Březen 2013

Nšo-či a Lin-o

6. března 2013 v 10:17 | Old Boy |  vzpomínky
Abych mohl "usadit" dívku jménem Nšo-či do dnešních vzpomínek nezbývá než navrátit se do roku 2009, kdy jsem napsal a zveřejnil na mém blogu článek s názvem Kolonka. Pokud jste jej tenkrát nečetli, možná vás bude zajímat:

Když jsem poprve vstoupil za bránu Kolonky, prostoru, kde stálo deset pavilonů studentské koleje, neměl jsem ani páru o její historii. A celých pět let jsem si užíval studentského života, poslední tři spolu se svou rodinou a nijak jsem se o ni nezajímal. To přišlo až později, kdy jsem vzpomínal na studentská léta.
Tak to byla ona a prezentuje se hned třemi pavilony najednou. Situovaná pár stovek metrů od
stadionu Sparty, sto metrů od restaurace na Špejchaře,dvěstě metrů od vinárny Lověna a ještě kousek dál je Dejvické nádraží. Po ruce byl kiosek s pivem a špekáčky do dvou v noci, bufet na ranní rohlík s kakaem a menza skoro "u huby". Kolej si postavili v roce 1920 za rok sami studenti za finančního přispění různých, dnes by se řeklo, sponzorů. Největší dar věnoval prezident Masaryk velmi kulatou částkou jeden a půl milionu korun. V roce 1921 se do koleje nastěhovali chudí studenti všech možných zaměření, protože právě pro ně Kolonka vznikla a dávala jim možnost ubytování za 72 Kč měsíčně, což byla třetina částky, která byla nutná na ubytování v privátu nebo na některých jiných kolejích. A tak tu spolu horlivě diskutovali, hráli karty, popíjeli, pašovali na pokoje děvčata a občas studovali budoucí sochaři, architekti, malíři, literáti, ale i stavaři a strojaři. Mnohým z nich při vzpomínce na Kolonku, pokud ještě žijí, ukápne slzička tak jako mně. Prvním mezníkem byl požár jednoho pavilonu před vánocemi 1929. Druhým vyhnáním studentů z Kolonky 17. listopadu 1939 oddíly SS.
Když poněkud odbočím od historie mohu vám nabídnout následující postřeh: jednou se v nás, obyvatelích pokoje hnulo svědomí a začali jsme s generálním úklidem a při tom jsme odstavili i skříně. Co všechno za nimi bylo nebudu raději ani popisovat, ale všimli jsme si, že na jejich zádech je kulaté razítko s německým nápisem, kterému vévodila dvě písmena: SS. Esesáci pilně zapisovali ukradený inventář.
Na Kolonce za války zřejmě bydleli právě esesáci a po ní se opět vrátila svému účelu. Nás, studenty Vysoké školy zemědělské se ještě dožila a vzala zasvé až v roce 1979 a na jejím místě vzniklo autobusové nádraží a tramvajová točna. Naděje, že zde bude postaven Blob architekta Kaplického, tak jak přišla i odešla. Na památku zde postavili bývalí studenti prostý pomník.
Před dvěma měsíci jsem těmito místy projížděl. Hory zeminy, klikatá objížďka, deprimující staveniště. Ani nevím, jestli pomník ještě stojí. Určitě se k němu ještě někdy vypravím.

Tolik připomínka z minulosti. V souvislosti s obrovským ekonomickým rozmachem Číny jsem si vzpomněl na své tehdejší zahraniční spolužáky, kteří s námi Kolonku sdíleli. Bylo jich hodně a vesměs se vrátili po dostudování do svých zemí. A tak si je připomeňme.
Tyto dva spolužáky jsem obdivoval a proto jsem jejich jména umístil do titulku. Byli neskutečně pilní. Spolu sice nežili, protože v té době se přísně dodržovalo oddělení pohlaví na koleji /pokud se to ovšem podařilo uhlídat a spíše ne/, jinak však veškerý čas věnovali studiu.Protože k češtině pouze přičichli v ročním kursu, bylo studium pro ně daleko složitější než pro nás, české studenty.
Jejich skromnost ve všem včetně jídla byla s námi nesrovnatelná. Studovali a studovali hluboko do noci, světské radosti je nepřitahovaly a absolvovanou zkoušku po zkoušce věnovali vždy jako dárek velkému Maovi. Společné akce nevynechávali a tak se účastnili lyžařského výcviku v Krkonoších na Luční boudě, zájezdu do Karlových Varů, brigád na sběr brambor a chmele na podbořansku a vždy mohli být příkladem zájmu a pracovitosti. Vystudovali s výborným prospěchem, vrátili se do Číny, vzali se a
pokud ještě žijí, bude jim už přes sedmdesát. Kusé zprávy z počátků jejich vstupu do praktického života potvrdily to, co jsme u nich poznali za oněch pět let společného studia.

Poněkud z jiného soudku byl spolužák Si-man-džu-tan, který pocházel z Indonezie. Do jeho soudku pilně nalévali rodiče, částečně indonéské velvyslanectví a potažmo i náš stát. A tak se není čemu divit, že si žil na poměrně vysoké noze. Pravda, bydlel také na Kolonce, ale nechal se slyšet, že to dělá proto, aby měl kolem sebe české přátele, kteří mu pomáhají se studiem. Měl vlastní auto, tenkrát velmi frekventovaný Volkswagen "Brouk", kterého už bylo v té době vyrobeno přes pět milionů. Pas, který měl bez omezení, mu dával možnost jednou, dvakrát do měsíce zajet do Západního Německa, nakoupit plné auto potravin, ryflí, elpíček a byl také dobrým zdrojem tehdejších bonů, které prodával za pětikačku kus. Na takové vlně surfoval od zkoušky ke zkoušce a s odřenými lokty doplaval až ke státnicím. Po škole mu rodiče doporučili, aby si ještě rok užil v Evropě a byl jsem překvapen, že mne po několika měsících vyhledal na mém praktikantském pracovišti. Seděl za volantem "brouka", vedle něj česká krasavice s vlídným úsměvema v zavazadlovém prostoru koš z tuzexovými lahůdkami. Poseděli jsme, popili vína, opekli špekáčky a od té mdoby se neviděli. Kdoví kde je mu dnes konec.

Dobrým kamarádem byl Teo Luludis, Řek zjevem, názory i životním tempem. Mluvil plynule česky a jeho řeč byla k nerozeznání od rodilých Čechů, či spíše Moraváků. Narodil se na olomoucku těsně po tom, co jeho rodiče emigrovali a s vlnou řeckých emigrantů po válce a vyhledali nový domov právě na Moravě. Ve svých dvaceti letech budil pozornost tím, že už tenkrát se mu zvyšovalo čelo a po pětiletém studiu byl málem bez vlasů. Hrál a pilně trenoval ping-pong a občas si zahrál i s Jardou Staňkem, několikanásobným mistrem Evropy a třetím ve světovém žebříčku, který bydlel rovněž na Kolonce, protože studoval na agronomické fakultě. Po takových "mačích" Teo vždy prohlašoval, že byl spíše sběračem míčků. Rád si "trsnul" a v té době hit mezi tanci, twist, ovládal oběma nohama i celým tělem. Po ukončení studia zůstal nějaký rok ještě v naší republice a myslím, že kolem roku 1968 se rozhodl hledat štěstí v Řecku. Jestli je našel dodnes nevím.

A tak bych mohl vyprávět o spoustě přátel, kterých mám po světě habaděj nejen z dob studentských, ale i z běhu života. Samozřejmě. Vždyť za pár dní "zašlápnu jednu sedmičku a nahradím ji číslicí se dvěmi kulatými bříšky.