Září 2012

Kouzlo časů minulých: dárek

30. září 2012 v 7:16 | Old Boy |  vzpomínky
Dvakrát do roka byla možnost ještě v době, kdy jsem pracoval na státním statku darovat zcela neznámých lidem dárek, který je nejen potěšil, ale mnohdy postavil na nohy. To závodní lékař oznámil svým pacientům, že tenkrát a tenkrát, v tu a tu hodinu bude přistaven ke zdravotnímu středisku autobus, který odveze k odběru krve všechny dárce, kteří se pro tento humánní dar rozhodnou.
Lékař dokázal pro tuto akci vytvořit velmi přitažlivý kolorit. Dárce měl den placeného volna, po odběru dostal malou svačinu a autobus jej pak odvezl zpět do Hrušovan n.Jev. před Výzkumný ústav potravinářský, v němž se všichni shromáždili v sále k posezení a zábavě. Ředitel statku se blýskl nějakým tím demižonem dobrého vína, mistní harmonikář přinesl plnou harmoniku písniček, mnohá žena napekla a donesla koláče, které voněly máslem a strakatily se čerstvým ovocem. Bylo veselo a odebraná krev byla během hodiny doplněna jinou tekutinou, která rovněž barvila tváře dočervena. Lékař vyprávěl vtipy, které rovněž zvláště u žen vkládaly ruměnec do tvaří a sestra pilně dolévala skleničky bílým a červeným. Všem bylo dobře a už se těšili na příští dárcovství krve. Já neodolal celkem osmkrát. Po přestěhování do Kroměříže jsem nějak vypadl z konceptu a pak jsem zjistil, že darovat krev po pětašedesátce už nelze.
Včera jsem zahlédl ve zprávách televize, že dárců neustále ubývá. Ti starší už přeskakují onu pětašedesátku a mladí mnohdy ani nevědí, že mohou bez jakékoliv újmy pomoci v mnohdy kritických zdravotních situacích svým kamarádům, známým i neznámým. A tak si myslím, že pro dárcovství krve můžeme udělat nejvíc my sami. Máme příbuzné a známé, vnuky i pravnuky, kamarády z fotbalu nebo tenisu a tak pokud můžeme, je třeba jít vlastním příkladem a těm mladým vysvětlit, jak je to důležitá věc třeba pro motoristy, z nichž skoro každý den mnohý skončí se svým motocyklem na stromě nebo v příkopu, denně jsou stovky účastníků silničních nehod a transfuze je pro ně někdy životně důležitá. Televize mě podsunula tento nápad a tak moje vnuky, a je jim už přes dvacet, patřičně zagituju. Co nejdříve.

Kouzlo časů minulých: šumavské anabáze

28. září 2012 v 17:25 | Old Boy |  vzpomínky
Když jsem dostal někdy v roce 1964 jako služební vozidlo ten krásný, výkonný motocykl Jawa 350, byl jsem celý bez sebe nadšením a v dalších letech jsem jej jako mechanizátor na statku v Hrušovanech n.Jev. plně využíval. Statek měl cca 10000 ha, 7 hospodářství a z jednoho konce na druhý přes 20km.

K motocyklům jsem měl vztah už odmalička, protože otec byl do nich fanda a zároveň je potřeboval jako dopravní prostředek. A tak jsme vystřídali pokud si pamatuji zn.Ogar, Jawa Robot a nakonec ČZ 175. Ten otec koupil z druhé ruky na inzerát ve vesnici Hošťálková od místního řezníka a já byl koupi přítomen. Bylo mě nějakých 12 let a trenoval jsem už dva roky na Jawě Robot a měl slušné výsledky - pouze jeden pád na záda. Na prašné silnici mně rozjetá motorka táhla pod sebou dobrých dvacet metrů. Záda mně ošetřila dobrovolnice Červeného kříže tak, že mně je umyla pod pumpou, pak je polila jodovou tinkturou a sledovala, jak se svíjím bolestí a strachem, že se bolestí počůrám. Za měsíc byla záda zahojena.
Vraťme se ale na statek, kde jsem už tehdy dva roky pracoval. Zvu vás na ďvoudenní projížďku na onom nablýskaném motocyklu z Hrušovan n.Jev. do Kaplice na Šumavě. Tam totiž ze statku každým rokem v polovině srpna směřovala kolona našich kombajnů SK 3 a SK 4 a do poloviny září tam oplácela výpomoc, kterou nám poskytly kombajny z STS Kaplice při sklizni obilovin u nás. Podle platných předpisů musela mít kolona doprovod, který jel před ní s červeným praporkem a upozorňoval protijedoucí řidiče na možné nebezpečí. A právě takový doprovod jsem několikrát obstarával já. Přes Znojmo, Jemnici, Kunžak, Jindřichův Hradec a České Budějovice to bylo něco kolem 200 km a protože jsme se courali tak patnácti kilometrovou ryychlostí za hodinu, mnohokrát dávali přednost a užívali si odpočinku, cesta trvala celých dvacet čtyři hodin v kuse.
Kdybych měl tenkrát fotoaparát /a na ten jsem neměl/, tak bych vám nabídl skutečnou kolonu, která by lépe vystihovala onu monstrózní jízdu. Jela s námi i pojízdná dílna, která vedle náhradních dílů a veškerého potřebného nářadí vezla i pár beden papriky, okurek a rajčat, demižony s druhákem /víno, vyráběné z už jednou vylisovaných hroznů/ a nějaké to pivo na cestu. Na promile se tenkrát až tak nedbalo.
Když jsem dovedl kolonu až do Kaplice, měl jsem na odpočinek a organizační záležitosti tak dva dny a pak jsem se vracel. A samozřejmě vznikala přátelství. Z STS Kaplice se kombajny rozjížděly na zemědělské podniky, vesměs státní statky a tak mne tam ředitel STS vozil představit. Na jména si už nevzpomínám, ale každý z nich se mně snažil nějak pohostit a ukázat mně něco ze Šumavy. A tak jsem zaznamenal během těch několika let, v nichž jsem na Šumavu jezdil, mnoho zajímavých příhod.
Ředitel STS dobře věděl, ža na Jižní Moravě se rodí spíše vinná réva a lisuje z ní dobré víno než houby, které já jsem doslova miloval a tak mně jednou vzal ssebou na "svoje" místo. Bylo přímo u silnice mezi Dolním Dvořištěm a Vyšším Brodem pod duby, které lemovaly silnici. Zastavili jsme na krajnici, ředitel vyndal z Gaza košík a když jsme vkročili pod duby, museli jsme dávat pozor na to, abychom hřiby dubáky nepošlapali.
No a tak dubáky vypadaly a výsledkem byl plný košík, který už příští večer vydal svůj obsah k nakrájení a usušení. Smetanová polévka se sušenými houbami nemá konkurenci. Alespoň podle mne.
Ještě větší úrodu jsem ze Šumavy na Jižní Moravu dovezl o rok později, kdy jsem jel spolu se služebním šoférem k Vyššímu Brodu navštívit kombajnery, převzít výkazy práce a pod. Bylo dopoledne, krásné počasí a kombajneři byli v zakázanem pásmu, kde sklízeli pšenici. Přijeli jsme k drátům, prokázali se propustkami, vyčkali půl hodiny, než nám byl povolen vjezd a já vyndal zpod sedadla dvě láhve druháku jako pozornost pro strážce hranice. Odměnou nám bylo ujištění, že za dráty je v lesíku tolik hřibů, že je ani nestačíme sbírat. Půjčili nám stanový dílec abychom měli do čeho hřiby ukládat
Po pětistech metrech jsme uviděli kombajny. Stály osiřelé na pokraji pole a nikde ani živáčka. Obilí bylo ještě mokré a kombajneři kdoví kde. A tak jsme vyrazili do lesíka. Vojáci měli pravdu. Křemenáči a kozáci kam oko pohledlo a zastavilo se i na okraji lesa, kde pod košatými břízami podřimovali kombajnéři. Když nás zaregistrovali byli hned na nohou a zajímaly je novinky z Hrušovan, jejich rodin, jak dozrávají hrozny a jestli jsme dovezli ochutnávku. Samozřejmě a hned jsme ji předali. Když jsme odbyli řeči, pomohli nám se sběrem hub. Za půl hodiny byla celta plná, naložili jsme ji do Gaza, rozloučili se a jeli zpět k bráně. Vojáci mezitím sehnali pět beden od margarinu a do nich jsme hřiby vyskládali. Ještě tentýž večer měla u nás doma hřiby v ledničce celá ulice.

Naše kombajny se koncem srpna přesouvaly i do oblasti za lipenskou přehradu na pozemky statku Volary. A právě tam jsem měl zpřízněnou duši, mechanizátora statku, který by pro mne udělal první poslední. A právě ten mne jednou pozval na Plešné jezero.
Cesta k Plešnému jezero začínala někde na konci Lipenské přehrady v Nové Peci a pro normální smrtelníky to byla "cesta zarubaná". To proto, že jezero leželo v hraničním, zakázaném pásmu a přímo u něj byla posádka pohaniční stráže. Dalo se jet sice po asfaltu, ale cesta byla tak nejvýš tři metry široká. A tak bylo nutné na začátku jízdy po ní domluvit se telefonem s posádkou nahoře, aby do protisměru nepouštěli žádné auto. My ji absolvovali bez problému, protože mechanizátor tam měl známé a navíc jsme měli propustky. Zážitek to byl obrovský a zmíním se ještě o jedné perličce. Při zpáteční cestě jsme jeli kolem jednoho rozbořeného stavení, které po válce vzhledem k jeho stavu nikdo nezabral. Dům měl velkou zahradu a za ta léta, kdy na ní nikdo nepracoval se na ní rozrostl křen v takovém množství, že jsem to předtím ani dodnes neviděl. Zastavili jsme, kamarád vytáhl z Gaza polní lopatku a za pár minut jsme měli každý křenu dobré kilo. Byl prvotřídní, některý tlustý jako ruka. K našim paprikovým klobásám s feferonkou byl jako dělaný.
Stalo se v jednom roce, že naše kombajny zabloudily až na Státní statek Domažlice. Nebyl jsem tam v době, kdy pracovaly při sklizni a o to bylo větší překvapení, že nás ředitel tohoto statku pozval na ples, který někdy v polovině února pořádal statek a hudba, která na něm hrála nebyl nikdo jiný než Staročeská dechová muzika Karla Polaty ze Sušice. Pivo teklo proudem a muzika hrála jako o život.
Není se co divit, že mne zaujala nejvíc tato dechovka, protože v té době byla skoro tak známá jako orchestr Karla Vlacha. A tak jsem věděl, že kapelník složil přes 400 vlastních skladeb a na místě jsem si mohl poslechnout "Do lesíčka na čekanou" nebo "V pošumavském kraji". Pan Polata dal v roce 1947 dohromady nejlepší muzikanty z okolí Sušice, což byli šumaváci, kteří s velkými cirkusy jako Kludský, Humberto, Króne Gleich a dalšími projeli celý svět. Využil jsem přestávky a přitočil se k panu Polatovi, pochválil se, že jsem z Jižní Moravy a pozval ho na skleničku vína. Neodmítl, ale zapil ji půllitrem piva.
A byly tam i dobré jihočeské koláče a tanečnice.
Zabrousil jsem ve vzpomínkách hodně let zpět a těch šumavských anabází byla ještě celá spousta, třeba návštěva otočného divadla v Českém Krumlově, návštěva lipenské vodní elektrárny, ostuda s košíkem plných hřibů hořčáků. A co kdyby jste si na závěr zakousli jako já tenkrát. Ano?
Tak tuto pochoutku servirovali na ochutnání pracovníci ve sklepech Jihočeské mlékárny v Českém Krumlově při naší návštěvě. Na tuny a tuny kulatých bochníků zrajíci Nivy si pamatuji dodnes i když se teď mlékarna jmenuje Madeta a Niva se vyrábí v několika dalších závodech po republice. Pokud nemáte klínek v ledničce, nezapomeňte si Nivu koupit při první příležitosti. Je skvělá.

Expedice oksroN: Munchovo muzeum

27. září 2012 v 7:06 | Old Boy |  cestování
Pokud si vzpomínám /a přiznám, že mně to vzpomínání dost často "hapruje"/, tak jsem vás ještě nezavedl do Munchova muzea v Oslu. Navštívili jsme je už dvakrát vždy tak na dvě hodiny a zážitek to byl zajímavý až nezvyklý. Bylo to v roce 2002 a 2003.
I když to nebývá našim zvykem, do muzea jsme se poprve vypravili hned ráno při jeho otevření o čemž svědčí i snímek.
Než otevřeli, sedli jsme si ke stolečku a studovali z průvodce, co nás čeká. Muzeum bylo otevřeno ke stému výročí Munchova narození v roce 1963 a je zaměřeno na život a dílo tohoto malíře. Je v něm více než 1000 Munchových obrazů, knihy i sochy a nabízí ucelený pohled na dílo tohoto norského impresionisty, který má čestné místo vedle francouzkého impresionisty Maneta.

Už dříve jsme měli v podvědomí nejslavnější malířovo dílo pod názvem Výkřik a tak naše první kroky mířily právě k tomuto obrazu. Jeho velikost je 91x73 cm a vystaven byl jeden ze dvou exemplářů, který muzeum vlastní, druhý byl ukraden /bude o tom ještě řeč/, třetí je v soukromé sbírce a čtvrtý, nejslavnější, je v Norské národní galerii. I odtud byl Výkřik ukraden a to v den zahájení zimních olympijských her v Lillehammeru v únoru 1994. Úřady odmítly vyplatit výkupné a později byl obraz nalezen a vrácen.
V srpnu 2004, tedy po naší první návštěvě, byl z muzea ukraden před zraky návštěvníků skupinou ozbrojenců jeden z exemplářů Výkřiku spolu s obrazem Madona.
Ano, toto je ona. Obrazy byly po dvou letech objeveny značně poničeny a vrátily se do muzea. Nicméně tato dramatická krádež byla impulsem k ročnímu uzavření Muzea z důvodu zvýšení bezpečnostních opatření. A nejen to. Bylo rozhodnuto postavit nové muzeum v Oslu vedle hypermoderní stavby nové Opery. Bude mít název Lambda a mělo by být dokončeno v příštím roce. Jaká je situace se stavbou v současnosti nevím, ale doufám, že se v příštím roce do nového muzea podíváme.
Vraťme se ale zpět do Muzea, které se ještě v tomto roce pyšní průměrnou roční návštěvností 100 000 návštěvníků. Zaujalo nás první Munchovo dílo s názvem Ráno, které vytvořil ve svých dvaceti letech.
V novém malířském stylu, oprostěnému od naturalistických omezení, vznikl v roce 1986 obraz z názvem Nemocné dítě, inspirovaný zřejmě vzpomínkami na brzké úmyrtí matky a nejstarší sestry. Tento motiv se v Munchově díle několikrát opakuje.
A teď už před vámi nechám defilovat další z nejznámějších Munchových děl. Tak toto je Tanec života.
Přiznám se, že mně tento obraz, nazvaný Vampír velmi zaujal svou vyzývavostí a tajemností.
Obraz Golgotha hýří modrou barvou a vnáší do díla jakousi úzkost.
Obraz Puberta nekoresponduje....
...s obrazem Zoufalství, ale...
...třeba s Melancholií, když...
...zavolal tento Hlas...
...a rozmetal myšlenky na Popel.
Na závěr nám vyšlo Slunce....
...nad Autoportrét.
Nevím, jak dalece vás výčet zážitků z naší návštěvy v Munchově muzeu oslovil. Mně znovu oslovil i teď, když jsem dával dokupy tento článek a velice se těším, že v příštím roce bude Muzeum otevřeno v Oslu vedle Opery a budu mít možnost se tam podívat. A třeba vás zase pozvu.


























Důležitá upozornění - nepřehlédněte.

24. září 2012 v 10:13 | Old Boy |  ostatní

V době, kdy je kolem sebe důležité vnímat zrakem vše, co se děje, bude jistě dobré, provést si malý test barvosleposti, aby jste zavčas poznali tu správnou barvu a pak se můžeme pustit do servírování těch srandovních upozornění.


Nevím, který koumák přišel na to, jak rozšířit našich osm procent nezaměstnaných o další dvě, tři procenta. Já to nebyl.



Jó Slováci, ti se s ničím nepářou.


Ovšem na jinou metodu je nutno si připlatit.

Pro hochy do 15 let. Starší už na tuto radu neskočí.

Jsem Sparťan a kdo je víc.

Zapomněli jste noviny? Nevadí, bludiště je nahradí.

Bohužel. Nemáte jich tolik, tak alespoň vyjádření pocitu.

Upozornění pro muže od rozvedených mužů:

Žhavá aktualita: kdo šetří....

...má za tři.

Praktická rada pro ženy.

A pokud tuto radu použijete, budete mít manžela jako ze škatulky.


Ano, Jano.

23. září 2012 v 7:30 | Old Boy |  ostatní
Úkol byl prostý. V hloubce 80 cm se propálila izolace na elektrickém kabelu a bylo třeba provést opravu. Marketingový
manažer přijal tuto zprávu manažera pro komunikace s povděkem, protože taková zákázka může být vhodným a výhodným doplňkem velkých zakázek už proto, že na ně nemusí být vypsáno výběrové řízení.
"Určitě se vejdeme do stanoveného maxima" uvažoval vduchu a vytočil logistického manažera, který pro takové případy měl připravený manuál.
"Co ty na to? Bereme,ne?"
"Samozřejmě, je ovšem třeba dodržet všechny zásady, které stanoví předpisy v tomto směru" konstatuje logisťák, "zavolej Frantu na lidské zdroje, ať vybere nějakého spolehlivého dělníka."
Pro projektového manažera bylo připravit projekt hračkou, kterou ovšem nebylo možno vynechat a po konzultaci s vývojovým manažerem byl projekt vyhotoven během pár hodin. Byl opatřen už i zpracovaným postupem práce a rozpočtem od dalších dvou manažerů.
Mezitím přišel do kanceláře políra Jano s dotazem, co má dělat, když už odvozil rumovisko ze zbořené zídky.
"Půjdeš asi vykopat kabel na kraji parkoviště, který má zkrat a bude se muset opravit. Krumpáč a lopatu máš a prozatím si dej lážo."
"Dobre" pochopil Jano, "ja som sa kúkal, keď to tam hladali."


Druhý den kolem deváté, kdy už bylo po snídani a dopolední kávě se sešla celá garnitura manažerů, aby přímo na místě stanovila vše potřebné k realizaci zakázky. Přibyl bezpečnostní manažer a vnitřní kontrolor. V tu chvíli už Jano právě narazil na porušený kabel a utíral si pot z čela.
"Spokojni, páni?" zeptal se nesměle zírající skupinky Jano.
Marketingový manažer lehce přikývl: "Ano, Jano."
Vzádu se choulící polír se raději potichu odplížil mimo dosah.

Třífázový průser

22. září 2012 v 9:32 | Old Boy |  příroda
Stalo se a před čtrnácti dny. Do krásného počasí končícího léta se vloudil jeden z mých životních "zážitků", který jsem si vychutnal se vším všudy.
První fáze.
Sobotní odpoledne jako stvořené pro posezení u skleničky a grilované krkovičky. Tak jsem se vydal naplnit pozvání k takovému posezení a už při příchodu jsem nassával vůni kořeněného masa, které se začalo barvit dozlatova. Řeč se vedla a skleničky často nabízely dno. Leč po čtvrthodině mne okolnosti přinutily vypravit se směrem, kde i císař pán prý chodil pěšky. Ještě než grilovačka nabídla své produkty, tak jsem stejným směrem odklusal ještě třikrát. Všem bylo jasné, že si jen tak neodskakuji třeba na malou procházku a řeč se otočila na chřipková onemocnění s podobnými účinky. Kdo zaváhá....
Bezprostředně po čtvrté anabázi jsem sedl za volant a během pár minut jsem vjížděl do garáže. Stihl jsem to. Naštěstí jsem při stavbě domku vybavil i suterén WC. A pak už to šlo ráz na ráz až do pondělního rána. Co půl hodiny jsem udělal čárku na schránce toaletního papíru a po čtyřicáté čárce už se tam další nevešly a tak jsem evidenci zrušil.
Telefonát obvodní lékařce mně přinesl poukaz na nemocniční ošetření a během hodiny jsem už ležel napíchnutý na kapačku a půjčoval jsem části svého těla tu odběru krve, jindy odběru vzorků všeličehos, teploměr putoval pod paži a měření tlaku prováděli běžně po třech hodinách. Do středy jsem využil 16 kapaček a podařilo se zlepšit neobvykle vysokou dehydrataci. A pak přišel výsledek provedených vyšetření. Salmonela.
Druhá fáze.
Během půl hodiny se na pokoji objevily dva odpadkové koše a na nich červené igelitové pytle na oblečení a odpad.
Lékařka přišla s rouškou na obličeji a v plášti jakoby z andělského peří. Sdělila mně onu nepříjemnou novinu a s politováním přidala, že vzhledem k infekční nemoci musím přesídlit na infekční oddělení uherskohradišťské nemocnice, což se stane během dvou, tří hodin. A skutečně se stalo. Sanitka mně vezla nejkratší možnou cestou - bohužel také tou nejhrbolatější, jaká se dala použít - a na infekčním oddělení na mne už čekali. Obvyklý vstupní ceremoniál, samostatný pokoj vlídně vybavený, na chodbě ani živáčka, jen občas se ozval dětský pláč z některého z vedlejších pokojů. Klid a nuda čišela z každého kouta. Už aby tady byla paní doktorka.
Třetí fáze.
Přišla, podala ruku /!/, upozornila, že jsem málem skolaboval vzhledem k vysoké dehydrataci a těď se ukáže, co na to ledviny. Nadělila další kapačky, léky a dietu. Té jsem si užil ažaž. Nejčastěji byly chlebíčky, vylepšené tak, že na jejich povrchu nezacláněly žádné šunky, pomazánky, kyselé okurky a nevím co tam ještě bývá. K pití hořký čaj, který se hodil ke všemu. Jiný chod byly suché rohlíky a dětská výživa. No vida, pomalu trening na léta dožívání, jakéhosi návratu do dětských let což podtrhla i skutečnost, že jsem si pořídil sadu ochranných kalhotek pro všechny, třeba nezvládnuté případy. Čas se vlekl, ale už po třech dnech jsem si už nemusel mazat nohy alpha krémem, protože potíže ustoupily a na stole se začalo objevovat zajímavější menu.
Po pěti dnech mně paní doktorka podala ruku podruhé. To když se se mnou loučila a přála mně rychlou a úspěšnou rekonvalescenci.
Nulák.
Třífázový proud musí být jištěn nulovým vodičem. Prostředí domava je jeho spolehlivým vyjádřením. A tak jsem opět usedl ke klávesnici a napsal, že už zase skáču přes kaluže.