Leden 2012

Cedník, vezírka, čeřen a síť

29. ledna 2012 v 8:43 | Old Boy |  ostatní
Kdysi jsem byl vášnivým rybářem a místo u své mladé ženy a batolících se synů jsem často vysedával u rybníka a krmil kapry vařenými bramborami, kukuřicí případně ztvrdlým chlebem. Občas jsem byl pozván, abych se zúčastnil lovu do sítě, který měl jediný cíl: snadno a rychle nachytat hodně ryb, připravit je o život a pak usmažit v trojobalu nebo ugrilovat se spoustou koření a zeleniny.
Uběhlo mnoho let a vznikl veliký informační rybník, ze kterého se začaly lovit malé rybičky, ukládané do vezírek. Lov se dařil natolik, že rybáři zkusili lovit do čeřenu a výsledek byl stejný. A tak se stalo, že i čeřeny byly svou velikostí malé, protože k malým rybkám se přidaly i větší ryby a tak přišla k užitku síť, nejdříve jedna, pak druhá, třetí a kdoví kolik jich nakonec bude. Facebook, Google+,Myspace, Twitter, Linkedin a abychom se vyrovnali světu, najdete u nás ovšem jen malé cedníčky s názvem Lidé.cz, Spolužáci.cz nebo Líbím se ti.cz. A objevil se název sociální síť.
Tak jsem tam také vplul a to hned do té největší a nejvíc nacpané. Snažil jsem se přidržet hned u vstupu, ale proud dalších a dalších zvědavců mně dotlačil málem až do středu shluku a ten vypadá asi takto:
Hýří všemi barvami, nabízí různé velikosti a tvary, provokuje i rozdává naději. Rozhlédl jsem se kolem sebe a hleďme. Jeden vnuk, druhý vnuk, vnučka, třetí vnuk, čtvrtý vnuk, spolužák z fakulty, přítelkyně mé přítelkyně, farář, televize, časopisy ...... A všichni se mrskají, cákají kolem sebe a tahají mě za ruku. Oči mně lezou z důlků. Pokouším se plavat, ale moc mně to nejde. Prostoru je dost, ale není vidět cíl. Nakonec to přece jenom bylo k něčemu. Doplaval jsem až na okraj sítě a začal hledal oko, kterým bych se protáhl ze sitě ven. Všechna jsou stejná a pasovaná na ty nejštíhlejší. A hledat prasklinu v síti je asi běh na dlouhou trať. A tak sebou občas také mrsknu, hodím okem po přátelích, kterých jsem pár potvrdil, odplivnu si při některých komentářích a napadá mě, že na tento galimatyáš nemám čas ani chuť. Co dělat?
Jednoduché. Mrtvého brouka, ten se už utopit nemůže a śíť mu nevadí. Mně ano. A přesto plavu ani nevím jak a mohu se kdykoliv pochlubit, že jsem na Facebooku.

Hlavolam: Habaděj halabala

28. ledna 2012 v 9:29 | Old Boy |  ostatní

Určitě mně dáte za pravdu, zvláště vy, kteří občas klepnete nějaký ten článek, že témat pro ně není nikdy habaděj. Ať jste sebevětší číman, máte svůj kumbál bez rámusu a věcí, poházených jen tak halabala, nemůže o vás leckdo tvrdit, že jste halama nebo holomek. Ani jsem se nenadál a téma je tu. Několik málem už zapomenutých, ale stále krásně znějících českých slov, které jen tak zapomenout by byla velká škoda. A tak je poházíme halaba po tomto článku a třeba nás i pobaví.
Dobrý voják Švejk, pokud pozorně přečtete známý dialog praví, že... "V takovém arestantském voze je místa habaděj....". Nepodařilo se mně najít, ve kterém okamžiku a komu tuto svoji zkušenost vyprávěl. Mohl to být nenažranec Baloun, feldkurát Katz, poručík Lukáš nebo sapér Vodička. A když jsme narazili na slovo sapér vsadím se, že neznáte jeho význam. I já jsem tápal, ale už vím, že to byl voják ženijního vojska nebo chcete-li, zákopník. Ovšem Švejk nebyl žádný halama ani holomek, na to byl příliš malý a podsaditý. Byl spíše pravidelný návštěvník haluzny "U kalicha" a vycházel dobrovolně vstříc tajnému policistovi Bretschneiderovi. A jestli patříte k jeho přátelům, a mnozí tvrdí že je to skoro každý Čech, pak pro vás nebude problém trochu zalovit v rybníčku vaší paměti a odpovědět na těchto deset otázek. Správné odpovědi jsem zařadil na konec článku.


b/ upil se k smrti
c/ zemřel na frontě

2.Proč dal Palivec obraz císaře pána na půdu?
3. Kvůli čemu byl Švejk zatčen v Budapešti?
4. Čím byl původním povoláním žrout Baloun?
5. Proč přišel feldkurát Katz o svého sluhu Švejka?
6. Jak se jmenoval sluha poručíka Duba?
7. Za koho považovali Švejka v Putimi?
8. Čím se Švejk dříve živil?
9. V regimentu jakého čísla sloužil Švejk za 1. světové války?
10. Na kolik dílů jsou Osudy dobrého vojáka Švejka rozděleny?


Tento snímek je to pohodový, ba přímo laskavý. Tatínek se hraje s miminkem a jeden druhému se chlubí klaunským nosem neobvyklého tvaru. Jistě dá trochu přemýšlení, který známý fotograf je autorem tohoto milého snímku, který nijak neprovokuje, je vtipný a v autorově díle velmi neobvyklý. Očekávám, že uhádnete a pochlubíte se. Nápověda: autor není halama, ale spíše holomek.


Nemám nic kloudného na práci a tak jsem sáhl i po následujícím a velmi aktuálním snímku z Norska, kde jak víme, v severní části je polární noc a je zajímavé, jaká oblaka se objevily v tomto nad hlavami obyvatel vesnice Birtavarre.
Tato vesnice leží hodně na severu a ti, kteří projíždějí směrem na sever po E 6 ji určitě projedou. Ovšem tyhlety mraky zřejmě neuvidí, protože noci jsou tam v létě bílé a v zimě tam dávají lišky dobrou noc. Jsme v oblasti Tromso a právě v tomto městě jsme svého času viděli spoustu takovýchto oblaků v kině a vydaly svou barevností a vyjímečností film na víc než 15 minut.
Už jste je někdy viděli?


Následující snímek věstí brzkou budoucnost a přitáhne k obrazovkám mnohé z nás. Je to symbol, nebo propagace, figurka nebo součást něčeho? Pro toho, kdo už někde tuto postavičku zahlédl, nebude uhodnout její využití žádný problém.
A možná sportovní celebrita na procházce kolem věže Big Ben sáhne do kapsy....A už to určitě víte a když vám ještě napovím, že se figurky už narodily a bude o ně největší zájem kolem letošního konce července, není co řešit.
Ovšem je tu ještě jeden zádrhel. K čemu ten skoro šestiúhelník, obehnaný davem lidí a stafáží vyšňořených Číňanů je? Je to hra, oslava nebo jen tak obyčejná zábavná revue?







Je čas přeložit ono habaděj halabala. Odpovídá tomu tento článek. Nakupil jsem několik zajímavostí s otazníkem jen tak cikcak, bez ladu a skladu. A pokud jsem vás pobavil, nebylo těch pár hodin vysedávání u počítače v tom mém kumbálu zbytečných.



















Kouzlo časů minulých: padesátka

26. ledna 2012 v 9:24 | Old Boy |  vzpomínky
Tak na tomto prachmizerném snímku jsem já se svým přítelem Tondou a v pozadí personál hotelu na Santa Lucii. Už jsem dostal kytici a personál čeká na pokyn k vypuknutí oslavy. Čeho? Bylo mě rovných padesát a tak ředitel hotelu uspořádal slavnostní večer s kyticí a dortem /je to ona bílá plocha před námi na stole/ s plnou parádou včetně hudby, kubánského rumu a tanečnic doprovázených spoustou Kubánců a ti všichni vytvořili bouřlivé prostředí, ve kterém jsem si připadal jako Al Capone při jednom z jeho proslavených večírků.
Pravda, trochu mě hrýzalo svědomí, protože jsem neslavil doma, za což jsem si vysloužil od mé ženy trest, který se projevoval tím, že dva měsíce se mnou nehovořila od pasu nahoru. Dalo se to přežít zvláště proto, že vzpomínky na onen večer byly nezapomenutelné. Spousta gratulací od členů naší skupiny i od přítomných Kubánců, drobné dárky, spousta květin a hostina, která se jen tak nevidí. Podruhé v životě jsem se potýkal s langustou a věřte, nevěřte byl to zase horor. Chutnala výborně to je pravda a dával jsem to také najevo. Číšník si toho povšiml a domníval se, že bych zvládl ještě jednu a jako dárek mně nabídl, abych se v kuchyni podíval, jak se langusta připravuje. Sníst druhou langustu nebyl žádný problém, protože má maso jenom v ocase a maličko v nožkách. A tak jsem souhlasil.
V kuchyni bylo jako v úle a číšník mně zavedl do rohu ke kádi, ve které plavala spousta různých mořských živočichů. Zvát hosty na přípravu jídla byla zřejmě součástí prezentace restaurace a tak jsem měl o zážitek víc.
Přišla černoška a smála se od ucha k uchu. Sáhla do kádě a vylovila langustu asi 25 cm dlouhou a z šuplíku nějaký "nástroj", který se podobal mořské houbě a živou langustu očistila. Po pravdě řečeno visely z ní ještě zbytky mořských řas. A pokud se dobře vzpomínám, pokračování mělo následující vývoj. Na plotně se cosi vařilo v hrnci a černoška ponořila hlavu langusty do vařícího obsahu, ve kterém plavala zelenina, myslím že mrkev a petržel určitě. Po minutě byla langusta kaput a odložila ji na stůl. Pak vzala nějaké dřevěné kleště, strčila je do hrnce a překvapení bylo tu. Vytáhla další, ale už uvařenou langustu, která byla uvázána na nějaké vaničce. Šermovala rukama kolem ocasu langusty a já pochopil, že uvázání k vaničce mělo zabránit, aby se ocas zkroutil. Vaničku sundala, ulomila jednu nožičku, vyšťourala z ní maso a souhlasně pokývala hlavou. Hotovo. Uložila na nahřátý talíř, přilila jakousi načervenalou omáčku /asi rajčatovou/ a talíř dala do nějakého vyhřívaného prostoru.
A aby toho nebylo dost, vzala do ruky onu před chvíli zabitou langustu, která čekala na přípravu, položila ji na prkénko, nožem podélně rozkrojila a vyndala z ní cosi, co připomínalo vnitřnosti. Jenom ji opláchla, útěrkou osušila a vyválela v mouce. Na pekáči se rozpalovalo máslo s olejem. Když začalo prskat, ocitla se rozkrojená, osolená a jakousi zelení posypaná langusta na pekáči. Co se s ní dělo dál už nevím. Číšník vzal tu první, uvařenou langustu a odvedl ji mně ke stolu. Zvládl jsem ji, ale následovala ještě ona opečená, tu jsem ovšem nabídl Tondovi, který nezaváhal a tvrdil, že ještě nikdy tak dobrou langustu nejedl. Tak to jsem mu určitě věřil! Doteď nevěděl určitě ani jak vypadá. Tak vidíte, i takový dárek jsem dostal k padesátinám.

Hodovali jsme ostošest a moc si z té večeře nepamatuji. Snad jenom to, že dort, který jsem dostal jsme celý snědli i když měl rozměry tak 80x80 cm. No nebyla to sladká tečka, ale přímo balvan.Jak by také ne.
Následoval tanec, kubánské rytmy a rum s minerálkou pozvolna odkládaly přirozený ostych. V sále s námi bylo nejméně tak 50 Kubánců a Kubánek a v rámci programu byla vyhlášena soutěž v tanci a fantastickou výhru, krunýř z mořské želvy. Že se pro mne chystá další dárek jsem pochopil, když jsme na parketu zůstaly jen čtyři páry a ostatní /bylo jich nejméně 20/ byli postupně vyřazeni. Se zpoceným čelem jsem to dotáhl až do finále a k velkému nadšení všech přítomných vyhrál. Porota se za tento čin určitě červenala od ucha k uchu, ovšem vzhledem k barvě pleti se to nedalo poznat. První cenu, želví krunýř jsem nakonec v tom shonu zapomněl a tak činil potěšení tomu, kdo jej donesl na pokoj a tajně přepravil jako suvenýr do republiky. Nikdo se ovšem nepřiznal.
Zábava byla v plném proudu a já byl v jednom kole a v sevření skupiny mladých Kubánců, kteří mně prohlásili za svého compaňera. Ve dvě hodiny v noci mně začali přesvědčovat, abych společně s nimi odjel na nějaký ranč, pokud jsem dobře rozumněl, kde si ještě do rána užijeme. Před restaurací stál podobný americký veterán v pohotovostním stavu a já měl podle zvuku motoru dojem, že do něj dali motor z traktoru. Když jsem zjistil, že uvnitř je už namačkáno dvanáct Kubanců a Kubánek s díky jsem odmítl a odebral se do mé "přetopené" komnaty. Teploměr u dveří ukazoval teplotu přes třicet stupňů.
A za dva dny jsme odjeli autobusem do Camagüey a pokračovali letadlem do Havany. Žádný opočinek, za pár hodin jsme pokračovali s ČSA do Prahy bez mezipřistání a to bylo přes třináct hodin letu.

Zůstalo mnoho vzpomínek i tužeb procestovat celou oblast Karibiku, ve které se hemží jeden turistický pojem vedle druhého. Jen si to trochu proberte, proto jsem vám přiložil tuto mapku a udělejte všechno proto, aby jste mohli podobný vzpomínkový článek napsat po čase i vy. Bude to článek o zážitku na celý život.

Blogýsek: bolístka

25. ledna 2012 v 9:27 | Old Boy |  ostatní

I když už opět mohu skákat přes kaluže rozhodl jsem se vzhledem k počasí běhat spíše po internetu a protože mně chodí na e-mail spousta stesků na naše nepřízpůsobivé občany /romy/, kterým se za mých mladých let říkalo cikáni, rozhodl jsem se zapátrat po nějakých číslech, který by mně alespoň poněkud otevřely oči. A tak, když dovolíte, podělím se s vámi.
Žije jich s námi něco kolem 250 až 300 tisíc a patří k nám už odedávna. Třeba v roce 1945 jich u nás bylo přibližně 10 000 a v roce 2001 už 160 000. Protože se jejich počet zhruba za každých 14 let zdvojnásobuje, lze očekávat, že v roce 2015 překročí číslo 320 000. Nu což, populace u nás klesá jenomže ouha. Dovídám se, že se cikánské děti rodí jakýmsi "nadstandartním" způsobem dívkám poprve před 16 lety v 9 % a v 16 letech 19 % žen. A všechny narozené děti pocházejí v 30 % z příbuzenského stavu, přičemž na jednu romskou ženu připadají až 4 interrupce. V této situaci se není čemu divit, že 60% dětí, umístěných do dětských domovů jsou právě tyto děti. Pokud chodí do školy /a 56 % z nich nemá základní vzdělání/, 22 % propadá v 1. třídě, 8 % se vyučí v oboru, 2,5 % má středoškolské vzdělání a 0,8 % vysokoškolské.
To odpovídá tomu, že ne všichni cikáni jsou "nefachčenci" a žijí normálním životem jako ostatní občané, ovšem bohužel ve stínu svých nepřízpůsobivých soukmenovců. Ti jsou z 75 % nezaměstnaní převážně přes 3 roky a velká část z nich se živí nelegálním způsobem, třeba krádežemi /podíl na kriminalitě až 75 %/, prostitucí /30 % z pouličních prostitutek jsou cikánky/. Nejvíc se jich užijí v Severních Čechách /25 %/ a na Severní Moravě 21 %/. V jednom "bytě" žije v průměru cca 7 cikánů.
Dál jsem v hledání nepokračoval, protože bych musel vyjmenovat, jak stát, tedy my občané přispíváme na tento stav a už po desetiletí se situace jenom zhoršuje. Fígle jsou natolik promyšlené, že nad tím zůstáva rozum stát. Příklad, který jsem vyčetl: Mnoho cikánských dětí bere sirotčí důchod. Mladá cikánka uvede jako otce nejstaršího muže v rodině, zpravidla dědečka a ten svou brzkou smrtí umožní několika vnoučatům brát sirotčí důchod až do té doby, než dospějí a podaří se jím získat invalidní důchod. Je to vůbec pravda?
Do naší republiky se stěhuje spousta cizinců - Ukrajinci, Slováci, Vietnamci, Poláci a dokonce i Němci. Nedovedu si představit, že by tyto skupiny, jež jdou do statisíců /skoro 500 000 lidí/ by odkoukaly způsoby cikánského živobytí. A ani to podle dosavadních zkušeností nepřipadá v úvahu. Všichni jsou si vědomi toho, že uživit se lze pouze prací a také pracují a nevymlouvají se na to, že je nechce nikdo zaměstnat. Přijali zásadu, že se všem měří stejným metrem.
Původně jsem uvažoval, že budu na tuto bolístku foukat, aby tolik nebolela. No ale ať jsem špulil rty jak nejlépe to šlo, nedařilo se. Asi čekám, až se promění v opravdovou bolest, čímž vlastně kopíruji postoj našich vládních činitelů k rozlousknutí tohoto tvrdého oříšku.

Sedmý nový div světa

22. ledna 2012 v 6:12 | Old Boy |  cestování

Byli jste někdy v Rio de Janeiru? Možná ano, ale já ne. Stojí tu už od roku 1931, kdy bylo sté výročí nezávislé Brazilie. Dlouho, předlouho se pyšnila přívlastkem nejvyšší socha Krista na zeměkouli a bylo proč.Na vrcholu kopce Corcovado, kde si můžete vyjet po železnici, byla socha vybudována z železobetonu, je dílem francouzského sochaře Paula Landowského, vysoká 30 m a váží 1145 tun. Prvenství jí však vydrželo pouze do roku 1994, kdy bylo překonáno monumentem Kristus svornosti v bolivijské Cochabambě.

Ta je údajně najvyšší sochou Krista i když jsou dohady, kterému monumentu vlastně toto prvenství patří. Zřejmě všechny sochy mají výšku kolem 33 m, což symbolizuje věk Krista. O Cochabambě jsem nikdy neslyšel, až právě tato socha mně k tomuto městu dovedla. Přezdívají mu také "Město věčného jara" nebo "Město zahrad." Na naše poměry leží vysoko nad mořem /2550 m / a z města k němu vede 1399 schodů nebo lze použít lanovku.
O tomto třetím největším městě v Bolivii by se dala napsat spousta zajímavostí. Potvrdil mně to můj kamarád, který v minulém roce dokončil návštěvu všech tří největších soch Krista na světě. V duchu mě napadl příměr, že to byla jakási obdoba cest muslimů do Mekky v podání pravověrného katolíka. Muselo jej to stát spoustu peněz, no byl velmi spokojený. V Cochabambě se prošel po náměstí "Plaza de 14 de Septiembre", dopřál si levný stejk s přílohou kukuřice a hranolků, ochutnal mistní alkoholický nápoj Cocha Cochabambina, vyrobený z kukuřice a pak se vydal na horu nad městem, kde stojí Kristova socha. Kabinkou lanovky to bylo snadné a cesta dolů, vroubená pestrou florou spolu s výhledem na město prý dodala celé návštěvě místa ten správný říz . Bohužel se mně nepodařilo od něj získat fotografie z jednoho prostého důvodu. Žádné nepořídil.

Tady je třetí monumentální socha, která soupeří o prvenství. Je nejmladší, protože byla dokončena v roce 2010 v polském městečku 'Swiebodzin v Lubelském vojvodství. Město si od ní slibuje, že se stane významným poutním místem a přiláká spoustu turistů. Její rozměry se mnoho neliší od sochy v Rio de Janeiru nebo v Cochabambě, je ovšem od nás nejblíže a to si právě pochvaloval můj kamarád, který vloni byl v 'Swiebodzinu už dvakrát a prohlásil, že má v plánu navštívit další sochy Krista, i když jsou menší. Prozradil, že jedna z nich je na portugalském ostrově Madeira, mysu Garajau už od roku 1927 a měří dvacet metrů. A co mně překvapilo, věrná kopie sochy z brazilského Rio de Janeira stojí i na Slovensku v obci Klin. Má sice pouze deset metrů, ale zato je od nás coby kamenem dohodil. A tak možná využijete této informace k příležitostné nebo naplánované návštěvě.
Obec Klin leží kousek od Oravské přehrady a místo samo i jeho okolí je turisticky velmi zajímavé včetně možnosti navštívit Polsko. Sochu včetně modlícího se papeže Jana Pavla II nechal na své vlastní náklady postavit jeden slovenský podnikatel a místo se stalo konání častých církevních obřadů.
Onen sedmý nový div světa patří asi městečku 'Swiebodzin, jednak proto, že je socha Krista opravdu největší a také proto, že je vlastně nejmladší. Můj kamarád bude zřejmě dále putovat po sochách a monumentech tohoto druhu a určitě jich ve světě najde ještě spoustu, i když svou veiikostí neohrozí ty, které už viděl a které jsem na této stránce představil. Lidé mají různé koníčky a je to dobře.
























"

Expedice oksroN: na chvostu Evropy

18. ledna 2012 v 10:51 | Old Boy |  cestování
Na nejsevernějším místě Evropy, Nordkappu, jsme byli už v roce 2002 /Expedice oksroN a Nordkapp/ ale jen jako, protože nás mlha odradila od návštěvy tohoto místa a my odjeli s předsevzetím, že se tam ještě jednou a se vší parádou podíváme.
Cestou z Karasjoku pilně vybíjím komáry v autě, kteří nalétali do auta při poslední zastávce. Letos se jich urodilo bohatě a přirovnat je k létajícím upírům je myslím na místě. Projeli jsme Lakselv, kolem nějž protéká řeka stejného jména a na naše poměry vesnice má svoje letiště, jedno ze čtyřiceti dvou, která jsou rozeseta po celém Norsku. Není se čemu divit zvláště tady na severu. Železnice skončila v Bodo a dále na sever po vlastních kolech nebo po vlastních nohách. Letadlo je ovšem rychlejší.
Za 800 NOK pronajímáme chatu s perfektním vybavením a dáváme si leháro 12 hodin v kuse. A ráno je slunečno, 10 stupňů Celsia, dobrá nálada a očekávání, jaké to bude na Nordkappu. Vyjde to tentokrát s počasím? Uvidíme. Prozatím cedule avizuje ještě 20 km k cíli, teplota spadla o pět stupňů a po obloze se honí mraky a občas vysvitne slunce.




Už před půlhodinou jsem otevřel blok a zapsal na novou stránku datum 6.7.2011. To jsme ještě neprojeli podmořský tunel v hloubce až 210 m a dlouhý 6800 m. Po pravici jsme mohli sledovat porsangerský fjord a já dal k dobru vyprávění o skupině rybářů, mých přátel, kteří už několik let jezdí na ryby až do tohoto fjordu a mohou se pochlubit kapitálními úlovky. A nejen to. Zúčastnili se i některých mistních slavností a parážky sobů, jejichž maso bylo určeno ke konzumaci a kosti, paroží, kopýtka atd. posloužily k výrobě rozličných předmětů, především určeným k prodeji turistům.
















Než jsme dojeli k cíli, udělali jsme ještě krátkou zastávku na jednom ze zálivů fjordu. Typický a pohledný kout krajiny. Jak asi vypadá v zimě? No třeba dnes je tu skoro jako u nás, denní teplota kolem jednoho stupně Celsia, podmračeno, ale o množství sněhu nic nevím.












Marian ukazuje všem, že jsme tu. Auta zůstala na parkovišti, mastné vstupné v pokladně při vstupu a tak se můžeme bez problemu pohybovat po nordkappském mysu. Právě stojíme před vstupní halou, za níž je pověstný globus, symbol Nordkappu.














Halou jsme doslova proběhli, abychom užuž byli u globusu. Proč asi. No přece kvůli společné fotce, která má sloužit jako důkaz naší návštěvy tady.










Tady ji máte. Když ji Marian zblejskl, šef prolistoval leták, abychom věděli, co všechno můžeme vidět. Tak mu nahlédněme přes rameno. Na 924 km
čtverečních tohoto mysu můžeme najít ocelový globus, monument, pamětní kámen Oskara II, kinosál s programem o Nordkappu a přírodě Norska, expozici Děti Země, panoramatickou halu, kapli, The Royal Nordh Capa Club a můžete se projít i podzemním spojovacím tunelem, který vás nasměruje k vyhlídce na Barentsovo moře. Cetou narazíte na malinké thajské muzeum, jehož vybudování podpořil thajský král Chulalongkom jako památku na jeho návštěvu v roce 1907. Samozřejmě tu najdete všechny běžné služby včetně pošty, která svým umístěním patří mezi rarity v Evropě.

Venku je silný vítr a tak je nejlépe pozorovat mys z teploučka v hale. Před chvílí jsme si přečetli, že sáamsky se Nordkapp jmenuje Davvenjárga a okolní moře je vlastně rozhraním několika moří, Norského, Barentsova, časti Atlantického oceánu a Severního ledového oceánu. No a na Severní pól? Jenom cca 2000 km. Silnice na mys byla dokončena teprve v roce 1956 a přispěl k tomu už zmíněný podmořský tunel. Z mysu je krásný pohled na půlnoční slunce, to tenkrát, když jste tu v červnu nebo červenci a nezradí vás počasí, polární záři jako na dlani uvidíte ovšem v zimních měsících.












Moře je kupodivu klidné a vítr snesitelný. A tak ještě jednou vypadneme na plochu, abychom si prohlédli další zajímavosti včetně tohoto výhledu na Barentsovo moře.


















Toto sousoší vytvořily děti z několika zemí světa a symbolizují spolupráci, přátelství, naději a štěstí všech dětí světa.











Byla by škoda nezastavit se u nenápadného monomuntu Northkallot, nazývaného cestou půlnočního slunce. Byl vytvořen přispěním pěti švédských, jednoho finského a šesti norských správmích orgánů a postaven z dvanácti drůhů kamene, dovezeného z uvedených dvanácti míst. Obrázek svědčí o tom, že to dnes na opalování, jako ostatně kdykoliv jindy, rozhodně není.
A co takhle stát se členem The Royal North Cape Clubu. Má už 42000 členů a podmínku členství, navštívit alespoň jednou toto místo, možná splníte. My ji splnili, ale přihlásit se do něj nám jaksi ušlo. A tak nemůžeme v budoucnosti využít doživotní bezplatný vstup na Nordkapp a využít na něm prostor, určených pro členy klubu. Nebyli jsme v nich a tak vás nepotěším více informacemi.

Tady, už v hale, je zajímavé vyobrazení závisloti času na viditelnosti. Chvíli jsme museli přemýšlet a nakonec se zadařilo. Doufám, že i vám se tomu podaří přijít na kloub.
V hale se Milan popasoval s právě přišedšími Trolly a srovnání pro něj dopadlo celkem příznivě. Při trošce mejkapu a změny oblečení by mohl směle konkurovat.





Tady ovšem dobrá rada nad zlato. Trollí potěr s bujnou hřívou na hlavě odolá jakékoliv konkurenci z naší strany a vlastně se nabízí ke koupení jako připomínka, že žil a byl k vidění na Nordkappu.













Restaurace na konci tunelu byla úplně prázdná, jen připravené stolování pro nějakou výpravu připomínalo, že se tu bude něco dít. My jenom prošli na terasu a sytili se nekonečností Bárentsova moře.














No a zbylo si při zpáteční cestě tunelem prohlédnout výjevy z života námořníků a cestovatelů v dávné minulosti.















A jak to bylo dál? Jako obvykle. Prohlídka nám trvala tak čtyři hodina a vytrávilo nám dokonale. A čekala nás další cesta, tentokrát již zpět na jih. Jedna noc v kempu v městě Alta a zítra přes Narvik do našeho mateřského kempu v Kjellingu.

Kouzlo časů minulých: v náručí Santa Lucii

17. ledna 2012 v 17:20 | Old Boy

Do autobusu jsme se vešli bez problémů a včetně dvou průvodců nás bylo třicet sedm. Od Karibiku jedeme natěšeni na další destinaci u pobřeží Atlantiku, známou rekreační oblastí Santa Lucia. Je zajímavé, že si mnohdy nevzpomenu, jak se jmenuje soused, ale vzpomínky na zážitky na Kubě se mně vybavují jako na plátně kina.

Cesta trvala dva dny, protože jsme na ní zastavili v jednom z nejstarších měst na Kubě, v Trinidadu. Přímo dýchalo

starobylostí, vždyť bylo založeno v roce 1513 a krátce nato se stalo "odrazovým můstkem" pro Cortézovy vyboje do Mexika. Prosperita města a jeho obyvatel byla na vrcholu v 18.století, kdy začal v této oblasti cukrovarnický rozkvět a město se stalo jedním z nejbohatších na Kubě. Prohlédli jsme je ve tříhodinové zastávce a pokračovali do vnitrozemí. V jarní krajině se blížil konec období sucha a stromy a keře nádherně kvetly. Porosty trávy včak ještě neobrazily a pastviny hýřily nahnědlou barvou. Trochu zeleně jim dodávaly palmičky, které se z navátých semen uchytily. Pastviny byly jimi přímo posety, protože pro dobytek byly příliš tvrdé a tak čekaly na dobu, kdy přijde majitel a vyseká je, aby nebránily růstu trávy. Raritou ovšem bylo, že ohrazení pastvin bylo provedeno kůly, které pocházely z vedlejšího lesa a některé vzhledem k ideálním podmínkám pustily kořínky a začaly růst. Kravám, které se popásaly na uschlé trávě bylo možno počítat žebra a smutně se poohlížely na vedlejší pole, kde rostla třímetrová cukrová třtina. A tak jsme ji viděli poprve naživo.

Sami vidíte, že má mohutný vzrůst. Z její hmoty hmoty lze vyrobit až dvacet procent vonícího cukru. Ano, třtinový cukr voní. Kupte si někdy půlkilo na ochutnání a dáte mně za pravdu.

Vyrobit ze třtiny cukr není jen tak. Sklizená třtina musí být do 24 hodin zpracována, jinak se zkazí. A tak je sklizeň doslova závodem z časem, aby nic nepřišlo zkrátka.

Tak si vzpomínám, že když jsem byl na Kubě podruhé, prodávali na ulici ve městě Pinar del Rio čistou šťávu z cukrová třtiny, kterou před vašima očima rozdrtili, slisovali a vylisovanou šťávu vám ve skleničce servírovali. Protože nechyběly kousky ledu, byla to osvěžující sladká voda a prodavač přidal ještě kytici květů z právě kvetoucího stromu.

Myslím ovšem, že nastal vhodný čas, abych vám podstrčil mapu Kuby, abyste se mohli trochu zorientovat.

Tak to vidíte. Samé pamlsky. Bahymy, Jamaica, Haiti, Kaymanské ostrovy a uprostřed Kuba. A když si mapku poněkud zvětšíte snadno se dopátráte, jak jsme prozatím po Kubě putovali. A bude snadné najít město Florida, ve kterém je velký cukrovar a které nás hostilo jednu noc při cestě na Santa Lucii. No a přidám jednu příhodu, typickou pro moji zvídavost, pokud se přírody týče. Z kamarádem jsme z hotelu vyklouzli jen co to bylo možné a vydali se na okraj města, kde jsme usoudili podle náznaků, že jsme v zahrádkářské kolonii. To proto, že kousky půdy byly "oploceny" změtí drátů, špagátů a kolíků a uvnitř "hájemství" bylo vidět rajčata, papriky, mrkev, melouny, dýně a jinou zeleninu. Na jednom "oplocení" visel k zemi šlahoun uschlé rostliny a na něm spousta velkých, trnitých, zahnědlých lusků. V očích se mně zajiskřilo. To budou semínka jako dělaná pro moje budoucí pěstování ve skleníčku doma. A oběma rukama jsem začal lusky trhat. Podařilo se utrhnout pouze do každé ruky jeden. Tělem mě proběhla ostrá bolest a ruce byly okamžitě jako v jednom ohni. Na trnech lusků byl zřejmě nějaký jed, který tento malér způsobil. Svědění rukou bylo natolik nesnesitelné, že jsme se okamžitě vrátili do hotelu a já setrval s rukama pod studenou vodou nejméně půl hodiny. Do večera svědění vydrželo a pak se postupně ztratilo a tak jsme příští den ráno v pohodě vystartovali na cestu k Santa Lucii.

Uvítání vidíte sami. Ředitel kempu, kde jsme se měli ubytovat si vzal na pomoc partu muzikantů, ti neváhali a spustili Quantanameru, několik Kubánců z personálu vyzvalo naše slečny a paní k tanci a první kroky na Santa Lucii byly v rytmu salsy.

Zanedlouho jsme byli ubytováni v pokojích pro dva s jednoduchým zařízením a ledničkou, ve které byla možnost se samouosloužit minerálkou, rumem nebo smlsnout na sušenkách a sušeném ovoci. Když jsme poprve vyšli směrem k pláži, údajně dlouhé 13 km čekalo nás veliké překvapení. Na větvích stromů visely na provázcích veliké škeble které při bližším ohledání byly totožné s tou, kterou jsem vyměnil za trenýrky na pláži u Cienfuegos. Visely jich tu za hlavu desítky a někteří turisté již pracovali na jejich úpravě.

Jak jsme zjistili, postup byl následující. Bylo nutno vstoupit z pláže do moře, nohama vyhmátnout škebli, což byla snadné vzhledem k tomu, že jich tam bylo nepočítaně, vyndat ji z vody, povytáhnout z otvoru jakousi hlavičku a uvázat ji na provázek a pak provázek uvázat na strom. Ze škeble za pár hodin díky hmotnosti se živá část škeble vytáhla natolik, že ji bylo možno uřezat a začít s čištěním.

Já si ovšem užíval jinak. Za střediskem byla jakási polodžungle, na okraji rostly banány a když jsem se odvážil pár kroků dovnitř, zjistil jsem, že tam v ohradě chovají prasata a krmí je zbytky z restaurace, která sloužila návštěvníkům střediska. Nijak mně to nepřekvapilo, protože cestou z Trinidadu jsme se s autobusem vyhýbali spoustě volně žijících prasat, které se po vesnicích pohybovaly jen tak bez dozoru. Protože krmení bylo zřejmě problematické, dožívaly se dlohého věku, prý až pět, šest let než dorostly a jejich vzrůst dosáhl porážkové hmotnosti. Vepřovou jsem si dal v restauraci jenom jednou přesto, že jsem měl ještě všech dvaatřicet svých zubů. Utrhl jsem pár nažloutlých banánů, které byly poloviční něž ty, které jsme před vánocemi vystáli ve frontě doma a vydal se k obědu. Odpoledne jsme vyrazili na výlet lodí na malý ostrov.

Vydrželi jsme tam až do večera a moře i jeho okolí bylo natolik fascinující, že mnozí zapomněli hlídat čas, po který se pohybovali s holým tělem na slunci. Později nám vysvětlili, že opalovat se je možno jen krátkou dobu a s přestávkami a použitím opalovacího krému, jinak že dojde k popáleninám. Bylo to ovšem už nošení dříví do lesa. Kolega Mirek byl tak zaujat lovením krabů a škeblí, že pochopil nebezpečí až když jej začaly záda pálit. To ovšem bylo už pozdě a další tři dny úpěl a připadal si jako had, který svléká kůži.

Někteří využili nabídky a udělali si projížďku na koni podél pobřeží. Ostatní se věnovali šnorchlování a potulování po okolí. Ještě jsem vám neřekl, že Santa Lucia a její okolí je světově proslulé středisko potápění a šnorchlování. Zasloužil s o to 14 kilometrů dlouhý neporušený korálový útes s průzračně čistou vodou, barevnou mořskou faunou a potopenými vraky lodí. Co do velikosti jej na světě překonal pouze Velký bariérový útes v Austrálii.

A s večerem se rozlila po pobřeží i krajině okolo oranž a bylo třeba nasednout na člun a nechat se zavézt k večeři. A kdy že je ta očekávaná událost? Až zítra večer, tak že dnes se dobře vyspat pod pouhým prostěradlem a se spoustou zážitků v hlavě. Santa Lucia překvalipa, okouzlila a nelze na ni zapomenout. Zakousla se do paměti jako ty nejvýznamnější události života a nepohnete s ní ať děláte co děláte. To mně můžete věřit a možná že i mnohý z vás už chodí s takovým zážitkem v hlavě.


U3V: z opery do opery

16. ledna 2012 v 7:50 | Old Boy |  ostatní
Kdo se dal na vojnu musí bojovat. Na naší Univerzitě třetího věku to celkově neplatí. Studenti se už do zrcadla moc nedívají a když už se do něčeho pustí, tak to dotáhnou do konce. Nikdo je ke studiu nenutil a dokonce si je musí zaplatit. Proto se také není čemu divit, že účast na přednáškách je skoro stoprocentní a pozornost při nich soustředěná. Přednáška v minulém týdnu, která se zabývala životem a dílem nejznámějšího představitele romantismu v hudbě 19. století Richarda Wágnera byla už předposlední před ukončením semestru. Napětí stouplo natolik, že přednášející si toho všiml a předem nás seznámil, jak bude probíhat přednáška poslední a současné započtení získaných znalostí do indexu.
"Myslím, že jsme tématu romantismu zůstali hodně dlužni a proto příští přednášku rozdělíme na dvě poloviny. V té první dokončíme to, co jsme dosud nestihli a v té druhé vám zapíši do indexu absolvování přednášek. Zkoušet nebudu. Bylo by to ostatně trapné ve vašich letech, vždyť i třicetiletí se dnes ke zkoušení vyjadřují jako k zasahování do jejich práv. A tak si uděláme společný pohovor formou diskuse a myslím, že se nemýlím, když předem říkám, že jste všichni uspěli."
Perfektní. Na tvářích nás všech vystřídal napětí souhlasný úsměv a tak jsme poslouchali přednášku o mistru Wágnerovi v pohodě a se zaujetím.

Skladatele vám představuji na velké fotce. Vždyť je to pokud se týká operní hudby opravdový velikán. A ženy, které si prohlédnou jeho tvář možná pochopí, jak se mu podařilo za jeho života žít s mnoha ženami a dokonce i odlouděnými jeho dobrým přátelům.
Rozhodně zde nechci uvádět podrobnosti z jeho života, ty je možno jednoduše najít na internetu nebo v literatuře, ale možná nejznámější a také nejkontraverzější je jeho antisemitský postoj, který jej v Německu vynesl zejména v období Druhé říše na ikonu antisemitského tažení. Monumentálnost jeho díla se projevuje zejména v rozsahu jeho především operních skladeb, které svojí délkou a rozsáhlostí překonávají všechna dosud obvyklá kriteria a spolu s jejich každoroční interpretací na festivalu v Bayereuthu je Wágner považován za předního představitele hudebního romantismu.
Dost suchých slov o díle tohoto německého hudebního skladatele. Připomeňmě jen nejznámější opery, mezi které určitě patří Bludný Holanďan, Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, Lohengrin a čtyřdílný Prsten Nibelungů a pokud chceme, mrkněme na Wikipedii.
Možná se zeptáte na moje pocity z přednášky, kdy jsem vlastně poslouchal to o čem jsem mnohokrát slyšel, nicméně věnoval tomu jen okrajovou pozornost, jako ostatně operám vůbec. Kolik jsem jich viděl? Daly by se spočítat na prstech jedné ruky a to bych mohl některý prst ještě schovat v dlani. Hudební barbar? Nikoliv myslím si já, jen mně tato forma nesedí a jiné formy jako jazz a folklor doslova miluji. Nabízí se ještě opereta nebo muzikál. Prosím, nic proti tomu, ale ani zde nejsem silný v kramflekách a tak si s chutí pustím Louise Armstronga nebo cimbálovou muziku Slávka Volavého. Příště už otočíme poslední list tohoto přednáškového cyklu a jsem zvědav, jestli se dostane do popředí zájmů norský skladatel Edvard Grieg, což je můj oblíbenec.
A protože mám tušení, že o něm na poslední přednášce nepadne ani slovo i když patří mezi romantické skladatele a je považován za nejvýznamnějšího norského skladatele vůbec, přiblížím vám jej alespoň několika větami. Narodil se v roce 1843 a zemřel v roce 1907. Skoro celý život prožil v Bergenu. Na klavír jej naučila hrát matka, profesionální učitelka hudby a v rodině se scházela hudbymilovná společnost a tak se Grieg seznámil už v ranném ládí s hudbou Mozarta a Chopina. Studoval na konzervatoři v Lipsku a později u dánského skladatele Nielse W. Gadeho. Později spolupracoval s norským dramatikem Henrikem Ibsenem pro jehož hry Ráno nebo Ve sluji Krále hor napsal svitu opatřil scénickou hudbou. Psal drobné, intimní a komorní skladby pro dobrou náladu, které hýřily zamilovaností, pohodou a klidem. A právě proto se mně tak líbí a pokud Griegovo dílo neznáte určitě si je přehrajte, najdete je určitě v každé vězší knihovně. Budete překvapeni a okouzleni, protože Grieg byl také okouzlen přírodou a věnoval jí ve svých skladbách mnoho místa. Celý svůj tvůrčí život se držel norských národních tradic a čerpal z norské lidové hudby, což je pro mne velmi sympatické. Přestože nevytvořil žádné rozsáhlé dílo jako na příklad operu nebo symfonii, v oblasti drobných prací komorní hudby představuje výjimečný přínos.
A tak jsem si přihřál vlastní polívčičku a doufám, že pokud ji ochutnáte, určitě mně poděkujete.

Oko za oko.

15. ledna 2012 v 11:21 | Old Boy |  ostatní
No kdo jen trochu četl a čte, s pojmem pomsta anebo také oko za oko se setkál mnohokrát. Já také. Tak třeba hrabě Monte Christo, kterého na stránky nesčíslněkrát vydané knihy přivedl Alexander Dumas st. a tento román se stal po Třech mušketýrech druhým jeho nejslavnějším z Hugova díla.

Vyprávět děj románu, mnohokrát zpracovaným významnými světovými režiséry a obsazenými předními hereckými hvězdami, by bylo nošením dříví do lesa. Edmond Dantés neprávem odsouzený a vězněný měl všechny důvody pro to, aby se pomstil všem, kteří toto bezpráví zapříčinili a také tak učinil. Právem nebo neprávem?









Pomsta fašistického Německa za atentát na Reinharda Heydricha byla pomstou násobenou stovkami mrtvých a dočasným vyhlazením Lidic. Ta rozhodně nepatří do kategorie "Oko za oko."









Pomsta může být i dědičná. V sousedním paneláku žijí manželé, on 72 a jeho žena 68 let. Žije s nimi i devadesátiletá matka ženy a je už ve vemi špatném zdravotním stavu. Sama se neobslouží, převážně leží a dělá pod sebe, je skoro hluchá, nic jí nechutná a je s ní zřejmě fůra práce. Často se z bytu ozýval křik a pláč a tak paní ze sousedního bytu našla odvahu, zaklepala a zeptala se domácí paní, jestli nemá nějaké problémy /měla na mysli manželské hádky a pod./ Odpověď paní ji přímo uzemnila: "Občas zbiju matku, protože to už s ní dál nejde a tak huláka a vříská, až si toho všimá celý dům."
"A proč to proboha děláte. To snad není možné."
"Ale je. Matka mne od malička třískala hlava nehlava a tak jí to dnes vracím." Pomsta neskutečná.

Jindy je pomsta jen jako peříčko a je ji možno brát s úsměvem. To když jistá Mona Barentsová vypráví tento příběh: "Udělala jsem strašnou chybu. Představila jsem svou nejlepší přítelkyni muži, o kterého jsem měla sama eminentní zájem. A než jsem se ohlédla, ti dva si smluvili večeři ve dvou. Poslala jsem tomu pánovi po číšníkovi ke stolu jedinou rudou růži a svou navštívenku, na které stálo: Proč chceš hrát na skřipky, když můžeš mít stradivárky? Splnilo to svůj účel - kamarádka se mnou přestala mluvit, kdežto ten muž naopak začal."

A jak vlastně pomsta chutná? V prvopočátku je sladká a časem hořkne a hořkne. Proto ji nemusím. Pokud ji chcete vychutnat v cizině, pak doporučuji Egypt a nejlépe Hurghadu nebo Tabu. Říkají jí faraonova pomsta a myslím, že vám chutnat rozhodně nebude.

Hlavolam: danaj - řešení

14. ledna 2012 v 8:06 | Old Boy |  ostatní
Ani jsem se nenadál a úplně správné řešení bylo na světě. Poslal je komentátorský rutinér nar. soc. a nejlépe bude, když vám jeho řešení předložím na tácku s jeho kopií:


[1] nar.soc. | 89-190-46-190.cust.selfnet.cz (89.190.46.190) | Středa v 16:18
"Bojím se Danaů i když nechávají dary", komentoval jeden nedůvěřivý Trójan, když po mnohaletém dobývání Troje, Řekové odpluli a ponechali před hradbami velkého dřevěného "trojského koně". Trójané rozbourali hradbu, aby mohli vtáhnout koně do města. Podle pověsti měl sýček pravdu, v obrovitém koni (přeneseně danajském daru ) se schovávali válečníci,v nočním přepadu otevřeli bránu a řecké vojsko vtrhlo do města.
No a je to.