Leden 2013

Chřipajzna

23. ledna 2013 v 6:28 | Old Boy |  ostatní
Tak už je tu zase jako na koni. Potuluje se tam i onde, má ráda spoustu lidí pohromadě a v tomto prostředí překonává s přehledem i švédskou trojku. Vystrašil jsem ji píchancem u doktorky, ale přesto se ji snažím držet od těla. Rozhodně se nenechám přitáhnout tak, jak to má ve zvyku.
Pro rady nechodím daleko. V mém ušmudlaném sešítku, kde mám nejdůležitější poznámky z pozorování života mýma očima, ale i všech moudrých, které jsem kdy potkal, stačí zalistovat. Babička mně radila:
"Na zlepšení trávení piju pivo, když mám nechutenství, piju bílé víno, při nízkém tlaku červené víno, když naměřím vysoký tlak pomůže mně koňak a když jsem nachlazená, dám si slivovici."
Tak prosím, pro lék stačí šáhnout do "skleníku" a že ho mám pěkně osázený. Pro úplnost. Když jsem se zeptal kdy babička pije vodu, dpověď mě nepřekvapila:
"Takovou chorobu jsem ještě neměla."
Kdyby věděla, jak je pití vody důležité, jistě by odpověděla jinak. Je tutovka, že dvě sklenice vody před snídaní nastartuje na plný výkon všechny vnitřní orgány od žaludku až po tlusté střevo. Sklenice vody třicet minut před obědem zaručí perfektní strávení třeba vepřové s knedlíkem a se zelím. Když předehrou koupele je několik pořádných hltů vody pak vysoký krevní tlak nevydrží a padá. Před spaním je voda hrází proti krvácení do mozku a zábranou proti srdečnímu záchvatu, který je ve spánku obvzláště nebezpečný. Chřipku ale voda nepoloží.
Tak nevím. Zítra mám jít s ženou do divadla, které máme předplaceno a určitě mezi stovkou lidí budou poletovat nějaké ty chřipkové viry. Nasadit si roušku k obleku s motýlkem je asi zcela nevhodné, manželka by možná mohla použít vějíř, ale i to se mně zdá trochu bizardní a tak asi vynecháme, i když hrají Shakespeárovo "Mnoho povyku pro nic". V televizi bude přímý přenos utkání Schwanzenberg - Zeman, kolem ringu bude určitě našlápnuto a tak se přidáme. Ručník v ringu ale nečekám. No a preventivně sáhnu po některé z medicín naší babičky a na chřipajznu se vyflajznu.

Kouzlo časů minulých: dřevo

21. ledna 2013 v 10:02 | Old Boy |  vzpomínky
Venku je zima jako v Rusku při mírné zimě, ale obrázky, které svědčí o pracovitosti a uměleckém citu některých tamních obyvatel mě nasměrovaly k vzpomínání na dobu, kdy jsem jako malý pinďa přicházel postupně do styku s dřevem, zamiloval si je a tento vztah trvá dodnes.
Doma jsme netopili ničím jiným než právě dřevem. Prodávalo se přímo v lese v metrech, srovnaných do hraní a bylo třeba je dovézt domů, pořezat, poštípat a srovnat tak, aby dřevo proschlo. Měli jsme k tomu kozlík, na který se metrové poleno uložilo a pak pilkou rozřízlo na čtyři kusy. Cirkulárky nebyly, protože někde nebyla ani elektrika, která by je poháněly. Ke štípání posloužila sekera a na větší sukovitá polena, pantok. Kdo neví co to je, tak tomu prozradím, že to byla velká sekera s dlouhým toporem. Pokud nebyla kůlna /a to zpravidla byla/, tak se naštípané dřevo vršilo do různých tvarů a přiznám, že ne tak bizardních, jaké vidíme na obrázcích z Ruska.
Naš domek se zahradnictvím stál stranou vesnice u silnice a les byl jen pár stovek metrů. Aby se uspořilo i na dřevě, chodily ženy do lesa, sbíraly větve, které tam zůstaly po kácení, vázaly je do nůše, nůši vložily na záda a shrbené pod tíhou nákladu míjely po silnici náš domek. Bylo to celkem běžné a dodnes si pamatuji některá ze jmen postarších žen, které tuto anabázi pravidelně týden co týden s vyjímkou zimního období, absolvovaly.
Jako kluka mě velmi přitahovalo zpracování dřeva přímo u lesa. Na volné prostranství byly navezeny smrkové klády, nažezané na délku budoucích trámů. Dva tesaři pak vyzvedli jednu kládu na pracovní "stůl", upevnili ji skobami a pak začal koncert. Placatou velkou sekerou svižně z klády vytesali trám. Střídali se vždy po otesání jedné strany, aby si utřeli pot z čela a případně se napili z bandasky kávy, vonící meltou a cikorkou. Na pivo obyčejně nebylo a láhváče nebyly tenkrát tak rozšířené jako dnes. Po celodenní namáhavé práci bylo naskládáno na skládku až dvacet pětimetrových trámů, hladce otesaných, proložených odpadovým dřevem a vonících pryskyřicí. Pomáhal jsem jim tak, že jsem odnášel zbytky dřeva na hromadu stranou a zato jsem dostal také napít z bandysky a někdy i plátek špeku s chlebem.
Ten chléb mně připomněl, že také mistní pekař pan Borovička měl kolem pekárny naskládáno spoustu polen dřeva, aby mohl vytápět pec, ve které pekl chleba, rohlíky, pletýnky a kdoví jak se ještě všechny ty jeho křupavé výrobky jmenovaly. Ráno vonělo půl dědiny chlebem a pro teplý se mohlo jít už kolem sedmé ráno. Ta neskutečná chuť a vůně takto tradičně pečeného chleba mě přitahuje dodnes. A protože poblíž je pekárna, která po čtyřiceti letech znovu začala péct tradičním způsobem neváhám a pravidelně si tam pro chleba jezdím. Myslím, že se mu nevyrovná skoro žádné jíné jídlo.
I moje kmotra, dnes už se ani neví, co to vlastně bylo za pojmenování, měla také u chalupy větší hraň dřeva a v kuchyni pec, kde si sama pekla chleba. Občas jsem jí pomáhal míchat kvásek, ukládat těsto na pokládky a hlídat pečení, než podojila krávy. Z pece pomocí dřevěné lopaty vyšly na světlo boží krásné, zahnědlé a pomoučené bochníky, které vážily tak tři až čtyři kila a vydržely až tři týdny, protože na častější pečení nebyl ani čas ani dost dřeva.
Dřevo potřeboval, i když v trochu jiné kvalitě, mistí stopář. Řeknu vám, byl to machr a protože jeho manželka nemohla mít děti, učil řemeslu každého kluka, který se před stolárnou ukázal. Dodnes si pamatuji na různé druhy hoblíků, vím jak se nůž ostří a poklepáním nastavuje tloušťka třísky, umím se s ním postavit k dílu a kdybych měl doma ponk, určitě bych si to zopakoval. Tomu všemu mě naučil tento stolař, který výráběl ze dřeva všechno od topůrek až po kredenc. Měl dokonce i soustruh na dřevo a vysoustružil mně slavíka i jo-jo úplně zadarmo, jen jsem mu občas pomohl uklidit hobliny do koše. Nejvíc se mně líbily jeho stoly. Dělal je z dubového dřeva a v kuchyni se ani nehnuly, jak byly těžké. Holt byly od stoláře.
Zimní období bylo časem sáňkování a někdy i lyžování. Sáňky i lyže jsme si vyráběli sami. Mně pomohly zkušenosti ze stolárny a štědrost majitele stolárny, který mně dal dvě dvoumetrová jasanová prkna, která jsem vyhobloval do patřičného tvaru, špičky ponořil na půl hodiny do vřelé vody a pak je ohnul a nechal zatížené vychladnout. Ohnutí kupodivu vydrželo a tak bylo možno namontovat vázání. K tomu posloužily nařezané plechy a místo řemínku jsem použil plechové pásky, které se používaly na obvázání beden. Nemusím popisovat, že připevnění nohy k vázání nebylo nic moc a tak jsem do kopce nosil lyže na rameni.
Stávalo se, že na metrové palivové dřevo jaksi nezbylo a pak jsme použili náhradní řešení. Na pasekách po vykácených stromech zůstaly pařezy a ty bylo možno vykopat a odvézt zcela zadarmo. Práce s jejich "dobýváním" byla velmi namáhavá. Pařez se musel dokola obkopat, jednotlivé kořeny odsekat, dlouhým sochorem jej vypářit ze země a pak pomocí klínů a palice rozštípat. Dřevo to byly samý suk a těžce zasloužené, ale teplo jsme využívali v kuchyni i ve skleníku. Jinde se dřevem netopilo. Obrat k lepšímu nastal po válce, kdy jsme měli celý arzenál zbraní a spoustu střelného prachu, posbíraných po příkopech a u palebných postavení děl. Pod pařezy jsme odpálili podomácku vyrobené nálože a pařezy "vyskakovaly" z půdy jako na zavolání.
Byl i jiný druh topiva, který souvisel přímo se dřevem, topení pilinami. A to jsme používali v ložnici.
Piliny byly zadarmo na pile a ta byla skoro v každé vesnici, kamna, do kterých se vkládal buben s pilinami byla levná, protože to byl vlastně plechový válec na nožkách a dva bubny /jeden z nich rezervní/ byly vlastně totéž, ale o menším průměru bez víka, ale s ušima na přenášení. Když uhodily mrazy, byl každodením úkolem nás dětí /a byli jsme čtyři/ "natlouct" do bubnů piliny. Byla to práce pro dva, protože jeden držel uprostřed bubnu kůl na vytvoření otvoru pro proudění vzduchu a druhý sypal do bubnu piliny a jiný kůlem s hlavicí je ubíjel, aby se jich tam vešlo co nejvíc. A hřály nejen piliny, ale i pocit, že jsme je k topení připravili.
Dřevo se stalo i předmětem přivýdělku. Když mně bylo kolem deseti, přihlásil jsem se na brigádu na nádraží, kde vozili metrové dřevo pro papírny a to se muselo zbavit kůry. Sloužil k tomu poříz a stolek, na který se poleno uchytilo. Postupně se celé zbavilo kůry a uložilo na vedlejší skládku. Zbylo spousta kůry, kterou jsme si odvezli domů a byl další zdroj topení i když minimální. A navíc mně v kapsičce kraťasů cinkaly korunky. Mnoho jich nebylo. Dnes by táta za takové - dovolím si následující slovo dát do úvozovek- "zneužívání" dítěte dostal určitě nějaký podmíněný trest.
Kolem našeho zahradnictví protékal potok plný pstruhů, kterých jsme hojně využívali ke změně jídelníčku. Ten se tímto způsobem měnil skoro každým dnem. Za potokem asi pětset metrů bylo nádraží a cesta k němu požadovala dostat se přes potok, široký nějaké tři metry. A tady se opět dostalo ke slovu dřevo. Otec budoval přes potok lávku, která vedla nad tůní. Jako vždy nás k této akci přizval bez ohledu na naše plány s fotbalem, projížďkami na kole nebo hraním kuliček brzo z jara. Dodnes si vzpomínám, že tenkrát devátého května napadlo spousta mokrého sněhu a stromy, které už byly z větší části olistěné, se lámaly pod jeho tíhou. A tak materiál na stavbu lávky byl snadno dostupný a skoro zadarmo. Na pilu jsme dovezli pár bukových kmenů a na oplátku dostali pár prken a trámků. Postavení lávky pak bylo otázkou práce ve dvou dnech. O prázdninách se však brách a věšel na zábradlí lávky, spadl do tůně a já ho tahal za vlasy z vody ven. Oplatil mně to za pár dní, kdy jsem spadl po hlavě se stromu nad potokem přímo do potoka. Přivolal pomoc. Jízvu po pádu nahmatám mezi vlasy dodnes.
Zrovna včera jsem viděl v televizi, že někde v Krkonoších obnovují výrobu březových metel. V době mého mládí to bylo nářadí, které nechybělo v žádné venkovské domácnosti. Pravda, byly ještě metly rýžové, za ty však bylo nutno platit a ty březové se daly vyrobit doma zadarmo. Jako kluk jsem jich vyrobil desítky. Zprvu se rozpadaly, ale když jsem dostal ten pravý gríf, tak mě otec už jen chválil.
Les byl nedaleko, zahradnické nůžky po ruce a vidina pochvaly za dobře vykonanou práci a případnou korunu na zmrzlinu, výrazným tahákem.
Podobně tomu bylo i s vrbovým proutím. Vzrostlých, seříznutých i keřovitých vrb bylo kolem potoka habaděj a proutí z nich přímo lákalo k využití. A tak mě otec naučil plést košíky, což byla práce v zimě. Velké koše jsme pletli na budoucí obaly na jmelí a malé jsme na jaře prodávali na trhu ve Valašském Meziříčí. Byla to tak zajímavá práce, že dodnes mám schovanou učebnici na pletení košů a věřte nevěřte, kdybych nebyl líný, pustil bych se do pletení hned zítra. Je přece zima, ne? A nezapomněl jsem, že v tomto období, protože nebyla jiná práce, vedle pletení košíků vázal knihy. Nevím ani, kde se to naučil, ale v té době se časopisy vázaly do knih a tak měl spoustu zákazníků.
Dřevo je krásný materiál, který přímo volá po uměleckém zpracování třeba řezbářem. Ovšem na takové umění já jsem dřevo. Celý život jsem se s ním potkával, vážil si jej a posloužilo mně vrchovatě. Určitě i vám.
Obrázky vám mohou posloužit, pokud se rozhodnete využívat dřevo k topení, jak už to udělala spousta rodin na vesnicích, ale i na okrajích měst.
A pokud pokud máte talent a prkno třeba z hruškového dřeva, můžete si vyrobit podle

U3V: zúčtování

20. ledna 2013 v 6:07 | Old Boy |  ostatní
Přes měsíc jsem se toulal po Norsku, nadzvedával roušku prezidentských kandidátů, likvidoval vánoční cukroví, solil a pepřil ovar při silvestrovském televizním klání. Pravda, byly dvě přednášky, ale jinak jsme měli rovněž prázdniny a využil jsem jich vrchovatě, jak jsem již předeslal. Leč přišel 10.leden a další přednáška, na jejímž konci jsme se dozvěděli, že bude probíhat závěrečný test, který nám ve skupinkách dopomůže k uzavření tohoto semestru. Co teď. Trochu si to zopakuji a pokud chcete, můžete mě doprovázet.
Tak u kalendářů se nebudu moc zdržovat. Je jich tolik, že se nedají vyjmenovat na prstech jedné ruky. No ano, lunární, solární, lunisolární, juliánský, židovský, islámský, gregoriánský a majský/je výše na obrázku/, který nás před vánocemi, ovšem jak koho, postrašil. Byly i revoluční kalendáře - francouzský a sovětský. Doufám, že další už se nebudou vymýšlet, protože kdo si to má pamatovat a dokonce deklarovat rozdíly mezi nimi.
Já bych snad jakžtakž dokázal popsat staroměstský orloj a možná bych dokázal na něm přečíst kolik je zrovna hodin, jaký je staročeský nebo babylonský čas, se slunečním a hvězdným časem už by to bylo horší a napravil bych to na zvěrokruhu nebo na kalendářní desce.
No a teď musím zvednout oči směrem nahoru. Vesmír je nekonečný /nebo ne?/. Jak vypočetli, že vznikl před 13,7 miliardami let je pro mě záhadou. A život že vznikl někde jinde než na naší zeměkouli? Tvrdí to teorie panspermie. Tento název jsem slyšel poprve. Když budeme miliady odpočítávat, před 9,31 miliardami let vznikla sluneční soustava,

před 5,33 m.l.m vznikly mikrofosilie
a postupně eukaryoty, první vícebuněčné organismy, modrozelené řasy na souši, veleještěři a jejich náhlé vymření, savci a ptáci, hominidé a nakonec před 0,0001 miliardami let homo sapiens. Pěkně dlouhá procházka.
Na Zemi začal pohyb, z homo sapiens se vyvinuli lidé, mozky se jim zvětšovaly a už ve starověku se začali dívat, co mají nad hlavou a někteří to začali zkoumat. Tak vznikla astronomie a první její výsledky. Země není placatá ale kulatá, má obvod cca 40 000km, na měsíc to máme 384 000 km a ke slunci 1 AU. No ano. Vymysleli astronomické jednotky a 1 AU je 150 000 000 km nebo světelný rok /ly/- vzdálenost, kterou urazí světlo za jeden rok. Jenomže jak to všechno nad námi vzniklo?
Teorie pro vznik vesmíru, na které se podíleli Einstein, Friedman, Hubble, Gamow a další byla nazvána Velký třesk a je tak nekonečně záhadná, jako vesmír sám. Ve vesmíru se "prochází" neuvěřitelné množství hvězd, které mají kulovitý tvar díky gravitaci.
Ve vesmíru svítí a jsou vázány v galaxiích, z nichž jedna obsahuje kolem 100 miliard hvězd. Nedovedu si představit, jak bychom je pojmenovali, kdyby se nám je podařilo identifikovat. A jak hvězda vznikne? Termonukleární reakcí v plynoprachových shlucích mlhovin. Možná vás to už přestalo bavit.
Na nic si nelze šáhnout, nic si nelze ověřit. Hvězdy určitě umírají a skončí v černé díře, která je ukryta v jádru galaxie s hmotností miliard hmotnosti Slunce. Jak jste si všimli, při této procházce se to miliardami jen hemží a čísla se vymýkají našemu pochopení. Bude tedy vhodné zůstat při zemi a podívat se, co vidíme pouhým okem.

Samozřejmě Měsíc, ten máme jako na dlani. Takže se poohlédneme po naší slunečné soustavě.
Kraluje jí Jupiter, kterého objevil Galileo Galilei a viděl 4 jeho měsíčky. Je v ní největší, nemá pevný povrch a oblačnost, na kterou už dohlédneme, má -140 st.C., má rudou skvrnu, dlouhou
25 000km, prstenec a měsíčky, kterých lze už dnes napočítat 63. To všechno ukazuje na obrovský vývoj astronomie, který je v posledních letech doprovázen významnými pomocníky, t.zv. sondami.
Pionier /1972 - 1973/
Voyager /1977 - 1979/
Galileo /1989 - 1995/ s přistávacím a orbitálním modulem
Cassini /1997 - 1999/ s pokračováním k Saturnu
New Horizonts /2006 - 2007/ a chce se v roce 2015 dostat až k Plutu.
Měsíce Jupitera mají svoje jméno, třeba Io, Europa, Ganymed, Callisto. Víme už o vysokých horách až 17 km, aktivních sopkách apovrchu, tvořeném sírou a jejími sloučeninami na Io. Kandidátem na možnost života je Europa s troškou kyslíku v atmosféře a vodou. Je menší než náš Měsíc a také nejsvětlejším měsícem sluneční soustavy. Callisto je pokrat krátery, který vévodí kráter o průměru 4 000 km, zvaný Býčí oko. A dalo by se pokračovat. To ale až mně opravdu poteče do bot. Čekají nás ještě dvě přednášky o meteorologii a na ty se těším. Na předpověď počasí v televizi se nebudu dívat s otevřenou pusou.
A jak dopadnu při zúčtování? Doufám, že ne tak jako tato kometa.

Pohled z patra

15. ledna 2013 v 15:24 | Old Boy |  politika
Nedá mně to a chytám na internetu názory na to, co se vyklube z druhého kola prezidentských voleb. Připadá mi to, že situace je taková, jako když dva stejně vážící kapři leží proti sobě na miskách vah a sem tam sebou mrsknou. Tím se samozřejmě ručička vah vychýlí, aby se naopak za chvíli odklonila na druhou stranu. Jedno takové hodnocení jsem našel na stránkách blogu známého spisovatele a novináře Jiřího Hvížďaly, který mě zaujal natolik, že jsem se rozhodl nabídnout jej i vám:
220PX-~1.JPG220PX-~1.JPG220PX-~1.JPG220PX-~1.JPG220PX-~1.JPG
S jistotou už dnes můžeme konstatovat, že v druhém kole prezidentských voleb ve dnech 25. a 26. ledna 2013 rozhodne o vítězi mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem účast voličů. Jestliže přijde jako v minulých senátních a krajských volbách k urnám v druhém kole jen necelých 19 procent voličů, což je z celkového počtu 8,5 milionů necelých 1,7 milionu lidí, bude ve výhodě Miloš Zeman. Toho totiž podpoří část věrného jádra jeho voličů, kterých bylo v prvním kole milion 245 tisíc a rovněž část přibližně 450 000 poslušných voličů KSČM a zřejmě i část z osmi set tisíc voličů Jiřího Dienstbiera. Bude-li ale účast větší hlavně díky nečekaně velké podpoře z řad mladých voličů a jejich aktivit na internetu a v sociálních sítích a městského a vzdělanějšího obyvatelstva, má vyrovnané či dokonce větší šance Karel Schwarzenberg, kterého volilo rovněž milion dvě stě tisíc, jen asi o 40 000 voličů méně než jeho konkurenta. K podpoře Karla Schwarzenberga se hned po ukončení prvního kola vyjádřila i ODS a KDU-ČSL, tedy Zuzana Roithová a Přemysl Sobotka, kteří sice získali minimum hlasů, ale upozornili tím své spolustraníky, že v ministru zahraničí vidí pro budoucnost České republiky lepšího reprezentanta. S podivem je, že se do okamžiku, kdy tento komentář píši, k podpoře nepřihlásil Jan Fischer, kterého volilo něco přes osm set tisíc voličů, i když má ke Karlu Schwarzenbergovi programově blíže, než k Miloši Zemanovi. To vzbuzuje podezření, že se svými hlasy chce obchodovat a třeba je vyměnit za nějaké budoucí místo diplomata. Po první povolební debatě Miloše Zemana s Karlem Schwarzenbergem v nedělních Otázkách Václava Moravce v České televizi lze konstatovat, že by následující obě čtvrteční debaty a celá zbylá kampaň mohla být věcnější a zdá se, že i slušnější. Už i proto, že levné bonmoty a školometské výklady, které se snažil v debatě Miloš Zeman používat, se míjí účinkem. Karel Schwarzenberg má větší mezinárodní zkušenost a může proto na všeobecné výroky uvádět konkrétní přesvědčivé příklady. Jde o souboj šumlujícího a ráčkujícího ostříleného starého barda s mazlivě podbízivým podučitelským lidovým vypravěčem, který to umí s davem, ale který v souboji muž proti muži se dostává do nevýhody, a to přesto, že se velice krotí a soupeř je starší. Jeho líbeznost je ale příliš hraná. Naproti tomu Schwarzenbergova střídmost a uměřenost je přirozená, takže bedlivější pozorovatel nejspíš dojde k závěru, že zvítězí-li Schwarzenberg, bude se takhle chovat i na Hradě, zatímco bude-li na druhém největším hradním komplexu po Vatikánu sedět Zeman, mohlo by dojít "nejen k pokračování, ale i vystupňování a zvulgárnění politiky, oslabování právního státu a odmítání vyrovnat se s minulostí," jak na to upozornil slovenský deník SME. Kvůli tomu Miloš Zeman později prohlásil, že nebude se slovenskými novináři hovořit a asi si taky nevšiml, že ho nepodpořil ani slovenský premiér Fico. A to ještě neví, že někteří polští novináři o něm smýšlejí podobně jako SME. Václav Klaus sice prohlásil, že jde o strašlivou prohru a debakl pravice v posttotalitní České republice, ale s tím nelze souhlasit. Jde o horší věc: O prohru ODS, která se vůbec za svého kandidáta nedokázala postavit. Premiér Nečas ho nepodpořil ani na jednom mítingu. Reakce ODS pak ukázala, že ztratila jakoukoliv schopnost sebereflexe, když strana svádí debakl jen na amnestii, média a Fischera. Ale i sociální demokracie prohrála, takže lze hovořit o debaklu obou nejsilnějších našich stran. Proto ani Zemanovo přirovnání k tomu, že je jako Francois Hollande, jak připomenul Jacques Rupnik, nesedí: Hollande je řádným kandidátem socialistů a ne nějaké marginální Strany práv občanů, která získala ve volbách 4,33 procenta hlasů. A zároveň Jacques Rupnik dodal, že již první kolo ukázalo, že nejhůř dopadli národovci Přemysl Sobotka a Jana Bobošíková, což je dobrá zpráva pro Evropu. Pro nás je zase dobrá zpráva to, že by příští vláda, která bude s největší pravděpodobností převážně sociálnědemokratická, mohla mít na Hradě konzervativního prezidenta. A zároveň, že i zdánlivě velká moc různých bossů či lobbistů není všemocná: Pánové Chrenek se Soukupem se přepočítali, když svými miliony podporovali Jana Fischera a Miloš Zeman musel nechat raději pány Šloufa, Zbytka a emisara ruské ropné firmy Lukoil pana Martina
Nejedlého zavřené ve vedlejších místnostech, aby je někdo náhodou neviděl. V neděli byl nucen dokonce prohlásit, že pana Šloufa si na Hrad nevezme, aby mu neubral voliče. A konec konců i pro sociální demokracii by bylo vhodnější, kdyby na Hradě seděl Karel Schearzenberg než Miloš Zeman, ale nemůže si to dovolit říci nahlas, když chce vládu, v níž sedí Schwarzenberg, svrhnout a vedení hovoří jen o "zvážení podpory". Je si totiž moc dobře vědoma toho, že by svým chováním Zeman sociální demokracii rozložil, což by ohrozilo další vývoj celé České republiky a otevřelo neúnosně velký prostor pro extrémisty vpravo i vlevo.

Kdo z koho

13. ledna 2013 v 17:30 | Old Boy |  politika

Jaká škoda! Na posledním místě v prvním kole voleb vypadla ta, která jako jedíná mohla podle svých slov zachránit republiku od ztráty svéprávnosti jejich občanů v rámci Evropské unie. Děkujeme, odejděte! Místo pro vás? Co třeba takhle?




"Proč zrovna já až na osmém místě a ještě k tomu o prsa". Tak dopadají obětní beránkové ve stádu, které se popásá od desíti ke třem.
Už je to tak. Zase se ukázalo, že je nutno si držet kloboučky, protože se jede z kopce.


Byla skutečně budoucí prezidentkou pro mnoho srdcí. To proto, že je to velmi kultivovaná a vstřícná všem lidem i těm, kteří jsou postižení.




Ještě jednu kytici pro paní Roithovou za jejich 5% hlasů. Zasloužila si určitě víc, ovšem vzhledem k jejímu věku není ještě všem dnům konec. Mezi ženami však slavila úspěch a její solidnost i solidnost její prezidentské kampaně si určitě tu druhou kytici ode mne zaslouží.



Zástup byl příliš malý, argumenty příliš obecné a tak jsme přišli o možnost dalšího možného zviditelnění na zeměkouli. Lze to ovšem napravit. Přestup do stáje ODS s namodralým obličejem by se mohl po čase proměnit v křeslo ministra, která se uvolňují měsíc co měsíc, musely by mu však narůst křídla.





Co včil? No především zavřít ústa, aby nebylo vidět, případně slyšet skřípání zubů. Zeman nebo Schwanzenberg? To nám ještě scházelo. Tak jsme to měli pěkně rozehrané, skoro jako v senátu a teď tohle. Taková slibotechna bude muset fungovat ještě dál nějaký ten rok ve sněmovně.





V kleštích novinářů po šoku, který vyvolalo nepostoupení do druhého kola nebylo jistě příjemně. Přiznám, že jsem jej tipoval na postup a dokonce si myslím, že by si to i zasloužil, ale voliči rozhodli jinak.










Kdo z koho a kdo s kým!


Na koho to slovo padne

11. ledna 2013 v 9:33 | Old Boy |  politika
Za okny svítá a mně ještě včera nesvitlo, koho bych rád viděl v křesle u stolu s mikrofonem v prezidenstské kanceláři na konci tohoto roku. A tak jsem se večer podíval na onu velkou politickou šou, nazvanou Superdebata a na tu či onu stranu vah přikládal polínka, abych se nakonec dopracoval k rozhodnutí. Podařilo se.

Paní Zuzaně Roithové za její vystoupení, její názory a postoje dávám s chutí tuto kytici růží. Je to dáma, která na svém "štítu" nenese žádnou poskvrnu a tak si zasluhuje plnou důvěru. No ale moje představa na budoucí hlavu státu je poněkud jiná.






Pan Fišer se v kanceláři vyjímá velmi dobře, což už v minulosti mnohokrát potvrdil. I ta prezidentská je mu velmi blízko. Stíhá odhánět všechny ty více či méně opodstatněné výhrady jako mouchy z koláče a už už jako by byl v duhém volebním kole. Myslím, že si ho zaslouží, i když mě nepřesvědčil.


Paní Bobošíková, jak se od ní dovídám, je jediná ze všech kandidátů, která je schopna naši republiku pozvednout k výšinám. A tomu nevěřím ani náhodou a proto jí doporučím, aby nadále využívala slastí života a dívala se na Hrad jen občas z nábřeží Vltavy.

Paní Fišerová je malé postavy, ale svými názory a chováním v prezidentské kampani i mimo ni dorostla do úrovně všech ostatních kandidátů a mnohé i přerostla. V řádě kandidátů bych ji přirovnal k rozkvetlé louce, ze které to přímo láká utrhnout kytičku do vlastní vázy. A tak si myslím, že pro ni bude příjemnější brouzdat se jarní rosou, než se prodírat politickým křovím, plným klíšťat.



Přemyslu Sobotkovi to v senátu docela sluší. Pravda, poukaz na to, že za Přemyslovců bylo v Čechách dobře může být pravda, ale přece jen se mně zdá, že přísloví Ševče drž se svého kopyta tady padne na úrodnou půdu.




Miloš Zeman se přiznal, že odešel od becherovky ke slivovici a jak známo, jenom usrkává. Myslím, že zvolil tu pravou vlašskou, která je ze všech nejlepší a to by mně bylo velmi sympatické. Když k tomu přidám pohotovost, celkový přehled, jazykové znalosti a pohrávání si se slovy a větami, pak mě málem přesvědčil. Určitě mu v druhém kole budu držet palce.











Ať se pan Franz na mě nelobí při vší ústě k jeho vzdělání, ale myslím si, že mu mnoho voličů ukáže záda. Patřím k nim i já.



Nevím, jestli jsem sám, kterému připadají vystoupení pana Dientsbiera jako zvuky vycházející z flašinetu. Stále dokola slibuje a slibuje v rámci linie své strany a konkrétně kde nic tu nic. Takže totéž může čekat ode mne.




S devítkou je na posledním místě v řadě. Svými zkušenostmi, vzděláním, rozhledem a lidovým přístupem mně připadá na sedláka se selským rozumem. A proto v obálce, se kterou půjdu opoledne do volební místnosti jsem ponechal pouze kandidátku s číslem devět.

Expedice oksroN: norská nej.../Hammerfest/

10. ledna 2013 v 8:09 | Old Boy |  cestování
Za těch dvanáct let, co nás toulavé boty každý rok donesou zas a zas do Norska, jsme je procestovali křížem krážem a přesto zůstává neuvěřitelný počet míst, na které se při pohledu tají dech. Možná se na některá z nich ještě podíváme, ale nastal čas, kdy se můžeme ve vzpomínkách vracet na místa, která nás přilákala nebo patří k norským nej... Takovým místem je nejseverněji položené město na zeměkouli, které má ve znaku ledního medvěda a jmenuje se Hammerfest. A navíc má jetě jedno nej... V roce 1890 zde bylo uvedeno do provozu první osvětlení ulic v Evropě. Není se čemu divit, když si uvědomíme délku období polárnich nocí.

A kde vlastně Hammerfest leží.

No mrkněte na mapu. Je to pěkně daleko na severu a tomu odpovídá i život ve městě.

V tomto městě jsme byli naposled v roce 2005 a bylo nás osm natěsnaných ve dvou autech. Odbočili jsme ze silnice E6 s cílem najít vhodné ubytování poblíž města, následující den si město prohlédnout a pokračovat dál na sever přes Lakselv, Tana Bru do Kirkenes a přes Finsko domů.

A tak vypadal Hammerfest, když jsme se k němu ráno blížili.

Panorama Hammerfestu z jihu. Název města znamená něco ve smyslu „upevněn ke strmé skále“. Vypůjčený snímek ukazuje, jak vypadá tato část Hammerfestu v zimě, kdy mrazy nad 20 stupňú Celsia nejsou žádnou vzácností. A musím doplnit, že lední medvěd ve znaku města je symbolikou rybolovu, protože jinak se lední medvědi na norské pevnině nevyskytují. Za nimi bychom museli na norský ostrov Svalbard /Špicberky/.

Tady jsme vystoupili s našich "povozů" a začala porada, na co se ve městě soustředit. Na historii? O té jsme si přečetli celou kapitolu v průvodci a je zajímavá. Namátkou: v době napoleoských válek byl Hammerfest na straně Napoleona a blokoval anglické Královské námořnictvo. V červenci 1989 napadly dvě anglické válečné lodi Hammerfest a odpor obránců zlomily.
V roce 1890 vznikl v pekárně požár a následně vyhořela polovina města. Na pomoc lidem po této katastrofě pomáhali obyvatelé bezmála celého světa.
Po okupaci Norska se v roce 1941 stal Hammerfest hlavní německou námořní a zásobovací základnou, po dvojím bombardování v roce 1944 sovětskými letadly a naprostou devastací města, kdy z něj zůstala jen malá pohřební kaplička, se Němci v únoru 1945 z města stáhli. Bomby a střelivo z tohoto období nalézají obyvatelé dodnes.
Před třiceti lety byl Hammerfest "městem duchů" a jeho tvář se neuvěřitelně změnila objevem ložisek zemního plynu a ropy v roce 1984 poblíž v Severním moři. A právě toto náleziště plně využité k výrobě kapalného plynu je mimo jiné příčinou, že nejen Hammerfest, ale i celé Norsko se rok co rok umísťuje na prvních místech při hodnocení životní úrovně lidí na zeměkouli.

Na pobřeží nás zaujala lososí farma. Když jsme v Norsku, dopřáváme si lososího masa bohatě a protože je velmi chutné, putuje to s námi i domů a tak kupujeme občas za nelevný peníz buď filety, uzené plátky nebo k významnějším příležitostem celého zmraženého lososa. Jak jsme se dozvěděli, je chov lososů pěkná a nákladná fuška. Do moře se umístí obrovský koš, do kterého loď přiveze jednoleté lososy a ti se pak v koši vykrmují asi 15 měsíců. První farmy vznikly po roce 1960 a dnes je jich už velké množství a co víc, na př. krmení je automatické ze zásobníku hadicí do koše, doba krmení je stanovována na základě signálu z kamer, umístěných v koši. Mimo to je koš soustavně kontrolován potapěčem, které zjišťuje stav pletiva a provádí okamžitě opravy, pokud zjistí díry, kterými mohou lososi z koše uniknout. A je tu další nej... Norsko a Chile /!/ jsou největšími vývozci lososů na světě. I vy hledáte odpoveď na otázku, ze kterých lososů je maso chutnější. Z těch odchovaných na farmách nebo vylovených v mořích nebo řekách? Odpověď jsme dodnes nenašli ani my. Názora se různí.

Takhle to vypadalo uprostřed města ještě v onom roce 2005, kdy jsme je navštívili. Obyvatelům města pobíhající sobové po městě a pasoucí se na udržovaných trávnících otravovali život. Město má necelých 10 000 obyvatel a stalo se, že před starostovým úřadem se sešlo jednou skoro 100 sobů. Zřejmě protestovali proti opatřením, která se připravovala.
Radní rozhodli postavit kolem města asi dvacetikilometrovou barieru, která měla zabránit nevítaným návštěvníkúm vstup do něj. Byla dokončena v roce 2008, funguje dodnes, ale úplně návštěvám sobů nezabránila.

Kostel byl v tuto ranní hodinu ještě zavřený a tak jsem zamířil vlevo na hřbitov, protože hřbitovy, lépe řečeno jejich dokumentaci sbírám a hammerfestský hřbitov se mě do sbírky hodil.

Když jsme otočili volantem směrem ven z města, mrkli jsme ještě na miniletiště s dráhou dlouhou pouhých 800 m. Na toto letiště létají letadla, která pilotují jen ti nejzkušenější piloti a je zároveň jedním z nejrizikovějších z oněch 42 letišť, která se v Norsku nalézají. Návrhy na nové, bezpečnější letiště narážejí na vysoké náklady a tak cestující, kteří chtějí využít přímý let do Osla se přesunou po asi dvouhodinové trase do Alty, která přímé lety umožňuje.
Dívám se na teploměr. Pouhých 12 stupňú celsia je na konec června poměrně málo, i když vím, průměrná roční teplota je jenom 2 stupně. Odjíždíme přes Kvaldsundský most zpátky na pevninu /Hammerfest leží na ostrově Kvalsund/ z nejstaršího města na severu Norska, který titul si zasloužilo spolu s městem Vardo. A neviděli jsme realizaci nejdražšího stavebního projektu na severu Norska.

Z půjčeného snímku je vidět grandiozní stavbu, která má název Snohvit. Upravuje se tu zemní plyn na zkapalněný zemní plyn a v Evropě nemá konkurenci. Tak ať se obyvatelům Hammerfestu daří a vytvářejí další norská a evropská nej...












Pííp, pííp, pííp.....

5. ledna 2013 v 10:13 | Old Boy |  ostatní
Marně jsem hledal možnost napsat následující výrok zlatým písmem. Zasloužil by si to. Protože je zároveň varovný, použiji zvýraznění, které se této barvě blíží. Autora teorie relativity i tohoto citátu nemusím rozhodně představovat.
image009_1.jpg
"Obávám se dne, kdy vývoj technologie předčí vzájemné lidské vztahy.
To potom svět bude mít GENERACI IDIOTŮ" - Albert Einstein

image001_2.jpg
Jak poznáte majitele mobilního telefonu?
Odstává mu už jen jedno ucho.
image003.jpg
Kamarád mi při mistrovství světa poslal SMSku: "Vyhráli jsme! Vítězslav."
image004.jpg
Hlasová schránka: "Právě jste se dovolali na číslo 777 263 285. Všechen kredit, který jste v daném okamžiku měl, se přečerpal na můj účet. Velmi vám za to děkuji."
image002.jpg
Kdo ještě pořád dává přednost psaníčkům před SMSkami?
Narkomani.
image005.jpg
Tři stupně sklerózy podle mobilu:
1. stupeň: "Odkud to zvoní?"
2. stupeň: "Co to zvoní?"
3. stupeň: "Co je to za zvuk?"

image007.jpg
Co se stane z mokré nabíječky v zásuvce?
Zabíječka.
image006.jpg
Dívka má na displeji zablokované klávesy, tak klepne na nápis Uvolnit. Načež se z mobilu ozve: "Pŕŕŕd!"
image008.jpg
Co je to pakatel?
Telefon pro paka.

Jestli někdo z vás, kteří jste dohlédli tento článek až do konce nemá ještě mobilní telefon, pak nepatří do generace idiotů jak je naznačeno v úvodu články ve výroku Alberta Einsteina.

Všichni ostatní včetně mne.....


Až se jaro zeptá...

4. ledna 2013 v 10:06 | Old Boy |  ostatní
Buďte vítáni v novém roce a ať se vám daří nebo podaří. Mne už ty svátky omrzely a tak jsem začal pátrat po činnosti, která by mě posunula do jara, kdy se začnu lopotit kolem domu/ pravda,chalupu nemám/ a na zahrádce. A zkrášlit se dá okolí i použitím věcí, které jiní odvezli na smetiště, odkud je můžete získat zadarmo, vložíté trochu práce a na světě je třeba postel plná květů.

Tady se hodí nejspíš květiny převislé jako je třeba petunie, fuchsie, zazelená se molice
A proč ty nohy postele do květináčů? Bez nich by se pod tíhou postel při dešti zabořila do země. Apartní stoleček, pokud by se našel, je vhodným doplňkem třeba na postavení konvičky.
Že by u vás byla k dispozici taková krásně ohoblovaná prkna nelze předpokládat a tak nezbývá než doporučit prkýnka z bedniček od ovoce, kterých se najde v supermarketech dost a dost.


Sehnat jedno nebo dvě kolečka by neměl být až tak velký problém. Že bude mít prorezavělé dno nevadí, kus plechu ho vyspraví.

Tady ovšem už to bude chtít sehnat kamínky, kamennou šledu, trochu písku a cementu. Zkušenosti se zedničením přijdou velmi vhod.
Přivřete oči a představte si, jak vhodně upravit kus pozemku pro takovouto krásu. Ovšem jeden rok na to stačit nebude, možná ani dva, ale výsledek předčí vaše očekávání.

Nic nepřehánějte. Nad tímto aranžmá si můžete jen povzdechnout. Opatřit si takového možná stoletého "staříka" bude orčitě nad vaše síly.
Poku by se vám líbil tento nápad, není nic snadnějšího.
Tady budete muset asi sáhnout do peněženky a navštívit nějaký bazar /česky second hand/. Výsledek však bude opravdu rozromilý, jak ostatně vidíte.
Dřevěné škopky jsou ovšem také těžce k nalezení. Když se ale poptáte na vesnici, případně navštívíte několik půd, určitě se něco najde.
Zkácený strom na zahradě, sekera, pilka a dláto, ze dvě piva na posilnění a může vzniknout dílo jako malované.
Poohlížejte se po pohozené stará paletě. Trochu poopravit, natřít nebo napustit proti vodě, květináče nejlépe keramické. A jejich upevnění na paletu? No také trochu přemýšlejte.
Na takovou kozu vám rovněž poslouží dřevo z kmene nebo silnějších haluzí pokáceného stromu v zahradě. Určitě vás výsledek práce na jejím zhotovení, následné výsadbě a pozdějším rozkvětu, potěší.
No a jsme s nápady v koncích. Tento poslední jsem uplatnil na zahrádce díky známému stolaři, který mně obdařil zbytky ze své dílny.






A jednu radu nakonec. Pokud vaše dílo bude umístěno někde, kde mají přístup nenechavci, uvažujte ještě o pár chvil déle a vymyslete nějaké podobné varování, jako tento zoufalý majitel chalupy u lesa, který po třetím zmizení žlabů vymyslel toto vtipné upozornění.