Když se to vezme kolem a kolem, je takový výlet z kempu po okolí vítaným zpestřením. Osm sendvičů se lehce připraví, protože tady už kupujeme norský chleba, ze zásob máme sýry a suchý salám, pro zpestření hořčici a pár proužků papriky a koleček cibule se také ještě z posledního nákupu najde. Léta nás naučila, že sendviče se pěkně skládají do sáčku od chleba a tak je tam naláduju, narovnám do bedničky, přidám dvě, tři Petky s vodou, to pro všechny případy.Na výletě bude horských bystřin nepočítaně a voda v nich chutná a voní i po ledovci. Pak už jenom hudruju aby ostatní pohnuli, že za chvíli jedeme.
Chvíle se sice protáhla jako vždy, ovšem za půl hodiny už jedmeme po silnici č.17 směrem na Bodo a po dvaceti kilometrech odbočíme ve vesničce Tuv doprava na silnici 812 a po levé ruce se nám objeví překrásné pobřeží Skjerstadfjordu. Jak vidíte, hraje všemi barvami a představuje se v době odlivu. Zalistoval jsem a tak mohu říct, že je dlouhý 32 km a na něj navazuje Saltdalsfjord u městečka Fauske /na silnici E 6/. Je pověstný také tím, že na něm v Saltstraumen vzniká nejsilnější přílivový proud /údajně/ na světě, kdy 400 milionů m3 proudí rychlostí 20 uzlů, což je 37 km/hod. Kdesi jsem četl, že rychlost lodi se měřila počtem uzlů, prošlých rukama námořníka za 28 sekund, měřeno přesýpacími hodinami. To je, co? Cyklus proudění se pravidelně opakuje s přílivem a odlivem po šesti hodinách. Půlnoční slunce je možno vidět od 3.6. do 14.7.
Dále jsem se dočetl, že tento fjord je rájem pro rybáře. Silný proud strhává obrovské množství ryb a žene je stopadesátimetrovou úžinou do fjordu, o tom však až si pojedeme zachytat ryby na večeři právě sem. Určitě nechytneme takovéhoto halibuta, který váží 196 kg a měří 245 cm, ostatně nebyl zde ani chycen. Ovšem halibutů v třicetimetrové a větší hloubce je v tomto fjordu mnoho.
Podél fjordu je opravdu na co se dívat. Třeba tyto rybářské chaty na pobřeží dokazují, že amaterští rybáři zde nijak nešetří svého koníčka a dávají mu obroku co to jen jde. Pokud by někdo nevěděl co je to obrok, řeknu. Je to název jaderného krmiva pro koně, třeba ovsa, starý několik staletí a dnes už málem zapomenutý. Název vznikl ze starodávné daně, která se platila každý druhý rok a odevzdávala se panovníkovi formou obilí pro koně.
Pohoří vpravo od fjordu je fascinující a zejména ta špičatá hora vévodící scenerii vlevo vypadá, jako kdyby ji tam nakreslil geometr se smyslem pro pravidelnost. Její hrany jsou rovné a svírají úhel skoro přesně 90 stupňů.
Dva tunely po odbočce do hor nejsou nic nvého. V okolí se to tunely jen hemží. Ten první je ovšem vybaven bezpečnostní signalizací a je zřejmě novějšího data. Zato ten druhý signalizaci postrádá a jak vidíte, slouží i jako úkryt před sluncem, zimou nebo deštěm. Ovce jsou dva až tři měsíce bez dohledu, ponechány samy sobě a tak se starají. Aby se moc netoulaly, jsou zpravidla oddělana území majitelů mezi sebou jednoduchým drátěným plotem a na silnici jsou rošty, přes které ovce neprojdou, auta však projedou bez problému.
Vpravo i vlevo krajina protkaná peřejemi říček, které se stékají do jednoho proudu a vytvářejí řeku bohatou na pstruhy a lososy.
U řeky co chvíli skupinka rybářů, kteří pilně mrskají vodu a jak jsou úspěšní se lze jenom domnívat. Muškaři se pohybují o kus dál přímo v řece až tak daleko, aby jim nenateklo do bot.
Tohoto kocoura jsem zachytil při koupeli v proudu malé říčky azdálo se mně, že mňouká. Byl to ovšem omyl. To jen proud vody, tříštící se o kameny naříkal nad svým nekonečným osudem. Cože? Že kocoura nevidíte? Musíte se lépe podívat. Je mu vidět jen hlavička a netváří se moc vlídně.
Je čas se trochu najíst, protáhnout kostry a toto místo s umně zhotoveným hříbkem je pro to přímo ideální. Jsme už jen pár kilometrů od ledovce Svartisen, který jsme několikrát navštívili ze strany od Holandu a jednou i ze strany od Mo i Rany. Tentokrát se blížíme k ledovci ze třetí strany, ze severu, ale vzhledem k času, který máme ještě k disposici jsme tam ale nedojeli a musíme se spokojit pohledem na snímky kolegů, kteří to stihli.
Před ledovcem a u ledovce. Jezero, napájené Svartizenem, druhým největším ledovcem v Norsku, dává nahlédnout na splaz, který jakoby představoval ledový les se spoustou namodralých stromů.
Na tento výlet stačilo jedno odpoledne a příjemně unaveni jsme se vrátili po ujetých cca 150 kilometrech do kempu, kluci šli nahodit na nějakou tresku, již jsem chtěl použít jako smaženou tečku po večeři, kterou jsem začal připravovat podle receptu mé babičky, která pamatovala Franz Jozefa. Zelí jsem měl v konzervě, knedlíky v prášku, česnek, sůl, kmín a sádlo v příslušných krabičkách a tak chybělo pouze to nejdůležitější. A to jsem vytáhl z mrazničky, která se chlubila tím, že vylepšila kuchařské možnosti ke spokojenosti celé Expedice. Co jsem z ledničky vyndal jste určitě uhodli. Smažená tečka nebyla, protože byl odliv a ten zřejmě tresky vzal sebou a tak ani neťukly. A tak jsme vytáhli kalíšky a ťukli si se slivovicí, která nějak nebývale rychle vysýchala.
Já to vzdal. Dres na lavičce byl už suchý a tak jsem si jej vyfotografoval, složil, lehl si na lavičku a dres podstrčil pod hlavu. Bylo už kolem půlnoci a tma byla jako na Radhošti k večeru, teplo kolem dvacítky a lidové písně, linoucí se ze dveří sousední místnosti se nechaly poslouchat. Když mně ve tři ráno probudila zima, šel jsem zalehnout do mého pelíšku a nebyl problém. Společnost se už rozešla ani nevím kdy. Ze sousední chaty se ozývaly zvuky, které si nic nezadaly s melodií ruční pily Husquarna v plném pracovním nasazení. Než jsem znova usnul napadlo mne, že až budu psát o tomto dni článek, bude chybět obrázek se mnou na lavičce. Škoda. Tak jsme si s tou kůlnou byli podobní.
Zde hledá
Krásně to tam vypadá. x)