Tak po Kubě se budeme ještě potulovat i v tomto roce. Posledně jsme skončili v Havaně a poslední večer jsme strávili v pětihvězdičkovém hotelu Capri, pouze ovšem na večeři . A naskýtá se mně příležitost vyprávět vám příhodu z večeření, která se stala mému spolunocležníkovi Tondovi.

V restauraci hotelu bylo podium a na něm hrála hudba převážně kubánskou salzu a semtam zatančily kubánské tanečnice, které nepoužívaly hodně oblečení. Stoly jsme měli rezervovány kolem podia a tak jsme se pohodlně usadili, ubrousky odložili stranou, čehož Tonda poněkud později litoval. Hudba hrála, tanečníce zvedaly nožky a číšníci donesli polévku z plodů moře. Zrovna byla pro tanečnice pauza a tak jsme se věnovali konzumaci a posuzování chuti přinesené polévky. Hlavní chod ovšem zapadl přímo doprostřed tanečního reje. Před každým z nás postavil číšník pořádnou porci pestrobarevného jídla a já okamžitě zapátral, nejsou-li tam také žabí stehýnka, která se zde často servírují. Pocházejí ze speciálního druhu žab, které jsou velké jako náš ježek a jejich stehýnka jsou tudíž tak velká, jako z našeho menšího kuřete. Nebyly tam. Byl to tradiční kubánský steak polamilla. Jídlo odpovídalo výkladu průvodce o kubánské kuchyni, která je velmi prostá a neobejde se bez černých fazolí, rýže, kukuřice a zeleniny. Stejk se zelenal čerstvou petrželkou, fazole jakobys vytáhl kominíkovi z kapsy a brambory dozlatova opečené byly naštěstí nesladké. Různobarevná zelenina dodala jídlu přitažlivosti a tabasco vedle solničky slibovalo zvýraznit chuť.
Pustili jsme se do jídla a potvrdilo se, že dvěma pánům nelze sloužit. Tonda se čile oháněl příborem, ovšem jeho oči se vpíjely do tvarů tanečnic na podiu a tak se stalo, že nožem namířil na okraj talíře, přitlačil v domění, že je pod ním stejk a celý talř se mu poroučel do klína. Naštěstí ještě včas přitáhl nohy k sobě, talíř zůstal na klíně a vše proběhlo v klidu, že si katastrofy nevšimli ani ti nejbližší spolustolovníci. Ne tak já. Tonda málem omdlíval a obracel ke mně oči s prosebným pohledem, abych mu hodil pomocné lano. Tanec na podiu se dostával do extáze a tak si mnozí nevšimli, jak postupně likvidujeme balíček ubrousků ze stojánku, který byl na stole k disposici. Talíř se vrátil na stůl s výpovědí, že Tondovi chutnalo, protože nic nenechal. Zdrželi jsme se ještě dvě hodiny a Tonda musel držet nohy u sebe, protože jsme čekali až trochu oschne a ani na WC si nemohl odskočit. Odchod byl jednoduchý. Vytvořili jsme hlouček a uprostřed něj kráčel Tonda jako boxer, odcházející z ringu.
Ráno jsme věděli, že máme namířeno do Cienfuegos, lépe řečeno do hotelu poblíž tohoto města, kde strávíme asi tři dni a budeme se čvachtat poprve v životě v Karibiku. A tak jsme vyjeli. Silnice, která se táhla jako nejdůležitější dopravní tepna celé Kuby byla široká, ale jen těžko srovnatelná se silnicemi u nás. Kroutili jsme hlavou vpravo i vlevo a sledovali přírodu.
Jednoznačnou zajímavostí celé Kuby jsou palmy královské/Palma Real/, které najdete kam se podíváte. Docela často bylo kolem silnice vidět hořící trnité křoviny, které se vypalovaly, aby byla získána další půda pro pěstování cukrové třtiny. Najednou jsme museli zastavit v krátké koloně, která čekala jak nás upozornil průvodce, na přistání práškovacího letadla. To po přistání nabralo novou várku hnojiva a opět vzlétlo. My pokračovali v cestě a první naší zastávkou bylo místo, které nechybí snad v žádném poznávacím zájezdu cestovních kanceláří.

Hned vedle parkoviště byla k vidění krokodýlí farma, ve které se váleli krokodýli málem třímetroví, kolem ní bylo plno stánků se suvenýry a možností koupit si první kokosový ořech v životě, utržený možná před hodinou černouškem, který velmi hbitě dokázal během dvou minut vyšplhat do koruny palmy a celý trs ořechů spustit po laně na zem, aby se nepoškodily. Samozřejmě jsme koupili a ochutnali. Šťáva nic moc a urýpnuté kousky kokosu byly o něco chutnější.
Pak jsme nasedli do loděk, které nás přepravily do jakéhosi skanzenu původních obyvatel Kuby, Tainů. Už z dálky jsme viděli postavy těchto indiánů v nadživotní velikosti na okraji ostrova.
Slunce už bylo nad hlavou, pálilo jako ďas a prohlídka trvala jen chvíli. Hlavním bodem programu byl oběd a tak jsme losovali na jídelníčku zabodnutím prstu do libovolného místa a já si vypíchl jídlo s názvem Cocodrilo carne a la Taine. Přínesli mně talíř s pořádným kusem masa světlé barvy a tak jsem se těšil na kuře. Chutnalo podobně ovšem ze slovníku jsem se později dověděl, že se jednalo o prsa z krokodýla. No nic, alespoň se mám čím chlubit při každé příležitosti, kdy o této návštěvě mluvím. Pobyli jsme tu až do odpoledne a pak jsme pokračovali v cestě ke Karibiku. Do hotelu, zdálenému několik kilometrů od Cienfuegos /Sto ohňů/ jsme dorazili skoro za tmy a unaveni celodenním cestováním a dvaatřicetistupňovým vedrem jsme rychle nanesli zavazadla na přidělené pokoje. Trochu nás vyvedlo z míry, že místo skel v oknech byly jen záclony a na nich jsme objevili viset dvě ještěrky velké jako předloktí. Spaly s námi až do rána, protože při vstávání tam stále byly.

Desáta hodina bás zastihla už na pláži Karibiku, v tuto dobu poloprázdné a jen semtam se hrabal v písku nějaký Kubánec, který zřejmě hledal škeble. Všichni účastníci tohoto zájezdu byli u Karibiku poprve a tak se není čemu divit, že nastal na pláži čilý ruch. Coby dup byli všichni v plavkách a smočili nožku. Bylo to jako ji vložit do vlažné česnekové polévky. A tak jsme se vypravili dál od břehu. Hloubka byla zanedbatelná a voda po krk nám sahala až zhruba po sto metrech. Na mne doléhla jakási neskutečná nervozita a tak mně už po prvním potopení spadly brýle, které jsem pak lovil za pomocí kamarádů málem půl hodiny. Když jsem se nabažil vody a pohledů na barevné rybky a korály a vrátil se na pláž tak to jsem zíral. Na několika místech na obou nohách mně prosakovala krev a nepatrné rány začaly až teď štípat. No pořezal jsem si je neopatrnou chůzí mezi ostrými korály.

Po prvním polaskáním s vodou Karibiku začala sháňka po suvenýrech. Těch obyčejných, známých i z pláží Jadranu tu byla spousta, ale ty pravé, velké jako dobře vykrmené kuře, slibující po přiložení k uchu melodii celého Atlantiku, nebylo. Pouze mně se čirou náhodou podařilo jednu vyměnit s bronzovým Kubáncem za trenýrky a do hotelu jsem jel v plavkách a kraťasech. Všichni mě záviděli a tato škeble, jak ji vidíte na parapetu krbu v mém bytě, vystavuje svou krásu dodnes.
V hale hotelu seděl v křesle černoch, stolek před sebou, vedle stolku krabice s tabákovými listy a šoulel jeden doutník za druhým. Cena v přepočtu 30 Kč za kus. Také jej mám dodnes a ještě stále voní.
Kolega přinesl dva malé kraby, kteří měli jakousi chaloupku a schoval je do šuplíku nočního stolku. Když ráno kontroloval jejich stav zjistil, že jeden sežral toho druhého.
Dnes je v programu návštěva Jardin Botánico cca 15 km od Cienfuegos a odpoledne pláž Tancho Luna. Na onu botanickou zahradu jsem se obvzláště těšil. Město jsme jenom projeli a průvodkyně nám o něm řekla základní údaje, že vzniklo v roce 1514, je ještě stále poznamenáno přítomností francouzských osadníků v 19. století, je tak krásné, že mu říkají Perla jihu a pochází odsud slavný kubánský zpěvák Benny Moré, který složil nejznámější kubánskou píseň Guantanamera na slova José Martího. Kolem pevnosti Castilo de Jagua jsme jenom projeli a po pár minutách jsme byli na parkovišti botanické zahrady.
Provázel nás mistní průvodce a bylo to dobře, protože ty zhruba tři hodiny stačily tak zrovna pouze na ty nejzajímavější místa zahrady. Byla založena v roce 1901 ve spolupráci s Harvardskou univerzitou a můžeme v ní nalézt přes 2000 víceméně tropických rostlin, mnoho druhů fíkusů, palem a bambusů, z některých stromů visí plody ve tvaru požádné tyčky salámu /t.zv. salámové stromy/ a potkali jsme i kráčející stromy, které z větve spustí další kořen a vyroste z něj další strom. A průvodce nám ukázal i rostlinu nám dobře známou pod latinským názvem "Sanseveria". Běžnější je "Tchýnin jazyk" a tento název prý pochází z této rostliny proto, že je skoro nezničitelná. A dodal, že odvar z listů může na určitou dobu tchýnin slovní koncert zastavit.

Velké překvapení nás čekalo, když jsme se dověděli, že některé bambusy kvetou v cyklu až 140 let. Jsou to druhy s latinským názvem Phillostachys a na květ jednoho z nich máme možnost se podívat. Není to ovšem ten maximalista, ovšem také mu to trvá pře 40 let.
Není se čemu divit, že tato botanická zahrada je považována za jednu z nejzajímavějších na světě. Když jsem kráčel po pešince, poseté palmovými semeny, z nichž některé již vypouštěly kořínky, sliboval jsem si, že se sem ještě někdy podívám alespoň na dva, tři dny. Tak nevím, čas je neúprosný.