Březen 2011

Hlavolam podle abecedy.

30. března 2011 v 6:46 | Old Boy |  ostatní
Dnes to nebude žádný ALDAMÁŠ ani nepůjdeme na BARANÍ GULE a do CÁRKA. Půjdeme na procházku přes ČECHER a DEBŘE a na cestu dostaneme ENGLIŠ. Půjde se nám FAŇ do té doby, než potkáme GAZDĚNU. Ta si chladí nohy v HAFERNÍKU u kterého je hromada CHÁBÍ. A zrovna se dala do ISKÁNÍ. Tím není řečeno že má vši. Ta by panečku JASKOTALA, kdyby jí někdo ukradl KABAŇU. Její chlap Francek není žádný LAMCÚCH, sedi na mezi a přemítá, co bude dnes k obědu. Bude to zřejmě MÁČKA KVAKOVÁ , protože hřiby ještě nerostou. Určitě nebude NAJEDĚNÝ. Ani nebude ŇUHŇAŤ. Však není nijak OBJÍCNÝ. Už má ledacos za sebou, dokazují to jeho PAZÚRY. Manželka už naplnila konvičku a tak mohou jít domů, cestou necestou, po cestě nebo přes RAČU. SKOŘEJ si krátili chůzi přes raču, nyní je pro ně cesta přijatelnější. Přesto Francek zakopl a garděna sa ŠČĚŘILA na celé kolo.
"Ty si mě TLUČEK jakýsi" přilévala oleje do ohně.
"Enem ŤÁPAJ, šak na tebja takej dojde."
Když přišli domů, byl Franckovi po chuti ranní ÚDOJ a VARMUŽA se ZÁHUŠŤKOU.
valach.jpg
Francek se doma dlouho nezdržel. Jura měl ve sklepě cosi ke koštování a tož mu šel pomoct.
Vás ovšem čeká přeložit valašské výrazy do spisovné češtiny třeba alespoň některé a z příslušných počátečních písmen utvořit výraz, který vám řekne v každé valašské chalupě kamarád, když vám otevře dveře do chalupy.. Podmínkou je, že každé písmeno musí být jiné a písmen je pět.
Víc vám nepomůžu, jedu oslavit narozeniny

U3V: slibná úroda

28. března 2011 v 5:30 | Old Boy |  ostatní
Tak jsme zase zasedli za pracovní stoly s kalíškem kávy, která je k disposici zdarma a štěbetání o tom, jak proběhlo čtrnáct dní, co jsme se neviděli pozvolna utíchá, protože se blíží okamžik, ve kterém má každý opět odhalit své schopnosti na výtvarném poli, o kterém nám poutavě vypráví Bořek Zeman, akademický sochař, který zřejmě inklinuje k zahraničním zvyklostem, které uvádění titulů jaksi nevedou. A tak oslovení "pane doktore" si nechám třeba na jiné příležitosti, s jinými lidmi, kteří si naopak na tituly potrpí.
Protože se několik kolegyň a kolegů "pověsilo" na internet a na web s mými blogy ukázalo se, že by bylo třeba prolomit ostýchavost a publikovat zde jejich výtvory, které jsou pokaždé předmětem hodnocení. Tentokrát se ujal výběru přímo přednášející a autoři chtě nechtě rezignovali. A myslím, že se mají čím pochlubit. Posuďte sami.
les.jpg
Tak toto je práce jedné kolegyně, která ovšem nesedí v umělecké škole poprve a má už určité výtvarné vzdělání. Nepřeháním když řeknu, že takovou práci by si rád kdokoliv pověsil na zeď a těšil se tou krásou. Jistě jste poznali jedle na pokraji mladého smíšeného porostu, zachycené do posledního detailu.

papillon_1.jpg
Jiná práce využívá jinou techniku a nevím jak vás, ale mne okouzlila.
strom 1.jpg
Autorka následujícího seriálu opravdu umí. Nejen malovat, ale dokázala vytvořit jako závoj krásné verše.
strom 2_1.jpg
Chápu ten stesk....
strom 3.jpg
...a myslím, že nejsem sám, který uvěřil.

posed.jpg
Z jiného soudku se přikutálel tento obrázek pana Panzara. Každý na první pohled pozná, že mu v žilách pulsuje zelená krev a možná se příště dočkáme výstavy mysliveckých trofejí na stěnách jeho "trucovny".
fjord.jpg
A kdo to tu pokulhává za ostatními. Hádejte, můžete kolikrát chcete. Máte-li dobrou představivost, ocitáte se u norského fjordu, obklopeného sklami a mezi balvany statečně vegetující zelení. Autor bohužel nedovedl vytvořit tu správnou perspektivu, ale po dnešní lekci už ví, jak na to. Ani zrcadlení na ztichlé hladině se moc nepovedlo i když snaha byla. A ta prý se cení ze všeho nejvíc. Takže jsem byl vlastně oceněn.
Celá přednáška byla o EX LIBRIS. Pod latinskou slupkou se skrývají krásná dílka, která potěší oko každého milovnéka umění i obyčejného čtenáře.

Kouzlo časů minulých: pomocná ruka

26. března 2011 v 6:37 | Old Boy |  vzpomínky
A tak jsem se protloukal životem jako závlahář, vydělával slušné peníze, občas si užil nějaký ten zájezd do zpřátelené ciziny, především Maďarska a respektoval vážná varování, že jakákoliv angažovanost v politice, označované v osmašedesátém jako "socialismus s lidskou tváří", bude pro mne znamenat jen a jen další potíže. V této situaci byla naděje na to, že se vrátím na pozici, kterou jsem vystudoval, mizivá. Přišel rok 1977 a s ním i založení Charty 77. To víte, že mně svrběla ruka, na druhén straně jsem byl na té rakouské hranici tak odtržen od ostatního světa, že jsem vlastně ani nevěděl, jak se k podpisu dostat. Ostatně i kdybych to byl věděl, tak bych té možnosti asi nevyužil. Synové dorůstali a střední školy děti srpnem "poznamenaných" rodičů odmítaly. Z pohodlí obýváku jsem sledoval dění doma i ve světě a potěšilo mne, že byl František Tomášek jmenován kardinálem a postavil se do čela katolické opozice. Zatím co po Chartě následovala ihned Anticharta, ostatní svět si žil svým životem. Ve Francii byla provedena poslední poprava gilotinou, do vesmíru odletěly vesmírné sondy Voyager 1 a 2, stejným směrem putovala ruská kosmická stanice Saljut 6 a Nobelovu cenu míru dostala organizace Amnesty International.
Počátkem května jsem ve schránce našel pozvánku na sraz spolužáků Fakulty mechanizace, kterou organizovala skupina kolegů, žijících v blízkosti Kroměříže. Sraz se konal v červnu, sešlo se nás přes šedesát a hodovali jsme v Chřibech ve stylové horské restauraci na Bunči. To už jsme byli patnáct let po absolvování školy a všichni byli už "usazeni" na teplém, někdy i studenším místě. A jak už to bývá, jedním z bodů programu bylo i povídání každého z účastníků o tom, jak žije, co dělá, jakou má perspektivu a podobně. Mnoho z nás skončilo na zemědělských středních zemědělských školách, ale i jako asistenti na Vysoké škole zemědělské v Praze a dokonce pět na Vysoké škole poľnohospodarskej v Nitře. Jiní řídili zemědělství na Zemědělských správách, pracovali ve výzkumácích nebo ve veřejných funcích. "Táta" Hájek /tak jsme mu přezdívali/ pracoval na bagru. Když přišla řada na mne, bez emocí jsem sdělil, že pracuji jako traktorista na závlahách a proč. Pro všechny to bylo určité překvapení, protože komunikace během těch patnácti let mezi námi poněkud vázla a tak nad tím kroutili hlavou. Jedna ze čtyř spolužaček v té době pracovala na Okresním výboru KSČ v Kroměříži, zemědělském odboru a ihned reagovala. Strana takto nepostupuje a pokud ve znojemském okrese ano, pak nesprávně a proti duchu směrnic. Přede všemi nabídla, že mně v kroměřížském okrese najde a zajistí místo technika, abych mohl uplatnit to, co jsem vystudoval. Kolegové i já jsme to považovali za opravdu kolegiální nabídku a já se vyjádřil, že bych s přestěhováním souhlasil, ovšem po poradě s rodinou. Bylo veselo, vzpomínka střídala vzpomínku a druhý den jsme se rozejeli do svých domovů. Doma jsem se pochlubil nabídkou a tvářil jsem se pesimisticky. Nevěřil jsem, že kolegyně má takový vliv, aby prosadila to, co slíbila. A tak jsme na to víceméně zapoměl.
Koncem září zazvonil telefon a ženský hlas mně opět připomněl onu nabídku. "Tak jsem to tu provětrala a myslím, že ti mohu nabídnout od začátku příštího roku práci technika buď v STS nebo ve slučujícím se JZD. Pokud máš zájem, tak přijeď a domluvíme se přímo s možnými zaměstnavateli. A jak se máte, co manželka a děti...... Pomocná ruka byla na dosah.

Hlavolam - kameňák - řešení.

24. března 2011 v 6:22 | Old Boy
Jistě jste pochopili, že odkaz na článek z Expedice oksroN: z Bergenu do Geirangeru se týkal fotky kamenného stolu. A když jste si k tomu prohlédli i fotku z filmu, bylo mnohým jasno, oč kráčí. Jako třeba Expositorovi, který připravil odpovědi přímo vzorně:
1. Hostinec U kamenného stolu
2. Vznikl v roce 1948
3. Karel Poláček, Hostinec U Kamenného stolu
4. Hostinský byl Tatrmuž
5. Lázně Džbery
6. Divadlo Na Fidlovačce
Jistě si mnozí z vás pochutnávají na filmech pro pamětníky i když třeba už pamětníky ani nejsou. Některým se blýská slza v oku, jiní nasávají vůni časů dávno minulých aby ji srovnali s vůněmi i pachem současnosti. Patřím k těm prvním.



Vyrážení klínu klínem

23. března 2011 v 5:54 | Old Boy |  ostatní
V guláši, který nám servirují denně téměř 24 hodin naše dvě největší komerční televize se v těchto dnech objevilo několik nechutných ok, která mrkala na pozorovatele tak vyzývavě, že to pozorovatele znechutilo. Začalo to uvedením Tisíce a jedné noci na Nově, málem nekonečného seriálu ne sice nechutného, ale šitého na míru pro naivky a protože se žebřík sledovanosti začal kývat, po pár dílech jej rychle spustili z nejsledovanější časové zóny poněkud blíže ke dnu. Budiž, zhruba ten milion diváků si příjde na své.
Na Primu přiletěli Čápi s mákem a hned si začali stavět hnízdo na nejsledovanějším místě. Nevím koho napadlo vystlat je extravagantním pápěřím, zapáchajícím po zapomenutých a nakřáplých loňských vejcích. Pravda je však taková, že hnízdo se rozpadlo hned po prvních náznacích, jak bude vypadat.
Na nedělní večer přijela luxusním autem Šéfka. Přivezla ssebou dva asistenty a dvě party rozdílného pohlaví a nabídla jim dobré místo v její firmě s příjmem sto tisíc dolarů. Hned na počátku je upozornila, že podnikání není žádná sranda a zavalila je spoustou úkolů, jeden lepší než druhý. Při čtvrtém ovšem už bylo jasné, že si všichni musí jít řádně po krku, protože tak už to v podnikání chodí. První večer skončil bez incidentů, které ovšem nedaly na sebe dlouho čekat. Šéfku /pořad/ poskvrnila masturbace jednoho ze soutěžících při společně sdíleném pokoji s jiným. Pokud to byl marketingový tah, který měl přilákat co nejvíce diváků, pak zplakal nad výdělkem. Po druhém pokračování se odporoučel do nočního času a dá se předpokládat, že do něj nacpou další servility. Zcela bez nároku na odměnu bych doporučil: výběr a testování sekretářek, prodej kvasnic na perském trhu, gurmanské hostiny se smaženými žížalami na komářím sádle a rozhodně by neměllo chybět řízení švédské trojky.
Do Superstar se letos připletl pokud se týká sledovanosti popěvek "Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře...". A tak bylo rovněž nutno něco podniknout v reklamní oblasti. Stalo se. I když je dobře známo, že vyrážet klín klínem není k ničemu, přesto si moderátor Mareš oblékl tričko s namalovaným ženským klínem v plné své chlupatosti a producíroval se s ním na večírku pro soutěžící v Česko Slovensko hledá Super Star.
175818-350x466-2h6iy.jpg
Další adepti jsou nabíledni. "Partička" na Primě k nim patří.

Hlavolam - kameňák.

21. března 2011 v 5:49 | Old Boy |  ostatní
Tak rozhodně to o vtipech, tvrdých jako kámen, nebude. Ani žádný takový vtip sem nevtěsnám. Toto slovo se mně prostě hodilo do titulku, který má být přitažlivý a doufám, že přitáhne co nejvíce čtenářů, kteří třeba do komentářů nějaký ten opravdový kameňák vloží. Oč tedy jde?
Jedna fotografie z mého posledního blogu seriálu Expedice oksroN s názvem "Expedice oksroN: z Bergenu do Geirangeru" vám určitě připomene jeden film, uznávám, že poněkud stářím omšelý a přece jen se čas od času objevující se na obrazovkách televizorů. Navíc omládl na divadelních prknech. Abych vám pomohl, posloužím konzervací mezi právě přijíždějícími hosty:
...přijíždí pan rada Dyndera s rodinou.
Dyndera naříká: "Ach ty můj žlučníku, ach ty moje úbohá játra..."
Paní Dynderová: "Věro, Aleno, máte všechno? Nezapomněly jste nic?"
Věra: "Ne, matinko."
Alena: "Máme všechno a nezapomněly jsme nic."
Dyndera: "Ach ty můj žaludku, pročpak ty nevaříš. Mé vnitřnosti jsem z vás celý smrtelný."
Paní Dynderová: "Kde je Lubomír? Ten kluk mě usouží. Kde jsi, darebo? Lubomíre? Tady buď."
Věra: "Krucipísek, to zas bude jednou otrava."
Alena: "Jo, mladá, když se jede ven s rodinkou, tak nemůžete čekat zábavu se zpěvy a tancem."
A protože je otázek několik, tak ještě fotku:16_1.jpg
Teď už neváhejte a klepněte hřebíček na hlavičku:

1. Jak se film jmenuje?
2. V kterém roce vznikl?
3. Co bylo předlohou pro scénář filmu a kdo byl jejím autorem?
4. Jak se jmenoval restauratér, otec obsluhujícího číšníka?
5. Jak se jmenuje ve filmu místo, kde se děj odehrává?
6. Které divadlo v současnosti hraje divadelní adaptaci této komedie?

Dobrá rada nad zlato. Jakmile odhalíte název filmu, půjde to dál jako po drátku.

Pepíčkyáda

20. března 2011 v 6:53 | Old Boy |  ostatní
"Pepíčku začni, mé srdce lační..." rozléhalo se v první polovině minulého století po pražských hospodách, protože jméno Josef bylo natolik rozšířené, že si takovou popularitu rozhodně zasloužilo. Dokonce vznikl pojem "Pražští Pepíci." Josefy je doslova poseta celá historie našich zemí a pokud se týká jejich četnosti, nedosáhnou v současnosti pouze na Jiřího, Jana a Petra. A tak se nemůžeme divit, že se včera náležitě slavilo.
Pokud se vám stalo, že vás nadzvedla z pohodlného křesla u televize následující situace.....
Odněkud se ozve: "Pojďme do hospody."
Nikde nikdo.
"Kdo to mluví?"
"To jsme my, játra, přece nebudeme tvrdnout doma."
...a třeba jste poslechli a neskončili v hospodě, ale u přátel:
Příjde k Josefovi se sudem přítel na oslavu jeho jmenin. "Paráda" pochvaluje si Josef, to si popijem."
Jo", dostane se mu odpovědi "musíš mně ale říct, kde mně jej naplní."
Takoví přátelé ovšem nejsou příliš vítáni. K oslavě alkohol patří a po určité dávce třeba začne hrýzat svědomí a před očima vyvstane očekávání věcí příštích.

" Poslyš Josef" vloudí se do hovoru Olda "ty máš také problémy s manželkou, když se vracíš pozdě domů?"
"Kdepak. Dnes jsem doma a když někdy vyrazím tak se s ní vsadím, že příjdu včas a ona pak má radost, že vyhrála."
Ne ovšem všechny manželky jsou tak prostoduché a pozdní příchod skončí ostrou výměnou názorů a následně několika dny ticha.

V hospodě se roplítnou dveře a zákazník už zdaleka volá rozčíleným hlasem: "Hospodo, pětkrát matonku"
Obsluha promtně přinese ke stolu pět půllitrových lahví matonky a jednu skleničku a číšník se familierně ptá :"To máte takovou žízeň, pane?".
"Ale ne" zavrčí Josef "pohádal jsem se s manželkou a tak zapíjím vztek."
"To chápu, ale proč minerálkou a navíc v takovém množství" diví se číšník.
"Mám velký vztek a navíc jsem abstinent."
Druhý den bývá krutý:

Josef se ráno probudil a v hlavě buší příklepové vrtačky, v ústech sahara a víčka se ne a ne rozlepit. Konečně se podařilo. S mírným zasténáním změní polohu do polohy vstoje. Na stole sklenice vody a dva, na židli vyžehlená košile, kravata a pod ní vypucované boty.
"To snad není možné" kroutí hlavou a má dojem, že je v Jiříkově vidění. Ze stolu zvedne cedulku, kde je úhledným písmem napsáno: "Brouku, snídaní maš na stole, jela jsem nakupovat. A pak si ještě pohov. Miluji tě. Pa,pa". Josef se štípne do ruky a když se přesvědčí, že nejde o sen, natáhne kalhoty a zamíří do kuchyně.Na stole anglická s vejci, přredehřáté rohlíky a včerejší večerník. Za stolem syn Pepa.
"Pepo proboha, co se to tady stalo?"
"Ptáš se toho pravýho. Nepamatuješ si, že jsme přišli spolu? Když tě máma táhla do koupelny a sundávala z tebe kalhoty, tak jsi zamumlal: Ruce pryč potvoro, já jsem šťastně ženatý."
Tak takové příhody vás milí Josefové asi nepotkaly, protože i to je součást mého dodatečného přání k vašemu svátku. A obvzláště kynu mému příteli z Jižní Moravy a Josefovi Sedláčkovi ze Všerub.



U3V: autoportretistou

19. března 2011 v 6:56 | Old Boy |  ostatní
Jó Univerzita třetího věku to je škola, která skýtá meomezené možnosti. Od vzájemného poznávání, pestré škály nových vědomostí až po přímo objevy, kterých se dopustí mnohý z nás, když se prokousává krajícem dosud nepoznaného.
Sám nad sebou jsem užasl, když jsem do třetí přednášky spáchal autoportrét. Pan doktor mezi teorii vkládá do našich myslí tvůrčí elán, který se má projevit jakýmisi "domácími úkoly". A právě jako takový vznikl můj autoportrét. Rodil se těžce, ve značných porodních bolestech a bez tvůrčího elánu. Jelikož jsem neměl po ruce zrcadlo, ke kterému bych si pohodlně sedl, použil jsem monitor počítače a na něm zvětšenou moji podobu z fotografie, pořízenou před pár lety. Naostřil jsem tužku a použil skicář, který mně koupila manželka, která do svého vytvořila kresbu ovoce ve stádiu předčasné zralosti. Naštěstí jsem v šuplíku objevil gumu, pozůstatek to školních let mého pětačtyřiceletého syna, která byla nakonec tou nejdůležitější pomůckou, která pomohla vytvořit ono povedené /???/ dílo. K mé cti slouží skutečnost, že jsem je stvořil za pouhé dvě hodiny a vypil při tom pouze sedmičku Rulandského bílého. Pokud pominu strávený čas nad výtvorem pak základní cenou mého autoportretu tvoří oněch 79 Kč, které jsem za sedmičku vína zaplatil. Jeho cena ovšem značně stoupá skutečností, že se jedná o vůbec první originál, který jsem od svých deseti let vytvořil.

A nyní tentýž autoportrét slovem:

Z bujného strniska vousů, které krášlí tvář už od roku 1968 /vstup vojsk Varšavské smlouvy/ vyčuhuje hlava "hocha", nasazená na poměrně útlém krku ostatního těla. Úzké rty se schovávají pod slušně vyvinutým nosem, který svědčí o tom, že podle nosa poznáš kosa. Oči schované za obroučkami brýlí už 65 let se nedívají přímo na vás jakoby se styděly za to, jak je autor zvěčnil. Je v ních však vidět lehký úsměv nad spokojeným žitím a lehký smutek nad tím, že každá sranda jednou skončí. V rásky na čele jsou chytře překryty čelenkou, pod kterou se vešly i kouty které věstí, že bujná čupřina se pomalu dává na útěk. Mne ale nedoběhne.
A o čem tentokrát přednáška byla? O grafice. Dvě hodiny uběhly jako voda v Moravě a my se můžeme těšit na příští, která bude o EX LIBRIS. Ta vznikala u nás už od roku 1868 a vytvářeli je i největší naši výtvarní velikáni jako Josef Mánes, Alfons Mucha, Max Švabinský, Vojtěch Preissig a Mikolíáš Aleš. A také náš přednášející akedemický sochař Dr. Bořek Zeman. A možná se do této fronty postavím i já.

Expedice oksroN: z Bergenu do Geirangeru

18. března 2011 v 6:13 | Old Boy |  cestování
Z Bergenu do Geirangeru je to na naše poměry daleko, ne tak na poměry norské. Pouhých 370 km. Vojtu jsme vzbudili blbým fórem, když se Aleš nad ním sehnul a změněným hlasem zvolal: "Pane doktore, přivezli vám případ ." Rozespalý Vojta narazil hlavou do postele nad ním a nelze opakovat, co pravil. Bouli na hlavě jsme mu zatlačili sekerkou. Kolem osmé jsme šlápli na plyn s vědomím, že pojedeme po jedné z nejkrásnějších autoturistických tras v Norsku. A proto jsme si také vyčlenili na přejezd celý den s tím, že kemp použijeme někde poblíž Geirangeru.
Nejeli jsme tu poprve a fotografie z minulých cest se potulují v seriálu Expedice oksroN na několika místech. A tak se omezím jen na lahůdku, kterou je bezesporu ledovec Jostedalsbreen, který je svou rozlohou 487km2 vůbec největším evropským kontinentálním ledovcem, jeho nejvyšší bod se pohybuje kolem 2000 m a má 24 splazů. U jednoho, který je jen pár set metrů od silnice a jmenuje se Bøyabreen jsme zastavili právě u tohoto ukazatele.

Eo 2010 1045_4.jpg
Sjeli jsme ze silnice na parkoviště, které skýtalo dobrou možnost abychom se posilnili na další cestu a já se vydal po prašné silnici ke splazu, který byl odhadem tak jeden kilometr.
Eo 2010 1044.jpg
Letos jsem vezl ssebou poprve chodecké hole, bratru za pětistovku, ale dosud jsem je nepoužil. Uložené do igelitu čekaly dál na využítí a když trochu předběhnu čas, tak vlastně celou loňskou Expedici.
DSC00102.JPG
Za par minut jsem byl na parkovišti těsně u splazu, přečetl si informační tabuli, popošel až na okraj ledovce, abych se přesvědčil, že nejde o nějakou fatamorgánu, protože kam oko pohlédne, všude jsou neskutečné výhledy. Vím, že se tu nemůžeme zdržet a za chvíli pojedeme dál k dnešnímu cíli, Geirangeru a je mně to líto.
DSC00100_1.JPG
Zatím co Aleš nadále hoduje, já využiji chvíli klidu, abych vás upozornil na detail fotky. Na lavičce si hoví žlutooranžový kufřík, zhotovený z právé vepřovice a na jeho víku je na nálepce nápis: "Záchovné dávky". Blíže vysvětlovat jeho obsah určitě nemusím. Máme však další tři kufříky, které nesou nápisy: "Hebla" - hrnce, příbory, otvíráky atd., "Koření k vaření" skrývá to, co dělá jídlo chutným a protože zbylo ještě mnoho místa, pamatovali jsme i na hygienu a tak jsou tam útěrky, plastové misky, papírové tácky, miništamprlky a kdoví co ještě. V posledním kufříku s názvem "Radič" jsou mapy, průvodce, itineráře atd.
Aleš v poklidu pokračuje v likvidaci našich zásob a ostatní se vypravili autem za mnou a zdůvodnili to tím, že mě chtěli osvobodit od zpáteční pěší chůze. Filutové. Opak je pravdou. A tak jsme se za půl hodiny vrátili na trasu a pokračovali nám již známou krajinou. Jen nováčci Petr a Aleš vzdychali nad sceneriemi, které se střídaly jako na běžícím pásu. My ostatní jsme tuto trasu jeli už poněkolikáté.
DSC00106.JPG
A pod Dalsnibbou se opět potkáváme s ledovým jezerem, které si nic nezadá s vyobrazením na snímcích z minulých let.
Eo 2010 1050.jpg
Detailní pohled vypadá jako abstraktní obraz a realitu prozrazuje na volné ploše jezera zrcadlení oblohy, která je dnes modrá jako šmolka.
DSC00111.JPG
Na Dalsnibbu jsme si vyjeli a podívali se nejen na nádhernou scénerii okolních hor, ale i na ty klikiháky, které trvoří silnice dolů do Geirangeru.

P6242344.JPG
Ano, do tohoto Geirangeru, který máme z té výšky 1500 m nad úrovní fjordu jako na dlani. A tak si o něm řekněme pár slov. Má pouhých asi 250 stálých obyvatel, v zimních měsících kolem padesáti. Žijí ve vesničce, která plně podlehla svádění turistiského ruchu a vzhledem k tomu, že je na konci Geirangerfjordu, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO a považován za nejkrásnější v Norsku, jenom kvete. Má však své problémy, které pramení z obklopení vysokými horami, z kterých často padají sněhové laviny a hrozí i nebezpečí tsunami, které se valí čas od času Geirangerfjordem.
DSC00124.JPG
I takováto "bystřina" dokáže své pokud na jaře přijde náhlé tání.
DSC00131.JPG
O obyvatelích Geirangeru, z nichž mnozí bydlí ve zcela nepřístupných obydlích v okolních horách, vyprávějí průvodci třeba při plavbě po Geirangerfjordu, kterou je možno za patřičný poplatek absolvovat, neuvěřitelné historky. Když třeba na takové samotě někdo v zimě zemřel, nechali jej zmrznout a spustili jej po lanech k pohřbu až na jaře. Děti a krávy přivazovali lanem ke kůlu, aby nespadly z útesu a pošťák se k nim dostal jen po žebříku a s lanem.
I vtip se k těmto místům váže: Z jedné skály spadl neopatrný muž a řval strachem. Jeho zděšená žena přiběhla k okraji skály a volá: "Stalo se ti něco?"
Zespodu se ozvalo: "Nevím, ještě jsem nedopadl."
P6242359_1.JPG
Tak toto je Geiranger z blízka. Hotel, pár restaurací a kiosků, stánky se suvenýry kde kraluje Troll ve všech možných podobách a vyrobený možná i z chlebové střídy, pošta, veřejné WC za 7 NOK a přístav.
P6242368.JPG
Do něj připlouvají pravodelně velké zaoceánské lodi s turisty z celého světa a na pobřeží je dopravují malé čluny, které jsou hbité jako mořské rybky a dokáží během půl hodiny loď vyprázdnit. Turisté dvě tři hodiny procházejí Geirangerem, nakoupí suvenýry, pořídí pár fotek a nebo záběrů japonskou kamerou Sony a vrátí se zpět na loď, aby pokračovali v cestě po krásách Norska. Vloni mezi nimi byla spousta Japonců, kteří se vzhledem k současné katastrofě letos zřejmě už mezi turisty objeví jen sporadicky. Je mně jich velmi líto a doufám, že se jim podaří "ustát" neskutečnou ránu osudu.
Autokary z celé Evropy po dvou, třech hodinách uvolnili místo dalším. Jak vidíte i "slovenský bratia" přijeli.
DSC00143.JPG
V přístavu jsme na ně narazili, vyměniili si zážitky a tak jsem je zvěčnil do své sbírky fotografií "Přátelé veškerého Norska."
DSC00151_1.JPG
Než se vydáme na vyhlídku směrem vlevo na Ådalsnes, předvedu vám ještě kemp v Geirangeru, kde jsme přespali.
DSC00116.JPG
Tato chata má všech 5P a zaplatili jsme za ni na jednu noc 420 NOK. Dostali jsme slevu, protože sezona teprve začínala a kemp byl poloprázdný.
Bylo 23.6.2010 večer a chata se vyhřívá na večerním slunci.
DSC00118.JPG
V zařízení je i "meterologická stanice" a tak jsme si mohli přečíst, že je
12 °C, 1015 hPa a vlhkost vzduchu 74. Nutno říci, že jsme v této sezoně vyrazili nezvykle brzy a proto ta nízká teplota.
DSC00127_1.JPG
Volné plochy jsou zde využity k zajímavým "exponátům" a jistě jste poznali, že se nejedná o novou rasu psů, i když bouda by psu posloužila a mohl by to být i bernardýn. Kozy si zvykly po pastvě porozhlédnout se po kempu pěkně z patra.
DSC00128.JPG
Jsou roztomilé a bílé jako sníh až na toho černého kozla vzadu. A zamečely na pozdrav.
DSC00129.JPG
U kamenné ho stolu jsme ráno neposeděli, protože nás už lákal Geiranger a tak jsme slupli kopec párků se stále ještě českým chlebem, vyjeli jsme dolů a absolvovali prohlídku, kterou jsem už předeslal.
Eo 2010 1063.jpg
Po ní jsme za dvacet minut dojeli na nově upravenou vyhlídku nad Geirangerem a vyhlíželi jsme.
P6242381.JPG
Za sebou jsme nechali vesničku s přístavem i věnce tisícimetrových hor,...

P6242380_2.JPG
...a pod sebou máme zrcadlo, zvrásněné šípem vln, které způsobila loďka, mířící po Geirangerfjordu k jeho vyústění do Sunnlvsfjordu.
P6242379.JPG
Propluje kolem vodopádu Syv Sestre /Sedm sester/ a zmizí z očí mezi až osmisetmetrovými strmými stěnami fjordu.
Eo 2010 1059.jpg
A právě tady začíná Cesta orlů, nebo chcete-li Zlatá cesta, po které budeme pokračovat dále na sever.

Hlavolam mezi kameliemi - řešení

13. března 2011 v 7:04 | Old Boy
Jak jsem předpokládal, tak se také stalo. Ne všichni dali dohromady celé řešení a nejblíže byla paní Zdeňka - Anna. Té chyběla odpověď pouze na první otázku.
1. Kdopak si to asi hoví v záplavě zeleně a květů a co mu vlastně chybí, že vyhlíží nějakého zástupce cestovky?

P3050221_1.JPG
Pro lepší orientaci a jiskru v oku dam uvádím jeho "civilní" fotku. Můžete srovnávat.
fef306114f_15603423_o2_1.jpg
Nápovědou bylo uvedení jeho jména na plakátu a to, že si chtěl objednat u cestovky návrat zpět domů. Protože všude dobře a doma nejlépe platí i pro starořímského boha moří Neptuna, který byl ztotožněn s bohem Nautilem.
Ostatní odpovědi nebyly až tak těžké:

2. Víte, kdo namaloval obraz Bílá kamelie? - Max Švabinský.
3. V textu jsou slova známé písně. Jestli víte, kdo se jejím zpěvem proslavil.- Josef Zíma
4. Jiný text také připomíná jeden český film, který třeba v norské televizi nechybí o Vánocích ani jeden rok. Jistě víte, jak se film jmenoval. - Tři oříšky pro popelku.
5. Ze kterého filmu je píseň Krásné je žít..."? - Doktor Živago
6. A pokud jste tak skvělí a všech pět otázek jste odpověděli, tak ještě jedna na závěr: podle kterého románu nositele Nobelovy ceny za literaturu byl film /5/ natočen. - Boris Pasternak
Příjemnou jarní neděli.