Prosinec 2010

Komu zvoní hrana

30. prosince 2010 v 7:22 | Old Boy |  ostatní

Novinkám na cestu
Už zavírá se slovy ověnčená brána,
náročná milenka odchází bez kytice květů
a vyjevuje světu,
komu že zvoní hrana.

Oči má sklopené, prokvetlé studem
v tváři jí tancují pochmurné vrásky,
není už schopna lásky
v hábitu rudém.

Co dát jí na cestu do země zapomnění?
Ne, žádné nářky a slané slzy.
Všichni si zvykneme brzy,
že byla tu a není.

Už zase skotačím a skáču přes kaluže
a v nové zahradě nesvírám už pěsti.
A kdyby potkalo mne štěstí,
                                                                                  budu v ní pěstovat růže.
Věnováno Novinkám.cz, které zítra končí. 


Hudba syčí z trouby ven

29. prosince 2010 v 11:26 | Old Boy |  vzpomínky

prima kousek
Stačí pohlédnout na obrázek a je jasné, že popiska nijak nepřehání, když říká, že se díváme na prima kousek. Dokonce i krásný a stáří mu nic neubralo na lesku. Potkal jsem se s ním před dvěma lety v jedné restauraci na Slovensku, hned mne vybídl, abych si jej zvěčnil a teď, když jsem se začal přehrabovat v archivu fotografií, jsem na něj narazil. Samozřejmě ve mně vyvolal vzpomínky a v uších mně začala znít hudba, která se z něj linula v naší rodině téměř nepřetržitě. Na "desky" muselo být i když na chleba nebylo. Daly se počít na stovky a neustálým přehráváním dostávaly čím dál větší "patinu" a melodie se pomalu potápěly do směsi hudby a chrastění. Gramofon ke mně promlouval celé mé dětství a zanechal dokonce výrazné stopy v mé paměti a tak vím dodnes, že třeba "Červená sukýnka" měšla na druhé straně desky písničku Včera jsem tě čekala. Mým favoritem v té době byl elegán na slovo vzatý s podmanivým hlasem R.A.Dvorský a jeho orchestr Melody Boys. Vzpomínejte se mnou na písně a jejich jména Bel ami. Už Dávno vím, že se mně nejvíc líbila Dívka k rytmu zrozená a Cikánka od Karla Vacka a jako by to byl Dárek na památku. Chce se říct Děkuji, bylo to krásné, ale zůstává určitě Hezká vzpomínka a Hádej, hádej na koho. Potkal jsem Děvčátko krásné a šeptal jí do ouška Hm, hm, ách ty jsi úžasná. Byla to Dívka k rytmu zrozená a mně se ukázal Kousek modrého nebe. Říkal jsem jí Malá holčičko, rád pozuruji Plaménky v očích tvých a ona řekla Nevěř hochu můj. Ale já přece Potkal jsem svůj sen a toužil a v duchu prosil, Přijď políbit ústa má. Přece Psáno je ve hvězdách, že Půjdem spolu rájem, tak neváhej a Sladce mně líbej. Prolistoval jsem celý Slovník lásky, jehož text napsal sám Vítězslav Nezval, avšak její Chladné polibky dávaly tušit,  že Mám já děvče chladnéSnad už zítra nastane Soumrak v podání sester Allanových. Marně jsem jí říkal Ty jsi mé štěstí a Ty jsi moje slunce. Nepomohla ani Ukolébavka, Ztratil jsem tvůj smích. A začalo Mlčení ve dvou. Byla na odchodu a pro Návrat bych musel Pár kouzel znát. Je psáno ve hvězdách, že zůstanou jen Vzpomínky, Lepší něco, nežli nic. Dávno vím, že Když láska mizí těžko ji volat zpátky. Přesto Děkuji, bylo to krásné a přijmi Dárek na památku. A tak Jedu nocí se svým koněm sám a uhýbám, když další Šíp letí savanou a na potemnělé obloze  se šklebí Měsíc za mřížemi.

  A tak jsem šťastně doklusal až do dnešních dní.
  

Předvánoční finta

21. prosince 2010 v 17:51 | Old Boy |  ostatní
Vystupoval jsem na parkovišti před obchodňákem /pro současníky super, hyper nebo jen market/ a než jsem stačil zabouchnout dveře auta, oslovil mne pán středního věku, elegantně oblečený a s kufříkem v ruce. Mluvil jazykem, který mám rád.
"Dobrý deň. Pane, prosím vás ako ďaleko je odtiaľto na slovenskú hranicu keď pôjdem cez Zlín? Mohli by ste mne poradiť? "
Ochotně jsem přikývl. "Samozřejmě" ozvala se ve mně plnou silou předvánoční nálada a vysypal ze sebe počet kilometrů na Slovensko přes Zlín a po dotazu, zda jede pán směrem na Trenčin a nebo Žilinu, jsem natipoval kilometry přes Beskydy i tam.
"A proč se vlastně ptáte?" dopřál jsem průchod své zvědavosti.
"Viete, mal som smolu. Niekto mne ukradol peňaženku a v nádrži mám benzínu skoro na dne. Na Slovensku mne určite niekto požiči nejaké to euro, aby som došiel až do Martina. Tak vám pekne ďakujem " otevřel aktovku a vytáhl z ní červenou krabičku.
"To je pre vás za ochotu. Kúpil som tie hodinky pre syna, no kúpim iné."
Otevřel jsem krabičku a skutečně v ní byly náramkové hodinky. Blýskaly se a lákaly svým napucovaným dizajnem a mně okamžitě blesklo hlavou, jak jsme byli někdy v roce 1978 na dovolené u jezera v Senci a mezi stany chodil chlapík a vykřikoval "Rinta, finta, kalafinta" a nabízel zrovna takové hodinky. Tekrát jsem je koupil skutečně za babku. Vydržely necelé dva dny a když se na ně podíval hodinář a informoval mne, že opravit nejdou, viděl jsem v jeho očích, že mne považuje za hlupáka.
"No, doufám, že mně nechcete něco prodávat, jsem jen chudý důchodce který uškrdlil pár korun na dárek pro manželku a právě jej jedu koupit."
"Ale kdeže. Aby ste vedel, ako si vážim vašej ochoty, tak tu máte ešte ďalekohľad na nočné videnie. A medzi nami chlapmi, môžete sa s ním v noci pozerať do okien dievčat niekde v iternátě, ha, ha ... "a frajersky hodil puzdro s dalekohledem dovnitř auta.
"Ste naozaj veľmi milý človek a možno nie som ďaleko od pravdy, že by ste mne na benzín povedzme tisícku požičal. Čo hovoríte?"
A bylo to tady, instinkt mne neklamal.
"Pane jste naopak daleko od pravdy, protože já jdu koupit své ženě dárek a na víc peníze nemám, ledaže byste počkal do poloviny ledna, kdy dostanu přidáno asi 350 Kč k důchodu" dodal jsem ironicky.
"No a čo tak osem stoviek. To by predsa išlo, nie?"
"Nešlo, nemám navíc ani stokurunu a nemám chuť koupit od vás ten nablýskaný šunt" řešil jsem situaci zostra a vrátil "darované zboží" zpět majiteli.
Zbrunátněl a učinil poslední pokus.
"Pán Boh sa na vás pozerá, aký ste lakomý. Tak teda päť stoviek nech sa dostanem včas k deťom a manželke."
"Ani náhodou. Hodinky dejte manželce a dalekohled synovi. Třeba bydlíte naproti dívčímu internátu" potuploval jsem konečnou fázi.
Uplivl si do rozbředlého sněhu a vlezl do auta, za jehož volant si před momentem sedl jeho kamarád.
Měl jsem v tu chvíli velké nutkání spustit kalhoty a vystrčit na něj holou ...

Páté přes deváté 2010

20. prosince 2010 v 11:00 | Old Boy |  ostatní
Tak to jsem nečekal. V lednu tohoto roku na mne přišlla druhá míza a já za tento měsíc "vypotil" dvaadvacet blogů. Expedice oksroN se koupala ...na Tropical Islands při přejezdu do Norska a porozhlédla se ...na Oscarsborgu. Zplodil jsem Blogýsek a propral v něm Konzumní společnost a upozornil, že Jaro je za dveřmi. Když jste se probrali ze Silvestra a požili nektar proti kocovine, mohli jste si v klidu přečíst Vítejte.Vaše L.P.2010. Prozradil jsem malinko Z deníku hypochondra a když Přišel mně mejl, prošel jsem se po křivolaké politické stezce. Nejen já jsem dostal chuť na Placičky, plněné škvarky a zelím a podle ohlasu i mnoho dalších. V hlavě /kde jinde/ se mně zrodil nápad a začal jsem realizovat Hokus pokus, projekt, na kterém měli spolupracovat ostatní blogeři a čtenáři. No spolupracovali málo a tak se Trable páně Kozákovy ocitly na pokraji zájmu a já zvolna a opatrně vycouval a o to víc jsem psal Kouzlo časů minulých. Řekl jsem si Paže tuž, sobě služ a na Vysoké škole měli starost Kam s ním, když uvažovali, kam mne umístit. No přece do provozu a tak Pohov, rozchod a na cestu mně zněla Osudová a já se dostal Z louže do bláta a přesto si notoval Ta jižní Morava, je.... a došlo tam k mému Uhnízdění. Čekaly mne různé Kratochvíle a v koncem ledna 1963 jsem své ženě sdělil: Paní, přišlo mně psaní.
Byl v něm povolávací rozkaz na vojnu a tím pádem se můžete dovědět Jak jsem zezelenal a stal se Velitelem coby dup. Praha pro mne byla od té chvíle pro mne Vojna v kufru a na pořad dne přišel Kožák a zhrzená láska za což následovaly Hrátky s velitelem. Když mně staršina nabízel Body a svody to už jsem viděl na konec vojenského tunelu a na statku mne vítala Světlá perspektiva.
A když už jsem před vás předestřel Kouzlo časů minulých, vezmu to z jedné vody načisto až do konce roku. Koupě domu, který mně statek nabídl, byla Výhodná koupě, zabydleli jsme se a mohl se věnovat Přátelství s Hubertem a Lukulským hodům a Petru zdar! A občas jsme si i užili dovolené, třeba Pod Tatrou a vyskakovali si blahem: Juchajdá. Někdy v pětašedesátém nás navštívil Pan Francouz, se kterým jsem se seznámil na honech a ten nás pak v osmašedesátém pozval do Paříže a díky tomu jsem mohl napsat Týden v Paříži 1 až 4. No ale vstupem vojsk Varšavské snlouvy byl Konec nadějím a prožili jsme Čas kouzla zbavený, já byl "odejit" a stal se ze mne Malý velký šéf a později se objevil Záblesk naděje. Ovšem za pár dní jste se dověděli, Jak mně sklaplo a stal se Zelinářem na půl úvazku. Můj život začal mít Příchuť samohonky a moje sny pravidelně provázely Znojemské okurky. Na jaře začaly Jarní plískanice, léto bylo jakž takž a podzim přinesl ledovou sprchu ve formě postupného tání krup, které se vysypaly z bouře kolem Novinek.
Blogýsek se kupodivu začal plnit zajímavými tématy: Céčka a éčka mudrovala o zdravé výživě i když jsem měl Fousy od smetany, pak jsem upozornil, že Valentýn přichází a ptal jsem se Je libo kytičku, vypravil jsem se do míst, kde se konala Olympiáda pro staré pány a radil Vezmi z dlaně chlup, Sněhurka a sedm trpaslíků se dověděli, co je to Trampolína a protože už na ní cvičili Rákosníci a nemohli tedy být Dva kohouti na jednom smetišti, byla pro ně výhodnější Návštěva v řecké mythologii. Blogýsek se také zeptal: Už na vás leze? a poradil, jak se lividuje Jarní únava do které vás dostaly Hrátky s počítačem a Učení mučení. Bylo Pozdě bycha honit i když už Vítr čechral vlasy a do popředí se dostalo přání K MDM, takový obyčejný Cajdák. Dověděli jste se Jméno mého nepřítele a kdo je náš Chlupatý přítel a když se objevil recept Pstruh na másle byl Cvrkot. Promluva do duše Bezpečnost především starším pánům poodhalila něco Z radostí třetího věku i když někdy nastaly Chalupářské lapálie a U kartářky nahlédli na Mužské intimity. Když na mne málem spadl v koupelně bojler nemohl jsem jinak, než napsat že to způsobil Šlendryán. A to byl GÓóóóól! A dál Píšu, píšeš, píšeme a Dobrá rada nad zlato patří těm, kteří si chtějí užít a ne jenom stále uklízet Haraburdí. A pobavit je možno i jinak.Nastala totiž Kozí sezona, Kvašáková sezona a je možno nakládat Houby s křenem. A byl tu Hlavolam, který se poněkud vymýkal z témat, o kterých bude ještě řeč.
Expedice oksroN byla Mezi zvířaty a několikrát ji překvapily...Norské národní parky, následova X, Telemarkský kanál a Vraní skála, v srpnu pak Listování v knize. Dalších temat bylo plno, ovšem času málo a tak nastala stagnace v tomto seriálu, kterou hodlám brzy napravit až se trochu "uhnízdím".
Už v únoru jsem si řekl: Třikrát měř a jednou řeš a vykročil Kupředu, levá...a povídka Stařec a hoře byla přijata jako odbočení z linie mého psaní. A tak jsem udělal Vpravo bok a na mysl mně přišla Habaďůra a musel jsem konstatovat, že Sebechvála smrdí. Mile mne překvapily Norské fondy a musel jsem se vysmát reklamě a doporučit Vrať se do Sorrenta a ne Vzhůru do propasti, protože tě čeká probuzení a můžeš se zeptat Jak se daří, zahradkáři? Odlel jsem na Třífázový sraz, vydělával jsem na Chléb náš vezdejší a Norsko, i když v Expedici Nejsme švorc. V mediích se objevila Dobře maskovaná armáda a ta radila Držte si kloboučky, jedete z kopce.
Nastalo období nadějí, zmatků a málem beznaděje. Nejdříve jsem se snažil o pokračování započaté tradice Srazu blogerů: Depeše všem blogerům a jejich čtenářům a pak už jsem anoncoval Sraz 2010 a v něm jsem sděli, že Kostky jsou vrženy, pak přišly První reakce a hned nato Spadla klec vzhledem k oznámení, že blogy na Novinkách končí. Padl jsem i já a později hledal Zadní vrátka a sdělil Jedeme dál a dověděli jste se, jaký je Současný stav. Nebyl nic moc a tak snad třeba až Přijde jaro, příjde...
Tápání, kde se vrtnout narušilo plynulý sled psaní a já se přihlásil na U3V a prožil tam to, čemu se říká Nultá hodina, kterou překryla Romance se závojem. Pak jsem se ocitl Pod novou střechou, možno říct novými střechami a když se mně kolegové ptali Jak se vám líbí? musel jsem konstatovat, že v nich zeje spousta děr. Když jsem zjistil, že V té naší áleji, švestky... dal jsem si štamprlku ze staré zásoby /však bude nová/ a když jsem hledal, jak si kápnout do noty, pomohl pan Čížek se servrem www.blogujeme.unas.cz a já sdělil, Jak jsem na tom, co se Univerzity třetího věku týče. No první semestr zakončila Závěrečná práce a tuto "stať" přesvědčení, že nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být lépe.

No řeknu vám, byl to marathon a málem popadám dech tak jako vy, kteří jste vydrželi přečíst tento sumář až do konce.

Podle názvu blogu odhalíte v archivu všechna ta moje povídání na www.nostalgiafilm.blogy.novinky.cz ještě pár dní a potom už jen na www.nostalgiafilm.blog.cz. Skotačím také nesměle na www.nostalgiafilm.blogujeme.unas.cz.

Páté přes deváté 2009

18. prosince 2010 v 7:32 | Old Boy |  ostatní
Odložil jsem pilku, kterou jsem zkracoval stepilý smrček, otevřel počítač, přečetl dva komentáře k mému poslednímu povídání a dostal jsem chuť napsat i povídání třetí, které má připomenout moje putování po Novinkách v minulém roce. Tak ať se mně daří.

Vedle Expedice oksroN, která měla za sebou už několik desítek pokračování jsem začal se seriálem Kouzlo časů minulých. Vzpomínky od ranného mládí jsem sypal jako z rukávu a tak si řekněme, co se z něj sypalo. Ano, můj otec byl Zahradník , vlastnili jsme Gramofon a pouštěli jsme jej hlavně když byla Zima a třeba i Zabíjačka. V zimě se vyřádili i Ochotníci a docela dobré místo pro "kučování" pařezů kučovnicí byl Vystrkov. Stavovali se u nás Vandráci a dráteníci a já četl každý Rodokaps, který jsem dostal do ruky a půjčoval jej kamarádům, kterým byl domovem Chudobinec. Pak přišel Masopust a přiznám se, že při jednom "pochovávaní basy" jsem zkusil Kouření. V zimě mne lákala také Knihovna a historky, které si u sousedů vysloužil Řezník Adámek. Nebyli to pouze Špitálníci a lidé, kterým ke vzdělání stačila Obecná škola.
Když začaly z polí stékat první čůrky vody z rychle tajícího sněhu, jásal jsem: Jaro je tady. Jaro nejaro, táta si nenechal ujít Volá Londýn, i když fakticky šlo za takový poslech vlastně v době nacistické okupace o krk. Tenkrát se všechno kupovalo na Lístky, často jsme pošilhávali Co na plotně. No byly to Válečné časy. A pak přišel Konec války, vrátili se Váleční hrdinové, před domem se zase objevila Motorka, v potoce se brouzdal Pan Skoček a já mu zazpíval písničku Kováři, kováři, černý jsi ve tváři... jak jsem ji odposlouchal ze zmíněného už gramofonu. Po válce nám zůstal jen jeden Bicykl, ostatní tři, to byla Válečná kořist. Potok byl plný pstruhů a firma Baťa stále ještě existovala a šířila slávu českých bot po celém světě. K životu se probudil Junák, který mne přijal za vlastního tak jako Gymnazium, které jsem začal navštěvovat. Ve Valašském Meziříčí kdysi prodávala léky Spisovatelka Amálie Kutinová, která napsala známé čtyři díly Gabry a Málinky a tak jsem se s ní seznámil bohužel jenom přes korespodenci. Lákal mne také meziříčský Trh a prodával jsem na něm kytičky květin už předtím, než mně v rámci sjednocení školství přemístili z gymnázia a moji školou se stala Měšťanka. Tam na mne zařehtal Koníček z celuloidu, v Poličné bydleli moji Staříčci a v Brankách pomalu končil s pečením chleba Pan Borovička. Došlo na Lámání chleba, zda může živnostník existovat. Nemohl. Abych mohl na Školní výlet, musel jsem na Výdělek a zbylo mně i na kulečník, který provozovala mistní Hospoda. To už jsem začal s folklorem a valaškou hymnu My zme Valaši...jsem uměl i pozpátku. Puberta se mnou lomcovala jako posedlá a tak když se mně holička ptala, zda Ostříháme, oholíme? nechal jsem si naondulovat vlasy a to jsem už vlastně byl v Učení, mučení. Lýtka se mě zapalovala čím dál víc. Šla má milá na houby aby bylo možno odpovědět na otázku Co ve špajzce a líbila se jí i Pytlácká noc v mém doprovodu. Bylo prostě Léto na ten správný způsob.
Začalo období, kdy mne zcela ovládl Jazz a především dixieland. Skončilo učení a já se stal Konstrukterem snadno a rychle, režim krachoval a provedl měnovou reformu Jedna ku padesáti z čehož byla nejedna Pokřivená tvář. Ještě předtím mě okouzlily pražská Alhambra a Řecké tanečky , pak dozrály Vrabčinky, prožil jsem Průtrž mračen a řekl si Překonej sám sebe a zorganizoval jsem Dožínky. No Vzhůru na mistrák a Tradááááá, estráda, kterou jsem už organizoval na Vsetíně, kde jsem studoval na průmyslovce. Před vchodem do sálu pokřikoval jeden můj spolužák Rrrračte vstoupit a bylo nabito. Tenkrát se ještě z polí linula Vůně bramborové natě a nejvytouženější knihou té doby pro nás studenty byla Modrá knížka.
Nastalo další zhoupnutí v mém životě a ze mne se stal Studující rodič. Stal jsem se majitelem Červené knížky a Víte, že... jsem donesl Polínko do rodinného krbu? Byl tu čas studia na vysoké škole zemědělské a přechodným domovem se mně stala Kolonka se Stalinem po boku. Musím říct, že To bejvaly na koleji časy... i na naší Alma mater. V rámci praxe jsem se stal Oráčem ve Stanu na škole jsem se dověděl všechno o mechanizování zemědělství Od ruchadla ke kombajnu. Zajímavá pro mne byla Ošizená spartakiáda i Čáslavský výzkum. Měli jsme už syna a tak trávili Vánoce ve třech a v druhém ročníku jsme se přestěhovali z kolonky na Tyršák. V hospodách na Malé straně se tenkrát zpívala Ta naše písnička česká... a protože byl prosinec, stal jsem se na lyžařském kursu na Luční boudě Lyžařem proti své vůli spolu se studenty Cizozemci, kteří byli až z Číny.
Vidíte, že témat do seriálu Kouzlo časů minulých bylo nepočítaně a využil jsem to plnou měrou. O článcích ze seriálu Expedice oksroN ani mluvit nebudu. Lehce si je vyhledáte a přinesou vám další poznatky z našich cest po Norsku.
Nenechal jsem ani ostatní zajímavosti stranou a napsal paní senátorce Gajdůškové z našeho kraje Učebnicový příklad aneb otevřený blog paní senátorce Gajdůškové. Slušně jsem se zeptal Je libo gulášek? a skoro nikdo mně neodpověděl. Pecka z ruky politického eskamotéra Macka doktoru Ráthovi měla pak pokračování v článku Pecička a nepřekvapilo mne, že když to dobře půjde, vyrovná se naše životní úroveň se sousedním Německem za Dvacetsedm let. V dubnu jsem se prošel po zahrádce a zjistil, že Nalejvaj se pupence a protože mém jméno Jaroslav, Přišel mně k svátku gratulovat polda a upozornil mne na Šrotovné pro starší a pokročilé. Zajímavé je, že se po nudě v Brně objevila i Nuda v Jihlavě a to přímo na úřadech a tak ji zaháněli přes počítače. Když se na to přišlo, bylo Pozdě bycha honit. No a o vánocích jsem vložil Šupinky pod talířek a byl rád, že Ježíšek vyhrál Trojboj.
No vida. A je to za mnou. Ani to tolik nebolelo. Příště se podíváme do letošního rouku, který je poznamenán labutí písní Novinek.

Podle názvu blogu odhalíte v archivu na www.nostalgiafilm.blogy.novinky.cz ještě pár dní a potom už jen na www.nostalgiafilm.blog.cz. Skotačím také nesměle na www.nostalgiafilm.blogujeme.unas.cz.

Páté přes deváté 2008

15. prosince 2010 v 8:09 | Old Boy |  ostatní
Včera jsem s tím začal a dnes vás popojedu rokem 2008. Byl bohatý na události, zážitky z Norska a já se snažil. Nebo ne?

Není se co divit, že už v lednu jsem napsal Expedice oksroN a Kjellingstraumen Fjordcamp, jak byla ...v Paříži severu, jaký byl ...Nordkapp a přálo-li nám ...počasí. S profesorem Švejnarem jsme se pokusili poradit vám Jak vypálit rybník se stojatými vodami a s radami nebyl konec. Bylo tu ještě Terno pro svobodné pány. Paní Jílková nám navařila v pořadu "Kotel", který já jsem přejmenoval vzhledem k obsahu na Kotlík a určitě z něj nestoupala Puchna. Ta dorazila přímo ze Slovenska. Když jsem se dověděl o kandidatuře paní Bobošíkové na prezidentku naší republiky za KSČM, nemohl jsem napsat nic jiného než To snad není pravda. Byly by to Hřebíky do rakve tak jako únor 1948. Chmury na čele zahnala Markétka Irglová z Valašského Meziříčí protože Vzala si Oscara spolu s Glennem Hansardem za baladu Falling Slowly.
V březnu tu byly vesměs vzpomínky na Norsko. Expedice oksroN poprve na Lofotách, ...vaří bez kuchařky, ...na fjordu a ...smeká Vigelandovi. Zeptal jsem se, Kdo klepe na dveře a prozradím, že to byl Mezinárodní den žen.
V dubnu Expedice oksroN nedokončila herbář a povídali jsme si o tom , že ráda ...zkouší ledovec. Uznávám, že jsem byl jaksepatří líný. A ani v květnu to nebylo jiné. ...byla v Narviku, ...obdivuje pláže a ...krouží kolem polárního kruhu.
V červnu konečně změna, i když pouze částečná. Zase z Norska ...balíček karet s vyobrazením všeho možného a povídání, jak jsme byli ...na velrybách. Byla tu ovšem jedna Podpásovka, kterou nám uštědřili Chorvaté, Frackárna nebo fackárna? ze školních škamen a poměrně lichotivé hodnocení bulvárního časopisu AHA: Žumpa. V červenci jsme byli v Norsku a tak jste se v srpnu mohli dovědět jak Expedice oksroN skalničkaří, ...cestuje po moři a jak chutná ...nejsevernější pivní pěna, což jsem ještě v září doplnil ...šup sem, šup tam a ...na nejzazším severu.
V říjnu ani ťuk. Myslíte si, že mně v tomto měsíci "dochází slina"? Tak to se mýlíte, jsem zahlcen jinými povinnostmi a psaní jde stranou. V listopadu jsem to moc nenapravil, když mne zaujala jen ...žena mořského vlka a šel jsem ...po stopách Karla Čapka v Norsku. Náš prezident se postavil Proti všem a já už daleko dopředu upozornil na Předvánoční zvyky v kuchyni, v televizi, v obchodech a na tržištích. A to už tady byl prosinec a mohli jste se zakousnout do Jmelí-krajíc mého života. Proč?Dovíte se v článku a když poodhalíte moje soukromí klepnutím na www.jmeli.cz, bude vám hned jasné, kam až to došlo. A nemusíte být přistiženi in Flagranti jako naši poslanci a raději se podívejte, co vám Expedice oksroN, která ....skáče přes kaluže připravila ...pod stromeček a přeje ...upřímně P.F.2009. A nezlobte se, že jsem zneužil název tak krásné skladby, jako je Gerswinova Rhapsody in Blue pro politické téma. Konec konců připomenutí této skladby vám dává impuls vyndat cédéčko nebo najít na počítači tuto skladbu a potěšit se jejím obsahem v záplavě koled, které nás ženou do náruče Vánoc.

Příště se podíváme do roku 2008 a podle názvu blogu odhalíte v archivu na www.nostalgiafilm.blogy.novinky.cz ještě pár dní a potom už jen na www.nostalgiafilm.blog.cz. Skotačím také nesměle na www.nostalgiafilm.blogujeme.unas.cz.

Páté přes deváté 2007

14. prosince 2010 v 16:24 | Old Boy |  ostatní
Jako mnoho jiných věcí nedokážu vkládat do textu zvuk a tak nezbývá, abyste se spokojili pouze s textem. Kdybych to uměl, vložil bych Valčík na rozloučenou, který je vzpomínkou na moje mládí a na závěrečných pár dní na Novinkách se myslím hodí. Vracím se tedy o čtyři roky zpět a pokusím se vám připomenout pomocí názvů mých blogů rok 2007 a postupně i roky další. Pokud máte chuť, čtěte dál, pokud jsem vás nezaujal, obraťte list.

Hned v prvním blogu jsem prohlásil Sem z teho nanic a pochlubil jsem se valašským nářečím, které ve mně žije dodnes a pak byla Ruka v ohni. Z rukávu vykoukla Expedice oksroN a následně pak ještě šestkrát. Ptal jsem se: Diensbier prezidentem? a hned si odpověděl: Ano. Televize Prima spustila už po třetí "Vyvolené" a ten nechutný guláš mně inspiroval k prohlášení Třikrát a dost, světe div se, oni poslechli. Je libo přihřát si polívčičku? bylo nasnadě ze strany Národní strany a také nastala Devalvace celebrit v Čechách a v komentářích jste se ptali Co já na to? Když jsem začal s jazzem, čekalo mě Vrať se do hrobu a vznikl Protest proti protestu a spolu se studenty jsme se pozeptali Zrcadlo, zrcadlo,řekni mně... Pokračování Expedice oksroN prozradilo jak ...se baví, ...káže z kazatelny, ...hltá poučení, pohybuje se ...ve víru velkoměsta a projíždí Trondheimem. A také jak bylo ...mezi Trolly, kdy je ...rybařící a kde ...dosáhla vrcholu.
Duet Vyčítal -Parkanová si nedal říct, že Horká jehla, špatná jehla a pustili do eteru "Dobrý den, prapore hvězd a pruhů..." Jindy zas matka tří dětí naříkala, že by raději pracovala na své kariéře a ne na výchově svých dětí. Prostě V hlavě matky zmatky. Pak jsem usoudil že Hra je hra a našel událost, která zasloužila přízvisko Mnoho povyku pro nic. A to už se ptala Expedice oksroN a kdo je víc, pídila se po tom, co je kamarádství ...a přátelství třeba i ...v podzemí. Vypravil jsem se do skanzenu v Rožnově p. Radh. a u kamenné desky na Valašském hřbitově s nápisem Emil Zátopek jsem zavzpomínal, kdo to byl Náš Ťopek. Ve skanzenu se pilně stavěly repliky starých valašských staveb díky přispění Norských fondů a to mě připomnělo, že stejně rychle by se mělo postupovat při využívání fondů Evropské unie, protože Co se vleče...Ale ano, uteče! Snad by do toho měl zasáhnout Bolek Polívka, kterému jsem poslal pozdrav Recesi zdar. Známá Kauza Jacques upletla z málo známé
zelené aktivistky bič, který práskal jako u vytržení a když nedokázal trefit, co je to biomasa, začal rychle ubývat na síle. A protože bylo před vánocemi, řekli si někteří Holaj duša, pekla není a začali nakupovat na půjčky, které u některých dnes vymáhá exekutor. Byl to pořádný Přešlap. Expedice oksroN byla přistižena ...na Atlantické cestě, ...a norská krajina lákala svojí krásou. V prosinci jsem připravil jenom vánoční dárky. A tak byl naservírován Kapr na různý způsob, Vánočka s rozinkami, z Expedice oksroN ...kuriozity a jak byla ... na houbách pro vánoční bramboračku a potkala K+M+B. A rok 2007 je fuč.

Příště se podíváme do roku 2008 a podle názvu blogy odhalíte v archivu na www.nostalgiafilm.blogy.novinky.cz ještě pár dní a potom už jen na www.nostalgiafilm.blog.cz. Skotačím také nesměle na www.nostalgiafilm.blogujeme.unas.cz.

U3V: závěrečná práce

12. prosince 2010 v 11:05 | Old Boy |  ostatní
 Uběhly tři měsíce, navštivíli jsme v rámci Univerzity třetího věku osm přednášek, vyslechli si celou historii zahradní architektury málem až od rajské zahrady, kde Eva utrhla jablko a nabídla je Adamovi a dověděli se spopustu nových věcí. Zato jsme museli zpracovat závěrečnou práci na téma, které jsme si sami vybrali a v závěrečném sezení ji představit všem spolustudentům. Hodnocení provedla přednášející a světe div se, všichni jsme postoupili do dalšího semestru, který bude o malířství. Obdivoval jsem, co jsme my přesšedesátníci ještě dokážeme nastudovat. A nejen to. V pracech bylo uvedeno mnoho cenných vzpomíneka fakta z nich dokonce překvapily i naši lektorku. A pokud nemáte nic proti tomu, uvedu pro posouzení svoji práci i vám. A pokud proti tomu něco máte, překlepněte na jiný blog. Zde je:

Barokní zahrady - pohled z jiného úhlu.

Otevřít knihu s popisem historie zahradní architektury a být při tom občanem města, které se chlubí jednou z nejkrásnějších barokních zahrad v Evropě a spolu s dalšími památkami je zapsána v Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO,
znamená zamilovat si toto období historie v zahradní architektuře na celý život.

květná zahrada v KroměřížiBaroko je doba, která hýří světlem i stínem, do popředí vystupují kontrasty všech možných barev. Po období renesance zdědilo a dále podtrhlo princip osovosti a zejména hlavní osu zahrady, která je vymezena výsadbou a navazuje na okolní krajinu. Mizí v krajině jakoby v nekonečnu při čemž neopomene zpravidla procházet zámeckou budovou. A tak nás potěší zajímavé průhledy do krajiny, na vodní plochy a fontány nebo jiná architektonická díla jako jsou třeba sochy.
   V naší zemi a Evropě vůbec je bezpočet zahrad tohoto typu, jedna krásnější než druhá a jsou pokládány za potomky té nejkrásnější, která leží u Paříže ve Versailles.

zámecká zahrada ve Versailles

zámecká zahrada ve Versailles
A když jsem dále listoval v oné knize o historii zahradní architektury napadlo mne vyhledat barokní styl zámeckých zahrad ve Skandinávii. Ale kde nic, tu nic.
Proč zrovna ve Skandinávii? Je to jednoduché. Skandinávie a zejména Norsko jsou
z evropských zemí moji favorité po všech stránkách. Při pátrání jsem narazil na
královské zahrady v Kodani a jen mne mrzí, že jsem se tam už nešel podívat, protože při cestách do Norska Kodaní projíždíme dosti často.
královská zahrada v Kodanisocha Hanse Christiana Andersena
Viděl bych tam zřejmý vliv francouzských barokních zahrad a sochutolik známého dánského spisovatele pohádek Hanse Christiana Andersena.
Ale jak je to v Norsku, mé turistické Mekkce? Při každoročním putování po krásách Norska jsem na barokní zahradu dokonce ani u královského paláce v Oslu nenarazil. Zahrady jsou tam rozlehlé, plné především růží, přístup do nich ovšem není nijak jednoduchý a tak jsme před pár lety nahlédli pouze od rohu královského paláce.
vstupní část Vigelandova parku

A najednou mně před očima vyvstal Vigelandův park. Je součástí Frognerova parku v Oslu a není pochyb, že nejslavnější norský sochař Gustav Vigeland použil jako inspiraci pro vznik monumentálního díla, jediného na zeměkouli, barokní zahradu.
model Vigelandova parku
 Posuďte sami. Výrazná hlavní osa nechybí a je dlouhá 850 m. Od brány vede přes most k fontáně, před níž je dětské hříště jež se barokní představě vymýká a obklopují je květinové záhony, následuje monument a kolo života, který ostatně rovněž končí jakoby v nekonečnu.
Než se pustíme do bližšího popisu Vigelandova parku není jistě od věci představit samotného Vigelanda, jehož dílo parku dominuje. Vyučený řezbář Vigeland se narodil 11.4.1869. Ve dvaceti letech se rozhodl stát sochařem. Inspiroval se na dlouhodobých návštěvách v Kodani, Paříži, Berlíně a zejména
ve Florencii.
barokní zahrada Boboli ve FlorenciiPrávě tam, v zahradě Boboli, zřejmě našel předlohu budoucího parku v Oslu, kterou navrhoval a do které zasadil svoje celoživotní dílo s tématem smrti a vztahem mezi mužem a ženou.
S realizací bylo započato v roce 1926 a prostor pro Vigelandův park byl pak rozšířen v roce 1930 na úkor Frognerova parku. Dokončení se Vigeland nedožil. Zemřel v roce 1943 a park byl v dnešní podobě dokončen kolem roku 1949.
Pokud se blíže seznámíme s Vigelandovým dílem tak nás určitě nepřekvapí, že už u vstupu do parku stojí jeho socha, obklopena spoustou květin, které miloval.
socha Vigelanda


                dekorace

   


Jsme na hlavní ose parku a kam až oko dohlédne je vidět sochy lidských těl ve všech možných polohách, různého věku, jednotlivě i ve skupinách. Kam oko odsud nedohlédne je ono typické vyústění osy do jakéhosi nekonečna, které se nachází za Kruhem života, který si také prohlédneme.
Most je dlouhý cca 100 m a jeho okraje jsou osázeny 58 sochami dětí ,mužů a žen jednotlivě i ve skupinách, vyjadřující různé životní situace.

Nejoblíbenější sochou na mostě a vlastně v celém parku je socha malého chlapce nazvaná podle výrazu jeho tváře, Vzteklounek.Vzteklounek
Pod mostem, jak je vidět z předchozího snímku, slouží dětem malé hřiště s osmi bronzovými sochami malých dětí a žulovým sloupkems postavičkou nenarozeného dítěte.
Za mostem vstupujeme do další části, bohatě osázené květinami, typickými pro norské klimatické podmínky. Díváme se směrem od fontány přes most k vchodu a ve směsici záhonů je možno vidět růže, macešky, fuchsie, lobelky, begonie, petunie, pelargonie a další . Musím poznamenat, že zdejší klimatické podmínky skýtají vzhledem k hojnosti vláhy a zejména délky osvitu možnost rozvinout se květinám do nebývalé krásy.
květinové záhony
Čím dále na sever je to patrnější a nejkrásnější macešky jsem viděl v nádobách po městě Kirkenes asi 500 km za polárním kruhem. Pro zajímavost je zde důkaz:
macešková pyramida
Fontána nechybí a není ledajaká. Přesto, že její sádrový model byl zhotoven už v roce 1906, byla postupně vylepšována a dokončena až v roce 1947. Horní část tvoří šest obrů, kteří nesou
loď, ve spodní části jsou umístěny skupiny stromů pod jejichž korunami prožívá člověk život od narození až po smrt. Poslední strom v řadě ukrývá pod svou korunou rozpadající se kostru člověka a na jejím počátku je strom plný dětí. Věčný koloběh života. I o tom je 60 bronzových reliefů po obvodu fontány.
fontána života
A teď už se přesuneme na vyvýšený ochoz před Monolitem a ohlédneme se na tu krásu, kterou jsme už prošli.ohlédnutí
    Monolit s večerní náladou nabízí rovněž kousek své historie. Byl vytesán z jednoho kusu žuly, jílový a později sádrový model vznikl už v roce 1925, Vigeland a tři sochaři na něm pracovali od roku 1929 celých 14 let a byl dokončen v roce 1943. Je vysoký přes 17 m a je na něm vytesáno kolem 150 lidských těl. Na rozdíl od fontány vyjadřuje jinou, i když příbuznou myšlenku: duchovní vzkříšení a touhu vystoupit co nejvýše k tomuto cíli.
monolit
        A tady neplatí, že se člověk nemá moc ohlížet zpět. Naopak. Každý další pohled skýtá nezapomenutelné kouzlo okamžiku.
kam oko dohlédne
    Z vyvýšeného místa, na kterém Monolit stojí, už dohlédneme až na konec hlavní osy parku, která se ztrácí v zelení oplývajícím městě.
pohled od monolitu
       
Ke Kruhu života projdeme kolem slunečních hodin, které by této zahradě mohl závidět i Ludvík XIV. Zkoušeli jsme jejich přesnost a jdou "na minutu", jen to slunce se nesmí schovávat za mraky.
sluneční hodiny

   
Kruh života, vytesaný do tvaru postav dětí, žen a mužů je symbolem věčnosti a logickým vyústěním idey, která se prolíná celým Vigelandovým dílem.

Uzavírá se i kruh, který jsem načrtl ve snaze ukázat, že umění dokáže kráčet staletími a být vzorem i pro nedávnou současnost. Baroko a v něm rozkvetlé barokní zahrady jsou toho jedinečným příkladem.

Použitý materiál:

Wikipedie - Italský park
The Royal Garden in Denmark
Vigeland Sculpture Park
A History Lovers Guide to Oslo
Vlastní fotoarchiv

Zpracoval:

Ing. Jaroslav Kašík

V Kroměříži dne 11.11.2010


Tolik moje práce. Pracoval jsem na ní několik dni a tím pádem "ošidil" psaní blogů. Nelituji ani v nejmenším. Tato procházka po evropských i našich barokních zahradách mně dala dvě věci:
- uvědomil jsem si, že v naší vlasti máme nespočet krásných historických zahrad a parků v rozdílném stavu a že jsem z nich viděl jen malou část. Musím to napravit.
- bez práce prostých lidí a peněz šlechticů a majetných lidí by nebylo o čem psát. Historické bohatství jsme zdědili po předcích, zejména v druhé polovině dvacátého století jsme se o ně nestarali, dokonce jsme je odsuzovali a nezřídka z části nebo úplně ničili. Je to naše hanba, kterou můžeme smýt pouze tím, že se postaráme o nápravu, což se už bohudík děje.


























Jeden schůdek do nebe

11. prosince 2010 v 6:45 | Old Boy |  ostatní
Pěkně urostlý smrček si hověl v zadní části mého auta a já vyjel od prodejny na hlavní silnici. Domů pouze dva kilometry, silnice suchá, okolí stále ještě skýtající dostatek sněhu k jaksepatří vánoční náladě, prostě pohoda. Po pár set metrech na mně mával nějaký stopař s kanistrem v ruce. Zastavit a vzít jej přímo zapadalo do mého duševního rozpoložení. A tak jsem mu zastavil a ani mě nevadilo, že s pětilitrovým kanistrem se do auta vecpal asi tak dvacetiletý cikán.
   "Pane, nemohl by ste mne kousek odvézt, došel mně benzin a v autě mám ženu s čtyřměsíčním dítěm a babičku. Jedeme na pohřeb do Kojetína."
   "Ale já jedu jen necelé dva kilometry a jsem doma" opáčil jsem.
   "To nevadí. Děkuju moc, pámbu vám to nezapomene" a pohodlně se usadil.
A tak jsme vyjeli. Napadlo mne, že odjet ještě dalších pětset metrů k benzince by nebyl až takový problém a jako bych mu četl myšlenky.
   "Pane, nezavezl byste mě až k té benzince?" A když jsem to slíbil, rozplýval se vděkem.
   "Vy jste hodný, budu se za vás modlit" a tak jsem roztávál jako sníh na hromadách kolem silnice. Před očima mně vyvstal obraz čtyřměsíčního dítěte v matčině náruči a v nevytopeném autě.
   "Já vás zavezu i nazpět" a to už jsme stáli u benzinky. Můj pasažér hbitě vyskočil a jal se plnit kanistr benzinem. Rychlost, s jakou to provedl mne vedla k údivu. Raději jsem vystoupil z vozu a sledoval, zda se vydá správným směrem, tedy v pokladně. Nezaváhal a po třech minutách byl zpět.
   "Zavezu vás zpět k manželce"rozzářil jsem jeho oči a v duchu si vyčítal, že jsem použil tuto cestu zpět jako záminku k tomu, abych se přesvědčil, jestli mně nelhal a v jeho autě sedí skutečně manželka s dítětem a babičkou.
   "Benzinu jsem koupil jenom za třiapadesát korun, to bylo všechno, co jsem měl" a mě bylo jasné, odkud ta rychlost při tankování. "Půjčil mně je jeden pán u pokladny na benzince" informoval mě bezelstně. Obrátil jsem oči ke stropu.
   "Pane, vy jste tak hodný. Budu se za vás modlit i moje žena" a spustil další chvalořeči. Za chvíli jsme byli na parkovišti, kousek od místa, kde stopoval. Zelená škodovka tam skutečně stála, v ní matka s dítětem, i babička tam byla.
   "A pane, nepůjčil byste mně aspoň padesát korun abysme se mohli stavit na polévku?"
To jsem nečekal, ale reagoval jsem pohotově.
   "Chlapče, nemám ani fuka a myslím, že jsem pro tebe už dost udělal."
   "To jo, pane. Pámbu vám to nezapomene. A co ty pětikoruny, nemohl bych si je vzít" navedl můj pohled do schránky pod ruční brzdou, kde odkládám pětikoruny, abych měl do koše při nákupu v hypermarketu.
    "Ne, ne. To jsou moje poslední peníze a důchod odstanu až v pátek" zalhal jsem bez uzardění.
   "Nevadí. Však se zase někdo najde, kdo bude tak hodný jako vy. Tak moc děkuji. Budu se za vás modlit" a vystoupil. Když jsem zařadil rychlost ještě zavolal. "A dostanete se do nebe!"
   Rozjel jsem se a v duchu rozpačitě rozebíral tuto předvánoční příhodu.rozebíral. No a s tím nebe by to mohlo ještě pár let počkat, nejsem až tak nedočkavý.

Kouzlo časů minulých: závlahářem se vším všudy

8. prosince 2010 v 10:15 | Old Boy |  ostatní
V pondělí ráno jsem vyfasoval montérky, gumáky a dva spolupracovníky s traktorem a vyjeli jsme zavlažovat vojtěšku. Závlaha na Továrním dvoře čerpala vodu z kanálu Krhovice - Hevlín a pro laiky nutno dodat, že byla vedena k jednotlivým lánům pole potrubím k hydrantům, které byly rozmístěny po 42 metrech. Na tento hydrant se našroubovala gumotextilní hadice a ta pak spojila rychlouzávěrem s kovovou trubkou o délce 6 m /?/. Na tuto trubku se připojoval potřebný počet dalších trubek a mezi ně po 42 m se vložil postřikovač, t.zv. Puk. Trubky byly ocelové, později modernější, hliníkové. Tak či onak byly těžké a našim úkolem bylo přemísťovat je po poli k jednotlivým hydrantům. A tak se také dělo. Ale dost s technickými podrobnostmi.
V ten den jsem nastoupil na práci, kterou jsem už do detailu znal z toho, jak jsem coby technik agronom dirigoval organizaci zavlažování. Tentokrát jsem s partou manuální práci prováděl sám a byl sám sobě organizátorem, protože vedoucí hospodářství prohlásil, že když to znám, tak proč by to měl ještě organizovat někdo jiný. Ukázalo se později, že vlastně žádný technik závlahám nerozuměl a tak na mne vložili i úkol, abych se zúčastňoval pravidelných porad na Správě závlahové soustavy v Dyjákovicích.
Závlahu vyžadovala spousta plodin: obiloviny, zelená krniva, cukrovka, ranné brambory, zelenina a kukuřice, vlastně skoro všechny pěstované plodiny. V této části Jižní Moravy nebyly značné přísušky nic neobvyklého a tak dní, kdy vydatně pršelo, bylo během sezony od března do konce září poskrovnu.Vesměs se zavlažovalo nepřetržitě a tak jsme se střídali v partě na ranních, denních i nočních službách, při přenášení potrubí jsme pracovali společně. V největší pracovní špičce bylo k disposici i několik brigádníků.
Chůze z bláta do louže byla zcela obvyklou věcí a když někde prasklo potrubí, nebo hadice, vznikl malý rybníček, ke kterému se slétávali rackové v domění, že bude úlovek. To se ovšem stalo jenom vyjímečně a rybníček v značně písčité půdě v krátké době zmizel. Pracovní podmínky nám vysloužily přezdívku, která se brzy vžila. Pro ostatní traktoristy, kteří pracovali na obdělávání půdy a sklizni jsme byli "Brekeke" a povolávali po nás, co máme dnes pod pokličkou. Bylo tam občas pivo.
Když skončila první moje sezona závlaháře, začal jsem s opravami postřikovačů v dílnách. ale ne na dlouho. Technici si nevěděli rady s plány, které se musely pro příští rok zpracovat. A tak mě vedoucí hospopdářství přemístil do kanceláře, kde jsem přes zimu zpracovával nejen plán závlahy, ale i plány osevu, hnojení, chemické ochrany atd. Na výkaz jsem psal práci v dílně a tak se vlk nažral a koza zůstala celá.
Koncem února přivezli na dvůr velké překvapení - pět zbrusu nových pásových zavlažovačů a ty nám v následující sezoně přinesly značné ulehčení práce. Hadice, na jejíchž konec se umístil postřikovač, se rozvinula pomocí traktoru a posun obstaral tlak vody v systému. Tak jsem se těšil, že nebudu chodit domů "po čtyřech", ale po dvou, tak jak to má být. A skutečně se to vyplnilo.
A co bylo dál. O tom až příště a chtěl bych upozornit, že celý seriál pod názvem Kouzlo časů minulých najdete v mém archivu.