Přišlo jaro, osení se zazelenalo a začalo ke slunci zvedat hlavu. Žito slibovalo dobrou úrodu a počasí mu přálo. Když poporostlo až do výšky, kdy se už nalévaly klasy a některé začaly kvést, vyskytly se v okolí přemnožená prasata a zavětřila tučná sousta. Ta menší, nedočkavá a hladová neváhala a pustila se s chutí do ještě nezralé plodiny. Ta větší správně odhadla, že do pole bude nejlepší vkročit, až bude zrno vyzrálé a bude možno z něj rychle přibírat na váze. I stalo se, že u lánu s žitem zastavil nejeden úředník, "podnikatel" nebo politik cestou na volební míting a uvědomil si, že se přímo nabízí možnost mít se stejně, jak praví rčení, jako prase v žitě. Proč to nezkusit. Lán je mizerně nebo vůbec hlídán, tunely po šmejdění nejsou nic moc vidět a výsledek slibuje pohodu někde za vodou, třeba karibskou. A tak se stalo, že se lán žita proměnil v rejdiště dvounožců, jen název po čtyřnožcích bych jim ponechal.
My, daňoví poplatníci jsme začali stříhat ušima už když nám zázračně zbohatnul sám přeseda vlády, sociální demokrat Stanislav Gros. Nejprve mu půjčil strýček 2,5 milionu jako zálohu na byt. Protože se zjistilo, že neměl takový majetek, půjčil si prý od neznámých příbuzných v cizině. Splácí Standa strýčkovi nebo jeho příbuzným? Pohrozil žalobou na šiřitele údajů o jeho finanční situaci a dál mlžil až mlha opadla a Standa se opoklonkoval ze "žita" a po dvou letech měl 300 milionů na kontě ve formě akcií fy Moravia Energo. Pokud se týká postavení v politice, byl to zajisté sólokapr.
V rybníce, kterému právem náleží přezdívka "bahňák" se však čile mrskaly a mrskají o maličko menší ryby a mnou si ploutve, že budou za vodou. Z vlády se odporoučeli ministři jeden za druhým, někteří pro podezření z korupce, které třeba u ministra Kocourka způsobila jeho matka, která z ničeho nic sedla na miliony. Peníze se kutálely búhví kam i z pražského magistrátu v kauze propagační kampaně, z Opencad a nesmrděly ani na Státním zastupitelství v Prachticích, nebo i ze sportu, bohatě dotovaného státem. Kapříci z akvaria Ivana Hurníka doplavali až na divadelní prkna, Karel Kapr obvinil Sigmu Olomouc z uplácení a v Liberci ze sebe dosud nemohou setřást obvinění z hospodaření v rámci MS v klasickém lyžování ve stylu holaj duša, pekla není.
Ve vyrovnané řádě a v pozoru stojí korubčníci na Ministerstvu obrany a čekají, jak se dořeší kauza automobilky Tatra, obrněných transportérů Pandur, letadel Gripen a CASA. Když bychom se prošli pražským rozestavěným tunelem Blanka zakopli bychom určitě o desítky tajůplných milionů a miliardy by nás přivítaly v Mostecké uhelné. A to jsme vyjmenovali jen to, co mimo jiné je špici ledovce, zvaného korupce.
V mediích se skloňují ve všech pádech známá česká přísloví jako Ruka ruku myje, Mnoho povyku pro nic, Až naprší a uschne, Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, Co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi, Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere, Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, Každý ať zamete nejdřív před svým prahem, Kde nic není, ani čert nebere. Chuchvalec názorů, které tato přísloví prezentují je různorodý. Mně se však líbí v této souvislosti pouze přísloví Kdo chce kam, pomozme mu tam /nápravná zařízení po celé republice/.
Zde hledá