Leden 2011

Expedice oksroN: Bergen a Bryggen

30. ledna 2011 v 8:53 | Old Boy |  cestování
Bergenská tržnice, plná vůní smažených a čerstvých ryb, ovoce, koření, květin všech barev a suvenýrů nám zůstala za zády a vydali jsme se po severním nábřeží přístavu. Po levé ruce přístav, po pravé ruce nejstarší část města, Bryggen. Řada hanzovních  dřevěných domů se pyšní nejen pestrostí svých barev, ale i spoustou obchodů, kaváren a restaurací. A lavičky a lavičky...
A tak jsme na jedné zasedli a pustili se do jídla. Mnohaletá zkušenost říká, že nejlépe je připravit dopředu sendviče, se kterými se ztratí nejméně času a dají se jíst i za pochodu. Připravují se poněkud "originálním" způsobem. Po pěti dnech obvykle dojdou zásoby chleba z domu a tak nakoupíme norský. Většina je podobná rozměry našemu toustovému pečivu, tedy hranatý a zabalený do celofánu. Odtud se vyjmou, nakrájí na plátky, rozloží po stole a namažou nejdříve máslem. Pokud je kupujeme v Norsku, je obvykle slané. Jistě si vzpomenete, že v hluboké minulosti to bylo běžné i u nás. Dnes se opět dostane u nás koupit, ale pouze z dovozu. Hořčice a trochu nahrubo drceného pepře dodá "šmrnc". Doplní se co je po ruce z masa, sýrů a zeleniny, naskládaný plátek se překryje dalším, sendvič se zabalí do ubrousku, převáže dvěma gumičkami a uloží zpět do celofánového sáčku, který zbyl po vyjmutí chleba. A právě takový balíček jsme vylovili z Alešova batohu.
                  Eo 2010 978_2.jpg
        Uvítací cedule najdete kam se podíváte, vždyť turisté plní pokladny všech možných služeb vrchovatě.
"Hoši, dobrou chuť" dal se šéf do vyprávění, aby řeč nestála, " i když chleba to není to pravé, ořechové. Někde jsem četl, že vůně pečeného chleba může být nebezpečná, protože 98% pachatelů závažných trestných činů jedlo chléb, při čemž více něž devadesát procent těchto trestných činů bylo spácháno do 24 hodin od požití chleba. V osmnáctém století, kdy se chléb pekl prakticky pouze doma, byla průměrná délka života menší, než 50 let, dětská úmrtnost dosahovala hrozivých čísel, mnoho žen umíralo při porodu a nemoci jako tyfus, žlutá zimnice a chřipka decimovaly celé národy. A další věc. Primitivní kmenová společenství, která neznala chléb, trpěla v nesrovnatelně menší míře rakovinou, Alzheimerovou chorobou, Parkinsonovou chorobou a osteoporezou. Naše tělo obsahuje více než 90% vody a víme, že chléb absorbuje vodu. Je zde tudíž nebezpečí, že konzumace chleba způsobí, že se z nás stane rosolovitá, houbovitá hmota. Navíc, chleba se peče přibližně při teplotě kolem 200 stupňů Celsia a taková teplota vás může zabít již během jedné minuty. A co je nejhorší, chléb je návykový. Jen vzpomeňte. Už po dvou dnech jste se dožadovali chleba a museli jsme jej koupit za nekřesťanské norské peníze. A co následuje? Konzumace nejdříve "měkkých" potravin, všimli jste si másla v sendviči a pokračuje to "tvrdými" potravinami, třeba zrovna tím turistickým salámem. Stanou se z vás chlebomani. A dobře vám tak."
Řeč stačila akorát na to, abychom v pohodě dojedli sendviče, aniž by jakkoliv porušila naše chuťové buňky a mohli jsme se vydat po nábřeží směrem k Bergenhusu. Cože to je. Povím, až tam dojdeme.
                   P6222133.JPG
Na dřevěných budovách Bryggenu, který je zapsán na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO se mnohokrát "podepsaly" požáry, které jsou v Norsku dosti běžné. Je to pochopitelné, protože převážná část obydlí je postavena ze dřeva. A hasiči v Norsku jsou velmi  
Bergenská tržnice, plná vůní smažených a čerstvých ryb, ovoce, koření, květin všech barev a suvenýrů nám zůstala za zády a vydali jsme se po severním nábřeží přístavu. Po levé ruce přístav, po pravé ruce nejstarší část města, Bryggen. Řada hanzovních  dřevěných domů se pyšní nejen pestrostí svých barev, ale i spoustou obchodů, kaváren a restaurací. A lavičky a lavičky...
A tak jsme na jedné zasedli a pustili se do jídla. Mnohaletá zkušenost říká, že nejlépe je připravit dopředu sendviče, se kterými se ztratí nejméně času a dají se jíst i za pochodu. Připravují se poněkud "originálním" způsobem. Po pěti dnech obvykle dojdou zásoby chleba z domu a tak nakoupíme norský. Většina je podobná rozměry našemu toustovému pečivu, tedy hranatý a zabalený do celofánu. Odtud se vyjmou, nakrájí na plátky, rozloží po stole a namažou nejdříve máslem. Pokud je kupujeme v Norsku, je obvykle slané. Jistě si vzpomenete, že v hluboké minulosti to bylo běžné i u nás. Dnes se opět dostane u nás koupit, ale pouze z dovozu. Hořčice a trochu nahrubo drceného pepře dodá "šmrnc". Doplní se co je po ruce z masa, sýrů a zeleniny, naskládaný plátek se překryje dalším, sendvič se zabalí do ubrousku, převáže dvěma gumičkami a uloží zpět do celofánového sáčku, který zbyl po vyjmutí chleba. A právě takový balíček jsme vylovili z Alešova batohu.
Eo 2010 978_2.jpg
        Uvítací cedule najdete kam se podíváte, vždyť turisté plní pokladny všech možných služeb vrchovatě.
"Hoši, dobrou chuť" dal se šéf do vyprávění, aby řeč nestála, " i když chleba to není to pravé, ořechové. Někde jsem četl, že vůně pečeného chleba může být nebezpečná, protože 98% pachatelů závažných trestných činů jedlo chléb, při čemž více něž devadesát procent těchto trestných činů bylo spácháno do 24 hodin od požití chleba. V osmnáctém století, kdy se chléb pekl prakticky pouze doma, byla průměrná délka života menší, než 50 let, dětská úmrtnost dosahovala hrozivých čísel, mnoho žen umíralo při porodu a nemoci jako tyfus, žlutá zimnice a chřipka decimovaly celé národy. A další věc. Primitivní kmenová společenství, která neznala chléb, trpěla v nesrovnatelně menší míře rakovinou, Alzheimerovou chorobou, Parkinsonovou chorobou a osteoporezou. Naše tělo obsahuje více než 90% vody a víme, že chléb absorbuje vodu. Je zde tudíž nebezpečí, že konzumace chleba způsobí, že se z nás stane rosolovitá, houbovitá hmota. Navíc, chleba se peče přibližně při teplotě kolem 200 stupňů Celsia a taková teplota vás může zabít již během jedné minuty. A co je nejhorší, chléb je návykový. Jen vzpomeňte. Už po dvou dnech jste se dožadovali chleba a museli jsme jej koupit za nekřesťanské norské peníze. A co následuje? Konzumace nejdříve "měkkých" potravin, všimli jste si másla v sendviči a pokračuje to "tvrdými" potravinami, třeba zrovna tím turistickým salámem. Stanou se z vás chlebomani. A dobře vám tak."
Řeč stačila akorát na to, abychom v pohodě dojedli sendviče, aniž by jakkoliv porušila naše chuťové buňky a mohli jsme se vydat po nábřeží směrem k Bergenhusu. Cože to je. Povím, až tam dojdeme.
P6222133.JPG
Na dřevěných budovách Bryggenu, který je zapsán na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO se mnohokrát "podepsaly" požáry, které jsou v Norsku dosti běžné. Je to pochopitelné, protože převážná část obydlí je postavena ze dřeva. A hasiči v Norsku jsou velmi vážená profese.Sjekk_roykvarsleren_450x335px.jpg

Ano. "Bezpečnost může být jednoduchá: kontrolujte pravidelně kouřový alarm" píše se na propagačním letáku. Když už jsem odbočil, vystrašilo nás takové zařízení v mnohém z kempů, kdy uprostřed vaření se ozval zvuk, při kterém tuhla krev v žilách. Kouřový alarm se u nás dosud moc neujal. Asi škoda.
plac.jpg
Je po desáté a lidí jako much. Do oběda /časový údaj, jinak šáhneme znova do ruksaku/ chceme ještě projít na konec přístavu a prozkoumat "závětří" hanzovních domů.

Eo 2010 979.jpg
Šéf koumá, co by to tak mohlo být a připojme se k němu. Na našem servru teď běží serie hádanek díky Láďovi a tak to není od věci.P6222151.JPG
Než vstoupíme do pevnosti Bergenhus mrkněme ještě vlevo do přístavu, čím nás překvapí.

DSC00078_1.JPG
Trajet ladných tvarů Trom´s Artemis jistě stojí za prohlédnutí, i když nás na palubu nepustili. Bez peněz ani na palubu nelez.


               P6222148.JPG
 Toto je opravdu krasavice -plachetnice. Na palubu nebylo třeba vstoupit, obdivovat se dala i tak z povzdáli. A navíc ji natírala sličná brigádnice, jejíž úsměv patřil mladším členům naší Expedice.
A právě jsem si vzpomněl, že nás už bolely nohy a tak jsme zasedli před Bergenhusem na lavičku, dali si po štamprlce a těšili se na další cestu. Tuto možnost nabízím i vám.
   

Říkanka o doktorovi

28. ledna 2011 v 9:00 | Old Boy |  ostatní
Neklepne už na bolístku,
nenapíše recepis,
hlavu strčenou má v písku
zapíchl nám ostrou třísku.

Neslyší na naše nářky.
"Ať pomohou kořenářky!
Já odcházím za hranice,
budu tam mít v kapse více.

Nejsou všichni chytrolíni,
ze všech sil se mnozí činí.
Nechtějí být zlatokopy,
ti ať zmizí beze stopy.

Řecký hlavolam

27. ledna 2011 v 21:11 | Old Boy |  ostatní
téma
     Před pár dny jsem se zcela náhodou setkal s několika věhlasnými moudrými Řeky a chvíli jsme poseděli, pili Ouzo a zakusovali je papričkami plněnými sýrem a smetanou. Nechyběl tu samozřejmě Apollón, který mne ovšem svým tělem nijak nenadchl, ba naopak, srovnání bylo pro mne katastrofické. To Sklépia a Hygieia, pěkně nožku přes nožku i Panakin se nijak za stolem neroztahoval a nezpůsobovali teplo, které vzniká při tření dvou ploch. Řeč se stočila do současnosti a na stůl přinesli ještě kyperské víno a tzatziky. Do rohu monitoru se přiloudal jakýsi zamyšlený chlapík, sedl si ke stolu a ani nevyužil nabídku skleničky Ouza. Hned se dal do psaní.

220px-Lycian_Apollo_Louvre_left.jpg
Apollón se protáhl, aby vyniklo jeho stepilé tělo : "Tak dámy, nevzpomeneme na svá školní léta? Pravda, byl jsem trochu do luftu, ale za pár let jsem stál před katedrou a sklízel ovoce svého snažení. Dokonce červený diplom. A jak ty Hygieio, taky vedli řeči co všechno máš a nemáš dělat?"
Hygieia zvedla oči poněkud nahoru, už stejně ten její pohled vypadal trapně: "To víš že jo. Nic jsem ani neslíbila, kdo ví, co bude za pár tisíc let, pak by mně to třeba omlátili o hlavu."
Čas tekl, jako víno do sklenic a jak už bývá u Řeků zvykem, stůl se začal prohýbat pod dalším jídlem. Vonělo oregánem, citronem a olivovým olejem. Gyros měl barvu zlata a kapala z něj mana z nejchutnějších.
"Tak ať se nám po věky dobře daří. My bohové si můžem lajznout víc než oni kmáni, kterým musíme sloužit. A co to ten fousatý chlapík vlastně píše. Apollóne koukni mu přes rameno."
Apollón, který ve stoje vypadal jako ta socha v Louvre, už zase seděl a jen těžce se opět stavěl na nohy. Navíc mu dřevěněl i jazyk.
"Tak tady čtu, moment, cosi o nás, no jó, volá Apollóna, Askepiu,Hygieiu i Panakina a všechny jejich kolegy za svědky, že budou tuto smlouvu a přísahu dle svých možností a dle svého svědomí dodržovat. Panakine nalej ještě trošku. Sliby, chyby. Čmárá, že je to k nepřečtení a navíc vidím dvojmo."
"No dovolte!" ohradil se chlapík a opět ponořil brko do kalamáře.
"Člověče, jak se vlastně jmenujete a co to tady píšete?"
Odpověď byla jednoduchá, tak jednoduchá, že ji určitě dokážete interpretovat.


Prvorepublikový hlavolam

26. ledna 2011 v 5:46 | Old Boy |  ostatní
V jedné moravské věznici bylo celkem 39 vězňů, vesměs kolegů proslaveného Leciána. Byli uvězněni po dvou, třech a dva samostatně. Nechceme vědět kolik bylo cel, protože dost už bylo matematiky a logiky a raději nakoukněme do jejich života. Možná nejoblíbenější byl mezi vězni drobný a stále pilný chlapík, kterému přezdívali Ferda mravenec. Propil před pár lety grunt a stal se z něj ohňostrůjce. Práskla to na něj nějaká krkatá bába, která jej zahledla, když přiléval oleje do ohně a tak teď sedí. Ne bába, Ferda.    
Chlupatý Pepa si vysloužil tuto přezdívku díky svým chlupatým prsoum, které se mu staly osudnými. Seděl tak jednou v hospodě a nalepila se na něj nějaká volavka jménem Beata. Medovina jí chutnala tak, že po pár hodinách z něj začala trhat košili a tahat jej za zmíněné ochlupení. Do hospody vrazil její frajer a začal řádit jako černá ruka. Na Pepu si ale nepřišel. Párkrát mávnul do prázdna a pak už jen chytal rány židlí, které Pepa použil jako ochotníci ve Stroupežnického Našich furiantech. Frajer přišel z nemocnice za šest týdnů a Pepa vyfasoval dva roky.
Pěkný Jenda čekal už druhý rok na návrat do civilu kvůli lázeňskému intermezzu, kde přetekl pohár trpělivosti jim svedeným a "oholeným" vdovičkám, které nečekala svatba, nýbrž hořké slzy nad tím, že přišly o majlant. Daly se dohromady a soud mu to spočítal hůř, než by to udělal boží soud.
 Starší holohlavý pan Slepička měl ženu Klaudinku, ale přezdíval ji často "Slepice, protože vyslepičila i to, co nevěděla. Když se dočetl v místní kronice, že pod lípou na návsi byl kdysi zakopán poklad, v tichosti se jedné noci vydal pod lípu a skutečně, poklad tam byl. Vykopal jej a uschoval v pytli v místnůstce, na které byl vápnem a štětkou vyveden nápis AHA. Chystal se tajně odcestovat na Klondajk, kde právě zakopli o novou zlatou žílu a chtěl si ve Fairbanksu otevřít z mrzkým způsobem získaných peněz nevěstinec. Bez Klaudinky. Ta ovšem ukrytý poklad vyčmuchala a utekla s ním a sousedem Franckem do blízkého města zrovna, když tam probíhala slavnost blížícího se jara. Incident, při kterém přišla Klaudinka na této slavnosti o podstatnou část vlasů a Francek o další možnost plodit děti, byl příčinou, že pan Slepička šlapal vězeňský dvůr a nikoliv prkennou, zaplivanou podlahu feirbanského nevěstince.
Další z výtečníků byl už na škole častý repetant, v osmatřiceti vystudovaný lékař, táta pěti dětí, tedy dobrý "skokan", s majetkem, který reprezentovala vila a v ní jeden Tizián. Stále měl málo a tak to dotáhl až k pseudonymu Doktor smrt a od vězení mu nepomohla ani tučná pojistka. Mohl bych pokračovat ve vyprávění mnohých lidských osudů, nepodobných Čapkově dílu Loupežník.
 Zajímavý je i osud dalšího vězně, kterému přezdívali Hypnotyzér a který rád zpíval Narodil se Kristus pán třeba i o Velikonocích. Byl trochu potrhlý, ve snu se mu prý objevovali každou noc havrani, kterým připravoval pravidelně nějaký pamlsek  a formule 1 byla jeho oblíbeným závodem, samorřejmě "jako". A epilog? Z 39 vězňů byl každý druhý dědic balíku peněz buď po svých příbuzných nebo po parťácích, kteří "zahli kramle". 
Hlavolam je jednoduchý. Uveďte konkrétně na kterém poli se vyskytuje rýhonosec řepný a jak se jmenovalo všech 39 vězňů pravými jmény.
Nemusím držet palce. Už to víte. 

Kouzlo časů minulých: za drátěnými ploty

23. ledna 2011 v 8:46 | Old Boy |  vzpomínky
Všichni jsme žili málem čtyřicet let za drátěným plotem a ti, kteří jej měli za humny, mohou povídat. Patřím mezi ně i já. Kolem Hrušovan n. Jev. vede státní hranice směrem na Mikulov a na druhou stranu směrem na Znojmo. V letech 1952 - 1953 zde byl vytvořen systém zátarasů proti přechodu státní hranice, zejména s Rakouskem a Německem, později nazývaný Železná opona.                             výstražná cedule
špak
první plot
ježek
detail plotu





           
 Takto vypadala její první část, kterou běžný smrtelník mohl zahlédnout zpovzdáli a musel přitom dávat pozor, aby jej při pozorování nikdo neviděl. Ano, nikdo.odznak Vzorný pomocník pohraniční stráže
                                  
  Nebyla tu pouze Pohraniční stráž, která hranici přísně střežila, ale i její přisluhovači z řad mistních občanů, organizovaní jako Pomocníci pohraniční stráže. Ti upozorňovali na podezřelý pohyb kolem státní hranice a za svou píli si mohli vysloužit tuto placku,  odznak Vzorného pomocníka pohraniční stráže. Dnes ji mohou prodat do frcu za čtyři stovky a bude na pivo.
Vzniklo tenkrát t.zv. hraniční pásmo, široké 4 až 10 km, do nějž byl možný vstup pouze na speciální propustku.
Ploty byly ve skutečnosti tři - první, který byl asi dva metry vysoký, tvořila změť ostnatých drátů. Další plot, výšky 2,5 metru, byl od roku 1953 nabit vysokým napětím 3 000 až 6 000 voltů. Poslední plot sloužil jako zábrana zvěři, aby směrem od hranice nemohla proniknout k nabitému plotu. Pod ploty se nacházelo zorané pásmo o šířce cca 20-m, kde bylo možno snadno najít stopy a tedy i místo, kde případný narušitel překonal plot. Mezinárodní stížnosti vedly k tomu, že v roce 1965 bylo vysoké napětí z plotu odstraněno. A v té době jsem se já už před i za dráty s razítkem "Vstup do hraničního povolen" a se speciální propustkou do t.zv. zakázaného pásma /mezi státní hranicí a "dráty"/ pohyboval v rámci mého povolání zcela bez problémů.
černé na bílém
Kolem drátů byla zřízena asfaltová cesta, které se říkalo signálka, stejně jako signalizačnímu zařízení, umístěnému mezi prvním a druhým pásmem drátů a reagovalo na dotek. Strážní budka byla v žargonu špak, samostatně útočící pes Sup, ženijně-technický zátaras vzdáleně připomínal ježka. A co jste všechno nemohli v blízkosti hraničního pásma? Pohybovat se tam v noci, fotografovat a filmovat, provádět zeměměřičské práce, náčrtky krajiny, mapování a hlavně vést rozhovory s cizími státními příslušníky na státní hranici. Nejlepe bylo se mu vyhnout jako čert kříži.
         320.jpg
Nahlédněme do konkrétního prostředí, ve kterém jsem žil. Bránou jste mohli vjet do epirového zámku v Hrušovanech n.Jev., kde sídlila až do roku 1986 rota PS, která se pak přesunula blíže ke státní hranici do blízkosti Hrabětic. Zámek byl v takovém stavu, že další užívání nebylo možné. Bohužel je v dezolátním stavu dodnes.
Vytvořil jsem si "nástupní prostor" pro zajímavé příhody z tohoto prostředí a tak vám je příště předložím na internetovém talíři.

Expedice oksroN: na bergenském trhu

19. ledna 2011 v 8:01 | Old Boy |  cestování
Dnes se projedeme jak autem, tak i vlakem. Jízda vlakem v Norsku je pro nás určitou vzácností, i když jsme ji vyzkoušeli už třeba na trati Flåm - Myrdal, nebo při výletu z Narviku do Švédska.
Ráno jsme odjeli z kempu a po necelé hodince jsme přijeli na nádraží v Arně, kde jsme odstavili auto na parkovišti a vydali se koupit jízdenky.
Eo 2010 940.jpg
Nádraží jako ze škatulky, čisto, možnost osvěžení, perfektní informační systém, který lehce použije i natvrdlý turista.
DSC00062.JPG
A pak už jsme vyhlíželi příjezd vlaku.
Když jsme do něj nasedli, zbylo mně tak dvacet minut na to, abych si osvěžil svoje vědomosti o Bergenu. Že jsme v kraji Hordaland nemusím připomínat, že v městě žije něco přes 250 000 obyvatel je rovněž hodně známo a že leží u moře a je významným přístavem, o tom je zbytečné se rozepisovat. Zajímavostí je, že leží mezi sedmi horami, které najdeme i ve znaku města. Račte si je spočítat.
100px-Bergen_komm_svg.png
A abych vám přiblížil, s jakými názvy se musíme v Norsku potýkat, tak vám je vyjmenuji: Sandviksfjellet - 417 m. Fløyfjellet - 400 m. Rundemanen - 568 m. Ulriken - 643 m. Løvstakken - 477 m. Damsgårdsfjellet - 317 m. Lyderhorn - 396 m. A kdyby jste se po nich chtěli projít, nic tomu nebrání. Stačí být v Bergenu ve správný čas a přihlásit se u organizátorů turistického pochodu po všech sedmi horách na jeden zátah, nebo pouze po čtyřech. Přednost mají účastníci pochodu Praha - Prčice. V létě je tu průměrná teplota 15,1 °C v zimě 2,8. A jak pravil děda ve filmu Na chalupě u lesa, "Chčije a chčije", 213 dní v roce. Redokord je 84 dní deště po sobě. A dál jsem se už ve čtení prospektu nedostal. Jsme na hlavním nádraží v Bergenu.
DSC00064_2.JPG
Nádražní hala nám připoměla, že norská železniční síť není nijak hustá. Pochopitelně.

info_mapa_norsko_zeleznice.jpg Rozšíření brání hory a hustota obyvatelstva v nich. Hlavní spoje jsou mezi Oslem, Stavangerem, Bergenem, Andalsnes, Trondheimem a a Bodø. Jsou drahé a podívejme, pro seniory nad 67 let je 50 % slevy. Třeba to letos "prubnu" z Osla do Bodø. V něm norská železnice končí svým čtyřtisícím čtyřista čtrnáctým kilometrem. Do Narviku se ovšem dostanete přes Švédsko a jízdenku si můžete zakoupit třeba v Praze.
DSC00065.JPG
Na zastávku v kavárně není čas, i když v těchto ranních hodinách zeje prázdnotou.
Eo 2010 942.jpg
Teď už máme nádraží za námi a cesta k hlavnímu náměstí a do přístavu není nijak dlouhá, s běžným zevlováním, které mám s kamerou ve zvyku, nějakých 15 minut.
DSC00067.JPG
Ulice jsou liduprázdné. Jakby také ne. Je teprve po osmé hodině a to není ještě čas ani na venčení psů a ne tak dokonce na práci.
DSC00072.JPG
To už jsme poblíž trhu, na který míříme. Zastavujeme se ještě v mohutné budově informačního střediska a můžeme si vybrat propagační materiál se všemi možnými zajímavostmi nejen Bergenu, ale celého Norska. Budova je doslova přeplněna prospekty, odhadoval bych to na tuny.
Eo 2010 968.jpg
Ani tady není ještě plno. Vpravo jedna ze sedmi hor, symbolizujících Bergen, Fløyen a vlevo tržnice a bezprostředně za ní záliv Vågen.
Eo 2010 952.jpg
Právě odtud se od časného rána vykládají z rybářských lodí tuny všech možných ryb a vodních živočichů, v noci ulovených a tedy naprosto čerstvých. Vystavené kusy na desítkách pultů a v akváriích jsou obloženy ledovou tříští a skýtají velmi atraktivní pohled.
Eo 2010 956.jpg
Jen ty ceny. Našinec zvedá oči v sloup. Až budeme opět na severu, tak si mořských plodů nachytáme dosytosti. Už se těším na mušle, které jsou nalepeny skoro na každém větším kameni.
Eo 2010 963.jpg
Kdo se nechce doma pachtit s přípravou, koupí si buď polotovar nebo přímo hotové jídlo. Spočine, pochutná si a pokračuje dál.
Eo 2010 965.jpg
Třeba ke stánku s ovocem. Kelímek třešní za 50 NOK, kilo jahod za stejnou cenu, druhů nepočínaně od vlastních lesních produktů, borůvek, ostružinek, malin a brusinek, až po exotické ovoce všeho druhu.Eo 2010 966.jpg
S květinami je to stejné. Obrovský výběr řezaných i pokojových květin a jdou na dračku.
pernikovemesto_1.jpg
Jen toto perníkové město jsme tu nikde nenašli. Je největší na světě a bylo otevřeno až 25. listopadu 2010.
Eo 2010 955.jpg
Zato jsme našli v jednom z výklenků domů tento výtvor fantazie a jakby ne. Zobrazuje tu část lodě, kterou každý Nor pozná se zavřenýma očima.
A máme našlápnuto na další část přístavu, slavný Bryggen, zapsaný v Seznamu památek UNESCO. O tom až příště.
Jako přídavek, jednu aktualitu:

Panu doktorovi se , čert aby to vzal, porouchalo WC. Povolal instalatéra, který problém omrkl, zaklekl a za hodinu byla mísa opět provozuschopná.
"Co budu dlužen?" zeptal se doktor, potěšen rychlým provedením opravy.
"S dokladem 1820 Kč, bez dokladu 1470 Kč. A v hotovosti."
Doktorovi spadne brada. "Vy jste se zbláznil, to já jako lékař nevydělám za hodinu ani náhodou."
Instalatér s úsměvem opáčí: "To já jako lékař taky nevydělal, pane doktore."

Kouzlo časů minulých: v řevu motorů

16. ledna 2011 v 5:44 | Old Boy |  vzpomínky
Když už jsem měl auto, které dosahovalo rychlosti až 180 km/hod., byl jsem už kousek od toho, aby ve mně znova vzplanuly touhy, které ve mně nabudily v minulosti účasti na automobilových závodech Velké ceny Československa na Masarykově okruhu, různé závody monopostů, kde se pravidelně umisťoval na předních místech "můj favorit" Veřmiřovský nebo na závodech motocyklů okresního významu až po špičkové závody třeba na okruhu Gustava Havla. Měl jsem "přečteného" Nuvolariho, Farinu a další slavná jména včetně našich Franty Šťastného, Bohuše Stašu. Jejich slávu i podpisy od nich už dávno odvál čas. A motoristické touhy ve mně skutečně znovu vzplanuly.
K jejich naplnění, i když pasivnímu, mně dopomohl můj přítel Josef, který už delší dobu pracoval na okruhu Velké ceny Československa v Brně jako traťový komisař. Jednou přišel a spustil:
Ředitelství Velké ceny naléhavě shání několik traťových komisařů pro závody osobních automobilů a pro vás hochy, co jste spolu /odstaveni od válu/ by to mohla být celkem dobrá kratochvíle. Co říkáš?"
Jen jsem kývl a upaloval k telefonu. Do večera byla parta pohromadě. Jožka, Zdeněk, Staňa, Leoš a já. Za pár dní nás pozvali k jednodennímu školení do Brna, předali nám komisařský mundur a placku s množstvím různých pravomocí a ujištění, že je od nás pěkné, že se ujímáme takové funkce bez nároku na mzdu.
           
komisařská parta

A po měsíci jsme už mohli na prvním treningu posedět před okem fotoaparátu v plné zbroji, kterou byly praporky různých barev, koštata, jakýsi bílý prášek na olejové skvrny a kdoví co ještě.
   První treningy začínaly už ve čtvrtek odpoledne, pokračovaly celý pátek i v sobotu a hlavní závody jednotlivých kategorií pak byly v neděli. Naše auta jsme měli zaparkována bezprostředně u trati a sloužila jako spíže, ložnice, odpočívadla a kanceláře. Vařili jsme jako za skauta v kotlíku s obsahem kolem čtyř litrů a od té doby mám spoustu t.zv. kotlíkových receptů, které s výhodou používám i při cestách Expedice oksroN po Norsku.
Jídla jsou to vesměs tekuté konzistence, hutná a vydatná, mnoha chutí a barev a jejich tvorba má jeden společný motiv: co v kotlíku zbude ode dneška, zítra se doplní o další pochutiny a to budí dojem pohádkového příběhu Hrníčku vař a navíc nikdy nejsou žádné zbytky a umývat je nutno pouze použitou misku, pokud ovšem nebyla vylízána až na dojem dokonalé čistoty. Úvodní recept předkládám:
    Do kotlíku nalejeme trochu vody a vedeme ji k varu. Když dojdeme do tohoto stadia otevřeme kufr auta a vyndáme z něj po cestě do Brna na poli "nakoupenou"  zeleninu, papriku, rajčata, celer, mrkev, brambory a hrst libečku, který rostl v příkopu u cesty. Když použijete libeček, není nutno používat polévkové koření Maggi. Kdo si myslí, že jsem rozjel recept na bramboračku mýlí se, i když je pravda, že se do směsi přidalo několik hlaviček hlívy ústřičné, kterou jsme objevili na trouchnivějící lípě poblíž auta. Tak tedy polévka ne, nýbrž chutný perkelt, který vylepšíme přidáním nadrobno nakrájených špekáčků, opečených na ohni pod kotlíkem. Opravdový šmrnc jídlu dodá nahrubo nakrájený pravý valašský špek, který není prorostlý jako anglická slanina, rovněž, ovšem k vůli barvě, opečený do černa /nepřidávat do ohně asfalt/. Plátky špeku si plavou po hladině a bublinky páry s nimi laškují jako vítr z listy na podzimním rybníku. Poslední fází přípravy je zahuštění pálivou paprikou a zkrášlení celým pepřem. Přikusejeme chleba, zapíjíme pivem a utíráme kapesníkem pot z čela. Nechutná? Zapomněli jsme osolit. To ovšem napravíme coby dup, ale není to už ono.
A do práce. Na vyhrazeném úseku nás bylo všech pět a starali jsme se o bezpečnost jezdců i diváků na něm. Udržet diváky na úzdě s tím, aby dodržovali stanovenou vzdálenost od tratě bylo někdy nad lidské síly, ale celkem se dařilo. Podmínkou bylo také soustavné sledování průběhu závodu a pokud na úseku došlo k nějakému nebezpečí, třeba únik oleje, ztráta součástí nebo havárie, okamžitě jsme to jezdcům museli signalizovat pomocí praporků. Žlutý znamenal nebezpečí, červený zastavení závodu a zelený, že trať je opět v pořádku. Samozřejmě bylo naší povinností postarat se o odstranění závady, třeba neutralizovat olejové skvrny použitím práškových chemikálií, odnést z trati ztracený předmět, odtáhnout a zabezpečit havarované auto, pokud překáželo v dalším průběhu závodu. Při rychlostech aut kolem 250 km/hod. šlo mnohdy o krk a navíc komunikace mezi úseky byla na mizivé technické úrovni.
Desetitisíce diváků si přišlo na své, my poctivě odvedli požadovanou službu a odměnou nám byla možnost navšívit depo, prohlédnout si vozy i závodníky a ukořistit nějaký ten podpis. To ovšem v době, kdy neprobíhaly treningy ani závod. Tak se mně to líbilo, že jsem "komisařil" několik let. 



Kouzlo časů minulých: Austin Allegro

12. ledna 2011 v 7:25 | Old Boy |  vzpomínky
Na závlaze jsem si zvykl, v sezoně vzhledem k přesčasům a nočním směnám byla mzda oproti minulosti dvojnásobná a tak jsme s rodinou střádali na nové auto. Měli jsme už Spartaka, kterého jsem koupil od ekonomického náměstka statku za 30 000 Kčs. Měl najeto 60 000 km a občas si postavil hlavu. Náměstek jej koupil na poukaz před pár lety za 28 000 Kčs. To svědčí o tom, že to byl dobrý ekonom. Ovšem podstatnou okolností byla skutečnost, že koupit jakýkoliv nový, ale i ojetý automobil bylo velmi svízelné. Nejdříve byly poukazy a ty dostali buď nejlepší pracovníci nebo zasloužilí funkcionáři, potom byly zřízeny t. zv. vyinkulace, kde jste museli zaplatit vysokou zálohu na budoucí auto a čekat někdy i několik let. Po jejich zrušení přišly pořadníky a protože moje vyinkulace zůstala bez užitku a byla mně vrácena, tak jsem se nechal zapsat do pořadníku a čekal. Rok, dva, tři a nic se nedělo. Mototechna Brno nedala o sobě vědět. Byla polovina června 1977 a my se chystali na dovolenou k Slnečným jazerám na Senci a Spartak začal opět vyhrožovat. Tak jsme jeli do Brna poptat se, jak to s našim pořadím vlastně je.
V Mototechně Lesná nás čekala dvě překvapení. To první bylo velmi nepříjemné. Prodavač nám sdělil, že před dvěma dny byl pořadník zrušen a vozy se budou prodávat volně. Na dotaz, kdy tedy mohu očekávat, že koupím v pořadníku uvedeného Žigulika jen pokrčil rameny a doporučil, abychom se často ptali, přičemž dodal, že asi budou velké fronty.
Pak přišlo překvapení druhé, přímo šokující. Prodavač sáhl pod pult a vytáhl nějakou fotografii, kterou komentoval:
"Včera jsme dostali 36 vozů Austin Allegro 1500 anglické výroby s řízením vlevo, které jsou ode dneška ve volném prodeji. Prosím, podívejte se."
Do té doby bylo možno koupit vozy západních značek výhradně v Tuzexu a k takovéto situaci snad došlo poprve. Když jsem mrkl na fotku, srdce zaplesalo.
"Líbí? Pokud máte zájem, zavedu vás do haly, kde si můžete vybrat."
Bylo to jako v Jiříkově vidění. Manželka se posadila do křesla v prodejně a já se svým desetiletým synem absolvoval prohlídku Austinů. Byli v několika barvách: žluté, červené, pískové a zlaté. Spolu se synem jsme si mohli do vozu dokonce i sednout a tak nadšení dosáhlo vrcholu.
"Prosím, jaká je cena vozu" položil jsem prodavači otázku a držel se přitom pultu, abych snáze přečkal možný šok.
"Pane, cena je 102 000 Kčs a pokud byste měl o vůz opravdový zájem, vyberte si barvu a my vám jej budeme do zítřejšího večera rezervovat."
Obrátil jsem se na manželku, protože syn už dopředu vyskakoval od radosti, že Allegro koupíme. Na Žigulíka jsme měli ušetřeno 75 000 Kčs a chybělo by tedy 30 000 Kčs.
"Já ti nevím, také se mně to auto líbí a možná by nám půjčili Standa s Hankou. Tož to zkusme."
A bylo rozhodnuto.
Když jsme se vátili domú, zavolal jsem Standovi a vysvětlil mu situaci.
"Samozřejmě že ti půjčíme, ať těm ...... vytřeš zrak." A tak se také stalo.
Austin allegro.jpg
Druhý den už stál Austin nazlátlé barvy před garáží a prohlížel si jej i můj starší syn. Na krku dluh, ale i dobrý pocit, že jsme se dopracovali k takovému ternu.
Za pár dní jsme odjeli na dovolenou a místo na obědy jsme chodili pouze na langoše, pili nejlevnější limonády a těšili se ze života.
Po návratu jsem začal jezdit do práce na závlahu tímto autem. Vzbudil jsem určité pozdvižení mezi spolupracovníky, kteří mně buď záviděli nebo drželi palce. Ředitelství statku a jeho pracovníci, kteří se mnou dosud alespoň sporadicky komunikovali, mně už ani neodpovídali na pozdrav.
Auta jsme si užili. Jezdil jsem s ním 17 let, v té době nebyla rychlost na silnicích mimo osady nijak omezena a tak jsem dokázal občas využít i jeho maximální rychlost 180 km/hod. Zase se potvrdilo rčení, že všechno zlé je i k něčemu dobré.

Expedice oksroN: na Bergen!

10. ledna 2011 v 10:53 | Old Boy |  cestování
Tak jste se mnou na startovní čáře dalšího našeho cestování v minulém roce po Norsku. Aby jste byli v obraze, přikládám hned na začátku mapu trasy, kterou jsme jeli 21.6.2010 a čítala zhruba 300 km, proseděli jsme v autě nějakých 10 hodin, protože rychlejší jízda v členitém terénu není možná a zakazají to konec konců i dopravní značky, omezující rychlost vesměs na 60 km/hod.mapa_1.jpg
Plni dojmů z návštěvy Vraní skály vjíždíme opět na E 134 u městečka Seljord, které leží u jezera Seljordsvatnet a listujeme v turistických prospektech a průvodci. První, co nás přímo praští do očí je legenda, že v jezeře žije příšera, podobná "lochnesce" a jmenuje se Selma. Je 8 až 50 m dlouhá, má koňskou hlavu, tři hrby na zádech a proto je též přezdívána "koňský úhoř". Údajně byla pozorována i na břehu. Vzbudila takovou pozornost, že se jí začali zabývat i seriozní vědci. V roce 1998 provedla skupina jedenácti vědců výzkum na jezeře bez valného výsledku a tak jediným přínosem je prozatím zviditelnění tohoto zapadlého kouta Norska. Já ovšem tvrdím, že příšera existuje. Zjistil jsem to, když jsem se sehnul a podíval se na zrcadlící se hladinu jezera.
lochnes.jpg
Jako ilustraci textu vám nabízím "lochnesku", která je ovšem ze všech těch příšer asi nejslavnější.

16943555.jpg
 Za prohlédnutí stojí jistě tento kostelík v Seljordu, který je obklopem hřbitůvkem, jako ostatně tisíce dalších v Nosku. Stará se o něj placený zahradník, kterého si platí pozůstalí a tak je "jako ze škatulky".
16280495.jpg
Ponurý vzhled seljordského jezera přispívá určitě již k zmíněné pověsti a vůbec bych se nedivil, kdyby se najednou na hladině vynořily tři hrby a koňská hlava.

38691643.jpg

Poněkud se červenám při zjištění, že jsme sice někdy v noci v roce 2004 projížděli přes tuto náhorní plošinu, ale věnovali jsme jí doposud minimální pozornost. Musíme to brzy napravit..
Eo 2010 928.jpg
Přímo u silnice nás překvapily dva vodopády, z nichž ten první, Låtefoss, má několik větví a je doslova obležen turisty, cvakání spouští fotoaparátů málem přehlušuje jeho hučení. Jedeme stále po E 134, ale nesmíme přehlédnout odbočku vpravo na E 13.
DSC00053.JPG

12313124.jpg

Ještě dvacet kilometrů a jsme v Oddě, významném městečku na konci Sorfjordu. To už jsme přejeli z kraje Telemark do kraje Hordaland. Odda má něco přes 7000 obyvatel a důležitý je chemický průmysl, který byl v roce 1908 nastartován otevřením největšího závodu na výrobu karbidu a kyanidu na světě. Výroba byla ukončena v roce 2003 a byl pak prodán. Norská vláda usiluje o zařazení tohoto závodu na Seznam světového dědictví UNESCO.
85.jpg
 Z Oddy jedeme dále po E 13 a  po čtyřiceti kilometrech jsme v Kinsarviku.Tato osada je dalším výchozím místem pro návštěvu Hardangerviddy a navíc je zde trajekt, kterým se přepravíme na silnici č.7, která nás dovede až před Bergen.
DSC00057.JPG
Je kolem šestnácté hodiny a začínáme se soustřeďovat na hledání kempu. Hlavou kroutím jako při tenise vpravo, vlevo abych našel nějaký poutač a vyplatilo se. Po padesáti kilometrech zastavujeme, protože vlevo nás láká kemp na břehu Samnangerfjordu a jdeme vyjednávat.

DSC00058.JPG
No dům je to nádherný a je na něm vidět pečlivou ruku majitele.
DSC00060.JPG
U vstupu zdvořile klepeme a přichází otevřít paní domu, s úsměvem a angličtinou na rtech nás vítá a hned kývá hlavou, že ubytování je možné. Padají nám málem oči z důlků, když se dovídáme, že máme k dispozici celou budovu a protože sezona teprve začíná, za pouhých 500 NOK. Kompletně vybavená kuchyně, sprchy, přepychové WC, jídelna  pro nejméně deset hostů, ložnice 6x3 m, atd. atd. Jako obvykle jsem zakotvil v kuchyni a založil na guláš. Ostatní čile povynášeli potřebné propriety a před večeří vyrazili k fjordu zkusit ulovit nějakou tu tresku ke zpestření jídelníčku.
DSC00055.JPG
 Podařilo se a než snědli guláš se stále ještě kroměřížským chlebem /prozatím nezezelenal/,usmažil jsem tři chycené tresky jen tak na oleji a kmínu. Pivo mělo také ještě českou etiketu s hlavu kozla.  
Eo 2010 937_1.jpg
 Přišla "paní domácí", ochutnala guláš a rybu, pochválila jak velí povinnost a bylo jí do řeči. A tak jsme ji požádali, aby nám řekla, jak nejlépe realizovat návštěvu Bergenu. Náš původní plán  přepokládal, že do Bergenu přijedeme, auto odstavíme, dopřejeme si celodenní prohlídku a někde za Bergenem přespíme. Paní měla lepší řešení. Upozornila nás, že v Bergenu jsou problémy s parkováním a navíc je parkování velmi drahé. Lepší je dojet autem k předměstskému nádraží, odstavit auto na neplaceném parkovišti a jet do Bergenu čtvrthodinku vlakem. Vlak jezdí každých dvacet minut a tak nejsou žádné časové problémy. Málem jsme jí zatleskali a bylo vymalováno. A hned jsme si objednali její kemp na další noc.
A pak jsme zalehli a spali a spali, někteří se cítili jako doma v ložnici u manželky, i když to nebylo se vším všudy.

DSC00061.JPG

Eo 2010 936_1.jpg
 Výzdobu jsem si prohlédl až ráno před odjezdem. Potvrdila mou desetiletou zkušenost, že Norové květiny milují a ony se jim za to díky zdejším klimatickým podmínkám /přiměřená teplota, vlhkost a delší doba osvitu/ odvděčují neobvyklou krásou a svěžestí.

A hádanka na konec: kde asi příště pojedeme?

Nápověda: je to druhé největší město v Norsku, má velký přístav, smrdí/voní rybinou, prší v něm kolem 300 dní v roce. Jak kdy.

O zlámané grešli

9. ledna 2011 v 7:01 | Old Boy |  ostatní
"Pane doktore, jaké mám vyhlídky?" "No, v podstatě máte dvě možnosti: buď se nechat operovat, anebo umřít sám."
 Tak takové vyhlídky nám připravuje Lékařský odborový svaz, když svou výzvou Děkujeme, odcházíme natvrdo sdělil, že "Je konec bídy, je konec hladu, je konec zlodějských světa řádů....". Proč sáhl k tomuto refrénu budovatelské písně z padesátých let všichni víme. A tak co já na to?
Ano, velká část lékařů pracujících v nemocnicích je dlouhodobě platově podhodnocena. Ne ovšem všichni si zaslouží podstatné zvýšení platu, pouze ti, u kterých pro to mluví jejich pracovní výsledky a hodnocení pacientů. Plně souhlasím, aby takovým se rychle zvýšil plat v rámci možností, které budou k dispozici a takové možnosti ministr zdravotnictví už naznačil. A věřím tomu, že to v následujících dvou, třech letech prosadí.
Kam až mně paměť sahá neznám případ, že by se v kterémkoliv odvětví několikanásobně zvyšily paušálně platy po protestech odborů a tak je možné, že LOK se dostane do Guinesovy knihy rekordů, rubriky Nejbizardnější nesplněná přání.
Musím říci, že vzniklá situace nijak neotřásla mou vírou v náš lékařský stav, protože podstatná část skvělých odborníků zůstává na svých místech a právě jim děkuji, že mne již několikrát vytáhli z bryndy a vytáhnou z bryndy všechny ostatní v případě oné zapeklité situace po avizovaném odchodu části lékařů. Bude jistě na místě obsadit místa po odešlých lékařích těmi, kteří zůstali, i když doposud byli jejich podřízenými. Zvýší jim to sebevědomí, platy a pomohou překonat tím spíše situaci, která vznikla.
Je k nevíře, že LOK zakládá veřejné konto, jakýsi fond,  na podporu lékařů, kteří se rozhodli s okamžitou platností rozbít už tak narušený systém našeho zdravotnictví a podali výpověď. Stanou se z nich  z části nezaměstnaní, alespoň to tak vypadá, a případná výpomoc ze strany státu by jistě byla pouhou almužnou a navíc výsměchem reálnému stavu. Žeby ono pověstné stéblo, kterého se tonoucí chytá? Pan doktor Engel, nejvíce zviditelněný LOKař k tomu řekl /viz Právo/: "Přispívat do něj chtějí jak lékaři z ČR, tak ze zahraničí, kteří nás podporují a uvědomují si, jak velký boj v ČR vedeme a chtějí nám pomoci." A dále mimo jiné řekl: "Netrván na tom, že nám musí přispívat občané /no bodejť/, kteří s námi nesouhlasí. To je logické. Ale víme, že je hodně lidí, kteří na toto konto přispějí."
Navrhuji, aby prvním přispívatelem alespoň s šestimístnou částkou přispěl novinář, známý z konce šedesátých let z obrazovky, pan Jiří Hrabovský, který přiznává, že za komunikační strategii, kterou pro LOK dělá, dostane 3 až 6 mil. Kč /zdroj Reflex/. Já ovšem nedám ani zlámanou grešli, protože považuji takto získané peníze za žold pro skupinu lidí, kteří se snaží nahánět hrůzu obyčejným lidem.
A vzkazuji prostřednictvím vtipných parafrází sloganu Děkujeme, odcházíme, uvedených v časopise Reflex:
Neděkujte, neodejdete nebo Neděkujte a odejděte.
Sám přidávám:
Mějte rozum, zapomenem.

P.S.: Původně jsem chtěl umístit tento článek do rubriky Cestování, po kterém část lékařů tolik touž,í ale pak jsem si to rozmyslel. Myslím, že vesměs zůstane u dovolených na Kanárech, v Karibiku nebo na chalupě v Beskydech.