Březen 2012

U3V: postmoderna

28. března 2012 v 7:40 | Old Boy
Pokud si na internetu vložíte do vyhledávače slovo postmoderna a požádáte o vysvětlení třeba Wikipedii, budete se divit, jak chatrné jsou vaše vědomosti. Pokud ovšem vyslechnete přednášku na toto téma, a to se nám posluchačům Univerzity třetího věku stalo právě před čtrnácti dny, tak na tom budete o trochu líp.
Vstoupili jsme na tenký led, kterým pro nás filozofie určitě je. Hned na počátku se vynořilo jméno, které jsem už mnohokrát slyšel, ale do spojitosti se vznikem moderny jsem je nedával. Francis Bacon. Je to jednoduché. O postmoderně jsem nikdy neuvažoval
Tento anglický filozof, politik, historik a vědec, narozený v roce 1561 stál u zrodu moderny a jeho život byl naplněn vrchovatě. Už ve dvanácti letech byl přijat na univerzitu a jeho genialita mu přinesla strmý karierní vzestup - stal se členem parlamentu, byl jmenován advokátem, později generálním advokátem, členem tajné rady, strážcem pečeti a nakonec i lordem kancléřem. Zdobily jej tituly rytíře, barona a vikomta. Posledních pět let života před skoro pětisty lety se podobaly až nápadně osudům současných vrcholových politiků. Byl obviněn z korupce, zbaven všech funkcí, uvězněn v Toweru a zaplatil pokutu 40 000 šilinků.
Protože vzniklo podezření, že se stal obětí politických intrik, byl osvobozen a zbaven viny. Jak příznačné i pro dnešní dobu!
Baconův osud mně zaujal natolik, že jsem si neodpustil věnovat mu alespoň pár slov, ale vraťme se k tématu. Přiznám, že moje poznámky z výkladu jsou nesourodé, ale vypovídající. A tak jich několik vložím. Poznání je nástroj moci, vzdělání nástroj k ovládnutí přírody, Russos - 18.století - pokrok a civilizace prospěly lidstvu? Nikoliv! Úsilí po moci ničí přírodu, moderní věk hlásá hegemonii nad přírodou. Nesourodé poznámky, ale hodně říkající a zaujalo mně jméno Russos, které jsem zapsal napůl foneticky a tak se teď podívám, co to bylo za pána. Prohlížeč mně vyrazil dech. Nabídl mě řeckého zpěváka se jménem Demis Russos, kterého doslova miluji a navíc s písničkou Goobye my Lova....která je nepřekonatelná. Když provedete totéž co já, můžete si ji poslechnout a třeba se znovu zamilovat.
Hledal jsem dál a ten pravý hledaný má francouzské jméno Jean Jacques Rousseau a švýcarský původ. Už ve své době volal po návratu k přírodě a k lidské přirozenosti. Ozvěna jeho volání se ozývá ze všech stran až dodnes a touha zvítězit nad přírodou a po zisku absolutní moci ji však vší silou dusí.
Ve výkladu se objevilo i jméno Wolfgang Welsch a pokud by se vám chtělo nasát poučení, pak si zalistujte v jeho knize "Naše postmoderní moderna" a po chvíli budete mít pocit, že se vám točí hlava jako po dvou dobře odležených slivovicích. Mohli jste jej ovšem slyšet před dvěma lety i na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde byla jeho přednáška. A přednášejícíá dodal v té souvislosti vtipnou větu: "Výborný kazatel než příjde tazatel".
Kupka s náměty k zamyšlení dostává stále jasnější obrysy. Postmoderna odstraňuje veškeré autority a tu jsme poznali pudově. Mediální svět vytváří pohled a vzniká jednotná pravda /příznačné pro současnost/. Do popředí vystupuje jméno filozofa a biologa Zdeňka Neubauera, přímluvce postmoderny, který v roce 1994 zveřejnil svou bibliografii nazvanou /nedivte se/ "Přímluvce postmoderny". No mohl bych si ji asi opatřit, ale tak hluboko do postmoderny se mně nechce nořit a tak už se těším, že se propracujeme k dnešku a hmotnějším , méně filozofickým tématům. A dočkal jsem se už v závěru přednášky.
Jakousi předmluvou k ústřednímu tématu - Co dnes obstojí z české literární klasiky - je obraz současné české společnosti plné nejistot, kdy je rodina na pokraji likvidace nahrazována bezzávaznosti partnerských vztahů a kdy mizí sebeuvědomnění. A je možno srovnávat s národním obrozením, zkoumat historismus, národní stereotypy a postavit vedle sebe národ a jazyk. Čechem je ten, který mluví česky?
No a dnes se dočkáme. Rám byl zhotoven a čeká na vklad obrazu.

Expedice oksroN: v norské kuchyni

19. března 2012 v 8:23 | Old Boy |  cestování
Naši přátelé v Lilleströmu nám pravidelně každý rok poskytnou na jednu, dvě noci přístřeší a protože je nás obvykle osm máme štěstí, že dům je tak velký. Kromě odpočinku po dlouhém cestování je nutno se samozřejmě postarat i o stravování. Protože paní domu někdy místo v kuchyni tráví vzhledem k svému povolání zrovna čas v letadle nebo v indickém Dillí, kuchyň je osiřelá a nezbývá, než abych do ní vkročil a postavil se k plotně, pokud je možno tak nazvat moderní čtyřplotýnkovou plochu s elektronickým ovládáním. Za ta léta už na ní umím.
Pán domu nabídne mrazák a jeho obsah, o kterém nemá ani šajn a tak zalovím. Losos, krevety, skopové a drůbeží. Poněkud níže pak velryba a losí maso, našlo by se i sušené sobí. Po vepřovém ani památka, po hovězím jakbysmet. A teď vař!
Předkrm je jednoduchý, léty prověřený a je to vlastně obřad, který má už svoje pravidla a je očekáván ve stejném provedení jako třeba před pěti lety. Když uvážíte, že tu jezdíme už od roku 2001 není se čemu divit, že to tak je. Jsme tu vlastně jako doma.
A tak vysypu z tříkilového igelitového pytlíku neloupané, předvařené krevety na plech a nechám rozmrznout. Toustový chléb, v Norsku běžný, je již nakrájený a tak udělám pyramidu na dva talíře, připravím kostku másla a majonézu, nakrájím na kostky uzrálé avokádo. Před každého stolovníka postavím talíř a přidám ubrousky, aby bylo čím otřít ruce. A pak už se bavím pohledem jak všichni zbavují hrst krevet na talíři krunýře, mažou tousty máslem, oloupané krevety rozprostírají po celé ploše toustu a patlají na ně majonézu a kostky manga. Všichni si libují a kopec krevet na plechu mě ubezpečuje, že od nich budu mít na půl hodiny pokoj- A tak jim naleju každému sklenici bílého vína, trošku si také zobnu a to už píská trouba, že se v ní losos dostal do stavu připraveného k servírování.
Než jsem jej vložil do trouby vypadal asi tak jak na tomto obrázku. Mohl mít tak tři až čtyři kila a byl čerstvý, zakoupený před večerem v prodejně ryb a tak jsem jej jenom dočistil, trochu potřel soleným máslem, které se tu běžně a převážně používá /pamatujete na dobu, kdy solené máslo bylo i u nás běžné?/, potřel i plech a do takového lůžka jsem lososa uložil a nechal chvíli odpočívat. To je jednoduchost, co! Já se řídím zásadou, že maso z lososa je velmi chutné a proto každý zásah do jeho chuti různým kořením a bylinkami je k ničemu. Všimli jste si, že jsem jej ani neosolil a použil pouze slané máslo? Chutnal výborně možná i proto, že plaval v bílém Chardonnay, ročník 2009, který jsme před dvěma lety dovezli jako dárek a počkalo na nás.
Teď uržitě čekáte, že jsem se pustil do přípravy nějakého norského dezertu.. Hoši si samozřejmě na sladké vesměs potrpí a nebylo by to ono, kdybych dezert opomněl. Norové si na nich rovněž potrpí. Tak třeba tilslørte bondepiker (doslova přeloženo "selská děvečka v závoji"). Je to pečená pochoutka z jablek, piškotů, cukru a smetany. Spousta kalorií se však na Norech nepodepisuje. A to jsem ještě neuvedl nejoblbenější norský koláč bløtkake z piškotového těsta naplněného ovocem se smetanou nebo hvit dame /bílá paní/ s šíleně sladkou vrstvou marcipánu, která tvoří čepici.
Chcete doma zkusit "Selskou děvečku v závoji!?" No prosím.
Doneste ze spíže 4 vejce /budou prý zas levnější/, 10 dkg mletého cukru, 10 dkg hrubé mouky a z prášku do pečiva budete potřebovat tak jednu lžičku. Zpracovat toto piškotové těsto vám ani nebudu vysvětlovat, bylo by to nošení dříví do lesa. No a pak piškot upečete ve formě na dort nebo na plechu, pokud budete chtít připravit řezy. Moučník po upečení a vychládnutí skládáme po nařezání piškotu do vrstev, na které budeme potřebovat malinový džem,nastrouhaná jablka, plechovku plátků broskví, vanilkový pudink, šlehačku a jednu lžíci cukru. No a dál to už také znáte. Vrstvy potíráme džemem a pudinkem, vkládáme plátky broskví a jablek. Pokud děláme dort, potřeme jej celý šlehačkou, řezy pokryjeme šlehačkou jen na povrchu. Pak zdobíme malinami, ostružinami, borůvkami případně jiným ovocem s nádechem norské přírody. Rozhodně nic nového pod sluncem, skoro to naznačuje, že jsme s Nory v příbuzenském stavu. Ovšem práce jako na kostele.
To jsem si uvědomil již odpoledne při nákupu v supermarketu Rema a tak jsem koupil jeden z mnoha dortů, které se na mne smály z naleštěných chladících vitrín, takže jsem se mohl z kuchyně přesunout mezi kamarády a za odměnu líznout štamprlku slivovice. Byla dobře vychlazená a voněla domovem.
A pak se vedly řečí od Šumavy k Tatrám a od Osla až po Nordkapp, Zdeněk zapreludoval na kytaru a pak někoho napadlo, že by nebylo marné ochutnat suši. Stačil na to jeden telefonát a za půl hodiny jsme ruličky s rybou v řasách namáčeli do wasabi a hodnotili, jak je wasabi ostré. Bylo ostré ažaž a chutnalo nám jako obvykle. Zvýraznil se i každý doušek, který putoval přes naše hrdla a měnil se v dobrou náladu, která nás ostatně provází vždy na cestách po Norsku. A doufejme, že ještě dlouho bude.

Myšlenky k zamyšlení

17. března 2012 v 7:25 | Old Boy

V každé organizaci je alespoň jedna osoba která ví o co jde. Tu je třeba najít a zastřelit.

Všude dobře, doma manželka.

Co z toho, že zítra bude lépe, když vždy, jak se ráno probudím, je zase dnes.

Nevadí, že něco dělám pomalu, protože to možná dělám špatně.

Vykouřená cigareta zkracuje život o 2 minuty, vypitá láhev rumu o 4 minuty a pracovní den o 8 hodin.

Nic tak neomezuje svobodu slova jako rozbitá huba.

Co uděláš, když zákonem chráněné zvíře sežere zákonem chráněnou rostlinu?

Dlouho jsme se té šéfově anekdotě smáli než jsme pochopili, že jde o pracovní úkol.

Nemám rád lidi, kteří berou drogy. Hlavně celníky.

V sedmnácti letech se začne devčatům ve slovníku měnit ne na ano.

Nedůvěřuji velbloudům a nikomu, kdo dokáže týden nepít.

Žena je dobrý sluha, ale zlý pán.

Nikdy neříkejte, že se něco nedá, protože se vždy najde nějaký iniciativní blbec, který neví, že se to nedá a udělá to.

Tak už to chodí: trefa do černého

16. března 2012 v 7:35 | Old Boy |  ostatní
Není se co divit, že kolem nás poletují vtipy, související s loňskými událostmi na severu Čech:

Kanibal opéká na rožni cikána. Vrtí klikou jako o život.
Vedle sedící kanibal se diví: "Proč točíš tak rychle, brácho?"
"No kdybych točil pomalejc, tak by mně ukradl brambory z popela."

Dva romové vedou řeči:
"Proč pořád dolejzáš za mojí sestrou? Nemáš svoji?

"Víš, co je to jeden cikán na Měsíci? No nápad. A všichni cikáni na Měsíci? Ano, řešení."

Cikán v lese nakládá dřevo z hraně na káru a přistihne ho hajný.
"Co tu kradeš cikáne?" zahřmí hajný.
"To je krmivo pro krávy, pán velkomožný" zní odpověď.
"Nekecej, od kdy krávy žerou dřevo?"
"No co nesežerou, spálím."

Krédo romské olympiády: Není důležité zvítězit, ale vrátit sportovní nářadí.

Agneša stojí u okénka na poště a sděluje úřednici:
"Prišla som pre love. Dnieška dvasatoho. Sociálka."
Úřednice pokrčí rameny: "Peníze nejsou, ani nebudou."
Agneša: "Čo sa stalo. Gadžové prestali robiť?"

New York, emigrační úřad. Úředník se ptá otce romské rodiny:
"Jaký je důvod vaší návštěvy v USA?"
"Přijeli jsme Obamovi na pohřeb" zní odpověď.
"Obama přece ještě žije" diví se úředník.
"Nevadí, my počkáme."

U3V: chodil po celém háji...

13. března 2012 v 8:11 | Old Boy
Chodil po celém háji a uťal na samém kraji. Se vším všudy toto rčení odpovídá mému přístupu k vyřešení úkolu, zadaného nám, posluchačům 4.semestru Univerzity třetího věku při vstupní přednášce do dalšího semestru. V minulém U3V jsem využil situace a nenápadně požádal o radu svých čtenářů jak najít spisovatele, který by odpovídal zadání: najít klasika, vyjadřujícího ve svém díle vztah k péči o duši krajiny. Dobře jsem udělal. Potěšila mě čtenářka Zdeňka-Anna, která napověděla spisovatele Jaromíra Tomečka, rodáka z Kroměříže.
Tak už to chodí s muži mého věku, kdy zapomínání je běžné a vzpomínání je jako sklizeň šafránu. No samozřejmě, Jaromír Tomeček byl Kroměřížák každým coulem a i když část života prožil na Podkarpatské Rusi a hlavně v Brně, v Kroměříži byl jak se říká pečený, vařený. A tak se stalo, že jsem se s ním setkal i já. Bylo to u lánu pšenice poblíž Ratají, odkud byl krásný výhled na Kroměříž a Tomeček se přišel se štábem televize podívat na sklizeň pšenice, které jsem velel. A tak jsme si do mikrofonu krátce popovídali o sklizni a mimo mikrofon o všem možném, hlavně o přírodě. A tak si představte, že jsem si na něj nevzpomněl. Sypu si popel do vlasů.
Pravda, jeho jméno v kánonu spisovatelů je někde uprostřed, ale pokud se týká literatury o přírodě a její duši mu patří mezi českými spisovateli možná i první místo. Malá procházka jeho díly nás o tom přresvědčí. Uvedu jen některá:

Stříbrný lipan /1944/
Země zaslíbená /1947/
Věčný hvozd /1956/
Les u řeky /1956/
Zelená ozvěna /1959/
Admirál na Dyji /1962/
Jenom, vteřiny /1962/
Zemí révového listu /1964/
Vlka živí nohy /1965/
Neklid /1965
Padl smrk /1966/
Prales nekvete růžemi /1967/
Lovy beze zbraní /1976/
Zázraky v přírodě /1978/
Hoří, hoří /1984/
Živly a osudy /1985/
Už tento výčet literárních děl svědčí o jeho obrovské literární plodnosti a to jsem vyjmenoval jenom část a nezmínil se na př. o textových doprovodech k obrazovým publikacím nebo spolupráci na scénářích filmů o přírodě nebo televizních seriálech o přírodě /pamětníci vzpomenou na Lovy beze zbraní/.
Tak jsem zvědav, co na to zítra přednášejíci. Už se těším. Já si ovšem v každém případě část svého času vyplním četbou Tomečkových děl, abych se nemusel stydět a uvidíme. Možná se s vámi o zážitcích podělím.

Expedice oksroN: ranní večeře

9. března 2012 v 11:07 | Old Boy |  cestování
Stává se skoro každý rok, že při pobytu v kempu Kjellingstraumen Fjord Camp, kde zpravidla končíme naše třítýdenní putování jsou bedny s proviantem skoro prázdné, peněženky zchudlé a žaludky stále nenasytné. Co s tím. V úvahu přichází moře. Vedle ryb je možné nalovit slávky, nebo pochytat nějaké kraby a to vše zadarmo. Jenomže....
Ani jeden z nás není sportovní rybář, nejsme obdařeni nutnou trpělivostí, rybářské vybavení neznáme a neumíme je řádně používat. No a když se s rukama v bok ptám, co dnes na večeři a ostatní vytuší z mé zachmuřené tváře, že jde do tuhého, hrnou se pro pruty, které jsme si doma zapůjčili a jdou k fjordu nebo na fjord něco chytit. Na fjord jen tenkrát, když si od majitele kempu půjčili loďku. Na lov si berou vše potřebné včetně velké bedny na úlovky a já jim k tomu přidávám ručník a mýdlo pro případ, že by chytili....
Aby ručník s mýdlem nebyl potřeba, rozdělila se parta na dvě skupiny. Ta první zajela k Saltstraumenu, vyhlášené turistické lahůdce, kde při změně odlivu v příliv se to hemží rybami tak, že když do hejna vhodíte jen tak háček bez návnady, skoro jistě trhnutím nabodnete a posléze vytáhnete rybu třeba za ploutev.
A tady máme Saltstraumen jako na dlani, i když v grafické podobě. Přijíždíme po slavné sedmnáctce na most směrem na sever a pod mostem vpravo nás čeká onen rybářský ráj. Nachází se asi 30 km od Bodo a 20 km od Kjellingu, odkud naši "rybáři" přijeli. A tak než začnou lovit, pár slov o tomto velmi známém místě. Úžina je 3 km dlouhá, 31 metrů hluboká a v nejužším místě jen 150 metrů široká. Mezi fjordy se každých 6 hodin vymění 372 milionů kubických metrů mořské vody. Proud vody dosahuje až 22 uzlů (40 km/h). Do průplavu sice mohou lodě, ale jen asi 2 hodiny po vrcholu přílivu nebo odlivu, kdy jsou proudy nejslabší. V tom okamžiku proud připomíná řeku, která ale po několika desítkách minut mění směr toku. Vznikají zde t.zv. maelstromy, údajně největší na světě, postrach všech námořníků. Jsou to obrovské mořské víry, které lze pozorovat z mostu nebo na severní straně z nízké pozorovací věže.
Když se tu turista zastaví, vyžívat se tu může i několik dní. K disposici je safari mořských orlů, výlety do okolí a pokud má ssebou nějaké to rybářské náčiní, užije si jako my.


Tento vypůjčený snímek dokazuje, že hlasování v anketě National Geographic o nejzajímavějším místě pro potápění stanovilo, že je to právě Saltstraumen.
A zanícení rybáři? Přijdou si opravdu na své? Posuďte sami:
Toto místo je pro tyto rybáře jakousi Mekkou. Nejspíš uloví tresky tmavé nebo obecné, vlkouše severního a platýza - halibu. V roce 1995 zde byla ulovena největší treska tmavá /22,7 kg/. O rybáře je všestranně postaráno. Možno pronajmout rybářské chaty nebo všestranně vybavených apartmánech. Pro zajímavost mrkněte na ceník ubytování na týden:
Pokoj 2 lůžka, sprcha, WC, kuchyň - cena/ týden: 28 880,- Kč
Pokoj 4 lůžka, sprcha, WC, kuchyň - cena/ týden: 34 650,- Kč
Apartmán(2 ložnice) pro 4 osoby,sprcha,WC,kuchyň: 46 200,- Kč
Apartmán(3 ložnice) pro 6 osoby,sprcha,WC, kuchyň: 59 990,- Kč
Apartmán(3 ložnice) pro 8 osoby,sprcha,WC, kuchyň: 64 680,- Kč

Nic takového nás naštěstí nečekalo a tak se můžeme vrátit do reality a zaparkovat pod mostem, vylovit z kufru pořebné propriety, a vypravit se na břeh. Samozřejmě. I přes pozdní večerní hodinu se to rybáři i přihlížejícími přímo hemží. Co chvíli začne vrchol přílivu a zároveň vrchol možnosti ulovit pro dnešní večeři alespoň 5 kg tresek, což je naše norma na jedno posezení. Nemůžeme spoléhat na druhou partu, která ve fjordu u kempu vyjela loďkou se stejným úkolem.








Kdo nemá prut musí se kochat okolím a nebo listovat v průvodci a dělat si laskominy na výlety, které může v příštích dnech absolvovat. Třeba na ledovec Svatizen, který je vzdálený kolem 150 km, město a přístav Bodo, které je jakoby za humny /30 km/, národní park Rago přes Fauske po cca 100 km, pěších tur po vyznačených stezkách nespočítané množství.




Řev motorů této lodě jakoby ukončil lov, který se vydařil. Sice jenom tresky obojího druhu, menší i větší a celkem plná igelitová taška. Večeře je v cajku.
A to už jsme na cestě domů. Je teprve dvě hodiny v noci a krajina je úplně jiná než ve dne.
Nahoře už slunce předestírá krajinu v těch nejjasnějších barvách.
Kolem vody se to třpytí rosou a válí se tu mlhy v ranním oparu.
To jsme už pomalu doma a čeká nás čistění a příprava ryb k úpravě, která bude dnes opravdu vyjímečná.




Zatím co myjsme mířili na Saltsraumen, druhá parta se chystala ke startu na lov z lodi. Akční rádius je tak podstatně větší a je možno zajet i tam, kde nám němečtí kamarádi z kempu radí, že chytneme opravdu pořádné kusy.



















Šéf to zkusil bez prutu a jistě vidíte šňůru, kterou svíra v rukou a čeká, kdy to zabere. Dočkal se hned několikrát.

























Vyhlíželi a vyhlíželi, co chvíli něco zabralo a neuniklo. Na tváři se objevil úsměv a žaludek zajásal, že dostane, co mu patří.







































Šéf nafiletoval tresky málem jako profesionál. Však si na to také koupil speciální nůž a Zdeněk se s ním zkoušel celkem úspěšně holit. A teď je řada na mě. Ručička hodin se krčí na čtvrté ranní a já šmátrám v paměti po nějakém novém receptu, kterým bych se lovcům odvděčil za jejich úspěšný lov. Trvalo to jen chvíli. Vyvstal mně na mysli recept který nese název: Treska po našem a beru připravené filety, házím je do vařící vody a hned je zase vyndávám, nejsou tam víc než minutu. Osuším je útěrkou a z obou stran osolím. Uříznu kousek jako palec a vhodím do na pánvi zahřívajícího se oleje a hlídám, kdy začne prskat. Filety z jedné strany posypu pepřem a drceným kmínem a poplácám hladkou moukou. Jeden po druhém stále jednou stranou položím do rozšlehaného vajíčka a pak do strouhanky. Filetů musí být párový počet. "Neoblečené" strany filetů posypu kořením na rybí maso a na každý druhý položím plátek slaniny a překlopím k tomu prvnímu, čímž vznikne jakýsi sendvič. Vkládám do prskajícího už oleje a osmažím do růžova což trvá max. 5 minut. Pak vyndávám, láduju na nahřáté talíře a nadávám, že ještě nenakrájeli chleba.
Na poslední ingredienci ovšem samozřejmě nezapomněli. Byla orosená a ze schodů, které nestačili spočítat.
A tak se stalo, že celá výprava večeřela v pět hodin ráno, chválila kuchaře jako obvykle /návyk z vlastní rodiny/ a spřádala plány na příští den, který začne, až se postupně probudí. Protože jejich další cesta vedla kam jinam než pod spacáky. Chválili tak vydatně, že jsem ani nezaregistrovsal, že neumyli nádobí a tak jsem se do toho dal. Uklidit všechno po večeři po osmi osobách byl z mé strany čin, který by zasloužil větší pochvalu než za tu "tresku po našem". Hned jak vstanou, tak jim to připomenu. Myslím že ovšem budou večer chtít snídaní a nedá se nic dělat, spočinu a dám se do toho. Konec konců to trvalo daleko méně času, než dání tohoto článku dohromady.

Tak už to chodí: třeba při kontrole

8. března 2012 v 6:48 | Old Boy |  ostatní
Silniční kotrola ve městě. Kamera hlásí přes 100 km/hod. Hlídka zvedá terč a řidič poslušně předjede. Následuje tento rozhovor:
Policajt: Dobrý den. Váš řidičský průkaz.
Řidič: Nemám, ten mě před chvíli sebrali vaši kolegové kvůli alkoholu.
Policajt: Tak techničák.
Řidič: Také nemám, ale tady je flaška s rumem.
Policajt: No moment. To je kradený auto!
Řidič: A víte že ne. No samozřejmě. Techničák leží tady v kastlíku pod pistolí.
Policajt: Proboha jakou pistolí?
Řidič: No to je ta, co jsem s ní sejmul toho podělaného řidiče, co mě chtěl předjet. Leží v kufru.
Policajt se zděsil a zavolal zásahovou jednotku. Přijela bleskově, želízka na rukách řidiče zaklapla a z velitele se sypaly otázky jedna za druhou:
Velitel: Řidičák!
Řidič: Tady je prosím.
Velitel: Techničák!
Řidič: Prosím pěkně.
Velitel /otvírá přihrádku/: Kde je ta pistole!
Řidič: Jaká pistole? Kde bych ji vzal. Žádnou nemám.
Velitel: Otevřete kufr!
Řidič: Moment /kufr je prázdný/.
Velitel: Promiňte, kolega volal, že jedete opilý bez papírů, v kradeném autě, ozbrojený a s mrtvolou v kufru.
Řidič: To je dobrý! Vsadím se, že bude ještě tvrdit, že jsem jel moc rychle....




Kouzlo časů minulých: lov granátem

7. března 2012 v 6:21 | Old Boy |  ostatní
Když začaly pukat ledy, určitě jste rozpoznali mezi těmi nečekaně se rozléhajícími zvuky, že jaro je na spadnutí. Celistvá plocha se postupně změnila a mozaiku ker, ty se nijak nebránily narůstajícímu proudu vody a nechaly se jím unášet směrem k moři až do té chvíle, kdy se do sebe zakously a ukázaly proudu záda. Jako na dlani jsme to mohli sledovat na obrazovce a mnohým svitla vzpomínka na dětství, kdy se kry na potocích a řekách staly zdrojem dobrodružných cest, které mnohdy končily málem pod pokličkou hrnce, který svíral v ruce vodník, na kterého jsme ještě před nedávnem věřili tak jako na Ježíška.
I na mne přišla taková chvilka. Kolem naší zahrady tekl potok, který se jen tak nedal přeskočit a i on byl ke konci zimy pokryt ledem, který rozbrázděn břity bruslí na kličku se měnil na kry a tedy nádobu plnou dobrodružství a nebezpečí. S dlouhým klackem v ruce na odrážení od břehu jsme procestovali, my kluci, nejeden kilometr a promáčené boty a kaltoty jsme sušili v čekárně na nádraží, aby rodiče nepoznali, jakou jsme zas raubírnu prováděli.
Když jsem se díval nedávno jak hasiči s pyrotechniky odstřelují ledové bariéry, vzpomněl jsem si i na dobu konce minulé války, kdy už v potoce kry dávno nebyly a přesto se ozývaly rány a voda stříkala na všechny strany a někdy se na břehu objevil i nějaký ten pstruh. Bylo to hned pár dní po osvobození. Sovětští vojáci, jejichž jídelníček byl skromný a nijak pestrý, se občas vydali na lov ryb do tůní v potoku. Několika takových výprav jsem se zúčastnil a pozoroval, jak lov probíhá. Vojácí byli ověšeni vajíčkovitými granáty a měli rozdělené úkoly. Byli tak tři až čtyři, všichni zalehli pár metrů od potoka a jeden odjistil granát a hodil jej do tůně. Následovala exploze a v tom okamžiku všichni vyběhli do proudu za tůní a chytali do ruku leklé ryby a házeli je do pytle. Někdy jich bylo požehnaně.
Znalí věci, vypravili jsme se s kamarády na stejný potok zkusit štěstí. Když si na to dnes vzpomenu, málem se mně perlí pot na čele. Z našeho arzenálu zbraní, získaného sběrem po příkopech kolem silnice jsme použili tytéž granáty jako vojáci a kamarád Franta se ujal odpalování. Povedlo se a deset pstruhů bylo odměnou této nervy drásající akce. Upravovali jsme je na ohni tak, že jsme je nasolili, obalili v jílu a zahrabali do popela. No a byli skvělí tak jako dětství v životě plném skromnosti až mnohdy bídy.
A dnes? Pstruhů plné mrazáky, jen ten jíl nějak chybí. Škoda, přeškoda.
Už ani ledové kry se netěží na chlazení piva a potravin. Škoda.........

U3V: pojem a dojem

6. března 2012 v 7:06 | Old Boy |  ostatní
Vstupujete se mnou na akademickou půdu, na jejímž okraji se krčí Univerzita třetího věku zrovna na konci týdne protestů proti reformám ve vysokém školství. Všichni se dostavili, nikdo nešel protestovat.
Začíná nám čtvrtý semestr s docela zajímavou tématikou: "Co dnes obstojí z české literární klasiky." Přednášejícim je PhDr.Jan Slavotínek.
Abychom plynule vpluli do tohoto tématu je zřejmě nutné, abychom si dovedli představit, co se skrývá pod jednotlivými pojmy. První z nich je klasicismus, chcete-li klasika v české literatuře. A jak jinak ji přiblížít, než vyjmenovat alespoň několik jmen.
Kdo by jej neznal, kdo by nedokázal jen tak říct první dva verše. Dokáží to i anglicky mluvící milovníci poezie. Už víte v čem tkví klasika?

Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

Late evening, on the first of May-
The twilit May-the time of love.
Meltingly called the turtle-dove,
Where rich and sweet pinewoods lay.
Whispered of love the mosses frail,
The flowering tree as sweetly lied,
The rose's fragrant sigh replied
To love-songs of the nightingale.
In shadowy woods the burnished lake
Darkly complained a secret pain,
By circling shores embraced again
And heaven's clear sun leaned down to take
A road astray in azure deeps,
Like burning tears the lover weeps

Nebo třeba J.V.Sládek. Neměl to v životě jednoduché:
Z rodiště ve Zbirohu šel studovat na Akademické gymnazium v Praze a potom Filozofickou fakultu. Nesplnil přání svého otce, zednického mistra, aby se stal knězem a proto neměl žádnou pomoc od rodiny a vystudoval tak, že poskytoval kondice. Už tenkrát začal psát básně a spolupracoval s lumírovci /skupina spisovatelů z konce 19.století, usilující o posunutí české literatury na evropskou úroveň/. V roce 1868 odjel za dobrodružstvím do USA, dva roky zde pracoval jako dělník v mnoha oborecha zajímal jej život černochů, se kterými pracoval. Až do konce života byl tímto pobytem ovlivněn natolik, že se výrazně orientoval na anglo-americkoi literatury, kterou také překládal.
Výčet jeho činnosti po návratu z Ameriky je pestrý. Nejprve učil angličtinu na Obchodní akademii a později lektoroval na pražské univerzitě. Pět let /1870 - 1875/ byl redaktorem Národních listů. V té době se oženil, začaly jej sužovat nemoci, revmatismem počínaje a depresemi konče, navíc mu žena zemřela při porodu prvního dítěte.
Později se znovu oženil a stal se redaktorem, posléze vedoucím redaktorem časopisu Lumír. Zemřel v roce 1912.

Mezi Lumírovci byl významnou osobností též Jaroslav Vrchlický. Nevím jak teď, ale my jej na gymnáziu rádi četli. Ukázku, kterou jsme uměli dokonce nazpaměť vám hned poskutnu:

Balada o hovně.

Na mém stole od nedávna, leží zvláštní kus,
je to věrně padělaný, lesklý, lidský trus.
Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán,
usměju se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám.
Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas,
či je dílem proletáře, nebo sličné ženy as,
či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal,
či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal.
Škoda, že mi novin kousek vedle hovna neležel,
aspoň znal bych politiku, k níž jeho pán náležel.
Hovno mlčí, svědek němý, neprozradí, kde se vzal,
nepoví, kde, jak a kdy ho tvůrce jeho zanechal.
A tak hovno z ruky dávám s rozmrzelou náladou,
žel, že navždy zůstane mi nejtemnější záhadou.
Dál však moje hlava bádá, dál se musím hovna ptát,
byla jeho hrobem louka, sad, či les, či reterát.
Všechno toto nadarmo je, marné všechno pátrání,
bohužel nebyl jsem kmotrem hned při jeho vysrání.
Ta mi představ v mysli spěchá, myšlenek se tísní sbor,
vím, že hovnem povrhují, vím, že psancem je ten tvor.
A přec každý kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát,
co jsou platný miliony, když nemůže člověk srát?
Ale jedna věc mne těší, v hovnu čerpám nauku,
v hovně jsme si všichni rovni, bez reptání, bez hluku.
Ať ho vysral cigán v háji, nebo slavný generál,
hovno podrží svou formu, no a smrdět bude dál!
A tu člověk, ať je králem, ať je žebrák prosící,
čím je víc, než pro to hovno živou voznicí.

Jistě uznáte, že tyto realistické verše patří určitě mezi klasiku. Doufám, že vám nezasmrděly. Ani nemohly. Hned v druhém verši je konstatování, že ...je to věrně padělaný, lesklý, lidský trus."


"Z trochu jiného soudku je F.X.Šalda, o kterém toho mnoho nevíme a přesto o něm najdeme překvapivé věty:
"Vedle T. G. Masaryka, tohoto universálního národního genia, který byl nejen duchovním vůdcem, ale i praktickým státníkem, úspěšnějším než kterýkoli z velikých zjevů českých dějin, vedle tohoto největšího syna národa, vůdčím zjevem našeho života kulturního a duchovního v současnosti byl F.X.Šalda. Po iniciálách Masarykových jsou to iniciály Šaldovy, které vzbuzují největší úctu, neboť jejich nositel zanechal národu jeden z nejcennějších odkazů duchovních. T. G. M. a F. X. Š. znamenají největší duchovní vypětí novodobého češství."
A tak si myslím, že jsem pochopil a určitě i vy se mnou, co se pod slovy klasika v české literatuře skrývá. A zřejmě to budeme v následujících přednáškách poodhalovat. Ostatně, co nám bude sloužit pro orientaci? Jak jsme se dozvěděli, bude to literární kánon. A hned příklad:
  1. Karel Hynek Mácha: Máj
  2. Karel Jaromír Erben: Kytice
  3. Božena Němcová: Babička
  4. Jan Neruda: Povídky malostranské
  5. Alois Jirásek: Temno
  6. Petr Bezruč: Slezské písně
  7. Ladislav Klíma: Utrpení knížete Sternenhocha
  8. Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
  9. Jiří Wolker: Těžká hodina
  10. Rudolf Těsnohlídek: Liška Bystrouška
  11. Jaroslav Durych: Sedmikráska
  12. Vladislav Vančura: Rozmarné léto
  13. Karel Čapek: Povidky z jedné a druhé kapsy
  14. Karel Čapek: Ze života hmyzu
  15. Eduard Bass: Cirkus Humberto
  16. Vladimír Neff: Sňatky z rozumu
  17. Josef Škvorecký: Zbabělci
  18. Vladimír Holan: Noc s Hamletem
  19. Václav Havel: Zahradní slavnost
  20. Vladimír Páral: Milenci a vrazi
  21. Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále
  22. Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí
Dal bych ruku do ohně za to, že jste v této dvaadvacítce našli aspoň jeden titul, který jste dosud nečetli. Já jich našel šest. Zároveň už víte nebo aspoň tušíte, co to ten kánon je. Cesta k němu byla náročná. Začala v Egyptě a Řecku, později od něj vzniklo slovo kanovník a kanonizace, která pak vkládá do kánonu svatých dalšího svatého. A dnes, i když je kánon slovo celkem málo používané, vznikly kánony všeho možného od spisovatelských a po filozofické, filmové nevyjímaje.
No a třetí důležitý pojem, který sehraje roli v budoucích přednáškách je textová aktualizace.

Tohoto problému si všiml už náš literární velikán Karel Čapek. Uvědomil si, že spolu s nezadržitelně letícím časem se mění i řeč, které se může v tomto okamžiku zdát jako zastaralá, částečně nesrozumitelná nebo nezajímavá. Proto přepsal svoje "Hovory s TGM" a přiblížil je tak současným čtenářům /vyšly až v roce 1992/. Byly proškrtány některé pasáže, jiné byly změněny s cílem přitáhnout k četbě současného mladého člověka. A to je zřejmě i cíl, který si předestřel cyklus našich sedmi přednášek, nazvaný "Co dnes obstojí z české literární klasiky."








A dostali jsme domácí úkol. Máme najít klasika, vyjadřujícího ve svém díle vztah k péči o duši krajiny, čili ekologii duše.
No to bude fuška, prozatím mně nic nenapádá, ale pokud by jste dokázali poradit, opíší to od vás možná všichni moji spolužáci z ročníku, včetně mé ženy, která v tomto smyslu ke mně vzhlíží.

Tak už to chodí: dvojí metr

5. března 2012 v 6:30 | Old Boy |  ostatní
Před Úřad vlády předjela limuzína s ministrem financí Kalouskem a přisedl předseda vlády Nečas.
"Kam pojedem" ptá se šofér.
"Jedeme do Plzně a zastavte tam u první školy" informuje Kalousek.
Zastaví před školou, které opadává omítka, okapy jsou děravé a střecha jakžtakž drží pohromadě. V ředitelně čeká ředitel s žádostí o půl milionu na opravu školy v ruce.
"Nepomohu pane řediteli, víte jistě v jaké jsme situaci. Až někdy příště" odbývá jej striktně Kalousek a je nerad, že nezastavili u té správné školy.
Sedají znovu do auta a Nečas vybírá jako další zastávku věznici poblíž.
Budova v perfektním stavu, uvnitř teploučko, televize na každém pokoji, nástěnky zvou na různé zájmové kroužky, na nádvoří vyhřívaný bazén, golfové a volejbalové hříště a nespokojenost jenom s tím, že v jídelníčku chybí pokrmy se srnčím a kančím masem.
"Máte to tady pěkné, s tím masem něco uděláme a jinak nepotřebujete nic?"
"Nic, pane ministře" skromně odvětí ředitel.
"Tolik skromnosti jsem nečekal a proto vám přiděluji 5 milionů na vybudování fit centra. To mně tady chybí."
Auto se rozjede směrem na Karlovy Vary a Nečas se ptá Kalouska:
"Ta škola potřebovala nutně peníze na opravy a ty jsi jim nic nedal, ředitel věznice nic nechtěl a tys mu přihrál 5 milionů. Jak si to mám vysvětlit?"
Kalousek se jen poťouchle pousměje: "My dva už přece do školy chodit nebudeme."