Červenec 2010

Expedice oksroN: vraní skála

30. července 2010 v 8:21 | Old Boy
No jo, zase krásný den a před námi dobrých čtyři sta kilometrů do Bergenu. Zaplaceno máme, snídaně byla bez kritiky, chata uklizená a tak co brání tomu, abychom vyjeli? No přece odevzdat klíč. Je půl deváté a v kempu jakoby byla půlnoc. Když jdeme odevzdat klíč, ani pes neštěká. Ještě že jsme si všimli schránky na brance s fotografií tohoto předmětu. Klíč končí ve schránce, Při nástupu do auta Jura naléhá, abychom si zkontrolovali, zdali máme vedle sebe souseda a Vojta naviguje výjezd u závory do kempu a vyjíždíme na silnici číslo 36. Při obvyklé šedesátce cesta plyne jako voda v řece a podle našich zvyklostí se spíše loudá. Vojta vytahuje z rukávu bonmot: "Parkinsonovy zákony nenapsal Parkinson, ale osoba jeho jména". Dobrý, ne?
Jedeme zemědělskou krajinou, což je určitá rarita, protože v Norsku až tolik orné půdy není, oblilí má modrou barvu,na loukách se bělají bílé válce senáže z letošní sklizně.
"To je přece Ulefoss, kde jsme včera proplouvali po kanále" překvapeně vykřikuje Petr a šéf blahosklonně pokyvuje hlavou, protože si cestu kontroloval před chvílí podle mapy.
"Tak natankujeme, ne?"
Nafta teče do nádrže jako divá a na počítadle se honí čísla. Jen to jedno, kde je vyznačena cena za jeden litr 12,32 Nok se ani nehne. Pár metrů bokem je stojan a na něm cena 8 NOK za litr. Láká i když víme, že z tohoto stojanu smí čerpat pouze farmáři, kteří mají naftu o třetinu levnější. Jednou jsme ji omylem natankovali, zaplatili sníženou cenu a nic se nedělo. S hrůzou jsme čekali, co to udělá s motorem v domění, že se jedná o nějaký olej nebo co a až přítel Honza nám vysvětlil systém cen.
Jedeme podél fjordu a na jeho stráních se střídají jabloňové a třešňové sady. Třešně nejsou vidět, protože si libují pod sítěmi a ptáci létají bezradně kolem, takže už asi dozrávají. Jahodové plantáže jsou ještě v květu, asi pozdnější odrůda. A co bych nečekal, bubnová závlaha v činnosti. Asi je sucho.
Některé názvy měst a obcí jsou pro nás velmi neobvyklé. Třeba teď projíždíme městečkem Bø. Končí zemědělská krajina a vjíždíme do hor a do Tokke kommune - okresu. Z ničeho nic se objeví u silnice "chuchvalec", upozornění na zajímavé místo a šéf nadskočí na sedadle jako by měl pod zadkem péro.
"Tady jsme byli se Zdeňkem před třemi lety, tam je Vraní skála. To musíte vidět!" rozpoměl se na mimořádnou návštěvu Norska a výlet do těchto míst.
A tak jsme odbočili ze stotřicetčtverky vlevo na úzkou asfáltku a za deset minut jsme byli na místě.
Skála se vypíná 350 m nad údolím řeky Tokkeåi, která jak sami vidíte momentálně vypadá jako "čůrek", protože je letos mimořádně málo vody a řeka je skoro vyschlá.
To konec konců dokumentuje i tento snímek a zároveň nám dává možnost podívat se na silnici, která ohraničuje zelený obdélník louky, po které jsme jeli, když jsme jako pokračování cesty zvolili nic zlého netuše směr, z kterého jsme přijeli. Připravili jsme se o spoustu času a najeli nejméně 30 km navíc než jsme se vrátili na stotřicet čtverku. Takže rada pro vás, kteří využijete možnosti poznat tuto zajímavost. Pokud na ni pojedete stejně jako my, po prohlídce nepokračujte stejným směrem, ale otočte to a vraťte se zpět na odbočku ze stotřicet čtverky.
No a proč tolik zájmu o tuto skálu? Spadá skoro kolmo do údolí a vzhledem k její výšce a zaoblení vytváří jakousí část komína, kterým proudí vzduch ze spodu nahoru a jeho proud je tak silný, že když vhodíte ze skály list papíru, vrátí se vám jako bumerang. Slyšeli jsme, že turisté to zkoušejí z bankovkami, jeden dokonce použil stodolarovku a údajně se mu vrátila. A tak jsem to potajmu, aby si ostatní nemysleli, že ze sebe dělám granda, také zkusil a to s padesátikorunou. A skutečně se vrátila.
Kdo je zvídavý a má dostatek představivosti, najde do skály vrytou tvář muže, podle mne podobnou Vincentu van Goghovi.
Pro srovnání jsem vám posloužil i portrétem slavného malíře.
A dnes vám už neposkytnu nic dalšího, ovšem když jsem zavíral mapu oblasti, připomělo mně to, že jsme se v tomto okamžiku nacházelí možná pouhých sto kilometrů od městečka Rjukan a jednoho z míst, které rozhodovalo o výsledku druhé světové války. Možná tam odskočíme i když pouze ve vzpomínkách. Byli jsme tam už několikrát, ale vyprávění něm se jaksi nekonalo.

Doporučuji /Z Kroměříže k Barentsovu moři 2005/:


Blogýsek.: haraburdí

29. července 2010 v 6:44

Půdu nemáme. To je jediné štěstí. Jinak by dědictví po nás kromě movitých věcí obsahovalo i
několik traktorových vleček haraburdí nebo chcete-li po valašsky, zgarbů. Pod schodištěm z kuchyně do suterénu vznikl malý prostor, do které ho jsme si zvykli odkládat nepotřebné věci, které by se však mohly někdy hodit. Začalo to už při ukončení stavby před třiceti lety a dodnes tu tedy najdete několik zbylých obkladaček a kabřinců, našlo by se i pár tabulek okrasného skla do dveří, které jsme vyměnili již před šesti lety. Včera jsem otevřel dveře v prostoru pod schodištěm abych našel rezervní nohu k zahradnímu stolu, kterou jsem tam určitě schoval, ale po půhodině nic. Byl jsem omotán pavučinami a jeden pavouk prchal do úkrytu po pěšince mezi mými vlasy. Když jsem se osprchoval došlo mně, že bych s tím měl něco dělat. Vzal jsem fotoaparát a tak vám mohu předložit tu změť možná někdy potřebných věcí. Ne že bych je chtěl vyházet, spíše se těším na to, že jste v podobné situaci.
Podívejte se se mnou na ty poklady. Úplně vlevo před zbytky s plovoucí podlahy /2004/ stojí nejstarší kus. Je to skládací malířský stojan, vyrobený v roce 1974 stolařem v místě mého tehdejšího bydliště. Věnoval jsem jej synovi k Ježíšku pod stromeček a když jej vybalil, hned se ptal, od koho to má.
"No přece od Ježíška" ctil jsem tradici.
"No a co mám od vás?" bleskově opáčil. Chytré dítě. Měl sklony k malování, což mu vydrželo do té doby, než namaloval na štít sousedova domu monument, na který zval za vstupné 20 haléřů své spolužáky. Hned vedle vidíte masivní stojan pod stromeček a zmíněný dárek ležel hned vedle něj. Shodou okolností jsou zhruba stejného stáří.
Ten velký hrnec a za ním hrnec na sádlo rovněž hodně pamatují. Dostal jsem je darem od jedné vdovy, které se po smrti manžela už nevyplatilo zabíjet v zimě prase a doufala, že já budu pokračovat v tradici. Skutečně se tak stalo, ale když děti vyletěly z hnízda, hrnce osiřely, ale co víte, třeba si ještě někdy zabíjačku dopřejeme. Je to fantazie a když se ještě sejde hodně přátel....
Pozinkovanou křidlici jste jistě poznali. No ano, má uprostřed díru na teploměr a sloužila ke stelirizaci zavařovaného ovoce a zeleniny. Před patnácti lety začal hrnec téct, sadil jsem do něj stylově muškáty a za tři roky se rozpadl úplně. A tak křidlice není k ničemu. Manželka tenkrát koupila nový hrnec, tvrdila, že letos už zavařuje naposledy a příští rok se sháněla hned v jarním rozpuku po nových víčkách, levném cukru, znojemském octu, cukerínu a různých prášků na trvanlivost a želírování.
Ty dřevěné žebříky jen tak poházené, to je torzo okrasných "obalů" na truhlíky, ve kterých jsou nasazeny popinavé muškáty nebo jiné balkonovky. Pracně jsem je připravil s určením do atria, ale zůstaly po nich na stěnách pouze díry s hmoždinkami. Manželka mne vystrnadila i s truhlíky před dům.
Moment.
Odskočil jsem vyfotit letošní "úrodu. Myslím, že se jim daří. Dobře udělala.
Zcela nový je obal od televizoru, který jsem uschoval proto, že co kdyby došlo k poruše a já jej musel poslat k reklamaci. Špatně jsem četl záruční list. Tam se praví, že reklamace a opravy provádí firma přímo u zákazníka. A tak obal schovávám zbytečně. Hádejte, kdy se odhodlám jej zlikvidovat.
Spoustu věcí nevidíte.
Zahradní hadice, která praskla zhruba v polovině své délky bude asi už zteřelá, vázání na lyže z roku raz, dva, tři
je rezavé jako liška, desetilitrový demižon má naprasklé hrdlo, nástěnná mřížka na sušené květiny má oprýskaný lak, šitíčko s hříbečkem na štupování ponožek už asi také nenajde další uúplatnění, houpací kůň je celý ze dřeva, neřehtá a nebliká očima a tak by se případným pravnukům asi nelíbil. A tak bych mohl pokračovat.
Možná máte stejný problém jako já i kdysi Jan Neruda se slamníkem, když se ptal: "Kam s ním?" Což o to. Dnes je k dispozici sběrný dvůr, ale dokážete se přinutit k tomu, abyste se zbavili majetku, který možná budete ještě někdy potřebovat?

Už jste četli?


Kouzlo časů minulých: záblesk naděje

28. července 2010 v 6:01 | Old Boy
Když už jsem nedoufal, že mně někdo dá nějaké instrukce, co mám vlastně dělat a uběhl skoro měsíc od mého nástupu do starého cukrovaru, objevil se jednoho dne náměstek ředitele statku a položil na stůl písemnou náplň práce, představu o rekonstrukci cukrovaru a také sdělení, že vzhledem ke změně pracovní náplně moje mzda nemůže trvale překračovat měsíční částku 2000 Kč.
Rekonstrukce cukrovaru měla samozřejmě směřovat k využití prostor pro potřeby státního statku případně k pronájmu některých rekonstruovaných částí. Velkou halu, bývalý sklad cukru, bylo třeba předělat na sklad obilí, výrobní halu zbavit zbytku strojů a čtyři podlaží uklidit a připravit k pronájmu, bývalé sklady materiálu připravit pro využití na sklad MTZ a kanceláře ve správní budově renovovat a vybavit pro další využití. Dalším úkolem bylo rozprodat obě skládky uhlí, nepotřebné dřevo z rekonstrukce a zbytky cukru. K tomu všemu jsem dostal tři pracovnice s tím, že hala na obilí musí být připravena do žní. A tak jsme přiložili ruku k dílu.
Bylo mně jasné, že se neobejdu bez chlapské práce a tak jsem si vymohl, že nájem, který platila likvidační četa polské stavební firmy, bude splácet formou práce při rekonstrukcích. Nový cukrovar měl již svou první sezonu úspěšně za sebou a s polským inženýrem, který likvidační skupinu vedl, jsme si padli do oka. Udělal pro mne první, poslední a jeho dělníci s vysokou pracovní morálkou měli lví podíl na rychle pokračující rekonstrukci skladu pro obilí.
Není bez zajímavosti, že všechny bývalé výrobní a skladovací prostory doslova "lepily" cukrem, nejvíce "varna" a pak sklad. Po krátké době jsme cukr doslova nenáviděli, protože byl všude, na podlaze, na stěnách, na dveřích, oknech, stropy nevyjímaje. A tak jsme se pustili do hlavní haly. Byla stupňovitě rozdělena na dvě části. V té první, kde podlaha byla betonová, skladovali zřejmě kostkový cukr, ta druhá měla podlahu dřevěnou a už po odstranění prvního prkna bylo
jasné, že tu byl skladován cukr krystalový. Podlaha byla položena na dřevěné trámy nasáklé cukrem a staré možná padesát let. Škvírami mezi prkny se pod ni dostával cukr. Když jsme odkryli pouze část podlahy byli jsme ohromeni množstvím cukru, který se objevil. Byl místy pěkně bílý, jinde nažloutlý a posetý potkaními bobky, zkrátka k ničemu. Vyváželi jsme jej na skládku a odsud postupně mizel ve včelínech okolních včelařů. Trámy a prkna jsme rozprodali na palivo, mnozí kupující z nich mají dodnes postaveny kůlny a jeden dokonce chatu na Vranově. Halu jsme skutečně stihli připravit do žní.
Protože bylo zimní období šlo uhlí ze skládek čile na odbyt. Fůra byla za babku, výhřevnost vynikající, jen bylo třeba dát pozor při skladování, protože bylo velmi náchylné na samovznícení. Sám jsem si to vyzkoušel, když jsem do bytu nainstaloval jak se tenkrát říkalo, etážové topení.
A pak jsme absolvovali první žně, hala se naplnila desítkami tun pšenice a sladovnického ječmene, hala k pronájmu byla skoro k nastěhování a železniční vlečka začala být využívána ČSD k odstavování vagonů před opravou. Práce především občasné výrazné pomoci polských dělníků, šly kupředu rychlým tempem. A tak jsem se bláhově domníval, že náši malou skupinku pracovníků vedení statku pochválí a ženám, které při úklidu vydatně a těžce pracovaly dají nějakou
mimořádnou odměnu. Mýlil jsem se.

Blogýsek: dobrá rada nad zlato

26. července 2010 v 9:21
Polovině prázdnin dýcháte na záda a ještě stále jste se nedohodli s manželkou a dcerou kdy a kde vyrazit na dovolenou. Obvykle dohoda vázne na tom, kam jet a co tam dělat. Už v této větě je skryt rarášek, který dohodu předem katapultuje.
"Jak to co tam dělat? Chceme přece jet na dovolenou a odpočinout si, ne?"
Dcera manželce určitě přitakává.
"To ano" ze zvyku souhlasíte a zmůžete se na mírný odpor,"ale ležet jen tak u rybníka nebo na pláži to promiň, pro mne není aktivní dovolená."
"To bys chtěl být najednou aktivní, doma nehneš prstem a jen lítáš po těch svých koníčcích, které bys ještě dokonce tahal ssebou na dovolenou."
Už je vám jasné, jakým směrem by se dál debata vyvíjela.
"Tahal, netahal. Vybereme nějaké atraktivní místo, kde si s Amálkou můžete poležet, vzájemně si namazat záda, deset metrů od vás bude zmrzlina, grilované ryby a vychlazené nápoje a z vody poleze jeden hezčí mužský než druhý. A musíme také objednat čtrnáct dní slunečna."
Ozve se Amálka.
"Tatíííí, zapomněl jsi na diskošku."
"A nechtěla bys tam proboha přímo technopárty?" přiléváte pod sílící plamínek oleje.
Manželka řeč rázem utne.
"S tebou není rozumná domluva: To jsem si mohla myslet, že tomu úbohému dítěti neuděláš nic k vůli. To jsi celý ty."
"Jak neudělám k vůli. Vždyť ještě nikam nejedeme a probíráme to jen tak."
"Tak nebo jinak, nikam nepojedeme. To by se ti líbilo dotáhnout nás někam k vodě, zanechat nás osudu a být bez starosti. Nic neříkej, dobře si vzpomínám, jak to bylo vloni na Lesbosu. Nejenom že jsi vybral ostrov tak podivného jména, nejenom že ubytování bylo od vody skoro dvěstě metrů, ale zatím co nám chuděrkám chyběl někdo, s kým bychom si česky promluvily, ty jsi za těch deset dní nachodil osmdesát kilometrů, nasbíral igelitový pytlík škeblí, postrašil nás krabem poustevníkem, vypráskal kolem tisíce fotek o délce natočených sekvencí na videokameře raději ani nemluvím. To zas budeš celou zimu sedět u počítače a sakrovat, že ti ten Pinokl nejde..."
Ohradíte se.
"Pinacle, střihový program, Maruško, Pinacle."
"...a kdo to má pořád poslouchat. Jak kdybys neměl nic jiného na práci. A když to dáš dohromady ještě čekáš, že zasedneme k televizoru a budeme obdivně pokyvovat hlavou, jakého že to máme režiséra, kameramana, stříhače a kdoví koho ještě. Říkám, nikam letos nepojedeme, aspoň ušetříme na novou myčku, ta v kuchyni má za sebou už tři roky a nemá automatické dávkování prášku. Kdo se s tím má furt dělat."
A jste v koncích.
Nezoufejte, porádím vám fígl mého kamaráda, stejně postiženého jako vy, jakousi dobrou radu nad zlato.
Petr, kterému se zrovna honila hlavou před deseti dny v rodině proběhlá podobná debata, cestou z práce zastavil před bufetem, kde dělali po španělském vzoru vynikající tapas a ve vedlejším výkladu cestovky jej praštila cedule s nápisem: AKCE! Deset dní slunečných koupelí pro slečny a paní na jadranském pobřeží. SUPER LAST MINUTE! Pouhých 9 560Kč včetně všech poplatků. Jedno dítě do 15 let letenka zdarma. Čtěte leták! AKCE!
Nápad přišel tak rychle, jako letní bouře. U dveří ve stojanu vybral jeden z letáků, opatrně uložil do boční kapsy, v poklidu snědl tři tapas a pokračoval domů.
Samozřejmě. Doma ani noha, což se mu náramně hodilo tak jako skutečnost, že schránka na poštu byla nacpaná letáky. Sáhl do boční kapsy, vložil mezi ně ten od cestovky a spokojeně odpochodoval k ledničce, otevřel vychlazené pivo a zalistoval v novinách. Po deseti minutách mu vypadly z ruky. Holt padesátka za dveřmi.
"Ahoj! Už seš doma?" vzbudila jej manželka. V pravé ruce nákup, v levé hrst letáků.
Prozatím všechno klape.
"Trochu si odmachnu a proberu ty letáky" a usedla za stůl.
Po chvíli se vrátila i dcera Amálka.
"Čau, tak jsem to zvládla. Učitel perlil, že jenom tak tak. Kretén."
"No vidíš, když se chce, všechno jde. A koukni jaká by tě mohla potkat odměna." přistrčila manželka Amálce před oči slevový leták od cestovky. "Táta by byl spokojenej, že si neotlačí břicho a tudíž kdyby zůstal doma zbylo by při té láci i na tu myčku. Co ty na to?"
"Tak jo, ale co jsou to tu za bláboly o dětech do 15 let. Volové."
Petr ani nehlesl. Past sklapla.
Za týden odjížděl z letiště s pocitem dobře vykonané habaďůry a v uších mu ještě zněl výčet prací, které má vykonat, než se žena s dcerou vrátí ze Zadaru.
"A mám argument jako bejk. Na podzim navrhnu Madeiru a když nebude souhlas, tak vyjedu sám, jako ony. Pláží je prý tam minimum a že je to tam před dvěma lety spláchlo? To už určitě zahladil čas a snaha přilákat znova turisty. A natočím film. Bude se jmenovat "Madeirou křížem krážem". Stavil se opět na pár tapas a večer dal dohromady pár kluků. Probrali dvoudenní výšlap do Tater.

Už jste četli?


Expedice oksroN: Telemarkský kanál

25. července 2010 v 8:06

Už v šest ráno se události začaly kupit jedna za druhou. Těžce jsem se ve změti zavazadel probojovával ke speciální škvarkové pomazánce, zhotovené pro příležitost nasycení Expedice manželkou šéfa a její přítelkyní. Ochutnal jsem. Mňam. Chleba byl po ruce, kuchyň v chatě vybavená vším potřebným a tak o půl sedmé již na stole voněla káva, já byl po snídani a ostatní postupně lezli z "pelechu" a odporoučeli se těch sto metrů do kopce po louce k toaletám a hygienickému vybavení. Nastalo časové okno, které jsem využil k ještě jednomu prostudování dnešního výletu na Telemarkský kanál. Projděme to spolu.
Mapka je dosti názorná, i když konec kanálu, město Dalen, chybí.
Pro celkovou orientaci ještě jedna mapka navíc. Proč tolik zdůrazňování kraje Telemark? To proto, že je to kraj doslova "nacpaný" přírodními krásami a zajímavostmi.
Jízdní řád je jasný. Ze Skien vyplouvají dvě lodi ve stejný čas - 8:20. Máme možnost si vybrat, zda chceme projet celý kanál, nebo jeho část.
A co ceny? Mastné a tak nepojedeme celou trasu a vystoupíme v Lunde. I tak nám to udělá pořádnou díru do kapes, 400 NOK za osobu je v současnosti cca 1400 Kč. V Lunde budeme ve 13:15 a nazpět do Skien jede autobus, tak prima. Reference o kanále přetékají chvalozpěvy a jeho historii, která je velmi zajímavá. Byl doslova vysekán ve skále v horách před více než sto lety a dokončen v roce 1892. Byl postaven proto, aby spojil východní a západní část Norska a Telemarku. Stal se opravdu využívanou dopravní cestou pro lidi, zvířata, zboží a dřevo. V Evropě dostal kanál název "osmý div světa". Další zajímavosti si povíme až při cestě.
Za půl hodiny si už vykračujeme k přístavišti plni očekávání, jaká že to kocábka nás přivítá. V přístavu kotvily skutečně dvě lodi, z nichž jedna byla opuštěná a kolem té druhé se motala skupina lidí.
"To že je určitě naše výletní loď?" nechtěli jsme věřit svým očím. No posuďte sami.
Na první pohled vypadala jako luxusní autobus a voněla novotou. Na přídi měla název, poklonu neslavnějšímu norskému dramatikovi, HENRIK IBSEN. Později jsme se dověděli, že byla postavena v roce 1907 v Göteborgu, jmenovala se původně Styrsö a brázdila moře kolem švédských souostroví. V roce 1993 ji Norové koupili, umístili na Telemarkský kanál a přejmenovali na nynější jméno.
Zde je důkaz, že je to skutečně tak. Na zvonu je nápis Styrsö 1907. Použijte lupu.
V tomto roce byla kompletně rekonstruována a řeknu vám, že pokud by taková rekonstrukce byla možná i co se týká mého těla, neváhal bych ani chvíli. Už zvenčí je loď nádherná a když vkročíte dovnitř, nestačíte se divit.
"Hai" pozdravili jsme jak je v Norsku zvykem, ale prozatím ani živáčka.
Ani v restauraci není problém s místem. Všechno se leskne novotou jako psovi srst. Pohodlíčko tu určitě bude, ovšem jídlo máme v ruksaku. Kde všichni zmizeli?
No přece v baru. S očima na stopkách sledujeme z paluby, co se bude dít a bar nás neláká. Nejenom z tohoto důvodu.
Přichází majitel lodi /je to ten druhý zleva/, přátelsky se s námi vítá a sděluje, že loď v této sezoně vyplouvá teprve podruhé a potvrzuje její celkovou rekonstrukci a to se musí zapít. Servírka v pozadí už cosi kutí a zní to cinkotem skleniček.
No né! Pravé šampaňské a ještě od sličné Norky. A tak jsem vám ji vyfotil zblízka, abyste si také přišli na své a dovedli odhadnout, jak se norská děvčata mají k světu a jak vypadají.
Tak jsme to zapili a to už jsme vyplouvali z přístavu a točili jsme hlavou doprava, doleva jako při tenise a já navíc fotografoval a natáčel.
Po pár minutách jsme opustili město a vpluli na kanál.

Loď nijak nespěchá. Z prospektů se dovídáme, že druhá loď, kterou jsme v přístavu viděli je nazývána "Královna Telemarkského kanálu" a jmenuje se Viktoria.
Byla postavena už v roce 1882, spolehlivě dopravuje dnes už pouze lidi, kterých může ubytovat až 180.
Modrá obloha se zrcadlí na klidné vodě kanálu a slibuje pěkné počasí do dalších dní naší cesty.
Mezi kanál a skaliska se natěsnalo fotbalové hřiště s perfektním trávníkem a před ním zmenšeniny našich dvou lodí, Henrika Ibsena a Viktorie v původním stavu.
Po obou stranách kanálu se chlubí svou čistotou a pestrostí obytná i rekreační stavení a možná jste si už všimli za ta tři léta pravidelných návštěv Norska prostřednictvím mého vyprávění, že obvykle před každým soukromým domem stojí stožár a na něm norská vlajka. Norové jsou pyšní na svůj národ.
První zdymadlo, nebo chcete-li plavební komora, je před námi. Takových je na kanále celkem 18 a překonávají výšku 72 metrů. Ani se nechce věřit, že ta naše loď se do zdymadla vejde.
Dva pracovníci na přídi lodi se činí. Když loď vpluje do zdymadla je vzdálenost mezi jejími boky a stěnami minimální. Okamžitě pomocí lan ukotví loď tak, aby se nemohla pohybovat do stran a po dobu nalouštění vody toto ukotvení upravují zkracováním délky lana.
Zavírání a otevírání vrat je stejné jako před sto lety. Ruční pákový mechanismus, dvě, tři minuty námahy a je hotovo.
Podobné je to i při napouštění vody. Jistě jste si povšimli, že obsluha jsou možná studenti na brigádě. Překvapilo nás, že na zdymadlech, která jsou od sebe vzdálená i desítky kilometrů, je obsluha stále stejná. Až pak nám to došlo. Když odvede svou práci nna zdymadle a loď pokračuje v cestě, nasedne obsluha do auta a u příštího zdymadla je dříve než my, kteří mezitím vychutnáváme okolí kanálu, který občas přechází do menších jezer.
Vyústění ze zdymadel skýtá mnohdy zajímavá překvapení, protože do poslední chvíle nevíte, co bude následovat. Tak třeba tady je i závora, která může zamezit vplutí do kanálu.
Po desáté jsme v Ulefossu a "upluli" jsme 24 km. Trochu kupeckých počtů nám pomáhá zjistit, že celý kanál, tedy až do Dalen, je dlouhý 105 km a právě zde jsme překonali výškový rozdíl 11 m.
O pár kilometrů dál v Eidfossu to bylo dalších 10 m.
Na hladině jezera se zřejmě tyto dvě "rodinky" pohybují směrem k bujné pastvě na břehu a loď je nijak neruší. Hned jsem si vzpoměl na písničku "Plavala husička po Dunaji...".
Pokud chcete vystoupit nebo přistoupit, žádný problém. Na kanálu je několik zastávek a personál lodi vám ochotně prodá jízdenku. Jakby také ne.
Vrangfoss "trhl" rekord, protože překonal 23 m a to jsme byli už 30 km od Skien.

Na to už nestačily dvě zdymadla jako u přechozích, ale byly myslím celkem čtyři.
Některé "přechody" z jezera do zdymadla jsou zcela nenápadné, jako třeba právě toto.
A to by ani nebyli Norové, kdyby množství vody, protékající kanálem nechali jen tak proudit bez užitku. Třeba tady kanál rozdvojili a postavili na něm vodní elektrárnu. Neřeknu vám jistě nic nového, když připomenu, že voda je hlavním, pro obyvatele velmi levným, zdrojem elektřiny.
Doufám, že jste se trochu pokochali těmi předchozími několika snímky bez komentáře. Busta tohoto pána, postavená na frekventovaném místě u kanálu, zřejmě připomíná jeho podíl na stavbě kanálu. Jméno jsem však nepřečetl, ani nenašel. Dozvěděl jsem se však, že kanál stavělo pět set mužů po dobu pěti let.
Cíl je před námi. Velký jez avizuje, že turistické středisko Lunde je už na dohled.

A skutečně. Další pasažeři čekají, že přistoupí na loď a poplují dále po kanálu až do Dalen. Nám však cesta končí a nutno dodat, že to byl nejdražší, ale zároveň nejzajímavější výlet letošní Expedice.
Lunde je doslova přesyceno turistickými atrakcemi všeho druhu, od spousty stánků se suvenýry přes restaurace a ubytovny až po vystoupení "pouličních" umělců.
Vykročili jsme správným směrem....
....a ke správnému autobusu.
Kdybychom dopluli až do Dalen, mohli jsme navštívit historický hotel z roku 1894. Na ubytování by to pravda nebylo, dvoulůžkový pokoj příjde na 2200 NOK a pokud chcete navíc balkon, připlatíte 200 NOK. Co takhle se tam někdy podívat alespoň prostřednictvím kamery?

Blogy související:

















Kouzlo časů minulých: malý velký šéf

23. července 2010 v 6:26

Druhého ledna 1970 jsem vstoupil kolem sedmé hodiny ranní do brány starého cukrovaru v Hrušovanech n.Jev. abych si zde "užil" trestu za můj záporný postoj ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy a současnému politickému vývoji.
Pokud byl tento komplex budov nazýván starým cukrovarem, musel existovat i nový a také existoval. Kilometr odsud v mírné stráni postavili Poláci nový, kapacitně několikrát větší cukrovar, který soupeřil co do velikosti s cukrovarem v Hrochově Týnci, postaveným stejným dodavatelem. Starý cukrovar zel prázdnotou a když se uvažovalo s jeho budoucím využitím, koupil jej Státní statek pravděpodobně t.zv. převodem jmění. A ředitel statku rozhodl, že se o celou rekonstrukci budu starat já.
A tak jsem uvedeného dne vstopil do vrátnice, kde se právě střídali vrátní pan Světlík s panem Baroušem. V této chvíli a další dva měsíce jsme tu byli jediné tři osoby, jinak pusto a prázdno. Vrátní mne přivítali s respektem za mnoho let ve službě nabytým, ukázali mně desku, na které visela více než stovka různých klíčů a podali mně jeden, na jehož visačce bylo napsáno: ředitelna. Vypsali mně píchačku a já přešel těch pár kroků do správní budovy a odemkl kancelář bývalého ředitele. Všechno bylo na svém místě jak jsem to znal z minulých návštěv u ředitele, jen zbytky papírových dokladů a usedlý prach mluvily o tom, že tu několik měsíců nevstoupila noha a že se ředitel přestěhoval do nového cukrovaru. Odsunul jsem židli od ředitelského stolu, sedl na ni, furiantsky položil nohy na stůl a přemýšlel, co bude dál. Znovu jsem si přečetl dopis, který mně k Ježíšku přišel poštou a kde stálo, že jsem přeřazen na toto pracoviště a další instrukce dostanu později. Co mně zbývá? Počkat a zatím se seznámit s prostředím.
Prostředí odpovídalo skutečnosti, že v posledních deseti letech, kdy se kuly plány na stavbu nového cukrovaru, všechno chátralo a ztrácelo na funkčnosti. Z celého komplexu vyzařovala historie myslím že nejméně stoletá. Součástí byly byty pro ředitele a vedoucí pracovníky, kantýna, zahradnictví, kde se za první republiky pěstovala zelenina pro stravování zaměstnanců a ty nejlepší kousky pro paní ředitelovou, několik výrobních hal, kde i stěny lepily cukrem a při chůzi podrážky bot mlaskaly ve snaze odlepit se od podlahy, obrovský sklad cukru, kde by se vešly nejméně tři tenisové kurty, na dvoře doslova "uhelný důl", dosud plný drobného černého uhlí, železniční vlečka a kolem ní na hektarové ploše rozmístěná příjmová linka na cukrovku včetně umývacích zařízení a skladových koryt. Na jejím konci opět halda černého uhlí, ze kterého se kouřilo, protože dennodenně docházelo ke samovznícení. Pod jednou z hal byl dokonce vinný sklep..Jedna ze skladovacích hal byla pronajata polské firmě, která zde skladovala stroje a materiál, potřebný při výstavbě nového cukrovaru. Jeden z vedoucích pracovníků této firmy byl prvním člověkem "z venku" se kterým jsem přišel do styku. Přišel se představit, omluvit za to, že i vojáci jeho země se podíleli na vstupu vojsk a domluvit se, jak budeme spolupracovat při využívání pronajatého skladu. Nabídl veškerou pomoc včetně svých dělníků, pokud ji budu potřebovata a já ji v budoucnosti využil. Než jsem jsem obešel celý cukrovar a použil všechny klíče, umístěné na vrátnici byl týden fuč a z ředitelství statku žádné pokyny. A tak jsem s vrátnými probral jejich budoucí pracovní harmonogram, prošmejdil půdu, na které snad byly odložené věci už z rakousko-uherska, což mne fascinovalo a začal myslet na využití zařízení pro vlastní potřebu. Lákal mne především vinný sklípek a pak samozřejmě zbytky zahradnictví, které bylo situováno za cukrovarem hned vedle zdi, která obepínala celou jeho hlavní část. Vedle něj byl rybníček 50x30 m a mrskaly se v něm ryby jako ruka. A tak jsem na jaro začal chystat udice a v ředitelně založil několik truhlíků a do nich vysel salát, kedlubny, zelí a kapustu. Sazenice se budou hodit, ujišťoval jsem se. A čekal jsem, co bude dál.

Chléb náš vezdejší.

21. července 2010 v 6:50
Myslím, že vám kápnu do noty, když vám připomenu tu úplně základní, denně konzumovanou a dokonce i v motlitbě zmíněnou potravinu, obyčejný chléb. Nevím jak vy, ale já bych jel pro dobrý chleba kraj světa. Leckde jsem byl, ledacos jsem prožil, ale po delším odloučení od domava mně vždy prvně začal chybět ten "můj" chleba. Po světě je druhů a tvarů chleba nepočítaně a tak jsem je pro srovnání ochutnával. Slovenský chleba, zvláště ze západní části, je našemu velmi podobný, maďarský, který se rovněž toulá po Jižním Slovensku je bílý jako buchta, ruský a ukrajinský evokuje vzpomínky na kdysi dávno hrozící hladomory, Němci mají obrovský výběr a čím dál víc se prodává arabských placek, v Norsku v chlebu najdete snad všechny ingredience, na které si vzpomenete, ve Švédsku a Finsku jakbydal, Francouzi se chválí bagetami, Poláci dávají chlebem najevo, že jsou naší bezprostřední sousedé, Američany jsem nezloumal a na Kubě snad ani chleba není. Kde však jsou všechny ty chleby ležet vedle toho našeho.
Vzhled: žádná prasklina případně přípalek, který v žaludku udělá pořádek, kůrka mizerná nebo žádná a tvar spíše hranytý než oblý na obliny si ještě stále potrpím/, na povrchu ani zrníčko kmínu a o zbytcích mouky z okřínku ani nemluvě.
Chuť: spíše všehochuť způsobená všemi možnými semínky, od sluněčnicových až po dýňová. Olivy nejsou vyjímkou. Holt jiný kraj, jiný mrav.
I u nás je druhů chleba nepřeberně, vlastně na jaký si vzpomenete. Dobře tak, ale já si potrpím na ten tradiční a netížím si za ním zajet kamkoliv /rozuměj kroměřížsko/. A když jej přivezu domů už skoro vychladlý, sáhnu do ledničky pro máslo nebo sádlo se škvarky a netížím si odskočit na zahrádku pro pažitku nebo jarní cibulku, pak dalších deset minut se mně zdá, že jsem se právě vrátil od kmotry z Poličné s pecnem chleba málem jako kolo od vozu a dělám na něm nožem kříž.

Související blog:


Kouzlo časů minulých: čas kouzla zbavený

19. července 2010 v 5:29 | Old Boy
Předesílám: celý seriál pod názvem "Kouzlo časů munulých" má již mnoho předcházejících pokračování a dnešní po určité době na ně navazuje. takže se ponořme do událostí, které se odvíjely po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území.

Cesta domů toho jedenadvacáteho srpna 1968 byla strastiplná. Silnice plná aut, a obrněných vozidel, od pásů tanků odlétovaly kousky asfaltu. Hrýzli jsme si rty a nemohli jsme uvěřit tomu, co se stalo. Dopili jsme láhev rumu, kterou nám dal Milan na cestu a čím dál ve vnitrozemí se situace na silnici lepšila. Domů jsme dojeli kolem poledne a v naší obci, odkud bylo vidět do Rakouska, nebylo po okupantech ani památky. Ti se usadili poblíž státní silnice u Znojma, rozbili tábor a začali žebrat o vodu. A nejen o ni.
Práce na statku se nezastavily, lidé se sice hloučkovali a čekali na stanovisko svých nadřízených. I já nebyl jiný. Dočkal jsem se. Ředitel mne zavolal k sobě do kanceláře a důrazně mně sdělil, že s celým tím socialismem s lidskou tváří je konec a že nastane zase diktatura proletariátu, aby nás zachránila před rejdy kapitalismu, sionismu a imperialismu. Vypravil se šestsetrojkou přivítat sovětské vojáky do dvacet kilometrů vzdáleného tábora a vrátil se s příslibem, že statek jim zajistí dřevěné podium, na kterém by mohly vystupovat sovětské soubory a získávat na svou stranu obyvatele, kteří jim nemohli přijít na jméno. Organizací zbudování podia pověřil mne, protože jsem měl v rámci ústředních dílen i stolárnu. Úkol jsem přijal se sklopenou hlavou a upozornil, že to nebude jednoduché, protože nálady dělníků v dílnách jsou proti okupantům, to jsem si ještě dovolil říct, velmi vyostřené. A měl jsem pravdu. Ani jsem pořádně nedokázal vysvětlit oč kráči a stolaři, když slyšeli, že mají něco dělat pro sovětská vojska se mně prostě vysmáli. Opraváři v dílnách, kteří věděli, že jsem členem KV KSČ si vyžádali, abych jim řekl svoje stanovisko k situaci a stanovisko Krajského výboru. Emotivně a jednoznačně jsem odsoudil vstup vojsk a označil jej jako jednoznačné porušení našich vzájemných vztahů se zeměmi Varšqvské smlouvy.. Dělníci tleskali, bouřlivě diskutovali a utvrdili mne v přesvědčení, že naprostá většina z nich je na mé straně.
Taková stanoviska jsem vozil i na častá zasedání KV KSČ, který se pomalu ale jistě začalo štěpit na zastánce Dubčekovy linie a předúnorové a únorové jádro strany, které ochotně akceptovalo jakýkoliv postup představitelů Sovětského svazu ve vztahu k naší republice. Tak jak šel čas a události, tato skupina vytvářela stále větší tlak a po odvolání Dubčeka a nástupu Husáka do jeho funkce začalo hromadné převlékání kabátů a sypání si popela na hlavu a tato skupina získala převahu a začala tvrdě realizovat t.zv. "Poučení z krizového vývoje". Byl jsem z KV KSČ vyloučen a na pracovišti jsem ještě stačil uspořádat tryznu za upáleného Palacha a pak už jsem postupně ztrácel půdu pod nohama a v polovině roku 1969 mně povolali na KV KSČ a požadovali, abych odvolal svůj negativní vztah ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Když jsem odmítl s lehkým úsměvem na tváři mn sdělili, že v tomto případě jsou nuceni mně vyloučit z KSČ, s čímž jsem souhlasil. Ujistili mne, že tato skutečnost se nijak nedotkne mého pracovního zařazení a mé rodiny. Opak byl pravdou. Postupně mne začala ignorovat větší část mých spolupracovníků, ředitel byl čím dál víc strohý a mraky nad mým setrváním ve funkci mechanizátora hostly. Koncem roku 1969 jsem byl odvolán z funkce a ředitel mně sdělil, že od počátku příštího roku budu převeden na jiné pracoviště. Naděje na budoucí svobodnější život zmizela jako pára nad hrncem a kouzlo možných lepších časů vystřídala beznaděje.

Blogy související:


Expedice oksroN: X

16. července 2010 v 7:40

Kdo se neučil nebo si nepamatuje římské číslice, tak mu pomohu. Velké X znamená desítku a to je také hranaté výročí cest naší Expedice do Norska. Řeknu vám, že to uběhlo jako voda a já dnes znám Norsko třeba lépe než Slovensko. Slovákům se omlouvám a v rámci svých možných sil se budu snažit to napravit.
Na počátku byla jako obvykle příprava itineráře, což v době plánovačů cest na internetu, navigací a záplavy propagačních materiálů není žádný problém. Důležitější je vybrat tu správnou cestu k nejbližšímu cíli a to bylo pro nás město Skien v Jižním Norsku. Čemu dát přednost? Časové náročnosti, přiměřené námaze střídajících se řidičů, ekonomice cesty nebo jen tak chuti vyzkoušet si další možnou trasu? Tentokrát jsme vybrali cestu t.zv. suchou nohou.
Onoho dne v 11.45 je Sharan nacpaný k prasknutí tím co vidíte /a nechybí kytara a husle/ i bečkou s pivem /pro obligátní česko-norský večer/, která je cudně ukryta a nad tím vším vévodí střešní box, který ovšem kvůli otevřeným zadním dveřím nevidíte. Do přední části vozu nastoupí za chvilinku pět statných vousáčů, kterým řeči o zdravé výživě a nadbytečné hmotnosti nic neříkají. O celkové hmotnosti a srovnání s údaji v technickém průkazu raději pomlčím.
Poznáváte nás? Známý základ a k němu se přifařili dva nováčci, kteří poprve ochutnají krásy Norska. Šestý člen letošní Expedice, Honza, přiletí letadlem do Bodø. I on má fousy a i on má po pěti letech stejnou barvu trička, kterou jsme použili již v roce 2005, jen nápisy jsou jiné. Však třeba uvidíte.
Než jsme mohli prolétnout zrakem prázdnou plochu nástupiště na trajekty v Mossu, čakalo nás dvacetčtyři hodin přejezdu a pěkně nepohodlného polosezení, pololežení na sedadlech auta. Když jsme míjeli Prahu, bylo nám ještě hej, ani Drážďány nás ještě nevyvedly z míry. U Berlína bylo ještě světlo a tam jsme už podruhé odpočívali u kávy z plynového vařiče a sendvičů, dopředu připravených z housky, másla, šunky a hořčice. Vystřídali se řidiči a německo-dánskou hranici ve Flensburgu jsme přejížděli už za tmy s hlavami zabořenými do poštářků a usilovnou snahou urvat noci alespoň trochu spánku. Mně se zadařilo a tak jsem projel Kolding a Odense
aniž bych zaregistroval placení 205 DKK mýtného přes Storebaelt most a vzbudil jsem se až u mýtné brány na Oresundském mostě, který spojuje Kodaň se švédským Malmö. Zaplatili jsme 250 DKK a upalovali těch mizerných 280lkm do Göteborgu na plný plyn. Mizerných proto, že to, na čem jsme seděli, protestovalo proti mnohahodinovému znásilnění. Nohy se už dostaly do stádia nohou Pinochia, žaludek se hlásil o svůj příděl a slunce se koupalo v ranním oparu.
Poslední "skok" v délce 240 km do norského Mossu byl po hodinovém odpočinku zvládnut levou rukou na volantu.
Náš přítel Zdeněk, kterého poznáte podle toho, že v levé ruce drží velmi praktický plastový nástroj na hubení komárů, se už během časných ranních hodin domáhal setkání s námi právě na půdě přístavu v Mossu a také z Lillleströmu včas dorazil. Vzhledem k tomu nám ujely dva trajekty, ale nelitovali jsme. Řeč tekla plným proudem a zároveň jsme kuli pikle jak bude vypadat závěr letošní Expedice. Famózně. Tři dny u Zdeňka v pohodlí jeho domu a náruči blízkého Osla a výletů kolem něj. Zároveň byly přislíbeny kulinářské hody, Norům běžné, nám vzdálené. Krabi s rýží, krevety na loupačku, velrybí stejky a samozřejmě čtyřkilový losos àla Old boy /sůl a olivový olej/. Podařilo se vyřešit problém který nastal, když po otevření zádních dveří Sharana vypadla Petrova kytara a zlomila si vaz, tedy lépe řečeno krk. Zdeněk s Petrem objeli Moss a za půl hodiny byla dušička v peří a lepidlo k disposici.
Ve 12:10 jsme se zařadili do fronty na trajekt do Hortenu...
a v 12:20 jsme vjeli do jeho útrob. Ve 12:30 se ozvala lodní siréna a my vypluli.Pohlédnete-li na mapku je jasné, proč jsme použili trajekt. Podstatně jsme zkrátili cetu do Skien.
Po silnici bychom museli jet přes Oslo a Drammen a objet tak celý Oslofjord včetně Drøbaku a Oscarsborgu, pevnosti, která nás tak před časem okouzlila. A kdeže je Oslo? Úplně nahoře, je tak velké, že se na snímek celé nevešlo.
Konkurence nezahálí a vyčkává, až my zmizíme za obzorem i když si tím zmizením nejsem tak jistý. Plavba do Hortenu trvá pouhých 35 min.
Když vyplouváme z přístavu, defiluje před námi po levoboku směsice rodinných domků, všechny jako ze škatulky a ze dřeva.
Do Skien jsme dorazili po devadesáti kilometrech jízdy a zastavili poblíž kostela, kterému jsem v tom kalupu uřezal horní část věží. Jako vždy hledáme informační středisko, abychom se dověděli bližší podrobnosti o chystaném zítřejším výjezdu po Týnském kanále. Padedsátitisícové město, vlastně krajské město kraje Telemark a náhodný chodec tvrdí, že tu informační centrum bylo, ale už není. Prý jej zrušili. Později zjišťujeme, že se pouze přestěhovalo a vzbudilo tak dojem zmizení. Když jsme neuspěli došlo nám, že ráno je moudřejší večera a po dlouhé cestě je nutné pohodlně spočinout k zaslouženému, včerejší noci ukradenému spánku.
Po krátkém kufrování jsme poblíž Skien objevili kemp. Zastavovat u recepce netřeba, stejně zeje prázdnotou......stejně, jako celá pocha stráně a tak zastavujeme u chat /uvidíte za chvíli/...
...a krokujeme stometrovou vzdálenost k obytnému domku majitelky kempu. Přivítal nás pes, o chvilinku později ona majitelka šťastným úsměvem, že i v právě začínající sezoně se našlo hned pět zájemců o jednu z chat, pečlivě připravenou pro hosty. Vzhledem k vybavení je požadovaných 400 NOK za chatu a noc láce a tak hned objednáváme dvě noci. Paní nám ochotně řekla všechny informace potřebné k tomu, abychom zítra v pohodě ztrávili den na Týnském kanále a užili si tak světa.
Bramborový guláš s olšinskou pochoutkou je na stole za půl hodiny a zmizel za pět minut. Cože je to ta olšinská pochoutka? No dvoukilový chleba, který peče jedna paní v Olšině poblíž Kroměříže technologií, která se používala možná už před sto lety: pec na dřevo, ruční zpracování těsta, kůrka dozlatova až černa, kmínu habaděj a chuť, chuť, chuť...Vezli jsme jej sebou pět štryclí v bláhové naději, že vydrží tak deset dní. Už po dvou dnech bylo jasné, že 1 štrycle=jeden den.
Zabalil jsem to hned po večeři. Splnil jsem předsevzetí, že na Expedici budu používat pouze jeden lék a to tekutý vždy ráno a večer a pokud se mně přitíží, i během dne. Hoši chutnali kouzlo pozdního večera a pokrajovali pálivou klobásu, zatloukanou slivovicí. No nová energie nikoho nezabije.


Blogy přímo související:


Blogy vzdáleně sovisející:

Blogýsek: píšu, píšeš, píšeme

15. července 2010 v 5:23
Měsíc je fuč a já držel denně propisku jen na krátkou chvíli, kdy jsem zapisoval do deníku dění, které se kolem mne za bezmála celý měsíc dělo, o klávesnici počítače nebo psacího stroje ani nemluvě. Že je mně bez psaní smutno jsem si uvědomil, až když jsem opět začal zpřádat myšlenky na další pokračování blogů, které už po tři léta vkládám do truhlice, ve které se kupí spousta názorů, nápadů, kritik, sdělení a úvah o tom co bylo, je a bude. To vše zabaleno do balíčku s tím či oním názvem a nabídnuto k ochutnání.
A tak mně zase svrbí prsty. Pár dní jsem v rukách držel motyku, vstřebával jsem události na politickém nebi a dočkal jsem se i prezentace fešáků, kteří nás mají vyvést z cesty, plné nepravosti.

Ruka vklouzla do kredence a vylovila mého pomocníčka, který mně provází už hezky dlouhou dobu a dodává bez hledání možnost poznamenat si myšlenky a nápady. Nelze jej nenajít. Denně ve mně několikrát startuje chuť na kávu a tak vložím nohy do startovních blogů a vyběhnu pro hrnek, který vévodí mému pracovnímu stolu. Pohladím jej pohledem, naplním dvěma lžicemi kávy a dvěma lžicemi cukru /nájezd cukrovky jsem už dvakrát odrazil/, cvrknu do poloviny horkou vodu a hladinu pozvednu hojnou dávkou nefalšované smetany /boj slazení versus nadváha jsem pověsil na hřebík/. Sednu do křesla a vstřebávám všemi smysly účinky kávy. Čuchám její vůní, prsty na povrchu hrníčku kontrolují tu správnou teplotu a potom si usrknu. Skvělá. Pak uslyším: "Přestaň s tím srkáním" a padne mně do oka tužka s papírkem a šup, nápad je na světě. Nevím sice k čemu mě bude, protože naskočil text lidové písničky "Neťukej, neťukej, naši ještě neusnuli...", ale píšu poznámku: "Divokej táta." Bude to asi třeba převléci do současného kabátu a raději napsat na téma: "Zaťujej, zaťukej, máma není zase doma a táta je nezvěstnej".
A až mně to "chytne", můžu psát. Už vím o čem.
A tak píšu. aprozatím o tom, že budu psát.
Jak jsem si všiml, píšete stále i vy, Přemku, Ivano, Růžo a ostatní, kteří nevyměnili kouzlo domova a psaní za dovolenou v pětatřicetistupňovém potu tváře tam za vodou v rákosí nebo na pláži u Jadranu.