Prosinec 2011

Baťa aktuální.

12. prosince 2011 v 7:04 | Old Boy |  politika
Když si přečtete těchto následujících pár vět Tomáše Bati, stručně, jasně formulovaných a okořeněných znaky selského rozumu, můžete snadno nahlédnout pod koberec, kde byly zameteny všechny jednoduché principy života společnosti.
Bata.jpg
Nevymyslel jsem nic originálního, protože tato fotografie s textem putuje po internetu v několika blozích, stačí jen do vyhledavače napsat "mravní bída" a můžete číst. Jsou velmi zajímavé.
Protože jsem do školy začal chodit před sedmdesáti lety mohu o sobě tvrdit, že jsem ze staré školy, dnes považovanou za zcela nemoderní. Mravní bídu cítím kam jen pohlédnu a nemám, čím bych přispěl k řešení. Vůbec mně nevadí, že jsou v naší společnosti bohatí a chudí, ale vadí mně a to velmi, jak někteří ti bohatí ke svému bohatství přišli. Pokud svým rozumem a prací i když ne manuální, nic proti tomu. Ale díváte se na televizní zprávy? Já ano.
Když mně začala z každodenních zpráv a v nich popisovaných korupčních kauzách naskakovat husí kůže, začal jsem si zaznamenávat na kousku papíru frekvenci těchto kauz. Věřte, nevěřte osm za týden a nejméně milionové. To snad ani nemůže být pravda.
Tamtéž se dovídám o chybách úředníků, kteří způsobili svou liknavostí nebo mizernou prací škody v stotisících, milionech a nedej pámbu i miliardách. A nikde slechu, dechu po nějakém jméně, postihu nebo dokonce náhradě. Když už, pak schovaném do balíku, který nelze jen tak rozvázat.
Evropou obchází strašidlo další krize, která může srazit na kolena i naši ekonomiku a podepsat se na životě nás všech velmi nepříznivě. Náznaky řešení oné mravní bídy jsou jen nepatrné. A tak je myslím třeba zamyslet se nad těmi pár Baťovými větami a dát do nového roku slib, že otočíme pozornost i vlastní jednání tímto směrem.

Kouzlo časů minulých: pokoj lidem dobré vůle

11. prosince 2011 v 11:49 | Old Boy |  vzpomínky

Na tuto průpovídku si možná vzpomenete, když začnete listovat v deníku svého ranného mládí, případně si pustíte před očima "film" o této době. A pokud jste tenkrát žili na vesnici, bude tato "exkurse" o to zajímavější.
V sobotu se pilně pracovalo a chodilo do školy a tak volná byla neděle, ovšem pokud jste nebyli dopoledne nasměrováni na ranní nebo hrubou mši do kostela, což ostatně nebylo nic tak nepřijatelného. Byli jste oblečeni do "svátečního", v kostele bylo krásné prostředí, hrály varhany a zpívalo se. A pokud jste byli včera na rorátách bylo jasné, že už je předvánoční čas se vším všudy a je advent. Dnes už jen málokdo ví, co to roráty jsou i když jsou ještě v katolických farnostech stále živé.

I když vám církevní obřady třeba nic neříkají, právě proto tato zmínka. Slovo roráty znamená v češtině "rosu dejte" a je použito ve rčení "roráte coeli desuper" /rosu dejte nebesa/. Označuje se jím mše, sloužená každé ráno před úsvitem po dobu celého adventu. V současném slova smyslu lze označit roráty za dobu očekávání Vánoc, ve smyslu církevním pak za zahájení liturgického roku a očekávání příchodu Ježíše Krista. Roráty jsou známy už od dob Karla IV.






Při pohledu na rozsvícené svíce na adventním věnci, které se postupně zažíhají čtyři týdny před Vánocemi si otestujme svoji paměť nalezením významu slova advent. Bylo to lehké. Ano, je to "očekávání". Třeba také víte, že prorokem adventu je Izaiáš a advent je veden ve fialové barvě, která má význam pokání.




Možná, že už napadl sníh a to byl signál snést z půdy předloni za otcovské pomoci vyrobené lyže z jasanových prken a vázáním z plechových pásků na vázání beden a "pakny" vyrobené u kováře. I sáně "rohačky" byly vyrobené pokoutně, ale jezdilo se na nich jako na těch kupovaných. Dva kilometry cesty do školy se daly překonat za pár minut a s mnohými zajímavostmí. Krákající havrani krákali do kroku, občas zkřížil cestu zajíc, na pozdrav zaštěkal Hlavicův Punťa, sešuplo se z kopce a škola byla na dohled.
V kuchyni to začlo začátkem prosince vonět po vanilce /vanilkové rohlíčky/, ořechových pusinkách, nadívaných košíčcích a domácí čokoládě z másla, cukru a kakaa. Uštipovat kousky těsta na tyto dobroty bylo samozřejmostí. A na štědrý den se pekly kulaté tvarohové koláčky, uvnitř tvaroh, do důlku, vytvořeného vajíčkem se naládovala povidla a posypala posýpátkem z másla a mouky. A trouba dodala nazlátlou barvu. V hrnci se vařila polévka, ve které plavala zelenina, sušené houby a válely se domácí nudle. Konečný glanc jí dodala tmavší zásmažka. Kapr? Pokud na něj bylo. A když ano, pak byl dozlatova vysmažený a na talíři sousedil ze zemákovým salátem. Žádná majonéza. Brambory, nakrájené na kolečka, drobně nakrájená cibule, vařená mrkev a celer, polito vepřovým sádlem, ocet, sůl a pepř. Mňam.
Stromeček před třemi dny uřezaný v lese a nikdo nic nehlídal. Na něm ozdoby, pár kousků upečeného cukroví na nitích, ořechy, jablíčka a zimní hrušky. Svíčky, ty pravé parafínové, ničím nešizené. Pod stromečkem skromná kupa dárků - ponožky, rukavice palčáky, pestrý šátek, papuče až pod kolena, člověče nezlob se a huráááá! - brusle na kličku.
Radost v očích všech a světnicí málem jako dlaň jde štěstí a zpívá si "Narodil se Kristus pán a Tichá noc.
Pokoj lidem dobré vůle! Dnes, zítra i za sto let.

Expedice oksroN: krajem Sámů

10. prosince 2011 v 7:24 | Old Boy |  cestování
Ani jsem se nenadál a dnes jsem při šťourání do seznamu mých článků zjistil, že tento blok v seriálu Expodice oksroN je již sto čtvrtý a že jsem je psal od března 2007. Však je najdete v mém archivu a je v nich Norsko křížem krážem.
Ale vraťme se do současnosti. Minule jsme opustili letošní trasu ve finském Rovaniemi a nastartovali vánoční náladu. Dnes budeme pokračovat dále na sever a po přespání v kempu dojedeme kolem poledne do Karasjoku, centra sámské oblasti.
Tam je ovšem ještě kus cesty a Karasjok je už v Norsku a pár km za hranicí s Finskem. Zastavili jsme u kiosku s občerstvením, suvenýry a informacemi. Posedíme a začíná vážná debata o tom, zda trasu natáhnout až na Nord Kapp, nebo se vydat do Alty, která by nám prodloužila pobyt v kempu možná o dva dny. Taháme předpověď počasí z lap topu a sluníčko se zítra na nás trochu usmívá. Tak to risknem, třeba nedopadneme jako posledně, kdy jsme se vykoupali v mlze.

Majitelé kiosku nás vítají z prázdnou pánví a na dotaz, kde je na ní nějaké maso nabízejí, že v kiosku je zrovna čerstvá sobí kýta nabo před hodinou nachytaní sledi. Děkujeme.
Smažená ryba na rybím tuku by byla jistě lepší než játrová paštika s okoralým chlebem, ale není čas a v kapse to nešustí ani necinká. A tak vyrážíme a chystáme se na to setkání se sámským centrem. Uvědomuji si, že jsem ve svých článcích o Sámech toho moc nenapsal a teď to napravím, protože i v autě se řeč vedla tímto směrem.
Podél silnice se občas mihnou sobi, kteří se v klidu popásají na zeleném pažitu a nenechají se rušit projíždějícími auty. Vedle losa, který žije poněkud více na jih je to nejtypičtější představitel fauny v Norsku a je rovněž patřičně využíván. Poražení sobové se zpracují téměř bez ztrát.


V duchu si představujeme, jak sobi vypadají v zimě, kdy nejsou vylíňění a překonali období, kdy jich mnoho končí na porážce, aby se z nich vyčinila kůže, zpracovalo maso sušením, konzervováním nebo jako čerstvá pochotka nejen v norské kuchyni. Maso končí rovněž v salámech a zbytek putuje do konzerv pro psy a kočky. Paroží co chvíli zahlédnete v prodejních stáncích suvenýrů kolem silnice.
Tak aby bylo jasno, Sámové a Laponci jedno jsou. U nás je počátkem dvacátého století nazývali také Lopaři. Oblast, ve které žijí, se jmenuje Laponsko a zahrnuje ruský poloostrov Kola, severní Švédsko, Norsko a Finsko. Nejvíce jich žije v Norsku, zhruba celá polovina čili kolem padesáti tisíc, to znamená, že celkový počet se odhaduje v uvedené oblasti na sto tisíc.

Historicky vzato, obývali Sámové tato i daleko větší území v tomto regionu tisíce let. V polovině 20. století byl vytvářen na Sámy silný tlak s cílem jejich ponorštění, ovšem Sámové odolali a udrželi si svou kulturu, jazyk i tradice. V roce 1986 vznikla sámská vlajka i hymna, v roce 1989 zasedal poprve sámský parlament, který není sice zákonodárným orgánem, ale má právo veta všech zákonů, které by Sámy poškozovaly. A do nově postaveného sámského parlamentu máme právě namířeno.
Z části přetrvávají tradiční způsoby obživy, to je rybolov, chov z části ochočených sobů a zemědělství. Skoro nikdo z nich už neprovozuje výměnný obchod a kočování. O moderním způsobu života vypovídá i významné sámské městečko Karasjok, do kterého právě vjíždíme.
Při vjezdu do Karasjoku nás upoutal mohutný moderní stroj, kterému nad korbou kouká věžička kostela. A tak se na kostelík podíváme z blízka.

Vypadá, jako kdyby se mistní dověděli o naší návštěvě a provedli všeobecný úklid, úpravou fasády kostela zřejmě začali a sestřiženín bujného trávníku končili.

A pak jsme už zaparkovali a Vojta objevil na německém autě zajímavý nápis, který jsme poměrně snadno přeložili, alespoň do poloviny. Hlad nás přinutil uvařit gulášovku a posedět na lavici u stolu na parkovišti. Nahlédli jsme do mapy a vida. Sámský parlament je vzdálený necelý kilometr. Díváme se tím směrem, ale žádná budova nás neupoutala. No uvidíme. My za pár minut, vy až v příštím pokračováním s názvem "Expedice okroN: Sámský parlament.

Kouzlo časů minulých: Havana v kostce

8. prosince 2011 v 7:38 | Old Boy |  vzpomínky
Třetí den v Havaně má být zasvěcen okružní jízdě po městě s navštěvou nejatraktivnějších míst. Zbude i trochu času na individuální procházku po městě. Je březen 1985, pár dní před mými padesátinami a stromy a keře s opadavým listím začínají rašit a většina z nich je už obsypaná chomáči pestrobarevných květů.
Jezdit autobusem po Havaně bylo pohodlné. Venkovních pětatřicet srazila na třiadvacet klimatizece, která byla vždy k disposici a pokud vyplivla do pár minut, byl k dispozici náhradní autobus. A tak jsme po deváté vyjeli.
Kolem muzea rumu jsme jenom projeli a dostali informaci, že i tam je možné si rum koupit, dokonce i patnáctiletý, na který jsme ovšem k jeho vysoké ceně stejně neměli a tak jsme pocucávali potají zbytky slivovice, ukryté v kapse kalhot.
023429_05_125418.jpg
První zastávka byla před Capitalio Nacional, kdysi sídlem kongresu a nyní Akademie věd a Národní knihovny vědy a technologie. Je to největší budova v Havaně a lahůdka pro oko turisty. Pokud vám něco připomíná, nemusíte dlouho pátrat v paměti. Ano, je podobná Kapitolu ve Washingtonu a dokonce vyšší a zdobnější. Stojí zde od roku 1929 a my si mohli udělat jen pár fotek a pokračovali jsme dál po okružní jízdě starou Havanou.
Havana 2.jpg
Další zastavení bylo u slavného havanského pramenu pitné vody, který byl celý v mramoru, volně pčístupný a s možností ochutnávky. Tak jsem ji s kamarády zkusil ochutnat a připili jsme si na další skvělé zážitky.
422__300x_cuban_cigar_factory.jpg
Jeden z těch skvělých nás oslovil za chvíli. Zastavili jsme v továrně na doutníky a těšili jsme se na potvrzení tvrzení, že doutníky vyrábějí převážně ženy tak, že je rolují na svých stehnech. Nepotvrdilo se to a pravda je daleko prozaičtější. Proč si neoprášit trochu vzpomínky a říci si něco o vzniku slavných kubánských cigars.
Koncem listopadu se sazeničky tabáku vysadí a za tři měsíce z nich jsou rostliny skoro vyšší, než jejich pěstitel. V březnu se tabák sklízí, fermentují tři měsíce až tři roky /podle požadované kvality/ a pak třídí podle velikosti, barvy listů a jejich vůně. Dělníci, převážně ženy, je pak dostanou ke zpracování a ručně vytvoří tělo doutníku a v poslední fázi se doutníky tvarují pod ručním lisem, aby měly vzhledný tvar. To jsme se dověděli a také na vlastní oči viděli. A nejen to.
cuban-cigars-2_1.jpg
V této fabrice se vyrobí 25000 doutníků za den a jedna dělnice jich stihne "našoulet" padesát až sto. Tato práce je jednou z nejlépe placených na Kubě a navíc si může dělník v práci vykouřit zdarma doutníků kolik chce a ještě si může odnést po každé směně tři domů. Ty vám případně tajně prodá, pokud dovedete otypovat, na kterého se obrátit. A při práci mají také zábavu. Na podiu v rohu dílny seděla žena a četla pravděpodobně z novin nejnovější zprávy a průvodce nás ujistil, že převážnou část směny jsou předčítána díla literárních klasiků.
geniusHAVANA01_1.jpg geniusHAVANA02_1.jpg
Pokud se vám zadařilo koupit, můžete si zapálit se stejným úsměvem jako domorodci. Mně se to nepodařilo a doutníky jsem si koupil v hotelovém kiosku a jeden mně za dva dolary vyrobil v Cienfuegos v hale hotelu u pláže zavalitý černoch. Mám jej dodnes mezi památkami z cest.
park 2.jpg
V tomto parku bylo už stínu ažaž. Stromy neskutečné velikosti, tvaru i rozlohy koruny. Jen kousek odtud v části parku se prodávala zmrzlina v několika desítkách stánků a před každým byla fronta. Když jsme se do ní postavili, ukazovali nám, abychom šli dopředu a všechny předběhli. "Máme času dost. Maňána." To víte, nenechali jsme se pobízet a čekaly nás úsměvy a rychlá obsluha. Na plechovém talíři, vzhledu cínového talíře, připomínajícím velikostí náš porcelánový, jsme dostali kopec zmrzliny několika druhů s čerstvým ovocem a k tomu sklenici vody. Voda ke zmrzlině je tu stejně obvyklá jako u nás cukr ke kávě. A cena? Za babku.
398175814_fbcf11fef1.jpg

398175816_b5aedabde0.jpg
Zastavili jsme i na hřbitově. Jmenoval se Cementario de Cristóbal Colón a tak velký a krásný hřbitov jsem nikdy neviděl a asi už neuvidím. Tolik mramoru různých barev, spousta sošek a soch, květiny, především umělé, čistota a pořádek i rozloha hřbitova /57 ha/ z něj dělá opravdovou perlu Havany. Když jsme tam přijeli, začínal zrovna pohřeb. Rakev přivezl dlouhý veterán, americký Chevrolet a ta mu čouhala z kufru. Za ním párKubánců se spoustou květin a několikačlenná hudební skupina hrala v rytmu salsy. Průvodce vypráví, že v masopustním období se jako součást karnevalových oslav v blízké vesnici Santiago de la Vegas uloží do rakve živý muž a je rituálně pohřběn. Prostě falešný pohřeb s folkovým charakterem, při kterém se "nebožtík" v rakvi občas posadí a pořádně si přihne z flašky rumu.
Prošli jsme pouze nepatrnou část hřbitova a zastavili se u hrobu mistra světa v šachu F.C. Casablancy. Připomínám, že vzpomínám na návštěvu Kuby v roce l985 a tenkrát ještě na hřbitově neležel Ruben Gonzalez, slavný pianista neméně slavné skupiny tradiční kubánské hudby Buena Vista Social Club, který tam byl pochován až v roce 2003.
Júúú! Je už půl druhé a hlad začíná mít velké oči. Za chvíli jsme v hotelu, vybíráme si tentokrát z jídelního lístku. Polévka je sladká, brambory, zvané batáty jakbydal, kuřecí maso má zvlášní chuť po mistním koření a dezert ve tvaru klínku dortu je neskutečně sladký. Zapíjíme hořkou černou kávou, abychom se znova dostali do formy a já dostal chuť na pravé znojemské okurky. A na bramborák.
havanska-ulice.jpg
A pak jsme si zašli s kamarádem na procházku po městě a s nosem v mapě jsme se dostali až poblíž Kapitolu. Zvědaví jako staré báby jsme hledali kuriozity a obchody, kde bychom si koupili něco na zub. Ovšem v té době hledat obchod a dokonce podle vývěsního štítu a názvem obchodu bylo pro nás skoro nemožné. Obchody jako by nebyly. Až po půlhodině jsme si všimli, že sice jsou, ale nijak na sebe neupozorňují snad proto, že v nich skoro nic ke koupi nebylo.
Vstoupili jsme do obchodu se zeleninou a ovocem a zírali na prázdné regály. V tomto pozdním odpoledni jsme zjistili, že si můžeme koupit spoustu mrkve, petržele, nějaké batáty, něco podobného cukinám a tady výčet víceméně končí. Ovoce žádné. Naše chuti po čerstvých banánech, uzrálých ananasech, oranžovém mase papáji si musíme uspokojit až zítra při snídani v hotelu.
Cestou zpět jsme narazili na proluku a v ní stojící nákladní auto s plošinou plnou krabic, obstoupenou minimálně padesátkou žen. Dostávaly příděl bot na poukázky, které patřily do přídělového systému, který ostatně redukoval nákup skoro veškerého zboží. Žena předložila poukázku a dostala krabici s botami. Stáli jsme poblíž a tak jsme viděli i do krabic, které Kubánky se zájmem otevíraly. Boty byly všechny stejné a různých velikostí. V druhém kole nákupu pak došlo ke směnám bot tak, aby každá měla velikost, která jí přísluší. Měnily si krabice mezi sebou. Nevídané.
192589-top_foto2-3pqx5.jpg
Večer jsme poseděli v restauraci a číšník ochotně protřepával v šejkru led, rum, limetkovou šťávu a syrup ze třtinového cukru. Daikiri chutnalo skvěle a tak když už jsme se pustili do toho testování, objednali jsme si i mojito /mochito/, které je ještě slavnější než daikiri. Šejkr tentokrát zůstal stranou a na pultě se objevily vysoké sklenice. Do nich barman vkládal lístky čehosi zeleného /později jsme zjistili, že je to máta/, bílý rum, surový třtinový cukr, nakrájené limetky a sklenice se doplnily bublinkovou vodou a rozdrceným ledem. Do sklenice putovala ještě slámky a míchadlo a barman vznesl dotaz: "Angostura bitter?" Hleděli jsme na něj vyjeveně, protože ze španělštiny jsme znali pouze nezbytné slovo cerveza /pivo/ a nějaký ten pozdrav a poděkování. Obrátil se k regálu a vytáhl z něj flašku nějakého bylinného likéru. "No, gracias" vykloulo ze mne a číšník s úsměvem přinesl sklenice s mojitem ke stolu. Opět jsme čuchali a kroutili hlavou nad tím, že ani náznak našeho oblíbeného tuzemáku. A tak jsme si ještě dali po stopce tříletého, tmavého kubánského rumu a od té doby víme, že kubánský rum voní zcela jinak než ten náš, milovaný.
Nálada při cestě domů byla náramná a trefili jsme do hotelu Nacional napoprve. Tonda se chlubil, že bydlí ve stejném patře jako kdysi Churchill a nevěděl, že prezidentské apartmá je vždy až v nejvyšším patře, vzpomněli jsme na přítomnost Franka Sinatry, Alexandra Flemminga a celé kupy amerických ganksterů v čele s Al Caponem.
Buenas noches. Zítra je také den. A pokud toto povídání čtete po dobré večeři a shlédnutí oblíbeného pořadu v televizi, tak tedy i vám Dobrou noc.

Škraboška

7. prosince 2011 v 17:12 | Old Boy |  ostatní
Ne, nejsem Slovák a pokud nerozumíte názvu "škraboška", nic se neděje. Je to ryze české slovo, ovšem běžně používané před více než padesáti lety, kdy tato maska zakrývala pravou tvář nositele na karnevalech, šibřinkách, plesech a různých jiných taškařicích. Byla zároveň i ochrannou pomůckou při hospodských rvačkách, které se ani podobným akcím nevyhnuly.
Na vesnicích ukrývala pot tancem při dechovce rozdováděným a ve městech lehce skrývala totožnost mladých dám a knírkatých šviháků při swingovém doprovodu.
Po válce jsme škrabošky na pár let odložili, abychom po odsmačtyřicátém nasazovali jednu za druhou a tak si na ně zvykli, že někteří na ten rudý přeliv nemohou zapomenout dodnes. Pak začaly padat do sametu a hudbu nahradil cinkot klíčů. Svoboda, demokracie. Škrabošek netřeba! A zanikly.
Nastala doba masek a maskování. Za dvacet let se s maskou dobromila plouží po obrazovce desítky a stovky těch, kteří si je nasadili v domění, že zamaskují, jak jim pomohla povyskočit až do nejvyšší ligy naší společnosti a trávit čas mezi sladkými slovy a vlastní vilou v Karibiku s kontem na Kajmanských ostrovech. A pokud jim masku strhnou, stane se. Chvíli odpočinou za vodou a začnou vyřezávat jinou, ne ovšem dřevěnou. Ta by příliš tlačila.

Dvojka z mravů....

7. prosince 2011 v 7:26 | Old Boy |  politika
....nebo chcete-li, dvojka z chování. Komu by asi tak patřila? Myslím si, že učitelům, kteří se nechali zlákat na dnešní stávku, která má protestovat zjednodušeně řečeno proti tomu, že o výši jejich platu bude zčásti rozhodovat jejich nadřízený, ředitel školy. Málokdo z nás má přehled o tom, jak to ve vztazích mezi učiteli a řediteli škol chodí, jak jsou ve skutečnosti vytížení atd. Víme ovšem, že naše školy ve srovnání s ostatními školami v Evropě si nemohou nijak vyskakovat a že úroveň by mnohde zasluhovala, aby někteří učitelé byli občas poškole.
Vyhlašovat stávku v době, kdy jako jedni z mála dostali učitelé v tomto roce přidáno a co je ještě více burcující, dostanou přidáno i v příštím roce, je přinejmenším kuriozní. Denně se kolem nás šíří jako pára nad hrncem, který hrozí výbuchem, zprávy o možných scénářích v případě dalšího propadu evropské i naší ekonomiky a hledají se cesty, jak nespadnout do toho nejhoršího. Je pravda, že školské odbory se už delší dobu nezviditelnily a jejim funkcionáři mají problém s vyplňováním výkazu práce, ale za takovýto postup by si zasloužily důtku z výstrahou. Ne ovšem ředitelskou, ředitelé by do toho neměli co mluvit.
Po vzoru učitelů by si mohli zastávkovat i prodavači a začít prodávat pečivo místo od sedmi, pár dní až kolem desáté, úředníci by mohli protestovat proti tomu, že nemají definitivu, soudci proti tomu, že ji sice mají, ale přesto je jakási možnost je odvolat a stávkovat by mohli i politici. Třeba proti tomu, že ti novinářští šťouralové podtrhávají židle pod zadkem jednomu ministrovi za druhým, o ostatních vrcholových "hráčích" ani nemluvě a hrabou se jim v kontech, které nabubřely do neskutečných rozměrů a smrdí korupcí.
Páni učitelé, patříte svým vzděláním a postavením mezi elitu národa a to by vás mělo chránit před tím, aby vás odbory strkaly do oslovské lavice.

Pod větvičkou jmelí.

4. prosince 2011 v 11:10 | Old Boy |  vzpomínky
Než stisknete o Vánocích pod pověšenou větvičkou jmelí svoji milovanou a uštědříte si vzájemně dlouhý, sladký polibek,měli by jste vědět, jak tajemná, kouzelná a užitečná rostlina nad vámi visí. jmeli-250_1.jpg jmeli-250_1.jpg jmeli-250_1.jpg
Historie využívání jmelí sahá do nejstarších dob. Už Galové v noci před úplňkem v listopadu sbírali jmelí tak, že jej z větve odsekli zlatým srpem a použivali jako léčivou rostlinu. Kouzelnou moc měla i podle Keltů a používali ji k vyhánění démonů. Křesťanství považuje jmelí dodnes jako rostlinu, nadanou léčivou mocí a je odpradávna symbolem života. Lidé věří, že jmelí udržuje svazky mezi lidmi a dodnes se zavěšuje nad dveře a slavnostní štědrovečerní tabuli, aby přineslo štěstí do domu. A když šeptnete svoje přání do plaménku svíčky, určitě vám je jmelí splní. Nejznámější tradice je ovšem líbání pod kytičkou jmelí. V Norsku je symbolem usmíření. Rozhádaným se doporučuje sejít se pod stromem se jmelím a pokud se neusmíří, stihne je hněv bohů.
viscum_album.jpg viscum_album.jpg
Jak jmelí vypadá, určitě všichni víte. Po světě jej roste kolem sta druhů, v Africe, Austrálii a skoro v celé Evropě od jihu Skandinávie, po sever Španělska, Ural a Krym. U nás však jen jeden druh na jehličnanech /jedle, borovice,smrk/ a listnáčích /lípa, topol, jabloň, akát, javor, jeřáb, vrba, bříza, meruňka, hloh/. Nemá kořeny a k větvím se semínka přisávají zvláštními orgány a prorůstají přes kůru k cevnímu systému stromu. Je tedy vlastně parazit. Kvete drobnými kvítky a plodem je bílá bobule, která po narušení silně lepí. Proto se bobule používaly k výrobě lepidla na odchyt ptáků.
Jmelí má tolik mistních názvů, že neznam jinou rostlinu, která by nesla tolik pojmenování. Jsou to: amala, čarodějná metla, dubové majlí, dubové mejlí, gmejl, gmejlí, hromová metla, hýmelí, jamela, jemela, jemela bílá, jemelka, jemelo, jeměl, jemola, jímelí, jmel, jmél, majlí, mejdlí, mejlí, mel, melé, melí, mélí, mílí, muří noha, mýlí, nejdlí, omejlí, omelí, posel bohů, svaté dřevo kříže nebo jmelí listnáčové. Požehnaně, ne?
LUD26e259_jmelibile.jpg LUD26e259_jmelibile.jpg
Jmelí je ovšem učiněná lékárna. Její užití v medicíně je neskutečné. Snižuje krevní tlak, je sedativem pro srdeční činnost, působí močopudně, tlumí bolesti hlavy,je vhodné proti závratím, zastavuje krvácení, pomáhá při vylučování žluči a činnosti slinivky břišní, zvyšuje činnost štítné žlázy, nohy s bércovými vředy nebo křečovými žilami pookřejí po koupeli v roztoku ze jmelí a pokud umíte šňupat, pak rozdrcené jmelí můžete použít i proti senné rýmě.
Nelze ani opomenout roli jmelí jako podpůrného prostředku při léčbě rakoviny. Může snižovat účinky onkologické léčby /chemoterapie, ozařování a operace/ a nádor se může zmenšit. Léčba jmelím vrací chuť k jídlu, stoupá tělesná váha, lepší se spánek, zmenšují se bolesti a přibývá výkonnost.
Podává se nejčastěji ve formě macerátu, který se získá louhováním asi 8 g jmelí v 1/2 l vody po dobu nejméně 4 hodiny a podává se dva až třikrát denně. Možno použít rovněž tinkturu /20 až 40 kapek dva až třikrát denně/, nebo se používá jako jemně pomleté a usušené v dávce max. 1 g, denně pak max. pět dávek.
viscum_album_1.jpg viscum_album_1.jpg
No a jak vypadá sběr jmelí? Tak to není problém, zavedu vás na letošní sklizeň, kde jsem se zúčastnil už jako jen divák sběru pro vánoční sezonu.
PB260521_2.JPG
Tak to musíte nejdřív najít místo, kde na stromech, v tomto případě lipách, roste hodně jmelí a získat povolení k jeho těžbě. Musíte si pořídit veškeré vybavení pro tuto práci, zejména v souvislosti s bezpečností a mít průkaz o absolvování kurzu, které vás opravňuje takovou práci dělat.
PB260527.JPG
Pokud všechny tyto náležitosti máte, musíte mít dále k disposici terénní auto na přepravu natrhaného jmelí. Protože jmelí je vzhledem ke krátkému času na těžbu nutno trhat víceméně za každého počasí, je pro případ rozbahněného terénu nebo zasněžené krajiny takové auto nezbytné.
PB260535.JPG
Pak už jde všechno ráz na ráz. Za pět minut být v koruně stromu, uvázat se a začít s trháním.
PB260539.JPG
K práci je potřeba hodně síly a především odvahy. Pobyt v koruně stromu trvá někdy i dvě, tři hodiny, podle toho, jak je strom velký a kolik je na něm jmelí.
PB260530.JPG
Na zemi zpočátku nic moc.
PB260528.JPG
"Helfři" se však tužili a pod stromem už bude hádám tak 50 kg jmelí. Později bude svázáno do kytiček a pozlaceno, postříbřeno nebo tak jak je, tedy přírodní a dopraveno do prodejen květin.
PB260538.JPG
A vnuk Jirka s úsměvem po dobře odvedené práci už volá po pořádné svačině a doušku horkého čaje. Určitě si je zaslouží.
Scan0012.jpg
Já jenom vzpomínám jak jsem před nějakými deseti lety seděl v koruně mé poslední lípy. Od dvanácti let jsem jich pokořil víc než tisícovku a nevynechal ani jednu předvánoční sezonu. Jmelí se přisálo k mému tělu obrazně řečeno stějně, jak ke kůře hostujících stromů a mám je už i pod kůži. A pochopíte, že mám velkou radost z toho, že mám pokračovatele.
jmeli1.jpg jmeli1.jpg jmeli1.jpg

Obrovská historka.

3. prosince 2011 v 10:53 | Old Boy |  ostatní
Tak nebude se jednat o historku, která by byla svou velikostí obrovská, ale týká se obra, který u nás žil od roku 1841 do roku 1886. A když obr, tak obrovský obrázek. Jeho jméno si přečtete na jeho opasku a výšku srovnáte s přistavěnou měrkou, která představuje průměrnou výšku člověka v té době. A by jste hádali, kolik ve skutečnosti měřil? Rovných 242 cm. Nelze se tedy divit, že je považován za nejvyššího člověka, který kdy v našich zemích žil.
434px-Narodopisna_vystava_1895_Josef_Drasal.png
Chodil sice do dvanácti let do školy, ale nenaučil se ani pořádně číst a psát. Pracoval jako dělník a pacholek a ohromoval svoji silou, když údajně pěstí porazil vola a zase jej zvedl na nohy, zvedl sám vůz-žebřiňák, rváče v hospodě posbíral do náruče a vynesl před hospodu atd.. Jeho apetit byl neskutečný. Brambory si vařil v kotle pro prasata a k nim spořádal třeba sedm obrovských řízků a vypil pět litrů tekutin. Pro svoji velikost nemusel nastoupit ani vojenskou službu, zato na radu hospodského Janocha začal veřejně vystupovat. Za dvacet let pak procestoval Evropu, svoji sílu předváděl v Rakousku, Tiurecku, Francii, Rusku i Anglii. Byl představem francouzskému císaři Napoleonovi III. a vystupoval i v Berlíně před německým císařem Vilémem II. Jeho specialitou byla skutečnost, že vystupoval vždy v hanáckém kroji a jako kontrast s ním vystupovala slečna-liliputka, měřící jeden metr.
Po skončení kariery se usadil v Holešově a žil sám, protože ženy se jeho obrovské postavy bály. Celý život nebyl u lékaře, v pětačtyřiceti letech onemocněl pravděpodobně na souchotiny a krátce nato zemřel, když předtím odmítl zájem Britského muzea o jeho kostru.
Nápad, sdělit vám něco o tomto vzrůstově skutečně velikánovi našeho kraje vznikl o letošních Dušičkách na hřbitově v Holešově, kde je Josef Drásal pochován a možná už čtyřikrát přemístěn. Určitě v roce 1922 a 1967, rovněž někdy mezi tím a mám podezření, že ke čtvrté exhumaci došlo nedávno, protože jsem hrob našel na jiném místě než před několika lety. Jeho osobní věci jsou roztroušeny po několika moravských muzejích a zachovala se i figurína v životní velikosti, která byla určena pro národopisnou výstavu v Praze roku 1895.
Péče o Drásalův hrob přetrvává do dneška a slouží ke cti těm, kteří se o něj starají.

Rapsodie na konci listopadu

2. prosince 2011 v 5:21 | Old Boy |  příroda

PB260559.JPG

Letošní listopad, pokřtěný na staletí
chvíli se usmívá, jindy chmuří.
Krajem se pohoda rozletí
až k lesu do podhůří.

PB260558.JPG

Pole jsou rozkvetlá bílou pěnou
a obzor v mlze mizí,
chlubí se ledovou stěnou,
která nebude zimě cizí.

PB260554.JPG

Cesta se chlubí posetá kameny
a v dálce má svůj konec.
Břízy kývají rameny
kde moh by viset zvonec.

PB260548.JPG

Paseku u cesty, jíž zdobí jíní
a ostrov smrků stepilých,
nedráždí polední stíny.
Kouzlo je ukryto v nich.

PB260550.JPG

Ostrůvek zeleně pohledu ladí,
dub ještě nechce dát listí,
příroda podzimu přátelsky radí
a jeho krásy jistí.

PB260543.JPG

Slunce se prochází mezi stromy
vytváří zlatavá místa.
Listí zem chrání od pohromy
jež v zimě by mohla být jistá.

PB260547.JPG

Stíny se shlukují do jedné řady
a drží rovnou stopu,
krásně je dnes a tady
dík nebeskému stropu.

PB260556_1.JPG

A oko pohlédne, byla tu lidská ruka
mladého, silného drvoštěpa.
Poleno sekerou žalostně puká,
vyschne až na okraji sklepa.

PB260553.JPG

Pomalu umírá kus lidské dřiny,
upadla v zapomnění.
Osud ji rozprostřel do krajiny
a východisko není.

PB260555.JPG

Pařez nám hlavu starého mnohorožce
zarytou v listí přípomíná,
osud ji uložil na podložce
v kterém se slastně dřímá.

PB260545.JPG

Lípa, vždy studnice života plná
choroše laskavě hostí,
tryská z ní zvuková vlna
jako od fujary z kosti.

PB260542.JPG

Jiné už z bytí zbylo
dát sousto mladým poutníkům,
ukončit staleté dílo
v bezpočtu budoucím dnům.

PB260546.JPG

Laskejte pohledem mladého reka,
který už hlavu předčasně složil.
Zašel jsem s vámi dodaleka
a vlil snad pár kapek do žil.

O zlámané grešli.

1. prosince 2011 v 7:03 | Old Boy |  ostatní
80px-1_Kc_zlamana_1.jpg 80px-Moeda_mafagafo_1.jpg 80px-1_Kc_zlamana_1.jpg 80px-Moeda_mafagafo_1.jpg 80px-1_Kc_zlamana_1.jpg
Nevím jak vy, ale já jsem zvědavý ažaž. Když jsem onehdá prohlásil o něčem, že bych za to nedal ani zlámanou grešli napadlo mne zjistit, jak toto rčení vlastně vzniklo. Pustil jsem se do pátrání a to mne zavedlo až do roku 1781, kdy císař Josef II. dal razit grešle pro české země a právě tato josefínská získala název "zlámaná". Vznikla fáma, že císař při svém putování po císařství rozdával vítajícímu davu několik grešlí, ve kterých byly zataveny žluťoučké /zlaté?/ dukáty. A lidé nelenili a každou grešli, která se jim dostala do ruky podrobovali zkoušce pilníkem, pilkou na kov nebo byly rozlomeny, aby se údajný dukát z nich dal vyloupnout. Veškerá snaha marná a tuto verzi vzniku zlámané grešle potvrzují numismatici, protože malákterá tato grešle se dochovala v celku. Dukát však nikdy nalezen nebyl.
Jsou věci kolem nás, za které bychom nedali ani tu zlámanou grešli, pokud by se vyskytovala v peněžence. Takové nutkání se mnou cuká při pohledu do některých časopisů, které lákají svojí historií, kvalitou i obsahem . Jenže ouha! Onehdá jsem si chtěl zkrátit čekání u lékařa a nic zlého netuše, koupil jsem si časopis se slavným titulem National Geographic. Stočtyřicet stran, šest článků /Zlom v ráji, Tajemný poklad, Život se soby, Řeky bez hranic, Rozmražený muž/, zvláštní příloha - Africký riftový příkop, skvělá grafická úprava, bratru za 99 Kč. Potud v pořádku. Ovšem třetinu obsahu časopisu tvoří reklamy a textu polykají místo fotografie přes dvě stránky sice kvalitní, ale zbytečně velké.
j nacional.jpg
Protože smysluplný text lahodí mému oku a plní moje poznávací touhy, při dalším nákupu časopisů, nebudu hledat zlámanou grešli, pokud se rozhodnu pro tento titul. Těch časopisů, které reklamou přímo hýří je bezpočet a tam zlámaná grešle uspěje a u některé za ni ani nestojí.
A když už to chcete vědět tak vám to řeknu. Z uvedených článků mne nejvíc zaujal "Život se soby", jak by také ne.