Expedice oksroN: vraní skála

30. července 2010 v 8:21 | Old Boy
No jo, zase krásný den a před námi dobrých čtyři sta kilometrů do Bergenu. Zaplaceno máme, snídaně byla bez kritiky, chata uklizená a tak co brání tomu, abychom vyjeli? No přece odevzdat klíč. Je půl deváté a v kempu jakoby byla půlnoc. Když jdeme odevzdat klíč, ani pes neštěká. Ještě že jsme si všimli schránky na brance s fotografií tohoto předmětu. Klíč končí ve schránce, Při nástupu do auta Jura naléhá, abychom si zkontrolovali, zdali máme vedle sebe souseda a Vojta naviguje výjezd u závory do kempu a vyjíždíme na silnici číslo 36. Při obvyklé šedesátce cesta plyne jako voda v řece a podle našich zvyklostí se spíše loudá. Vojta vytahuje z rukávu bonmot: "Parkinsonovy zákony nenapsal Parkinson, ale osoba jeho jména". Dobrý, ne?
Jedeme zemědělskou krajinou, což je určitá rarita, protože v Norsku až tolik orné půdy není, oblilí má modrou barvu,na loukách se bělají bílé válce senáže z letošní sklizně.
"To je přece Ulefoss, kde jsme včera proplouvali po kanále" překvapeně vykřikuje Petr a šéf blahosklonně pokyvuje hlavou, protože si cestu kontroloval před chvílí podle mapy.
"Tak natankujeme, ne?"
Nafta teče do nádrže jako divá a na počítadle se honí čísla. Jen to jedno, kde je vyznačena cena za jeden litr 12,32 Nok se ani nehne. Pár metrů bokem je stojan a na něm cena 8 NOK za litr. Láká i když víme, že z tohoto stojanu smí čerpat pouze farmáři, kteří mají naftu o třetinu levnější. Jednou jsme ji omylem natankovali, zaplatili sníženou cenu a nic se nedělo. S hrůzou jsme čekali, co to udělá s motorem v domění, že se jedná o nějaký olej nebo co a až přítel Honza nám vysvětlil systém cen.
Jedeme podél fjordu a na jeho stráních se střídají jabloňové a třešňové sady. Třešně nejsou vidět, protože si libují pod sítěmi a ptáci létají bezradně kolem, takže už asi dozrávají. Jahodové plantáže jsou ještě v květu, asi pozdnější odrůda. A co bych nečekal, bubnová závlaha v činnosti. Asi je sucho.
Některé názvy měst a obcí jsou pro nás velmi neobvyklé. Třeba teď projíždíme městečkem Bø. Končí zemědělská krajina a vjíždíme do hor a do Tokke kommune - okresu. Z ničeho nic se objeví u silnice "chuchvalec", upozornění na zajímavé místo a šéf nadskočí na sedadle jako by měl pod zadkem péro.
"Tady jsme byli se Zdeňkem před třemi lety, tam je Vraní skála. To musíte vidět!" rozpoměl se na mimořádnou návštěvu Norska a výlet do těchto míst.
A tak jsme odbočili ze stotřicetčtverky vlevo na úzkou asfáltku a za deset minut jsme byli na místě.
Skála se vypíná 350 m nad údolím řeky Tokkeåi, která jak sami vidíte momentálně vypadá jako "čůrek", protože je letos mimořádně málo vody a řeka je skoro vyschlá.
To konec konců dokumentuje i tento snímek a zároveň nám dává možnost podívat se na silnici, která ohraničuje zelený obdélník louky, po které jsme jeli, když jsme jako pokračování cesty zvolili nic zlého netuše směr, z kterého jsme přijeli. Připravili jsme se o spoustu času a najeli nejméně 30 km navíc než jsme se vrátili na stotřicet čtverku. Takže rada pro vás, kteří využijete možnosti poznat tuto zajímavost. Pokud na ni pojedete stejně jako my, po prohlídce nepokračujte stejným směrem, ale otočte to a vraťte se zpět na odbočku ze stotřicet čtverky.
No a proč tolik zájmu o tuto skálu? Spadá skoro kolmo do údolí a vzhledem k její výšce a zaoblení vytváří jakousí část komína, kterým proudí vzduch ze spodu nahoru a jeho proud je tak silný, že když vhodíte ze skály list papíru, vrátí se vám jako bumerang. Slyšeli jsme, že turisté to zkoušejí z bankovkami, jeden dokonce použil stodolarovku a údajně se mu vrátila. A tak jsem to potajmu, aby si ostatní nemysleli, že ze sebe dělám granda, také zkusil a to s padesátikorunou. A skutečně se vrátila.
Kdo je zvídavý a má dostatek představivosti, najde do skály vrytou tvář muže, podle mne podobnou Vincentu van Goghovi.
Pro srovnání jsem vám posloužil i portrétem slavného malíře.
A dnes vám už neposkytnu nic dalšího, ovšem když jsem zavíral mapu oblasti, připomělo mně to, že jsme se v tomto okamžiku nacházelí možná pouhých sto kilometrů od městečka Rjukan a jednoho z míst, které rozhodovalo o výsledku druhé světové války. Možná tam odskočíme i když pouze ve vzpomínkách. Byli jsme tam už několikrát, ale vyprávění něm se jaksi nekonalo.

Doporučuji /Z Kroměříže k Barentsovu moři 2005/:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jan+Rich Jan+Rich | E-mail | 31. července 2010 v 2:02 | Reagovat

Pane Kašíku,jak jste si všiml,nikoho to zatím nezajímá.Já se do těch míst z finančních důvodů těžko někdy dostanu.Proto bych přivítal více fotomateriálu s komentářem.Pak bych měl pocit,jako bych tam byl.Tak trochu utrousněte a dovolte nedomrlým týt z Vašeho bohatství či majetku.Nechci se opakovat.Váš Rich.

2 old+boy old+boy | E-mail | 31. července 2010 v 6:13 | Reagovat

1/ Jan+Rich

Je to poněkud jinak, než se domníváte. Samozřejmě se snažím psát podle představ mých čtenářů, kteří mně kontaktuji i mimo stránky blogů, převážně e-mailem. Z toho vím, že řada z nich pažaduje i informace zcela konkrétní, které se dají použít při raalisaci jejich cesty do Norska. Nevšiml jsem se, že by to "prozatím nikoho nezajímalo" jak píšete. Schvalně jsem se podíval na sledovanost, která  je u tohoto konkrétního blogu za 24 hodin 87, předchozí dva blogy na téma Expedice oksroN - 133, 301. Odhaduji, že průměrná návštěvnost se točí kolem 800 a z toho mám radost, protože cestopisné blogy jsou specifické svým obsahem a posláním a myslím, že to potvrdí i kolegové, kteří zpracovávají podobná temata. Fotomateriálem nešetřím. Předminulý blog o Telemarkském kanálu obsahuje 43 fotografií a to není málo.

Moje bohatství a majetek je právě ve vzpomínkách a zážitcích z cestování a skutečnosti, že o ně mají zájem i jiní. Jinak tvrdím, a mám to ověřeno, že na takovou cestu, která stojí cca 18000Kč  si může ušetřit každý zdravý důchodce.

3 Zdenka Zdenka | 31. července 2010 v 11:18 | Reagovat

Ještě že mám za barákem kopec a dostanu se tam za chvilku a zadarmo :-)

No ale hele, ty snímky mi připadají podobné těm, které přivezly dcery z Krkonoš. Srdce mi to, jak se pásly na borůvkách, šly na Sněžku, kolem vodopádů,... otevíralo.

4 Zdeňka-Anna Zdeňka-Anna | 2. srpna 2010 v 20:31 | Reagovat

Pane Kašíku, pro případ, že bych cestovala do Norska - ta padesátikoruna /případně bankovky jiné měny/ se vrací jen k majiteli?

Norsko pro mne znamenalo a znamená především Kristinu Vavřincovou. Je obzvlášť milé narazit na vašich blozích někdy i na její stopy.

5 old+boy old+boy | E-mail | 3. srpna 2010 v 5:31 | Reagovat

5/ Zdeňka-Anna

Bankovky se obyčejně nevracejí ke svému majiteli, jestliže je už někdy "pustil z ruky." Tento případ je vyjímkou i když bankovku je nutno "honit".

Spisovatelka Sigrid Undsetová a její Kristina Vavřincová /Nobelova cena za literaturu 1928/ se vám asi dostala "pod kůži", když dokážete najít "její stopy" v mém vyprávění. Přiznám se, že dílo této významné norské spisovatelky znám pouze  encyklopedicky a je mně blízké svým pohledem na  rodinu a postavení ženy v ní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama