Srpen 2011

Mám přítele.

8. srpna 2011 v 16:15 | Old Boy |  ostatní
Vzhledem k mému věku nebudu určitě podezříván, že se nejedná o Frantu Nováka, ale o registrovaného partnera. Ovšem v současném zmatení pojmů by se to mohlo lehce stát. Slovo přítel/přítelkyně se už nějakou dobu začalo používat ve smyslu vztahu muže a ženy a podařilo se mu dosáhnout i druhého významu, který se dříve vtěnal do slova milenec. Když mně sousedka řekla, že má její vnučka "přítele" /myslím, že v tomto případě toto slovo do úvozovek patří/ nevěděl jsem, co si mám myslet. Protože ovšem stále bydlí u rodičů domnívám se, že se nejedná o druha a družku. No a to je další pojem, který mně dělá v mozku průvan. Holt, dochází k zmatení pojmů.
Za mých prehistorických let pantáta Hruška, starý mládenec od nepaměti neměl "přítelkyni" a občas zašel do města a v hampejzu utratil půl prasete s mistními nevěstkami a zbytek své vášně vyplýtval s Mařenou, která mu pomáhala s dobytkem a domácností.
Nedovedu se vmyslet do pocitu mladé, krásné dívky, která se zamilovala do o pár let staršího statného muže, se kterým začala chodit a když se jim oběma začne zdát, že by spolu mohli být stále, muž jí navrhne společný život v rámci "přátelství". Normální žena by to považovala za urážku a okamžitě by zařadila zpátečku. "Přítel" se vybarvil jako jakýsi manžel bez jakýchkoliv závazků. A pokud se dostavilo i nějaké dítě zřejmě nebude nemanželské, ale nepřítelské.
Nejnovější název vzájemného vztahu muže a ženy je obarvení dřívějšího pojmu "na psí knížku" narůžovo.

U3V. sladká tečka

1. srpna 2011 v 11:09 | Old Boy |  ostatní
I na Univerzitě třetího věku jsou prázdniny a všichni si jich užíváme, i když počásí letošního léta je pod psa. Je ovšem možno se vrátit v čase poněkud zpět a připomenout si jakousi sladkou tečku za minulým semestrem, kterou připravila Baťova univerzita ve spolupráci s Knihovnou Kroměřížska a naservírovala ji nám posluchačům jako celodenní návštěvu našeho krajského města Zlína ve čtvrtek 23.6.t.r. Byl nás plný autobus a přesto, že je naše krajské město tak říkajíc za humny, většina místa, uvedená v programu ještě nenavštívila. A protože byla velmi zajímavá, zvu vás na malou procházku s námi.

DSC00348.JPG

Když jsme se vyrojili na parkovišti z autobusu, naše první kroky vedly kam jinam než do Obuvnického muzea. Zlín, pojem v obuvnické historii nejen našeho státu, bohužel o své postavení světového výrobce obuvi zcela přišel a jak praví píseň, ...jen vzpomínky tu zůstaly. A právě ty nostalgicky promlouvají k návštěvníkům muzea.

DSC00341.JPG

Tak vypadala obuvnická dílna v dobách kdy se boty šily na míru, švec seděl na verpánku, pomáhal si potěhem, šil dratvou, namazanou smůlou, podrážky přitloukal floky a hotové boty narážel na kopyta.

DSC00344.JPG

V muzeu je zakázáno fotografovat a než mně průvodkyně "klepla přes prsty" podařilo se mně udělat alespoň tento snímek pro potěšení dam, slečen a paní. V muzeu jsou ovšem stovky párů bot z různých století, států, oblastí, z různých materiálů a k různému účelu. Všechny dokumentují velkou řemeslnou zručnost našich ševců ať těch před Baťou, tak i těch, kteří ve firmě Baťa šířili slávu našeho obuvnického průmyslu na všech kontinentech.

DSC00351_1.JPG

Tady už se tísníme na ochozu vyhlídkové terasy na střeše zlínského mrakodrapu, kdysi nejvyššího v republice, ve kterém dnes sídlí Krajský úřad. Nahoru nás vyvezl historický výtah, který sloužil Baťovi jako pracovna a mohli jsme si Zlín prohlédnout z ptačí perspektivy a pohled si nic nezadal s pohledem z letadla, který jsem si svého času rovněž dopřál při vyhlídkovém letu z Kroměříže.

DSC00354.JPG

Je čas oběda a krátkého odpočinku. Ještě před chvílí jsme se tímto směrem dívali ze střechy mrakodrapu a teď se houfujeme poblíž menzy, kde máme objednán oběd. Samozřejmě v menze, vždyť jsme studenti! Zavzpomínal jsem na menzu, kterou jsem navštěvoval během studia v Praze a rozdíly jsou velké. Ceny nebudu srovnávat, ovšem výběr jídel je podstatně větší, je možné si objednat i minutku, k disposici jsou i placené nápoje, samoobsluha zůstala. Chybí možnost nášupu, která v našich dobách byla běžná a můj spolubydlící dokázal spořádat i 12 knedlíků a horu zelí. Pro nás bylo jídlo jednotné, myslím nějaké maso s rýži, celkem chutné. A pak jsme po půlhodině nasedli do autobusu, který nás převezl na další lahůdku, do Baťovy vily.

DSC00356_1.JPG

Jen kousek od vstupní brány nás poutač upozornil na nadaci Tomáše Baťi. Její sídlo je právě tady a všechno se o ní dovíte na http://www.batova-vila.cz.
Než dojdete k vile, můžete se pokochat v parčíku rozličnými uměleckými díly ze dřeva., která jsou opravdu originální.

DSC00361_1.JPG

DSC00355.JPG

DSC00360.JPG

DSC00362.JPG

Prohlídka parku v krásné, upravené zeleni a dekorovaná uměleckými díly dokázala smazat první známky únavy z tváří nás všech, kteří jsme pilně diskutovali o vystavených dřevořezbách. Ale pojďme rovnou do vily.

DSC00366.JPG

Přivítal nás sám ředitel Baťovy nadace a věnoval nám půlhodinové vyprávění o historii vily a jejich obyvatel. I pár dotazů odpověděl a nabídl propagační materiál.

DSC00367.JPG

DSC00368.JPG

Prohlídkou interieru Baťovy vily návštěva skončila a zbýval poslední přesun do objektů, na které jsme se hodně těšili a které nezklamaly.

DSC00370.JPG

Kdo nás tam přivítal? No přece pan Prokouk. Nebo se už nepamatujete? Určitě si ale pamatujete Karla Zemana, který je otcem pana Prokouka. Tato postavička byla pokračováním zahájené úspěšné tvůrčí Zemenovy cesty, která začala úspěchem filmu Vánoční sen. Z celé plejády jeho animovaných filmů je možné vyzvednout tituly Král Lávka, Cesta do pravěku a v roce 1958 uvedený do kin Vynález zkázy, který měl celosvětový úspěch a od té doby nebyl žádným českým filmem překonán. Vždyť jej zakoupilo 72 zemí a v New Yorku jej promítalo současně 96 kin. Následoval Baron Prášil a další.

DSC00372.JPG

DSC00371.JPG

DSC00373.JPG
O tom všem jsme v atelierech našli spoustu panelů, loutek a dalších upoutávek. A nejen to. Mohli jsme třeba sledovat práci jedné studentky, která přímo před námi připravovala scénu a loutky pro svůj absolventský film. Ředitel Filmové školy, která v atelierech sídlí, nám vyprávěl o natáčení první části seriálu Znamení koně a dokonce jsme se mohli projít i po světnici, ve které se hlavní hrdinové seriálu setkávali. O natáčení druhé části tohoto seriálu se v současnosti jedná.
No a bylo půl šesté odpoledne. V dobré náladě jsme se vraceli domů a řekněte sami: že to stálo zato?