Únor 2012

Fígl

29. února 2012 v 7:13 | Old Boy
Nebyly to žádné kulatiny, ale dostal jsem dárek jak se patří. 60x40 cm, pozlacený rám a na první pohled zrcadlo lesklé a přitahující jako v pohádce o sedmi trpaslících. Má však zabudován fígl, který mě vyrazil dech. Po pár dnech jsem je vyndal z krabice a pověsil na stěnu v mé trucovně hned vedle obrázků s potěšením. Jen letmo jsem se podíval na svou opotřebovanou tvář a kštici, která mě mává na rozloučenou a znechuceně jsem zapnul počítač. Displej ze rozzářil a nechtě mně upozornil, že v místnosti se začíná stmívat. Ať jsem kde jsem, mám rád kolem sebe dostatek světla a tak jsem otočil vypínačem. Čtvrthodinu trvalo, než jsem přečetl mejly, vyházel spamy a odkráčel do kuchyně uvařit si kávu. Povedla se a spokojen vkročil zpět do kanceláře. Zkoprněl jsem když jen letmo pohlédl do zrcadla. Z lesklé plochy se bez mrknutí oka na mne díval můj portrét z šedesátých let minulého století. Protřel jsem si oči a pohyb způsobil, že se portrét plynule změnil v jiný, asi ze stejné doby.
Sedl jsem do křesla a kýval hlavou doprava doleva a sledoval defilé mne samého v prostoru a čase. Neskutečné. Jak se z maturanta stal ženich a z ženicha voják Československé lidové armády, začaly mě v myšlení vyskakovat vzpomínky na události z té doby jedna za druhou. Sedím v rychlíku do Prahy a proti mně generál a příbuzný ze třetího kolena a hrajeme maryáš. Každé pondělí ráno, abychom si zkrátili čas, než dojedeme do Prahy a já se vydám do školy, generál na generální štáb a příbuzný do Technického muzea restaurovat omšelé předválečné stroje. Zemědělské stroje mne pěkně potrápily, nicméně prošel jsem kolem těch všech pluhů, hrabaček, kultivátorů, kombajnů se ctí a nedotčeným stipendiem a dnešní zkouška byla v suchu. Sedím tu také v bytě Gustava Broma, míchám lžičkou kafé a sleduji, jak známý dirigent jazzového orchestru zkouší bubeníka Ivana Domináka s metronomem v ruce. Dominák pak hrál v orchestru několik let. Koncert na Vsetíně se podařilo domluvit. Vlastně dva. Ten odpoledne načeno a večerní s podepsanou smlouvou. No ano. To je v Tatrách na stezce mezi Štrbským a Popradským plesem a žmoulám poslední patku chleba, tvrdou a okoralou. Lákají Lásky jedné plavovlásky.
Náhle tma a po chvíli z plochy zrcadla mizí i obraz. Asi vypli proud, což je neobvyklé. A zrcadlo možná funguje na principu solární energie.
Už jsem si na ně zvykl. Nelovím vzpomínky a náměty z jejich studnice, čekám na přítmí, otočím vypínačem, koukám zasněně do zrcadla a na útržek z bloku píši poznámky. Ráno je poskládám a posílám přímo k vám.

Cikrblík

28. února 2012 v 7:42 | Old Boy |  ostatní
Ať pátrám, jak pátrám, výsledku se ne a ne dopátrat. Světem internetu, slovníků a encyklopedií jsem se prokousával celé dopoledne, ale co je to cikrdlík jsem se nedozvěděl. K tomuto putování mě donutil komentář k jednomu článku /nar. soc./ a zvědavost byla natolik neposedná, že jsem neodolal. K článku o přímé volbě prezidenta jsem našel následující komentář:
"Přímá demokracie, která předpokládá i přímou volbu, není v této zemi tradiční a voliči k ní nedospěli. Kultivační role politických stran selhala naprosto. Pokud pol. strany něco tvoří, pak jen lumpy a šejdíře neschopné se samostatně uživit. Zaostalí voliči si z voleb udělali estrádu a zvolí kdejakého vola ( zřejmě proto jsou voliči ). Stačí pár kydů, kus ženského masa a pár cikrbliků na obstárlé báby, aby byl cíl dosažen. Funkce jako dobytá kořist, je výsledkem většiny voleb.
Pro mne existuje prezidentský kandidát morálně nezpochybnitelný a úředně se snažící odpolitizovat státní správu. Jmenováním státních tajemníků na ministerstvech s definitivou, aby mohli totéž udělat s podřízenými úředníky.
Zdokonalit a dovézt k poctivosti "státní stroj" je hlavním úkolem prvního úředníka státu, prezidenta. Rozhodně to nejde dosud předváděným způsobem ješitného Perochmata."

Z textu je zřejmé, že pár kydů, čemuž rozumím, kus ženského masa, rovněž rozumím, ale není mě jasné, v jaké podobě pak těch pár cikrdlíků na obstárlé báby rozdávají kandidáti ve volbách. Když tak sleduji ta předvolební klání, předhazovali davu Michala Davida s poupaty v klopě, okoukaný guláš z první republiky, bioklobásy, pivo od sponzorů, balonky, květiny ale cikrdlíky, na ty jsem nenarazil. A představte si, že se nic neobjevilo ani ve světě. A tak jsem pátral dál a použil jen část slova - cikr.
Vyskočil mě vanilkový cirk, což je překlep jako Brno. Ovšem, když jsem našel, že "cikr je veliká kabela na způsob tašky jakou nosívaly vesnické dívky do školy", byl jsem na stopě. No ale další vysvětlení, že "s cikrem chodívaly dříve též chudé nevěsty po dědinách, aby si tak něco na svarbu vyžebraly* stopu poněkud zchladilo, nicméně ženský /babský/ element se nevytratil.
A tak jsem ještě začal pátrat v poletujích už slibech pro příští a poměrně blízkou serii voleb. Jedny jedou na bílém koni s nádechem do růžova, druhé na vraníkovi. Bělouš řehtá na všechny strany, že vraník připraví hříbata o teplou stáj a chutný obrok, což on naopak ještě vylepší, vráník odfrkuje, že bez splnění jeho slibů by hříbatům spadla střecha na hlavu a v korytě by bylo vymeteno.
Nikde ani slovo o cikrblíku. Nezbývá, než počkat si do voleb a pečlivě sledovat předvolební lákadla. Kdopak asi vyhraje? To nechám na vás, ale připomínám rčení "Sliby se slibují a blázni se radují." A pokud význam slova cikrblík znáte, dejte vědět.

Tak už to chodí: bez sluchu v uchu

26. února 2012 v 16:27 | Old Boy |  ostatní
Sklenice s pivní čepicí vydaly křaplavý zvuk. To si štamgasti a pětašedesátníci Tonda a Pepa v hospodě ťukli, doplňovali tekutiny a klábosili:
"Čověče, tomu stárnutí se nejvíc vyhýbají ženské. Furt jsou "jako" čiperné a snaží se zakrýt, že jim roky také naskakujou a všelijak to kamuflujou" načal Tonda nový problém, zřejmě přinesený z domu.
"To jo. To musíš mít nějaký fígl jako já a pravda je hned jako na dlani" konstatoval mezi dvěma doušky Pepa.
"Na čem? Jo na dlani. Poraď ať to také zkusím."
"Tož jestli chceš vědět, jestli tvoja stará už trochu nedoslýchá" zapálil si Pepa cigáro "postav se od ní na deset metrů a něco se jí zeptej. Jestli ti neodpoví, zkus to ještě z pěti metrů nebo i z jednoho metru. Jestli ti ani včil neodpoví, je hluchá jak peň."
"To je dobré, to tu moju vyprubuju" už se těšil Pepa.
Dopili, zaplatili a spokojeně odešli domů k obědu.
"Mančo, už su doma. Co máme dnes k obědu" volal Pepa už z předsíně. Nic.
Pepa sundal kabát, hodil ho na židli a vykročil do kuchyně.
"Mamčo. Co bude dnes dobrého na oběd?" Ticho.
Vkročil do kuchyně, plácnul ženu lehce přes zadek a s úsměvem se zeptal:
"Mamčo, co máme dnes k obědu?"
Mamča položila vařečku na stůl, obrátila se k Pepovi a naštvaně odvětila:
"Už potřetí ti říkám, že kmínová polévka a vepřoknedlozelo. Si hluchý nebo co?"

Nedělní chvilka poezie.

26. února 2012 v 8:07 | Old Boy |  ostatní
Nedělní ráno. Okno je temné a ručičky hodin leží v brázdě, která napovídá, že je pět hodin ranních. Teploměr se už tak nekrčí jako před pár dny a ukazuje hrdě pět stupňů Celsiových a slibuje, že se ještě polepší. Poslední hvězdy uhasínají, za chvíli bude svítat. A teď to přichází. Letos poprve a právě včas, aby to ve mně zapudilo ten tísnivý pocit, že ta zima bez sněhu a s mrazem ostrým jako břitva, nikdy neskončí. Z venku se ozval první jarní ptačí zpěv.
Okouzlen naslouchám a čas přestal existovat. Zírám do temnoty a těším se, že už brzy přejdou tyto ptačí trylky v okouzlující koncert, kterému nelze vytknout, že tě probudil. Na předzahrádce možná už vysrkují hlavičky poupata sněženek a zlatý déšť ukazuje pupeny, které se za pár dní změní ve zlato ukryté v zeleném rozpuku.
Hlavou mně letí vzpomínky na zahnědlé potůčky vody z tajícího sněhu, které odkrývají překvapené osení, na popraskané kry na potoce, s přibývajícím sluncem petrklíče a blatouchy modelující jaro do žluté barvy. A první kytičku fialek, svázanou nití z babiččina jehelníku donesu mamince možná už za pár dní. A už abych nachystal "hadrák", louka uschne coby dup. A pytlík s kuličkami je v komoře vedle hmoždíře. Kuličky budou potřeba už zítra. Nostalgie nalévá pohár mého současného života vrchovatě.
Jaro je tady. Já jsem tady.

Opravdu: Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogo

25. února 2012 v 8:35 | Old Boy |  ostatní
Postěžovat si na to, co nás ve škole nenaučili je pro mne zcela snadné. To proto, že jsem se prohraboval ve fotkách z mých návštěv v Norsku a narazil na vesnici s názvem Å. Byl jsem tam už dvakrát a nikdy mně nenapadlo, jaké je nejdelší název vesnice v Evropě. A konec konců nás to ve škole ani nenaučili. Zjistil jsem, že název takové vesnice, která leží na ostrově Anglessey ve Wallesu, sestává z 58 písmen a jistě jste si jej s chutí přečetli v titulku tohoto článku. Protože je ještě stále zima a je poměrně dost času na cestování, vypravil jsem se tam.
Překvapilo mne, že vesnice s tak atraktivním názvem nemá letiště a tak jsem byl nucen použít železnici a vystoupil na nádraží, které mělo nápis s názvem málem přes celou budovu: Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogo
Je tu slunečno, po sněhu ani památky, klid a pohoda, donesl jsem si sendvič, usedl a plánoval, co bych asi tak chtěl vidět. Ve Welsu jsem poprve a tak se nevyznám stejně tak jako v angličtině ba dokonce welštině. No uvidíme. A skutečně jsem viděl. Stačilo jen vyjít před nádraží a opět mne přivítala cedule na plotě s oním názvem a tak mě napadlo, zda jej obyvatelé dokáží napsat písmenko po písmenku v pořadí, jak jdou za sebou. Vážně pochybuji, protože existuje několik zkratek, které slouží zejména místním důchodcům, kteří si název zapamatovat nemohou ani náhodou.
Zkratky jsou: Llanfairpwllgwyngyll, Llanfair Pwllgwyngyll nebo také Llanfair PG a
Llanfairpwll. A teď se v tom vyznejte. Nebo se vyznejte v překladu, který mně vyplivl překladač Google: Kostel Svaté Marie v Údolí Bílých lísek blízko prudkého vodního víru a kostela svatého Tysilia z Červené jeskyně.
Tak to jsem z toho jelen.
Jako správný turista jsem se pod nápisem chtěl vyfotografovat, ovšem samospoušť "dala kožku" jak jsme my na Hané zvyklí nazývat poruchu a tak pokud máte dobrou představivost stačí vám pouze plot s nápisem a já stojím mezi první a druhou vzpěrou zleva.

K projížďce jsem si vybral taxik a tak jsem mohl vidět i název na ceduli před vjezdem do vesnice. Obrázek jsem si půjčil jsem si jej od Wikipedie a připadá mně, že měli umístit ceduli přes celou šířku silnice a neměli by problémy s umístěním názvu.


Zastavili jsem před mistním kostelem a čtvthodinka stačila na to, že už je mě jasné, že anglikánská církev holduje skromnosti a jednoduchosti. A tak pokračujeme ke sloupu Markýze z Anglessey, který byl postaven na oslavu hrdinství Jindřicha Pageta markýze z Anglesey v bitvě u Waterloo. Sedáme znovu do auta a.....

"Dědo, pojď utřít nádobí, je ho plný dřez" ozvalo se z kuchyně. Vypnul jsem počítač a nadšeně odpochodoval pro útěrku. Tím pádem se o vesnici s nejdelším názvem Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogo už víc nedozvíte.

U3V: Maryša v nedbalkách

24. února 2012 v 17:24 | Old Boy
Tak už to víme. Příští středu začíná další, už 4.semestr s názvem "Co dnes obstojí z české literární klasiky" a přednášet bude PhDr. Jan Slavotínek. Tak to jsem opravdu zvědav. Možná se na okraji ocitne Alois JIrásek, problémy může mít K.H.Borovský nebo Karel Klosterman. Na výsluní rozhodně zůstane Karel Čapek, Karel Jaromír Erben, Jaroslav Hašek nebo bratři Mrštíkové. Náhoda tomu chtěla, že se před pár dny v rámci předplatného na ochotnické divadlo v našem městě hrála "Maryša" právě bratří Mrštíků a já s ženou jsme se jako abonenti inscenace zúčastnili. Tak si je nejdříve představme. Vlastně to udělali sami v programu.
Když jsme si v šatně odložili vtiskli mně do ruky tištěný program a jeden pohled stačil na to, abych si uvědomil, že Maryše bude jiná, než jsme po léta zvyklí. Bude v modernějším střihu tak jako kostým zobrazené představitelky. No ať. Kdysi jsem hrál v Maryše jednoho z vesnických šohajů, kteří doprovázeli Francka k odvodu. Cymbálovka byla slyšet až za humna, dnes ji ovšem zaslechnete jen náhodou a v programech medií musíte listovat někde ke konci stránky.






Soubor, který přijel do Kroměříže s novým provedením Maryši není jen tak ledasjaký. Má název Slovanský tyátr, pochází z Olomouce a je to divadelní spolek Slovanského gymnázia tamtéž, první zmínky o něm se dají zaznamenat už v roce 2003 a od té doby představil řadu zajímavých inscenací a dosáhl vynikajících úspěchů. Největší z nich vítězstvím na Divadelním festivalu v Děčíně z kterého vyplynula účast na Jiráskově Hronově 2011 právě se hrou Maryša. Před třetím zvoněním jsem program odložil a spořádaně očekával první vstup. Živě se začala ozývat harmonika, která pak podtrhovala významné části děje po celé představení.
Děj se rozvíjel stejně jako před padesáti lety a s textem, podstatně zkráceným, jako by dnešní divák měl málo času na to, aby sledoval detailněji život moravského venkova před skoro stodvaceti lety. Ostatně co k inscenaci Martina Bičová, zakladatelka studentského souboru a nyní jeho poradce:

"Takže téma vyčpelé, že ano...protože ty vztahy, ty sňatky dneska, to je přece úplně jiná káva /ne ta zlořečená od Žida/. O majetky nejde - néé. Ňouma s holým zadkem vždy vítán! O prachy na tom našem raně kapitalistickém Klondiku neběží...Co by ta dcerka u takového...bankéře, makléře či majitele zámečku hledala za štěstí, že ano?"

Úprava a režie Zdeňka Vévody hru zjednodušila a zkrátila zhruba na jednu hodinu, studentský vítr zavál z inscenace obsazením řezníka a soudního sluhy děvčaty s knírem.
Když jsme vyslechli ono autentické "Děvčico, tys ho otrávila" a opakovaně zatleskali jako odměnu za pěkné představení i když v novém kabátě, postavil jsem se do fronty na šatnu a poslouchal dojmy, které si vyměňovali návštěvníci kolem mne. Hra i provedení se líbilo, ovšem.... Zvyk je železná košile a i on měl svoje zastánce.
No a těď stojím na startovní čáře do dalšího semestru a jestli se budou přednášet i bratři Mrštíkové, mám apoň na pár chvil vystaráno.

Tak už to chodí

23. února 2012 v 15:11 | Old Boy |  ostatní
"Ahoj. Tady je táta. Prosím tě, je maminka poblíž
telefonu?"
"Není, tati. Je nahoře v ložnici se strýčkem Pavlem."
Po kratičké pauze: "Ale zlatíčko, ty přece nemáš žádného
strýčka Pavla...."
"Ale ano, jen si vzpomeň. A je právě nahoře v ložnici s maminkou."
Pauza.
"Hmm, dobrá, prosím tě, můžeš pro mě něco udělat?
Polož telefon na stůl, jdi nahoru, zaťukej na dveře od
ložnice a řekni mamince, že táta zrovna přijel a vjíždí autem do garáže."
"Ano tati, hned to bude...."
Za pár minut ze sluchátka:
"Udělala jsem to, tati."
"No, a co se stalo?"
"No, maminka, celá vyděšená vyběhla před dveře úplně nahá, sklouzla a po schodech a leží v hale a naříká."
"Bože!!! A co strýček Pavel?"
"Taky byl nahý a celý vyděšený. Vyskočil z okna do bazénu. asi nevěděl, že jsi včera vypustil vodu. Koukla jsem a nehýbe se."
Dlouhá pauza ve které by se krve nedořezal. Konečně tatínek položil otázku:
"My máme bazén???? A je tam číslo 2416223511?"
"Ne, ne, to je omyl."

Prasata v žitě

19. února 2012 v 10:48 | Old Boy |  politika

Přišlo jaro, osení se zazelenalo a začalo ke slunci zvedat hlavu. Žito slibovalo dobrou úrodu a počasí mu přálo. Když poporostlo až do výšky, kdy se už nalévaly klasy a některé začaly kvést, vyskytly se v okolí přemnožená prasata a zavětřila tučná sousta. Ta menší, nedočkavá a hladová neváhala a pustila se s chutí do ještě nezralé plodiny. Ta větší správně odhadla, že do pole bude nejlepší vkročit, až bude zrno vyzrálé a bude možno z něj rychle přibírat na váze. I stalo se, že u lánu s žitem zastavil nejeden úředník, "podnikatel" nebo politik cestou na volební míting a uvědomil si, že se přímo nabízí možnost mít se stejně, jak praví rčení, jako prase v žitě. Proč to nezkusit. Lán je mizerně nebo vůbec hlídán, tunely po šmejdění nejsou nic moc vidět a výsledek slibuje pohodu někde za vodou, třeba karibskou. A tak se stalo, že se lán žita proměnil v rejdiště dvounožců, jen název po čtyřnožcích bych jim ponechal.
My, daňoví poplatníci jsme začali stříhat ušima už když nám zázračně zbohatnul sám přeseda vlády, sociální demokrat Stanislav Gros. Nejprve mu půjčil strýček 2,5 milionu jako zálohu na byt. Protože se zjistilo, že neměl takový majetek, půjčil si prý od neznámých příbuzných v cizině. Splácí Standa strýčkovi nebo jeho příbuzným? Pohrozil žalobou na šiřitele údajů o jeho finanční situaci a dál mlžil až mlha opadla a Standa se opoklonkoval ze "žita" a po dvou letech měl 300 milionů na kontě ve formě akcií fy Moravia Energo. Pokud se týká postavení v politice, byl to zajisté sólokapr.
V rybníce, kterému právem náleží přezdívka "bahňák" se však čile mrskaly a mrskají o maličko menší ryby a mnou si ploutve, že budou za vodou. Z vlády se odporoučeli ministři jeden za druhým, někteří pro podezření z korupce, které třeba u ministra Kocourka způsobila jeho matka, která z ničeho nic sedla na miliony. Peníze se kutálely búhví kam i z pražského magistrátu v kauze propagační kampaně, z Opencad a nesmrděly ani na Státním zastupitelství v Prachticích, nebo i ze sportu, bohatě dotovaného státem. Kapříci z akvaria Ivana Hurníka doplavali až na divadelní prkna, Karel Kapr obvinil Sigmu Olomouc z uplácení a v Liberci ze sebe dosud nemohou setřást obvinění z hospodaření v rámci MS v klasickém lyžování ve stylu holaj duša, pekla není.
Ve vyrovnané řádě a v pozoru stojí korubčníci na Ministerstvu obrany a čekají, jak se dořeší kauza automobilky Tatra, obrněných transportérů Pandur, letadel Gripen a CASA. Když bychom se prošli pražským rozestavěným tunelem Blanka zakopli bychom určitě o desítky tajůplných milionů a miliardy by nás přivítaly v Mostecké uhelné. A to jsme vyjmenovali jen to, co mimo jiné je špici ledovce, zvaného korupce.
V mediích se skloňují ve všech pádech známá česká přísloví jako Ruka ruku myje, Mnoho povyku pro nic, Až naprší a uschne, Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, Co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi, Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere, Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, Každý ať zamete nejdřív před svým prahem, Kde nic není, ani čert nebere. Chuchvalec názorů, které tato přísloví prezentují je různorodý. Mně se však líbí v této souvislosti pouze přísloví Kdo chce kam, pomozme mu tam /nápravná zařízení po celé republice/.

Expedice oksroN: kolem a kolem

18. února 2012 v 10:05 | Old Boy |  cestování
Když se to vezme kolem a kolem, je takový výlet z kempu po okolí vítaným zpestřením. Osm sendvičů se lehce připraví, protože tady už kupujeme norský chleba, ze zásob máme sýry a suchý salám, pro zpestření hořčici a pár proužků papriky a koleček cibule se také ještě z posledního nákupu najde. Léta nás naučila, že sendviče se pěkně skládají do sáčku od chleba a tak je tam naláduju, narovnám do bedničky, přidám dvě, tři Petky s vodou, to pro všechny případy.Na výletě bude horských bystřin nepočítaně a voda v nich chutná a voní i po ledovci. Pak už jenom hudruju aby ostatní pohnuli, že za chvíli jedeme.





Chvíle se sice protáhla jako vždy, ovšem za půl hodiny už jedmeme po silnici č.17 směrem na Bodo a po dvaceti kilometrech odbočíme ve vesničce Tuv doprava na silnici 812 a po levé ruce se nám objeví překrásné pobřeží Skjerstadfjordu. Jak vidíte, hraje všemi barvami a představuje se v době odlivu. Zalistoval jsem a tak mohu říct, že je dlouhý 32 km a na něj navazuje Saltdalsfjord u městečka Fauske /na silnici E 6/. Je pověstný také tím, že na něm v Saltstraumen vzniká nejsilnější přílivový proud /údajně/ na světě, kdy 400 milionů m3 proudí rychlostí 20 uzlů, což je 37 km/hod. Kdesi jsem četl, že rychlost lodi se měřila počtem uzlů, prošlých rukama námořníka za 28 sekund, měřeno přesýpacími hodinami. To je, co? Cyklus proudění se pravidelně opakuje s přílivem a odlivem po šesti hodinách. Půlnoční slunce je možno vidět od 3.6. do 14.7.








Dále jsem se dočetl, že tento fjord je rájem pro rybáře. Silný proud strhává obrovské množství ryb a žene je stopadesátimetrovou úžinou do fjordu, o tom však až si pojedeme zachytat ryby na večeři právě sem. Určitě nechytneme takovéhoto halibuta, který váží 196 kg a měří 245 cm, ostatně nebyl zde ani chycen. Ovšem halibutů v třicetimetrové a větší hloubce je v tomto fjordu mnoho.






















Podél fjordu je opravdu na co se dívat. Třeba tyto rybářské chaty na pobřeží dokazují, že amaterští rybáři zde nijak nešetří svého koníčka a dávají mu obroku co to jen jde. Pokud by někdo nevěděl co je to obrok, řeknu. Je to název jaderného krmiva pro koně, třeba ovsa, starý několik staletí a dnes už málem zapomenutý. Název vznikl ze starodávné daně, která se platila každý druhý rok a odevzdávala se panovníkovi formou obilí pro koně.
Pohoří vpravo od fjordu je fascinující a zejména ta špičatá hora vévodící scenerii vlevo vypadá, jako kdyby ji tam nakreslil geometr se smyslem pro pravidelnost. Její hrany jsou rovné a svírají úhel skoro přesně 90 stupňů.



















Dva tunely po odbočce do hor nejsou nic nvého. V okolí se to tunely jen hemží. Ten první je ovšem vybaven bezpečnostní signalizací a je zřejmě novějšího data. Zato ten druhý signalizaci postrádá a jak vidíte, slouží i jako úkryt před sluncem, zimou nebo deštěm. Ovce jsou dva až tři měsíce bez dohledu, ponechány samy sobě a tak se starají. Aby se moc netoulaly, jsou zpravidla oddělana území majitelů mezi sebou jednoduchým drátěným plotem a na silnici jsou rošty, přes které ovce neprojdou, auta však projedou bez problému.

























Vpravo i vlevo krajina protkaná peřejemi říček, které se stékají do jednoho proudu a vytvářejí řeku bohatou na pstruhy a lososy.




U řeky co chvíli skupinka rybářů, kteří pilně mrskají vodu a jak jsou úspěšní se lze jenom domnívat. Muškaři se pohybují o kus dál přímo v řece až tak daleko, aby jim nenateklo do bot.











Tohoto kocoura jsem zachytil při koupeli v proudu malé říčky azdálo se mně, že mňouká. Byl to ovšem omyl. To jen proud vody, tříštící se o kameny naříkal nad svým nekonečným osudem. Cože? Že kocoura nevidíte? Musíte se lépe podívat. Je mu vidět jen hlavička a netváří se moc vlídně.




Je čas se trochu najíst, protáhnout kostry a toto místo s umně zhotoveným hříbkem je pro to přímo ideální. Jsme už jen pár kilometrů od ledovce Svartisen, který jsme několikrát navštívili ze strany od Holandu a jednou i ze strany od Mo i Rany. Tentokrát se blížíme k ledovci ze třetí strany, ze severu, ale vzhledem k času, který máme ještě k disposici jsme tam ale nedojeli a musíme se spokojit pohledem na snímky kolegů, kteří to stihli.





















Před ledovcem a u ledovce. Jezero, napájené Svartizenem, druhým největším ledovcem v Norsku, dává nahlédnout na splaz, který jakoby představoval ledový les se spoustou namodralých stromů.
Na tento výlet stačilo jedno odpoledne a příjemně unaveni jsme se vrátili po ujetých cca 150 kilometrech do kempu, kluci šli nahodit na nějakou tresku, již jsem chtěl použít jako smaženou tečku po večeři, kterou jsem začal připravovat podle receptu mé babičky, která pamatovala Franz Jozefa. Zelí jsem měl v konzervě, knedlíky v prášku, česnek, sůl, kmín a sádlo v příslušných krabičkách a tak chybělo pouze to nejdůležitější. A to jsem vytáhl z mrazničky, která se chlubila tím, že vylepšila kuchařské možnosti ke spokojenosti celé Expedice. Co jsem z ledničky vyndal jste určitě uhodli. Smažená tečka nebyla, protože byl odliv a ten zřejmě tresky vzal sebou a tak ani neťukly. A tak jsme vytáhli kalíšky a ťukli si se slivovicí, která nějak nebývale rychle vysýchala.
Já to vzdal. Dres na lavičce byl už suchý a tak jsem si jej vyfotografoval, složil, lehl si na lavičku a dres podstrčil pod hlavu. Bylo už kolem půlnoci a tma byla jako na Radhošti k večeru, teplo kolem dvacítky a lidové písně, linoucí se ze dveří sousední místnosti se nechaly poslouchat. Když mně ve tři ráno probudila zima, šel jsem zalehnout do mého pelíšku a nebyl problém. Společnost se už rozešla ani nevím kdy. Ze sousední chaty se ozývaly zvuky, které si nic nezadaly s melodií ruční pily Husquarna v plném pracovním nasazení. Než jsem znova usnul napadlo mne, že až budu psát o tomto dni článek, bude chybět obrázek se mnou na lavičce. Škoda. Tak jsme si s tou kůlnou byli podobní.

Tvůrčí vnuknutí

16. února 2012 v 17:24 | Old Boy |  ostatní
Když jsem si přečetl Téma týdne dostavilo se hned jako na zavolání jedno tvůrčí vnuknutí za druhým. Prvně jsem vysypal z hlavy otázku, co by se stalo, kdybych tento článek nenapsal. Odpověď: nic a možná by mnohý poděkoval, že jsem jeho čas nezkrátil o několik minut, které věnoval přečtení. A pak už jsem chtě nechtě začal sypat na papír každý smysl i nesmysl, který mě napadl.
Co by se stalo, kdybych si před 60 lety dal na Nový rok předsevzetí, že budu tuto
značku ctít a nechal bych si ji na pravou ruku za ukazováček a prostředníček
vytetovat. Neudělal jsem to a tím pádem jsem přišel do svých 45 let o 60 000 Kč v
tehdejších cenách. Naštěstí se na černá trička, která jsem rád nosil, nepřilepila ona smrtka s kosou, ale pohrozila mě pomocí zánětu močového měchýře a já to kouření spolu s tím tričkem pověsil na hřebík. A tak se nestalo, ale mohlo se stát, že bych si s ní zatančil valčík na rozloučenou.
Lidstvo má jen jedinou opravdu účinnou zbraň - je jí smích.

Opravdu by se stalo, kdyby se vlci vůbec nevyvinuli, nebylo ani spousta plemen psů? Kdepák. Jsou tu ještě další předkové.
Třeba kojot a šakal.
Proto se také dodnes nerozluštil původ odmácího psa, který svým počtem mnohnásobně převyšuje všechny ostatní psovité šelmy dohromady.
Skutečnost je buď krajně nutná, nebo krajně zbytečná.
Kdyby ovšem nebyla vynalezena televize, možná bychom seděli po večerech u Člověče nezlob se, nebo žmoulali v prstech šachové figurky.

















Co by se stalo, kdyby jsme se do takové hry pustili? Chtěl jsem si to ověřit a zahrál si uvedené Člověče nezlob se sám proti sobě. Vůbec jsem se nezlobil. A výsledek, když jsem se domotal k zrcadlu.
Konečně jsem nabyl trochu aerodynamického tvaru a bude se mě dobře prorážet to zamořené ovzduší, které denně vidím pomocí červených koleček na mapě při předpovědi počasí a nos mám natolik velký a ostrý, že jej mohu strkat i pod pokličku onoho popraskaného politického hrnce. Ovšem stále mně ještě zajímá, co by se stalo kdyby....
Když se opice zasmála svému obrazu v zrcadle, zrodil se člověk.
...v českých luzích a hájích vymřel smysl pro humor.













A je dobře, že se chceme smát i u zubaře, kde nám při stávajících poplatcích není nijak do smíchu a při ceně trochu kvalitnějších nádrad už vůbec ne.

Šťastný člověk, který se umí zasmát sám sobě! Bude mít vždy něco, co ho rozveselí.