoli a ostře se domáhal vrácení klíčů a ostatního nářadí. Němčina pomohla zklidnit poněkud situaci, my museli vercajk vyhrabat zpod slámy a za odměnu jsme dostali pořádných pár "po čuni", jak bylo zvykem říkat pořádným liskancům.
Kdo by nemiloval popraskaný, teplý chleba, z nějž vonělo bukové dřevo a kmín. A co máslové rohlíky, které křupaly a o uskladnění před pečením v mrazáku neměly ani potuchy? Pekař své dílo musel zvládat dokonale aby tak předešel tvrdé konkurenci, kterou vytvářely domácnosti samy pečením chleba doma z dovezené mouky od mlynáře a kvásku, vyrobeného vlastní rukou. I dnes se najdou výjimky, které v této tradici pokračují a mě není zatěžko zajet si pro "štrayclu" chleba pět kilometrů do sousední vesnice.
K holiči panu Trlicovi jsem chodil jednou za čas spíše se dívat, jak mu jde holení a stříhání od ruky a poslouchat, jak se zákazníkem probírají poslední události v dědině a ve s větě. V oficíně byly vždy noviny a protože byla postavena na okraji hospody, nechybělo ani pivo, které jsem občas donášel. Tato hospoda byla zajímavě umístěna. Naproti ní bydlel pan Vítamvás, který byl hrbatý a vedl s manželkou dosti nuzný život a vedle byla četnická stanice, kde kraloval pan Čumíček a řešil všechny nepřístojnosti, které se v dědině a jejím okolí vyskytly. Jedna z nepřístojností byla, že jsme se my ogaři přes okno dívali do sálu, když tam probíhala tancovačka. Četník Čumíček číhal na viníky a bez soudu trestal řádným pohlavkem.

Nechat si ušít oblek u krejčího bylo zcela běžné a finančně nenáročné. Stačilo koupit látku, zajit k němu, nechat se poměřit, přijít na dvě, tři zkoušky a dílo bylo hotovo. Za války byl látek nedostatek a do bavlny se přimíchávalo dřevo a takové látky nabízeli obchodní cestující /dnes díleři/ přímo po chalupách. Jednou, a to mě bylo tak osm let, nás jeden takový navštívil když naši nebyli doma. Lísal se ke mně jakom mlsná kočka až mě přesvědčil, že oblek z takové látky, jakou on nabízí, nebude mít nikdo v dědině. Kde má otec peníze jsem věděl a tak ke koupi došlo. Odměnou mě bylo dvoudenní vězení ve sklepě a posléze ušití napůl dřevěného obleku u krejčího pana Řimáka.

Takových žebřiňáků byla v dědině spousta a kolo se občas polámalo. No a kdo by je spravil. Samozřejmě kolář, který ovšem dokázal vyrobit také sudy, škopky a podobné kusy do domácnosti. Ten náš jako by z oka vypadl potulnému koláři, který opravoval vozy cirkusu Humberto, jak jsme mohli vidět v reprízovaném seriálu.
Vázání knih byla věc zcela obvyklá. Některé knihy se vydávaly brožované a lidé tak rádi četli, že si nechávali vázat i časopisy, které kupovali. Já mám dodnes svázáno několik Rodokapsů a považte, vlastní rukou. Otec, zahradník každým coulem, se naučil vázat knihy a v zimě, kdy v zahradnictví nebyla práce, si tím přivydělával. No a já se díval a zkoušel a učil se a dodnes vím, co je to třeba předsádka, ovšem časopisy házím do koše jako všichni ostatní. Na snímku vidíte osazenstvo jedné vazačské firmy z Vídně, která cosi slavila v roce 1889.
Tak tkalci a tkadleny jsme u nás neměli, ti se tkaním živili spíše v horách. Ovšem řemeslo to bylo hrozně zajímavé a dnes je můžeme najít víceméně pouze v můzejích.
Kamnáři a hrnčíři se zdržovali spíše ve městech, kde byla spousta zákazníků. Kachle na kamna si vyráběli sami a z nich pak stavěli nádherné kousky, které se někde dochovaly až do dnešních dní. Jednoho kamnáře jsem znal, jmenoval se Tonda Hlavica a neustále tlačil na otce, aby nám mohl kamna postavit. Neměli jsme na ně a navíc naše chalupa byla pouze o dvou místnostech a dovedete si představit, jak v takovém prostoru žilo šest osob.
V Beskydech bylo chalup s doškovou střechou většina a tak nemohl chybět doškař. Jistě, ne v každé dědině, ale v okruhu několika kilometrů.
Pozorovat práci dvojice tesařů, kteří měli na "kozlíku" připravenu kládu a společně z ní širokými sekerami tvořili trám, bylo vzrušující. Vydržel jsem se na ně dívat po celou dobu, než se z klády "vyklubal" úhledný trám a tesaři si utřeli pot z čela. Takovou práci už dnes neuvidíte.
Pravda, některá řemesla se ještě jakžtakž drží nad vodou, jejich tvář je mnohdy změněná k nepoznání. A je myslím na místě vzpomenout co všechno se dalo holýma rukama vyrobit.

Expedice oksroN: kudy kam

19. dubna 2013 v 10:52 | Old Boy |  cestování
Vypravit partu po třinácté do Norska na dvacet dní je jednoduché, protože cesta tam je už po dvanácti výpravách po vyšlapaném "chodníčku" /dálnici, trajektu/. Na druhou stranu jsme o dvanáct let starší, klouby zpívají rozvrzanou písničku a hlad po turistických zajímavostech uváděných jako excelentní v turistických průvodcích, opadl. Vždyť jsme je při našich cestách už skoro všechny viděli. V letošním roce jsou prasátka už nacpaná kovovými padesátikorunami, které mají každému z násd zajistit podstatnou část úhrady letošních nákladů. Bude nás šest až osm v pestré směsici - podnikatel, elektrikář, lékař, penzista, profesor a důchodci. Kromě toho, všichni dědečkové až na jednoho.
Abych se dopracoval k nějakému přijatelnému itineráři pojďte se se mnou podívat na onu časovou osu, která je už za námi a napoví nám, kam se ještě podívat.
Expedice oksroN se vyklubala na světlo boží v roce 2001. Jeli jsme vlastně na návštěvu ke kamarádovi do Lilleströmu, byli jsme čtyři a letěli jsme letadlem. Týden jsme v Norsku pobyli a kamarád nás povozil po jižní části Norska a tak jsme viděli Röros, bývalé hornické městečko, Lillehamer, městečko, v němž byla v roce 1994 Zimní olympijská olympiáda, zastavili jsme se v královském městě Trondheimu, viděli kostelík v Lomu, byli jsme na vyhlídce na Dalsnibbě, sjeli dolů do Geirangerua pak pokračovali Cestou orlů na Trollstigen a pak dále na Atlantickou cestu. Zážitků nepočítaně a další návštěva Norska v příštím roce jasná zpráva.
A také že jo. Tentokrát nás bylo už šest a dvacetidenní trasa autem si kladla za cíl dojet až na Nordkapp, který je vzdálený od Kroměříže 3730 km. Cíle jsme dosáhli, Nordkapp však byl dokonale ukryt v mlze a tak jsme to vzdali a po prve vstoupili na Lofoty a nevynechali mnohá zajímavá místa při cestě zpět přes Oslo. Po prve jsme přespali v Kjellinstraumen Fjord Campu a od té doby tam jezdíme na několikadenní pobyt při cestě Norskem každý rok. A Oslo jsme si prohlédli řekl bych "sakum prásk". Z obou let jsem pořídil videofilmy a tak si mohu kdykoliv zopakovat, co jsme na cestách prožili. Ostatně filmy jsem pořídil i z ostatních Expedic.
Eo 2003 ledovec Svartizen.JPG
V roce 2003 to už bylo jiné. Zatím co v předchozích letech se zúčastnili především rodinní příslušníci, tentokrát už bylo obsazení pestřejší. Po prve jsme stanuli u splazu ledovce Svartizen a od té doby tu jezdíme skoro každý rok a pozorujeme, jak ledu na splazu ubývá. Podobné "rozinky", vybrané z pletence cest vám nabídnu i z dalších let.
Eo 2004 hra barev.jpg
V následujícím roce jsme volili trasu, při které jsme obdivovali zejména nádherné přírodní scenerie, ze kterých se vlastně skládá celé Norsko.



Eo 2005 hranice s Ruskem.JPG
Rok 2005 nás zastihl na skoro nejzazším severu v Kirkenes, odkud jsme jeli na ruskou hranici a rozhodovali se, zda navštivíme Murmansk, pověstný svoji úlohou ve Druhé světové válce i havarií ruské ponorky v nedávné době. Výše cla a všechny požadované formality nás od této cesty odradily a tak jsme dojeli jen skoro až k závoře a pokynuli celníkům na pozdrav.
Eo 2006 splaz ledovce Svartizen_1.jpg
Druhý největší norský ledovec Svartizen o velikosti přes 600 km2 nás přilákal i v roce 2006. Také proto, že jsme měli v Expedici několik nováčků a celkem nás bylo 13, což bylo nejvíc ze všech Expedic, které jsme absolvovali.
Eo 2007 cestou na Dalsnibbu_1.JPG
Už potřetí jsme "šplhali" na Dalsnibbu v roce 2007. V tomto roce bylo i koncem června sněhu ještě spousta. Mohli jsme srovnávat tu i v jiných oblastech, protože se naše výpravy konají vždy v rozmezí mezi 20.červnem a 15.červencem, kdy v noci nemusíme používat baterky a ušetříme místo v autech.
Eo 2008 Lofoty.JPG
Rok 2008 nás zastihl mimo jiné na Lofotech a u vstupu do vikingského muzea v Borgu, kde nás vítá polský průvodce, student, který je tu na přívýdělku. V červené bundě s námi jel poprve Holanďan Bert a ten nás naučil využívat k vaření všechny mořské plody, které jsme z moře vytáhli. Dovezl speciální koření a tak jsme si škeblí, krevet a jiných darů moře užili dosytosti.
Eo 2009 ledovec u Mo i Rany.JPG
Poprve jsme zkoušeli ledovec Svartizen z druhé strany od Mo i Rany. Přístup je umožněn půlhodinovou cestou lodí, pak hodinovým pochodem ke splazu, no a pak už jde pouze o to, zda respektovat výstražné tabule, které varují před vstupem na ledovec. V tomto roce jsme si horských tůr užili bohatě.
Eo 2010 Holbergova socha v Bergenu.JPG
Již po pěti dnech od výjezdu z Kroměříže jsme se v roce 2010 procházeli po samém centru Bergenu hned vedle sochy významného norsko-dánského spisovatele a humanisty Holberga. Bergen, druhé největší norské město s cca 250 000 obyvateli nabízí spoustu turistických zajímavostí: velký přístav, tržnici plnou ryb a mořských plodů, vyhlídkové trasy pěšky nebo lanovkou a zejména historické centrum.

Eo 2011 Nordkapp_1.JPG
Trasa v roce 2011 vedla úplně jinak, než obvykle. Vyjeli jsme přes Polsko do Litvy a pak přes Lotyšsko do Estonska. Trajekt nás pak převezl do finských Helsink a pak už jsme jeli přímo na sever až k nejzazšímu bodu na norský Nordpapp, který jsme si prohlédli tentokrát se vším všudy i když byly pouhé dva stupně Celsia.

Copak, copak? Zastávka v Legolandu v dánském Billundu prokázala, že jsou mezi námi hračičkové. A ti si opravdu přišli na své a ostatní tou nádherou okamžitě načichli. Ostatně vás tam někdy třeba pozvu. Teď ale musím přemýšlet, jak pojedeme letos. Termín je už stanoven a nezbává, než se do toho pustit. Jdu na to.

U3V: toulky v záhumení

12. dubna 2013 v 9:25 | Old Boy
Mluvou titulku je nejlépe možno nazvat obsah prvních dvou přednášek tohoto semestru Univerzity třetího věku, kterou jsem opět nevynechal ze svého životního programu. A věřte, nešlápl jsem vedle. Spousta zajímavostí v těchto přednáškách mně potvrdila skutečnost, že jak jsem starý, tak jsem - no řekněme - nevzdělaný. A abyste se nedostali do stejné situace jako já je ještě čas porozhlédnout se kolem sebe a začít vnímat, že tu jsou skoro za humny Národní přírodní rezervace, Národní přírodní památky, Přírodní parky, Evropské přírodní lokality a spousta dalších. No a mě přivedla na stopu právě první z přednášek, kterou jsem absolvoval.



Jejda, z těch třiceti chráněných území v našem kraji znám pouze jedno - Tesák. Jinak jsem kolem nich netečně jezdil a netušil, co všechno skrývají. Na přednášce jsem se to dověděl a nepřeháním když řeknu, že jsem žasl. Jenom v našem okrese
třicet chráněných území!
Přednášející Dr. Trávníčekv rychlém sledu sypal zajímavosti o nich jakoby přímo z rukávu. Tak proč bych se s vámi nepodělil, když vás třeba budou motivovat k tomu, abyste se rovněž rozhlédli kolem sebe.
Že tady teče Morava a má i slepá ramena ví každé malé dítě. Ale že se jedno jmenuje s velkým začátečním písmenem Rameno Moravy a je chráněno jako Přírodní památka, to je jiná. Tak se na ni podívejme.
Malé zastavení nám nabízí nevšední pohled do nenarušeného kouta přírody. A když už jsme tu, porozhlédňeme se kolkolem.
No kraluje voda. V ní mnohé zajímavé rostliny, třeba stulík žlutý. Ten je poměrně vzácný. Vodu milují skokani zelený a štíhlý, rosnička zelená i ropucha obecná, z měkýšů okružák ploský, škeble rybničná a plovatka bahenní. Loví v ní ledňáček říční, volavka popelavá i racek chechtavý. Ondatra pižmová je ke spatření, když máte trochu štěstí, tchoř tmavý je ostražitý a ostražití musíte být i vy pokud si na něj chcete počkat. Zatoulal se tu v poslední době i bobr evropský. A tak bude stromů, jako je olše lepkavá, jasan stepilý, dub letní nebo topol černý možná ubývat a drozd kvíčela, holub hřivnáč, pěnice černohlavá sledovat vodu jenom z povzdálí a straka obecná, strakapoud velký nebo špaček obecný se poohlédnou po blízkém okolí. Žlůvu hajní i sokola stěhovavého voda ani moc nezajímá. No a utrhnout si kytičku jarních květů by jste neměli. Stačí se podívat: blatouch bahenní, devětsil bílý i lékařský, orsej jarní i pižmovka mošusová.
Pokud jste celý ten výčet návštěvníků i usedlíků přečetli a ptáte se , proč takový výčet, odpověď je jednoduchá. Chci ve vás zbudit zájem i o ty zcela běžné krasavce v přírodě.

Kazatelna. Tento název mně něco připomíná. Samozřejmě součást všech malých, velkých, starých nebo moderních chrámů, které jsem kdy navštívil. Ale v přiírodě? No jedna s tímto názvem je pod hřebenem Chřibů, kilometr od hradu Cimburk. Jistě, vede k ní turistická, červeně značená cesta. Na ty turistické cesty a jejich značení jsme fakt "legionáři". Tak se na kazatelnu podívejte.

Kde se tu vzala? Tak to vám neřeknu, ale vím, je asi šest metrů vysoká, má zakladnu 9x3,5 m a je to vlastně osamocené skalisko z pískovce. Jak vidíte, k názvu i dokonce prý k účelu jí dopmomohla lidská ruka, která do ní vytesala schody a umístila na ni dvouramenný železný kříž. A traduje se, že v 9.století z ní kázal moravský arcibiskup Metoděj. Později kazatelnu vyžívali augustiniáni z nedalekého kláštera u kostela Svatého Klimenta. No a ještě jedna vzpomínka. Za ní musíme tak zhruba 3000 km na sever k norskému Lysefjordu, nad nímž se vypíná Preikestolen /v překladu Kazatelna/.
A příbuznost? Snad jediná. Peikestolen je 100xvyšší a od flordu k pološině měří cca 600 m.

Když už, tak do třetice všeho dobrého. Tentokrát ovšem nahlédneme do Přírodního parku Záhlinické rybníky.
Pro toho, kdo přelétne okem zrcadlící se hladinu rybníka v tichém jarním dopoledni, je tento pohled pohlazením po duši. A takových rybníků je tu několik, prošpikovaných okolními mokřady a lesem s názvem Zámeček.
Je nebo není využívání této lokality k chovu ryb a bažanta královského plusem nebo mínusem. Nepřikláním se ani k jednomu znaménku. Tento Přírodní park s loukami, lužním lesem a rybníky má své veliké kouzlo a poskutuje "přístřeší" pro více než 260 druhů ptáků, je tu doma 11 druhů zvláště chráněných obojživelníků a plazů. Odpočinek alespoň na krátký čas tu hledají migrující druhy vodních a mokřadních ptáků.
No a to je jenom zlomek z toho, co jsme na přednášce mohli vidět a slyšet. Zlínský kraj má Chráněná území také na Uherskohradišťsku, Zlínsku, Vsetínsku, v Beskydech a Bílých karpatech. A tam všude jsme se podívali. Jestli si vyberu Chráněné oblasti jako téma k závěrečné práci? No uvidíme a vlastně jsme již uviděli další téma, Baťův kanál. Ale o něm až příště aby vám zbyl čas vyhledat třeba na internetu jaká příroda vás bezprostředně obklopuje a ani jste si dosud nevšimli, jak je sličná a milá.

Hezky česky

10. dubna 2013 v 9:05 | Old Boy |  ostatní
Ne, ne. Nebudu psát o "zasvinění" češtiny všemi možnými anglickými výrazy, kterými se stránky novin, obrazovky televizorů, reproduktory rádii a řeč mnohých jen hemží. Myslím, že čeština přežije i bez toho. Chci jen trochu rozepnout pár knoflíků na její blůzce a nahlédnout, jaká vlastně je. Má spoustu slov a s údivem zjišťuji, že to nejčastější používané je spojka a. Za ní až na 48. místě figuruje první podstatné jméno, pán. No a na 60.místě
Ne, ne. Nebudu psát o "zasvinění" češtiny všemi možnými anglickými výrazy, kterými se stránky novin, obrazovky televizorů, reproduktory rádii a řeč mnohých jen hemží. Myslím, že čeština přežije i bez toho. Chci jen trochu rozepnout pár knoflíků na její blůzce a nahlédnout, jaká vlastně je. Má spoustu slov a s údivem zjišťuji, že to nejčastější používané je spojka a. Za ní až na 48. místě figuruje první podstatné jméno pán. No a na 60.místě je pak slovo život a následují práce, ruka, den, země. Pokud chcete, naleznete v nich určitou symboliku a můžete třeba napsat větu: Život a práce jdou spolu ruku v ruce každým dnem po celé Zemi.
Kolik má vlastně slov? To lze pouze odhadovat a poslouží určitě náš největší slovník, Příruční slovník jazyka českého, který obsahuje 250 000 hesel. Pravda, najdete tam i slova, která už dnes používá málokdo a naopak, slovník se stydí uvést široce známá slova, třeba vulgarismy. Ne všichni ovšem mluvíme a píšeme spisovně, takových je jako šafránu. Máme slova slangová, vypůjčená z cizích jazyků, odborná nebo vzešlá z dialektu. Tady můžeme sáhnout po slovníku Šmírbuch jazyka českého od Patrika Ouředníka. Koukněme na pár slangových slov a pokusme se odhalit jejich význam: bakna, bórcajk, cintyla, cípant, fanka, krepna, mufna, špérklapka ....Podařilo se? A dokonce víte ve kterém oboru se vyskytují?
Nás, kteří mluvíme česky, je v republice kolem deseti milionů. K nim ovšem musíme přidat ještě 1,5 milionů emigrantů, roztroušených po celém světě, kteří by třeba brněnskému hantecu - Prolítlo už hafo jařin vod dob, co se dával do pucu Oltecové rathaus - vůbec nerozuměli a možná by jste nebyli bez problému ani vy.
Co takhle procházka po dalších zajímavostech? Třeba nejdelší české slovo je nejneobhospodařovávatelnějšího…Má 30 hlásek a když ho chcete přečíst plynule, musíte si nejdříve trochu zatrénovat.
Nebo slova, která mají nejvíc háčků už se čtou daleko plynuleji:nejztřeštěnějš, přesvědčivější.
A co takhle slova, která se dají číst oběma směry? Poslužte si.Nepochopen, nezasazen, nepotopen, nezařazen. Této zvláštnosti se říká palindrom a lze jej dokumentovat i ve větách. Dokumentuji: Jelenovi pivo nelej. Co nám nedá den, má noc.
Vzpomenete ještě, jak jdou po sobě samohlásky? Napovím: a, e, i, o, u, y. A teď se podívejte na tato dvě slova: mateřídoušky, dvacetikoruny. No a můžete si v řeči i při psaní pomoci číslovkami: Pe3kovi bra3 spa3li, jak 8ahlí lo3, 3mající pos3břené pi100le, o5 a o5, s3leli.
A tak bychom se mohli toulat v češtině hodiny a hodiny.Místo toho si ovšem můžete polámat jazyk na následujících jazykolamech:
Měla babka v kapse vrabce, vrabec babce v kapse píp. Zmáčkla babka vrabce v kapse, vrabec babce v kapse chcíp.
Nenaolejuje-li mě Julie, nenaolejuji já ji
Poslali mě naši k vašim, aby přišli vaši k našim, když nepůjdou vaši k našim, tak nepůjdou naši k vašim.
Kdybys nebyl býval kýval, nebyl by se mýval hýbal.

Já se však nebudu trápit těmito jazykolamy a tou naší krásnou češtinou ukončím toto povídání.

Lež si moje milá, už se rozednívá.

7. dubna 2013 v 8:14 | Old Boy

Motto: před šesti týdny si moje žena zlomila nohu nad kotníkem a odsunula moje zájmy na kdoví kdy.

Dobré ráno.
Podíval jsem se z okna, no ale buď je to apríl nebo špatně vidím: nemusím jít dnes odhrnovat sníh. Prima. Ušetřím čas. Je totiž neděle a nedělní oběd dá spoustu práce. Dnes jsem si naplánoval rajskou omáčku s knedlíkem a vařeným hovězím. Z vývaru bude dobrá hovězí polévka, nudle jsem udělal už v úterý. Řízky byly ve středu, ve čtvrtek uzené s kmínkou, v pátek palačinky a před nimi česnečka, včera kuřecí stehna s rýží a hrachovka, takže dnešní plán zapadá do systému.
Teď mám trochu času, tak si napíšu jídelníček na příští týden abych nezapomněl, co nakoupit a co uvařit. Asi stihnu přečíst zběžně noviny. Včera jsem stihl jenom první dvě strany. No jo, abych také posnídal. Jako obvykle: do hrníčku z Norska /jiný nepoužívám/lžíce instantní kávy, 2 lžíce sušeného mléka a 3 lžíce hrušovanského krystalu. Rozmíchat na sucho a pak zalít horkou vodou /80 stupňů - neměřím, odhaduji/. Krajíc chleba z domácí pekárny v Olšině namazat dosud ještě stále nazývaným pomazánkovým máslem s pažitkou a povzdech, že vloni byla pažitka už ze zahrady. Při snídaní si konečně přečtu výsledek sono vyšetření mé slinivky, která před časem začala vykřikovat, že je už příliš stará. Dozvídám se, že jí sklaplo a musí bez problémů dál sloužit.
Nálada postupně stoupá a začínám si pobrukovat, Protože se rozednívá, napadla mě píseň s příslušným textem a hned jsem vtipně změnil. Lež si moje milá... a kouknu, jestli ještě skutečně leží nebo sedí. Nic víc jí prozatím nezbývá. Dlahu jí ve čtvrtek sundali, povolili při chůzi o berlích z 82% používat inkriminovanou nohu a vzpomenout, jak kdysi cvičila na všesokolský slet. Vidím že leží.
Přecházím na domovskou stránku Seznam.cz a vkládám do prohlížeče heslo "úprava vlasů". Očekávám, že v nejbližší době budu požádán o službu v tomto směru. Ve skříni zjišťuji, že natáčky máme, šampony jsou nad zrcadlem a fén rovněž ve skříni. Prima. I návod je skvělý a přímo pro začátečníky. Vymýšlím způsob, jak bych nad hlavu mé ženy umístil fén tak, abych jej nemusel držet. Mohl by viset od stropu na přívodní šňůře, ale třeba mně internet poradí. Neporadil. Nabízí rekvalifikační kurs za 17 500 Kč + 1500 Kč za závěrečnou zkoušku. Pcha...
Bude mně asi bolet ruka, ale za půlhodinu to zvládnu.
Na zítřek, kdy mám v plánu prát, bych si mohl udělat fóra. Roztřídím pěkně prádlo do tří skupin, každou hromádku zvážím a shledávám, že váha ani jedné z nich nepřesahuje limit, který uvádí návod k pračce. Vím kde je prášek a aviváž, kterou hodlám použít zejména při praní hromádky, ve které jsou mé ponožky. Myslím, že budu úspěšný víc, než před více než padesáti lety, kdy jsem si na koleji při praní obarvil všechno prádlo na modro díky kombinaci rifle+bílá košile+kapesníky, ponožky, trenýrky a útěrky na nádobí. Jak ten čas letí! Rozednilo se do podmračeného rána ozývá se hlas mé ženy s prosbou o doprovod na ranní hygienu. Hotovo a v konvici už vaří voda.Káva, vánočka na sucho a slova díků. A pak už úklid všude, kde její oko může dohlédnout.
Míchám jíšku do omáčky. Máslo, nové koření, celý pepř, bobkový list a hladká mouka. Jíška by měla být světlá, aby nepokazila barvu. Kolem půl jedenácté bude představovat úsporu deseti minut času. Napadá mne, že budu tak dobrý, že na tu naši diamantovou svatbu za tři roky budu moct připravit hostinu sám. Skutečně?
Moji čtenáři mně napsali, že jsem hodil flintu do žita. Chtěli tím říct, že jsem se na psaní vyflákl. Není tomu tak. Píši stále, bohužel jenom recepty, návody, jídelníčky a seznamy pro nákup. Polepším se, ale musím z mého počítače vykázat jakýsi malware, který mně brání pohybovat se na stránkách potřebného webu.
A zpráva z televize: na konec příštího týdne chystejte kraťasy.