Říjen 2011

U3V: romantici

30. října 2011 v 9:46 | Old Boy |  ostatní
V kalendáři jsme obrátili dva listy a je tu zase úterý a poznámka pod datem nás upozorňuje, že je opět přednáška Univerzity třetího věku. Nejsme žádní záškoláci a tak sedíme v lavici a pokukujeme, kolik nás dnes asi bude. Přednášející Ph.Dr. Šafařík už listuje ve štůsku papírů před sebou na stole a já končím s počítáním přítomných studentů. Sedmnáct. Z toho pět mužů.Tak dobrý, ne?
Dnes se dovíme nebo si zopakujeme /jak kdo/ všechno o romantismu v hudbě 19.století. A doporučena je spousta literatury. Všichni si ji pilně poznamenali a možná zmizí na pár dní z regálů mistní knihovny. Dovídáme se spoustu věcí o tomto období hudby a mně zaujal osud faktického zakladatele romantismu C.M.von Webra.
Tento německý hudební skladatel zemřel mladý /1786 - 1826/ , ale zanechal po sobě dílo hodné obdivu. Od rodičů, kteří provozovali kočovnou divadelní společnost získal vášnivý zájem o umění a plně se věnoval studiu hudby u Michaela Haydna, bratra hudebního skladatele.
Už v sedmnácti letech byl jsmenován dvorním kapelníkem města Vratislavi. Ve vratislavské opeře začal s omlazením personálu a když k tomu mělo opravdu dojít, spletl /?!/ si skleničku kyseliny na leptání rytin s vínem, několik měsíců se uzdravoval a reformy vzaly za své. Prožil si ji určitou dobu ve vězení pro svoje nemalé dluhy. V roce 1813 se stal ředitelem pražské Opery a postihla jej tuberkuloza. Po čtyřech letech prožitých v bouřlivých milostných vztazích se dvěma ženami, když se zpěvačkou Carolinou Brandtovou se oženil a přestěhoval se do Drážďán, kde začal vytvářet středisko německé opery. Tuberkuloza a další zdravotní problémy jej udolali a 6.června 1826 zemřel v Londýně, když dva měsíce předtím úspěšně dirigoval premieru své opery Oberon.
Z jeho mnoha hudebních děl jen málokdo nezná jeho operu Čarostřelec, která je dodnes na repertoáru mnohých předních operních scén ve světě. Je to dílo, které nese všechny prvky romantismu a zároveň zřejmě nejrozšířenější německá opera. Má takovou popularitu, že se amatersky hrála a hraje i na venkově a stále s velkým úspěchem.
Když jsem narazil na slovo venkov najednou jsem si uvědomil, že vlastně oblast vážné hudby, ke které jsem se ze zvědavosti a snahy po rozšíření hudebního obzoru dostal, opomíjí venkov jako by se tam nic kolem hudby v 19.století nedělo.
inthist22003jureckaroznov_a.jpg
A dělo. Svědčí o tom sběratelská práce PhDr. Kubeši /na fotografii/ a J.N.Poláška, kteří sesbírali a publikovali tisíce valašských písní, z nichž část pocházela právě z 19. století. Nejinak tomu bylo na Hané, Slovácku, Chodsku,
Lašsku a dalších oblastech. Desítky známých a hlavně neznámých skladatelů dalo kus radosti venkovskému dělnému lidu.
No to jsem si ale odskočil a doufám, že přes správný příkop. Nejsem vyznavačem vážné hudby, ale zajímá mne a tak pozorně naslouchám jako ostatní, z nichž mnozí jsou na tom stejně. A tak už vím kdo byl a co uměl J.H.Voříšek a hned jsme si m,ohli poslechnout ukázku z jeho díla tak jako F.Schubert se svou tisícovkou skladeb/hlavně písně/, ale i devět symfonií a nějaké ty mše, které se však hrají v současnousti pouze v Rakousku.
Příště nás čeká velikán německé hudby Richard Wagner a určitě zase nějaké ukázky z LP desek.

Kouzlo časů minulých: havanská ochutnávka

29. října 2011 v 9:59 | Old Boy
Kuba je okouzlující kam jen pohlédnete a za chvíli vás bolí krk od neustálého otáčení hlavy. Po dlouhé cestě a vydatné snídani jsme se před obědem dali do kubánského gala /košile a kalhoty, obojí s krátkým rukávem a na nohy vietnamky nebo něco tomu podobného/. Ve vestibulu při cestě do restaurace na oběd ukazuje teploměr za oknem 34°C, v restauraci systém á la carté. Při obědě byl ovšem předepsaný oblek, nejméně dvouhé kalhoty a košile s krátkým rukávem. Takže čtvrthodinová ztráta s převlékáním. Pak kuře, rýže, batáty, ovocný salát, neskutečně sladký klínek dorty.
hotel.jpg
Zvědavost nás vyhnala na zadní část hotelu a mohli jsme se pokochat pohledem na Atlantik a slavnou cestu Malecón, která se vine podél pobřeží. A nenechte se mýlit, nedíváte se na šikmou věž v Pise.
Nacional 3_1.jpg
Před hotelem čeká autobus a s ním poputujeme do parku, ve kterém je pionýrská železniční dráha a spousta exotických rostlin, restaurace, zábavné atrakce a mnoho dalších zajímavostí.
park 4.jpg
Do jedné takové restaurace jsme nakoukli otevřenými dveřmi. Byla prázdná a zřejmě se připravovala na nějakou recepci. Zaujal mne ovšem obrovský strom-trnovník, na kterém začínaly pučet první pupeny a na větvích byla spousta klubíček, velkých jak krabička od krému. Několik jsem jich utrhl a provázely mne po celou dobu pobytu a pak ještě několik let doma, až jednou klubíčko prasklo a celá místnost byla zaplaveny desítkami semen velikosti hrášku. Litovali jsme, že v plánu nebyla havanská botanická zahrada, což by bylo opravdu něco.
Zpáteční cestu jsme využili k prohlídce pevnosti El Morro s majákem a bohatou historií.
majak-na-pevnosti-el-morro-w-3326.jpg
Večeře se hemžila různými mořskými potvůrkami krevetami počínaje přes různé ryby, langustyaž po chobotnice. A když už jsem narazil na jídlo pak musím vyjmenovat hlavní potraviny, které se mimo plodů moře na Kubě používají. Výběr masa je skoro stejný jako u nás. Jen spotřeba jehněčího, kůzlečího a králíčího masa je podstatně větší. Po indiánech zůstaly fazole, kukuřice, juka, malanga, rajčata a papriky. Španělé dovezli rýži, vepřové a kuřata, portugalci naučili kubánce nasolovat ryby a činili se i afričtí otroci. A jedna zajímavost. Ostrá jídla s chilipapričkami na Kubě nefrčí, ani hodně slaná. Zato oslazená jídla a nápoje jsou sladké až neúměrně.
tropicana1_1.jpg
Večer jsme navštívili nejznámější kubánský noční podnik Tropicana. Byl založen na Silvestra 1939 pro potěšení především amerických turistů v tropické zahradě Villa Mina. A tak jsme byli přivítání skleničkou šampaňského a lahví rumu Havana Club /pro 4 osoby/, seděli pod širým nebem a sledovali pestrou směsici afrokubánských a latinskoamerických rytmů ve stylu padesátých let. A poprve jsem se seznámil se salsou a dalšími rytmy místního folkloru, které se mně zakously pod kůži.
Půlnoční návrat do hotelu Nacional byl provázen veselým prozpěvováním našich národních písní a průvodkyně vedle šoféra se uznale usmívala. Celý autobus byl provoněn kubánským rumem a dobrou náladou všech, kteří vlastně porve viděli ono vystoupení slavné havanské Tropikány.

Hlavolam: 1 456 800 000 000

28. října 2011 v 6:27 | Old Boy |  ostatní
Před pár dny se z novin vysoukalo toto číslo a já kulil oči. Že by to byla pravda?
Tak pokud by to měl být dosažený počet lidí na zeměkouli, tak by byl pisatel pěkně vedle. Hned druhý den se totiž ozvalo sdělení s nějakého statistického orgánu, že počet lidstva dosáhne do konce roku 7 000 000 000 /jestli jsem to napsal dobře, tedy miliard/.
O kosmických vzdálenostech se píše málo, protože tam nedochází k vraždám, znásilněním, korupci a podobným zajímavostem, takže to asi nebude nějaká vzdálenost blížící se komety, která by měla zájem se podívat do některého místa na naší planetě.
Rekord z Quinnessovy knihy rekordů v počtu oveček, napočítaných před usnutím je zřejmě blbost.
Ani počet mozkových buněk člověka není pravděpodbný, ledaže by se jednalo o dlouhý zástup zájemců o získání údajů o jejich IQ.
Myslím ovšem, že se mezi vámi najde koumák, který odhalí, co se pod tímto číslem skrývá a nabídne, jak s ním naložit.

Přílepek:

"Včera jsem viděl jet přes město náklaďák s dvacetimetrovou tužkou," vypráví chlapcům v hospůdce U Holé pravdy Standa Dolan. Od výčepu se ozve: "To se zase určitě některý z ministrů rozhodl udělat v rozpočtu svého resortu velké škrty!"

Listopadky

27. října 2011 v 17:38 | Old Boy |  ostatní
Kde se vzalo, tu se vzalo najednou slovo listopadky, které i když jsem prožil už pěkných pár podzimů, jsem letos zaslechl poprve. Třeba kateřinky nebo doubky by mně nepřekvapily, ale listopadky? No samozřejmě, přezdívá se tak královně Dušiček, chryzantémě. Spolu se zapálenou svíčkou jsou to dva neodmyslitelné znaky tohoto prastarého svátku. Je vzpomínkou na ty, kteří už nejsou mezi námi.
I já vzpomínám na matku a otce, sestru, která ač nejmladší, odešla jako první, na dědu. který mně ostříhal dohola před sv. příjímáním, kterou jsem tenkrát bral jako velikánskou slavnost, na druhou babičku, která vždy při bouřce zapalovala hromničku za oknem, na mých sedm strýců, které jsem znal a fascinoval mne způsob jejich obživy, na tetu, která nás hlídala a utíkali jsme jí z domu po přiloženém prknu v oknu, i na strýce z otcový strany, který byl restauratér a když přijel na návštěvu, vždy vytáhl šrajtofli a z ní bankovku pro každého z nás, který poulil oči na to bohatství.
A jakoby náhodou mně vyvstal před očima jeden norský hřbitov v Lomu, který jako všechny norské hřbitovy obklopuje kostel.
P3100041_1.JPG
Je dokladem, že živí vzpomínají na mrtvé mnoho generací zpět a v prostém kameni nad hrobem vyrytým písmem nahrazují nesmrtelnost.

IMG_1633_2.JPG
Žádná okázalost, pomníčky roztroušené po louce jako chaloupky po horách, klid a pořádek.
P3100037_2.JPG
Kolem zdí odložené prastaré pomníčky, pro které už nezbyl nikdo, kdo by se o ně postaral.
P3100038_1.JPG
I to je důkaz ůcty k mrtvým, předkům, bez kterých by dnešní generace neobstála.
Svoboda_2.jpg
A zastavme se i u všech těch známých, se kterými jsme prožili mnohou hezkou chvíli i u těch, kteří ač slavní, jako třeba sedmý prezident Československé republiky Ludvík Svoboda, u jehož hrobu na kroměřížském hřbitově jsem se zastavil, skončili stejně jako ti, jejichž jména odvál čas. A nechme se unést onou zvláštní, tklivou náladou.

Hlavolam: kam s ním?

24. října 2011 v 5:46 | Old Boy |  ostatní
Jó toulavé boty, to je moje. I když tentokrát jsem byl pozván do tohoto historického města, z jehož náměstí je tato fotografie a mám problém. V přátelstvím oplývajícím dopise opomněl pisatel uvést název města.
Scan0001_7.jpg
Hloubám a hloubám, kde by to tak mohlo být. Snímek je zřejmě ještě z doby počátku republiky, kdy jezdily ojediněle takovéto parádní autobusy. Na linkový to nevypadá a na luxus ano. Vidím pravděpodobně fontánu, nad ní nějakého svatého či vysoce postaveného na koni a v pozadí zámek nebo snad kostel? Cosi mně říká, že jsem tam už byl a dokonce na srazu absolventů VŠZ, ale jméno ne a ne naskočit. A tak mně nezbývá než obrátit se na vás s prosbou o výpomoc. A aby to nebylo jen tak zadarmo, vkládám jako přídavek jeden vtip.
Přílepek:

Nemocný leží v nemocnici, když k němu přijde muž v bílém plášti. "Tak, kolik měříte?" - "Sto osmdesát šest centimetrů, pane doktore." - "Nejsem doktor. Jsem truhlář!"

Kouzlo časů minulých: Kuba vytoužená

23. října 2011 v 7:27 | Old Boy |  vzpomínky
Také jste se v ranném mládí přehrabovali v knížkách a mapách dychtivi se dovědět co nejvíce o kouzlu tropických, tak neskutečně vzdálených krajin? Já tomu věnoval spoustu času a toulal se prostřednictvím Ostrovů hříšné lásky /Tahiti/, povodím řeky Amazonkya karibskými ostrovy těmi nejkrásnějšími tropickými i subtropickými oblastmi. Kryštof Kolumbus, objevitel Ameriky mě zavedl na Kubu, která mě svou historií, obyvatelstvem a přírodou, bohužel vzdálenými tisíce kilometrů, přímo fascinovala. Žila ve mně, po celou dobu jsem se zajímal o každou zprávu o ní a žil v představách, že se tam jednou podívám.
A představte si, příležitost přišla. V roce 1985 jsem se v březnu dožíval padesátky a můj zaměstnavatel, JZD v Kroměříži, mně jako odměnu k tomuto jubileu nabídl cestu na Kubu s tím, že uhradí polovinu nákladů, tedy cca 9000 Kč. Zájezd pořádala Československá vědecká společnost jíž jsem byl členem a třicetičlenná skupina sestávala právě z jejich členů. Neváhal jsem ani chvíli a protože termín mého narození před padesáti lety zapadal zhruba do poloviny pobytu na Kubě, musel jsem k nelibosti mé ženy soukromou "oslavu" posunout až po příjezdu z Kuby. A tak se s vámi nyní mohu podělit o moje zážitky z Kuby před šestadvaceti lety.
Zajímavostí bylo, že právě dva dny před našim odjezdem na Kubu se stal Generálním tajemníkem ÚV KSSS Gorbačov a my začali cítit jakýsi teplý vánek, který se později rozfoukal v příjemný, vlahý větřík. Vlakem jsme se dopravili do Prahy, z Hlavního nádraží do odbavovací haly poblíž Náměstí republiky a odtud na ruzyňské letiště autobusem.
il62_2.jpg
Po devatenácté hodině jsme odletěli právě takovýmto letadlem IL 62 usazeni v třiceti ze 186 sedaček, které mělo letadlo k disposici. Slunce nad obzorem mávalo na pozdrav a kupodivu na naší cestě do kanadského Montrealu se s námi málem nerozloučilo. Pochopitelně, letěli jsme stále za ním a časový rozdíl mezi Prahou a Montrealem je šest hodin. Letadlo bylo vybaveno veškerým komfortem, pestrým jídlem a občerstvením počínaje a papučkami s dekami na přikrytí konče. A tak jsem podřimoval až do Montrealu.
V Montrealu jsme přistáli kolem desíté večerní a těšili se, že v transférové hale budou ještě obchody otevřené a budeme moci utratit 2 kanadské dolary, které jsme dostali na cestu. Ano, obchody otevřené byly, ceny však natolik zajímavé, že se mně podařilo koupit za zmíněnou valutu pohled a známku. Poctivě jsem hned napsal, že jsem už v Montrealu a že let byl prima.
Odlet do Havany byl stanoven někdy kolem půlnoci a tak jsme opustili "očumování" tuzexového zboží v prodejnách a shromáždili se na předem stanoveném místě. Za chvíli přišla průvodkyně a sdělila nám, že v letadle cestovalo s naší skupinou i sedm Čechů, kteří požádali o azyl. Všechna zavazadla se musela z letadla vyložit, těm sedmi vydat jejich díl a pak naložit zpět do letadla. A to prý potrvá a nabereme zpoždění. A také jo. Odletěli jsme někdy o půl třetí a v tichosti se bavili o nečekaných emigrantech.
Letěli jsme podél východního pobřeží USA a "znalci" tvrdili, že jsme viděli i světla New Yorku. Kdo ví? Hodinu před přistáním začal v letadle čilý ruch. Letušky rozdaly každému cestujícímu formulář v angličtině a španělštině a vyplňujte! Babo raď. S překladem pomohla naše průvodkyně a kde jsme nevěděli co napsat, napsali jsme nějaký klikihák a basta. Hladce jsme přistáli a po pár minutách se ocitli tváři v tvář Havaně. Už první nádech horkého, nasládlého vzduchu, vonícího po tropickém ovoci, byl nezapomenutelný.
Odbavení pro nás bez komplikací, pro kubánce, kteří byli ověnčeni kyticemi umělých květin, které jsou na Kubě velmi oblíbené /nevadnou/ a zřejmě jeli domů na dovolenou, protože v naší republice pracovali, rovněž. Před letištěm José Martiho čekal klimatizovaný autobus a bylo už po sedmé hodině. Půlhodinka a stáli jsme před nejslavnějším hotelem v Havaně, Nacionálem. Stojí jen kousek od slavného pobřeží Malecon deset minut od centra Havany.
hotelnationalbig.jpg
Musíte prominout, že jen část fotografií bude z těch, které jsem dostal od mých movitějších spolucestujících. Já v té době vlastní foťák neměl a byl jsem odkázán právě na ně tak si budu hodně půjčovat.
V hotelu jsme se setkali se třemi restauracemi, pěti bary a kabaretem Le Parisien, vně hotelu se dvěma bazény a spoustou zajímavostí. U vchodu do hotelu stál stolek a za ním a kolem něj 3 policisté, kteří do něj vpustili pouze zaměstnance a turisty s jakousi legitimací. V hale odbavení netrvalo dlouho a pak už výtahem do příslušného patra na patřičný pokoj. První velké překvapení: výtah nebyl oddělen od chodby žádnými dveřmi, obluhoval jej liftboy černé pleti, který popojížděl z patra do patra a hlídal, kde někdo čeká na přepravu a mělo to spád i zvláštní kouzlo. Pokoj s klimatizací a vybavení v koloniálním stylu.
Měsíc123456789101112
Vzduch282828293031323231292827
Voda272626272929282929292828
A to už jsem se potil a pohled na tabulku teplot na Kubě měsíc od měsíce potvrdil i nutnost klimatizace na pokoji.
KUNCI_2.jpg
Výhled na Atlantic byl dárkem navíc. Můj spolunocležník pro celou dobu pobytu na Kubě Tonda Pěnčík spal na té levé a já na té pravé posteli. No spal. Pocit, že si užíváme nábytku z roku kolem 1930, kdy byl hotel uveden do provozu umocnila skutečnost, že se po mém ulehnutí oddělila zadní pelesť a já se ocitl na nakloněné rovině. Na zazvonění přišli tři opraváři a pelesť uvedli do správného stavu. A tak jsme po dlouhém letu dopoledne prospali.
Pardon. Ještě jsem zapomněl, že jsme byli na snídaní. Šok. Odbývala se na obestavěné verandě s výhledem na moře a nikdy jsem takový výběr jídel, zejména ovoce, neviděl. Co jste si nandali bylo vaše, pouze o maso z mnoha druhů jste musel požádat a jen jednou. Vyjmenovávat všechny druhy pokrmů by zabralo spoustu místa a tak se omezím pouze na to, co jsem viděl a okusil poprve. Nebyl jsem překvapen kubánskými pomeranči, které se u nás v té době prodávaly daleko víc, než ta pravé a hodně jsme na ně nadávali. Byli jsme zvyklí pomeranč konzumovat tak, že jej oloupeme, rozčtvrtíme a sníme. Nic z toho ovšem není pravda na Kubě. Tady kůru okrouhají, pomeranč přepůlí a vymačkají. Pije se víceméně pouze šťáva, která je výtečná. Na snídaňové tabuli jí bylo vychlazené kolik kdo chtěl a mohl si "načepovat" třeba ještě ananasovou, papájovou, banánovou a několik dalších. Ani banány nebyly neznámé, vždyť jsme si je vystáli každé vánoce ve frontě a když se zadařilo, byly i dvě kila. Ovocem a zeleninou tabule hrála všemi barvami. Ananas, guayava, papaja, pomeranče. Ostatní jsem neuměl ani pojmenovat. Prošli jsme, naložili si ode všeho trošku a sladká tečka byla tak sladká, že jsme ji museli konzumovat s neslazenou kávou.
No a teď mne nechte do oběda prospat a odpoledne se vypravíme do Pionýrského parku a večer na Tropicánu. Vytoužená Kuba se pomalu ale jistě stává kouzelnou skutečností.

Expedice oksroN: před námi Tallin

20. října 2011 v 16:27 | Old Boy |  cestování
Jak si tak vzpomínám, byl pátek 1.7., počasí slušné a nám se moc nechtělo cestovat. Do Tallinu, hlavního města Estonska bylo 270 km a trochu nás strašila představa, že bude problém s ubytováním, protože zlé jazyky tvrdily už před odjezdem, že v tomto směru můžeme zplakat nad výdělkem. A tak jsme posnídali uzenou polévku s chlebem, každý zakrojil pořádně do sýra a v 9.30 jsme vyrazili na trasu. Baltická magistrála je rovná, vpravo, vlevo lesy z bříz a borovic, občas nějaké vodní oko a pak průjezd městem Vitrupe.
normal_P1000166_1.jpg
Ze silnice vidíme poprve Baltické moře, ale ne tak jako na tomto obrázku, který jsem si vypůjčil.
P1110544.JPG
No a jsme v Estonsku. Kolem dvanácté nás donutil hlad odbočit z hlavní na turistické odpočívadlo, vzdálené od silnice nějakých 500 m. A nezaváhali jsme. Vidíte sami, že už při příjezdu bylo na co koukat.
P1070509_3.JPG
A když jsme dojeli na místo, bažinatá krajina se proměnila na velmi příjemný plácek pro posezení, i když vlastně nebylo k čemu.
P1070514.JPG
Dřevěná konstrukce, připomínající houpačku se přímo nabízela, abychom její plošinu použili jako stůl.
IMG_0969.JPG
Rychle jsme spustili léty procvičený systém přípravy všeho, co je pro picnik - oběd potřeba...
P1110546.JPG
...a za chvíli jsme už "bužírovali" systémem dle našeho žargonu "vzorkováním"/vyber si, na co máš chuť/. A tu mně napadá, že bych vás mohl zasvětit do toho, co všechno k spokojenosti našich žaludků i peněženky vozíme.
Co je nejdůležitější? No přece chleba. Toho si vozíme tak pět, šest kilo, je dozlatova upečený v malých štrycílkách, čerstvý voní po božské maně a vydrží nám tak sedm dní. Pak nezbývá než si jej kupovat a poznávat rozdíl v chuti i kvalitě a zejména v ceně. To už jsme zpravidla v Norsku a půlkilový chleba vyjde na našich cca 60 Kč.
Hitem mezi dalšími potravinami jsou sáčkové polévky a z nich gulášovka. Den bez gulášovky ja na naší trase totéž jako v našich mladých letech den bez rande s naší milovanou. Gulášovka nemusí být ovšem jenom polévka, dá se z ní připravit bramborový guláš, při delším vaření s kousky hovězího masa/v nejhorším salámu/ i hutný a chutný opravdický guláš. A pokud už chceme jó vyfikundaci, pak se z ní udělá polévka na norský způsob. Pro fainšmekry recept následuje:
Sáček svačinové gulášové polévky vysypeme do 0,7 litru vařící vody a necháme za stálého míchání dvě až tři minuty vařit. Předtím jsme si připravili na rybím trhu zakoupené vyloupané krevety, kalamary, dvě tři ančovičky, jsou-li tak i chobotničky/ovšem ne ty, se kterými je nutno mlátit o kameny, aby byly k uvaření, nýbrž ty malinkaté/ a hlavně slávky, což jsou všem dobře známé škeble. Slávky jsou důležité především proto, že nám napoví, že je polévka hotova. Když polévka vaří, nahážeme do ní dvě, tři hrsti slávek a vaříme do té doby, než se úplně rozevřou. Postupně je vyndáváme, uvařené droběčky necháme v polévce a škeble naházíme do odpadků. Pak chutnáme. Určitě nebude chybět sůl, protože k už slané polévce ji přisolily ještě slávky mořskou solí a pokud by snad polévka byla příliš slaná, přilejeme trochu horké vody a můžeme ji ještě zaprášit hladkou moukou. Lupkání za ušima nikoho z dalších jedlíků nijak nepřekvapí.
Nahlédneme také do ledniček, které vozíme dvě. Vespod je tak 60 vajec, tři kila různých sýrů a předevší balík tvarůžků a romadůrů, pravidelných to reprezentantů českých specialit na večírku v kempu, který pořádáme každý rok na počest česko - norského přátelství, kde nechybí utopenci a Prazdroj. Ledničky dále hlídají máslo, mléko a Petrovy kapky do očí.
Malý mrazáček, který jsme měli letos poprve, uchoval v pohodě uzené, dvě kila krkovičky, čtyři tyčky bramborových knedlíků a tři platy kuřecích stehýnek. Věřte, nevěřte podařilo se mně letos uvařit vepřo - zelo - knedlo se vším všudy a urodilo se tolik chvály, že jsem se málem červenal jako malý kluk. Pak jsem si uvědomil, jak to mají chlapi naučené s manželkami a bylo mně jasné, že zvyk je železná košile.
No a pití? Soudek s Prazdrojem, Hanácká kyselka, cola pro řidiče a nějaká ta slivovice na zahřátí případně přehřátí.
P1070515.JPG
Na okraji Tallinu jsme kolem silnice vyhlíželi nějaký poutač, který by nás nasměroval na ubytování. A dobře jsme udělali. Než jsme to našli tak to trvalo málem hodinu a bylo to v místech, kde dávají lišky dobrou noc. Poblíž nějakých budov, cudně ukrytých mezi zelení, sekal nějaký chlapík louku a když ná uviděl pokynul a ruštinou zhruba na naší úrovní se ptal, co hledáme. Už po prvních slovech pochopil, že jeho ubytovací zařízení. Usmíval se od ucha k uchu, nabídl nám ubytování se všim všudy za 50€ a jedinou podmínkou bylo, abychom je opustili zítra do 11 hodiny, což ovšem nebyl problém. A tak jsme za pět minut stáli před slušně vypadající ubytovnou a těšili si, jak si užijeme slunečného odpoledne.
IMG_0973_2.JPG
A nic jiného v programu nebylo. Protože hodiny neúprosně pokořily patnáctou hodinu, bylo na prohlídku Tallinu pozdě a tak jsme ji odložili na zítřek. A dobře jsme udělali, i když ne tak docela.
P1070541.JPG
Když se tak dívám je mně jasné, že budu muset vařit. Manšaft dává najevo, že by to už chtělo něco teplého k večeři a tak se pouštím do vaření. Kolik myslíte, že je osm chlapů schopno spořádat vajec ve valašské "škračenici".Pětadvacet a to po smíchání s opraženým špekem, uzeným masem, kterého jsem použil něco přes kilo, osmažená cibulka dodala jídlu říz. Trochu jsem to přehnal s pepřem alespoň podle strávníků, kteří nejdříve zapíjeli večeři estonským pivem a zazdili to ještě lahví slivovice, předem vychlazené v lednici.
P1070517.JPG
A tady vidíte hlavního iniciátora výše uvedeného postupu, který je plně zaměstnán přípravou hodovního stolu...
P1070518.JPG
...zatím co Honza rovná na prknech své dosud málo opálené tělo a předstírá při tom, že se taky vydal na cestu pozdní rozcvičky pod heslem v zdravém těle zdravý duch.
Hoši to zapíchli postupně ve tři hodiny ráno, ti poslední toho měli nejvíc na srdci. A tak je buďte v sedm ráno. Jen tak tak jsme stihli ubytovnu vyklidit do jedenácti hodin, kdy kolem nás už kroužili nadržení sportovcí, jimž chystalí nějakou sportovní trať na nedaleké louce.

Hlavolam: ...a sedm trpaslíků - řešení

18. října 2011 v 14:40 | Old Boy
Je to celkem jednoduché. Sněhurka zjistila, že mezi hudebními nástroji je pouze jeden, který má sedm písmen, a to je SAXOFON. Stačilo pak podle jednotlivých písmen přidělit jména. Tak třeba:48-7-trpasliku.jpg
Standa Aleš Xaver Olda Fanda Otík Norbert

Hlavu si lámalo hodně čtenářů a uznávám, že uvedená jména jsou exotištější než ta, která odpovídají názvu SAXOFON. Do černého se trefil Láďa a získal jedinou, avšak první cenu: moje příští hádanka bude věnována právě jemu.

Hlavolam: ...a sedm trpaslíků

15. října 2011 v 7:37 | Old Boy |  ostatní
MRK2edb10_a_212897C1_scene8.jpg
Povídání o tom, že partu sedmi trpaslíků dala dohromady Sněhurka, by bylo nošením dříví do lesa. Méně známo je, že všichni trpaslíci se na její pokyn naučili hrát na hudební nástroje a tak se po pár letech mohla Sněhurka pochlubit tanečním orchestrem s obsazením:
1.trpaslík - klavír
2.trpaslík - klarinet
3.trpaslík - kontrabas
4.trpaslík - bicí
5.trpaslík - banjo
6.trpaslík - saxofon
7.trpaslík - tuba
Protože do té doby nebyli trpaslíci pokřtěni, využila Sněhurka premiery vystoupení tohoto orchestru a přímo na podiu trpaslíky pokřtila. A aby křest byl opravdu originální přidělila jim jména podle začátečních písmen jednoho z používaných hudebních nástrojů.
Koncert proběhl za nadšení publika i když klavirista nedosáhl na pedály, klarinetista měl opřen klarinet o židli, kontrabasistu museli postavit na stoličku, bubeník mohl bubnovat pouze na jeden buben protože na další nedosáhl, tuba byla k vidění jakoby bez interpreta, pouze trpaslíci hrající na banjo a saxofon na tom byli dobře, protože se jim podařilo v hračkářství koupit jakžtakž znějící nástroje přiměřené velikosti. Sněhurka s tím měla během koncertu spoustu starostí a není se co divit, že zapoměla, jakými křestními jmény trpaslíky pokřtila.
A tak vás prosí, abyste jí seznam jmen pomohli znovu sestavit.

U3V: mezi tvůrce not

14. října 2011 v 11:05 | Old Boy |  ostatní
Je po prázninách. Pokud se ptáte, jak je trávili důchodci, kteří i v následujícím semestru budou pokračovat na Universitě třetího věku, tak to není žádný problém vyjmenovat. Už sama skutečnost, že ve svém volném čase mimo prázdniny studují, hodně napoví. Hodně z nich se staralo o vnoučata ba dokonce někteří i o pravnoučata, jiní pleli na zahrádce a radovali se z vybarvujících se meruněk, mnozí zajeli někam, kde to neznali nebo naopak znali a vždy se jim tam líbilo, já třeba si užíval 35 dní v nemocnici a byli i takoví, kteří vyšli k rybníku na kapra, do lesa na houby nebo vyplašit srnce.
No a přišel termín zápisu a za týden jsme usedli opět v posluchárně a brebentili až do okamžiku, kdy vstoupil Dr.Šafařík, který nám v tomto semestru bude přednášet na téma: Hudba 19. století.
Je pět minut po šestnácté a jako první se dostává na přetřes časové zařazení přednášek. Provozovatel, kroměřížská knihovna, i přednášející nabízejí možný časový posun, který jsme ihned využili a tak budeme dvakrát do měsíce naslouchat přednáškám od 15 do 17 hod. a tím pádem stihneme večerníček.
Obavy, že budeme muset hudebně tvořit tak jako to v minulém semestru platilo v přednáškách o výtvarném umění, se nepotvrdily. Takže pilné treninky o prázdninách na vylepšení mé schopnosti hry na varhánky /foukací harmonika/ přišly vniveč.
P206_16.jpg
Nebude to asi žádné leháro, protože těch hvězdných hudebních skladatelů v 19.století bylo nepočítaně. No nechť. Něco víme, něco se dozvíme, něčemu se přiučíme a něco odposloucháme.
Přiučit se můžeme v knize Dr. Šafaříka o rysech romantismu a kdo najde odvahu, může se pustit do sedmisetstránkové knihy C. Harolda Schonberga: Životy velkých skladatelů. Americkýautor, hudební kritik New York Times, tu podává poutavé portréty hudebních skladatelů, vlastně dějiny evropské a americké hudby v kostce.
A pak jsme naslouchali souhrnu dění v hudbě 19. století i prodlouženého 19. století a příště už dojde na podrobnosti. Nevím jak ostatní, ale já už se těším. Uchlácholím zřejmě černé svědomí, které vytvořily povážlivé mezery ve znalostech tématu.

Přílepek: Postarší studentka univerzity třetího věku po první lekci o hudbě 19. století zasedla doma za klavír a po mnoha letech se pustila do hry. Po pů hodině zazvoní zvonek a u dveří stojí policista. "Bylo nám hlášeno, že v tomto bytě někdo týrá jakéhosi Dvořáka."