Srpen 2010

Kouzlo časů minulých: zelinářem na půl úvazku

24. srpna 2010 v 7:39 | Old Boy
Tak jsem přešel ze starého cukrovaru silnici a byl jsem na Továrním Dvoře, což bylo hospodářství státního statku o zhruba patnáctistech hektarech. Sousedilo bezprostředně s Rakouskem a asi třetina pozemků byla v hraničním pásmu, tedy za drátěným, dvojitým plotem.
Vedoucí hospodářství mne přijal s radostí a přátelsky. Jeho žena totiž pracovala ve starém cukrovaru na MTZ jako skladnice a vzájemně jsme si rozuměli.
"Tož vítej, je tě tu potřeba. Laďa má něco se zádama a prý je to na delší dobu. Bez mechanizátora bychom se těžko obešli a tak to převezmeš. Začni v dílnách a pak přejdi na traktoristy. Se všema se znáš a tak to bude bez problémů."
A také bylo. Naopak i oni znali můj problém, někteří měli z mých potíží radost, jiní projevovali účast. Zvládnout tuto funkci byla hračka i když její používání velmi náročné. Soustavný nedostatek náhradních dílů pro traktory a stroje se řešil úplatky ve formě příslušného počtu sedmiček Vlašského ryzlingu nebo Tramínu případně i druháku. Pracovní morálka v dílnách byla velmi dobrá s tím, že semtam jsem přišel na nějakou tu fušku a obešel ji se zavřenýma očima, traktoristé byli v práci dobří, sem tam některý zakopl o nějaký ten půllitr piva v pracovní době a v hospodě.
Spolu se mnou pracoval Slávek, který byl rostlinář, čili vedl rostlinou výrobu se vším, co s tím souviselo. A byla to především ruční práce, jednocení cukrovky, výsadba, ošetřování a sklizeň zeleniny a práce na závlahách. Na sýpce pracoval ještě skladník, který byl vlastně pravá ruka vedoucího přes veškeré práce i kolem jeho domácnosti. A to mu dávalo pocit velké důležitosti, takže jeho řeč obvykle začínala: "Já a pan správec...".
I stalo se to, co nikdo nečekal. Jednoho dne můj kolega Slávek zkolaboval a než jej dovezli do znojemské nemocnice, zemřel. Bylo mu myslím kolem čtyřiceti a byla to rána nejen pro rodinu, ale i pro nás na jeho pracovišti. Na pohřeb jsem šel už s příkazem, že přebírám s okamžitou platností dočasně i úsek rostlinné výroby. O dočasnosti jsem měl jako koneckonců mnoho občanů republiky, svoje mínění a trpce jsem si uvědomoval význam vtipu, že jednotkou dočasnosti je jeden furt. Moje pracovní náplň se zdvojnásobila, výše platu nemohla překročit hranici 2000 Kč. A tak jsem se stal i zelinářem.
Na polích kolem větrolamu a pod závlahou bylo ten rok vysazeno a vlastně už připraveno ke sklizni
12 ha okurek nákladaček, 18 ha rajčat a 4 ha papriky. Všechny tyto produkty se sbíraly skoro výhradně ručně, i když v té době byly již t.zv. "babosedy" pro sběr okurek a začínaly kombajny na sklizeň průmyslově zpracovávaných rajčat. Kde vzít těch alespoň čtyřicet pracovnic na sběr, když mistní ženy pracovaly především v živočišné výrobě a chlapy k takové práci nebolo možno dotáhnout ani párem volů? A tak jsme s panem správcem, jak se mu mimo oficiální příležitosti, kde se soudruhovalo, říkalo, vypravíme do chudobných oblastí na uherskohradišťsku, kde byl počet žen, ochotných tuto práci provádět, nevyčerpatelný. Byli jsme tam dobře zavedeni už proto, že skupina kolem padesáti žen pracovala každé jaro také na jednocení cukrovky. A po sklizni cukrovky jsme do Strání a okolí vozili nákladní auto deputátního cukru v ceně 1 Kčs za kilogram, což byl opravdový tahák. A tak byl úspěch náboru předem zajištěn.
A tak jsem nevěděl, kam prvně skočit. Ale dařilo se a pan správec byl spokojen, méně moje rodina, proto, že mně viděla jen těsně před televizními novinami a mnohdy tak i v neděli. I když byl už v platnosti pětidenní pracovní týden, bylo vyhlašovaných pracovních sobot až až.
A jak to bylo dál? Chvilinku strpení, za týden budu pokračovat.

Expedice oksroN: listování v knize

23. srpna 2010 v 16:44
"Kam teď" zní otázka od volantu, "doprava nebo doleva?" Když pojedeme doleva, vrátíme se na silnici E 134 a budeme pokračovat na Bergen, zlákala nás však dobrodružnější verze a zahli jsme doprava v domění, že si zkrátíme cestu. Nestalo se. Naopak jsme ji prodloužili nejméně o 30 km, zato jsme viděli Vraní skálu v celé její kráse z údolí.
Při povolené rychlosti vesměs 60 km/hod. cesta ubíhala pomalu, vpravo i vlevo hory, občas nějaký vodopád, zajímavé domky kolem silnice i vysoko v horách. Hoši dávali k dobru různé historky, které jsme vesměs už slyšeli, všichni svorně však dělají, že ji slyší poprve. Povídání vystřídal Salon Járy Cimrmana a huronský smích tam, kde se z přehravače ozvala ta správná pecka. A když i tyto zvuky utichly a tichounce bzučel pouze motor, padla na nás letargie a každý dělal to, co jej právě napadlo. Já si vzpomněl na knížku, kterou jsme dostali na palubě Henrika Ibsena, obracel jsem stranu po straně a zaujala mne natolik, že jsem ji prolistoval celou. Jmenovala se Hotel Dalen. A tak jsem si představil, že by bylo určitě prima oslavit desáté výročí Expedice oksroN právě tam. Předpokládalo by to ovšem vyhrát ve Sportce aspoň půl milionu a to se nejevilo ani v nejmenším reálné. Přesto vám však mohu poskytnout informaci o tom, jak tato oslava v tomto hotelu proběhla. Je to ovšem pouze výplod mých představ a oslava se konala "jako".
Městečko Dalen je turisticky velmi atraktivní už proto, že zde začíná /nebo končí/ Telemarkský kanál a platí to už dlouho. Kanál byl uveden do provozu v roce 1892 a stal se hned od počátku vyhledávaným místem, které dokonce dostalo přezdívku "Osmý div světa."
Není tedy divu, že se zde stále více přijížděli obdivovat důmyslnosti kanálu a okolní kouzelné přírodě zejména majetnější lidé a tak byl už o dva roky později, v roce 1894 uveden do provozu exkluzivní Hotel Dalen, na který se můžete podívat v plné jeho kráse, ovšem s vizáží z roku 2000.
Foto: Arne Rosland
Pohled je impozantní i z druhé strany a navíc umocněný velkou přírodní zahradou, kde v sousedství se leskne jezero Bandak, součást Telemarkského kanálu. Tak tento hotel se stane po dva dny místem naší oslavy a tak račte vstoupit spolu s námi.
Recepční nás vítá mírnou úklonou a s bezvýraznou tváří. Je určitě zvyklý na hosty, kteří vystupují z luxusních automobilů a jsou oblečeni podle poslední módy. Nám nohy trčí z kraťasů a nad nimi se chválí červené tričko nápisem Expedice oksroN 2010.
"Hai" začíná přátelsky "what is your wish?"
Ke slovu se dostává Vojta.
"Chceme u vás oslavit desátý rok, kdy putujeme po Norsku. Jsme z České republiky a naše skupina si dala jméno Expedice oksroN. Objednali bychom si dva dvoulůžkové a jeden jednolůžkový pokoj. Dnes bychom požadovali slavnostní večeři a zítra slavnostní oběd ve vaší zahradě. Zdržíme se pouze dva dny."
Recepční ani nenahlédl do svých záznamů. Sezona teprve začíná a tak je asi hotel poloprázdný. Konečně o tom svědčí i parkoviště, kde se "rozvaluje" několik veteránů, dva Mercedesy a jeden Bentley Continetall GT.
"O.K. Přejí si pánové odnést zavazadla na pokoje?"
Foto Vidar Pedersen
Vojta zkoprněl. Nedovedl si představit postaršího portýra jak obtěžkán pěti nacpanými ruksaky míří na objednané pokoje.
"Ne, ne, děkujeme. Vezmeme si jen to nejnutnější. Prohlédneme si trochu hotel, když dovolíte."
Vedle stojícímu portýrovi sklaplo, ale okamžitě přišel s náhradním řešením.
"Když dovolíte, budu vám dělat průvodce" a my dovolili.
"Tady, pánové, se nacházíme v hale, kde můžete v klidu posedět, porozhlédnout se , dát si nějaký drink a večer si poslechnout směs melodií v podání našeho klaviristy. Na své si přijdou milovníci vážné i populární hudby a evergreenů. Ovšem rockovou hudbu tu nečekejte."
Zahradní salonek vám poslouží k výhledu do naší velké zahrady v případě nepříznivého počasí a to dnes nehrozí jak vidíte. Příjemné posezení, možnost občerstvení, stylové prostředí.
Do této jídelny vejde najednou pohodlně přes padesát hostů, ovšem objednané menu vám naservirujeme kdekoliv jinde, třeba i na zahradě. V našem hotelu se konají konference, svatby nebo i oslavy narozenin. A teď vás zavedu na vaše pokoje, zahradu si prohlédnete určitě sami až po odpolední siestě. Kdo má prosím číslo pokoje 17?"
Mrkl jsem na klíč a pak jsem naznačil, že jsem to já.
"Pán je ve skupině nestor, jak se domnívám. Aspoň nebudete mít strach. K tomuto pokoji se totiž váže pověst, jee popisuje příběh Angličanky Miss Greenfield, která se v tomto pokoji kdysi ubytovala a porodila zde dítě bez vědomí personálu. Když začalo být personálu podezřelé, že slečna nevychází zjistili, že dveře jsou zabaríkádované. Když je násilím otevřeli aniž si všimli pootevřeného okna, našli v místnosti pouze mrtvé dítě. Angličanka uprchla zpět do Anglie, kde byla později vypátrána. Neví se, zda porodila mrtvé dítě, nebo je zabila. Byla však v Anglii zatčena a ještě než zasedl soud, spáchala sebevraždu."
Napadla mně podobnost s dějem, popisovaným v písni "Malý hošík černovlasý, matičce si stěžoval..."
a přijal jsem nocleh s historkou bez protestů. A šli jsme si prohlédnout pokoje. Nevím jak ostatní, ale ten můj byl doslova "k nakousnutí". Po ruce bylo na co si vzpomenete a nechyběla ani manikůra.
"Jistě vás bude zajímat, že náš hotel navštívili významní hosté" vnucoval svůj výklad portýr, když jsme ukončili prohlídku a vedl nás k nástěnné galerii.


"Toto je třeba siamský král, jehož jméno se nedochovalo".
V mozku mně naplno začal pracovat vyhledavač, který, světe div se, okamžitě našel, že Siam byl do roku 1932 název pro Thajsko, které mnohý z nás již pod tímto novým názvem navštívil.






"Belgický král Leopold II zde byl někdy začátkem minulého století. Za svého kralování si podřídil africké Kongo, jehož podstatné části byl vlastníkem a k nám si přijel odpočinout a vytříbit myšlenky." O šesticiferných účtech se portýr nezmínil.


























"Se svou manželkou Maud u nás pobýval i poslední švédsko-norský král Oscar II i jeho nástupce, první norský král Haakon VII. Samozřejmě jsme zde uvítali i našeho současného krále Jeho veličenstvo Haralda V a bezpočet jiných významných osobností z Evropy i celého světa."
Posadili jsme se v zahradním salonku a portýr pokračoval.
"Hotel má za sebou nejen období slávy, ale i období zcela kritické. Když Němci 9.4.1940 napadli a posléze obsadili Norsko, hotel zabrali, neudržovali jej až posléze spadl. S rekonstrukcí se začalo až v roce 1980 a trvala 12 let. Za tuto dobu byl přiveden do současné podoby". Výklad jsme otipovali na deset EURO a zdálo se, že portýr odchází spokojen.
Prohlédli jsme si ještě dobovou pohlednici, nahradili Expediční trička košilemi a kraťasy za rifle a zasedli v jídelně k večeři.








Číšník v dobovém oblečení přivedl sebou přímo kuchaře a ten zaujal vyčkávací pozici. Jídelní lístek, který držel číšník v ruce připomínal spíše kroniku a kupodivu neputoval do našich rukou.
"Pánové si mohou samozřejmě vybrat, ale možná se zeptáte, co bych vám doporučil" vemlouval se číšník perfektní angličtinou.
"Velmi stylové je objednat si menu, které jsme pro naše hosty připravili při otevření hotelu, tedy 4.září 1894. Nabízíme je dodnes a ujišťuji vás, že budete plně spokojeni."













Z "kroniky" vylovil naučeným pohybem jídelní lístek s dobovou patinou a popisem tohoto jediného menu.
"Pánové si mohou tento artefakt ponechat jako suvenýr a pokud vám menu bude chutnat, doplní jej kuchař svým podpisem"
Zírali jsme nejen na obsluhu, ale i na obsah menu.
Opravdu královské, ovšem ve francouštině, jak by také ne. Polévka a la Montmorency, pstruh na modro, šunka se zeleninou, paštika a la Strasbourg, hovězí filé na šampaňském s olivami, chřestové hlavičky, kuře ve sněhu, kompot, vinné želé s vanilkou, sýr, ovoce a dezert. K pití sherry, pálenky, vína a pivo nikde. Ani minerálky.
"No bude to jízda na neosedlaném koni, zvláště co se ceny týče, ale prubnem to, co říkáte hoši" kostatoval Vojta a s ledovou tváří toto menu objednal.
Ani vám nebudu vyprávět, jak chutnalo. Po gulášovce z pytlíku, kterou jsme měli na snídani to byl skok do kulinářské říše pohádek. Také proto, že oběd jsme jaksi vynechali.





Foto: Christian Nilsen
Oslava byla bujará, přidali se i hosté z okolních pokojů a svěřili nám, že s jejich veterány chtěji dojet až na Nordkapp. Spát jsme šli až k půlnoci a ještě si prohlédli hotel v nočním příšeří. Vypadal skoro stejně, jak na této fotografii z roku 2007. Spalo se nám skvěle už také proto, že jsme nevěděli, jaká suma u našeho jména na hotelovém účtu příbyla.
Foto: Dalen Hotel
Když jsem ráno vyhlédl z pokoje před hotel, viděl jsem, že je tu další veterán. Tentokrát hotelový a připravený ke krátké projížďce po okolí. Tak vypadal hotelový autobus z první poloviny minulého století. Při cestě na snídani, kterou jsme si poručili do haly, nám v recepci mával recepční před očima nabídkou všech možných výletů a radovánek včetně sportovních, které můžeme využít. Odmítli jsme s ujištěním, že si během dopoledne prohlédneme zahradu a blízké okolí hotelu a po obědě zvedneme kotvu. Tvářil se zklamaně i když to na sobě nenechal moc znát.
Do zahrady jsme vkročili zadním vchodem a původní úmysl, že tam poobědváme, jsme vzdali. Stolky jsou příliš daleko a vzdálenost by mohla číšníkovi prohloubit jeho platfuss.
Cestou po zahradě jsme potkali kuchaře, který nesl desetikilového lososa, vyloveného před chvílí v jezeře Bandak. "Hallo. Your lunch" usmíval se. Pokračovali jsme v procházce po zahradě a jste na ni zváni. Slov netřeba.
Foto: Anita Bryn



Foto: Arne Aas
Po obědě jsme se ještě v hale podívali na fotku, jak vypadá hotel v zimě roku 2000. Při placení, ani se neptejte na sumu, jsme zažili překvapení.


Prolistovali jste se mnou knihu s názvem HOTEL DALEN a zúčasnili jste se virtuální nebo chcete - li "jako", oslavy desáté Expedice oksroN. Nám se velmi líbila a považovali jsme za nutné požádat majitele hotelu pana Halvorsena, zda můžeme použít tento námět včetně fotografií v tomto blogu. Odpověděl nám:

Hello Old Boy!

Thank You for your visit with us at Dalen Hotell and MS Henrik Ibsen. It is
fine with us if you use some photos from our book as long as you include
text with each photo that includes the photographers name
and the book.
You can also og to
www.Flickr.com and look for M-S Henrik Ibsen where there
are lots of photos. You can use those photos that are labelled : from MS
Henrik Ibsen.

The restauration of the ship can be found on
www.youtube.com under MS Henrik
Ibsen. Her you will find a number of short videos from the entire rebuilding
process.

Ast last pls og to
www.dalenhotel.no and www.mshenrikibsen.no to lok at more
photos and videos of both the hotel and the ship!

It was god to hear that you enjoyed your trip and we look forward to seeing
you and your friends again!

Best regards,

Thor M. Halvorsen"

A díky tomu můžete použít jeho odkazy a dovědět se daleko více o hotelu Dalen, Telemarském kanálu i lodi Henrik Ibsen, která je rovněž jeho majetkem.
Zavřel jsem knihu a začal uvažovat, jestli pojedeme přímo do Bergenu, nebo se zastavíme v Rjukanu a Vemorku. Nechme se překvapit.

Blogýsek: houby s křenem

22. srpna 2010 v 17:10
Dnes za ranního kuropění kolem deváté hodiny jsem vyjel na houby. Když jsem projížděl přes několik vesnic, které mne dělily od lesa, kury už nepěly ba ani kohout se neozval. Les je to veliký a rozkládá se na celých Chřibech. Chyba lávky byla v tom, že jsem nevěděl, kde přesně mám hledat a namlsaný pravidelnou videomasáží z televize a vlastními zkušenostmi z Norska jsem to vzal na lehkou váhu a zastavil u prvního místa, kde se dalo pořádně zaparkovat. Umožnila mně to oktávka, která zrovna zaklapla kufr a vyjížděla pravděpodobně směrem k domovu. Úlovek jsem nestačil zahlédnout, ale šofér mně pokynul se spokojeným úsměvem na pozdrav. Než jsem se z auta vymotal do lesa, projelo kolem nejméně deset auťáků, dva motocyklisti s ruksakem na zádech, tři cyklisti, kteří měli v ohrádce na zavazadla igelitky nadíté čím asi?
Do lesa jsem vstoupil plný naděje, že jsem do kufru nedal zbytečně tři bedničky od rajčat a pilně se rozhlížel kolkolem. Okraj lesa mně zklamal. Dvě pet láhve, igelitový sáček od svačiny, z kapradí čouhala zrezivělá kostra pračky a také jeden podpapírňák.
"Sviňáci" ulevil jsem si "muchomůrku zelenou na ně"!
Až když byl auťák v nedohlednu začal les vypadat jako les. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého lesního vzduchu a shýbl se k nafialovělé hlavičce mezi listím.
"Asi holubinka. Uvidíme" a sáhl jsem do kapsy pro atlas hub. Chvíli jsem v něm listoval a když jsem našel holubinku s přibližně stejnou barvou klobouku, mžoural jsem na text v polostínu lesa a snažil se dopátrat, je-li jedlá. Holubinky znám už více než šedesát let, vím, že jsou velmi drobivé, ovšem některé jsou výborné chuti, jiné peprné. Nikdy jsem je však nesbíral a tak jsem pro sichra zaklapl atlas a pokračoval v hledání. Cílové druhy, odpovídající mým představám však nikde. Uznal jsem, že v dubovém lese asi neroste hřib smrkový, určitě nenajdu kozáky březové a křemenáče osikové. Tak nejvýš hřib dubový, po kterém se ovšem slehla zem, lépe řečeno zůstaly po něm pouze okrojky té armády sběračů, kteří si přivstali a viděl jsem je při svém příjezdu k lesu odjíždět.
"Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí" zafilozofoval jsem a hodil hůl do žita, pardon, do trávy. Když jsem se pro ni shýbl, oči se mně přece jen rozzářily. Hnízdečko bedly vysoké a plodnice mlaďounké, přímo k nakousnutí. A tak jsem je sezbíral, uložil do košíku a vydal se zpět k autu. Na oběd jsem přijel tak akorát. Vepřová roláda s bramborem a jablkovým kompotem mně vyprovokovala k poznámce k mé ženě: "Ta píše!" Postaral jsem se o nádobí a pohovka mně už volala k pohovění. Vzbudil mně telefon: "Dědo jste doma? Byli jsme na houby a tak vám trochu vezu."
"Jo, jo, jen přijeď" neprotahoval jsem hovor.
Za půl hodiny se ozval nějak divně zvonek. Syn stál ve dveřích, v rukách bednu plnou hub a zvonil zřejmě ramenem.
Panečku to jsem zíral.
"Vezl jsem holky na chatu a než se vybalily, vlezl jsem trochu do lesa. Člověče, samý pravák, křemenáč, kozák , jenom suchohřiby prozatím stávkujou. Holky si nasbírají samy a tak vám to vezu."
Manželka ještě teď třídí úlovky z bedničky na ty k sušení, směs na omáčku a něco předsmaží. Na večeři ale smaženice nebude. Samozřejmě budou řízky z bedel, které jsem našel já.
A jak jste dopadli vy?

Kvašáková sezona

20. srpna 2010 v 8:21
Určitě jste si všimli, že nastala kvašáková sezona. Semínka jsme "nakoupili" už během zimy a začínajícího jara, při volbách zaseli, posléze okurky sklidili a "nastrkali" do poslaneckých lavic. Tam je přebrali a místo do pořádného kameňáku, kde by na ně nebylo vidět, je "naložili" do skleněné dvousetlitrovky.
První ochutnávka toho, co jsme si sami připravili, je rozpačitá. Pro jedny jsou kvašáky příliš slané, pro jiné příliš kyselé, jiní tvrdí, že chybí hořčičné semínko, některé už teď bolí bolí břicho, aniž pořádně ochutnali a jiní si zase libují, že konečně se začne pořádně hospodařit. Vítězní poražení by je nejraději vyhodili hned a nečekali, až dokvasí. Kvašáky se však nehodnotí pouze podle chuti,ale i podle vzhledu. A už se začaly vybarvovat.
Předseda vlády skutečně nasedl do vlaku směrem k zastavení zadluženosti státu a zdá se, že s jednotlivými zastávkami míří k tomuto cíli. Sympatické je jistě to, že s úsporami zamířil i do vlastních řad.
Ministr zahraničí i jako první místopředseda vlády z ustanovených dvou, se vyhřívá na výsluní oblíbeností u občanů a prozatím až na možnost zrušení některých zastupitelských úřadů v zahraničí čeká na časy, kdy se dostane mezi mlýnské kameny, které budou rozemílat možnost budoucích vojenských kontingentů v zahraničí a zatím o tom se zavřenýma očima intenzivně přemýšlí.
Druhý místopředseda a zároveň ministr vnitra dobře ví, že úspory jsou nutné, ale proč si "naběhnout" hned. A tak posunul snížení platů u policie na příští rok /?/. Je ho vidět zejména na obrazovce a jak by také ne, když má za sebou roky v televizi Nova.
Ministr financí, autor bezpodmínečné cesty ze slzavého údolí, hned od počátku nenechal nikoho na pochybách, že z ní neuhne víc než o drobná vybočení. Jedni jej chválí, jiní proklínají. A není to jenom o penězích. Cesta úspor je bezpochyby správná, jde však o to, aby se na nich podíleli všichni podle svého sociálního postavení a příjmů. Rozhodně jej nebudou chválit státní zaměstnanci za to, že přijdou o 10% svých mezd. Ovšem ušetříte něco, když ze svých příjmů nedáte stranou určitou částku a čekáte na to, že uspoří jiní?
Ministra obrany jsem ještě neviděl ve vojenské uniformě, ale líbí se mně, jak otevřel na ministerstvu dveře dokořán a v průvanu se začali motat všichni ti, co si pořídili pozlacená křídla za přivření oka. Bude to také zřejmě dobrý bojovník, když se mu podařilo prozatím vyjmout armádu ze snižování platů a nahradit je odchodem části vojáků a civilních zaměstnanců do civilu.
Ministr průmyslu a obchodu není prozatím moc vidět. O to větší je očekávání, že výsledky jeho rezortu budou navazovat na pozitivní čísla stavu národního hospodářství z poslední doby.
Ministr spravedlnosti se zapsal do povědomí lidí svou minulou prací na ministerstvu, ale zejména stanoviskem k aféře na plzeňské pedagogické fakultě. Dodnes není ovšem vyřešena s konečnou platností a je tu podezření, že postupně "vyšumí" jako to už potkalo mnohé jiné aféry. A to by byla pro něj ostuda už proto, že jeho první návrhy v nové funkci směřují správným směrem.
Ministerstvo práce a sociálních věcí je jakýsi "otesánek", do kterého se strefují ti potřební i ti, kteří sociální dávky zneužívají. Očekává se od něj, že tento stav ukončí a dávky poslouží výhradně těm, kteří to potřebují. Některé návrhy už probleskují z mlhy, která za dlouhou dobu tento rezort obklopuje.
Ministr dopravy, mladý, ambiciozní a se dvěma VV na klopě, což by se mohlo vysvětlit jako dvojnásobné Churchilovo Victory. Do úspor se pustil razantně, zejména ve vztahu k cenám prováděných stavebních prací na dálnicích a železnicích a vystavil se tak protestům ze všech stran. Bude mu sloužit ke cti, pokud se nenechá zviklat a nezatroubí k ústupu.
Ministr zemědělství má plnou hlavu starostí, co udělat se špatnou úrodou letošního roku a jejím dopadem na farmáře a zemědělské podniky. Z minulosti víme, že zemědělské téma se jaksi "nenosí" všeobecně a ve sdělovacích prostředcích už vůbec ne. Totéž platí o životě na vesnicích a tak by se měl ministr snažit o lepší zviditelnění svého úseku. Vždyť přece dnes se dokáže zviditelnit a pořádně z toho vytěžit i každý hochštapler nebo zpěvačka po prvním dítěti a čtvrtém rozvodu.
Zlatý hřeb vlády a nejvíce diskutovaný úsek na veřejnosti, Ministerstvo zdravotnictví. Ministry nespočítáš na prstech obou rukou a je s podivem, že zdravotnictví pracuje k celkové spokojenosti většiny obyvatel. Rozumní lidé a zejména ti, kteří přežili těžké nemoci, kdy náklady na jejich léčení se pohybovaly v milionech, se nezúčastnili boje a zrušení minimálních poplatků a chápou i nově navrhovaná opatření. Vždyť jde o to nejcenější, co mají a dokonce se to nedá ani penězi zaplatit, pouze vylepšit. Ministr je sympatický a odborník na slovo vzatý, tak uvidíme.
Písničku o státních maturitách si pobroukávali ministři školství už dvanáct let. Pro laika na první pohled jasná věc - jedno měřítko pro všechny. Zřejmě i pro ministra, který oznámil, že budou skutečně v nejbližší době zavedeny. A dobrou náladu mu jistě způsobil fakt, že na platy učitelů úspory nesáhnou.
Poslední tři ministři, životního prostředí, kultury a pro místní rozvoj jsou někde uvnitř oné "láhve" a není na ně pořádně vidět. I oni však přemítají, jak o to udělat s navrhovanými úsporami a nekrást. Ochránci žitotního prostředí doufají, že žabomyší války kolem toho, kde silnice ano a kde ne a nejraději vůbec, díky zastavení staveb některých silnic poněkud ustanou a budou se moci znovu nadechnout, ministr kultury bude muset pilně listovat v příručce o lkulturním dění v republice a mistní rozvoj bude asi také hledat brzdy, které by příliš neskřípaly.
Ve sklenici už pomalu vyskakují na hladinu bublinky a bohužel i pěna zvaná myslím křís. Tu je třeba odstranit a myslím, že ještě ne naplno nekonzumovat. Počkejme, až bude kvašení u konce. A jaký mám pocit z první ochutnávky já? Dobrý. Oslovily mne totiž citáty:
"Kdo má méně, než si přeje, měl by vědět, že má víc, než si zasluhuje."
Georg Christoph Lichtenberg
"Pozdní je šetrnost, když je člověk na dně".
Lucius Annaeus Seneca

Dárek z nejmilejších

15. srpna 2010 v 6:49
Včera večer jsem dostal dárek, na který budu dlouho vzpomínat. Volala mně vnučka z Hrádku nad Nisou, že spolu s vnukem a jeho kamarádem hned ráno dorazili do městečka a zažili následky ranní bouřky. A rozpovídala se jak byli přijati, co všechno dělali a jak na ně katastrofické prostředí působí.
Jejich rozhodnutí vydat se na pomoc postiženým předcházela pečlivá příprava. Nápad dostala vnučka, kluci si vzali dovolenou a přidali se. Kontakt s přáteli na Facebooku vynesl 1750 Kč, táta půjčil auto s plnou nádrží, s manželkou jsme rovněž přispěli a tak se nakupovalo. Kontakt s městským úřadem v Hrádku n.Nis. upřesnil, co dovézt, na koho se obrátit po příjezdu, jaká práce je čeká. Ještě večer nakupovali v supermarketu a ráno ve čtyři hodiny vyjeli.
"Ahoj dědo" ozvalo se v telefonu, " tak jsme tady a máme první den za sebou".
No príma" tetelil jsem se radostí, že volá právě ona a dal jsem průchod zvědavosti. "Jak je?"
"Bezva. Přijali nás velice pěkně, ubytovali jsme se v kempu a když jsme řekli, že jedeme pomáhat, nemuseli jsme nic platit a ještě nám paní vedoucí dala dva kopečky zmrzliny. Do práce jsme nastoupili ve sklepě jednoho domu, kde byla skoro úplně tma a vyklízeli všechno možné, včetně nafouknuté kočky. Nářadí jsme si dovezli. A to jsem ti možná neřekla. Když byli včera kluci kupovat lopaty a na otázku prodavače, nač je potřebují řekli, že jedou na výpomoc do postižené oblasti, dal jim deset procent slevu.
Vnuci mají už přes dvacet, přesto však ve mně doutnala obava.
"Co jídlo? Nemáte hlad?"
"To víš, že jsme se napakovali, ale bylo to k ničemu. Starají se tu o nás fantasticky. Pro hasiče, policisty, brigádníky ale i občany je tu vyvařovna , jídlo a pití zdarma. Všichni jsou velmi přátelství a tak táhneme za jeden provaz. Představ si. Před hasičárnu přijel nějaký Němec, rozdělal velký gril a z auta lovil desítky klobás, ugriloval je a kdo šel okolo, mohl si na tácek kápnout hořčice, přidat klobásu a chleba. Všichni poděkovali, někteří i německy, vždyť Německo je vlastně za humny.
Zítra jdeme odklízet tu spoušť kolem řeky a tak dopijeme jedno pivečko a jdeme na kutě. Já už budu končit, tak třeba zas zítra brnknu. Tak ahoj, ahoj a pozdravuj babičku."
A než zavěsila, zmohl jsem se jen na to, aby pozdravovala kluky a dávali na sebe pozor.
"Neboj a budeme tady nejmíň do úterka"
Telefon utichl a chvíli trvalo, než jsem ten hovor převyprávěl manželce. Drželi jsme se chvíli za ruce a možná ukápla i slzička. Potkalo nás štěstí.

Nejsme švorc.

10. srpna 2010 v 6:35
Denně se dívám zvlhlýma očima na obrazovku, měřím v duchu utrpení, které lidé prožívají po následcích povodní na jejich majetku a životě. Kdysi dávno jsem podobné utrpení zažil a vzpomínka na jednu jedinou, krátkou, tříhodinovou povodeň po průtrži mračen mně dodnes způsobuje mrazení v zádech.
Už je tady solidarita. Příspěvky podpůrným organizacím, dárcovské SMS, dobrovolná výpomoc, dary atd. A také zpráva ze včerejška: uzákonit stokorunovou dávku měsíčně z platu každého, kdo platí dávky sociálního zabezpečení. Velmi dobrý nápad, který v budoucnosti může zajistit výraznou pomoc v podobných situacích.
Myslím, že ani my důchodci nejsme až tak švorc, abychom nemohli pravidelně přispívat do takového fondu. Příspěvek by mohl by být dobrovolný, na základě přihlášení a strhávaný přímo z důchodu. Ale jak na to?

Kouzlo časů minulých: jak mně sklaplo

4. srpna 2010 v 7:07 | Old Boy
Starý cukrovar zůstal zevnitř odrabaný, jako již několik let byl, protože se počítalo s jeho likvidací, vevnitř se však děly věci. Hala na skladování obilí byla po žních plná k prasknutí a šlo nyní o to udržet obilí v dobré kvalitě až do jeho vyskladnění. Vrstva byla místy až 150 cm, vlhkost při naskladnění mnohdy kolísala a tak jsem prožil mnohou bezesnou noc v obavě, aby nedošlo k znehodnocení. Několikrát denně jsem obešel více něž desítku zapichovacích teploměrů, trnul, jestli se někde teplota nešplhá ke 20 stupňům, zapsal ji, případně povolal pracovnice, aby ručně přeházely několik tun obilí, pokud teplotně kritické ložisko bylo někde uprostřed haly a nebylo možno se k němu dostat s nakladačem. I první skladovací sezona zůstala bez nějakého "průšvihu."
V zimě jsme připravili jedno poschodí bývalé balírny pro sklad nábytku, které si pronajala rakouská firma Regina a lezly nám oči z důlků, jaký nábytek několikrát do měsíce vozili z Rakouska a rozváželi do vybraných obchodů v Brně a Praze.
I ostatní práce měly dobré tempo a tak z jara se mohla nastěhovat část skladu MTZ a později do rekonstruovaných kanceláří i skladníci, účetní, nákupčí a bývalou ředitelskou kancelář obsadil vedoucí MTZ. Komise, která přebírala rekonstruovaný areál mně vytkla, že mušle na pisoáru jsou příliš vysoko. Nebylo se čemu divit, její předseda byl sice podsaditý, zato jeho výška nevyšplhala přes 165 cm.
Cítil jsem se v pohodě, přestěhoval se do kámrdlíku u skladu a z jara pilně obdělával pole v bývalém zahradnictví cukrovaru. Ozimý salát se vydařil a do výkupu jsem jej dodal kolem 1000 ks, statice tatarika byla rovněž povedená, ale při sušení zplesnivěla a tak výtěžek veškerý žádný. Využil jsem i sklípek, který byl součástí cukrovaru a nikdo se o něj nezajímal. U sklepmistra jsem si zajistil matolíny a vyráběl druhák v množství kolem 200 litrů. Cukr k výrobě nebyl problém, protože jsme museli povinně na jaře jednotit cukrovku, případně pracovat i při odvozu při sklizni a tím pádem jsme měli nárok na cukr za nepatrnou cenu /mám dojem, že to byla jedna koruna za kilo/. Váže se k tomu jedna vzpomínka, pravděpodobně z roku 1972. Bylo to někdy na jaře a v našem domě ten den stavěl zedník nový komín, abychom mohli instalovat etážové topení. Před polednem jsem odjel do sklepa v cukrovaru pro demižon vína, aby bylo čím zapít kačenu, která se už dopékala a když jsem vstoupil do sklepa, najednou jsem uslyšel cinkot jak o sebe narážely "koštýře", které byly pověšeny na stěně. Nedovedl jsem si to vysvětlit, moudřejší jsem byl až po příjezdu domů. To mně zedník informoval, že se právě stavěný komín malinko kýval, ale vydržel. Žeby zemětřesení? Skutečně, večer to hlásili v radiu.
Systém využití cukrovaru se zaběhl a já si lebedil, že budu teď mít trochu pohov, ale chyba lávky. Jednoho dne mne výrobní náměstek povolal do své kanceláře a oznámil , že na hospodářství Tovární Dvůr, které bylo hned naproti starého cukrovaru, dlouhodobě onemocněl mechanizátor a že já jej musím ihned nahradit. Zvedl jsem kotvu a do starého cukrovaru jsem se už nevrátil.

Blogýsek: kozí sezona

3. srpna 2010 v 6:35
Ať čtu jak čtu, Blogy.novinky.cz zaspaly dobu. Na nich se okurková sezona nijak nepodepsala. Domníval jsem se, že většina blogerů buď odpadne, nebo zařadí na stránky své minulé, nejvíce čtené blogy, případně vymyslí nějakou pořadně tučnou kachnu /husa nebo slepice by mohla tvrdě narazit/ nebo popíše krvavou lázeň při likvidaci komárů ve stanu jednoho z jihočeských kempů, ale nic. Oč odpovědněji se chovala naše media! Abych zachránil situaci, tak vás obšťastním několika zprávami tutově pravdivými. Vzhledem k ústřednímu tematu jsem však musel sezonu přejmenovat
Pan Novák se při svých toulkách po Beskydech dostal až na jejich chvost do oblasti kolem Jablůnkova a protože mu upadl knoflik od poklopce, hledal v jedné česko-polské vesničce pomoc. Hned první občan mu posloužil radou, aby se obrátil na krejčího pana Pifka, který bydlí na konci vesnice vlevo od silnice. Pan Novák popojel ke zmíněnému objektu svého zájmu a překvapeně zíral na nápis, pěkně vyvedený na vratech stavení: "Tady mieška krawiec Pifko,kozy jebje naprotifko."Polštiny neznaje a strachujice se možného omylu požádal o radu prodavačku v nedaleké samoobsluze."No tuž krawiec, to je po našem krejčí a naproti němu bydlí jeho bratr, který má obecního kozla. Tuž aby si jich ludé nepletli, má na vratoch Juzek Pifko tú cedulu."
Pan Novák vyšel před prodejnu, dlouze nasál vzduch a konstatoval, že umístění cedule na vratech bylo celkem zbytečné.
To paní Eržika, jak jste mohli vidět ve včerejší reportáži, se rozhodla vstoupit do uměleckého světa prostřednictvím svých dvou pěkně vyvedených oblých částí těla, jejichž lidový název souvisí s předchozím příběhem. Bradavkami maluje obrazy, prozatím v malých rozměrech, zato hýřících všemi barvami. Umí slunečnice, zvoneček v trávě, zataženou oblohu, slunce úplně v úplňku, siluetu vraníka i pero neznámého básníka. Pokusila se i o "Večeři v trávě", přehnala to však s trávnímkem a zelená nejde pořádně umýt. Inu komu se nelení, tomu se zelení. O tato umělecká díla je velký zájem a očekává se, že po dvou letech dosáhne věhlas paní Eržiky takového stupně, že bude muset napsat memoáry.


Nejvíc jsem si ovšem v této sezoně pochutnal na norském kozím sýru. Fainšmekři určitě zbystří pozornost, jiní po přečtení zejména první části tohoto blogu začnou po mně házet vším, co jim příjde opod ruku nebo do pera.
Tato krabička je poslední která mně zbyla a i tak se s vámi o ni rád podělím. Otevírání nic neobvyklého. Sundáme víčko a najdeme ouško na odtržení folie. Když popotáhneme a folii zcela odstraníme objeví se před námi krásně bílá trojúhelníková plocha, jako by pokrytá čerstvě napadadaným sněhem. Žádná závěj, žádné orientační body a tak s mazáním na začneme z jednoho rohu.
Zasněžená pláň se přestěhuje na čtyři krajíce čerstvého, vonícího chleba a pokud chceme navodit dojem začínajícího jara, posypeme ji nasekanou, sytě zelenou pažitkou. Zavřeme oči a prvně se zakousneme. Lahoda. Kapka vína rozhodně nezaškodí a utrousíte-li do skleničky těch kapek několikrát po sobě, začne vám být jasné, že kozí sezona má opravdu něco do sebe.