Září 2011

Čtvrtmilion

25. září 2011 v 10:19 | Old Boy |  politika
Před pár dny jsem si v denním tisku přečetl v ekonomickém článku, že každý občan České republiky má na noze uvázanou kouli dluhu a na ní je výrazně vytištěna suma 250000 Kč. Obsahuje soukromé dluhy, podíl na státním dluhu a prostě všechno, co má občan zaplatit, aby stát i on vybřednul z nebezpečí prudkého poklesu životní úrovně. Tušil jsem, že mračna se nad námi stahují, ale že až tak? Hrábl jsem do šuplíku a spočítal z papírů, jaké mám rezervy a dluhy. Chválabohu dluhy zřejmě pouze ty, které vyplývají z hospodaření státu a o jejichž výši se nemohu dovědět přesné číslo. Moje vlastní dluhy jsou zaokrouhleny do pěkně kulaťoučké nuly. A rezervy? Pár desítek tisíc v hotovosti na SIPU, ze kterého platím stále dokola všechno, co naše domácnost spotřebuje a navíc penzijní připojištění s příjemně se tvářící sumou něco přes padesát tisíc. A pozor! V peněžence ještě pár stokorun a jednu tisícovku. Tak dobré, ne?
Napadlo mně představit si, že bych na tom byl přesně obráceně. Proč by to nemohlo být pravda? V osmadevadesátém se cinkalo klíči za svobodný život, v devadesátém proklamovalo, že se ekonomicky srovnáme se západní Evropou do deseti let a naštěstí se to nepodařilo, protože i tyto státy si žily nad poměry a jejich spotřební koš se sice plnil čím dál vrchovatěji, ale čím dál víc v něm také byly věci, nakoupené na dluh. A dnes my, kteří jsme "zaostali" v dohánění životní úrovně na obdivované západní části Evropy, sledujeme katastrofální stav ekonoimiky v Řecku, ke stejnému stavu se blížící stav ve Španělsku, Irsku, Portugalsku a dokonce i v Itálii. Utěšujeme se tím, že na tom nejsme tak špatně.
Vím, že vzít selský rozum do hrsti je úkol pomyslný, leč vždycky se vyplatil. Marně se přehrabuji v paměti a hledám příklad, kdy se dalo s dluhem vyžít, ale i přežít. Dluhy jsou cestou do pekel. A čím je tato cesta dlážděna? Nezkrotným konzumem, rozmařilostí, plýtváním a nešetrností. Po nás ať příjde potopa! A bohužel vezme do dravého proudu i kvalitu života našich dětí.
Tak co bych vlastně udělal, kdybych se ocitl na křižovatce bytí či nebytí. Otevřel bych hrst s oním selským rozumem a začal z ní pokládat na světlo boží jednotlivé rozumy:
Utrácet mohu pouze tolik, kolik mám měsíčně na základě své práce nebo jiných přijmů. Dlouhodobý dluh třeba ve formě hypotéky na bydlení není na závadu, protože řeší jednu ze základních životních potřeb rodiny.
Kromě odečtení splátky hypotéky /pokud ji mám/ musím ještě odpočítat alespoň deset procent z častky jako rezervu pro nenadálé události a uložit ji na výhodné bankovní místo. Kolik zbylo? Tolik, že se mohu pustit do porcování už tak zčásti ořezaného králíka, protože o medvědovi u většiny našich občanů nemůže být ani řeč.
Pokud kouřím a vypiji dvě, tři piva denně měl bych si propočít, kolik musím z králíka odříznout a určitě se budu muset poškrabat za ušima.
Kolik máme mobilních telefonů v rodině, které už neslouží k jednoduché a prosté věci, domluvit se mezi sebou, ale nabízejí možné i nemožné, ovšem všechno za poplatky, placené mnohdy zcela zbytečně? No to je suma, které se vám ani nechce uvěřit.
Vaše auto vám nahrazuje líné nohy a musí být lepší, než má soused? Nedivte se, že jeho provoz vám dělá nepříjemnou čáru přes rozpočet.
Nákupy v supermarketech vám pořádně provětrají peněženku. Zkuste si po příchodu domů jednou za čas vytipovat, co jste vůbec nemuseli koupit a co asi nakonec skončí mezi odpadky.
V lékárně vás připraví o peníz nejen částka za recept a doplatek, ale pak doma skutečnost, že lék nepoužijete nebo použijete pouze částečně.
Dovolená sluší každému a tedy i vám. Lze ji pořídit za pár stokorun i za pěkně tlustý svazek tisícikorunových bankovek. Půjčovat si na ni? No to je stejná blbost, jako půjčovat si na vánoční dárky.
Děti máte sice jen dvě a to jste už překročili celostátní průměr, náklady na ně, protože už začly chodit do školy, dají také zabrat. Brašna za 1200 Kč se jistě vyrovná vybavení ostatních žáků, ale dá se koupít přibližně stejná za poloviční cenu a těžko někdo pozná rozdíl v ceně.
Možná bych vylovil z hrsti ještě pár dalších příkladů k zamyšlení, ale jak vidím, jsou tam i jiná varování?
Máme v této situaci demonstrovat proti omezení všech možných dávek, používání škrtů, snižování platů a počtu úředníků?
Máme se jednoznačně postavit do řady, ve které obyvatelé volají po zastavení zadlužování všemi možnými prostředky, které ovšem neohrozí základní životní potřeby každého z nás?
Nebo se máme hádat, zda situaci zavinila pravice nebo levice, přehazovat pingpongový balonek odpovědnosti z jedné strany na druhou a propadat se hlouběji a hlouběji do slatiny, která nám nakonec dovolí jen nevěřícně koulet očima?
Odpovězte si sami, já mám pro sebe výsledek černý na bílém.

U3V: ohlédnutí

24. září 2011 v 11:29 | Old Boy |  vzpomínky

Jen náhodou jsem narazil na snímky, které mně vrátily o dva roky zpět, tedy do doby, kdy jsme v rámci zahájené Univerzity třetího věku, semestru zahradní architektury, navštívili kroměřížskou Květnou zahradu a dopřáli si trochu inspirace k studiu.
20090923_09.JPG
Bylo to 23.9. ale 2009 kolem 14 hodin a před Květnou se začala formovat naše skupina, která se už těšila na přednášky 1.semestru Zahradní architektury. Kde jinde v Kroměříži hledat inspiraci a nabývat zkušenosti z tohoto oboru, než právě tady.
20090923_07.JPG

20090923_04.JPG

20090923_06.JPG

Už před vchodem do Květné je bohatství květin a jejich úprava na záhonech inspirující. Všechny ty pelargonie, surfinie, begonie, lobelky, tařice, salvie a další a další nabízejí stále ještě svěží vzhled a lahodí oku. Vůbec nevadí, že v dohledu je jemný mlhavý opar, rodný bratr začínajícího podzimu. Právě naopak.
20090923_10_1.JPG
A tak se celá "sešlost" shromáždila na nádvoří, odkud jsme pak šli procházkou po areálu parku a poslouchali výklad naší přednášející.
20090923_12.JPG
Prozatím není třeba odpočívat a tak lavička zůstane osiřelá. Vždyť právě za ní se vyjímají všechny ty skvosty výsadby.
20090923_01_1.JPG
Třeba tento "koláč", vysázený do kadlubu z buxusu, kde vnitřní výsadbu zdůrazňuje stříbřité senecio se pyšní nejméně desítkou různobarevných jednoletek, které hýří barvami.
20090923_13.JPG
Keramická váza, kde vrchol obstarává bohatě olistěná dracena, tvoří v jiném "koláči" přívětivou podívanou.
20090923_15.JPG
A bylo možno chvilku posedět a popovídat. Skoro všichni se zhodli na tom, že doma na balkonu, dvorku, v truhlíkách i na záhonech mají také svoje květinové miláčky a dopřávají jim denně, co jim na hábitu vidí.
20090923_17.JPG
Palmy v mnohých vyvolávají vzpomínky na dovolené v Tunisku, Egyptě, ale ji v Chorvatsku.
20090923_18.JPG
A tak se řeč točí od květin a zeleně ke vzpomínkám na zážitky z cest letošních, loňských i časově hodně vzdálených.
20090923_27.JPG
Podívali jsme se, získali představu o tom, co nás ve studiu čeká a dověděli se termín první lekce.
20090923_30.JPG
Příjemné odpoledne to bylo a mně se do paměti vtiskl tento strom, který si prohlížím při každé návštěvě Květné zahrady, protože mně svou jednoduchostí a vzrůstem připomíná můj život.

Hlavolam s jednou tváří - tleskám.

21. září 2011 v 6:36 | Old Boy |  ostatní
Když jsem do hlavolamu zakomponoval slavného amerického spisovatele Jacka Londona, původním jménem Grifitta Chaneyho, trochu jsem se obával, že současníci už toto jméno a jeho dílo poněkud pozapomněli, ale mýlil jsem se. Skoro všichni komentátoři se trefili do černého a třeba i doplnili text o vlastní poznatky z četby, jako třeba nar. soc. A pro ty, kteří by se chtěli vrátit do konce devatenáctého a začátku dvacátého století a užít si cestování po mořích, severu, divočině a projít se s "Tulákem po hvězdách" doporučuji kliknout si na Wikipedii, kde vás překvapí neskutečně dlouhý výčet Londonových děl. A dostat je do rukou bude už snadné.



Hlavolam s jednou tváří

17. září 2011 v 16:53 | Old Boy |  ostatní
Ve skříňce u mé pravé nohy mám šuplík, ve kterém jsou uloženy jen tak halabala různé a různé věci, které mně připomínají události z mého života na mnoho let zpátky. Ať vyndám to či ono, vždy to ve mně navodí vzpomínku na děje, které se už ztratily za obzorem. Dnes jsem zalovil ve snaze dopátrat se, jak jsem vlastně dopadl na gymnáziu a vyndal ošumělou, nahnědlou obálku, dvěma prsty uchopil první líst papíru. Když jsem jej povytáhl na světlo boží, byl jsem překvapen.london-fig01.jpg



Žeby já? No to snad ne. Pěšinku jsem nikdy nečesal a tolik sličný obličej se ke mně v tomto věku ani nehodil. A ten oblek a košile! Pohled by snad odpovídal. Je z něj patrno, že se tento mladík snaží dohlédnout až na zasněžené pláně a hory plné ledovců, vlků, medvědů a dobrodružství. Ne, já to nejsem. Snímek jsem odložil.





Druhý pokus dopadl stejně a podle hmatu jsem zjistil, že mezi vysvědčeními se krčí ještě další snímky, vystřižené z novin nebo časopisu.

london-fig02.jpg



No tak jsou si podobni, zřejmě je to stejný mladík, který touží pít z poháru života plnými doušky až občas nápoj přeteče přes okraj. Miluje moře a proto je námořníkem, členem rybářské pobřežní hlídky i pirátským lovcem ústřic, miluje svobodu a tak je z něj tulák hobo, toulá se po Spojených státech amerických a fascinuje jej Aljaška a nepohrdne ani místem válečného dopisovatele v Rusko-japomské válce.




Třel bídu a pokusil se i studovat, což bylo pro něj nad jeho síly a svěrací kazajka, kterou rychle vyměnil za ničím nespoutaná křídla.
london-fig04.jpg




A z bídy se najednou vyloupl bohatý umělec s vlastním rančem, jachtou a životem na výsluní, zastíněném problémy s alkoholem, který byl od ranného mládí jeho milovaným nepřítelem. Poničená játra a ledviny uspával notnou dávkou morfia.





Život jako na houpačce se potácel mezi bohatstvím a bídou a nacházel uspokojení v rytmu, připomínajícím až šílenství.
london-fig03.jpg

Ve čtyřiceti letech, známý po celém světě, umírá na předávkování morfiem a odkazuje svým ctitelům dílo, které dodnes neupadlo v zapomnění a výstřižky z novin mně odpověděly okamžitě na otázku, komu se dívám do očí. Určitě i vám.

Expedice oksroN: Vilnius letecky

16. září 2011 v 16:32 | Old Boy |  cestování
Středeční ráno s počasím více než přijatelným mě zastihlo nad hrncem s párky a prkýnkem, na kterém jsem krájel zeleninu k zakousnutí, papriky, rajčata, okurky...
IMG_0635.JPG
Hoši se courali ke snídani jako vždy hlemýždím tempem a kvitoval jsem s povděkem, že nikdo neměl mokrý ručník omotaný kolem hlavy.
IMG_0647.JPG
Polští přátele z večera, vykropeného slivovicí, se s námi přišli rozloučit a vůbec nedávali najevo roztrpčení nad tím, že jsme si u nich neobjednali žádný nábytek. Požegnanie.
V půl desáté jsme byli opět na silnici a bylo nám jasné, že do Vilniusu nedorazíme dříve než kolem třetí odpoledne. Potvrdil to průjezd přes polsko-litevskou hranici, kterou jsme projeli kolem dvanácté.
P1110412.JPG
A jak jsme předpokládali, tak se i stalo. Auta jsme zaparkovali na parkovišti, půl hodiny sháněli mistní měnu, abychom mohli zaplatit parkování a pak jsme už brouzdali středem města a ani jsme nestačili v průvodci číst kde jsme, co vidíme, k čemu to slouží, jaký to má historický význam a tak nezbývá než vám předložit reporelo z fotek, kterých se urodilo nepočítaně.
P1110415.JPG
Uličky města skrývají různé zajímavosti se snahou zaujmout a dokonce okouzlit.
P1110417.JPG
Modré zvonečky v zelených lahvích od piva strážené dvěma shluky barevných petunijí provokují k zastavení a památeční fotografii.
P1070424.JPG
Vstoupit, nevstoupit? Podle malby to může být peklo i ráj, v každém případě však za peníze a ty nemáme. Mistní měna litai, rozdrobená na centai nám už chyběla na parkování a protože pouze projíždíme, kapsa je prázdná.
P1070426.JPG
Průčelí tohoto domku vábí svým vzhledem k zastavení, což jsem také využil a odnesl si v kameře důkaz o vkusu a nápaditosti litevských měšťanů.
IMG_0748.JPG
Tito pánové sedí v tomto parčíku už hezkých pár desítek let a dokumentují, že žízeň trápí v každé době i každém věku a pro připomenutí se ocitli na stěně tohoto už poněkud oprýskaného domu.
IMG_0667.JPG
Že by to byli námořníci a tato paní se modlí za spásu jejich duše? Kotva by mně dávala za pravdu, ovšem všechno může být jinak.
IMG_0670.JPG
Šéf zkoumá okolí a hodnotí prošlou půlhodinku, ve které jsme bloudili pár ulicemi, jako velmi zajímavou.
IMG_0687.JPG
A doporučil nám i toto zakoutí se soškou ženy, která si v poklidu čte z knihy moudra, kterých je v ní na rozdávání. Žeby spisovatelka? Pobaltské státy, které často měnily svou svéprávnost za okupaci jaksi unikaly mé pozornosti a zjistil jsem, že o nich nevím skoro nic. A nejsem asi sám.
IMG_0693.JPG
Kudy? No přece tudy.
IMG_0694_1.JPG
Třeba k této fontáně. Je přece začátek léta a něžný vodní opar, který přináší mírný vánek od vodních paprsků fontány je více něž přijemný. Teploměr stagnuje na 25 stupních Celsia.
IMG_0700.JPG
Nahlédneme do tohoto chrámu, jednoho z mnoha, které jsou včetně katedrál roztroušeny po celém městě?
P1110430.JPG
Interier stojí opravdu za to. Kristus a mladá paní vzhlíží k nám laskavým pohledem.
P1110421.JPG
Nenechte se mýlit. Naše skupina, připomínající pochodový šik vojenské jednotky, se do tohoto tvaru dostala čistě náhodou.
P1110444_1.JPG
Zatím co padesátníci z Expedice pilně zvěčňují pamětihodnosti, jedinému našemu benjamínkovi padl do oka zcela jiný objekt.
P1070444.JPG
Máme nasměrováno ke katedrále a zezadu se na nás dívá z piedestalu Mindaugas, první významný panovník Litvy, který stál v jejím čele v letech 1251 - 1263.
IMG_0740.JPG
Zvláštní kostka, zasazená do dlažby před katedrálou. Ať čteme jak čteme, k nějakému výsledku se dopracovat nemůžeme.
P1070452.JPG
Ochotně se k nám přifařil ruský mladík, který vysvětluje, že v tomto místě začínal a končil nepřetržitý řetěz obyvatel města, který vytvořili před více než dvaceti lety při boji o odtržení Litvy od Sovětského svazu. A hned bez skrupulí si řekl o 5€ za provedený výklad.
P1110457_3.JPG
Únava napovídí, že je třeba na chvíli spočinout a hodinky upozorňují, že jsme už nedaleko večera a bude třeba najít místo, kde složíme svá těla k nočnímu odpočinku.
P1110433.JPG
Tak honem ještě chvilinku věnovat prodejní galerii pod širým nebem. Koupit nic nemůžeme, i když by se obrázek jako suvenýr určitě hodil. Ale kam s ním, když auta jsou nadítá k prasknutí vším možným.
P1110437.JPG
Hospoda čeká na večerní nával a tak ji míjíme s tím, že zaslouží naše uznání co do vzhledu i vystaveného jídelního lístku.
P1110440_1.JPG
Paní nepomůžeme najít klíče od domu, ale rozhodně jí děkujeme, že dokázala svou přítomností vkusně doplnit vzhled krásné uličky.
IMG_0742.JPG
Na rozloučenou si dáváme litevské pivo Švyturis, půllitr za 50 Kč. Chutná dobře, ovšem Budvar to není.

P1110462_1.JPG
Už z parkoviště ještě fotka panoramatu nového města a výjezd na baltskou magistrálu směrem na Lotyšsko a jejího hlavního města Rigy. Samozřejmě prvořadým úkolem je najít něco na přespání.
P1070461.JPG
Ani ve snu by nás nenapadlo, že právě u tohoto letiště a vlastně i
minimuzea najdeme to, co hledáme a za přijatelnou cenu.
P1110467_1.JPG
Ladné tvary vojenských letounů lákaly natolik, že jsme zpomalili a jeli skoro krokem.
IMG_0768.JPG
Na konci plochy ve večerních červáncích vystrkoval svoji tvář motel u kterého jsme zastavili a během pěti minut bylo jasné, že tady strávíme noc.
Dvoulůžkové pokoje byly velmi pěkné, chyběla však místnost na vaření. To ovšem po našich desetiletých zkušenostech nebyla žádná překážka. Ze šatní skříně jsme vytáhli jednu polici, položili na stúl, z auta donesli plynový vařič a nádoby a gulášovka byla za půl hodiny nejen k ochutnání, ale přímo k večeři. A navíc následovaly špagety s vepřovou konzervou a spoustou koření.
IMG_0762.JPG
Kdo chtěl šel spát, kdo si chtěl užít, mohl posedět v kavárně při vychlazeném pivě a anglicko- rusko- českou hatmatilkou vysvětlovat mistním štamgastům odkud jsme, kde jsme už byli a kam vlastně jedeme.
Já se prošel kolem motorestu, využil pohledu na zapadající slunce a pak se oddal klidnému, bezesnému spánku.









Středeční ráno s počasím více než přijatelným mě zastihlo nad hrncem s párky a prkýnkem, na kterém jsem krájel zeleninu k zakousnutí, papriky, rajčata, okurky...
IMG_0635.JPG
Hoši se courali ke snídani jako vždy hlemýždím tempem a kvitoval jsem s povděkem, že nikdo neměl mokrý ručník omotaný kolem hlavy.
IMG_0647.JPG
Polští přátele z večera, vykropeného slivovicí, se s námi přišli rozloučit a vůbec nedávali najevo roztrpčení nad tím, že jsme si u nich neobjednali žádný nábytek. Požegnanie.
V půl desáté jsme byli opět na silnici a bylo nám jasné, že do Vilniusu nedorazíme dříve než kolem třetí odpoledne. Potvrdil to průjezd přes polsko-litevskou hranici, kterou jsme projeli kolem dvanácté.
P1110412.JPG
A jak jsme předpokládali, tak se i stalo. Auta jsme zaparkovali na parkovišti, půl hodiny sháněli mistní měnu, abychom mohli zaplatit parkování a pak jsme už brouzdali středem města a ani jsme nestačili v průvodci číst kde jsme, co vidíme, k čemu to slouží, jaký to má historický význam a tak nezbývá než vám předložit reporelo z fotek, kterých se urodilo nepočítaně.
P1110415.JPG
Uličky města skrývají různé zajímavosti se snahou zaujmout a dokonce okouzlit.
P1110417.JPG
Modré zvonečky v zelených lahvích od piva strážené dvěma shluky barevných petunijí provokují k zastavení a památeční fotografii.
P1070424.JPG
Vstoupit, nevstoupit? Podle malby to může být peklo i ráj, v každém případě však za peníze a ty nemáme. Mistní měna litai, rozdrobená na centai nám už chyběla na parkování a protože pouze projíždíme, kapsa je prázdná.
P1070426.JPG
Průčelí tohoto domku vábí svým vzhledem k zastavení, což jsem také využil a odnesl si v kameře důkaz o vkusu a nápaditosti litevských měšťanů.
IMG_0748.JPG
Tito pánové sedí v tomto parčíku už hezkých pár desítek let a dokumentují, že žízeň trápí v každé době i každém věku a pro připomenutí se ocitli na stěně tohoto už poněkud oprýskaného domu.
IMG_0667.JPG
Že by to byli námořníci a tato paní se modlí za spásu jejich duše? Kotva by mně dávala za pravdu, ovšem všechno může být jinak.
IMG_0670.JPG
Šéf zkoumá okolí a hodnotí prošlou půlhodinku, ve které jsme bloudili pár ulicemi, jako velmi zajímavou.
IMG_0687.JPG
A doporučil nám i toto zakoutí se soškou ženy, která si v poklidu čte z knihy moudra, kterých je v ní na rozdávání. Žeby spisovatelka? Pobaltské státy, které často měnily svou svéprávnost za okupaci jaksi unikaly mé pozornosti a zjistil jsem, že o nich nevím skoro nic. A nejsem asi sám.
IMG_0693.JPG
Kudy? No přece tudy.
IMG_0694_1.JPG
Třeba k této fontáně. Je přece začátek léta a něžný vodní opar, který přináší mírný vánek od vodních paprsků fontány je více něž přijemný. Teploměr stagnuje na 25 stupních Celsia.
IMG_0700.JPG
Nahlédneme do tohoto chrámu, jednoho z mnoha, které jsou včetně katedrál roztroušeny po celém městě?
P1110430.JPG
Interier stojí opravdu za to. Kristus a mladá paní vzhlíží k nám laskavým pohledem.
P1110421.JPG
Nenechte se mýlit. Naše skupina, připomínající pochodový šik vojenské jednotky, se do tohoto tvaru dostala čistě náhodou.
P1110444_1.JPG
Zatím co padesátníci z Expedice pilně zvěčňují pamětihodnosti, jedinému našemu benjamínkovi padl do oka zcela jiný objekt.
P1070444.JPG
Máme nasměrováno ke katedrále a zezadu se na nás dívá z piedestalu Mindaugas, první významný panovník Litvy, který stál v jejím čele v letech 1251 - 1263.
IMG_0740.JPG
Zvláštní kostka, zasazená do dlažby před katedrálou. Ať čteme jak čteme, k nějakému výsledku se dopracovat nemůžeme.
P1070452.JPG
Ochotně se k nám přifařil ruský mladík, který vysvětluje, že v tomto místě začínal a končil nepřetržitý řetěz obyvatel města, který vytvořili před více než dvaceti lety při boji o odtržení Litvy od Sovětského svazu. A hned bez skrupulí si řekl o 5€ za provedený výklad.
P1110457_3.JPG
Únava napovídí, že je třeba na chvíli spočinout a hodinky upozorňují, že jsme už nedaleko večera a bude třeba najít místo, kde složíme svá těla k nočnímu odpočinku.
P1110433.JPG
Tak honem ještě chvilinku věnovat prodejní galerii pod širým nebem. Koupit nic nemůžeme, i když by se obrázek jako suvenýr určitě hodil. Ale kam s ním, když auta jsou nadítá k prasknutí vším možným.
P1110437.JPG
Hospoda čeká na večerní nával a tak ji míjíme s tím, že zaslouží naše uznání co do vzhledu i vystaveného jídelního lístku.
P1110440_1.JPG
Paní nepomůžeme najít klíče od domu, ale rozhodně jí děkujeme, že dokázala svou přítomností vkusně doplnit vzhled krásné uličky.
IMG_0742.JPG
Na rozloučenou si dáváme litevské pivo Švyturis, půllitr za 50 Kč. Chutná dobře, ovšem Budvar to není.

P1110462_1.JPG
Už z parkoviště ještě fotka panoramatu nového města a výjezd na baltskou magistrálu směrem na Lotyšsko a jejího hlavního města Rigy. Samozřejmě prvořadým úkolem je najít něco na přespání.
P1070461.JPG
Ani ve snu by nás nenapadlo, že právě u tohoto letiště a vlastně i
minimuzea najdeme to, co hledáme a za přijatelnou cenu.
P1110467_1.JPG
Ladné tvary vojenských letounů lákaly natolik, že jsme zpomalili a jeli skoro krokem.
IMG_0768.JPG
Na konci plochy ve večerních červáncích vystrkoval svoji tvář motel u kterého jsme zastavili a během pěti minut bylo jasné, že tady strávíme noc.
Dvoulůžkové pokoje byly velmi pěkné, chyběla však místnost na vaření. To ovšem po našich desetiletých zkušenostech nebyla žádná překážka. Ze šatní skříně jsme vytáhli jednu polici, položili na stúl, z auta donesli plynový vařič a nádoby a gulášovka byla za půl hodiny nejen k ochutnání, ale přímo k večeři. A navíc následovaly špagety s vepřovou konzervou a spoustou koření.
IMG_0762.JPG
Kdo chtěl šel spát, kdo si chtěl užít, mohl posedět v kavárně při vychlazeném pivě a anglicko- rusko- českou hatmatilkou vysvětlovat mistním štamgastům odkud jsme, kde jsme už byli a kam vlastně jedeme.
Já se prošel kolem motorestu, využil pohledu na zapadající slunce a pak se oddal klidnému, bezesnému spánku.

Zádrhel

15. září 2011 v 10:47 | Old Boy |  ostatní
Bílý porcelánový džbán a v něm dva litry hořké tekutiny, připomínající čaj. Nad hlavou rampa s rájem zásuvek a přístrojů držádlo s ryzikovým tlačítkem a ovladač na polohování postele.
Zrovna v tuto dobu před dvaceti dny jsem svlékal civil a oděl se do modře kvítečkovaného pyžama. Zapadly za mnou dveře Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Brně. Aneurysma abdominální aorty, navíc s trombem. Splývající šňůra dní má posloužit k vyšetření všech tělesných souvislostí a rozhodnout o odstranění rozbušky v mém břiše, tikající ve vyduté břišní aortě.
Pokoj pro dva, osiřelý,bílý jako padlý sníh, usměvavé sestřičky i sestry s jehličkami a teploměrem, měřičem tlaku, pilulkami nebo jen pouhým vlídným, přátelským slovem.
Jmenuje se Ruda a přivezli jej třetí den z Jipky po operaci. Jen pár hodin po návratu z dovolené v Jeseníkách mu drásala uši siréna rychlé sanitky na cestě za pět minut dvanáct. Prasklá krční aorta. Padli jsme si do oka a čas, vyplněný povídáním ztrácel šanci hlodat naši psychiku.
Nohy mně nejsou skoro k ničemu, vyjímkou je pouze uspokojení mých základních potřeb.Vezou mne na Echo, na cétéčko, za dva dny na diagnostickou katedrizaci. Už vím co to je a trvá to přes hodinu. Všechna vyšetření bez stínů a tmavých zákoutí.
Ruda ztrácí trpělivost, bolí jej záda a přidala se i bolest nohy. Rehabilitace bude dlouhá, možná ozdobená pobytem v lázních. Teď ovšem balzámem na rány i psychiku je mu jeho žena, která denodenně přichází a naděje, že už brzy odejde domů, do domácího léčení.
I já si užívám podobné medicíny, která po pár dnech nabídne útěchu příjezdem manželky, syna, vnuka...Už ovšem zakrátko všelijaké dobroty od nich, které naplnily můj nemocniční stolek, hořknou v ústech, okořeněné přibývajícím časem pobytu. A místo nemocniční diety chuťové buňky ve vzpomínkách tancují kolem brambor ve slupce, opečených v mořské soli na plechu v troubě, nebo domácí klobásy, popraskané žárem bukového dřeva na grilu.
Pod stropem uhnízděná televize prezentuje velkou událost města, jehož úzký výřez vidím z okna pokoje. Motory motocyklů na Velké ceně České republiky tisknou drobnou kapitolu do nudného nedělního odpoledne. Zprávy se převalují kolem situace ve šlunknovském výběžku o kterém nebylo slyšet už hezkých pár let.
Halda odložených novin a časopisů už se nevejde do útrob šuplíku. Ještě pár dní a bude ze mne expert na válku v Lybii, dokážu vyjmenovat možná opatření ke zklidnění života ve šluknovském výběžku, posoudit pro a proti k průvodu homosexuálů a lesbiček v Praze a připravit vejce natvrdo ve špenátovém župánku.
A blýsklo se na lepší časy. Alespoň Rudovi. Ve středu jde domů a já se přiživil. V tentýž den mě vezou se vším všudy na chirurgické oddělení. Podali jsme si ruku na rozloučenou. Určině ne naposled.
Jipka je prima. Dovolila mně nahlédnout, jak budu vypadat potom. A kdy to bude? Nevíme. Až budeme vědět, řekneme.
Ve čtvrtek mne potěšil kamarád z oksroNu s manželkou a nadělili mně noviny a časopisy. Můj zádrhel se zviditelnil v mém širokém okolí a tak telefon málem nevychládne, je celý uřícený a linou se z něj přátelská povzbuzení.
Venkovní tropy nevnímám. Jipka má konstantních 23 stupňů Celsia díky klimatizaci a moje nohy na to reagují jako by byly zastrčeny do lavoru se studenou vodou.
Potešen i zklamán fotbalovými výsledky z celého týdne věnuji sobotní a nedělní večer taškařicím pana Šípa a prvním dvaceti minutám filmu Tobrúk. Jaksi se mně nechtělo bojovat a tak jsem zbytek večera věnoval úvahám, zda se zítra konečně dozvím termín operace.
Tak přece.V úterý, pane. Zazvonil telefon. Ano, ano, rozumím pane doktore. Tak promiňte, volal pan doktor, že až ve středu. Ať si. Co je to jeden den proti nečekaným a už utraceným dvaceti.
Na oběd už jenom bezejmenná polévka a po něm onen dvoulitrový džbán s čirou, protivně sladkou tekutinou. Zrovna dopíjím jedenáctý "hořčičák" a pomalu kladu nohy do startovních bloků. Zadařilo se. Üterní ráno jako přes kopírák a příprava na zítřejší den se uzavírá. Ještě setkání s anesteziologem a jeho informace, že operace je složitá, může trvat šest až devět hodin, mimotělní oběh a vnitřnosti? Část rovněž mimo tělo. 96% úspěšnosti zaručeno.
Tak vida, dnešní den uběhne jako voda a ani o tom nebudu vědět. A skutečně, po osmé lehký vpich /?/ a ve tři odpolene v pevném krunýři bez bolesti na posteli v Jipce. Zádrhel dostal co proto.