Květen 2011

Pestrý týden.

29. května 2011 v 16:03 | Old Boy |  ostatní
Ufff. Ten tedy byl nabitý jak se patří, zaplať pámbu. V pondělí a úterý jsem v poklidu trochu zabral ve firmě a hlavně laskal zahrádku a zbavoval ji příživníků s motykou v ruce. Přihořívat začalo až ve středu. To v předvečer zahájení Divadelního festivalu Ludmily Cápkové se Divadelní spolek Kroměříž, který byl pořadatelem festivalu, pochlubil vlastní premierou hry Hadar Galron, izraelské dramatičky s názvem Mikve. Kdyby snad někdo nevěděl co jsou to mikve, posloužím. Je to židovská rituální lázeň.
mikve_1.jpg





Toto drama se zabývá postavením ortodoxních židovských žen, které podstupují rituál, jehož smyslem je očistit je od "nečisté krve", aby byly znovu připraveny pro své muže.
Režijní pojetí hry, výkony osmi hereček, výprava i celkové vyznění hry nenechalo nikoho na pochybách, že viděl inscenaci na vysoké umělecké úrovni, která si nic nezadala s profesionálním provedením.
V současnosti je hra na repertoáru Národního divadla v Praze s čerstvou sedmdesátnicí Ivou Janžurovou v hlavní roli. V ostatních rolích excelují herečky Vanda Hybnerová, Jana Boušková, Eva Salzmannová, Jana Pidrmanová, Kateřina Winterová, Taťjana Medvecká a Pavla Beretová a srovnání je možné s ukázkou na internetu. Řeknu vám, že jsem měl se srovnáním určitě pravdu.
Ukápla slzička, emoce se dostaly na bod varu a potlesk byl neutuchající. Odměnou ochotníkům za desítky a možná i stovku hodin pro potěšení své i jiných byla i záplava květin, které spočinuly v náručích hereček i režiserky.







Ve středu počasí jako malované a na kroměřížském náměstí před velkým jevištěm ohrazená plocha, připravená na vznik rekordu v počtu návštěvníků, kteří společně zazpívají píseň Jiřího Suchého "Pramínek vlasů".

203475_200444463310305_8115953_n.jpg




Návštěvníků se sešlo kolem tisíce a rekord posadili na laťku ve výšce kolem sedmi set. Ostatní, kteří nepovažovali svůj hlas vhodný pro vznik rekordu postávali kolem vyhrazené plochy a užívali si doprovodného programu, který obstaralo trio Ivana Hlase, který rozdával ze svého repertoáru samé perly a nejvíc se zatřpytilo Malagelo. Ochutnali jsme a bylo výtečné.






hlas.jpg
To už si v zákulisí vykračoval v pohodě pan Suchý, semtam podepsal podstrčenou knížku nebo program, prohodil pár slov s personálem a byl jako vždy svůj.

kopta.jpg

Moderátor Vašek Kopta připravil pro Jiřího Suchého slovní ántré a ten už vpadl do "náruče" diváků jako by právě přišel domů.
antre 1_1.jpg
Pozdravil, smekl klobouk a domluvil se s diváky jak to odzpíváme. Za chvilinku se jako chorál nesla kroměřížským náměstím jeho píseň Pramínek vlasů. Po počátečních rozpacích už závěr vyzněl jak se sluší a patří.
antre 2.jpg

DSC00333_1.JPG
A tato skupinka vám předvádí, jak bylo možno prokázat účast pro vznik rekordu. Každý návštěvník v ohrazeném prostoru měl k dispozici text písně a ten pak odevzdal sčítacím komisařům.
Program s vystoupením tria Ivana Hlase pokračoval až do osmnácté hodiny a pak jsme se přesunuli do sálu Starého pivovaru, kde od sedmé večerní následoval Recital Jiřího Suchého a Jitky Molavcové.

Tam jsem už kameru nepoužíval abych nerušil a tak jenom slovem. Pan Suchý se zničeho nic objevil na jevišti a hned se dal do řeči s diváky. Ať si sami řeknou, co by mělo v programu být, pokud mají nějaké otázky, rád jim odpoví, ani bulvární historky nejsou tabu. Diváci znejistili, protože takový způsob recitalu byl pro ně neobvyklý, ale už po dvou písničkách se osmělili. I já si přihřál polívčičku a vyřídil panu Suchému pozdrav od našeho přednášejícího v U3V dr.Bořka Zemana, se kterým před časem spolupracovali na grafikách. Došlo na dotaz na návštěvu Louise Armstronga v Praze málem před půl stoletím, kdosi se zeptal jestli by pan Suchý učinkoval v reklamě na čaj a mezitím se z podia kutálela jedna píseň za druhou. A všechny jako by nás vracely do našeho mládí. I píseň To všechno vodnes čas zazněla. Paní Molavcová si nic nezadala se svou pověstí a vnesla do programu komiku, radost a veselí a tak jsme se ten večer opravdu poměli. A také jsme je patřičně ocenili. Potlesk nebral konce a přešel v závěru v ovace. Jakby také ne!

Od čtvrtka začal už zmíněný Divadelní festival Ludmily Cápkové a pokračoval až do neděle. Na prknech, která znamenají svět se vystřídalo několik souborů a her. Tento marathon raději pominu, protože se určitě objeví na jiných stránkách internetu a raději se vrátím zase na zahrádku. Pěkně napršelo, jahody se červenají a smetana je připravená v ledničce. Jahody se šlehačkou nebo jogurtová specialita s čerstvým koprem pro mne nejsou žádný hřích. A spočinu v átriu. To byl zase týden. Chvála bohu.

Kouzlo časů minulých: jak se stavěl dům

28. května 2011 v 7:02 | Old Boy |  vzpomínky
Už jsem se tím pochlubil. Rozhodl jsem se postavit v Kroměříži rodinný dům, abych dodržel slib zaměstnavateli, že do půl roku opustím byt, který jsen dostal k disposici. Byl to úsměvný slib a myslím, že předsedovi JZD, kterému jsem jej dal, to bylo také předem jasné. Byl rok 1979 a stavba rodinného domku na klíč byla skoro nemožná. Vesměs všichni od pána po kmána si stavěli svoje "rodinné hnízdo" svépomocí. A tak jsem jsem začal plnit ono předsevzetí, že na jaře začnu už v zimě. Otázky přede mnou vyskakovaly jako žáby na okraji rybníka. Kde vzít peníze? Prodali jsme rodinný domek z mého předchozího působiště v Hrušovanech n.Jev., půjčili si 140000 Kč jako bezúročnou půjčku, ze které jsme mohli platit výhradně materiál, potřebný pro stavbu, totéž platilo o stabilizačním příspěvku padesáti tisíc od JZD. Když k tomu připočtu nějakých padesát tisíc, které jsme ušetřili z platů, pak tyto finance pokryly kompletně náklady na stavbu bez vnitřního vybavení. Pro srovnání: v té době jsem vydělával asi 2200 Kč měsíčně a manželka nějakých patnáct stovek. Měsíční splátka půjčky činila 800 Kč a visela mně na krku celých dalších patnáct let. Skromný život, minimální dovolené. I tak jsem byl s finančním zabezpečením stavby spokoný a s chutí jsme se společně se synem, který zrovna nastoupil na čtyřleté učiliště, pustili do stavby. Stavební místo jsem už měl, jak jsem vám již vyprávěl v minulých dílech tohoto vzpomínkového seriálu a projekt, skoro navlas podobný projektům pro dalších nejméně čtyřicet stavebníků v prostoru Barbořina, jsem dostal zdarma včetně pozemku na stavbu. Při převzetí jsem byl rázně varován, že jakékoliv změny vnějšího vzhledu stavby jsou vyloučeny a byly by pokutovány. Dokonce i šedá barva fasády byla předepsaná. Dodnes mají návštěvníci problém najít cíl své cesty, i když se přece jen barvy fasád změnily. I mně se několikrát stalo, že jsem zahnul autem do jiné uličky, než ve které bydlíme a to ve stavu střízlivém. A tak jsme mohli na jaře se stavbou atriového domku začít.
Budoucí potíže avizoval už dopředu přídělový list na materiál. Byly v něm uvedeny základní materiály ke stavbě, které máme nárok si koupit. Nedostatkovým zbožím na stavění bylo prakticky všechno, cihlami počínaje a kachličkami konče. Měl jsem štěstí, že vedoucí prodejny stavebnin byla moje známá z mládí, k jejímž rodičům jsem chodil celou válku pro mléko. Ta občas přimhouřila oko a posunula můj příděl materiálu poněkud dopředu. Tenkrát se boxovalo v "obráceném gardu". V ringu měl ruku nahoře prodávající a u nohou mu se sepjatýma rukama ležel kupující. I úplatky putovaly obráceným směrem než dnes. Peníze celkem nezabíraly, spíše se hodily konexe na všechno další nedostatkové zboží od mrazáku až po banány o autech třeba i ojetých ani nemluvě. Zabíraly také dobře bony, nebo zboží, nakoupené v Tuzexu. Brzy jsme se v té nákupní džungli zorientovali a tak prostoje vzhledem k tomu, že cement došel, cihly si můžeme odvézt až za čtrnáct dní a místo vápna můžeme hasit jenom žízeň, nám připadaly jako nekonečné dobrodružství. Půjčovali jsme si materiály se sousedy navzájem a kuli s nimi pikle při sklenici láhvového piva, které mělo jen několikadenní trvanlivost. Kapitolou neméně náročnou byla doprava materiálu na stavbu. Chtělo to mít známé šoféry nebo traktoristy, kteří za příslušný peníz v pracovní době načerno materiál přepravili. Od zaměstnavatele jim nehrozily nijak velké sankce, protože to byla tak vžitá záležitost, že to vypadalo spíše jako normální. A kdo vlastně stavěl, kdo byl nádeník, zedník, instalatér, elektrikář, natěrač? Tak to bylo složité. Zedník a odborník na slovo vzatý byl starý pán v důchodě, který za úplatu 15 Kč/hod., jídlo, pití a dopravu na stavbu vykonával ty nejodbornější práce a dohled. Od něj odkoukal zednický gríf můj patnáctiletý syn, který se stavbou tak nadchl, že postupně převzal i řízení stavby, což jsem mu já /chytrák/ rád přenechal a já se stal nádeníkem. Nevím, jestli si později uvědomil, že svoje pubertální léta "probendil" na stavbě. Jinak pomohli kamarádí s vyúčními listy na příslušnou profesi. Po třech letech bylo hotovo, nábytek skrovný a starý, místa habaděj a dodnes mně manželka předhazuje, že náš átriák má včetně suterénu šestnáct místností, spoustu oken a jedno dokonce jako vrata. Nedivím se jí. Na úklid je akurátní a já tuto profesi jaksi nemusím. A tak jsme žili a žili a rádi se měli a dnes se jenom usmíváme nářkům lidí, kteří v době, kdy my jsme tvrdě pracovali na stavbě, leželi u Balatonu, na baltickém pobřeží nebo u Černého koře a platili nájem za třípokojový vojenský byt 150 Kč/měsíčně. Tenkrát se smáli oni a klepali si ukazováčkem na čelo, když šli náhodou kolem stavby na nedělní procházku. Z ušetřeného nájmu si dnes zase my vyhodíme z kopýtka a zajedeme tam nebo onde na výlet nebo zájezd a neposloucháme jejich ódy na staré socialistické časy.

Hlavolam z hubertusu

27. května 2011 v 5:19 | Old Boy |  ostatní
Na vyhrazené místo pro odevzdávání nepotřebných, ale zachovalých věcí pro trpící obyvatelstvo rozvojových zemí se přišoural děda s hubertusem přes ruku.
"Co nám to nesete pane Šmidrkal" ptala se dobrovolnice, která dary přijímala.
"Ale děvčico, hubertus. Je skoro nový, naposledy jsem ho oblékl, když Zápotocký ohlásil měnovou reformu."
"No děkujeme" obrátila žena oči v sloup "a nezapomněl jste něco v kapsách?" pustila se do obracení kapes naruby. Z boční kapsy vytáhla lístek s nápisem: "Vezmi na hon čůčo, šak bude hlad aji žízeň".
"Tady máte nějaký vzkaz" podala lístek dědovi "od koho to máte a co je to vlastně to čůčo?"
"Ja tož poslal mně ho po ogarovi Francek Maštalíř. A co je to čůčo? Tož to byste měla věděť a když to nevíte, ať vám poradí nekdo jiný."
A tím někdo jiným máte být právě vy. Otázky jsou dvě.
- jaké barvy byl hubertus
- co je to vlastně čůčo

Koumám, koumej, koumejte.

U3V: adié

26. května 2011 v 6:31 | Old Boy |  ostatní
Sbohem letošnímu semestru jsme ještě nedali, protože nás čeká co? Společný výlet na Baťovu univerzitu do Zlína, které nás vzalo pod svá ochranná křídla a dala nám přičichnout nejdříve k zahradní architektuře a posléze k výtvarnému umění.
Pokud je přísloví "Práce šlechtí člověka" pravdivé a přijmeme za své jeho maličkou změnu na "Výtvarno šlechtí člověka", pak je nás nejméně dvacet šlechetných, v počátku statečných. Kdekdo nám poklepal na rameno a totéž jsme učinili sobě navzájem. Nebo snad ne? Stačí třeba pouze zrekapitulovat některé komentáře k "vernisáži", která byla prezentována na těchto stránkách.
Komentář ze dne: 19.05.2011 18:19:54
Autor: Láda (jileklad@seznam.cz)
Na každém tom obrázku, i když jsou tak různé, je vidět nějaké úsilí autora a něco o tom autorovi prozrazuje. Hlavně píli a pracovitost.
Komentář ze dne: 20.05.2011 07:48:34
Autor: šéfová (kasparkova@knihkm.cz)
Mili studenti, Vase práce jsou naprosto uzasne vcetne kometare k nim. Nejprve ve Vas silily obavy, ze nic neumite a nic nenamalujete a podivejte na tu krasu. Pokud byste souhlasili, tak Vase prace vystavime u nas - ve Vasem studijnim centru a muzeme udelat nejen virtualni vernisaz. Mam velkou radost z toho, ze jste to studium vsichni zvladli a ze vsichni postupujete do dalsich semestru. Uz se na Vas zase tesime. S. Kasparkova
Komentář ze dne 22.5.2011 16:23
Autor: Otavinka (http://otavinka.blog.cz )
Krásná přehlídka kumštu i s milým doprovodem. Moc se mi líbí tvorba Svatavy Mášové. Díky za osvěžení. :-)

Komentář ze dne: 22.05.2011 20:54:19
Autor: Jitka Dvořáková (dvorakova.j@email.cz)
Vážení, vernisáž vašich závěrečných prací je opravdu krásná. Je to doklad toho, že i senioři mají velkou tvůrčí invenci. Bylo by opravdu dobré, někde v knihovně je vystavit. /Jak navrhuje paní Šárka Kašpárková/ Ale stejně tak patří uznání i panu Kašíkovi za senzační glosování a celkové zpracování vernisáže.
Jitka Dvořáková.

Komentář ze dne: 23.05.2011 17:32:09
Autor: babka (@)
Jak vlastně to je? Není důležité zvítězit, ale je důležité se zúčastnit. A když se náhodou podaří projít cílem je to nádherné.
Pane Kašíku, vy jste prošel cílem a ještě jste nás vzal s sebou...

Škoda, že nemůžete vidět, jak se rozplývám potěšením, že byla oceněna v této mlýnici i troška, se kterou jsem do ni přiklusal. A zároveň je tu inspirace pro dny příští. Co takhle dát si almanach. Malinko jsem pochyboval, jestli význam tohoto slova odpovídá úmyslu vytisknout jej pro kolegy studenty, případně jejich přátele a samozřejmě pro našeho přednášejícího, zřizovatele a pro kohokoliv , kdo by projevil zájem. Zabrousili bychom do jiného oboru, ale nevadí. A almanach by se dal stvořit na koleně. Tak to asi zkusíme.
bylo to fain_1.jpg

Ještě jsem neprozradil, že jsem vedle indexu na zápočet podstrčil Bořku Zemanovi, akedemickému sochaři a našemu přednášejícímu i cedulku s celkovým hodnocením semestru. Podepsal bez mrknutí oka.
A tak teď už se zase těšíme na příští semestr, který se bude zabývat hudbou. Pokud přednášející bude mít stejné nároky jako předchozí, uvažoval jsem, že si koupím housle, protože by mohl chtít, abychom ovládali alespoň jeden hudební nástroj. Pak jsem si uvědomil, že ovládám hru na foukací harmoniku a dokonce i na hřeben. Takže mám vystaráno. A předpokládám, že vznikne nový pěvecký sbor možná s názvem Sbor kroměřížských mučitelů.

Expedice oksroN: rybí pochoutka

24. května 2011 v 6:24 | Old Boy |  ostatní
V době, kdy na každém televizním kanálu běží denně nějaký seriál o vaření je možná tento článek nošením dříví do lesa. Vyjímečně nenadzvednu pokličku hrnce, ve kterém při našich Expedicích vaříme všechno možné i nemožné, především různé norské pochoutky, které jsme se za ta léta naučili připravovat. Samozřejmě jediným základem jsou ryby a mořské plody, které ulovíme nebo sesbíráme a poněkud vylepšují naše finanční zatížení. Nejsme sice rybáři, vercajk však máme po ruce a znáte to, komu se nelení, tomu se zelení. Pod pokličkou je tentokrát prázdno, protože vás nebudu unavovat popisem mých kulinářských kotrmelců v rámci přípravy ryb a mořských plodů pro 6 až 12 osob a nabídnu vám jeden recept, který určitě nepoužijete a ukroutíte si nad ním hlavu. Takže oblíbené norské jídlo, lutefisk.

220px-Norway-Lutefisk-01.jpg

Proč zrovna začínám v obchodě? Je to jednoduché. Příprava ryby před použitím je tak náročná, že bych k tomu musel mít alespoň chemickou průmyslovku. Vlasy vám vstávají hrůzou na hlavě když zjistíte na Wikipedii, že polotovar je vyroben ze sušených nebo solených ryb s použitím louhu. Má želatinovou strukturu a silný, štiplavý zápach. Lutefisk v překladu doslovně znamená "ryba v louhu".
Pověst praví, že Lutefisk je ryba, nejčastěji treska, připravená pro nás neobvyklým způsobem. Byl prý objeven jedním rybářem, když mu začala hořet sušárna, ve které sušil ryby a používal louh. Přijeli hasiči, požár uhasili a se zbytky ohořelé sušárny vyhazovali také ohořelé ryby. Jednomu z hasičů přišlo líto ryby vyhodit a tak ze směsi popela a vody rybu sebral a doma snědl. Překvapivě byla ryba výtečná. Pojmenoval ji lutefisk a ta se postupem času stala tradičním norským jídlem zejména ve středním, ale hlavně severním Norsku. A nejen tam. Také v ostatních severských státech s vyjímkou Dánska, ale i dokonce na středozápadě Spojených států amerických.
Dobrodruzi a hračičkové mohou ovšem koupit v obchodě pouze sušené tresky, v nějaké odlehlé místnosti rozbít kulinářský stan a celou přípravu lutefisk k vaření provést od A do Z. Jak postupovat krok za krokem:
- ryby namočit na šest dnů do vody a denně měnit vodu
- přidat louh /dle chuti?!/ a nechat ležet další dva dny
- ryba změní strukturu na želatinu a je v této fázi žíravá /!/
- žíravost zmizí namočením do vody, denně měněné po dobu dalších šesti
dní a je hotovo.
Za pouhých čtrnáct dnů můžete začít s vařením.
Pokud vám spadla čelist, nezoufejte. Konečná úprava je už velmi krátká, dokonce do deseti minut. A můžete se rozmáchnout, pokud se způsobu úpravy týče. Třeba lutefisk uvaříte ve vodě, opečete na pánvi, udusíte v alobalu nebo na delší dobu potrápíte v mikrovlnné troubě. Nebo použijte recept, který popisuje jedna paní na internetu, jež určitou dobu pracovala v Norsku.
"Kolegové v práci mě začali postupně do tajů tohoto obřadu přípravy lutefisk zasvěcovat. Ryba se peče v troubě, lehce osolená, zabalená v alobalu. Pokud se osolí moc, zmizí. Pokud se peče na moc vysokou teplotu, zmizí. Pokud se peče moc dlouho, zmizí. Bylo pro mě trochu záhadou, jak může ryba zmizet, a dlouho jsem si myslela, že si ze mě kolegové dělají dobrý den. Po té se na rybu dá osmažený špek, hořčice, místní special nasládlý hnědý kozí sýr (co vůbec jako sýr nechutná), sirup, uvaří se brambory a hrachová kaše a kedlubnová kaše. A všechno se to naloží na talíř a je hotovo. Po dlouhé době bloudění mezi regály se slovníkem a tahákem s norskými názvy ingrediencí jsem pořídila vše nutné. Protože doma nemáme troubu, rozhodla jsem se rybu udělat na pánvi. Kromě této malé odchylky jsem se však striktně držela návodu. Zprvu vše vypadalo velmi slibně a od plotny se linula příjemná vůně. Pak se ale ryba začala zmenšovat a zmenšovat a zmenšovat a po 5 minutách z ní nezbylo nic. Prostě zmizela mi z pánve před očima. Asi si kolegové tak úplně legraci nedělali. Místo svátečního nedělního oběda jsme si tak dali brambory s kedlubnovou kaší. Inu, na některé místní čáry a kouzla je asi cizinec krátký."
A to skutečně není fór. Lutefisk je take přezdívaná jako ryba, která mizí. Příloh je nepočítaně. Vedle brambor, kedlubnové a tuřínové kaše lze požít i hrášek, slaninu, omáčky, sýry a rozpuštěné máslo. K pití je nejvhodnější pivo.

462px-17MaiLutefisk2006-05-17.jpg
Když se vám zadařilo, můžete mít na prostřeném stole pěkně vypadající jídlo, jehož obsah by měl pro hosty zůstat tajemstvím, pokud by ovšem místo norské vlaječky vévodila stolu ta česká.
A když byste se dostali až tak daleko, rozhodně nedávejte k dobru u stolu další legendy o vzniku lutefisk. Třeba, že ryba spadla do kbelíku s louhem, rybář ji vyndal a zapomněl zahodit. Výčet původu je rovněž pestrý. Někteří tvrdí, že lutefisk se objevil už na stole Vikingů v době plenění Irska, když sv.Patric nechal polít ryby louhem v naději, že Vikingové, kteří se na ně z hladu vrhnou, se jimi otráví. Ti se na ryby skutečně vrhli, ale oblizovali se od ucha k uchu a jediným následkem bylo, že sháněli recept na tuto pochoutku. Pokud jste si všimli, že legenda popírá časovou posloupnost, máte pravdu. Sv.Patric žil již tři století před vpádem Vikingů. Holanďané přišli s 16.stoletím a norská encyklopedie Apetittlexikon z roku 1845 hovoří o tom jak lutefisk chemickou cestou vzniká ve směsi popela z březového dřeva, vápence a vody.
Toto jídlo má stále se rozmáhající trend v oblíbenosti a od roku 2005 stoupla jeho spotřeba v Norsku o 70% a prodá se jej víc než upravených tresek.
S velkou nadsázkou mluví o lutefisk i humoristé. Třeba:
"Každý advent jsme museli vstoupit do očistce, zvaného lutefisk, odpudivého to rybího jídla s chutí mýdla a strašným zápachem. Tuto tradici musíme dodržovat na počest našich norských předků a připadá mně, že s tímto jídlem přežili hladomor. Už před adventem mně naskakovala husí kůže při pomyšlení, že za pár dní bude přede mne kladena pochoutka a přesto, že budu prosit, aby dali jen trochu, bude konzumace otřásat mým žaludkem.
Tolik jeden Američan z Minnesoty.

Norské noviny v roce 1999 otiskly rozhovor a Jeffrey Steingartem, autorem knihy "Muž, který jedl všechno" v něm praví:
"Lutefisk není jidlo, je to zbraň hromadného ničení".

Citace z knihy Pantoon Garrison Keillor trumfuje:
"Lutefisk je treska, usušená v louhu. Vypadá jako veverka, přejetá kamionem, která se po úpravě změní v něco, co vzdáleně připomíná příbuzného ryby."

Dánové, kteří lutefisk nejedí nabízejí následující recept:
"Čerstvé větší tresky zakopeme na několik měsíců do kompostu. Pak je to ten správný lutefisk s příchutí kompostu."

Političtí anylytici praví:
"Protože se Vikingům nepodařilo ovládnout svět, vymysleli jídlo tak hrozné, že mělo vyděsit lidi natolik, že by souhlasili s jejich nadvládou."

Tak co říkáte, mám pro členy Expedice oksroN na letošní výpravě do Norska, kterou zahájíme 28.6. připravit k večeři lutefisk? Zkusím to a pokud přežiji, určitě vám o tom podám zprávu prostřednictvím tohoto blogu.

Hlavolam s laskominami - řešení.

23. května 2011 v 5:44 | Old Boy |  ostatní
Dnes vcházím do ringu a s chutí zvedám vysoko ruku Expozitorovi. Trefili se i jiní, ale on to zvládl přímo dokonale.
husa.jpg
Odkrojky skutečně pocházely z husy, byly to kousky sádla, které se pak nakrájely na drobno a koneckonců co budu popisovat dál, škvarečky všem chutnaly. Expozitor to udělal za mne. A tak mu i vám všem náleží právem odměna. Je sice skromná, i když nepocházím ze Skotska.
grob.jpg
Při cestě na podzim do Bratislavy doporučuji pokračovat kousek za ni směrem na Senec a navštívit vesnici Slovenský Grob. Je to "Mecca" husích hodů na Slovensku a mohu doporučit. Je tam několik speciálních restaurací s perfektní nabídkou, které odpovídají i ceny. Před dvěma lety jsem takový hodokvas absolvoval se slovenskými přáteli a věřte, nevěřte, vzpomínám na to dodnes. Bylo nás šest, snědli jsme jednu a půl husy, 6 porcí husích jater, osmnáct lokší a vypili tři sedmičky tokaje. Shůry se na nás šklebil římský bůh Bakhus. Když nám přinesli účet ani jsme se nestačili divit, že zaplatíme 220 Euro. Raději to ani nepřepočítávejte na koruny. Ale co, žijeme jen jednou a jen jednou jsem byl ve Slovenském Grobu. Další návštěvu už nestihnu, vy ovšem máte "dveře" otevřené a času podle Slováků neurekom.

Hlavolam s laskominami.

20. května 2011 v 6:08 | Old Boy |  ostatní
Večeře je u mne proti všem zásadám zdravé výživy eldorádo pro moje bytí a nebytí. A tak se stalo, že jsem se v pondělí překvapil lahůdkou, kterou jsem připravil z jakýchsi nažloutlých odkrojků, které zbyly, nevím proč, na krájecím prkénku, když manželka připravovala slavnostní oběd, na který pozvala i vnoučata. Odkrojky zůstaly zřejmě proto, aby vnuci neremcali. Z oběda zbyla pouze hromádka kostí, vzpomínka na výbornou pečeni a dojem, že oka na polévce z drobů šibalsky mrkala na jedlíky. Ujišťuji vás, že v neděli nebylo u nás posvícení, nebo lépe řečeno po moravsku hody, i když se toto menu k takové příležitosti náramně hodí. Ale zpět na začátek.
Receptem neposloužím, hotovým pokrmem ano. Je jemňounký, má barvu do zlatova, ingredien kromě soli netřaba, rád si zaplave a občas i povyskočí. S čerstvým kmínovým chlebem vyšperkovaným pořádnou prasklinou, ještě celý rozpálený horkou pánví rozplývá se na jazyku jako jiná lahůdka, upravovaná na cibulce a mluvící zejména francouzštinou. Vychlazený Sauvignon, který voní po kopřivách, květu bezu a agátu nemusí být z Francie, stačí sedmička od strýčka z Mutěnic. A když prozradím, že i ta francouzská lahůdka pochází ze stejného chovu, není co řešit. Nebo ano?
Abych nezapoměl. Jestli jste přišli na to, z čeho si moji laskominu udělat, nezapomeňte si nechat kus kůrky chleba na vytření talíře, pokud jste neodolali a zakunaliřili si jako já. Pokud tento závěrečný úkon neprovedete, dopustíte se těžkého hříchu.

U3V: vernisáž

18. května 2011 v 6:57 | Old Boy |  ostatní
Buďte vítáni na vernisáži výstavy výtvarných děl, závěrečných prací posluchačů Univerzity třetího věku v Knihovně Kroměřížska. Co předcházelo tomuto slavnostnímu zahájení výstavy bylo již popsáno v minulých článcích na toto téma a nutno doplnit, že 12.5.2011 v dopoledních hodinách posluchači odevzdali své závěrečné práce, které zhodnotil přednášející akademický sochař Bořek Zeman a udělil všem klasifikovaný zápočet. Popřál posluchačům mnoho dalších palet nápadů, čar, vrypů a ušlapanou pěšinku směrem k výtvarným počinům. A já se zvolil kurátorem výstavy, která bude následovat. Tak mně držte palce.

"Dámy a pánové,
za malou chvíli představíme široké veřejnosti vaše díla, která jste předložili jako závěrečnou práci na závěr vašeho studia výtvarného umění. Byla to pro většinu z vás životní zkouška, protože mnohý pamatuje dobu, kdy jste si v obecné škole kreslili obrázky na kamennou tabulku a od té doby jste jen párkrát drželi v ruce obyčejnou tužku, redyspero nebo štětec a vodové barvy. Svědčí o tom stopy po kapičkách potu, které jsou patrné na vašich dílech a dotváří tak jejich uměleckou hodnotu. Nejvíce je nutno ocenit spoustu nápadů, které se do nich promítly i širokou škálu použitých technik od malby přes linoryt, linořez, dřevořez, mědiryt, suchou jehlu, škrabanou a barevnou litografii až po serigrafii.
Grafika je grafika a kdo má talent, vyniká. Jsou takoví i mezi vámi a v tuto chvíli vám zmizí chmury z čela, protože vám zbývá už jen tiše sledovat šumění hovoru ve výstavní síni a těšit se ze zájmu návštěvníků. Příjemnou prohlídku."+









Výřez krajiny v předjaří, tiše plynoucí potůček, který debublá, protože teče rovinatou krajinou, pruty vrby už plné mízy čekají na blížící se Velikonoce, aby posloužily k dodržení staleté tradice. Olše slibují autorce, že se brzy obalí listím a napodobí tak směs trávy a plevelů, které se rovněž probouzejí ze zimního spánku.



















Tady musíte vytáhnout z rukávu celou svoji představivost, protože jen tak můžete dojít k cíli: poznat, co linoryt představuje. Samozřejmě spoustu práce, začerněných rukou a radost i zklamání z výsledků, které se několikrát opakovaly. Už to víte? No určitě jste šlápli několikrát vedle, protože na EX LIBRIS paní Daňkové je kdo jiný než daněk. Jenomže ani já jsem nepoznal, jestli nemám napsat Daněk s velkám D.
















Je pravda, že sv. Hostýn je vidět z Kroměříže i jeho širokého okolí pouhým okem.A proč jej tedy nezakomponovat do tohoto dílka, kde smutěční vrba u domečku připomíná moderní účes poněkud zezelenalé blondýnky, která obrácena k sv. Hostýnu dává najevo nezájem o náš zájem.


















Autor zůstal u svého původního návrhu, jehož podobu jsme mohli vidět již posledně. Kyslík a vodík právem považuje za prvky důležité k životu a tedy i ke vzniku přírody kdysi před miliony let. Proč jim tedy nedat přednost před kvetoucí loukou, srdcem na dlani nebo chaloupkou pod horami. Koneckonců i odborné knihy mohou mít EX LIBRIS.
































"Jestli se slečno nepletu, my musíme se brát..." jakoby tuto parafrázi zpíval své přítelkyni poněkud podmračený ON. Naopak ONA, usměvavá a vstřícná, naznačuje onou klikatou čarou za jejím pozadím, která připomíná svatební závoj, že nemá nic proti tomu i když svatba je v této době a v těchto zeměpisných šířkách stejně nemoderní, jako původní text písničky.




































"Tak už mám EX LIBRIS od minula hotový a tak si odskočím trochu do přírody. Flintu nechám doma, je doba hájení dokonce i trochu celoročně pro pytláky."
"Jak chceš ty, taťko. Já také už nemusím dělat malůvky a uvařím ti pořádný guláš z divočáka, který je naporcovaný v mrazáku."








Láska kvete v každém věku a její symbol se vloudil i do této kresbičky, která naznačuje, že láska je vesměs o páru. A pokud drží pohromadě přes padesát let, mohou být jeji ornamenty už ze zlata a za pár let přizdobené i nějakým tím diamantem.






Na pěknú notečku "zazpívala" paní Konečná a dala si záležet. Každá "nota" jako vysoustružená z ebenového dřeva a v pozadí skoro všechny barvy duhy, zformované do tvaru, jak jsme je ještě neviděli. Obzor je v nekonečnu.
















Je máj a kdesi v podvědomí se objevuje Karel Hynek ve frajerském klobouku a touhou, kterou objímá všehomír. I Vilém Mrštík rozevřel Pohádku máje a Fráňa Šrámek ukázal Měsíc nad řekou. Kdo z nich přinesl skromnou kytičku polních kopretin aby bylo možno se dozvědět, jestli "má mne rád, nemá mne rád..." vědět nemusíme. V očích plavovlasé krásky, která se postavila před zrcadlo času, si můžeme přečíst nebo představit sled vzpomínek tolik, tolik sladkých...

















Tady se rylo do smrkového dřeva. Patina, která vévodí konečnému výsledku podtrhuje tajemno, které z něj přímo vyzařuje. Záhadný nápis v pozadí celkovou náladu jenom podtrhuje.














Tato dáma má srdcí na rozdávání. Až když si povšimnete, že
jedno upadlo a je to vlastně lipový list, hned vám dojde, že "na slovanské lípě roste mnoho snětí a my jedné matky slovanské jsme děti". Jedna ze Skřivánčích písní nám zase přiblíží jaro a Josef, Václav Sládek prozradí, že "znám kříšťalovou studánku, kde nehlubší je les...". Tak vidíte, kam až můžete dojít se svou představivostí.























Další linoryt se vzpomínkou na dobu, kdy "můj duch zas tone v blaha moři, vzdech srdcem táhne hluboce, a zvony znějí, světla hoří- ó Vánoce! Ó Vánoce!" Na vánočním stromku navěšeny koledy a kdo umí noty, může si jednu zazpívat. Pod ním kniha veršů Jaroslava Vrchlického. Jak bizardní představa v dnešní době.

























Z několikrát opakovaného motivu v různých podobách a několika návrzích se vyklubalo vtipné EXLIBRIS, které je poctou pro jméno Procházka. Vzhledem k jeho oblíbenosti v Čechách a dokonce i v Rakousku si to určitě zaslouží.











I tento námět je velmi aktuální v době lásky času. Klubal se na svět už v zimním období a dočkal času jako husa klasu. Dalším souvisejícím námětem by mohla být Kamasútra, ale to necháme už na autorovi samém.



































Za tuto exlibrisovou růži by si autorka zasluhovala kytici růží. Myslím, že ji alespoň pomyslně, od našeho přednášejícího dostala.






















Rozhodnout se, který ze dvou návrhů, jež jsme již posledně představili, předložit jako závěrečnou práci, bylo celkem jednoduché. Oba jsou pěkné a být na tomto kulatém světě je ještě pěknější.





















V jednoduchosti je síla a tato květina s pětilistým okvětím je toho důkazem. Jen nepoznáme, jak voní a tak můžeme přivonět jenom očima.


















A ocitáme se uprostřed dramatu. Shakespeare, Ibsen,
Tyl? Ta dráždivá červeň jako by nás unášela spíše na corridu ve španělské Malaze a zároveň nás lákala na výstavu Piccasových děl z tohoto prostředí.











Poslední práce nemohla být předložena na stříbrném podnose. Když se dobře podíváte, víte hned proč. A tak byl použit pouhý papírový talíř a na něm EX LIBRIS, jehož námět byl vytažen z míst, kde se pod kůží usadilo natrvalo Norsko, jeho nádherná krajina a přívětiví lidé.
Vernisáž je u konce a všichni autoři se snažili vám, návštěvníkům nalít čistého vína, které jste měli možnost vychutnávat po celou doby prohlídky výstavy. Tak ádijé. Tak se bude jmenovat i poslední povídání o tomto semestru.

Kouzlo časů minulých: jezeďákem

13. května 2011 v 5:49 | Old Boy |  vzpomínky
Být jezeďákem koncem sedmdesatých let už nebylo až tak těžké. Zmizely jednotky, které se spíše mohly nazvat žebračenkami, družstva už byla vybavena poměrně slušným mechanizačním parkem, výnosy z rostlinné a živočišné výroby byly srovnatelné s vyspělými zemědělskými státy a tomu odpovídala i přijatelná odměna za práci. Do tohoto prostředí jsem se "vetřel" jako zaměstnanec a vystavil se tak zkoumání pod "drobnohledem" družstevníků, kteří dávali cítit, že jsem přistěhovalec, který v družstvu nemá žádné polnosti a přinesl pouze své vědomosti a snahu je uplatnit.
Takový pracovní den technika v rostlinné výrobě nebo mechanizaci, jehož funkci jsem zastával, začínal po šesté hodině přípravou práce pro traktoristy a opraváře. Pracovní výkazy nabídly svou hlavičku k vyplnění jména a v dalším prostoru byl vepsán druh práce. Traktoristů a pomocníků bylo kolem dvaceti a shromáždili se v zasedačce, obklopeni mrakem dýmu z cigaret a pachem nafty a oleje, ktrerý posbírali při údržbě traktorů a tankování. I popelník v mé kanceláří se holedbal slušným počtem vajglů z cigaret, které jsem skoro odpaloval jednu od druhé. V sedm hodin začalo rozdělení práce a poté se všichni rozjeli za prací. Posbíral jsem vyplněné výkazy ze včerejška, abych je posléze v kanceláři vyhodnotil a připravil jako mzdový podklad. A pak jsem pokračoval kontrolou práce v dílnách. Po desáté jsem vyrazil do pole, abych měl přehled, jak práce probíhají, jaká je kvalita a opatrně připomněl pracovníkům, kteří odváděli práci "halabala", že to tak nejde. Stále platilo, že já jsem dělník a kdo je víc. V té době ústřední orgány propagovaly heslo: Vesnice na úroveň měst. A tak se čím dál více ustupovalo od tradic, po staletí v zemědělství užívaných, že práce je nutno provádět tehdy, kdy je pro ně nejvhodnější doba a ne od sedmi hodin ráno do čtyř odpoledne. Pracovníci plnění tohoto hesla striktně vyžadovali a byl problém je přesvědčit, že když se má sklízet třeba seno, měli by nastoupit do práce až v době, kdy je už proschlé po ranní rose a sklízet až do večera.
Péče o pracovníky byla velmi dobrá, až na pole se jim vozily obědy a občerstvení v podobě čaje nebo vody se sirupem, dostávali pravidelně ochranné pomůcky, organizovaly se slavnostní schůze s pohoštěním a zábavou, dožínky probíhaly bezmála jako za dob soukromého sektoru a rozhlasové a televizní zprávy se skoro neobešly bez reportáže o současném průběhu prací a jejkich výsledcích.
Pravda, s kázní to nebylo nijak valné a traktory zaparkované před hospodou nebyly i v pracovní době nic vyjímečného, v dílnách byl nadbytek pracovníků, kteří si nezbytnost své práce náležitě hlídali, používala se zbytečná administrativní opatření a řídících pracovníků - techniků bylo proto příliš.
Přesto všechno, když se ohlédnu po třiceti letech zpět myslím si, že i když družstva vznikla donucením soukromých zemědělců vstoupit do nich, stala se solidními výrobními podniky, které v poměrně změněné verzi fungují dodnes. Dnes ovšem zemědělci jako celek a vesnice jakbydal jakoby neexistovali, málokdo se o ně zajímá.

Hlavolam v mexickém klobouku - řešení

7. května 2011 v 7:01 | Old Boy |  ostatní
Řeklo by se řešení netřaba, paní Zdenka-Anna přišla hlavolamu na kloub a kdo si přečetl komentáře, ví.
C17433221_1_1.jpg
Ano, v Jižní Korei je sídlo firmy Hyuday, která vyrábí osobní automobily s názvem Santa Fe. Hlavní město státu USA Nové Mexiko nese rovněž název Santa Fe. Jak jednoduché. Mám škodolibou radost, že jsem vás trochu potrápil a místo prosby za odpuštění přikládám fotografii z výstavy jihokorejského umění, která byla k vidění vloni v Malé dvoraně Veletržního paláce v Praze.
TT367b6e_4.jpg

A pokud chcete ještě hádat, tak se ptám, kolik je na ploše uloženo nádob a kolik košů. Co vy na to?