Únor 2012

Fígl

29. února 2012 v 7:13 | Old Boy
Nebyly to žádné kulatiny, ale dostal jsem dárek jak se patří. 60x40 cm, pozlacený rám a na první pohled zrcadlo lesklé a přitahující jako v pohádce o sedmi trpaslících. Má však zabudován fígl, který mě vyrazil dech. Po pár dnech jsem je vyndal z krabice a pověsil na stěnu v mé trucovně hned vedle obrázků s potěšením. Jen letmo jsem se podíval na svou opotřebovanou tvář a kštici, která mě mává na rozloučenou a znechuceně jsem zapnul počítač. Displej ze rozzářil a nechtě mně upozornil, že v místnosti se začíná stmívat. Ať jsem kde jsem, mám rád kolem sebe dostatek světla a tak jsem otočil vypínačem. Čtvrthodinu trvalo, než jsem přečetl mejly, vyházel spamy a odkráčel do kuchyně uvařit si kávu. Povedla se a spokojen vkročil zpět do kanceláře. Zkoprněl jsem když jen letmo pohlédl do zrcadla. Z lesklé plochy se bez mrknutí oka na mne díval můj portrét z šedesátých let minulého století. Protřel jsem si oči a pohyb způsobil, že se portrét plynule změnil v jiný, asi ze stejné doby.
Sedl jsem do křesla a kýval hlavou doprava doleva a sledoval defilé mne samého v prostoru a čase. Neskutečné. Jak se z maturanta stal ženich a z ženicha voják Československé lidové armády, začaly mě v myšlení vyskakovat vzpomínky na události z té doby jedna za druhou. Sedím v rychlíku do Prahy a proti mně generál a příbuzný ze třetího kolena a hrajeme maryáš. Každé pondělí ráno, abychom si zkrátili čas, než dojedeme do Prahy a já se vydám do školy, generál na generální štáb a příbuzný do Technického muzea restaurovat omšelé předválečné stroje. Zemědělské stroje mne pěkně potrápily, nicméně prošel jsem kolem těch všech pluhů, hrabaček, kultivátorů, kombajnů se ctí a nedotčeným stipendiem a dnešní zkouška byla v suchu. Sedím tu také v bytě Gustava Broma, míchám lžičkou kafé a sleduji, jak známý dirigent jazzového orchestru zkouší bubeníka Ivana Domináka s metronomem v ruce. Dominák pak hrál v orchestru několik let. Koncert na Vsetíně se podařilo domluvit. Vlastně dva. Ten odpoledne načeno a večerní s podepsanou smlouvou. No ano. To je v Tatrách na stezce mezi Štrbským a Popradským plesem a žmoulám poslední patku chleba, tvrdou a okoralou. Lákají Lásky jedné plavovlásky.
Náhle tma a po chvíli z plochy zrcadla mizí i obraz. Asi vypli proud, což je neobvyklé. A zrcadlo možná funguje na principu solární energie.
Už jsem si na ně zvykl. Nelovím vzpomínky a náměty z jejich studnice, čekám na přítmí, otočím vypínačem, koukám zasněně do zrcadla a na útržek z bloku píši poznámky. Ráno je poskládám a posílám přímo k vám.
Přidat komentář

Cikrblík

28. února 2012 v 7:42 | Old Boy |  ostatní
Ať pátrám, jak pátrám, výsledku se ne a ne dopátrat. Světem internetu, slovníků a encyklopedií jsem se prokousával celé dopoledne, ale co je to cikrdlík jsem se nedozvěděl. K tomuto putování mě donutil komentář k jednomu článku /nar. soc./ a zvědavost byla natolik neposedná, že jsem neodolal. K článku o přímé volbě prezidenta jsem našel následující komentář:
"Přímá demokracie, která předpokládá i přímou volbu, není v této zemi tradiční a voliči k ní nedospěli. Kultivační role politických stran selhala naprosto. Pokud pol. strany něco tvoří, pak jen lumpy a šejdíře neschopné se samostatně uživit. Zaostalí voliči si z voleb udělali estrádu a zvolí kdejakého vola ( zřejmě proto jsou voliči ). Stačí pár kydů, kus ženského masa a pár cikrbliků na obstárlé báby, aby byl cíl dosažen. Funkce jako dobytá kořist, je výsledkem většiny voleb.
Pro mne existuje prezidentský kandidát morálně nezpochybnitelný a úředně se snažící odpolitizovat státní správu. Jmenováním státních tajemníků na ministerstvech s definitivou, aby mohli totéž udělat s podřízenými úředníky.
Zdokonalit a dovézt k poctivosti "státní stroj" je hlavním úkolem prvního úředníka státu, prezidenta. Rozhodně to nejde dosud předváděným způsobem ješitného Perochmata."

Z textu je zřejmé, že pár kydů, čemuž rozumím, kus ženského masa, rovněž rozumím, ale není mě jasné, v jaké podobě pak těch pár cikrdlíků na obstárlé báby rozdávají kandidáti ve volbách. Když tak sleduji ta předvolební klání, předhazovali davu Michala Davida s poupaty v klopě, okoukaný guláš z první republiky, bioklobásy, pivo od sponzorů, balonky, květiny ale cikrdlíky, na ty jsem nenarazil. A představte si, že se nic neobjevilo ani ve světě. A tak jsem pátral dál a použil jen část slova - cikr.
Vyskočil mě vanilkový cirk, což je překlep jako Brno. Ovšem, když jsem našel, že "cikr je veliká kabela na způsob tašky jakou nosívaly vesnické dívky do školy", byl jsem na stopě. No ale další vysvětlení, že "s cikrem chodívaly dříve též chudé nevěsty po dědinách, aby si tak něco na svarbu vyžebraly* stopu poněkud zchladilo, nicméně ženský /babský/ element se nevytratil.
A tak jsem ještě začal pátrat v poletujích už slibech pro příští a poměrně blízkou serii voleb. Jedny jedou na bílém koni s nádechem do růžova, druhé na vraníkovi. Bělouš řehtá na všechny strany, že vraník připraví hříbata o teplou stáj a chutný obrok, což on naopak ještě vylepší, vráník odfrkuje, že bez splnění jeho slibů by hříbatům spadla střecha na hlavu a v korytě by bylo vymeteno.
Nikde ani slovo o cikrblíku. Nezbývá, než počkat si do voleb a pečlivě sledovat předvolební lákadla. Kdopak asi vyhraje? To nechám na vás, ale připomínám rčení "Sliby se slibují a blázni se radují." A pokud význam slova cikrblík znáte, dejte vědět.
Počet komentářů: 2

Tak už to chodí: bez sluchu v uchu

26. února 2012 v 16:27 | Old Boy |  ostatní
Sklenice s pivní čepicí vydaly křaplavý zvuk. To si štamgasti a pětašedesátníci Tonda a Pepa v hospodě ťukli, doplňovali tekutiny a klábosili:
"Čověče, tomu stárnutí se nejvíc vyhýbají ženské. Furt jsou "jako" čiperné a snaží se zakrýt, že jim roky také naskakujou a všelijak to kamuflujou" načal Tonda nový problém, zřejmě přinesený z domu.
"To jo. To musíš mít nějaký fígl jako já a pravda je hned jako na dlani" konstatoval mezi dvěma doušky Pepa.
"Na čem? Jo na dlani. Poraď ať to také zkusím."
"Tož jestli chceš vědět, jestli tvoja stará už trochu nedoslýchá" zapálil si Pepa cigáro "postav se od ní na deset metrů a něco se jí zeptej. Jestli ti neodpoví, zkus to ještě z pěti metrů nebo i z jednoho metru. Jestli ti ani včil neodpoví, je hluchá jak peň."
"To je dobré, to tu moju vyprubuju" už se těšil Pepa.
Dopili, zaplatili a spokojeně odešli domů k obědu.
"Mančo, už su doma. Co máme dnes k obědu" volal Pepa už z předsíně. Nic.
Pepa sundal kabát, hodil ho na židli a vykročil do kuchyně.
"Mamčo. Co bude dnes dobrého na oběd?" Ticho.
Vkročil do kuchyně, plácnul ženu lehce přes zadek a s úsměvem se zeptal:
"Mamčo, co máme dnes k obědu?"
Mamča položila vařečku na stůl, obrátila se k Pepovi a naštvaně odvětila:
"Už potřetí ti říkám, že kmínová polévka a vepřoknedlozelo. Si hluchý nebo co?"
Počet komentářů: 5

Nedělní chvilka poezie.

26. února 2012 v 8:07 | Old Boy |  ostatní
Nedělní ráno. Okno je temné a ručičky hodin leží v brázdě, která napovídá, že je pět hodin ranních. Teploměr se už tak nekrčí jako před pár dny a ukazuje hrdě pět stupňů Celsiových a slibuje, že se ještě polepší. Poslední hvězdy uhasínají, za chvíli bude svítat. A teď to přichází. Letos poprve a právě včas, aby to ve mně zapudilo ten tísnivý pocit, že ta zima bez sněhu a s mrazem ostrým jako břitva, nikdy neskončí. Z venku se ozval první jarní ptačí zpěv.
Okouzlen naslouchám a čas přestal existovat. Zírám do temnoty a těším se, že už brzy přejdou tyto ptačí trylky v okouzlující koncert, kterému nelze vytknout, že tě probudil. Na předzahrádce možná už vysrkují hlavičky poupata sněženek a zlatý déšť ukazuje pupeny, které se za pár dní změní ve zlato ukryté v zeleném rozpuku.
Hlavou mně letí vzpomínky na zahnědlé potůčky vody z tajícího sněhu, které odkrývají překvapené osení, na popraskané kry na potoce, s přibývajícím sluncem petrklíče a blatouchy modelující jaro do žluté barvy. A první kytičku fialek, svázanou nití z babiččina jehelníku donesu mamince možná už za pár dní. A už abych nachystal "hadrák", louka uschne coby dup. A pytlík s kuličkami je v komoře vedle hmoždíře. Kuličky budou potřeba už zítra. Nostalgie nalévá pohár mého současného života vrchovatě.
Jaro je tady. Já jsem tady.
Počet komentářů: 2

Opravdu: Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogo

25. února 2012 v 8:35 | Old Boy |  ostatní
Postěžovat si na to, co nás ve škole nenaučili je pro mne zcela snadné. To proto, že jsem se prohraboval ve fotkách z mých návštěv v Norsku a narazil na vesnici s názvem Å. Byl jsem tam už dvakrát a nikdy mně nenapadlo, jaké je nejdelší název vesnice v Evropě. A konec konců nás to ve škole ani nenaučili. Zjistil jsem, že název takové vesnice, která leží na ostrově Anglessey ve Wallesu, sestává z 58 písmen a jistě jste si jej s chutí přečetli v titulku tohoto článku. Protože je ještě stále zima a je poměrně dost času na cestování, vypravil jsem se tam.
Překvapilo mne, že vesnice s tak atraktivním názvem nemá letiště a tak jsem byl nucen použít železnici a vystoupil na nádraží, které mělo nápis s názvem málem přes celou budovu: Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogo
Je tu slunečno, po sněhu ani památky, klid a pohoda, donesl jsem si sendvič, usedl a plánoval, co bych asi tak chtěl vidět. Ve Welsu jsem poprve a tak se nevyznám stejně tak jako v angličtině ba dokonce welštině. No uvidíme. A skutečně jsem viděl. Stačilo jen vyjít před nádraží a opět mne přivítala cedule na plotě s oním názvem a tak mě napadlo, zda jej obyvatelé dokáží napsat písmenko po písmenku v pořadí, jak jdou za sebou. Vážně pochybuji, protože existuje několik zkratek, které slouží zejména místním důchodcům, kteří si název zapamatovat nemohou ani náhodou.
Zkratky jsou: Llanfairpwllgwyngyll, Llanfair Pwllgwyngyll nebo také Llanfair PG a
Llanfairpwll. A teď se v tom vyznejte. Nebo se vyznejte v překladu, který mně vyplivl překladač Google: Kostel Svaté Marie v Údolí Bílých lísek blízko prudkého vodního víru a kostela svatého Tysilia z Červené jeskyně.
Tak to jsem z toho jelen.
Jako správný turista jsem se pod nápisem chtěl vyfotografovat, ovšem samospoušť "dala kožku" jak jsme my na Hané zvyklí nazývat poruchu a tak pokud máte dobrou představivost stačí vám pouze plot s nápisem a já stojím mezi první a druhou vzpěrou zleva.

K projížďce jsem si vybral taxik a tak jsem mohl vidět i název na ceduli před vjezdem do vesnice. Obrázek jsem si půjčil jsem si jej od Wikipedie a připadá mně, že měli umístit ceduli přes celou šířku silnice a neměli by problémy s umístěním názvu.


Zastavili jsem před mistním kostelem a čtvthodinka stačila na to, že už je mě jasné, že anglikánská církev holduje skromnosti a jednoduchosti. A tak pokračujeme ke sloupu Markýze z Anglessey, který byl postaven na oslavu hrdinství Jindřicha Pageta markýze z Anglesey v bitvě u Waterloo. Sedáme znovu do auta a.....

"Dědo, pojď utřít nádobí, je ho plný dřez" ozvalo se z kuchyně. Vypnul jsem počítač a nadšeně odpochodoval pro útěrku. Tím pádem se o vesnici s nejdelším názvem Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogo už víc nedozvíte.
Počet komentářů: 5

U3V: Maryša v nedbalkách

24. února 2012 v 17:24 | Old Boy
Tak už to víme. Příští středu začíná další, už 4.semestr s názvem "Co dnes obstojí z české literární klasiky" a přednášet bude PhDr. Jan Slavotínek. Tak to jsem opravdu zvědav. Možná se na okraji ocitne Alois JIrásek, problémy může mít K.H.Borovský nebo Karel Klosterman. Na výsluní rozhodně zůstane Karel Čapek, Karel Jaromír Erben, Jaroslav Hašek nebo bratři Mrštíkové. Náhoda tomu chtěla, že se před pár dny v rámci předplatného na ochotnické divadlo v našem městě hrála "Maryša" právě bratří Mrštíků a já s ženou jsme se jako abonenti inscenace zúčastnili. Tak si je nejdříve představme. Vlastně to udělali sami v programu.
Když jsme si v šatně odložili vtiskli mně do ruky tištěný program a jeden pohled stačil na to, abych si uvědomil, že Maryše bude jiná, než jsme po léta zvyklí. Bude v modernějším střihu tak jako kostým zobrazené představitelky. No ať. Kdysi jsem hrál v Maryše jednoho z vesnických šohajů, kteří doprovázeli Francka k odvodu. Cymbálovka byla slyšet až za humna, dnes ji ovšem zaslechnete jen náhodou a v programech medií musíte listovat někde ke konci stránky.






Soubor, který přijel do Kroměříže s novým provedením Maryši není jen tak ledasjaký. Má název Slovanský tyátr, pochází z Olomouce a je to divadelní spolek Slovanského gymnázia tamtéž, první zmínky o něm se dají zaznamenat už v roce 2003 a od té doby představil řadu zajímavých inscenací a dosáhl vynikajících úspěchů. Největší z nich vítězstvím na Divadelním festivalu v Děčíně z kterého vyplynula účast na Jiráskově Hronově 2011 právě se hrou Maryša. Před třetím zvoněním jsem program odložil a spořádaně očekával první vstup. Živě se začala ozývat harmonika, která pak podtrhovala významné části děje po celé představení.
Děj se rozvíjel stejně jako před padesáti lety a s textem, podstatně zkráceným, jako by dnešní divák měl málo času na to, aby sledoval detailněji život moravského venkova před skoro stodvaceti lety. Ostatně co k inscenaci Martina Bičová, zakladatelka studentského souboru a nyní jeho poradce:

"Takže téma vyčpelé, že ano...protože ty vztahy, ty sňatky dneska, to je přece úplně jiná káva /ne ta zlořečená od Žida/. O majetky nejde - néé. Ňouma s holým zadkem vždy vítán! O prachy na tom našem raně kapitalistickém Klondiku neběží...Co by ta dcerka u takového...bankéře, makléře či majitele zámečku hledala za štěstí, že ano?"

Úprava a režie Zdeňka Vévody hru zjednodušila a zkrátila zhruba na jednu hodinu, studentský vítr zavál z inscenace obsazením řezníka a soudního sluhy děvčaty s knírem.
Když jsme vyslechli ono autentické "Děvčico, tys ho otrávila" a opakovaně zatleskali jako odměnu za pěkné představení i když v novém kabátě, postavil jsem se do fronty na šatnu a poslouchal dojmy, které si vyměňovali návštěvníci kolem mne. Hra i provedení se líbilo, ovšem.... Zvyk je železná košile a i on měl svoje zastánce.
No a těď stojím na startovní čáře do dalšího semestru a jestli se budou přednášet i bratři Mrštíkové, mám apoň na pár chvil vystaráno.
Přidat komentář

Tak už to chodí

23. února 2012 v 15:11 | Old Boy |  ostatní
"Ahoj. Tady je táta. Prosím tě, je maminka poblíž
telefonu?"
"Není, tati. Je nahoře v ložnici se strýčkem Pavlem."
Po kratičké pauze: "Ale zlatíčko, ty přece nemáš žádného
strýčka Pavla...."
"Ale ano, jen si vzpomeň. A je právě nahoře v ložnici s maminkou."
Pauza.
"Hmm, dobrá, prosím tě, můžeš pro mě něco udělat?
Polož telefon na stůl, jdi nahoru, zaťukej na dveře od
ložnice a řekni mamince, že táta zrovna přijel a vjíždí autem do garáže."
"Ano tati, hned to bude...."
Za pár minut ze sluchátka:
"Udělala jsem to, tati."
"No, a co se stalo?"
"No, maminka, celá vyděšená vyběhla před dveře úplně nahá, sklouzla a po schodech a leží v hale a naříká."
"Bože!!! A co strýček Pavel?"
"Taky byl nahý a celý vyděšený. Vyskočil z okna do bazénu. asi nevěděl, že jsi včera vypustil vodu. Koukla jsem a nehýbe se."
Dlouhá pauza ve které by se krve nedořezal. Konečně tatínek položil otázku:
"My máme bazén???? A je tam číslo 2416223511?"
"Ne, ne, to je omyl."
Počet komentářů: 4

Prasata v žitě

19. února 2012 v 10:48 | Old Boy |  politika

Přišlo jaro, osení se zazelenalo a začalo ke slunci zvedat hlavu. Žito slibovalo dobrou úrodu a počasí mu přálo. Když poporostlo až do výšky, kdy se už nalévaly klasy a některé začaly kvést, vyskytly se v okolí přemnožená prasata a zavětřila tučná sousta. Ta menší, nedočkavá a hladová neváhala a pustila se s chutí do ještě nezralé plodiny. Ta větší správně odhadla, že do pole bude nejlepší vkročit, až bude zrno vyzrálé a bude možno z něj rychle přibírat na váze. I stalo se, že u lánu s žitem zastavil nejeden úředník, "podnikatel" nebo politik cestou na volební míting a uvědomil si, že se přímo nabízí možnost mít se stejně, jak praví rčení, jako prase v žitě. Proč to nezkusit. Lán je mizerně nebo vůbec hlídán, tunely po šmejdění nejsou nic moc vidět a výsledek slibuje pohodu někde za vodou, třeba karibskou. A tak se stalo, že se lán žita proměnil v rejdiště dvounožců, jen název po čtyřnožcích bych jim ponechal.
My, daňoví poplatníci jsme začali stříhat ušima už když nám zázračně zbohatnul sám přeseda vlády, sociální demokrat Stanislav Gros. Nejprve mu půjčil strýček 2,5 milionu jako zálohu na byt. Protože se zjistilo, že neměl takový majetek, půjčil si prý od neznámých příbuzných v cizině. Splácí Standa strýčkovi nebo jeho příbuzným? Pohrozil žalobou na šiřitele údajů o jeho finanční situaci a dál mlžil až mlha opadla a Standa se opoklonkoval ze "žita" a po dvou letech měl 300 milionů na kontě ve formě akcií fy Moravia Energo. Pokud se týká postavení v politice, byl to zajisté sólokapr.
V rybníce, kterému právem náleží přezdívka "bahňák" se však čile mrskaly a mrskají o maličko menší ryby a mnou si ploutve, že budou za vodou. Z vlády se odporoučeli ministři jeden za druhým, někteří pro podezření z korupce, které třeba u ministra Kocourka způsobila jeho matka, která z ničeho nic sedla na miliony. Peníze se kutálely búhví kam i z pražského magistrátu v kauze propagační kampaně, z Opencad a nesmrděly ani na Státním zastupitelství v Prachticích, nebo i ze sportu, bohatě dotovaného státem. Kapříci z akvaria Ivana Hurníka doplavali až na divadelní prkna, Karel Kapr obvinil Sigmu Olomouc z uplácení a v Liberci ze sebe dosud nemohou setřást obvinění z hospodaření v rámci MS v klasickém lyžování ve stylu holaj duša, pekla není.
Ve vyrovnané řádě a v pozoru stojí korubčníci na Ministerstvu obrany a čekají, jak se dořeší kauza automobilky Tatra, obrněných transportérů Pandur, letadel Gripen a CASA. Když bychom se prošli pražským rozestavěným tunelem Blanka zakopli bychom určitě o desítky tajůplných milionů a miliardy by nás přivítaly v Mostecké uhelné. A to jsme vyjmenovali jen to, co mimo jiné je špici ledovce, zvaného korupce.
V mediích se skloňují ve všech pádech známá česká přísloví jako Ruka ruku myje, Mnoho povyku pro nic, Až naprší a uschne, Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, Co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi, Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere, Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, Každý ať zamete nejdřív před svým prahem, Kde nic není, ani čert nebere. Chuchvalec názorů, které tato přísloví prezentují je různorodý. Mně se však líbí v této souvislosti pouze přísloví Kdo chce kam, pomozme mu tam /nápravná zařízení po celé republice/.
Přidat komentář

Expedice oksroN: kolem a kolem

18. února 2012 v 10:05 | Old Boy |  cestování
Když se to vezme kolem a kolem, je takový výlet z kempu po okolí vítaným zpestřením. Osm sendvičů se lehce připraví, protože tady už kupujeme norský chleba, ze zásob máme sýry a suchý salám, pro zpestření hořčici a pár proužků papriky a koleček cibule se také ještě z posledního nákupu najde. Léta nás naučila, že sendviče se pěkně skládají do sáčku od chleba a tak je tam naláduju, narovnám do bedničky, přidám dvě, tři Petky s vodou, to pro všechny případy.Na výletě bude horských bystřin nepočítaně a voda v nich chutná a voní i po ledovci. Pak už jenom hudruju aby ostatní pohnuli, že za chvíli jedeme.





Chvíle se sice protáhla jako vždy, ovšem za půl hodiny už jedmeme po silnici č.17 směrem na Bodo a po dvaceti kilometrech odbočíme ve vesničce Tuv doprava na silnici 812 a po levé ruce se nám objeví překrásné pobřeží Skjerstadfjordu. Jak vidíte, hraje všemi barvami a představuje se v době odlivu. Zalistoval jsem a tak mohu říct, že je dlouhý 32 km a na něj navazuje Saltdalsfjord u městečka Fauske /na silnici E 6/. Je pověstný také tím, že na něm v Saltstraumen vzniká nejsilnější přílivový proud /údajně/ na světě, kdy 400 milionů m3 proudí rychlostí 20 uzlů, což je 37 km/hod. Kdesi jsem četl, že rychlost lodi se měřila počtem uzlů, prošlých rukama námořníka za 28 sekund, měřeno přesýpacími hodinami. To je, co? Cyklus proudění se pravidelně opakuje s přílivem a odlivem po šesti hodinách. Půlnoční slunce je možno vidět od 3.6. do 14.7.








Dále jsem se dočetl, že tento fjord je rájem pro rybáře. Silný proud strhává obrovské množství ryb a žene je stopadesátimetrovou úžinou do fjordu, o tom však až si pojedeme zachytat ryby na večeři právě sem. Určitě nechytneme takovéhoto halibuta, který váží 196 kg a měří 245 cm, ostatně nebyl zde ani chycen. Ovšem halibutů v třicetimetrové a větší hloubce je v tomto fjordu mnoho.






















Podél fjordu je opravdu na co se dívat. Třeba tyto rybářské chaty na pobřeží dokazují, že amaterští rybáři zde nijak nešetří svého koníčka a dávají mu obroku co to jen jde. Pokud by někdo nevěděl co je to obrok, řeknu. Je to název jaderného krmiva pro koně, třeba ovsa, starý několik staletí a dnes už málem zapomenutý. Název vznikl ze starodávné daně, která se platila každý druhý rok a odevzdávala se panovníkovi formou obilí pro koně.
Pohoří vpravo od fjordu je fascinující a zejména ta špičatá hora vévodící scenerii vlevo vypadá, jako kdyby ji tam nakreslil geometr se smyslem pro pravidelnost. Její hrany jsou rovné a svírají úhel skoro přesně 90 stupňů.



















Dva tunely po odbočce do hor nejsou nic nvého. V okolí se to tunely jen hemží. Ten první je ovšem vybaven bezpečnostní signalizací a je zřejmě novějšího data. Zato ten druhý signalizaci postrádá a jak vidíte, slouží i jako úkryt před sluncem, zimou nebo deštěm. Ovce jsou dva až tři měsíce bez dohledu, ponechány samy sobě a tak se starají. Aby se moc netoulaly, jsou zpravidla oddělana území majitelů mezi sebou jednoduchým drátěným plotem a na silnici jsou rošty, přes které ovce neprojdou, auta však projedou bez problému.

























Vpravo i vlevo krajina protkaná peřejemi říček, které se stékají do jednoho proudu a vytvářejí řeku bohatou na pstruhy a lososy.




U řeky co chvíli skupinka rybářů, kteří pilně mrskají vodu a jak jsou úspěšní se lze jenom domnívat. Muškaři se pohybují o kus dál přímo v řece až tak daleko, aby jim nenateklo do bot.











Tohoto kocoura jsem zachytil při koupeli v proudu malé říčky azdálo se mně, že mňouká. Byl to ovšem omyl. To jen proud vody, tříštící se o kameny naříkal nad svým nekonečným osudem. Cože? Že kocoura nevidíte? Musíte se lépe podívat. Je mu vidět jen hlavička a netváří se moc vlídně.




Je čas se trochu najíst, protáhnout kostry a toto místo s umně zhotoveným hříbkem je pro to přímo ideální. Jsme už jen pár kilometrů od ledovce Svartisen, který jsme několikrát navštívili ze strany od Holandu a jednou i ze strany od Mo i Rany. Tentokrát se blížíme k ledovci ze třetí strany, ze severu, ale vzhledem k času, který máme ještě k disposici jsme tam ale nedojeli a musíme se spokojit pohledem na snímky kolegů, kteří to stihli.





















Před ledovcem a u ledovce. Jezero, napájené Svartizenem, druhým největším ledovcem v Norsku, dává nahlédnout na splaz, který jakoby představoval ledový les se spoustou namodralých stromů.
Na tento výlet stačilo jedno odpoledne a příjemně unaveni jsme se vrátili po ujetých cca 150 kilometrech do kempu, kluci šli nahodit na nějakou tresku, již jsem chtěl použít jako smaženou tečku po večeři, kterou jsem začal připravovat podle receptu mé babičky, která pamatovala Franz Jozefa. Zelí jsem měl v konzervě, knedlíky v prášku, česnek, sůl, kmín a sádlo v příslušných krabičkách a tak chybělo pouze to nejdůležitější. A to jsem vytáhl z mrazničky, která se chlubila tím, že vylepšila kuchařské možnosti ke spokojenosti celé Expedice. Co jsem z ledničky vyndal jste určitě uhodli. Smažená tečka nebyla, protože byl odliv a ten zřejmě tresky vzal sebou a tak ani neťukly. A tak jsme vytáhli kalíšky a ťukli si se slivovicí, která nějak nebývale rychle vysýchala.
Já to vzdal. Dres na lavičce byl už suchý a tak jsem si jej vyfotografoval, složil, lehl si na lavičku a dres podstrčil pod hlavu. Bylo už kolem půlnoci a tma byla jako na Radhošti k večeru, teplo kolem dvacítky a lidové písně, linoucí se ze dveří sousední místnosti se nechaly poslouchat. Když mně ve tři ráno probudila zima, šel jsem zalehnout do mého pelíšku a nebyl problém. Společnost se už rozešla ani nevím kdy. Ze sousední chaty se ozývaly zvuky, které si nic nezadaly s melodií ruční pily Husquarna v plném pracovním nasazení. Než jsem znova usnul napadlo mne, že až budu psát o tomto dni článek, bude chybět obrázek se mnou na lavičce. Škoda. Tak jsme si s tou kůlnou byli podobní.
Počet komentářů: 3

Tvůrčí vnuknutí

16. února 2012 v 17:24 | Old Boy |  ostatní
Když jsem si přečetl Téma týdne dostavilo se hned jako na zavolání jedno tvůrčí vnuknutí za druhým. Prvně jsem vysypal z hlavy otázku, co by se stalo, kdybych tento článek nenapsal. Odpověď: nic a možná by mnohý poděkoval, že jsem jeho čas nezkrátil o několik minut, které věnoval přečtení. A pak už jsem chtě nechtě začal sypat na papír každý smysl i nesmysl, který mě napadl.
Co by se stalo, kdybych si před 60 lety dal na Nový rok předsevzetí, že budu tuto
značku ctít a nechal bych si ji na pravou ruku za ukazováček a prostředníček
vytetovat. Neudělal jsem to a tím pádem jsem přišel do svých 45 let o 60 000 Kč v
tehdejších cenách. Naštěstí se na černá trička, která jsem rád nosil, nepřilepila ona smrtka s kosou, ale pohrozila mě pomocí zánětu močového měchýře a já to kouření spolu s tím tričkem pověsil na hřebík. A tak se nestalo, ale mohlo se stát, že bych si s ní zatančil valčík na rozloučenou.
Lidstvo má jen jedinou opravdu účinnou zbraň - je jí smích.

Opravdu by se stalo, kdyby se vlci vůbec nevyvinuli, nebylo ani spousta plemen psů? Kdepák. Jsou tu ještě další předkové.
Třeba kojot a šakal.
Proto se také dodnes nerozluštil původ odmácího psa, který svým počtem mnohnásobně převyšuje všechny ostatní psovité šelmy dohromady.
Skutečnost je buď krajně nutná, nebo krajně zbytečná.
Kdyby ovšem nebyla vynalezena televize, možná bychom seděli po večerech u Člověče nezlob se, nebo žmoulali v prstech šachové figurky.

















Co by se stalo, kdyby jsme se do takové hry pustili? Chtěl jsem si to ověřit a zahrál si uvedené Člověče nezlob se sám proti sobě. Vůbec jsem se nezlobil. A výsledek, když jsem se domotal k zrcadlu.
Konečně jsem nabyl trochu aerodynamického tvaru a bude se mě dobře prorážet to zamořené ovzduší, které denně vidím pomocí červených koleček na mapě při předpovědi počasí a nos mám natolik velký a ostrý, že jej mohu strkat i pod pokličku onoho popraskaného politického hrnce. Ovšem stále mně ještě zajímá, co by se stalo kdyby....
Když se opice zasmála svému obrazu v zrcadle, zrodil se člověk.
...v českých luzích a hájích vymřel smysl pro humor.













A je dobře, že se chceme smát i u zubaře, kde nám při stávajících poplatcích není nijak do smíchu a při ceně trochu kvalitnějších nádrad už vůbec ne.

Šťastný člověk, který se umí zasmát sám sobě! Bude mít vždy něco, co ho rozveselí.
Počet komentářů: 5

Á propos

12. února 2012 v 11:12 | Old Boy |  ostatní
Včera jsem otevřel denní tisk a přečetl si část diskusního vystoupení jednoho z poslanců. Čtěte a nelapejte po dechu:

......Á propos. Jsem abiturientem školy, kterou jsem před mnoha lety absolvoval zrovna v době, kdy abdikoval z funkce profesor Josef Novák pro bagetalizování názorů ministerstva školství, když se nepodřídil abjuraci, která na něm byla požadována. Abnormální na celé situaci je fakt, že tento abolitionismus absorbuje svobodu a práva univerzity a narušuje abrogací plynulý chod univerzity. Absolutisace názorů ministerstva školství je absencí možnosti sdílet abstrat třeba i banálních zvyklostí, na bázi historických zkušeností. Rozhodně je postoj ministerstva absurdní.

Protože jsem nerozumněl, co tím chce poslanec říci, klepl jsem na slovník cizích slov a přeložil si to do češtiny:

...Abych nezapomněl. Jsem bývalým žákem školy, kterou jsem před mnoha lety ukončil v době, kdy odstoupil z vedení univerzity profesor Josef Novák pro zlehčování názorů ministerstva školství a když se nepodřídil veřejnému zřeknutí se svých názorů, které na něm byla požadováno. Nesmyslná je na této situaci skutečnost, že tato snaha o zrušení zvyklostí v tomto směru pohlcuje svobodu a práva univerzity. Snahou o rušením právního předpisu narušeje plynulý chod univerzity. Neoprávněné zobecňování názorů ministerstava školství je nepřítomnost možnosti sdílet souhrn třeba i jednoduchých zvyklostí na bázi historických zkušeností. Rozhodně je postoj ministerstva protismyslný.

A diskusní příspěvek suchý, dodal bych.Porozumněl jsem o něco víc, když jsem přeložil cizí slova, tolik vypovídající o vzdělanosti zmíněného poslance. Přesto jsem ještě pokračoval a přeložil citaci do mé rodné valaštiny:

...Tož abysem neostal nic dlužen. Sem ogařisko už trošku odrostlé a před hodně rokama sem skončil pražskú tu najvyšší školu akorát, kdy odstúpil s univerzitního stolca profesor Jožka Novák protože haňál výmysly ministerstva školstva a dyž sa vy... na prosík za odpuščení svojich myšlének, jak po něm chtěli. Za ho... stojí v tejto šlamastyce aji to, že střebe univerzitě z koryta neco, co mohla a už nebude mocť. Tož aji sa móže stať, že univerzita sa móže všeljak zašmodrchať a co potem. Ať s tým ide ministerstvo do ři.. a ohlédne sa do časů našich staříčků. Vsaďte sa, že to je čurání proti větru.

No a je to. Já jsem nejlépe rozumněl té třetí verzi. Jak vy?
Počet komentářů: 3

Expedice oksroN: od vidím do vidím

11. února 2012 v 8:29 | Old Boy |  cestování
O kempu v Kjellingu, který ke jménu této vesničky přidal fjord a camp /Kjellingstraumen fjord camp/ jsem už v mnohém z dříve publikovaných článků leccos řekl.



Pokud jedete od Lodingu po slavné silnici č.17 přes Saltstraumen přejedete po zhruba 25 km třetí most v pořadí a pár stovek metrů za ním uvidíte ukazatel, který vás směruje do vesnice Kjalling, před níž vlevo je "náš" kemp. Pokud zahnete, nebudete litovat, protože vás čeká vřelé uvítání když uvedete, že jste Češi a navíc krásný pobyt se spoustou možností na výlety, o kterých jsem už psal v minulých dílech tohoto seriálu. A doporučím další.










A rozhodně vás může zajímat, jak to v tomto kempu chodí. Už také proto, že jsme vloni do něj dojeli v pátek 8.7. 2011 a byli jsme přivítáni už po desáté. A to by vlastně měla být příležitost k oslavě tohoto výročí, říkejme mu třeba zelená desítka. Pro příští kulatiny máme připraveny názvy stříbrná dvacítka, zlatá třicítka ...






Přivítání v kempu bývá vždy přímo majitelem kempu a s českou vlajkou v ruce. Ta nás pak provází po celém kempu. Není se čemu divit. Antonymu, jak familierně majitele kempu oslovujeme, jsme už za těch deset let přirostli k srdci natolik, že nás považuje za své dobré pořátele a na Československo nedá dopostit. Prozatím neuznal rozdělení bývalého Československa. Totéž platí i o naší partě, která má ve svém středu vždy alespoň jednoho Slováka. Antony žije sám a zimy jsou dlouhé a beze světla, prosedí spopustu času u internetu a tak když přijel před třemi lety k nám docela se vyznal v památkách Prahy, krásách Jižních Čech, Kroměříže i Vysokých Tater. Tam všude jsme jej zavedli a myslím, že nebudu daleko od pravdy, když si myslím, že to brzy ještě jednou zopakuje.
Protože naše Expedice má každý rok jiný "drez" včetně kšiltovky je samozřejmé, že Antoniho jako pravoplatného člena obdarujeme tímtéž a vloni jsme provedli inventuru čepic. Zjistili jsme, že některá už možná uplavala v rozbouřeném moři.

Vypadá to, že Antony chce omládnout, když má na sobě tričko z roku 2005 nebo se už dlouho nemotal kolem pračky.
Vlajka je umístěna na chatu, která nám každý rok slouží k tomu pětidennímu pobytu v kempu. Jistě jste si všimli, že kemp není nijak přemodernizovaný, je zasazen do krásné přírody hned vedle fjordu, má všechno potřebné vybavení včetně člunu na projížďky a chytání ryb, společenskou místnost, která byla přistavena k původní vesnické kůlně a je snad stará ze dvě století. Okolní hory, blízký vodopád, a možnost jednodenního výletu po turistické pěšině dává možnost užít si pěší turistiky ažaž. A když nohy až tak neslouží, možno se vydat jen pár metrů od kempu na houby. Musíte ovšem kápnout na jejich období. Nám se to několikrát podařilo a to pak nevíte co s nimi. A v noci si můžete vyzkouše spaní pod širákem. Teploty ovzduší v červnu a červenci kolem dvanácti stupňů a dobrý spacák vám umožní tento nezapomenutelný zážitek.











Poblíž "naší" chaty je pod malou lípou důkaz o přítomnosti Járy Cimrmana v tomto kempu na počátku minulého století. Cimrman zavítal do Norska na pozvání norského krále Haakona VII. aby tam posoudil vliv papuchálků na sníženín stavu krevet v okolí ostrova Runde.
Ubytoval se v tomto stavení, kde dnes stojí kemp a hledal místo výskytu ostrova na mapě. Když zjistil, že se spletl a tento ostrov leží několik stovek kilometrů jižněji vynadal si a rozhodl se, že zde stráví několik dní. Ve volných chvílích tesal z kamene různé nástroje jako hřeben s rukojetí na česání sobů, cvičný můstek pro trening sobů na přeskakování peřejí. Více se už nedochovalo. Víme však, že vytvořil z kamene lidskou ruku, do které vložil poselství a zanechal ji pod lípou tak jak ji vidíte na obrázku nahoře. Ze snímku je zřejmé, že lípy v Norsku rostou velmi pomalu a pokud se týká poselství znělo: Člověče neblbni, před zimou nezdrhni!"
A jak dopadl posudek vlivu papuchálků na snížení stavu krevet v okolí ostrova Runde? Když Cimrman po půlroce na ostrov dorazil a cestou zřídil několik trajektů mezi ostrovy, vyfotil jednoho papuchálky se zobákem plným ryb a předložil jej později v královském sídle v Oslu jako důkaz, čím se papuchálkové živí. Byl odměněn pěkně dokulata zaokrouhlenou sumou která mu postačila k cestě do Tuniska, kde se mu podařilo rozluštit, jak vznikl lidový název pro typicky tuniské kalhoty zvané u nás nasrávačky. Potkal jednoho Tunisana, který byl do takovýchto kalhot oblečen . Dali se do řeči a on se představil jako Nasr. Pochválil se, že byl ve Vysokých Tatrách na studijním pobytu a jako důkaz se plácl přes obě kapsy a důležitě sdělil: "Vačky." Cimrmanovi svitlo. "No ano! Nasra vačky. Česky nasrávačky." A od té doby při hledání, jak toto pojmenování vzniklo, není co řešit. Ale vraťme se do kempu.
Jsme v místnosti, která slouží skoro ke všemu. Je možno se zde kulturně vyžít, je tu kuchyňský kout, programy televize, internet, přehravač i gauč, který je už od nepaměti rezervován pro moji osobu, protože je jen sedm kroků od vařiče a trouby, na kterých vytvářím pro mé kolegy snové krmě. Teď na ní sedí kolega Marian s mým laskavým svolením a čeká, než mu uschnou boty. Suší se mu, protože se coural po kopcích a snažil se najít nějaké houby do polévky, kterou
miluje. Kromě této fotografie

donesl i skutečnou houbu a tak jsem se mohl dát do vaření a udělat mu pomyšlení. Zvolil jsem bramboračku. Brambor jsme měli ještě dostatek, protože jsem před odjezdem prohrabal půl zahrádky. Smaženice nebyla, houby prozatím rostly jen semtam a my měli málo času.
Je těžko říct, kolik je hodin. Domnívám se, že tato krmě vznikla někdy odpoledne. Pojem času, vzhledem k absenci noci jak jsme na ni zvyklí, se slévá do jednoho proudu, který lze přirovnat k průpovídce, že "voják běží nebo leží". Tak je to i během pobytu v kempu.
Třeba Milan si zobnul a vypravil se k fjordu. Je to jen nějakých sto metrů.


Milan je koumák a s fotoaparátem umí věci! A tak se mu podařilo fyfotografovat mušle, které jsou na pohled opravdu překrásné. Posuďte sami. Nabízím vám je v pohledu z několika stran.



Aranžování tomu trochu pomohlo, ale i tak jsou snímky na výstavu.
Toto jsou jen pozůstatky našeho pěveckého sbotu Exnor. Zbytek členů se rozprchl po kempu a někteří zamířili přímo ke fjordu na ryby. Zásoby dochází, peněženky jsou tenké a ryby zadarmo /odpočítáme-li ty rybičky, z nichž mnohá skončí zaseknutá na dně fjordu/. A tak Vojta a Honza učí Antonyho valašskou hymnu "My jsme Valaši, jedna rodina" a po půl hodině Antony už zřetelně vyslovuje tento název, kterým hymna začíná a zbytek jen pobrukuje. Honza zasedl k hudebnímu nástroji, kterému se říká pípa a čím dál víc se točí kohoutkem, tím více písniček se narodí.





Lov se podařil, noc byla nádherná. Ráno bude co vidět, ne co nevidět. A tak jsme prožili jeden den v kempu od vidím do vidím. Pár hodin spánku a vyjedeme někam na výlet. Jistě. Pojedete s námi.
Počet komentářů: 1

U3V: a šmytec.

9. února 2012 v 7:09 | Old Boy |  ostatní
Na Univerzitě třetího věku jsme zase zavřeli jedny dveře. Bylo na nich napsáto: Romantická hudba devatenáctého století. Do indexu přibyl v rubrice "Zápočet/zkouška" podpis Ph.Dr. Šafaříka, přednášejícího v tomto semestru a šmitec. Nebojte se ovšem, že bude řeč o pomazánce tohoto jména. Tento výraz se běžně používá pro ukončení nějakého děje a nutno říct, že po celý semestr se toho hodně dělo a poslední přednáška to potvrdila.
Bylo třeba ještě dokončit druhou polovinu 19. století a tak se ve výkladu představili italští a francouzští skladatelé.





Tento obraz od Giovanniho Boldiniho představuje Giuseppe Verdiho, Itala, rovnocenného konkurenta Richarda Wágnera. Výčet jeho oper, který se zastavuje na čísle 28 nemusel přednášející nijak moc přibližovat. Názvy některých z nich jsou natolik známé, že jsme si je pouze zopakovali: Ottelo, Nabucco, Rigoletto, La traviata, Aida, Falstaff. Milovníci oper mají tento seznam "přečtený" určitě už poněkolikáté.
Operu Aida napsal k slavnostnímu otevření Suezkého průplavu, premieru měla v Káhiře roku 1871 a stala se egyptskou národní operou.
Ohormil své příznivce a všechny milovníky opery operami náměty z Shakespearových děl jako třeba Otello a Falstaff.
A ještě jedna perlička, která se vešla do přednášky. Verdi zemřel v roce 1901 a jeho pohřeb se stal evropskou událostí. Slavný italský dirigent Arturo Toscanini řídil na jeho počest devítisetčlenný ansámbl, který přednesl sbor zajatců z opery Nabucco "Va, pensiero, sull´ali dorate".
Když tak nad tím přemýšlím, přišel jsem o hodně, když jsem prakticky žádnou z těchto oper neviděl. A příležitostí bylo dost a dost.


Georges Bizet, francouzský hudrební skladatel, který zemřel už ve svých 37 letech po sobě zanechal několik oper, z nichž nehynoucí slávu mu vynesla Carmen, která je nejhranější operou v současném světě. A představte si, já jsem na této opeře byl někdy v roce 1960, když jsem studoval v Praze. Kamarádil jsem s Kypřanem Stavrosem Masourasem, který studoval na Strojní fakultě a jednou jsme se rozhodli, že s manželkami navštívíme představení této opery, která se konala na nádvoří Valdětejnského paláce. Děravé kapsy způsobily, že jsme seděli tak 50 m od jeviště a tak jsme zpívanému textu nerozumněli. Vizuálně bylo sice jasné oč jde, ovšem orientace v ději byla prachmizerná. A tak se stalo, že jsme Carmen opustili v době, kdy byla ještě naživu a chystala se odzpívat čtvrté dějství, kdy my už seděli v restauraci U Schnellů a místo kapesníků k utírání slz jsme v ruce drželi ucho s pivní sklenicí. Mysleli jsme, že opera skončila. Nebetyčná ostuda. Když jsem později na toto faux-pas /fó pá/ přišel, hned jsem v knihovně prolistoval příslušnou literaturu, takže dodnes vím, že don José neodvedl Carmen za výtržnost do vězení a naopak už se těší na schůzku v krčmě za hradbami Sevilly. Chosé si odseděl za útěk Carmen dva měsíce a jde si do krčmy pro slíbenou odměnu. Tam ovšem už Carmen laškuje s poručíkem Zunigou, předtím se zakoukala do toreadora Escamilla. Ovšem proč si "neponechat" i Chosého? Ten v krčmě nedbá na signál k návratu do kasáren a navíc se popere se Zunigou, který je jeho představeným. Ce dělat. Dezertuje a připojí se k bandě pašeráků, jejímž členem je i Carmen. Ta ovšem miluje Escamilla a když se Escamillo ojeví na scéně a zve Carmen na coridu právě ve chvíli, když se Chosé dovídá o tom, že jeho matka umírá, způsobí žárlivou scénu a Chosé odchází za matkou. Matka umírá a Carmen Josého definitivně odmítne a oddá se cele Escamillovi, který je za své výkony v coridě oslavován celou Sevillou. Chosé toto odmítnutí neunese, probodne Carmen a aniž by se bránil nechává se jako vrah zatknout.

Vzhledem k absenci při čtvrtém dějství jsem se dlouho domníval, že celá historka proběhla bez tragického konce a kdybych časem neviděl inscenaci této opery v televizi, domníval bych se to až dodnes. Ale vraťme se do posluchárny.
Samozřejmě byla řeč o Čajkovském, Dvořákovi, Bruknerovi a Mahlerovi, který napsal tečku za romantismem. Následoval povzdech nad skutečností, že cyklus přednášek končí. Byl by třeba ještě jeden semestr a v něm dost času na to, aby se vryli do paměti i skladatelé druhé poloviny 19. století a skladatelé 20. století.
Nastala chvíle pro zapsání zápočtu. No ano, byli jsme rozděleni do tří skupin a každá skupina měla svoje téma o kterém měla vyjevit získané vědomosti. Všechno dobře dopadlo a zápočet dostali všichni přítomní. Těm, kteří nepřišli kvůli mrazu, zamrzl i zápočet na nějakou dobu, ovšem přijde jaro příjde....



Jako jakýsi bonus jsme se dověděli od přednášejícího Ph.Dr.Šafaříka, což je dnes už starší, interesantní pán, o jeho stycích s naším světoznámým klaviristou Rudolfem Firkušným. Sdělení, že to byl vlastně náš krajan, protože se narodil v Napajedlích bylo pro mnohé překvapující. Životní pouť Rudolfa Firkušného skončila v roce 1994 v New Yorku, stačil ovšem ještě po skončení totality pobýt v naší republice, koncertovat zde na př. s Rafaelem Kubelíkem a založit Nadaci pro studenty Janáčkovy akademie v Brně.



Teď máme možnost přemýšlet o tom, co nám tento půlrok, z části vyplněný získáváním vědomostí o hudbě 19. století, přinesl. Za sebe mohu říci, že mě vážnou hudbu přiblížil a zlákal do světa opery. Vážím si toho a je to myslím docela dost, ani jsem to nečekal.







Nevím, zda se mně podaří dostat se do té naší "Zlaté kapličky" třeba na Rigolleta nebo třeba "Dvě vdovy." Láká mne to jako ostatně mnoho a mnoho dalších věcí, ovšem čas je čím dál vzácnější, ale právě ta lákadla jsou tou jedinečnou náplní jeho zbytku.
Samozřejmě zůstanu věrný své velké lásce, kterou jsem neopustil po celý život a je ukryta na gramofonových deskách, CD nebo DVD nosičích. Jmenuje se jazz. Jakmile dokončím tento článek pustím si z přehrávače něco z Louise Armstronga a hned po něm vložím do počítače CD s nahrávkami Edvarda Griega, o kterém byla ve všech přednákách jen malá, okrajová zmínka.







Za oknem se už rozednívá a já jsem u konce s článkem a před dvěma dny i se semestrem o hudbě 19.století. Svítá. Jen co pominou mrazy přijde pozvánka do dalšího semestru, který bude o literatuře. A to já budu na koni.
Počet komentářů: 1

A je to v pytli.

7. února 2012 v 8:04 | Old Boy |  ostatní
A je to v pytli. Co? No přece ta tma o které mám něco napsat. To jsem zvědav jestli si vzpomenu na nějakou příhodu, kdy bylo tma jako v pytli.
Vzpomněl. Je to už hezkých pár desítek let co jsme s partou v Třinci před vánocemi trhali jmelí poblíž hřbitova. Byl začátek prosince a zima klepala na dveře čímdál víc. Ten den bylo ještě jakžtakž a tak jsme pracovali až do večera a to už bylo vidět na obloze jasné hvězdy a rtuť si libovala pod nulou. Protože jsme nestačili všechno jmelí pod stromy posbírat nezbylo nic jiného, než to udělat potmě. Část jsme narovnali do řádku pod stromy a kousek od hřbitova bylo jakési opuštěné staveniště, kde stála podobná kůlna, která se podobala té, kterou vidíte vlevo na obrázku. Ta posloužila jako sklad pro zbytek natrhaného jmelí. Dveře nebyly zamčené, ovšem uvnitř byla tma jako v pytli. Naházeli jsme jmelí dovnitř a spokojeně odešli na ubytovnu, provedli zkrášlovací proces na svých námahou propocených tělech a v restauraci v pohodě povečeřeli. Večeře byla zasloužená a bohatá, tříchodová a dvoupivová, hlavní chod obstaraly smažení pstruzi s opečenými bramborami. To vše pro čtyři osoby za 135 Kčs, ách jo. Posléze jsme na válendách v ubytovně usnuli a spali jako zabití.
Ráno bývá moudřejší večera a tu moudrost jsme opravdu potřebovali. Jmelí na řádku zmrzlo a vytvořilo deset metrů dlouhého "hada" a co teď. Babo raď. Nakonec jsme si poradili sami. Ve vedlejším zahradnictví nám vyšli vstříc a tak jsme jmelí nanosili do skleníku, kde rozmrzlo a mohli jsme je nabalit do pytlů k odeslání zákazníkům. A pak jsme pokračovali ve sběru. Opět jsme neodhadli správně čas a skončili stejně jako včera. Mráz povolil, napytlovali jsme to co jsme sklidili a vypravili se totéž udělat se jmelím v kůlně, které od včerejška čekalo na přípravu k expedici. V kůlně byla tma jak v .... a tento příměr s vytečkovaným čtyřpísmenkovým slovem má vlastně tentýž význam jako když se použije, že tam bylo tma jak v pytli. A tak jsme začali víceméně po hmatu jmelí nabírat a rovnat do pytlů. Mně se ovšem stala věc nemilá. Když jsem už poněkolikáté hrabal rukou pod jmelím abych část nabral, nahmatal jsem něco podle hmatu podobného jelitu nebo jitrnici. I s rukavicí jsem odhadl, že když je to měkké, maže se to a začalo to smrdět, že je to, fuj,fuj, fuj. Rukavice jsem zahodil a vidíte, zůstala mě vzpomínka a varování, že nic se nemá dělat, když je tma jako v pytli.
Počet komentářů: 3

Letem usměvavým světem

6. února 2012 v 8:51 | Old Boy |  ostatní
Včera jsem začal přehrabovat adresy mých spolužáků z fakulty, protože se blíží termín, kdy chceme na srazu oslavit padesáté výročí ukončení studia. Převázané gumičkou mám v šuplíku i pozvánky na všechny minulé srazy a tak jsem je v rámci nostalgie také prohlédl. Zajímavé.
Po deseti letech první pozvánka zvala: "Sejdeme se v restauraci Peklo, mají tam krásné servírky."
Po dvaceti letech trochu jiné pozvání: "Sejdeme se v restauraci Lví dvůr, mají tam výborné pivo a chlast."
Po třiceti letech pozvánka láká: "Sejdeme se v restauraci Libocký dvůr, výborně tam vaří."
Po čtyřiceti letech v pozvánce stojí: "Sejdeme se v restauraci Andělská křídla, vaří tam i dietní jídla."
Letos v pozvánce k padesátinám uvedeme: "Sejdeme se v restauraci Hergetova cihelna, mají tam bezbarierový vstup a koutek pro děti."
Další srazy budou po jednom roce. Na ten jedenašedesátý pošleme pozvánku: "Sejdeme se v restauraci Hergetova cihelna. Tam jsme ještě nebyli."

Už se těším na pokec. Čím asi začneme? O povoláních to moc nebude, je to už pár let, co jsme skončili na výplatní listině důchodového zabezpečení.

"Tak jsme my novináři vybírali ze sněmovny tři hloupé poslance do silvestrovského kvízu" vzpomíná Pavel.
"A jak jste to prosím tě udělali?" ptá se zvědavě Tonda.
"Jednoduše. Náhodným výběrem."
"Pánové, u nás to teď houstne" bere si slovo Ignác z Rumburka "koukám na ty pochody z okna a v hospodě to houstne ještě víc. Tak třeba ty fóry":

Přijde cikán do obchodu se zbraněmi a chce koupit pistoli. "Cikánům neprodáváme" reaguje prodavač.
"Co máte prosím vás proti cikánům" diví se kupující a dostává odpověď.
"Všechno co je tady v regálech."

"No a víte hoši, kde se nejvíc projevuje rómská iniciativa? No přece v porodnicích.
A cikánská pohádka končí slovy: ....a nakonec ukradli jsme zvonec.
O klonování jste už slyšeli? Ženy si to představují tak, že aby vznikl ideální muž, bude třeba skřížit bankomat s vibrátorem. Cha, cha, cha...."

A určitě někdo přesune výhybku na jinou kolej.

Nepodařilo se. "Mám kvadratickou nemoc" kostatuje manžel.
"Co je to proboha za nemoc" vyděsí se manželka.
"Stojí mně jen na druhou."

Lord Atkinson se miluje se svou ženou. Najednou se otáže: "Ách Mabel, ublížil jsem vám?"
"Ale vůbec ne, proč?"
"No pohla jste se."

"A to jste už slyšeli?" nese Petr dříví do lesa.

Proč dědci dostávají v domově důchodců na noc viagru?
Aby se neskutáleli z postele.

Babka pošle dědka do sklepa, aby přinesl česnek a cibuli.
"Nezapomeň! Dvě věci!" připomíná mu babka.
Dědek jde do sklepa a za chvíli přinese lopatku na smetí.
"Cos to zase přinesl?" rozčiluje se babka. "Říkala jsem jasně dvě věci! Kde máš smeták?"
Dvě staré paní sedí v parku a povídají si.
"Když přijde manžel domů v dobré náladě, říká mi broučku..."
"Vždyť už vám je přes sedmdesát!"
"Však manžel měl dobrou náladu naposledy před čtyřiceti lety!"
No a tak se řeč otočí k budoucnosti.

Tahá děda za rukáv slečnu, která v supermarketu naváží zboží do regálu se zeleninou a ptá se, kde je uložen celer.
"Celer už nemáme" vysvětluje slečna "kupte si pórek, má tolik fosforu jako celer."
Děda se rozčiluje: "Ale já chci aby mně stál a ne svítil!"

Co je absolutní stáří?
No přece když jdete z můzea a spustí se alarm.

Jaký je rozdíl mezi nebem a peklem?
V nebi je dobré klíma a v pekle dobrá společnost.

Tak jsme si pokecali. Je príma, že humor léčí i když nepatří pod naše zdravotnictví. Cítíte se lépe?




















Počet komentářů: 3

Expedice oksroN: na pastvě

5. února 2012 v 17:21 | Old Boy |  cestování
Dnešní název povídání o pokračvání loňské cesty po Norsku má přenesený smysl, protože jsme cestovali z Nord Kappu do Narviku, kde jsme přespali a pak pokračovali do našeho "rodného" kempu v Kjellingu. Pásli jsme se cestou při zastávkách na sytě zelené a mnohobarevné norské floře a tak se naskýtá možnost pozvat vás na tuto cestu.
Slunce se směje nad kempem, ve kterém jsme přespali a slibuje krásný den. Už dopředu mu děkujeme, že svůj slib splnilo a my k večeru dojeli do Narviku po E 6 v pohodě a namlsání zážitky z cesty.
Projížděli jsme Altou, která se svými 18 000 obyvatel je druhým nejsevernějším městem v Norsku a zároveň centrem v oblasti. Samozřejmě nás lákaly proslulé skalní rytiny, Altafjord a město samo o sobě. Za druhé světové války lehlo popelem, když je Němci zcela vypálili a obyvatelé byli deportování do jižních částí Norska nebo pokud neuposlechli, přežívali v dírách v zemi, které si k bydlení sami vykopali. Řeka Altaelva, která přes Altu protéká je považována za jednu z nejlepších lososových řek na světě. Ohrozila ji pouze stavba elektrárny, která vyvolala značné spory mezi investory a mistním obyvatelstvem, byla však postavena /stavba započala v roce 1979/ a na přítomnost lososů nemá, jak se ukázalo, žádný vliv. Protesty inspirovaly vznik sámského parlamentu v Karasjoku, jak jsem o něm psal v v jednom z předchozích článků.
Když jsme se přiblížili k tomuto stádu sobů dohadovali jsme se, proč jsou všichni shromážděni na ostrůvku sněhu, který ještě neroztál a padala různá vysvětlení, vesměs s nádechem humoru: chtějí, aby byli lépe vidět a turistům tak zajistit výraznější fotky na památku, mají žízeň a přišli se "napást" sněhu nebo shromáždili se proto, aby je majitel mohl pohodlně spočítat. Co asi jiného by mohlo v naší partě někoho napadnout.
Odpočinkové zastávky na cestě jsou vždy provázeny různými překvapeními. Ovšem tyto trsy drobných zvonečků v barvě letního nebe bez mráčku snad překvapuje jen tím, jak nenáročná jsou na stanoviště a jak málo jim stačí k životu. Hlavní je zřejmě voda a o tu v Norsku opravdu není nouze.

Jsme na severu a borůvky a brusinky jsou tu skoro na každém kroku. Vegetují si spokojeně mezi břízami, smrky a borovicemi a patří k oněm zhruba 2 000 rostlinným druhům, které se v Norsku vyskytují. Najdeme tu i kakost krvavý, známý i u nás jako kulturní květina v několika barevných variantách:


Viděli jsme i protěž norskou, protěženec norský, netýkavku žlaznatou, kruštík tmavočervený, krásnorůžek lepkavý a jestřábník oranžový. To jsou názvy, co? Pracně jsem je podle obrázků vyhledal, protože přímo v terénu se mně to podle Klíče k určování rostlin nepodařilo.





Toto zastavení představovalo pochůzku pouhých 50 metrů kolem stolku, na kterém jsme si dopřávali gulášovku z čerstvým drahým norským chlebem a stačili občas stisknout spoušť.

Pak to všechno uložit a můžeme jet dál.









Z okna auta je krajina jako malovaná, slunce si hoví ve vodě křivolakého jezírka u kořenů břízy a nabízí spoustu tepla a světla.













Nemohu si připomenout, co mě tenkrát tato hora připomněla. Je ovšem neobvyklá, s ostrými okraji a uhlazená, jako by ji někfdo vymodeloval z plasteliny. Vykukuje ze zeleně okolního lesa a tváří se jako dominanta krajiny. Ovšem když popojedete o pár kilometrů dál, je podobných dominant nepočítaně. Norsko je Norsko.











A víte, kde jsme ten den skončili. V Narviku a kempu, který už dobře známe, vždyť jsme tam už potřetí. Totéž platí o městě a v archivu mých článků se o tom můžene v seriálu Expedice oksroN přesvědčit.









Uvařili jsme si červenačku. Že nevíte, co to je? Tak to vás lituji, že jste ještě neochutnali a jestli rádi sáhnete po dobrém jídle, pak si stoupněte do kuchyně poblíž špajzky a dejte se do díla:
Potřebujete především plech, pánev a plotnu. Brambory /800 g/ trochu umyjte a neloupejte. Raději je nakrajte na tenší plátky, naskládejte na plech potřený kůží od špeku, přidejte nahrubo nakrájený česnek, dobře rozdrcený kmín, přiměřeně soli, větvičku libečku, polijeme rozpuštěným vepřovým sádlem a šup s tím do trouby. Na plotnu dáme pánvičku, na pánvičku opět sádlo a orestujeme do růžova na hrubo a na kolečka nakrájenou velkou cibuli. Vyndáme ji z pánvičky do misky a orestujemena lehce směs mořských plodů /asi 0,5 kg/ čerstvých /jste-li v Norsku a vrátili jste se před chvílí z trhu nebo od moře/ případně mražených /pokud jste se vrátili před chvílí ze supermarketu/. Do směsi vmícháme nakrájená rajčata, pro barvu i žlutou papriku. Kořeníme pouze solí a pepřem, více druhů koření by potlačilo chuť mořských plodů. Brambory vyndáme z trouby v době, kdy se začínají řervenat, rozetřeme na ně směs mořských plodů se zeleninou a pečeme tak 5 minut. Pak ještě jednou plech vytáhneme z trouby, pouhým okem rozdělíme plochu na šest dílů a do každého dílu rozbijeme jedno křepelčí /nebo i malé slepičí/ vajíčko. Posolíme je, dříve už osmaženou cibulkou vymezíme hranic i jednotlivých dílů a necháme ještě 5 minut zapéct. Hoptovo. Vyndáme, rozkrojíme na šest dílů a pokud jsou u stolu pouze čtyři osoby a vy jaké pátý, máte štěstí. Zbudou na vás dvě porce tohoto výborného jídla. A právě to jsme v Narviku večeřeli. Flaška bílého sovignonu byla ještě nenačatá pod sedadlem velitelského vozu.





Hoši se vypravili jako obvykle lanovkou na protější horu aby shlédli půlnoční slunce a když se vrátili tak z toho byli celí naměkko, protože to prý bylo famózní a dohlednost byla takové, že viděli i Lofoty, to je co říct.














Když jsem vylovil tuto fotku z počítače, tak jsem jim uvěřil a trochu mně mrzelo, že jsem se nejel pokochat potřetí. Vždycky nám vyšlo počasí a tak jsme mohli číst celý Narvik včetně fjordu a krajinu kolem a vždy jsme se vraceli až poslední lanovkovou linkou někdy kolem jedné hodiny po půlnoci.









Já ovšem také nelenil a vypravil se do přístavu a zejména mě zaujal vlak, který přivezl ze švédské Kiruny nejkvalitnější železnou rudu. Do narvického přístavu se ruda dopravuje již od 12.3.1888, kdy byla trať otevřena. Samozřejmě jsem si zavzpomínal, jak jsme jednou jeli po této trati do Švédska a jindy z KIruny auty do Narviku, kdy jsme cestou potkali pasoucího se losa jen pár metrů od silnice.



Do našeho kempu v Kjellingu nám zbývalo něco kolem 300 km a to jsme příští den v pátek 8.7. stihli za necelých sedm hodin. A byli jsme "doma".
Počet komentářů: 5

Pomluva?

3. února 2012 v 7:46 | Old Boy |  ostatní
Přiblížil se závěr minulého roku a bylo třeba se dozvědět, kdo byl ten nejúspěšnější atlet roku. A přispěla k tomu anketa která byla vyhodnocena v pořadu České televize Atlet roku 2011. Pěkný pořad uváděla Monika Absolonová /85 000/ a Aleš Háma /85 000/ na jevišti, plném cedulí s reklamami a hledištěm plným sportovců a celebrit. Reklamám vévodila Všeobecná zdravotní pojišťovna /5 000 000/ a hodnotilo se od desátého místa /200 000/ k prvnímu /1 500 000/. Hned po vyhlášení atleta roku mu zazpíval Meky Žbirka /80 000/ a následovali jej v rámci pořadu Jaroslav Uhlíř /80 000/, zajímavá zpěvačka tmavé pleti, ale českého původu, tanečníci z Karlínského divadla a slavíky ověnčený Karel Gott /300 000/. Česká televize /38 000 000/ mohla být spokojena, Hotel Ambasador Zlatá husa vyhlášení ankety slušel, catering se povedl, náklady na projekci nebyly nijak vysoké, kulisáci neudělali chybu, pozvánky byly vytištěny včas a použitá auta k dopravě zn. BMW a Audi dostatečně reprezentativní. I odměnění sportovci, učinkující umělci a diváci si přišli na své, takže jediný zádrhel je snad to, že nějaký šťoural na internetu vepsal za jejich jména jakási neidentifikovatelná čísla. Snad to proboha nejsou odměny. Asi ne. To by ministr financí Kalousek nepřežil.
Počet komentářů: 6

Hlavolam: habaděj halabala-řešení

2. února 2012 v 6:28 | Old Boy |  ostatní
Uběhlo pár mrazivých dní a i v tom mrazu se našlo několik správných odpovědí na "záhady", které se objevily v tomto článku.
Samozřejmě kdo by neznal Švejkovy osudy. Tady bylo řešení snadné také už proto, že na konci kvízu byly odpovědi. Ale co ostatní otazníky?

Tak tato fotka pochází z dílny Jana Saudka a doslova vystrkuje růžky ze stohu ostatních, které jsou zaměřeny převážně na ženské tělo ve všech možných polohách, málo oblečených nebo úplně bez. Je s podivem, že se podařilo jedné čtenářce správně odhadnout autora.








Možná jste před pár dny četli o velké erupci na slunci a tento "mrak" je jejím přímým následkem. Tato polární záře se vyskytla nejen na uvedeném místě, ale na spoustě dalších míst na severu Evropy, zejména v Norsku.






Skutečně se jedná o hlavičku maskota blížících se Olympijských her v Londýně jak poznalo několik čtenářů. Jen bych doplnil, že hlavička je součástí propisovací tužky a slouží jako propagační předmět a drobný dárek.












V Číně a dalších asijských zemích začal nedávno Rok draka a toto je snímek ze slavnostního zahájení tohoto roku.





Podle počtu reakcí na tento článek se domnívám, že vás pobavil a těm, kteří v komentářích a e-mailem "odhalili" odpovědi na otázky, zvedám ruku nad hlavu.
Počet komentářů: 3