Květen 2012

Zpráva ze záchytky.

21. května 2012 v 6:20 | Old Boy |  ostatní

Zápis v registraci pacientů:


Dnes 19.5.2012 ve 23:25 dovezla policejní hlídka značně podnapilého
občana ve věku přes sedmdesát let a byl přijat na naše oddělení.

Pacient nejevil známky násilnosti, pouze se ptal, kde má rozepitou
láhev fernetu, načež jsme mu sdělili, že ji dopili jeho kumpáni,
kteří v poněkud lepším stavu jej vyprovázeli do policejního auta.

Při ukládání jeho věcí do skříně byl uložen i mobilní telefon CPA
Halo 4, vhodný pro důchodce a ten co chvíli vyzváněl. Pacient si
zacpával uši a nechtěl telefon použít, protože na displeji se
objevovali volající účastníci ze Slovenska.

Ve zcela nestřeženém okamžiku zařval paciet nepříčetným hlasem
"Góóól!" a vzbudil všechny okolní podroušené.

Potom se zklidnil, avšak později začal plakat a ošetřovateli
nepřipadaly jeho hořké slzy totožné s špatně odhadnutou dávkou
fernetu, kterou požil.

K připoutání opilce k posteli nedošlo.

Po půlnoci se probral z mrákot a požádal, zda by si mohl jako
prevenci předplatit ještě jednu noc, protože Slováci dnes hrají s
Rusáky. Odpověď mu byla přislíbena až mu v krvi naměří nižší hodnotu
alkoholu než 0,12. To se stalo kolem druhé hodiny odpolední.

Vedoucí lékař oddělení s požadavkem souhlasil.

Večer včerejšího dne povolil personál tomuto už střízlivému
pacientovi sledovat finálové utkání na televizoru.

Dnes ráno pro něj přijel na záchytku jeho kamarád, který mu půjčil
cca 5000 Kč na zaplacení poplatku a náš personál sledoval, jak
bývalý pacient ťuka esemesky na Slovensko s textem:
"Stříbro se krásně třpytí, no zlato, to je v ....!"



Kdo neskáče, není Čech.

19. května 2012 v 7:32 | Old Boy |  ostatní

Ještě jsem se ani pořádně nevzbudil a už mně v hlavě klokotá dnešní sportovní sobota. Naši hoši, jak jim pěkně říkáme, když vyhrávají, se zase jednou blýskli a položili na lopatky Švédy, kteří byli nuceni vypít pohár hořkosti až do dna a obávám se, že je na čas přešla chuť na hokejové klání s našim mužstvem. Tentýž osud nadělili Slováci Kanaďanům a tak se stalo, že dnes vypukne k večeru bratrovražedný boj. Na ten já se musím připravit, abych si ti naše vítězství vychutnal se všim všudy. A tak jsem vzal k ruce papírek /jak by také ne při mé skleroze/ a udělal si seznam úkolů, které budu muset splnit, než zasednu k obrazovce. Napsal jsem na něj:
- znovu se podívat, kdy přenos začíná, protože se znám a pro jistotu na tento čas natáhnout budíka
- vyleštit obrazovku nejmenovaným čistícím prostředkem, jehož vtíravá reklama mně jde na nervy
- připravit cedulku na dveře s nápisem "Jsme na dovolené" a vypnout domovní zvonek
- vypnout mobilní telefon raději už teď. Pro jednou se to nezblázní.
- najít v šuplíku leukoplast a připravit deseticentimetrový proužek pro případ, že by moje žena neuposlechla varování, že na mne během přenosu nemá mluvit
- zkontrolovat, jestli mám v košíku chipsy, čokoládové oplatky a buráky
- nakrájet čabajku na kolečka a nechat odpočinout v ledničce
- do ledničky vložit slivovici pro případ výhry,fernet pro případ prohry
- k levé straně stolku přistavit "bobek" na uložení nohou
- prohlédnou lustr, je-li dobře upevněn. Můj řev po vstřelení gólu je pomocí decibellů neměřitelný.
- omezit během dne příjem tekutin a tím pádem jejich nutnou likvidaci během přenosu
- nachystat telefonní čísla všech mých slovenských přátel, aby bylo možno jim ihned po naší výhře položit otázku, jak se jim zápas líbil. V případě naší prohry /nedej pámbu/ mobil nechat vypnutý.
To by tak asi bylo. Po takové přípravě by v tom byl čert, abychom nevyhráli. A já sázím pro naše barvy 3:1 a pokud máte také tip, jen se nestyďte a sem s ním. Nic vás to nebude stát, ovšem vyhrajete třeba jen dobrý pocit.
A naši výhru to můžeme oslavit shlédnutím finále Ligy mistrů mezi Bayernem Mnichov a Chelsea FC. Bude se asi koukat i Messy a ostatní bukanýři z Barcelony, kterým zmrzl úsměv na tváři už před pár týdny.
Sportu zdar!

U3V: malá, ale moje

16. května 2012 v 7:04 | Old Boy |  ostatní
Mám to za sebou. Prokousal jsem se poznámkami z přednášek, chabými vzpomínkami na lekce češtináře prof.Dlaska na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, setkáními s literárními klasiky 19. století na omšelých stránkách vypůjčených knih z mistní knihovny, kde jsem vypomáhal knihovníkovi, procházkou na ochotnických prknech ve hře J.K.Tyla Paličova dcera, kde jsem hrál indiána a světe div se, hráli jsme až na krajské přehlídce v Luhačovicích a skončili bez vavřínů. Samozřejmě jsem nepohrdl internetovými stránkami a kroutil hlavou nad tím, co všechno se tam mohu dočíst o spisovatelích a spisovatelkách tohoto období. Dnešní "Blesk" by s nimi nepohrdl. No a sedl jsem ke klávesnici, poručil si šálek kávy, šel si ji uvařit a pak začal smolit stránky závěrečné práce, které se dostaly k posouzení v takovémto stavu:

UNIVERZITA TOMÁŠE BATI VE ZLÍNĚ
Univerzita třetího věku

Česká literární klasika dnešku

1. Česká literatura a současnost

V současnosti se česká literatura nachází ve stádiu, kdy plně odráží současný stav společnosti a víceméně zmizely mantinely, které vymezují kvalitu a literární hodnotu děl. Do popředí vystoupily komerční tlaky, které řadí literaturu do řady, v níž rozhoduje o umístění díla množství prodaných výtisků bez ohledu na přínos pro čtenáře. V literatuře je dnes dovoleno vše od sladkých milostných románků, přes sex, který prostupuje každou stránku až po vulgarismy nehrubšího zrna. Záplava této vesměs brakové literatury se promítá do filmové tvorby, divadelních a televizních inscenací i časopisů a zanechává po sobě hlubokou brázdu, na jejímž dně je stále ještě živá ta část naší literatury, která svou kvalitou snese srovnání s tím, co jsme v minulosti považovali za klasiku a považujeme dodnes. Pokud se vypravíme do druhé poloviny minulého století, vyvstanou nám před očima jména jako Bohumil Hrabal, Jan Drda, Ota Pavel, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík nebo Milan Kundera. A přidal bych sem i Jaromíra Tomečka, který byl zřejmě nejvýraznější spisovatelskou osobností v oblasti vztahu k přírodě a její ochraně.
Současný čtenář středního a vyššího věku, obklopen obrovskou nabídkou literatury českého i zahraničního původu "loví" v této nesourodé "knihovně" to, co odpovídá jeho vkusu, zájmu a představám. Je pravděpodobné, že předmětem zájmu o českou literaturu je především literatura dvacátého století, kde dominuje Karel Čapek a na předních místech stojí autoři již zmínění. Když se dostaví nostalgie, přijde i ohlédnutí za minulostí, která ve čtenářském výběru hrála hlavní roli. Kdo si nevzpomene třeba na francouzské literáty 19.století, třeba na Stedhala, V.Huga, A.Dumase, G.Flauberta a dalších, s nimiž společně a nerozlučně kráčeli stránkami vypůjčených knih i čeští romantici v poezii, epice i dramatu. Mně studium českých literátů konce 18. a celého 19.století takovou nostalgii navodilo a věnovalo mi nejedno příjemné překvapení.

2. Plejáda autorů

Pokud chceme v uvedeném období hledat autory, kteří mohou být zajímaví a čteni našimi současnými generacemi, překvapí nás jejich počet a způsob prezentace jejich děl, mnohdy způsoby dnes neobvyklými. Rozhodně se na tom podílí především přední představitelé obrozenecké generace, Josef Dobrovský a Josef Jungmann, osobnosti preromantické obrozenecké generace.

Josef Dobrovský, představitel obrozenecké generace u nás, kněz, jezuita, filolog a historik, též zakladatel slavistiky psal skoro výlučně německy, ale jeho filologické práce se významným způsobem podílely na uchování českého jazyka. Patřil do první generace národních buditelů tak jako třeba J.Jungmann, V.Hanka, J. Kolár, F.L.Čelákovský, P.J.Šafařik, F.Palacký a dramatici J.K.Tyl spolu V.K.Klicperou. Jeho dílo "Zevrubná mluvnice česká" se stala základem spisovné češtiny. Do té doby okrajový český jazyk se stal plně uznávanou řečí. Pečlivě veden a vychováván se jazyk přenesl z let dospívání do let dospělosti.
V Jungmannově básnické a vědecké škole, v níž byly soustředěny skoro všechny současné vědecké a literární osobnosti /třeba F.Palacký,J.E.Purkyně, F.L.Čelákovský/ se její protagonista ujal zpracování Česko-německého slovníku, který se stal dalším významným krokem ve vzniku spisovné češtiny. Slovník obsahuje 120 000 hesel a je důkazem Jungmannovy neobyčejné pracovitosti i vzdělanosti, kde dále vedle prací jako "Historie literatury české" je nepřehlédnutelná překladatelská činnost z němčiny, francouzštiny a angličtiny /třeba autoři John Milton, Francois René de Chateaubriand a Johann Wolfgang Gothe/.
Jan Vilímek - Karel Havlíček Borovský.jpg Jan Vilímek - Božena Němcová.jpg
K.H.Borovský, B.Němcová

Buditelský program přenesli na pole politické K.H.Borovský a B.Němcová. Borovský zejména svou kritikou politického systéme kolem roku 1848 a Němcová tím, že ji zaujal utopistický socialista František Matouš Skácel a stala se členkou Českomoravského bratrstva.
Do české klasiky vstoupili v té době také představitelé romantismu K.H.Mácha, V.K.Klicpera, J.K.Tyl, K.J.Erben, K.Sabina i dnes už skoro neznámá jména jako J.J.Langer, J.V.Frič. B.Jablonský V.B.Nebeský, F.J.Rubeš a představitelé realismu, kteří reagovali na Bachův absolutismus, Slovanský sjezd v roce 1848 a ohlasy na pařížskou komunu.
Jan Vilímek - Karel Hynek Mácha.jpg Jan Vilímek - Josef Kajetán Tyl.jpg Jan Vilímek - Karel Jaromír Erben.jpg Karel Sabina
K.H.Mácha, J.K.Tyl, K.J.Erben, K.Sabina

Skupina literátů zvaná "Májovci" obdivovala český romantismus a z něj pak přední její osobnost, Karla Hynka Máchu. Jejich program stavěl na presentaci pravdivé skutečnosti, jejího studia v celé její šíři. Studium evropské literatury považovali za velmi důležité zejména při snaze vyrovnat českou literaturu na úroveň evropskou.
Portrét Vítězslava Hálka od Jana Vilímka Adolf Heyduk (kreslil Jan Vilímek) Karolina Svetla.jpg Jan Vilímek - Jan Neruda.jpg
V.Hálek A.Hayduk K.Světlá J.Neruda

S touto skupinou sympatizoval i J.Arbes a B.Němcová. A byli tu i "Ruchovci", soustředění kolem almanachu "Ruch", z nich pak především:

Jan Vilímek - Svatopluk Čech.jpg Jan Vilímek - Alois Jirásek.jpg
S.Čech V.B.Třebízský A.Jirásek

Další skupina literátů se vracela k vlastenectví a slovanské vzájemnosti s tím, že hledala náměty v českých dějinách, někdy i s úpravami dějin, aby vyzněly stanoveným cílům. Oblíbeným námětem byl venkov a jeho obyvatelé, především sedláci, které prezentovali jako předobraz českého národa.

Josef Václav Sládek na kresbě Jana Vilímka Jan Vilímek: Julius Zeyer (1883) Jaroslav Vrchlický
J.V.Sládek J.Zeyer J.Vrchlický

Českou literaturu na evropskou úroveň se snažili dostat právě J.V.Sládek, J.Vrchlický a J.Zeyer shromáždění kolem časopisu Lumír a tedy zvaní "Lumírovci". Tuto snahu podporovala skutečnost, že všichni tři část života, i když krátkou, prožili v zahraničí jako Sládek, který pobýval dva roky v USA, Zeyer cestoval po celé Evropě a Vrchlický působil jako tajemník a vychovatel v Itálii. A tak se není čemu divit, že především Sládek a Vrchlický se stali nejoblíbenějšími českými literáty, kdy třeba Vrchlický byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.
Myslím si že není pochyb o tom, že právě "Lumírovci" jsou i dnes v popředí zájmu o toto období skoro všech generací čtenářů. A jak by také ne, když zde najdeme verše jako:






Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.












Znám křišťálovou studánku, kde nehlubší je les,
tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes.
Tam ptáci chodí pít pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého , ty laně v noci jen.
Když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd.







3. Lyrika a epika uprostřed přírody.

Celá plejáda autorů 19.století, představených v této práci jejich portréty proto, abychom přiblížili na základě jejich vizáže dobu, ve které žili, skoro bez výjimky žila obklopena přírodou nebo ji navštěvovali ve chvílích, které věnovali odpočinku. Už na začátku 19.století kdy byl zaznamenán prudký rozvoj průmyslu, který pokračoval po celé století a přelil se i do století dvacátého byly zaznamenány snahy o ochranu přírody především z řad šlechty. Vznikají první chráněná území jako třeba Žofínský les na panství Nové Hrady nebo Hojná voda, které existují dodnes tak jako Boubínský prales. Ochrana přírody se dostává do pozornosti státních orgánů a postihy jsou vymáhány tzv. Prügelpatentem /Výpraskový patent 1854/.
Když jsem se začal zabývat myšlenkou, jak přiblížit vztah básníků a spisovatelů k přírodě v období romantismu a nezapomenout na dramatiky jako třeba J.K.Tyla nebo bratry Mrštíky, nebylo to jednoduché. A tak jsem vybral básníka, prozaika, dramatika a představitele májovců z druhé poloviny 19.století Vítězslava Hálka. Vedle Nerudy je označován za zakladatele moderní české poezie a tomu odpovídá i jeho dílo. Přesto, že se dožil pouhých 39 let je výčet těchto děl impozantní. Nahlédnout s ním do přírody bude zřejmě nejlépe tak, že otevřeme stránky jeho třídílné sbírky lyrických básní "V přírodě".
Ve vonné básni květomluvné luky,
ve světů nočních lesklém výronu
já čítám zákony všech zákonů,
jež vyšly z přírody pravěčné ruky.

A ptáků zpěvných zvukosnivé bědno,
motýla vznik, národů zániky
a lidstva ples i bolu výkřiky -
to zákonů těch písmo jenom jedno.

A hájů zášer, lunou prokmitavý,
šperk strání ve vod bystrém podletě,
šum, rozlitý po zemské planetě -
to zákonů těch výklad věčně pravý.

To jiná řeč, než zvůle země pánů;
to starší řeč, než v deskách s Sinaji,
víc božská, než co v chrámy vtěsnají,
a krásnější, než kletby Vatikánu.

To vzniku řeč, to tvůrčí ruka pilná,
to lásky řeč a srdce jímání,
to mluva nejsladšího žehnání -
to božská jen a v pravdě neomylná.


Jest doba poupátek a růží,
a rosy, doba slavíků,
tu každé kvítko má svou vůni
a ptáček na sta jazyků.


Matička příroda mi spala,
já u ní bděl a moc se trudil;
"Matičko, vstávej, už je jaro,
pojď mezi nás" - a já ji zbudil.



Jsou hříchy proti přírodě,
a člověk přec se ukonejší;
však kdo řeč matky urdousí,
ten snad již v světě nejbídnější.
Ten z duše všecko vyškubal,
co v kvítko může dospět tvarem,
praménky ucpal nejčistší
a v život ustlal suchopárem.
Tenť s pustou v duši krajinou -
pták nepřelítne jejím prahem,
a jenom vlk tam zaštěká,
kdy kat tam kráčí s bratrovrahem.
Tenť zvrhlý v srdce tlukotu,
krb znesvěcený svého domku -
činů se krásných nedočká
ni u sebe, ni u potomků.


4. Tečka s vykřičníkem.

Pokud si položíme otázku co lze z literárních klasiků 19.století považovat za cíl našich současných čtenářů, pak musíme určitě mluvit o současných čtenářských generacích. Nemusíme dlouho pátrat, řešení je nasnadě. Je to jednoznačně nejstarší generace, "odkojená" právě literáty 19.století, která je má ještě v živé paměti. Má s nimi spojeno svoje mládí, prožitky, které se v daleko větší míře podobaly životu, popisovanému v oněch lyrických i epických básních, románech a dramatech.Mladší generace už vyrůstaly z jiného "podhoubí", které pro ně připravil obrovský pokrok ve všech oblastech života 20.století a současný vývoj, který hraničí s proudem divoké řeky s nepředvídatelnými následky. A tak se ještě jednou vraťme na místa, která nám svými literárními pracemi zanechali naši spisovatelé a vychutnejme si požitek z ticha vod a strání.









Vyběhla bříza běličká
jak ze stáda ta kozička,
vyběhla z lesa na pokraj,
že prý už táhne jara báj.


















Zašum mi v ochlad jaré doubí,
a půdo měkni, mechem poseta,
co pták, to notuj z ňader hloubi -
kdo vchází k vám, jest každý poeta.
















Vítězslav Hájek kdysi řekl: "Co s přírodou je v neshodě, má smrti znak již na svém čele - a kletbu ve svém původě". Vepsal tečku za vyznáním svého vztahu k přírodě a hned vedle vložil vykřičník. /.!/

Kdo z čtenářů si pamatuje, že jsem si před napsáním závěrečné zprávy uvařil kávu, tak jej musím ujistit, že těch káv bylo nepočítaně. Ne snad proto, že by ta práce dala tolik práce, ale zlákala mě k dlouhé procházce po životech našich literátů 19.století a věřte, že to byla procházka sice dlouhá, ale nesmírně zajímavá. A až vám vyjde čas, uvařte si také kávu a klikejte po jejich stopách i vy.














Kouzlo časů minulých: Hopsa, hejsa...

7. května 2012 v 7:24 | Old Boy |  ostatní

To se to v dětských letech za našich mladých časů hopsalo. V rozbitých botách, ze kterých čouhaly palce, v kraťasech, které měly alespoň jednu část "šráků" /šle/, s klackem v ruce a ráfkem ze starého jízdního kola, který se tím klackem pohánělo a neproběhnout se s ním alespoň jednou denně byly pod úroveň každého kluka. Fotbal se hrál s "puckou", což byla punčocha naplněná senem, vyráběli jsme všechno možné od lyží až po dřevěné káry, jedli chleba s vitelem a zapíjeli kávu s cikorkou. Chodili jsme na houby, pytlačili na potoce, kradli hrušky v sousedově zahradě, do školy chodili s břidlicovou tabulkou a kamínkem, což nám v první třídě pomohlo naučit se psát. A ve škole byla oslovská lavice, rákoska v rukách učitele a v hodinách klid jako v kostele. Odměnou za pořádný oběd jsme odváděli v rodině práce všeho druhu a za alotria sklízeli nejméně pár facek, ne-li výprask řemenem, když se nám podařilo třeba zapálit kupku slámy na poli. Přežili jsme a dorostli do doby, kdy už na silnici nejezdily jen povozy, tažené koňmi nebo kravami a auto se objevilo tak třikrát za den.
Čas nelze zastavit a hrnul před sebou nová a nová nebezpečí, která jsme ani netušili. Vnuci už si libovali v barevných postýlkách, natřených jedovatými barvami, stále ještě s textilními plenkami mezi nožkami a hráli si s plastovými hračkami. A pravnuci? Plenky už skoro jenom jednopoužitelné, které vrtají díru do rozpočtu rodičů a dopřávají bolesti hlavy likvidátorům odpadu. Začali chodit do školky, které zamořeny azbestem polykají statisíce, aby tato generace byla vystavena menšímu nebezpečí než ta předchozí. Už dnes se nenapijí z hadice nebo nedej pambu ze studánky a hasí žízeň dobrou vodou z novohradských hor, která regeneruje, nebo minerálkou s italským přízviskem. Sníst vytrženou mrkev ze záhonu bez omytí se rovná málem rozsudku smrti. Kdepak sladkosti, chleba s máslem, limonády se skutečným cukrem, to by byl přímý skok mezi tlouštíky.
No ano, děti se už tenkrát vozily v autech na zadním sedadle, ovšem pásy kde nic tu nic. Jen smích a postrkování. Existence dětských pojistek na zásuvkách, dveřích aut, baleních léků a chemických prostředků teprve čekaly na vynalezení. Helmy nenosili snad ani motorkáři, ne tak cyklistyčtí maniaci. Doma musely být dět inejpozději do tmy, málokdo se ptal kde byly a co dělaly a když přišly s odřeným kolenem, vyraženým mlíčňákem nebo dokonce roztrhanými kalhotami nebyl nikdo jiný vinen, než ony samy. Jedna limonáda stačila pro pět kamarádů, napili se všichni z jedné sklenice a všichni zůstali naživu. Neskutečné! Chyběla stovka televizních kanálů, počítač, počítačové hry, internet i mobilní telefon, ale byla spousta kamarádů, běhání po venku a potem nasáklá trička s her na louce nebo dětském hřišti. Za kamarády se jezdilo až třeba pár kilometrů, hrály se kuličky nebo fotbal na jednu bránu ať bylo sucho nebo po dešti bez trenéra a touhy rodičů, aby se jejich Patrik prokopal do první ligy a k tučnému kontu v bance. No a škola? Někteří byli dobří, jiní špatní, dobří postoupili, špatní si zopakovali. Žádná tragedie, nikdo nevěděl co je to dislexie, hyperaktivitu vyřešili spolužáci, chyběly problémy s koncentrací. Jak si kdo ustlal, tak si lehl a mohl si vybrat volnost, čas na hraní, úspěchy i prohry. Učil se žít.
Bylo to neuvěřitelné a pro dnešní maminky i tatínky nepochopitelné. Byli jsme šťastní tenkrát před sedmdesáti, padesáti i třiceti lety, nevěděli, co je nuda a přežili jsme .