Leden 2012

Cedník, vezírka, čeřen a síť

29. ledna 2012 v 8:43 | Old Boy |  ostatní
Kdysi jsem byl vášnivým rybářem a místo u své mladé ženy a batolících se synů jsem často vysedával u rybníka a krmil kapry vařenými bramborami, kukuřicí případně ztvrdlým chlebem. Občas jsem byl pozván, abych se zúčastnil lovu do sítě, který měl jediný cíl: snadno a rychle nachytat hodně ryb, připravit je o život a pak usmažit v trojobalu nebo ugrilovat se spoustou koření a zeleniny.
Uběhlo mnoho let a vznikl veliký informační rybník, ze kterého se začaly lovit malé rybičky, ukládané do vezírek. Lov se dařil natolik, že rybáři zkusili lovit do čeřenu a výsledek byl stejný. A tak se stalo, že i čeřeny byly svou velikostí malé, protože k malým rybkám se přidaly i větší ryby a tak přišla k užitku síť, nejdříve jedna, pak druhá, třetí a kdoví kolik jich nakonec bude. Facebook, Google+,Myspace, Twitter, Linkedin a abychom se vyrovnali světu, najdete u nás ovšem jen malé cedníčky s názvem Lidé.cz, Spolužáci.cz nebo Líbím se ti.cz. A objevil se název sociální síť.
Tak jsem tam také vplul a to hned do té největší a nejvíc nacpané. Snažil jsem se přidržet hned u vstupu, ale proud dalších a dalších zvědavců mně dotlačil málem až do středu shluku a ten vypadá asi takto:
Hýří všemi barvami, nabízí různé velikosti a tvary, provokuje i rozdává naději. Rozhlédl jsem se kolem sebe a hleďme. Jeden vnuk, druhý vnuk, vnučka, třetí vnuk, čtvrtý vnuk, spolužák z fakulty, přítelkyně mé přítelkyně, farář, televize, časopisy ...... A všichni se mrskají, cákají kolem sebe a tahají mě za ruku. Oči mně lezou z důlků. Pokouším se plavat, ale moc mně to nejde. Prostoru je dost, ale není vidět cíl. Nakonec to přece jenom bylo k něčemu. Doplaval jsem až na okraj sítě a začal hledal oko, kterým bych se protáhl ze sitě ven. Všechna jsou stejná a pasovaná na ty nejštíhlejší. A hledat prasklinu v síti je asi běh na dlouhou trať. A tak sebou občas také mrsknu, hodím okem po přátelích, kterých jsem pár potvrdil, odplivnu si při některých komentářích a napadá mě, že na tento galimatyáš nemám čas ani chuť. Co dělat?
Jednoduché. Mrtvého brouka, ten se už utopit nemůže a śíť mu nevadí. Mně ano. A přesto plavu ani nevím jak a mohu se kdykoliv pochlubit, že jsem na Facebooku.

Hlavolam: Habaděj halabala

28. ledna 2012 v 9:29 | Old Boy |  ostatní

Určitě mně dáte za pravdu, zvláště vy, kteří občas klepnete nějaký ten článek, že témat pro ně není nikdy habaděj. Ať jste sebevětší číman, máte svůj kumbál bez rámusu a věcí, poházených jen tak halabala, nemůže o vás leckdo tvrdit, že jste halama nebo holomek. Ani jsem se nenadál a téma je tu. Několik málem už zapomenutých, ale stále krásně znějících českých slov, které jen tak zapomenout by byla velká škoda. A tak je poházíme halaba po tomto článku a třeba nás i pobaví.
Dobrý voják Švejk, pokud pozorně přečtete známý dialog praví, že... "V takovém arestantském voze je místa habaděj....". Nepodařilo se mně najít, ve kterém okamžiku a komu tuto svoji zkušenost vyprávěl. Mohl to být nenažranec Baloun, feldkurát Katz, poručík Lukáš nebo sapér Vodička. A když jsme narazili na slovo sapér vsadím se, že neznáte jeho význam. I já jsem tápal, ale už vím, že to byl voják ženijního vojska nebo chcete-li, zákopník. Ovšem Švejk nebyl žádný halama ani holomek, na to byl příliš malý a podsaditý. Byl spíše pravidelný návštěvník haluzny "U kalicha" a vycházel dobrovolně vstříc tajnému policistovi Bretschneiderovi. A jestli patříte k jeho přátelům, a mnozí tvrdí že je to skoro každý Čech, pak pro vás nebude problém trochu zalovit v rybníčku vaší paměti a odpovědět na těchto deset otázek. Správné odpovědi jsem zařadil na konec článku.


b/ upil se k smrti
c/ zemřel na frontě

2.Proč dal Palivec obraz císaře pána na půdu?
3. Kvůli čemu byl Švejk zatčen v Budapešti?
4. Čím byl původním povoláním žrout Baloun?
5. Proč přišel feldkurát Katz o svého sluhu Švejka?
6. Jak se jmenoval sluha poručíka Duba?
7. Za koho považovali Švejka v Putimi?
8. Čím se Švejk dříve živil?
9. V regimentu jakého čísla sloužil Švejk za 1. světové války?
10. Na kolik dílů jsou Osudy dobrého vojáka Švejka rozděleny?


Tento snímek je to pohodový, ba přímo laskavý. Tatínek se hraje s miminkem a jeden druhému se chlubí klaunským nosem neobvyklého tvaru. Jistě dá trochu přemýšlení, který známý fotograf je autorem tohoto milého snímku, který nijak neprovokuje, je vtipný a v autorově díle velmi neobvyklý. Očekávám, že uhádnete a pochlubíte se. Nápověda: autor není halama, ale spíše holomek.


Nemám nic kloudného na práci a tak jsem sáhl i po následujícím a velmi aktuálním snímku z Norska, kde jak víme, v severní části je polární noc a je zajímavé, jaká oblaka se objevily v tomto nad hlavami obyvatel vesnice Birtavarre.
Tato vesnice leží hodně na severu a ti, kteří projíždějí směrem na sever po E 6 ji určitě projedou. Ovšem tyhlety mraky zřejmě neuvidí, protože noci jsou tam v létě bílé a v zimě tam dávají lišky dobrou noc. Jsme v oblasti Tromso a právě v tomto městě jsme svého času viděli spoustu takovýchto oblaků v kině a vydaly svou barevností a vyjímečností film na víc než 15 minut.
Už jste je někdy viděli?


Následující snímek věstí brzkou budoucnost a přitáhne k obrazovkám mnohé z nás. Je to symbol, nebo propagace, figurka nebo součást něčeho? Pro toho, kdo už někde tuto postavičku zahlédl, nebude uhodnout její využití žádný problém.
A možná sportovní celebrita na procházce kolem věže Big Ben sáhne do kapsy....A už to určitě víte a když vám ještě napovím, že se figurky už narodily a bude o ně největší zájem kolem letošního konce července, není co řešit.
Ovšem je tu ještě jeden zádrhel. K čemu ten skoro šestiúhelník, obehnaný davem lidí a stafáží vyšňořených Číňanů je? Je to hra, oslava nebo jen tak obyčejná zábavná revue?







Je čas přeložit ono habaděj halabala. Odpovídá tomu tento článek. Nakupil jsem několik zajímavostí s otazníkem jen tak cikcak, bez ladu a skladu. A pokud jsem vás pobavil, nebylo těch pár hodin vysedávání u počítače v tom mém kumbálu zbytečných.



















Kouzlo časů minulých: padesátka

26. ledna 2012 v 9:24 | Old Boy |  vzpomínky
Tak na tomto prachmizerném snímku jsem já se svým přítelem Tondou a v pozadí personál hotelu na Santa Lucii. Už jsem dostal kytici a personál čeká na pokyn k vypuknutí oslavy. Čeho? Bylo mě rovných padesát a tak ředitel hotelu uspořádal slavnostní večer s kyticí a dortem /je to ona bílá plocha před námi na stole/ s plnou parádou včetně hudby, kubánského rumu a tanečnic doprovázených spoustou Kubánců a ti všichni vytvořili bouřlivé prostředí, ve kterém jsem si připadal jako Al Capone při jednom z jeho proslavených večírků.
Pravda, trochu mě hrýzalo svědomí, protože jsem neslavil doma, za což jsem si vysloužil od mé ženy trest, který se projevoval tím, že dva měsíce se mnou nehovořila od pasu nahoru. Dalo se to přežít zvláště proto, že vzpomínky na onen večer byly nezapomenutelné. Spousta gratulací od členů naší skupiny i od přítomných Kubánců, drobné dárky, spousta květin a hostina, která se jen tak nevidí. Podruhé v životě jsem se potýkal s langustou a věřte, nevěřte byl to zase horor. Chutnala výborně to je pravda a dával jsem to také najevo. Číšník si toho povšiml a domníval se, že bych zvládl ještě jednu a jako dárek mně nabídl, abych se v kuchyni podíval, jak se langusta připravuje. Sníst druhou langustu nebyl žádný problém, protože má maso jenom v ocase a maličko v nožkách. A tak jsem souhlasil.
V kuchyni bylo jako v úle a číšník mně zavedl do rohu ke kádi, ve které plavala spousta různých mořských živočichů. Zvát hosty na přípravu jídla byla zřejmě součástí prezentace restaurace a tak jsem měl o zážitek víc.
Přišla černoška a smála se od ucha k uchu. Sáhla do kádě a vylovila langustu asi 25 cm dlouhou a z šuplíku nějaký "nástroj", který se podobal mořské houbě a živou langustu očistila. Po pravdě řečeno visely z ní ještě zbytky mořských řas. A pokud se dobře vzpomínám, pokračování mělo následující vývoj. Na plotně se cosi vařilo v hrnci a černoška ponořila hlavu langusty do vařícího obsahu, ve kterém plavala zelenina, myslím že mrkev a petržel určitě. Po minutě byla langusta kaput a odložila ji na stůl. Pak vzala nějaké dřevěné kleště, strčila je do hrnce a překvapení bylo tu. Vytáhla další, ale už uvařenou langustu, která byla uvázána na nějaké vaničce. Šermovala rukama kolem ocasu langusty a já pochopil, že uvázání k vaničce mělo zabránit, aby se ocas zkroutil. Vaničku sundala, ulomila jednu nožičku, vyšťourala z ní maso a souhlasně pokývala hlavou. Hotovo. Uložila na nahřátý talíř, přilila jakousi načervenalou omáčku /asi rajčatovou/ a talíř dala do nějakého vyhřívaného prostoru.
A aby toho nebylo dost, vzala do ruky onu před chvíli zabitou langustu, která čekala na přípravu, položila ji na prkénko, nožem podélně rozkrojila a vyndala z ní cosi, co připomínalo vnitřnosti. Jenom ji opláchla, útěrkou osušila a vyválela v mouce. Na pekáči se rozpalovalo máslo s olejem. Když začalo prskat, ocitla se rozkrojená, osolená a jakousi zelení posypaná langusta na pekáči. Co se s ní dělo dál už nevím. Číšník vzal tu první, uvařenou langustu a odvedl ji mně ke stolu. Zvládl jsem ji, ale následovala ještě ona opečená, tu jsem ovšem nabídl Tondovi, který nezaváhal a tvrdil, že ještě nikdy tak dobrou langustu nejedl. Tak to jsem mu určitě věřil! Doteď nevěděl určitě ani jak vypadá. Tak vidíte, i takový dárek jsem dostal k padesátinám.

Hodovali jsme ostošest a moc si z té večeře nepamatuji. Snad jenom to, že dort, který jsem dostal jsme celý snědli i když měl rozměry tak 80x80 cm. No nebyla to sladká tečka, ale přímo balvan.Jak by také ne.
Následoval tanec, kubánské rytmy a rum s minerálkou pozvolna odkládaly přirozený ostych. V sále s námi bylo nejméně tak 50 Kubánců a Kubánek a v rámci programu byla vyhlášena soutěž v tanci a fantastickou výhru, krunýř z mořské želvy. Že se pro mne chystá další dárek jsem pochopil, když jsme na parketu zůstaly jen čtyři páry a ostatní /bylo jich nejméně 20/ byli postupně vyřazeni. Se zpoceným čelem jsem to dotáhl až do finále a k velkému nadšení všech přítomných vyhrál. Porota se za tento čin určitě červenala od ucha k uchu, ovšem vzhledem k barvě pleti se to nedalo poznat. První cenu, želví krunýř jsem nakonec v tom shonu zapomněl a tak činil potěšení tomu, kdo jej donesl na pokoj a tajně přepravil jako suvenýr do republiky. Nikdo se ovšem nepřiznal.
Zábava byla v plném proudu a já byl v jednom kole a v sevření skupiny mladých Kubánců, kteří mně prohlásili za svého compaňera. Ve dvě hodiny v noci mně začali přesvědčovat, abych společně s nimi odjel na nějaký ranč, pokud jsem dobře rozumněl, kde si ještě do rána užijeme. Před restaurací stál podobný americký veterán v pohotovostním stavu a já měl podle zvuku motoru dojem, že do něj dali motor z traktoru. Když jsem zjistil, že uvnitř je už namačkáno dvanáct Kubanců a Kubánek s díky jsem odmítl a odebral se do mé "přetopené" komnaty. Teploměr u dveří ukazoval teplotu přes třicet stupňů.
A za dva dny jsme odjeli autobusem do Camagüey a pokračovali letadlem do Havany. Žádný opočinek, za pár hodin jsme pokračovali s ČSA do Prahy bez mezipřistání a to bylo přes třináct hodin letu.

Zůstalo mnoho vzpomínek i tužeb procestovat celou oblast Karibiku, ve které se hemží jeden turistický pojem vedle druhého. Jen si to trochu proberte, proto jsem vám přiložil tuto mapku a udělejte všechno proto, aby jste mohli podobný vzpomínkový článek napsat po čase i vy. Bude to článek o zážitku na celý život.

Blogýsek: bolístka

25. ledna 2012 v 9:27 | Old Boy |  ostatní

I když už opět mohu skákat přes kaluže rozhodl jsem se vzhledem k počasí běhat spíše po internetu a protože mně chodí na e-mail spousta stesků na naše nepřízpůsobivé občany /romy/, kterým se za mých mladých let říkalo cikáni, rozhodl jsem se zapátrat po nějakých číslech, který by mně alespoň poněkud otevřely oči. A tak, když dovolíte, podělím se s vámi.
Žije jich s námi něco kolem 250 až 300 tisíc a patří k nám už odedávna. Třeba v roce 1945 jich u nás bylo přibližně 10 000 a v roce 2001 už 160 000. Protože se jejich počet zhruba za každých 14 let zdvojnásobuje, lze očekávat, že v roce 2015 překročí číslo 320 000. Nu což, populace u nás klesá jenomže ouha. Dovídám se, že se cikánské děti rodí jakýmsi "nadstandartním" způsobem dívkám poprve před 16 lety v 9 % a v 16 letech 19 % žen. A všechny narozené děti pocházejí v 30 % z příbuzenského stavu, přičemž na jednu romskou ženu připadají až 4 interrupce. V této situaci se není čemu divit, že 60% dětí, umístěných do dětských domovů jsou právě tyto děti. Pokud chodí do školy /a 56 % z nich nemá základní vzdělání/, 22 % propadá v 1. třídě, 8 % se vyučí v oboru, 2,5 % má středoškolské vzdělání a 0,8 % vysokoškolské.
To odpovídá tomu, že ne všichni cikáni jsou "nefachčenci" a žijí normálním životem jako ostatní občané, ovšem bohužel ve stínu svých nepřízpůsobivých soukmenovců. Ti jsou z 75 % nezaměstnaní převážně přes 3 roky a velká část z nich se živí nelegálním způsobem, třeba krádežemi /podíl na kriminalitě až 75 %/, prostitucí /30 % z pouličních prostitutek jsou cikánky/. Nejvíc se jich užijí v Severních Čechách /25 %/ a na Severní Moravě 21 %/. V jednom "bytě" žije v průměru cca 7 cikánů.
Dál jsem v hledání nepokračoval, protože bych musel vyjmenovat, jak stát, tedy my občané přispíváme na tento stav a už po desetiletí se situace jenom zhoršuje. Fígle jsou natolik promyšlené, že nad tím zůstáva rozum stát. Příklad, který jsem vyčetl: Mnoho cikánských dětí bere sirotčí důchod. Mladá cikánka uvede jako otce nejstaršího muže v rodině, zpravidla dědečka a ten svou brzkou smrtí umožní několika vnoučatům brát sirotčí důchod až do té doby, než dospějí a podaří se jím získat invalidní důchod. Je to vůbec pravda?
Do naší republiky se stěhuje spousta cizinců - Ukrajinci, Slováci, Vietnamci, Poláci a dokonce i Němci. Nedovedu si představit, že by tyto skupiny, jež jdou do statisíců /skoro 500 000 lidí/ by odkoukaly způsoby cikánského živobytí. A ani to podle dosavadních zkušeností nepřipadá v úvahu. Všichni jsou si vědomi toho, že uživit se lze pouze prací a také pracují a nevymlouvají se na to, že je nechce nikdo zaměstnat. Přijali zásadu, že se všem měří stejným metrem.
Původně jsem uvažoval, že budu na tuto bolístku foukat, aby tolik nebolela. No ale ať jsem špulil rty jak nejlépe to šlo, nedařilo se. Asi čekám, až se promění v opravdovou bolest, čímž vlastně kopíruji postoj našich vládních činitelů k rozlousknutí tohoto tvrdého oříšku.

Sedmý nový div světa

22. ledna 2012 v 6:12 | Old Boy |  cestování

Byli jste někdy v Rio de Janeiru? Možná ano, ale já ne. Stojí tu už od roku 1931, kdy bylo sté výročí nezávislé Brazilie. Dlouho, předlouho se pyšnila přívlastkem nejvyšší socha Krista na zeměkouli a bylo proč.Na vrcholu kopce Corcovado, kde si můžete vyjet po železnici, byla socha vybudována z železobetonu, je dílem francouzského sochaře Paula Landowského, vysoká 30 m a váží 1145 tun. Prvenství jí však vydrželo pouze do roku 1994, kdy bylo překonáno monumentem Kristus svornosti v bolivijské Cochabambě.

Ta je údajně najvyšší sochou Krista i když jsou dohady, kterému monumentu vlastně toto prvenství patří. Zřejmě všechny sochy mají výšku kolem 33 m, což symbolizuje věk Krista. O Cochabambě jsem nikdy neslyšel, až právě tato socha mně k tomuto městu dovedla. Přezdívají mu také "Město věčného jara" nebo "Město zahrad." Na naše poměry leží vysoko nad mořem /2550 m / a z města k němu vede 1399 schodů nebo lze použít lanovku.
O tomto třetím největším městě v Bolivii by se dala napsat spousta zajímavostí. Potvrdil mně to můj kamarád, který v minulém roce dokončil návštěvu všech tří největších soch Krista na světě. V duchu mě napadl příměr, že to byla jakási obdoba cest muslimů do Mekky v podání pravověrného katolíka. Muselo jej to stát spoustu peněz, no byl velmi spokojený. V Cochabambě se prošel po náměstí "Plaza de 14 de Septiembre", dopřál si levný stejk s přílohou kukuřice a hranolků, ochutnal mistní alkoholický nápoj Cocha Cochabambina, vyrobený z kukuřice a pak se vydal na horu nad městem, kde stojí Kristova socha. Kabinkou lanovky to bylo snadné a cesta dolů, vroubená pestrou florou spolu s výhledem na město prý dodala celé návštěvě místa ten správný říz . Bohužel se mně nepodařilo od něj získat fotografie z jednoho prostého důvodu. Žádné nepořídil.

Tady je třetí monumentální socha, která soupeří o prvenství. Je nejmladší, protože byla dokončena v roce 2010 v polském městečku 'Swiebodzin v Lubelském vojvodství. Město si od ní slibuje, že se stane významným poutním místem a přiláká spoustu turistů. Její rozměry se mnoho neliší od sochy v Rio de Janeiru nebo v Cochabambě, je ovšem od nás nejblíže a to si právě pochvaloval můj kamarád, který vloni byl v 'Swiebodzinu už dvakrát a prohlásil, že má v plánu navštívit další sochy Krista, i když jsou menší. Prozradil, že jedna z nich je na portugalském ostrově Madeira, mysu Garajau už od roku 1927 a měří dvacet metrů. A co mně překvapilo, věrná kopie sochy z brazilského Rio de Janeira stojí i na Slovensku v obci Klin. Má sice pouze deset metrů, ale zato je od nás coby kamenem dohodil. A tak možná využijete této informace k příležitostné nebo naplánované návštěvě.
Obec Klin leží kousek od Oravské přehrady a místo samo i jeho okolí je turisticky velmi zajímavé včetně možnosti navštívit Polsko. Sochu včetně modlícího se papeže Jana Pavla II nechal na své vlastní náklady postavit jeden slovenský podnikatel a místo se stalo konání častých církevních obřadů.
Onen sedmý nový div světa patří asi městečku 'Swiebodzin, jednak proto, že je socha Krista opravdu největší a také proto, že je vlastně nejmladší. Můj kamarád bude zřejmě dále putovat po sochách a monumentech tohoto druhu a určitě jich ve světě najde ještě spoustu, i když svou veiikostí neohrozí ty, které už viděl a které jsem na této stránce představil. Lidé mají různé koníčky a je to dobře.
























"

Expedice oksroN: na chvostu Evropy

18. ledna 2012 v 10:51 | Old Boy |  cestování
Na nejsevernějším místě Evropy, Nordkappu, jsme byli už v roce 2002 /Expedice oksroN a Nordkapp/ ale jen jako, protože nás mlha odradila od návštěvy tohoto místa a my odjeli s předsevzetím, že se tam ještě jednou a se vší parádou podíváme.
Cestou z Karasjoku pilně vybíjím komáry v autě, kteří nalétali do auta při poslední zastávce. Letos se jich urodilo bohatě a přirovnat je k létajícím upírům je myslím na místě. Projeli jsme Lakselv, kolem nějž protéká řeka stejného jména a na naše poměry vesnice má svoje letiště, jedno ze čtyřiceti dvou, která jsou rozeseta po celém Norsku. Není se čemu divit zvláště tady na severu. Železnice skončila v Bodo a dále na sever po vlastních kolech nebo po vlastních nohách. Letadlo je ovšem rychlejší.
Za 800 NOK pronajímáme chatu s perfektním vybavením a dáváme si leháro 12 hodin v kuse. A ráno je slunečno, 10 stupňů Celsia, dobrá nálada a očekávání, jaké to bude na Nordkappu. Vyjde to tentokrát s počasím? Uvidíme. Prozatím cedule avizuje ještě 20 km k cíli, teplota spadla o pět stupňů a po obloze se honí mraky a občas vysvitne slunce.




Už před půlhodinou jsem otevřel blok a zapsal na novou stránku datum 6.7.2011. To jsme ještě neprojeli podmořský tunel v hloubce až 210 m a dlouhý 6800 m. Po pravici jsme mohli sledovat porsangerský fjord a já dal k dobru vyprávění o skupině rybářů, mých přátel, kteří už několik let jezdí na ryby až do tohoto fjordu a mohou se pochlubit kapitálními úlovky. A nejen to. Zúčastnili se i některých mistních slavností a parážky sobů, jejichž maso bylo určeno ke konzumaci a kosti, paroží, kopýtka atd. posloužily k výrobě rozličných předmětů, především určeným k prodeji turistům.
















Než jsme dojeli k cíli, udělali jsme ještě krátkou zastávku na jednom ze zálivů fjordu. Typický a pohledný kout krajiny. Jak asi vypadá v zimě? No třeba dnes je tu skoro jako u nás, denní teplota kolem jednoho stupně Celsia, podmračeno, ale o množství sněhu nic nevím.












Marian ukazuje všem, že jsme tu. Auta zůstala na parkovišti, mastné vstupné v pokladně při vstupu a tak se můžeme bez problemu pohybovat po nordkappském mysu. Právě stojíme před vstupní halou, za níž je pověstný globus, symbol Nordkappu.














Halou jsme doslova proběhli, abychom užuž byli u globusu. Proč asi. No přece kvůli společné fotce, která má sloužit jako důkaz naší návštěvy tady.










Tady ji máte. Když ji Marian zblejskl, šef prolistoval leták, abychom věděli, co všechno můžeme vidět. Tak mu nahlédněme přes rameno. Na 924 km
čtverečních tohoto mysu můžeme najít ocelový globus, monument, pamětní kámen Oskara II, kinosál s programem o Nordkappu a přírodě Norska, expozici Děti Země, panoramatickou halu, kapli, The Royal Nordh Capa Club a můžete se projít i podzemním spojovacím tunelem, který vás nasměruje k vyhlídce na Barentsovo moře. Cetou narazíte na malinké thajské muzeum, jehož vybudování podpořil thajský král Chulalongkom jako památku na jeho návštěvu v roce 1907. Samozřejmě tu najdete všechny běžné služby včetně pošty, která svým umístěním patří mezi rarity v Evropě.

Venku je silný vítr a tak je nejlépe pozorovat mys z teploučka v hale. Před chvílí jsme si přečetli, že sáamsky se Nordkapp jmenuje Davvenjárga a okolní moře je vlastně rozhraním několika moří, Norského, Barentsova, časti Atlantického oceánu a Severního ledového oceánu. No a na Severní pól? Jenom cca 2000 km. Silnice na mys byla dokončena teprve v roce 1956 a přispěl k tomu už zmíněný podmořský tunel. Z mysu je krásný pohled na půlnoční slunce, to tenkrát, když jste tu v červnu nebo červenci a nezradí vás počasí, polární záři jako na dlani uvidíte ovšem v zimních měsících.












Moře je kupodivu klidné a vítr snesitelný. A tak ještě jednou vypadneme na plochu, abychom si prohlédli další zajímavosti včetně tohoto výhledu na Barentsovo moře.


















Toto sousoší vytvořily děti z několika zemí světa a symbolizují spolupráci, přátelství, naději a štěstí všech dětí světa.











Byla by škoda nezastavit se u nenápadného monomuntu Northkallot, nazývaného cestou půlnočního slunce. Byl vytvořen přispěním pěti švédských, jednoho finského a šesti norských správmích orgánů a postaven z dvanácti drůhů kamene, dovezeného z uvedených dvanácti míst. Obrázek svědčí o tom, že to dnes na opalování, jako ostatně kdykoliv jindy, rozhodně není.
A co takhle stát se členem The Royal North Cape Clubu. Má už 42000 členů a podmínku členství, navštívit alespoň jednou toto místo, možná splníte. My ji splnili, ale přihlásit se do něj nám jaksi ušlo. A tak nemůžeme v budoucnosti využít doživotní bezplatný vstup na Nordkapp a využít na něm prostor, určených pro členy klubu. Nebyli jsme v nich a tak vás nepotěším více informacemi.

Tady, už v hale, je zajímavé vyobrazení závisloti času na viditelnosti. Chvíli jsme museli přemýšlet a nakonec se zadařilo. Doufám, že i vám se tomu podaří přijít na kloub.
V hale se Milan popasoval s právě přišedšími Trolly a srovnání pro něj dopadlo celkem příznivě. Při trošce mejkapu a změny oblečení by mohl směle konkurovat.





Tady ovšem dobrá rada nad zlato. Trollí potěr s bujnou hřívou na hlavě odolá jakékoliv konkurenci z naší strany a vlastně se nabízí ke koupení jako připomínka, že žil a byl k vidění na Nordkappu.













Restaurace na konci tunelu byla úplně prázdná, jen připravené stolování pro nějakou výpravu připomínalo, že se tu bude něco dít. My jenom prošli na terasu a sytili se nekonečností Bárentsova moře.














No a zbylo si při zpáteční cestě tunelem prohlédnout výjevy z života námořníků a cestovatelů v dávné minulosti.















A jak to bylo dál? Jako obvykle. Prohlídka nám trvala tak čtyři hodina a vytrávilo nám dokonale. A čekala nás další cesta, tentokrát již zpět na jih. Jedna noc v kempu v městě Alta a zítra přes Narvik do našeho mateřského kempu v Kjellingu.

Kouzlo časů minulých: v náručí Santa Lucii

17. ledna 2012 v 17:20 | Old Boy
Do autobusu jsme se vešli bez problémů a včetně dvou průvodců nás bylo třicet sedm. Od Karibiku jedeme natěšeni na další destinaci u pobřeží Atlantiku, známou rekreační oblastí Santa Lucia. Je zajímavé, že si mnohdy nevzpomenu, jak se jmenuje soused, ale vzpomínky na zážitky na Kubě se mně vybavují jako na plátně kina.
Cesta trvala dva dny, protože jsme na ní zastavili v jednom z nejstarších měst na Kubě, v Trinidadu. Přímo dýchalo
starobylostí, vždyť bylo založeno v roce 1513 a krátce nato se stalo "odrazovým můstkem" pro Cortézovy vyboje do Mexika. Prosperita města a jeho obyvatel byla na vrcholu v 18.století, kdy začal v této oblasti cukrovarnický rozkvět a město se stalo jedním z nejbohatších na Kubě. Prohlédli jsme je ve tříhodinové zastávce a pokračovali do vnitrozemí. V jarní krajině se blížil konec období sucha a stromy a keře nádherně kvetly. Porosty trávy včak ještě neobrazily a pastviny hýřily nahnědlou barvou. Trochu zeleně jim dodávaly palmičky, které se z navátých semen uchytily. Pastviny byly jimi přímo posety, protože pro dobytek byly příliš tvrdé a tak čekaly na dobu, kdy přijde majitel a vyseká je, aby nebránily růstu trávy. Raritou ovšem bylo, že ohrazení pastvin bylo provedeno kůly, které pocházely z vedlejšího lesa a některé vzhledem k ideálním podmínkám pustily kořínky a začaly růst. Kravám, které se popásaly na uschlé trávě bylo možno počítat žebra a smutně se poohlížely na vedlejší pole, kde rostla třímetrová cukrová třtina. A tak jsme ji viděli poprve naživo.

Sami vidíte, že má mohutný vzrůst. Z její hmoty hmoty lze vyrobit až dvacet procent vonícího cukru. Ano, třtinový cukr voní. Kupte si někdy půlkilo na ochutnání a dáte mně za pravdu.
Vyrobit ze třtiny cukr není jen tak. Sklizená třtina musí být do 24 hodin zpracována, jinak se zkazí. A tak je sklizeň doslova závodem z časem, aby nic nepřišlo zkrátka.
Tak si vzpomínám, že když jsem byl na Kubě podruhé, prodávali na ulici ve městě Pinar del Rio čistou šťávu z cukrová třtiny, kterou před vašima očima rozdrtili, slisovali a vylisovanou šťávu vám ve skleničce servírovali. Protože nechyběly kousky ledu, byla to osvěžující sladká voda a prodavač přidal ještě kytici květů z právě kvetoucího stromu.
Myslím ovšem, že nastal vhodný čas, abych vám podstrčil mapu Kuby, abyste se mohli trochu zorientovat.

Tak to vidíte. Samé pamlsky. Bahymy, Jamaica, Haiti, Kaymanské ostrovy a uprostřed Kuba. A když si mapku poněkud zvětšíte snadno se dopátráte, jak jsme prozatím po Kubě putovali. A bude snadné najít město Florida, ve kterém je velký cukrovar a které nás hostilo jednu noc při cestě na Santa Lucii. No a přidám jednu příhodu, typickou pro moji zvídavost, pokud se přírody týče. Z kamarádem jsme z hotelu vyklouzli jen co to bylo možné a vydali se na okraj města, kde jsme usoudili podle náznaků, že jsme v zahrádkářské kolonii. To proto, že kousky půdy byly "oploceny" změtí drátů, špagátů a kolíků a uvnitř "hájemství" bylo vidět rajčata, papriky, mrkev, melouny, dýně a jinou zeleninu. Na jednom "oplocení" visel k zemi šlahoun uschlé rostliny a na něm spousta velkých, trnitých, zahnědlých lusků. V očích se mně zajiskřilo. To budou semínka jako dělaná pro moje budoucí pěstování ve skleníčku doma. A oběma rukama jsem začal lusky trhat. Podařilo se utrhnout pouze do každé ruky jeden. Tělem mě proběhla ostrá bolest a ruce byly okamžitě jako v jednom ohni. Na trnech lusků byl zřejmě nějaký jed, který tento malér způsobil. Svědění rukou bylo natolik nesnesitelné, že jsme se okamžitě vrátili do hotelu a já setrval s rukama pod studenou vodou nejméně půl hodiny. Do večera svědění vydrželo a pak se postupně ztratilo a tak jsme příští den ráno v pohodě vystartovali na cestu k Santa Lucii.



Uvítání vidíte sami. Ředitel kempu, kde jsme se měli ubytovat si vzal na pomoc partu muzikantů, ti neváhali a spustili Quantanameru, několik Kubánců z personálu vyzvalo naše slečny a paní k tanci a první kroky na Santa Lucii byly v rytmu salsy.











Zanedlouho jsme byli ubytováni v pokojích pro dva s jednoduchým zařízením a ledničkou, ve které byla možnost se samouosloužit minerálkou, rumem nebo smlsnout na sušenkách a sušeném ovoci. Když jsme poprve vyšli směrem k pláži, údajně dlouhé 13 km čekalo nás veliké překvapení. Na větvích stromů visely na provázcích veliké škeble které při bližším ohledání byly totožné s tou, kterou jsem vyměnil za trenýrky na pláži u Cienfuegos. Visely jich tu za hlavu desítky a někteří turisté již pracovali na jejich úpravě.
Jak jsme zjistili, postup byl následující. Bylo nutno vstoupit z pláže do moře, nohama vyhmátnout škebli, což byla snadné vzhledem k tomu, že jich tam bylo nepočítaně, vyndat ji z vody, povytáhnout z otvoru jakousi hlavičku a uvázat ji na provázek a pak provázek uvázat na strom. Ze škeble za pár hodin díky hmotnosti se živá část škeble vytáhla natolik, že ji bylo možno uřezat a začít s čištěním.
Já si ovšem užíval jinak. Za střediskem byla jakási polodžungle, na okraji rostly banány a když jsem se odvážil pár kroků dovnitř, zjistil jsem, že tam v ohradě chovají prasata a krmí je zbytky z restaurace, která sloužila návštěvníkům střediska. Nijak mně to nepřekvapilo, protože cestou z Trinidadu jsme se s autobusem vyhýbali spoustě volně žijících prasat, které se po vesnicích pohybovaly jen tak bez dozoru. Protože krmení bylo zřejmě problematické, dožívaly se dlohého věku, prý až pět, šest let než dorostly a jejich vzrůst dosáhl porážkové hmotnosti. Vepřovou jsem si dal v restauraci jenom jednou přesto, že jsem měl ještě všech dvaatřicet svých zubů. Utrhl jsem pár nažloutlých banánů, které byly poloviční něž ty, které jsme před vánocemi vystáli ve frontě doma a vydal se k obědu. Odpoledne jsme vyrazili na výlet lodí na malý ostrov.
Vydrželi jsme tam až do večera a moře i jeho okolí bylo natolik fascinující, že mnozí zapomněli hlídat čas, po který se pohybovali s holým tělem na slunci. Později nám vysvětlili, že opalovat se je možno jen krátkou dobu a s přestávkami a použitím opalovacího krému, jinak že dojde k popáleninám. Bylo to ovšem už nošení dříví do lesa. Kolega Mirek byl tak zaujat lovením krabů a škeblí, že pochopil nebezpečí až když jej začaly záda pálit. To ovšem bylo už pozdě a další tři dny úpěl a připadal si jako had, který svléká kůži.





Někteří využili nabídky a udělali si projížďku na koni podél pobřeží. Ostatní se věnovali šnorchlování a potulování po okolí. Ještě jsem vám neřekl, že Santa Lucia a její okolí je světově proslulé středisko potápění a šnorchlování. Zasloužil s o to 14 kilometrů dlouhý neporušený korálový útes s průzračně čistou vodou, barevnou mořskou faunou a potopenými vraky lodí. Co do velikosti jej na světě překonal pouze Velký bariérový útes v Austrálii.







A s večerem se rozlila po pobřeží i krajině okolo oranž a bylo třeba nasednout na člun a nechat se zavézt k večeři. A kdy že je ta očekávaná událost? Až zítra večer, tak že dnes se dobře vyspat pod pouhým prostěradlem a se spoustou zážitků v hlavě. Santa Lucia překvalipa, okouzlila a nelze na ni zapomenout. Zakousla se do paměti jako ty nejvýznamnější události života a nepohnete s ní ať děláte co děláte. To mně můžete věřit a možná že i mnohý z vás už chodí s takovým zážitkem v hlavě.

U3V: z opery do opery

16. ledna 2012 v 7:50 | Old Boy |  ostatní
Kdo se dal na vojnu musí bojovat. Na naší Univerzitě třetího věku to celkově neplatí. Studenti se už do zrcadla moc nedívají a když už se do něčeho pustí, tak to dotáhnou do konce. Nikdo je ke studiu nenutil a dokonce si je musí zaplatit. Proto se také není čemu divit, že účast na přednáškách je skoro stoprocentní a pozornost při nich soustředěná. Přednáška v minulém týdnu, která se zabývala životem a dílem nejznámějšího představitele romantismu v hudbě 19. století Richarda Wágnera byla už předposlední před ukončením semestru. Napětí stouplo natolik, že přednášející si toho všiml a předem nás seznámil, jak bude probíhat přednáška poslední a současné započtení získaných znalostí do indexu.
"Myslím, že jsme tématu romantismu zůstali hodně dlužni a proto příští přednášku rozdělíme na dvě poloviny. V té první dokončíme to, co jsme dosud nestihli a v té druhé vám zapíši do indexu absolvování přednášek. Zkoušet nebudu. Bylo by to ostatně trapné ve vašich letech, vždyť i třicetiletí se dnes ke zkoušení vyjadřují jako k zasahování do jejich práv. A tak si uděláme společný pohovor formou diskuse a myslím, že se nemýlím, když předem říkám, že jste všichni uspěli."
Perfektní. Na tvářích nás všech vystřídal napětí souhlasný úsměv a tak jsme poslouchali přednášku o mistru Wágnerovi v pohodě a se zaujetím.

Skladatele vám představuji na velké fotce. Vždyť je to pokud se týká operní hudby opravdový velikán. A ženy, které si prohlédnou jeho tvář možná pochopí, jak se mu podařilo za jeho života žít s mnoha ženami a dokonce i odlouděnými jeho dobrým přátelům.
Rozhodně zde nechci uvádět podrobnosti z jeho života, ty je možno jednoduše najít na internetu nebo v literatuře, ale možná nejznámější a také nejkontraverzější je jeho antisemitský postoj, který jej v Německu vynesl zejména v období Druhé říše na ikonu antisemitského tažení. Monumentálnost jeho díla se projevuje zejména v rozsahu jeho především operních skladeb, které svojí délkou a rozsáhlostí překonávají všechna dosud obvyklá kriteria a spolu s jejich každoroční interpretací na festivalu v Bayereuthu je Wágner považován za předního představitele hudebního romantismu.
Dost suchých slov o díle tohoto německého hudebního skladatele. Připomeňmě jen nejznámější opery, mezi které určitě patří Bludný Holanďan, Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, Lohengrin a čtyřdílný Prsten Nibelungů a pokud chceme, mrkněme na Wikipedii.
Možná se zeptáte na moje pocity z přednášky, kdy jsem vlastně poslouchal to o čem jsem mnohokrát slyšel, nicméně věnoval tomu jen okrajovou pozornost, jako ostatně operám vůbec. Kolik jsem jich viděl? Daly by se spočítat na prstech jedné ruky a to bych mohl některý prst ještě schovat v dlani. Hudební barbar? Nikoliv myslím si já, jen mně tato forma nesedí a jiné formy jako jazz a folklor doslova miluji. Nabízí se ještě opereta nebo muzikál. Prosím, nic proti tomu, ale ani zde nejsem silný v kramflekách a tak si s chutí pustím Louise Armstronga nebo cimbálovou muziku Slávka Volavého. Příště už otočíme poslední list tohoto přednáškového cyklu a jsem zvědav, jestli se dostane do popředí zájmů norský skladatel Edvard Grieg, což je můj oblíbenec.
A protože mám tušení, že o něm na poslední přednášce nepadne ani slovo i když patří mezi romantické skladatele a je považován za nejvýznamnějšího norského skladatele vůbec, přiblížím vám jej alespoň několika větami. Narodil se v roce 1843 a zemřel v roce 1907. Skoro celý život prožil v Bergenu. Na klavír jej naučila hrát matka, profesionální učitelka hudby a v rodině se scházela hudbymilovná společnost a tak se Grieg seznámil už v ranném ládí s hudbou Mozarta a Chopina. Studoval na konzervatoři v Lipsku a později u dánského skladatele Nielse W. Gadeho. Později spolupracoval s norským dramatikem Henrikem Ibsenem pro jehož hry Ráno nebo Ve sluji Krále hor napsal svitu opatřil scénickou hudbou. Psal drobné, intimní a komorní skladby pro dobrou náladu, které hýřily zamilovaností, pohodou a klidem. A právě proto se mně tak líbí a pokud Griegovo dílo neznáte určitě si je přehrajte, najdete je určitě v každé vězší knihovně. Budete překvapeni a okouzleni, protože Grieg byl také okouzlen přírodou a věnoval jí ve svých skladbách mnoho místa. Celý svůj tvůrčí život se držel norských národních tradic a čerpal z norské lidové hudby, což je pro mne velmi sympatické. Přestože nevytvořil žádné rozsáhlé dílo jako na příklad operu nebo symfonii, v oblasti drobných prací komorní hudby představuje výjimečný přínos.
A tak jsem si přihřál vlastní polívčičku a doufám, že pokud ji ochutnáte, určitě mně poděkujete.

Oko za oko.

15. ledna 2012 v 11:21 | Old Boy |  ostatní
No kdo jen trochu četl a čte, s pojmem pomsta anebo také oko za oko se setkál mnohokrát. Já také. Tak třeba hrabě Monte Christo, kterého na stránky nesčíslněkrát vydané knihy přivedl Alexander Dumas st. a tento román se stal po Třech mušketýrech druhým jeho nejslavnějším z Hugova díla.

Vyprávět děj románu, mnohokrát zpracovaným významnými světovými režiséry a obsazenými předními hereckými hvězdami, by bylo nošením dříví do lesa. Edmond Dantés neprávem odsouzený a vězněný měl všechny důvody pro to, aby se pomstil všem, kteří toto bezpráví zapříčinili a také tak učinil. Právem nebo neprávem?









Pomsta fašistického Německa za atentát na Reinharda Heydricha byla pomstou násobenou stovkami mrtvých a dočasným vyhlazením Lidic. Ta rozhodně nepatří do kategorie "Oko za oko."









Pomsta může být i dědičná. V sousedním paneláku žijí manželé, on 72 a jeho žena 68 let. Žije s nimi i devadesátiletá matka ženy a je už ve vemi špatném zdravotním stavu. Sama se neobslouží, převážně leží a dělá pod sebe, je skoro hluchá, nic jí nechutná a je s ní zřejmě fůra práce. Často se z bytu ozýval křik a pláč a tak paní ze sousedního bytu našla odvahu, zaklepala a zeptala se domácí paní, jestli nemá nějaké problémy /měla na mysli manželské hádky a pod./ Odpověď paní ji přímo uzemnila: "Občas zbiju matku, protože to už s ní dál nejde a tak huláka a vříská, až si toho všimá celý dům."
"A proč to proboha děláte. To snad není možné."
"Ale je. Matka mne od malička třískala hlava nehlava a tak jí to dnes vracím." Pomsta neskutečná.

Jindy je pomsta jen jako peříčko a je ji možno brát s úsměvem. To když jistá Mona Barentsová vypráví tento příběh: "Udělala jsem strašnou chybu. Představila jsem svou nejlepší přítelkyni muži, o kterého jsem měla sama eminentní zájem. A než jsem se ohlédla, ti dva si smluvili večeři ve dvou. Poslala jsem tomu pánovi po číšníkovi ke stolu jedinou rudou růži a svou navštívenku, na které stálo: Proč chceš hrát na skřipky, když můžeš mít stradivárky? Splnilo to svůj účel - kamarádka se mnou přestala mluvit, kdežto ten muž naopak začal."

A jak vlastně pomsta chutná? V prvopočátku je sladká a časem hořkne a hořkne. Proto ji nemusím. Pokud ji chcete vychutnat v cizině, pak doporučuji Egypt a nejlépe Hurghadu nebo Tabu. Říkají jí faraonova pomsta a myslím, že vám chutnat rozhodně nebude.

Hlavolam: danaj - řešení

14. ledna 2012 v 8:06 | Old Boy |  ostatní
Ani jsem se nenadál a úplně správné řešení bylo na světě. Poslal je komentátorský rutinér nar. soc. a nejlépe bude, když vám jeho řešení předložím na tácku s jeho kopií:


[1] nar.soc. | 89-190-46-190.cust.selfnet.cz (89.190.46.190) | Středa v 16:18
"Bojím se Danaů i když nechávají dary", komentoval jeden nedůvěřivý Trójan, když po mnohaletém dobývání Troje, Řekové odpluli a ponechali před hradbami velkého dřevěného "trojského koně". Trójané rozbourali hradbu, aby mohli vtáhnout koně do města. Podle pověsti měl sýček pravdu, v obrovitém koni (přeneseně danajském daru ) se schovávali válečníci,v nočním přepadu otevřeli bránu a řecké vojsko vtrhlo do města.
No a je to.

Blogýsek: gaučoleháro

12. ledna 2012 v 8:19 | Old Boy |  ostatní
Takto vypadá můj nejoblíbenější kousek nábytku v obýváku s polštářkem, na kterém už ulpělo mnoho snových zamotanic a skoro každý den po obědě se urodí nová, ještě absurdnější a zamotanější.
Tak třeba včera. Měl jsem asi tvrdo pod hlavou, protože sen, který se dostavil neprodleně potom, co jsem odmítl počítat ovečky, byl hrůzostrašný. Jedu si spokojeně autem, silnice samá zatáčka a jako vymetená, nikde ani živáčka jen já a moje fáro. Džípieska prudce změnila zobrazovanou linii a věstí prudké serpentiny. Brzdím. Marně. Sundávám nohu z plynového pedálu, reakce žádná. Serpentiny však zvládám, leč silnice se úží. Stírám pot z čela. Silnice končí velkým vydlážděným parkovištěm se závorou a portýrem, na parkovišti tři prachem pokrytá auta. Portýr stačil včas zvednout závoru moje auto zastavilo uprostřed parkoviště jakoby nic.
"Kávu máš na stole" volá moje žena a tak se chtě nechtě musím přesunout do křesla, aby káva nevystydla.
To se mně to píše, do práce nemusím, povinností mně málo klepou na dveře, na procházky chodím kdy se mně zachce nebo když musím /k doktorovi/ a každého dvaadvacátého mám to svoje jisté. Nic moc, ale na běžný život to stačí. Koneckonců nemám vlastně co kupovat. Poplatím plyn, vodu a elektřinu a se zájmem a zlostí si všímám, jak se mezi sebou perou kdo je nejcennější, něco dám za benzin, jídlo až tolik nestojí. Ve skříni mám spoustu oblečení od spodního až po svchní a to několika generací - pro hmotnost 75 kg, 90 kg a 106 kg. Takže žádný problém až na to, že mně syn vyčítá, že jsem zaspal, co se týká módy, dobu. S botami je to jiné. Pokud se týká jejich tvarů určitě by se uplatnily v můzeu obuvi, kde by mohly demonstrovat vývoj obuvnického průmyslu od šedesátých let minulého století. A zbude ještě semtam padesátikoruna do prasátka, které jsem nahradil čínskou kazetou, kterou jsem dostal jako dárek k padesátinám. Na Norsko to ovšem nestačí a tak jak slezu z gauče, vypiji to kafé a odeberu se pokračovat v činnosti, kterou jsem opustil před obědem. Kapka po kapce a v kazetě mám koncem května obnos, který mně umožní pohybovat se tři týdny za polárním kruhem.
Poblíž rovníku mě mohou jenom těžko očekávat, snad tak na tom gauči by mohl vzniknout sen, ze kterého ovšem člověk lehce procitne. Mohl by vypadat asi takto:
Vystupupuji z letadla na letišti José Martího v Havaně, v ruce držím hrst papírů, které jsem musel nachystat a vyplnit a deru se k odbavení. Celník hnědý jako kdyby byl z čokolády se usmívá:
"Už jste tu zase? Potřetí, tuším. Tak ať se vám u nás líbí" a vrací mně doklady.
A pak už zmatek na zmatek. Autobus jsem dobíhal, protože mně ujel a podařilo se. Před hotelem mně nějaký zřízenec strčil mezi zuby doutník a úslužně jej zapáli. Pozornost ředitele. Když jsem s pokojskou handloval tričko za klobouk z palmovéholistí ozvala se rána, spadla postel a já se ocitl v botanické zahradě a síťkou na motýly chytal ještěrky, které se povalovaly na větvích stromů. Nachytal mně zřízenec, vyvedl před objekt, předjela amerika z roku raz dva a odvezla mně až do Santiaga de Kuba přímo před kasárna Monkáda, kde mně přivítal Fidel ve vojenském mundůru, ale pouze na obrovské fotce a podával mně ruku. Šel se mnou na centrální náměstí Parque de Cespédés a vtlačil mně do dveří katedrály de Nuestra Senora de la Asunción. Před oltářem se najednou rozplynul a změnil se v obláček vonícího kadidla.
Obláček vyletěl z katedrály a zastavil se u schodiště u sídla Diega Velasquze z 16.století. Když jsem chtěl vstoupit zakopl jsem a upadl mezi kaktusy, které vchod lemovaly. A to mně probudilo....
Aspoň že tak. Tam všude jsem už byl, ale dík, že jsem se tam mohl vrátit i když za dramatičtějších okolností. A těch míst kde jsem nebyl, je plná Kuba. Doufám, že když po obědě /bude kmínová polévka a vepřové plátky na cibuli s hranolkami/ zalehnu a oddám se oné gaučolehárové slasti sestoupí do mého snu návštěva třeba Zátoky sviní nebo města Baracoa v provincii Quantanamo.



Mohl by začínat třeba v posilovně, protože by to bylo zajímavé propojení s tím, že mojí posilovnou jsou právě ony dvě hodiny, ve kterých nabírám energii pro další odpolední plahočení. Řeknu vám, že to má sílu, kterou jen tak jinde nezískáte. Je zadarmo, stojí jen ten čas, který se bohatě vynahradí tím, že vás na dalších pár hodin přeřadí do kategorie čiperů. A tak neváhejte vládní činitelé a oprašte ten návrh, který se před časem objevil a řečí zákona umožněte trávit odpolední siestu všem bez rozdílu, tedy ne jen těm vyvoleným, převážně důchodcům.

Hlavolam: danaj

11. ledna 2012 v 9:59 | Old Boy |  ostatní
Je po něm pojmenována lidová muzika, firma v Kroměříži, kemp, lékárna ve Strážnici, chatová osada u Tvarožné Lhoty, po Baťově kanálu se plaví loď toho jména a my možná nevíme kde se vzal, tu se vzal Danaj. Možná by nám mohlo pomoci rčení o danajském daru, protože přiznejme si to. Kdo jej ještě nedostal? Je zajímavé, že se vyskytuje na moravském Slovácku a je spojováno s folklorem. Máte pravdu, je to název typického párového tance na strážnicku, ale má jej za svůj název i strážnický folklorní soubor. Vsadím se, že většina z vás nemá ani potuchy, odkud se ten název vzal. A aby se vám dobře hledalo nabízím vám alespoň jeden text ze slovácké lidové písně, která má název Chodily pany. Notový papír ovšem nemám.

Chodily pany, po zeleném háji,
hledali tam zelinečku co pěkně voní.
Na čarování.
Zelinko malá, kdybych ťa já znala,
co bych si já šohajíčka přičarovala.
Na milování.



Tak co. Už jste na to přišli, už víte odkud pochází název Danaj? Pokud ano, pochlubte se.

Blogýsek: suma sumárum

9. ledna 2012 v 7:46 | Old Boy
Když po nástupu do funkce ministr školství Dobeš dal k disposici mediím svůj program na zlepšení práce ministerstva bylo hned jasné, že v jedné ruce drží pilku přiloženou na větev, která mu slouží k nepohodlnému posezení. Týkalo se to především sdělení o snížení stavu úředníků na ministerstvu a dalších úřadech, které pod jeho křídly v teploučku podřimují. Čas dal těmto úvahám za pravdu.
V současné době media čím dál víc vystrkují Dobeše na pranýř a tak si rozeberme jeden komentář, vysílaný nedávno v ČT.
Kritici mu vyčítají, že hýří nápady, které však nic neřeší a jsou vypouštěny na veřejnost pouze na efekt. Budiž. I to je možné. Bylo by však dobré, kdyby i ostatní ministři hýřili nápady a pokud by byl alespoň jeden z deseti dobrý, díky za něj.
Údajně prolomil rekord ve vyhazování lidí a pravdou je, že provedl za 17 měsíců svého ministrování 18 výměn řídících pracovníků ministerstva. Naskýtá se otázka, jak dlouho se už volá po snižování stavu úředníků na všech úrovních a kolik jich bylo realizováno. Když k tomu dojde, nelze očekávat nic jiného, než tvrdý odpor. Bylo postupně vyměněno pět šéfů sekce fondů EU a jistě to mělo souvislost s tím, že Evropská komise hrozí zastavením poskytování miliardových částek pro české školství. Jak dalece se na tomto stavu ministr podílí je nezasvěcenému těžko říct, spíše to vypadá, že tento problém, související zejména s kontrolou čerpání fondů alespoň z větší části zdědil. Ten ovšem prohlásil, že pokud se nepodaří tento problém vyřešit ve prospěch našeho školství, rezignuje. Takový postoj je jen málo k vidění.
V personálních změnách je zpochybňována kvalifikovanost náměstka pro VŠ a ředitele národního ústavu pro vzdělávání a to, že oba jsou politiky Věcí veřejných. Kritici, vesměs z řad úředníků, kteří byli propuštěni říkají, že ministr pouze šíří jen byrokracii a paniku. Žádný ovšem neříká, co to konkrétně obnáší. Jeho snaha, aby daleko větší procento žáků volilo pro svoji přípravu na budoucí zaměstnání volilo učiliště. Údajně to je proti současným trendům ve světě. Pravdou ovšem je, že máme spoustu nezaměstnaných se středoškolským vzděláním a nedostatkové obory jsou právě z řad absolventů učilišť, především řemeslníků a obráběčů. A mohl bych pokračovat.
Chtě nechtě současné házení klacků pod nohy ministra Dobeše působí jako odveta za čistku, kterou provedl na ministerstvu školství a pokud se dosud nenalezl někaký smrdutý kanál, kterým teče korupční bahno, poslouží všechno, co je zrovna po ruce.
Suma sumárum: zakonzervovat současný stav našeho školství na současné úrovni, údajně v souladu se světovými trendy, je pro všechny účastníky řízení tohoto důležitého odvětví to nejpohodlnější. Bohužel ovšem úroveň našeho školství, která se zrcadlí na výsledcích žáků, opouštějících školy, je na mizerné úrovni. A tak si myslím, že by soustředěná palba na ministra Dobeše neměla znamenat výměnu osmého ministra v současné vládě.

Expedice oksroN: pozdě bycha honit

7. ledna 2012 v 6:24 | Old Boy |  cestování
Pravda je, že členové Expedice oksroN jsou buď původem z Valašska a nebo k němu mají velmi blízko. A tak se není čemu divit, že jsme před šesti lety prosadili, aby byl do Norska jmenován t.zv. "honorovaný konzul" Valašského kríálovství.
Začalo to samozřejmě žádostí, kterou jsme oficielně poslali přímo jeho blahorodičstvu Bolkovi a byla následujícího znění:


My ogaři, co zme emigrovali do Kroměříža, už popáté vyjížďáme ve štvrtek 30.6. do Norska. Je nás celkem osum a jedna cérka z Bojnice, kerá mluví jednak jak jí zobák narost, ale aji ešče jak ju ve škole naučili aby sa domluvila aji v Anglii. Zme Expedicija oksroN a za tých pět roků, co do Norska jezdíme zme si všimli, že Norsko a Valaské království sa podobajú jak vajco vajci. Norsko má takéj kráľa i dyž, pravda, Boĺkovi nešahá ani po obočí, chovajú sa tam ovce aj krávy, chalupy sú postavené cik cak po kopcách jak dyž kravince na lúkách okolo Valašskéj Bystřice, od mořa zme pravda dál než Noři, ale pstruhy máme v potokách takej.
Tož co říkáte na to, kdyby sa v Oslu namenoval honorovaný konzuĺ, kerý by byl aj akreditovaný též za polárním kruhem třebas v Hammerfestu, o kerém pravjá, že je to najsevernější město v Evropě a je o cosi menší než Mezříč. Chlapa už na to máme. Pocházá z Valaskej Polanky a v Norsku potkal esče za minulých pánů děvčicu a protože mu páni nechtěli dovoliť ju pojať za svoju starú, zostal tam. Včil už nepase krávy,nechodí bosky a nohy si nezhřívá v teplých kravincách a tož by měl dosť času na to, aby norskému královi povykládal gde zme,co děláme, co neděláme, jak sa máme a jak sa má Jaryna Šuláková. Takej by moh útrúsiť slovo a pozvať ho do rožnovského skanzena a ukázať mu, gde sa Noři učili nekeré řemesla. Gdyby při tem trúsení aji vypili nejakú tu slivovicu, mohli byzme už chystať chleba aji sůl. To že by si přijel na Radhošť oprubovať náš sníh. Na lyžách on utíkať umí, že by ho enem tak ledakdo nedodnal. Tož tak je to.
Pravda, už ste myslím zvjedaví, co mňa to napadlo psať vám a eště na takovém sakramentovi co aji posílá napsané temu,kerému to píšu. Každá adresa musí měť tu zkrúcenů kyselú rybu, jak jí ve kvelbu pravjá zavináč. Tož sa nedivte. Náš rychtář v Expedici sa menuje Jura a kdyby ste chtěli abyzme domluvili v Oslu teho honorovaného konzula tož byzme mu museli dať nejaků zálohu a včem? No přecaj v Jurovalšárách. Co je zač ten Jurovalšár sa nám nepodařilo zjistiť, ale estli je tak tvrdý, jak nátura našeho Jury, potem by sa ten konzul dal nachytať. Šak napiště kolik norských korun je do jedného Jurovalšára.
Tož nepíšu to ze srandy. Chcete nebo nechcete? Ozvěte sa eště než odjedem a když sa neozvete tož sa zasej nic nestane. Jak chcete.
Z úctú a zavináčem
nostalgiafilm@ seznam.cz

P.S: Šak nejzme sami, co sa túláme po Norsku a takový konzul by vašim podaným moh pomocť neenem neco vypiť a zjesť, ale aj radú poslúžiť. Tož co vy na to?

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Z kanceláře Vizovického vinobraní 2005 přišlo sdělení, že Bolek souhlasí a "honorovaný konzul" Valašského královsví v Norsku bude jmenován při koncertě na tomto vinobrání samotným králem za přítomnosti jejího blahorodí Jarmily Šulákové, zpěvačky skupiny Floret a legendární interpretky valašského folkloru. A tak jsme mohli ve stanu VIP hostů slyšet slib následujícího znění:

Já, Janek z Valašskej Polanky co včil žiju v Norsku slibuju na svoju česť, že budu ze všeckých svojích sil konzulovať pro Valaské království, rozprávjať norskému královi aj Norom o našej slivovici a aj jim dám okoštovať. Tož jich budu takej zvať do našeho Valaského královstvja, aby sa přišli podívať jak žijem, jaké máme frgály a aji jak sa vede našemu královi Bolkovi, kerý je tu na furt. K temu mně dopomáhejte všeci svatí co vám řitě trčá ze sukní a lebo z gatí.
Vážené velívšecko Bolku co furt kraluješ a eště budeš. Děkuju ti, že na tebja sestúpil duch svatý a našuškal ti, abys ze mňa urobil teho honorovaného konzula v Norském královstvju. Šak máš za to u mňa pěkně vyuzeného lososa a až přijedeš do Osla vypiť nejakú tu štamprlu z norským králem, tož ti ukážu, jak sa v Norsku pasú ovce aj koze a vlk sa nažere a přitem koza zostane celá.

Uběhlo šest let a ve středu 6.7.2011 jsme mezi Karasjokem a Nord Kappem zjistili, že nám cosi vrže na jednom z aut a vzpoměli jsme si, že místo honorovaného konzula neni obsazené. Ogar z Valašskej Polanky umřel na rakovinu a nikdo se nepostaral o jeho náhradu. Mohl by nám pomoct, no ale včil je už pozdě bycha honit.


Kouzlo časů minulých: na vandru až do Cienfuegos

6. ledna 2012 v 5:57 | Old Boy |  cestování
Tak po Kubě se budeme ještě potulovat i v tomto roce. Posledně jsme skončili v Havaně a poslední večer jsme strávili v pětihvězdičkovém hotelu Capri, pouze ovšem na večeři . A naskýtá se mně příležitost vyprávět vám příhodu z večeření, která se stala mému spolunocležníkovi Tondovi.
V restauraci hotelu bylo podium a na něm hrála hudba převážně kubánskou salzu a semtam zatančily kubánské tanečnice, které nepoužívaly hodně oblečení. Stoly jsme měli rezervovány kolem podia a tak jsme se pohodlně usadili, ubrousky odložili stranou, čehož Tonda poněkud později litoval. Hudba hrála, tanečníce zvedaly nožky a číšníci donesli polévku z plodů moře. Zrovna byla pro tanečnice pauza a tak jsme se věnovali konzumaci a posuzování chuti přinesené polévky. Hlavní chod ovšem zapadl přímo doprostřed tanečního reje. Před každým z nás postavil číšník pořádnou porci pestrobarevného jídla a já okamžitě zapátral, nejsou-li tam také žabí stehýnka, která se zde často servírují. Pocházejí ze speciálního druhu žab, které jsou velké jako náš ježek a jejich stehýnka jsou tudíž tak velká, jako z našeho menšího kuřete. Nebyly tam. Byl to tradiční kubánský steak polamilla. Jídlo odpovídalo výkladu průvodce o kubánské kuchyni, která je velmi prostá a neobejde se bez černých fazolí, rýže, kukuřice a zeleniny. Stejk se zelenal čerstvou petrželkou, fazole jakobys vytáhl kominíkovi z kapsy a brambory dozlatova opečené byly naštěstí nesladké. Různobarevná zelenina dodala jídlu přitažlivosti a tabasco vedle solničky slibovalo zvýraznit chuť.
Pustili jsme se do jídla a potvrdilo se, že dvěma pánům nelze sloužit. Tonda se čile oháněl příborem, ovšem jeho oči se vpíjely do tvarů tanečnic na podiu a tak se stalo, že nožem namířil na okraj talíře, přitlačil v domění, že je pod ním stejk a celý talř se mu poroučel do klína. Naštěstí ještě včas přitáhl nohy k sobě, talíř zůstal na klíně a vše proběhlo v klidu, že si katastrofy nevšimli ani ti nejbližší spolustolovníci. Ne tak já. Tonda málem omdlíval a obracel ke mně oči s prosebným pohledem, abych mu hodil pomocné lano. Tanec na podiu se dostával do extáze a tak si mnozí nevšimli, jak postupně likvidujeme balíček ubrousků ze stojánku, který byl na stole k disposici. Talíř se vrátil na stůl s výpovědí, že Tondovi chutnalo, protože nic nenechal. Zdrželi jsme se ještě dvě hodiny a Tonda musel držet nohy u sebe, protože jsme čekali až trochu oschne a ani na WC si nemohl odskočit. Odchod byl jednoduchý. Vytvořili jsme hlouček a uprostřed něj kráčel Tonda jako boxer, odcházející z ringu.
Ráno jsme věděli, že máme namířeno do Cienfuegos, lépe řečeno do hotelu poblíž tohoto města, kde strávíme asi tři dni a budeme se čvachtat poprve v životě v Karibiku. A tak jsme vyjeli. Silnice, která se táhla jako nejdůležitější dopravní tepna celé Kuby byla široká, ale jen těžko srovnatelná se silnicemi u nás. Kroutili jsme hlavou vpravo i vlevo a sledovali přírodu.
Jednoznačnou zajímavostí celé Kuby jsou palmy královské/Palma Real/, které najdete kam se podíváte. Docela často bylo kolem silnice vidět hořící trnité křoviny, které se vypalovaly, aby byla získána další půda pro pěstování cukrové třtiny. Najednou jsme museli zastavit v krátké koloně, která čekala jak nás upozornil průvodce, na přistání práškovacího letadla. To po přistání nabralo novou várku hnojiva a opět vzlétlo. My pokračovali v cestě a první naší zastávkou bylo místo, které nechybí snad v žádném poznávacím zájezdu cestovních kanceláří.





Hned vedle parkoviště byla k vidění krokodýlí farma, ve které se váleli krokodýli málem třímetroví, kolem ní bylo plno stánků se suvenýry a možností koupit si první kokosový ořech v životě, utržený možná před hodinou černouškem, který velmi hbitě dokázal během dvou minut vyšplhat do koruny palmy a celý trs ořechů spustit po laně na zem, aby se nepoškodily. Samozřejmě jsme koupili a ochutnali. Šťáva nic moc a urýpnuté kousky kokosu byly o něco chutnější.





Pak jsme nasedli do loděk, které nás přepravily do jakéhosi skanzenu původních obyvatel Kuby, Tainů. Už z dálky jsme viděli postavy těchto indiánů v nadživotní velikosti na okraji ostrova.
Slunce už bylo nad hlavou, pálilo jako ďas a prohlídka trvala jen chvíli. Hlavním bodem programu byl oběd a tak jsme losovali na jídelníčku zabodnutím prstu do libovolného místa a já si vypíchl jídlo s názvem Cocodrilo carne a la Taine. Přínesli mně talíř s pořádným kusem masa světlé barvy a tak jsem se těšil na kuře. Chutnalo podobně ovšem ze slovníku jsem se později dověděl, že se jednalo o prsa z krokodýla. No nic, alespoň se mám čím chlubit při každé příležitosti, kdy o této návštěvě mluvím. Pobyli jsme tu až do odpoledne a pak jsme pokračovali v cestě ke Karibiku. Do hotelu, zdálenému několik kilometrů od Cienfuegos /Sto ohňů/ jsme dorazili skoro za tmy a unaveni celodenním cestováním a dvaatřicetistupňovým vedrem jsme rychle nanesli zavazadla na přidělené pokoje. Trochu nás vyvedlo z míry, že místo skel v oknech byly jen záclony a na nich jsme objevili viset dvě ještěrky velké jako předloktí. Spaly s námi až do rána, protože při vstávání tam stále byly.

Desáta hodina bás zastihla už na pláži Karibiku, v tuto dobu poloprázdné a jen semtam se hrabal v písku nějaký Kubánec, který zřejmě hledal škeble. Všichni účastníci tohoto zájezdu byli u Karibiku poprve a tak se není čemu divit, že nastal na pláži čilý ruch. Coby dup byli všichni v plavkách a smočili nožku. Bylo to jako ji vložit do vlažné česnekové polévky. A tak jsme se vypravili dál od břehu. Hloubka byla zanedbatelná a voda po krk nám sahala až zhruba po sto metrech. Na mne doléhla jakási neskutečná nervozita a tak mně už po prvním potopení spadly brýle, které jsem pak lovil za pomocí kamarádů málem půl hodiny. Když jsem se nabažil vody a pohledů na barevné rybky a korály a vrátil se na pláž tak to jsem zíral. Na několika místech na obou nohách mně prosakovala krev a nepatrné rány začaly až teď štípat. No pořezal jsem si je neopatrnou chůzí mezi ostrými korály.


Po prvním polaskáním s vodou Karibiku začala sháňka po suvenýrech. Těch obyčejných, známých i z pláží Jadranu tu byla spousta, ale ty pravé, velké jako dobře vykrmené kuře, slibující po přiložení k uchu melodii celého Atlantiku, nebylo. Pouze mně se čirou náhodou podařilo jednu vyměnit s bronzovým Kubáncem za trenýrky a do hotelu jsem jel v plavkách a kraťasech. Všichni mě záviděli a tato škeble, jak ji vidíte na parapetu krbu v mém bytě, vystavuje svou krásu dodnes.




V hale hotelu seděl v křesle černoch, stolek před sebou, vedle stolku krabice s tabákovými listy a šoulel jeden doutník za druhým. Cena v přepočtu 30 Kč za kus. Také jej mám dodnes a ještě stále voní.
Kolega přinesl dva malé kraby, kteří měli jakousi chaloupku a schoval je do šuplíku nočního stolku. Když ráno kontroloval jejich stav zjistil, že jeden sežral toho druhého.
Dnes je v programu návštěva Jardin Botánico cca 15 km od Cienfuegos a odpoledne pláž Tancho Luna. Na onu botanickou zahradu jsem se obvzláště těšil. Město jsme jenom projeli a průvodkyně nám o něm řekla základní údaje, že vzniklo v roce 1514, je ještě stále poznamenáno přítomností francouzských osadníků v 19. století, je tak krásné, že mu říkají Perla jihu a pochází odsud slavný kubánský zpěvák Benny Moré, který složil nejznámější kubánskou píseň Guantanamera na slova José Martího. Kolem pevnosti Castilo de Jagua jsme jenom projeli a po pár minutách jsme byli na parkovišti botanické zahrady.
Provázel nás mistní průvodce a bylo to dobře, protože ty zhruba tři hodiny stačily tak zrovna pouze na ty nejzajímavější místa zahrady. Byla založena v roce 1901 ve spolupráci s Harvardskou univerzitou a můžeme v ní nalézt přes 2000 víceméně tropických rostlin, mnoho druhů fíkusů, palem a bambusů, z některých stromů visí plody ve tvaru požádné tyčky salámu /t.zv. salámové stromy/ a potkali jsme i kráčející stromy, které z větve spustí další kořen a vyroste z něj další strom. A průvodce nám ukázal i rostlinu nám dobře známou pod latinským názvem "Sanseveria". Běžnější je "Tchýnin jazyk" a tento název prý pochází z této rostliny proto, že je skoro nezničitelná. A dodal, že odvar z listů může na určitou dobu tchýnin slovní koncert zastavit.






Velké překvapení nás čekalo, když jsme se dověděli, že některé bambusy kvetou v cyklu až 140 let. Jsou to druhy s latinským názvem Phillostachys a na květ jednoho z nich máme možnost se podívat. Není to ovšem ten maximalista, ovšem také mu to trvá pře 40 let.












Není se čemu divit, že tato botanická zahrada je považována za jednu z nejzajímavějších na světě. Když jsem kráčel po pešince, poseté palmovými semeny, z nichž některé již vypouštěly kořínky, sliboval jsem si, že se sem ještě někdy podívám alespoň na dva, tři dny. Tak nevím, čas je neúprosný.











Blogýsek: faktická pozvánka

5. ledna 2012 v 6:22 | Old Boy |  ostatní
Je jich po republice jako makovic na úrodném poli.
Supermarkety. Ovládly především trh s potravinami a vnesly do něj obrovskou nabídku zboží, ještě před dvaceti lety nepředstavitelnou, mizernou kvalitu poplatnou zákazníkovi, který žádá potraviny co nejlevnější, akce, které naoko u většiny akčních cen deklarují úspory. Samozřejmostí je skoro neomezená prodejní doba včetně svátků a pátků. Když už spolknu vídeňský párek, kde je jen něco přes 20% masa, olíznu si zmrzlinu, ze které kape rostlinný olej, smlsnu si na jogurtu, kterému je kravské mléko skoro neznámé a bude se mně líbit zabalené maso, které někdy připomíná některé barvy duhy, pak mně rozhodně neláká tato neomezená prodejní doba.
Už od nepaměti byla neděle ostrůvkem klidu v celotýdenním shonu a jakákoliv práce v tento den byla zcela nepatřičná. Státní svátky byly vzpomínkou a oslavou zásadních událostí ve státě nebo dějinách lidstva. Dodnes je tomu tak ve většině vyspělých kulturních států ve světě. Nevidím důvod, aby tato tradice byla nadále ničena prodejnami supermarketů o nedělích a svátečních dnech a jsem jednoznačně pro to, aby prodej v těchto dnech byl zakázán. Iniciativa, která se v těchto dnech objevila na veřejnosti je správná a zaslouží si plnou podporu.

Skládanka

4. ledna 2012 v 6:26 | Old Boy |  ostatní
Když je život v plenkách ještě lze těžko pochopit, že je to vlastně skládanka, kterou stavíme někdy spoustu jindy jen omezený počet let a záleží převším na nás, zda bude lepší nebo skoro nejlepší. To už když se začínáme batolit a mumlat mama a tata rýsuje se základ, zpravidla bezpečný, na kterém se dá stavět.
A když začne škola, mnozí už mají první zkušenosti a návyky na vklad do lepšího života třeba na třínožce u piána nebo s tříčtvrtečními huslemi pod bradou. Hudba a možnost se o ni podílet s jinými vlastním přičiněním rozhodně patří mezi sametové stupínky ke štěstí.
Přijdou léta dospívání a s nimi plno všech možných zájmů, názorů, protestů, ale i zakládání přátelství se svými vrstevníky, která někdy vydrží po celý život. Když se podaří proskotačit tímto obdobím bez větších šrámů a stanout za mikrofonem na maturitním večírku možná poprve se dostaví pocit uspokojení. Třeba i proto, že jste od táty pochytili jeho vztah k práci, jeho gríf a lásku k některému z jeho mála koníčků. Ne nadarmo se v minulosti dědilo řemeslo nebo profese z otce na syna.
Možná už dokážete vypilovat dědovi z polotovaru klíč, nebo babičce ohoblovat nebo dokonce vyrobit prkýnko na krájení nudlí, umíte třeba stoupnout za soustruh a vysoustružit ze dřeva "špačka" pro mladšího bráchu a nebo jste se zapsali na vysokou školu a chcete zkoumat biologii nebo operovat pacienty. Učíte se a už jste se skoro naučili pracovat.


Je to spolužačka nebo dívka z diskotéky? Dívala se na vás tím svým uhrančivým pohledem, kterému nešlo odolat. Imponovala svojí prostotou, obličej bez nánosu krémů různých barev, lehce zvýrazněné rty, slušivé oblečení více skrývající než nabízející, přátelský úsměv a řeč současná, ale bez vulgirismů a s patinou znalostí všech krás, které život nabízí, krás opravdových nijak vyumělkovaných a strojených. Zalíbila se vám a dokázal jste být přesvědčivý, důvěrný i pohotový a našel tu pravou chvíli k větě: "Alenko, já tě mám velice rád!"
Tušila to a měla stejný pocit. A když přišel ten čas, kdy jím z úst splynulo ono závazné ano, byli štěstím málem bez sebe a svět jim ležel u nohou.
A narodily se děti. Jedno, druhé třetí...Rodina, jak se patří. Je třeba starat se o byt, ke kterému pomohli rodiče a hypotéka, vychovávat děti, oplatit péči svých rodičů vlastním dětem, překonat drobné zdravotní krize i potíže v zaměstnání a stoupat po oné cestičce, která život dělá šťasným a plodným.
Z ničeho nic se začnou na hřebenu objevovat větší chuchvalce malinko našedivělých vlasů. Padesátka. První ohlédnutí. Život se trochu zklidnil, děti mají už své povolání a začínají nosit stébla na svoje hnízdo. K jejich šťastnému životu je třeba nějaké to stéblo přiložit a zároveň začít plnit předsevzetí, daná ještě před nedávnem k vylepšení vlastního života.
Zbude už na lepší dovolenou třeba na Kanárech nebo jen v Beskydech, zdravotní potíže je možno tlumit lázněmi, na koníčky je více času i prostředků a divadelní i koncertní sály přitahují víc a víc. Práce vás stále baví a svým vztahem k ní jste přispěl k tomu, že stále je i když "mládí v tahu a do důchodu daleko".
Zas až tak daleko ovšem není. A léta běží, vážení. Když ten čas nastane prožijeme změnu, kterou jsme vítali plni očekávání. Krátká euforie z možnosti dělat si všechno podle svého, vystřídá jakési prázdno a to je třeba rychle vyplnit. Už i ta nejmladší vnučka chodí do první třídy a je milá a zvídavá, no co vám budu povídat. Léty vámi zanedbaná příroda se rozzáří při vašich procházkách nepoznaným světlem a les vás obdaruje svým klidem, majestátností i košíkem čerstvých, voňavých hub. Pomalu začnete zpřádat myšlenky na zlatou svatbu a sestavovat seznam pozvaných.
A najednou narazíte na otázku jaká je cesta za lepším životem. Skládanka, kterou jste celý život skládali je hotova a je v ní zakomponována i odpověď na tuto otázku.

Blogýsek: pestrá obrazovka

3. ledna 2012 v 8:40 | Old Boy |  ostatní
Říká se, že nové koště dobře mete. Nového ředitele ČT lze při trošce pozornosti v závěru minulého roku a především v počátku tohoto roku v programu ČT 1, ale i ostatních tří kanálů, vystopovat. Mně osobně velmi potěšilo, že zmizely komerční reklamy a nahradilo je rozšíření nabídek programů vlastních, což mne a myslím že i převážnou část diváků zajímá daleko víc, než prostředek na to, aby i konečky vlasů zářily hýřivou barvou, leskem a svěžestí.
Závěr roku potvrdil, že ČT ovládla svým programem všechny hlavní vysílací dny a časy. Vůbec nevadilo, že jsme šli z pohádky do pohádky, drželi palce chudým dívkám, které čekaly a dočkaly se svého prince a princům, aby se dočkali své sličné vyvolené z dřevěné chaloupky. A na Silvestra jsme se "rozšoupli" u toho nejlepšího, co ČT 1 ve svém zábavném programu svým divákům během minulého roku servírovala.
Nový rok i po něm následující všední den dali ochutnat z celé plejády nových pořadů, kterou můžeme sledovat v nabídce a byla to ochutnávka, která měla patřičný říz a použité ingredience připomněly pravou českou kuchyni. Třeba "Kuki se vrací "přes počáteční nedůvěru v animované postavičky okouzlil právě jimi, příběhem i zpracováním. A seriál "Život je ples" se představil prvním dílem rovněž velmi sympaticky.
I když jsem jen okrajový divák televize, potěšil mne tento vývoj a tak u mne sledování komerčních televizí vzalo za své. Vadí mě na nich neúnosná délka reklam /během jednoho filmu třeba až 25 minut/ a škvar, především druhořadých amerických filmů a seriálů, které slouží jako vycpávky programu v těch méně sledovaných časových obdobích pořadů.
A tak se těšme na to, že obrazovka s ČT bude opravdu pestrá.

Blogýsek: co s opasky?

2. ledna 2012 v 7:12 | Old Boy |  politika
Utáhnout nebo neutáhnout? Hloupá otázka. Jednoznačně na ni odpověděla vláda v reakci na vlastní i evropskou ekonomickou situaci a zavedla příslušná opatření, která se na stole objevila z větší části na počátku tohoto roku. Tak nevím. Mám na ni začít házet vajíčka a přezrálá rajčata a spílat jí za dosavadní liknavost v přístupu k řešení našich ekonomických problémů? Jistě nejsem sám, který cítí, že si to do určité míry zaslouží a oněch sedm ministrů, které ve svém funkčním období vypoklonkovala, by určitě patřilo do koše na konopném laně a v tomto předjarním počasí potopit s Karlova nebo jiného mostu na pár minut do vody Vltavy. To ovšem nic neřeší, snad jenom bychom si s chutí zgustli pohledem na roztřesené politiky, kteří vyměnili svou politickou karieru za cestu na český Klondajk, plný příležitostí, jak se stát rychle a nečistě z kmána pánem. A tak sáhněme do košíku, naplněného malými i většími oříšky, představujícími zdražování /jak by se nám dnes hodilo používat výrazu "úprava cen"/ a už podle hmotnosti poznáme, který je plný a který už zčásti vyhnil.
Cesta k nové penzijní reformě se zdá být, alespoň podle mlčení medií prošlapaná a myslím, že se na ní budou v budoucnosti potkávat mladí i staří s určitou nedůvěrou, ale nadějí, že jdou správným směrem.
I pokud se týká nájemného je částečný klid po pěšině. Lidé, kteří si postavili vlastní bydlení nebo koupili zavčas byt, si poklepávají vzájemně po rameni a jsou rádi, že alespoň v tomto směru jsou uchráněni zvyšujících se výdajů, i když ani bydlení ve vlastním bytě není zadarmo. Ostatní brousí zbraně na boj s hypotékou nebo hledají mezeru, která by jim pomohla udržet výši nájemného alespoň na současné úrovni.
Pokud si chceme na to či ono posvítit, tak si rovněž připlatíme, po kolikáté už? Hloubavý český člověk nakonec vždycky najde způsob do čeho se obout, aby mu neteklo do bot.. Zamyšlení nad úsporami je tou krabicí, do které je nutno sáhnout.
Plyn smrdí stále víc, lépe řečeno jeho cena. Jistě nebudeme kupovat sporák na topení dřevem nebo uhlím. To jsme už v hojné míře začali realisovat při získávání tepla přes kotly na dřevo. Nic proti tomu. Dá se ušetřit, ekologie nedostane až tak zabrat pokud nepřikládáte, pro boha, plastové láhve a nařezané pneumatiky. Pohodlí ovšem zůstane přede dveřmi.
Když pojedete vlakem se žlučníkem do nemocnice, místo kávy v automatu si připlatíte za jízdné a vyjde vás to nastejno. V nemocnoci si poležíte tak týden a těch 700 Kč, které zaplatíte vás možná naštve, ale pokud se kolem sebe budete dobře dívat přijdete na to, že náklady na zdravotnictví, pokud se s nimi dobře hospodaří, je daleko důležitější pokrýt, než měsíčně protelefonovat mobilem tisícovku nebo podarovat příbuzné tou či onou částkou na přilepšenou. Vždyť na prvním místě si vždycky přejeme hodně zdraví a je to pro nás priorita číslo jedna.
Smýt pachuť se zdražování služeb pro seniory, zdražení cen obědů ve školních jídelnách, stoupající ceny nafty a benzinu a potravin nebude také bez ztráty, protože i vodné a stočné zdraží.
Tak jako v přírodě se střídají plodné a neplodné roky je to tak zřejmě i ve společnosti. Co dělat? Zřejmě vzít rozum do hrsti a hledat možnosti úspor ve svém domácím rozpočtu. U většiny z nás se určitě najdou. A ti, kteří v minulosti zažili třeba měnovou reformu, kdy v neděli stála čtvrtka másla 8 Kčs a v pondělí 400 Kčs, což se stalo u nás v roce 1953, vám potvrdí, že to bylo víc než kruté, ale přežili jsme. Není vždy jen posvícení, čekají nás obyčejné, všední dny a opasky přitáhneme jen o jednu dírku. Kéž by to tak zůstalo až do doby, kdy nám ručička váhy oznámí, že zas nabíráme.

Blogýsek: bylo, nebylo?

1. ledna 2012 v 16:46 | Old Boy |  politika
Zdá se to neuvěřitelné, ale když jsem probíral zprávy o situaci v Řecku a posléze je konzultoval s přítelem z Řecka, který mně navštívil, vyšlo mně, že řecký ráj chtě nechtě smete nějaká vlna "tsunami", což se nakonec skutečně stalo. Bylo nebo nebylo pravda, že státní zaměstnanci v Řecku měli vystaráno? Měli úředníci dvakrát tak velký plat jako zaměstnanci v soukromém sektoru a pokud souhlasili s propuštěním, dostali 200 000 euro odchodného /5 mil. Kč/? O úředníky bylo údajně fešácky postaráno. Stačilo získat místo úředníka a výhody se jenom hrnuly. Získal automaticky definitivu, pokud zemřel, přešla jeho doživotní penze na manželku. Učitelů byl nadbytek a patřili mezi prioritní skupinu státních zaměstnanců a nebyly výjimky, že jeden učitel učil deset žáků. A to všechno schválili v parlamentu, kde jeho zaměstnanci kromě vysokých platů měli ještě čtyři navíc, z nichž patnáctý a šestnáctý se nedanil. Státní zaměstnanci měli v roce 2008 průměrný roční plat cca 950 000 Kč, lidé, pracující mimo státní sféru zhruba polovic. Bylo to tak, nebo nebylo.
Proč výčet těchto řeckých ekonomických anomálí, které mu vyneslo změnu rčení, kdy místo o "tureckém" hospodářství se dnes začíná mluvit o "řeckém" hospodářství? Ve stínu se choulí Irsko, Portugalsko, Španělsko a z ekonomického bazénu čouhá už jen hlava Itálii. Jsou to pro nás velmi špatné příklady a protože plujeme na stejné lodi, musíme se snažit udržet v kabině druhé třídy, protože se sem co nevidět začnou stěhovat ti z luxusních kabin.
Prezident měl v novoročním projevu k úsměvům daleko. Ani pro nás v tomto roce neočekává vzestup a spíše lze podle něj očekávat stagnaci až recesi. A co my, obyčejní smrtelníci? Byli jsme a budem a ti, co trochu pamatují prožili již mnohé daleko horší situace třeba v rodině, městě i ve státě. Tak proč bychom klopili hlavu.