Tak po Kubě se budeme ještě potulovat i v tomto roce. Posledně jsme skončili v Havaně a poslední večer jsme strávili v pětihvězdičkovém hotelu Capri, pouze ovšem na večeři . A naskýtá se mně příležitost vyprávět vám příhodu z večeření, která se stala mému spolunocležníkovi Tondovi.
V restauraci hotelu bylo podium a na něm hrála hudba převážně kubánskou salzu a semtam zatančily kubánské tanečnice, které nepoužívaly hodně oblečení. Stoly jsme měli rezervovány kolem podia a tak jsme se pohodlně usadili, ubrousky odložili stranou, čehož Tonda poněkud později litoval. Hudba hrála, tanečníce zvedaly nožky a číšníci donesli polévku z plodů moře. Zrovna byla pro tanečnice pauza a tak jsme se věnovali konzumaci a posuzování chuti přinesené polévky. Hlavní chod ovšem zapadl přímo doprostřed tanečního reje. Před každým z nás postavil číšník pořádnou porci pestrobarevného jídla a já okamžitě zapátral, nejsou-li tam také žabí stehýnka, která se zde často servírují. Pocházejí ze speciálního druhu žab, které jsou velké jako náš ježek a jejich stehýnka jsou tudíž tak velká, jako z našeho menšího kuřete. Nebyly tam. Byl to tradiční kubánský steak polamilla. Jídlo odpovídalo výkladu průvodce o kubánské kuchyni, která je velmi prostá a neobejde se bez černých fazolí, rýže, kukuřice a zeleniny. Stejk se zelenal čerstvou petrželkou, fazole jakobys vytáhl kominíkovi z kapsy a brambory dozlatova opečené byly naštěstí nesladké. Různobarevná zelenina dodala jídlu přitažlivosti a tabasco vedle solničky slibovalo zvýraznit chuť.
Pustili jsme se do jídla a potvrdilo se, že dvěma pánům nelze sloužit. Tonda se čile oháněl příborem, ovšem jeho oči se vpíjely do tvarů tanečnic na podiu a tak se stalo, že nožem namířil na okraj talíře, přitlačil v domění, že je pod ním stejk a celý talř se mu poroučel do klína. Naštěstí ještě včas přitáhl nohy k sobě, talíř zůstal na klíně a vše proběhlo v klidu, že si katastrofy nevšimli ani ti nejbližší spolustolovníci. Ne tak já. Tonda málem omdlíval a obracel ke mně oči s prosebným pohledem, abych mu hodil pomocné lano. Tanec na podiu se dostával do extáze a tak si mnozí nevšimli, jak postupně likvidujeme balíček ubrousků ze stojánku, který byl na stole k disposici. Talíř se vrátil na stůl s výpovědí, že Tondovi chutnalo, protože nic nenechal. Zdrželi jsme se ještě dvě hodiny a Tonda musel držet nohy u sebe, protože jsme čekali až trochu oschne a ani na WC si nemohl odskočit. Odchod byl jednoduchý. Vytvořili jsme hlouček a uprostřed něj kráčel Tonda jako boxer, odcházející z ringu.
Ráno jsme věděli, že máme namířeno do Cienfuegos, lépe řečeno do hotelu poblíž tohoto města, kde strávíme asi tři dni a budeme se čvachtat poprve v životě v Karibiku. A tak jsme vyjeli. Silnice, která se táhla jako nejdůležitější dopravní tepna celé Kuby byla široká, ale jen těžko srovnatelná se silnicemi u nás. Kroutili jsme hlavou vpravo i vlevo a sledovali přírodu.
Jednoznačnou zajímavostí celé Kuby jsou palmy královské/Palma Real/, které najdete kam se podíváte. Docela často bylo kolem silnice vidět hořící trnité křoviny, které se vypalovaly, aby byla získána další půda pro pěstování cukrové třtiny. Najednou jsme museli zastavit v krátké koloně, která čekala jak nás upozornil průvodce, na přistání práškovacího letadla. To po přistání nabralo novou várku hnojiva a opět vzlétlo. My pokračovali v cestě a první naší zastávkou bylo místo, které nechybí snad v žádném poznávacím zájezdu cestovních kanceláří.
Hned vedle parkoviště byla k vidění krokodýlí farma, ve které se váleli krokodýli málem třímetroví, kolem ní bylo plno stánků se suvenýry a možností koupit si první kokosový ořech v životě, utržený možná před hodinou černouškem, který velmi hbitě dokázal během dvou minut vyšplhat do koruny palmy a celý trs ořechů spustit po laně na zem, aby se nepoškodily. Samozřejmě jsme koupili a ochutnali. Šťáva nic moc a urýpnuté kousky kokosu byly o něco chutnější.
Pak jsme nasedli do loděk, které nás přepravily do jakéhosi skanzenu původních obyvatel Kuby, Tainů. Už z dálky jsme viděli postavy těchto indiánů v nadživotní velikosti na okraji ostrova.
Slunce už bylo nad hlavou, pálilo jako ďas a prohlídka trvala jen chvíli. Hlavním bodem programu byl oběd a tak jsme losovali na jídelníčku zabodnutím prstu do libovolného místa a já si vypíchl jídlo s názvem Cocodrilo carne a la Taine. Přínesli mně talíř s pořádným kusem masa světlé barvy a tak jsem se těšil na kuře. Chutnalo podobně ovšem ze slovníku jsem se později dověděl, že se jednalo o prsa z krokodýla. No nic, alespoň se mám čím chlubit při každé příležitosti, kdy o této návštěvě mluvím. Pobyli jsme tu až do odpoledne a pak jsme pokračovali v cestě ke Karibiku. Do hotelu, zdálenému několik kilometrů od Cienfuegos /Sto ohňů/ jsme dorazili skoro za tmy a unaveni celodenním cestováním a dvaatřicetistupňovým vedrem jsme rychle nanesli zavazadla na přidělené pokoje. Trochu nás vyvedlo z míry, že místo skel v oknech byly jen záclony a na nich jsme objevili viset dvě ještěrky velké jako předloktí. Spaly s námi až do rána, protože při vstávání tam stále byly.
Desáta hodina bás zastihla už na pláži Karibiku, v tuto dobu poloprázdné a jen semtam se hrabal v písku nějaký Kubánec, který zřejmě hledal škeble. Všichni účastníci tohoto zájezdu byli u Karibiku poprve a tak se není čemu divit, že nastal na pláži čilý ruch. Coby dup byli všichni v plavkách a smočili nožku. Bylo to jako ji vložit do vlažné česnekové polévky. A tak jsme se vypravili dál od břehu. Hloubka byla zanedbatelná a voda po krk nám sahala až zhruba po sto metrech. Na mne doléhla jakási neskutečná nervozita a tak mně už po prvním potopení spadly brýle, které jsem pak lovil za pomocí kamarádů málem půl hodiny. Když jsem se nabažil vody a pohledů na barevné rybky a korály a vrátil se na pláž tak to jsem zíral. Na několika místech na obou nohách mně prosakovala krev a nepatrné rány začaly až teď štípat. No pořezal jsem si je neopatrnou chůzí mezi ostrými korály.
Po prvním polaskáním s vodou Karibiku začala sháňka po suvenýrech. Těch obyčejných, známých i z pláží Jadranu tu byla spousta, ale ty pravé, velké jako dobře vykrmené kuře, slibující po přiložení k uchu melodii celého Atlantiku, nebylo. Pouze mně se čirou náhodou podařilo jednu vyměnit s bronzovým Kubáncem za trenýrky a do hotelu jsem jel v plavkách a kraťasech. Všichni mě záviděli a tato škeble, jak ji vidíte na parapetu krbu v mém bytě, vystavuje svou krásu dodnes.
V hale hotelu seděl v křesle černoch, stolek před sebou, vedle stolku krabice s tabákovými listy a šoulel jeden doutník za druhým. Cena v přepočtu 30 Kč za kus. Také jej mám dodnes a ještě stále voní.
Kolega přinesl dva malé kraby, kteří měli jakousi chaloupku a schoval je do šuplíku nočního stolku. Když ráno kontroloval jejich stav zjistil, že jeden sežral toho druhého.
Dnes je v programu návštěva Jardin Botánico cca 15 km od Cienfuegos a odpoledne pláž Tancho Luna. Na onu botanickou zahradu jsem se obvzláště těšil. Město jsme jenom projeli a průvodkyně nám o něm řekla základní údaje, že vzniklo v roce 1514, je ještě stále poznamenáno přítomností francouzských osadníků v 19. století, je tak krásné, že mu říkají Perla jihu a pochází odsud slavný kubánský zpěvák Benny Moré, který složil nejznámější kubánskou píseň Guantanamera na slova José Martího. Kolem pevnosti Castilo de Jagua jsme jenom projeli a po pár minutách jsme byli na parkovišti botanické zahrady.
Provázel nás mistní průvodce a bylo to dobře, protože ty zhruba tři hodiny stačily tak zrovna pouze na ty nejzajímavější místa zahrady. Byla založena v roce 1901 ve spolupráci s Harvardskou univerzitou a můžeme v ní nalézt přes 2000 víceméně tropických rostlin, mnoho druhů fíkusů, palem a bambusů, z některých stromů visí plody ve tvaru požádné tyčky salámu /t.zv. salámové stromy/ a potkali jsme i kráčející stromy, které z větve spustí další kořen a vyroste z něj další strom. A průvodce nám ukázal i rostlinu nám dobře známou pod latinským názvem "Sanseveria". Běžnější je "Tchýnin jazyk" a tento název prý pochází z této rostliny proto, že je skoro nezničitelná. A dodal, že odvar z listů může na určitou dobu tchýnin slovní koncert zastavit.
Velké překvapení nás čekalo, když jsme se dověděli, že některé bambusy kvetou v cyklu až 140 let. Jsou to druhy s latinským názvem Phillostachys a na květ jednoho z nich máme možnost se podívat. Není to ovšem ten maximalista, ovšem také mu to trvá pře 40 let.
Není se čemu divit, že tato botanická zahrada je považována za jednu z nejzajímavějších na světě. Když jsem kráčel po pešince, poseté palmovými semeny, z nichž některé již vypouštěly kořínky, sliboval jsem si, že se sem ještě někdy podívám alespoň na dva, tři dny. Tak nevím, čas je neúprosný.
Je to symbol, nebo propagace, figurka nebo součást něčeho? Pro toho, kdo už někde tuto postavičku zahlédl, nebude uhodnout její využití žádný problém.
Skladatele vám představuji na velké fotce. Vždyť je to pokud se týká operní hudby opravdový velikán. A ženy, které si prohlédnou jeho tvář možná pochopí, jak se mu podařilo za jeho života žít s mnoha ženami a dokonce i odlouděnými jeho dobrým přátelům.
Začalo to samozřejmě žádostí, kterou jsme oficielně poslali přímo jeho blahorodičstvu Bolkovi a byla následujícího znění:
A když začne škola, mnozí už mají první zkušenosti a návyky na vklad do lepšího života třeba na třínožce u piána nebo s tříčtvrtečními huslemi pod bradou. Hudba a možnost se o ni podílet s jinými vlastním přičiněním rozhodně patří mezi sametové stupínky ke štěstí.
Zas až tak daleko ovšem není. A léta běží, vážení. Když ten čas nastane prožijeme změnu, kterou jsme vítali plni očekávání. Krátká euforie z možnosti dělat si všechno podle svého, vystřídá jakési prázdno a to je třeba rychle vyplnit. Už i ta nejmladší vnučka chodí do první třídy a je milá a zvídavá, no co vám budu povídat. Léty vámi zanedbaná příroda se rozzáří při vašich procházkách nepoznaným světlem a les vás obdaruje svým klidem, majestátností i košíkem čerstvých, voňavých hub. Pomalu začnete zpřádat myšlenky na zlatou svatbu a sestavovat seznam pozvaných.
e, že nové koště dobře mete. Nového ředitele ČT lze při trošce pozornosti v závěru minulého roku a především v počátku tohoto roku v programu ČT 1, ale i ostatních tří kanálů, vystopovat. Mně osobně velmi potěšilo, že zmizely komerční reklamy a nahradilo je rozšíření nabídek programů vlastních, což mne a myslím že i převážnou část diváků zajímá daleko víc, než prostředek na to, aby i konečky vlasů zářily hýřivou barvou, leskem a svěžestí.
Zde hledá