Prosinec 2011

Létající špunty

31. prosince 2011 v 6:52 | Old Boy |  ostatní

Pít vodu na Silvestra je totéž jako loupat si mandarinky a banány na zabíjačce. A proto se vydejme hned od rána na tu správnou cestu, historií už mnohokrát potvrzenou.
Kdo trochu předvídal, postaral se o správný jídelní lístek už pár dní před Silvestrem a v chladu uchoval ovar, jitrnice, jelita, škvarky a pokud si pospíšil i zauzené klobásy. Ty by ovšem chutnaly nejlépe uuzené na Silvestra a pěkně voňavé a teplé, vytažené přímo z udírny. Ne všichni ovšem mají stejné možnosti a apetit a tak konečné rozhodnutí co na jídelním lístku bude ,je čistě vaše věc.



Tak to bychom měli a co třeba uplácat i nějaké cukroví? Třeba rumové pralinky?

Suroviny:
2 kg dutých čokoládových figurek, 1 litr kvalitního rumu
Postup:
Vezměte dutou čokoládovou figurku a ukousněte jí hlavu.Do takto vzniklého otvoru nalejte rum a ihned konzumujte.
Tak je to jednoduché. Je tu ovšem i jiná varianta: upečte rumové pralinky bez čokolády tak, že do flašky rumu v plechové nádobě přilijete deci vody a necháme chvíli povařit. Pralinky pak konzumujeme tak, že co lok to jedna pralinka.
Zavolejte tátu, který se v letošní zimě nezimě nepřetržitě chválí svým výtvorem, aby už šel domů a nejlépe jej nalákáte, když už bude ze dveří sálat vůně dokončovaných pralinek. A pokud uprostřed kuchyně zvolá: "Dneska to roztočíme, drahoušku", máte o zábavu vystaráno.











Nahlédnout do televizního programu určitě není od věci, i když Mrazík běžel už mezi svátky a Prostřeno bylo skoro stále. Je ovšem nutno správně vybrat z programu.

















Na dvojce se možná objeví film z norské přírody a když se trochu položíté do odvahy onoho hocha na snímku, hltnete si adrenalinu tak, že bude vidět prázdné dno.






A pokud vás dopolední televize nezajímá, pusťte si rozhlas. Třeba uslyšíte:

Na Silvestra se vypravila čtyřčlenná ženská parta do nočního klubu a to přímo s pánským striptýzem, aby si trochu užila.
Sotva se první strip tanečník objevil na podiu, Silvie vytáhla z peněženky dvoustovku a prstíkem jej přivolala. Dvoustovka vzápětí, přilepená slinami, vévodila na pravé půlce tanečníkova zadku.
"Ty seš dobrá. Já jej hodnotím o třídu výš" komentovala Anetta dvoustovku a vytáhla pětistovku, která se stejným způsobem objevila na levé půlce zadku.
"Tak holky, pardón" omluvila se Erika kolegyním a sledovala tanečníka, který se k ní blížil ladnými, vlnitými pohyby a v předtuše další odměny se před ní otočil, takže uložit tisíckorunu na jeho pozadí přímo do údolí jako záklopku, nebyl žádný problém.
Namlsaný tanečník odkroužil o pár metrů stranou a pak se natěšeně vracel ke skupince, přímo k Ivetě. Ta poněkud zdřevěněla, ovšem když se netrpělivý zadek před ni kroutil jako jako vlkodav před mísou masových kostí, dostala spásný nápad. Sáhla do peněženky, vytáhla platební kartu, protáhla ji mezi půlkami, sejmula oněch 1700 Kč ze zadku, pečlivě uložila do peněženky a prohodila: "Děkuji, bylo to krásné."





"Tak si představ. Šla jsem koupit manželovi dárek k Ježíšku a postěžovala jsem si prodavačce, že je to pro mne těžký úkol. Máme vilu, luxusní auto, jezdíme dvakrát ročně do Karibiku a Robert má na kontě peněz, že ani nevím kolik. Tak mně poraďte, co mu mám koupit?"
Prodavačka se zamyslela, sáhla pro papírek a cosi na něj napsala. "Prosím" podala mně lístek.
Neměla jsem u sebe brýle a tak se ptám: "Co to je?"
"Moje adresa a číslo telefonu" odvětila.












Po nákupu se třeba stavte v herně. Každá koruna dobrá. Pro majitele herny nebo třeba i pro vás.













Jestlipak bude dědek doma, nebo to dopadne to jako včera Ptám se ho: "Kam jsi dal těch 200 korun, co jsem ti dala na nákup?"
"Jednomu staršímu muži."
"Odkdy jsi takový lidumil? Co vlastně ten chlap dělá?"
"Čepuje pivo!"







A pokud už na vás doléhá nějaká nemoc z nedostatku alkoholu, neptejte se jako ten turista a šáhněte přímo do vitrínky pro ročník 2005 a koštněte.
Tož děvčata jedem! Včera byla u nás televize a ptala se dědka co celé dny dělá. Odpověděl popravdě:
"Tož ráno stanu, vygruntuju si zuby pár štamprlama slivovice, nasnídám sa a zapiju to celú flaškú, potem dám králíkom, kurám a sobě tak tři flaše."
Reportérovi se to nezdálo.
"Dědo a co četba. Nemohl by jste to zaměnit za ten chlast?"
"Ale to víš synku že moh. Tož ráno stanu, umyju si hubu a hlavně oči, přečtu ze tři povídky, nasnídám sa a dočtu tú rozečtenú povídkovú knížku, potem dám králikom, kurám a přečtu ze tři knížky. A večer idu k Franckovi, ten má tu elektronickú tiskárnu a tisknem knížky až do rána."


Dobrá rada:
"Hele, čekáme tě na silvestrovském večírku. Dostaneš se k nám autobusem číslo 26, vystoupíš na předposlední stanici a já bydlím hned naproti, v čísle 28. Zazvoníš loktem u branky a jak se ozve bzučák, strčíš do branky kolenem a už jsi u mě!"
"Co blbneš diví se Jirka " a proč bych měl zvonit loktem a kolenem kopat do branky?"
"Ty vole a to by ses nestyděl na silvestrovský večírek přijít s prázdnýma rukama?"
Pokud ještě poznáte, který sympaťák se na vás z první stránky magazinu dívá, dobře, je možno přitopit.

Pokud ovšem máte dojem, že je vaše žena v akváriu, vůbec se tomu nedivte. Vždyť je vždy čilá jako rybička. A tak můžete přikrmit.

Až půjdete domů, mohou vás potkat různá překvapení. Na příklad sousedé odnaproti. Divná otázka v tom stavu. Ale koukněte na oblohu. Měsíček svítí jako rybí oko a soused zasněně říká:
"Ten je krásně stříbrnej."
"Je zlatej" kategoricky oponuje žena.
"Ale Maruš, podívej se pořádně. Je stříbrnej."
"Kuš. Zlatej a basta" prosazuje Maruš pravidlo, že žena má vždycky pravdu.
"Proboha sousede, je ten měsíc stříbrný nebo zlatý?" míří otázka na mne.
Odpovídám popravdě: "A kterej. Ten vpravo nebo vlevo?"




Cestou domů, pokud jste televizi přenechal manželce a vypravil se na oslavu sám buďte v pohodě, že už málem svítá. Těch vtipů o nevěře je spousta. Třeba tento:

Manžel přišel nečekaně brzo ze Silvestra. Když vkročil do ložnice žena omdlela a milenec se ovšem už pozdě vtěsnával do skříně. Manžel zbrunátněl: "Tak to jste vy ten pacholek, který zaparkoval na mém místě?"Žena omdlela tak ani nemohla slyšet jak muž třese milencem: "Tak Vy jste ten pacholek, co zaparkoval na mém místě?"
A protože je právě půlnoc, mrkněte na ohňostroj a přijměte ode mne přání, aby ten příští rok nezchudl příliš moc a byl šťastný a veselý.




























Muška jenom zlatá.

30. prosince 2011 v 6:18 | Old Boy |  příroda
Podle básníka je štěstí muška jenom zlatá a když budeme parafrázovat, pak je jmelí muška jenom zlatá, protože skutečně přináší štěstí, ne však pouze na Vánoce, ale po celý rok. Chcete se podívat kde roste a jak. Prosím.





Tak toto jmelí je jedno z nejrásnějších vzrůstem, tvarem i barvou. Je snadno dosažitelné ze země, nejvýš je nutno vylézt do koruny jabloně, která není nijak vysoko.













Velmi často je výskyt jmelí na topolech. Je nejvíce jedovaté a jako léčivá bylina se používá jen velmi omezeně. Ptáci se starají o rozšíření jmelí čím dál víc, takže zejména na topolech je ve vybraných oblastech najdeme skoro všude.
















Zejména staré lípy, které už přežívají stovku let, hostí jmelí velmi často. Proto je třeba najdeme skoro v každém zámeckém parku na severu Moravy.


















Pro jmelí se ovšem musí vylézt na strom, mít k tomu proškolení, výstroj za bezmála 50000 Kč a kopec odvahy. A to všechno lze využít v listopadu a prosinci
ke sběru jmelí.












A pak už je to jednoduché. Stačí jmelí posbírat, nabalíkovat, odvézt domů, uvázet z něj kytičky a část nazlatit bronzem. A prodat.









A pak jsou Vánoce. Jmelí nechybí na žádném trhu a lze říct, že možná i v žádné domácnosti. Vždyť je to ona muška jenom zlatá /nebo zelená/, která přináší štěstí a pohodu v den nejsvátečnější.

Dvacet jedna salv.

23. prosince 2011 v 15:18 | Old Boy |  vzpomínky
Kde domov můj,/1/
kde domov můj? /2/
Voda hučí /3 /
po lučinách, /4/
bory šumí /5/
po skalinách, /6/
v sadě /7/
skví se /8/
jara květ, /9/
zemský ráj /10/
to na /11/
pohled! /12/
A to je /13/
ta krásná /14/
země, /15/
země česká, /16/
domov /17/
můj,/18/
země česká, /19/
domov /20/
můj. /21/

Expedice oksroN: sámský parlament /Sametinget/

22. prosince 2011 v 10:20 | Old Boy
Sámský parlament v Karasjoku splývá s jednoduchostí městečka a málem jsme jej přehlédli.

Zaparkovali jsme na parkovišti a pak se chodníčkem přibližovali k zadní části rozsáhlé dřevěné budovy /jak jinak/ a hledali zajímavosti.
Prošli jsme kolem poutače, ze kterého jsme se dozvěděli, že existuje v Norsku další významné sámské /laponské/ místo, městečko Kautokeino. A to se považuje za centrum všech Sámů.. Čeká na vás skanzen a sámské muzeum. Podle informací, které byly k disposici je toto sámské středisko, kde převážná část z 3000 obyvatel mluví sámsky, není svojí atraktivností nic moc a skanzen se zdaleka nedá přirovnat ke skanzenu ve finském Inari, na který jsme před lety rovněž narazili. Autobus tu zajíždí jen párkrát týdně, je tu však samiská střední škola pro chov sobů, vysoká škola i sámiské Národní divadlo Beaivváš Sámi Teahter. Vydávají se zde noviny v sámštině a Kautokeino bylo v roce 2005 zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO. A pochopitelně je zde centrum intenzivního chovu sobů a můžete se tu dokonce svézt na sobech a v zimě absolvovat safari na sněžných skůtrech. Ale to jsem trochu odbočil.


A tak jsme vstoupili. Vnější část parlamentu působí neobvyklým dojmem a přímo z něj sálá jednoduchost a skromnost života Sámů, jejichž menší část se ještě stále zabývá chovem sobů a žije v dokonalé symbioze s přírodou.












Hala, sousedící se zasedací místností parlamentu překvapí moderním vybavením se všemi současnými technickými vymoženostmi, velmi ochotným personálem i expozicí ukázek ze života Sámů.

















Podobně působí i část, kde je umístěna knihovna, obsahující stovky knih v sámském jazyce a od sámských autorů. Našli jsme zde i ukázky sámské hudby na CD a DVD, reprezentovanou především zpěvačkou Mari Boine. Hudba, nazývaná Joik nepoužívá hudební nastroje, pouze bubínky a zpěv, který nese stejný název a vzdáleně se dá přirovnat k jódlování.





Andres P. Bongo, lidový sámský zpěvák
Skupina Angelit proslavila joint po celém světě
Mari Boinen, nejslavnější sámská zpěvačka
Sančuari, kapela z městečka Kautokeina





Parlament nezasedal /zasedá jen velmi vyjímečně a nepravidelně podle potřeby/ a tak jsme mohli ochozy sálu projít podle libosti a patřičně jsme toho využili. Pokud parlament zasedá, snáží se řešit tlak na "kolonizaci" sámského území a stále větší pronikání rádoby civilizace.













Práva Sámů, možná díky i tomuto parlamentu, se podařilo stabilizovat a dá se říci, že ji posílit. Dnes má každý Sám právo navštěvovat školu se sámským vyučovacím jazykem. V roce 1988 byl přijat zákon, který stanoví, že si tato etnická skupina obyvatel Norska udržela svůj jazyk, kulturu a tradiční způsob života.





Fotka celé naší skupinky před sámským emblémem byla pořízena na památku, že jsme tu byli, viděli a zaregistrovali, že sámské území je v nejsevernějším kraji Norska, Finnmarce a ohraničeno městy Alta, Karasjok, Kirkenes, Tana Bru, Lakselv.















Konkurence na sebe však nenechala dlouho čekat. Když jsme se vrátili zpět do středu městečka Karasjok a navštívili prodejnu suvenýrů, čekal nás kužel pěkně vyvedených Trollů a tak jsme začali tipovat, kdo z nás se kterému podobá. Samozřejmě jsem byl především vybrán já, protože moje vrásky a vlásky odpovídaly módnímu trendu trollích současníků.














Prošli jsme ještě miniskanzen, popovídali si rukama se sámskou kráskou, která předváděla lov sobů lasem tak, že cílem jí bylo statné paroží sobího samce, upevněné na kůlu deset metrů od ní.


Je poledne a turisté hledají a nalézají místa, kdfe je možno se dobře najíst. Proto také ve skanzenu je ticho po pěšině. Jen někde vzadu nese Sám vodu do plátěného týpí a komaři nastoupili na směnu v plném počtu. Plácáme se navzájem o to ne na znamení přátelských pocitů, ale z nutnosti uchránit svoje odkryté i neodkryté časti těla před červenými puchýři.






Na závěr jsme našli i zajímavou stavbu, která by se hodila do leckteré zahrady třeba na chalupě. Nalezli jsme všichni dovnitř a vedli diskuzi, co by to obnášelo a k čemu by se to mohlo hodit. Nápadú byla spousta, některé by se daly publikovat v televizi až po 22. hodině. Vydrželi jsme tam do dvou odpoledne a pak jsme už zamířili směr Nord Kapp.



Minuta z ticha

18. prosince 2011 v 17:33 | Old Boy |  ostatní
Jsem smutný. V minutě z ticha, které nastalo po úmrtí Václava Havla, chci říct, že jsem mu vděčný, že můj život se po čtyřiceti letech vrátil na koleje, po kterých jsem se v mládí, i když bos, proháněl po zelených lukách.
Jsem velmi smutný.

Krása ne smírná.

18. prosince 2011 v 7:08 | Old Boy |  ostatní
Zase ten překlep říkáte si po přečtení nadpisu. Tak pardon. Nejde o překlep, ale o úmysl. Chci naznačit, že s krásou, o které se pokusím vypovědět svůj názor, se nesmířím. Masírován reklamou, která jako Amorův šíp dnes a denně míří do řád dam, které pozbyly pel ranného mládí a začínají uvadat, začal jsem se pozorněji dívat kolem sebe a ustrnul jsem.
Jednou za čas se stavím na kávu s irskou whisky a kopcem šlehačky a předem vím, že asi bylo lepší dát si prcka whisky a kávu zvlášť. I tentokrát jsem se uvelebil u stolku pro dva a litoval, že sedím sám a místo konverzace mohu jen přemítat o tom, jak se mně honí hlavou výrazy, které se vylíhly díky mému věku.
Zpozorněl jsem. Hned vedle bo boxu usedla dvojice mladých lidí, zapálila si Malboro-Light a v družném hovoru o obsahu nápojového lístku vybírala budoucí nápoj. Dívka /?,nebo už žena?/ mne zaujala svou atraktivností a docela mě připomněla zmíněné televizní reklamy. A tak mně napadlo, co je vlastně na ní její. Začal jsem od hlavy. Dlouhé, červení melírované vlasy až ke konečkům postrádaly trochu zelené, ovšem v tváři nechybělo zřejmě nic, co by neodpovídalo současnému trendu. Pleťové mléko jako bych tušil, řasy málem překrývaly možné vrásky pod očima, v uších bloncaly kruhy o průměru cca 10 cm /v této době by určitě byly lepší bronzové zvonečky naladěné do c-dur/, rty lákaly /?/ barvou svíček na adventním věnci. V levém koutku úst se chlubil svým tvarem a leskem pírsingový přívěšek a jak jsem si všiml, možná měnil zvuk slova, zejména pokud se týkalo hlásek ř a ž.
"Ano, pane vrchní. Jednu irskou kávu, prosím."
Sjel jsem očima po krku do údolí, které jsem nedávno, asi před dvaceti lety považoval za cestu do ráje a zkoumal obě stěny, pokryté převislým plédem. Tento pár byl souměrný až natolik, že mně to přivedlo k poznání, že plastický chirurg viděl mnohem víc než já a odvedl velmi dobrou práci. Občas zkřížené ruce v těchto místech bily do očí neskutečně dlouhými nehty v barvě pohasínající duhy a marně jsem hádal, jakou práci tato žena zastane.
Od pasu dolů jsem nezpozoroval žádné anomálie, protože tato část těla byla schována pod hodovní deskou boxu, ovšem později jsem se přesvědčil, že nožky jsou opatřeny střevíčky, ve kterých by Karkulka jen ztěží překročila práh na cestě k babičce a rozvinula tak známý pohádkový příběh. Kabelka, odložená v rohu sedací části boxu byla natolik boubelatá, že mně napadlo tušit mezi běžnými zkrášlovacími tretkami i cudně uloženého robertka a slevovou kartu do sex shopu. Hmmmm.
"Děkuji a přineste ještě dvojku červeného vavřinečka."
Usrkl jsem si kávy a povytáhl z porcelánového stojánku nápojový lístek a s údivem jsem zjistil, že na lícní straně se vemlouvá nabídka:
"Věnujte své vyvolené k Ježíšku poukaz do našeho Kosmetického salónu krásy. Kompletní ošetření pleti, čištění a masáž
speciální, pleťové masky, peeling obličeje, úpravu obočí, barvení řas a obočí, depilace obličeje a těla, denní, večerní a svatební líčení."
Konečně dobrý nápad na vánoční dárek. Babička bude mít radost. A už vím, co se skrývá pod rčením: překonej sám sebe.

U3V: Berlioz s dárkem

17. prosince 2011 v 7:27 | Old Boy |  kultura
Pokud nepatříte mezi stálé čtenáře mých článků, které předznamenávám zkratkou U3V, tak vám sděluji, že je to vyprávění o tom, jak jsem se vypravil na Univerzitu třetího věku /U3V/ abych si otestoval, kolik ještě zbývá času, než začnu zapomínat i na ty nejběžnější věci.







Dnes překvapení ještě dřív, než přednáška vlastně začala. Naše kolegyně Svatava Mášová nám rozdala jako dárek vkusný soubor veršů, který byl oceněn v soutěži Seifertovy Klatovy 2011. Milé překvapení a to, že verše jsou velmi zdařilé a byly takto oceněny nám postavilo autorku do jiného, výraznějšího světla. Jako by už "hudební semestr"
pomalu začal ustupovat do pozadí a do popředí se hrnul semestr literární, který nás přivítá na počátku příštího roku.














Soubor básní, který je v útlém svazečku uložen, nese názvy barev: Zelená, Žlutá, Červená, Modrá a Bílá. Závěrečné verše jsou vtisknuty do básně Barvy života a nabízím vám otočit pohled malinko doprava, kde jsem ji uložil. A pokud se vám bude líbit slibuji, že vám nabídnu, jak se louka zelená, jaro žlutí, rudá růže voní, modrá se modré okvětí na cibulovém vzoru porcelánu a bílá mává andělskými křídly.











No nevím jak vy, ale já jsem si smlsnul a když začala hodina, ještě chvilku jsem se od veršů nemohl odpoutat. No a koho nám tentokrát přednášející představil?







No Hectora Berlioze, Francouze, který doma mnoho neuspěl a naopak ve světě si vydobyl nehynoucí slávu zejména svojí Fantastickou symfonií. Zdroje praví, že vznikla, když se skladatel pokusil otrávit opiem, zvolil však malou dávku a v tomto stavu se mu zdál děsivý sen, z nějž se nemohl probudit a v hlavě se mu vytvořila celá symfonie. Ta má pět vět: Sny-vášně, Ples, Na venkově, Cesta na popraviště a Sen o sabbatu čarodějnic a měla premieru ve skladatelových šestadvaceti letech v Paříži.





Berlioz byl vyjímečný v přístupu k hudbě. Jako možná jediný z hudebních velikánů neovládal hru na klavír, hrál jen trochu na flétnu a kytaru. Instrumentální talent u něj byl epochální, o čemž svědčí počet hudebníků v orchestru, který podle něj by měl přesahovat počet šesti set. Do orchestru zařazoval i nástroje z vojenských kapel nebo nástroje staré i několik století. Rytmus v jeho skladbách byl bombastický, mnozí jej přirovnávali k orgiím. Hodebníci se při produkci koupali v potu a zvuková barevnost potvrzuje, že Berlioz byl zakladatelem neoromantismu a stál na jednom z vrcholů romantismu.



No a byla hudební ukázka a právě z Fantastické symfonie ze čtvrté věty: Cesta na popraviště. Snažil jsem se od prvních tónů porozumět tomu, co hudba říká, o čem hovoří a v mých představách se to málem podařilo. Protože celá Fantastická symfonie byla napsána pod dojmem vztahu k jeho milé, vyjevila se mi žena na vozíku, taženém černým koněm, s vozkou na kozlíku a kápí přes hlavu, pokřikující dav vpravo i vlevo a drnkot kol na hrbolaté dlažbě. Chvílemi zaslechneme vzlykot ženy a výkřiky plné zoufalství. Vozka se pohupuje ze strany na stranu a koník sebou občas trhne v reakci na až hysterické projevy davu.
A popraviště je na dohled. Pět schodů a hrubá prkna podia. Na nich hranatá gilotina s ostrým plátem, který se leskne v podvečerním slunci. Ráz na ráz. Výkřiky strachu i pochopení. Cesta končí. Pár minut a konec/?/.







Druhá ukázka byla ze stejného díla a z reproduktoru se hrnuly drsné, divoké tóny páte věty Fantastické symfonie: Sen o sabbatu čarodějnic. To už jsem nevnímal tak hudbu, ale zaujalo mne slovo sabbat v názvu věty. Jedná se opravdu o název sekty, která se dodnes vyskytuje na okraji společnosti? Jsou to upíří, kteří se snaží o tahání za nitky světa a zuří, když se jim to nedaří? Milují oheň a jsou obklopeni neproniknutelným tajemstvím.



Nekonvenční, impulzivní, vzpurný, temperamentní a přitom velmi citlivý Berlioz byl typickým představitelem romantického ideálu, přivedl na svět mnoho dalších děl, ve kterých se odrážel jeho obdiv k dramatikovi Shakespearovi /Romeo a Julie/ i velmi známé Rekviem. V této skladbě, napsané v roce 1836, je vrcholem líčení hrůz posledního soudu a orchestr, který tuto skladbu hraje má neobvyklý počet nástrojů, třeba 16 tympánů, když běžný je jeden, nejvýše dva. Tato "Velká mše za mrtvé" byla hrána i čtyřmi orchestry, rozmístěnými v určitém prostoru.
Po pravdě musím říci, že mě život i dílo Berlioze zaujaly a když jsem v závěru přednášky vyslechl program té příští, bylo mně jasné, že setkání s velikánem německé opery Richardem Vágnerem bude neméně zajímavé. Tak se už těším.

Hlavolam: pletu, pleteš, pleteme.

16. prosince 2011 v 7:02 | Old Boy |  ostatní
Tak to vypadá, že jsem sklouzl až do Velikonoc, kde by se umění něco uplést docela hodilo. Výrobek, který máme pojmenovat, má ovšem spoustu názvů a některé napovídají, že když mluvím o Velikonocích, tak jsem vedle. A tak si nejprve vyjmenujme dodnes používaná jména a to nejhlavnější si ponecháme v rukávu, ze kterého jej musíte vylovit: pletenice,pletenka, štricka, štědrovečernice, štricka, štědrovice, štrucka, žemle, ceplík.
Asi bych vás hodně podceňoval, kdybych vás naváděl do košíkařské dílny, protože z názvů je zřejmé, že se jedná o něco na zub. A pokud vás napadl pletenec, posypaný hrubou solí a kmínem nebo pouze mákem, tak jste vedle jako ta jedle.No a pokud se u vás v kraji některý z názvů používá, pak jsem vedle zase já.
K přemýšlení je nejlépe si uvařit zelený čaj, mírně osladit a přiostřit kalíškem slivovice nebo rumu, sednout ke stolu a začít listovat v oněch šedých buňkách mozkových, které k nám byly exportovány z Anglie. A až na to příjdete, což bude asi jen pár vteřin, pochlubte se třeba pracovním postupem a materiály, které jsou pro vznik řekněme ceplíku nevyhnutelné.

Cesmína

15. prosince 2011 v 8:06 | Old Boy |  ostatní
Vyslovte si slovo cesmína několikrát za sebou a vychutnávejte lahodu, která z toho názvu vyplývá. Cesmína má nejen krásné jméno, ale pyšní se i svým místem ve vánočním čase. Vedle jmelí je typickým zdobícím prvkem vánočního stolu, vánoční výzdoby tu i tam, trvale zelenou princeznou mezi rostlinami především v Anglii, ale i u nás.

Hábit má zelený, obklopený na obranu ostrými výrůstky, která vám dokáži na prstech vykouzlit červené perličky. A promlouvá. Život je krásný, ale skýtá spoustu nástrah, proti nimž je třeba se chránit a mít k tomu nástroje.




A kvete. Drobný, něžný kvítek připomíná mládí plné okouzlení a pápěří představ o zítřku, o dobrodružství pozítří i o slunečných dnech příštích let. Jako u lidí.



Roste pomalu, jako by si chtěla užít mládí co nejvíc a má různé tváře. Na keři už květy vystřídaly růžice semen, prozatím růžové jako tvářičky moravských maléreček, stromečky jsou vzpřímené a zvedají hlavu co nejblíže ke slunci.




Plody se tulí do jasné červeně a sotva by se vešly do jedné hrsti. Není jich nikdy dost. Mají být dozrálé a příslibem pro novou generaci.




Seminka už skoro opadala a hledají živnou půdu. Možná jim pomůže nějaký pták při honbě za živobytím.Ta zbylá ztratí vláhu, znědnou a zmizí v nenávratnu. Ne všechna najdou to pravé místo k životu a skončí v zapomnění.


Cesmína žije všede tam jako lidé. Roste v mírném, subtropickém i tropickém pásmu na severní i jižní polokouli, nejraději v tropické Americe, v jihovýchodní Asii, zejména Číně, v Africe, na Madagaskaru, Kanárských ostrovech, na Madeiře i v Evropě. Je jí mnoho druhů /500-600/a i tím se podobá lidem.
Mezi vánoční zvyky v Anglii patří ukládání lístků cesmíny pod polštář mladých dívek a na nich jsou napsána jména všech těch, kteří se o ně ucházejí. Lístek se jménem, který ráno dívka první vytáhne by měl mít největší šanci jako ženich /dnes přítel/. A když už budeme pouštět svíčky na lodičkách po vodě v lavoru, zkuste to také na lístcích z cesmíny, jako v Anglii. Třeba se nepotopí.

Hnísdo pravopysu.

13. prosince 2011 v 8:41 | Old Boy |  ostatní
Když se tak brouzdám mraveništěm tisíců různých blogů na tom nebo onom servru, vyskakují z něj mravenci, kteří kulhají co se pravopisu týče na jednu, někteří i na obě nohy. Jak k této anomálii přišli?

Možná za to může částečně matka, která nedohlédla na memorování vybraných slov, nečetla domácí úkoly ze slohu a kdoví, jestli ona sama neměla v tom směru nějaké menší nebo větší mezery. Pokud ano, tak v rámci dědičnosti bychom byli u jednoho z kořenů chabého pravopisu.
Matka se dá omluvit ovšem tím, že má bezpočet potomků také i proto, že se dožívá i dvaceti let.




Otec-samec se podílí na mizerném pravopisu svých potomků jen nepatrně. Jeho svět je omezen na páření a když odvede svůj díl práce, který trvá jen velmi krátkou dobu po "svatebním letu" umírá. Typické je, že je svou velikostí srovnáván s dělnicemi. Holt práce jako práce.


Dělnice sem ani nevkládám, ty nemají na učení a kontrolu pravopisu ani pomyšlení. Musí stavět, rozšiřovat a opravovat mraveniště, nosit potravu larvám, královně a kolegyním /nezjistil jsem, jestli také samcům/, hloubit komůrky pro vajíčka, hlídat a bránit kolonii.
No a vidíte, tento mravenec kulhá na obě nohy. Nijak mu nevadí, když už vezme klávesnici do svých prstů a začne popisovat svůj den slovy: "Mislím, že dnes bude bezva den. Za chvýli pudu do školy a první hodinu bude matika,o pause dáme plážo a ňáky keci ......" A patří mezi ty, kteří by si vyskakovat neměli právě proto, že jim nohy pořádně neslouží.



Jinak se v mraveništi hemží spousta takových, kterým život nadělil smysl pro pořádek a úctu ke slovu a jeho kráse. Je to jako u nás lidí. Nabízet někomu nahnilý banán nebo pohár vody v prasklé sklenici je stejně nepatřičné, jako míchat čaj vařečkou od ostrého kečupu.



A co si o pravopisu myslím já? Je to pohled do zrcadla a pokud je obraz pokřivený, chyba není ve výrobci zrcadla.