Květen 2010

Probuzení

30. května 2010 v 7:23
Dnes jsem se probudil jako obvykle kolem páté a káva mně chutnala daleko víc, než včera, protože jsem si přečetl, že Paroubek se propadl do propadliště dějin. Pád je o to razantnější, že spadl z velké výše, do které sám od sebe vystoupal a strhl ssebou i koně, na kterém rajtoval a jehož úzdu držel.
Myslím, že ČSSD si zaslouží trpkou porážku právě proto, že si kromě velmi populistického programu vsadila na džokeje, který předem tvrdil, že vyhraje ne o prsa, ale rovnou o několik délek. ČSSD se bude muset porozhlédnout po Evropě a vydat solidní cestou, která je třeba ve skandinávských zemích pravidlem. Myslím, že by se v budoucnosti mohla a měla stát důstojným soupeřem pravice.
No a co my? Je to prosté. Pochopit, že po nás nemůže přijít potopa a je nutno postavit ochranné hráze na různý způsob. A způsobů je mnoho. Do "mrazáku" se vejdou platy státních úředníků, důchody i zneužívané sociální dávky, do koše je nutné vhodit dosavadní výše odměn a náhrad obou parlamentů, odložit ad acta megalomanské projekty, využívat dobu životnosti strojů, přístrojů a vybavení. Prostě šetřit na každém kroku ať se nám to líbí nebo ne. V době, kdy si žijeme ve srovnání s ostatními zeměmi celkem slušně, to nebude až taková řehole.

Jak se daří, zahrádkáři?

29. května 2010 v 7:22
Patřím mezi ony blázny, pro které je zahrádka mé druhé já /kolikáté už?/. Nic nedám na řeči, že v supermarketu je mrkev za pět korun kilo, salát za osm a velký jako hlava, zelí za babku, okurky udušené v igelitu, česnek až z Číny atd. a že se tedy nevyplatí lopotit se na zahrádce, když navíc lze koupit i BIO zeleninu, sice dražší, zato s těžko ověřitelnou kvalitou. To já sám sobě věřím. Vím jak jsem pohnojil a jestli jsem použil chemikálie. Hlávky salátu mám sice poloviční, ale určitě nejsou "narvány" dusičnany a kolem zelí honím bělásky, aby mně je nezaneřádili. Mám za barákem předzahrádku, tam to bude hýřit květy, za ní pětiárovou zahrádku, kde je všechno ostatní včetně několika ovocných stromů a dva ary mně vnutila sousedka, která nemá čas na vrtání se v hlíně.
A tak vás trochu povodím, abych vám ukázal, jak se letos daří. Předesílám: mizerně.
Narcisy už odkvetly a nyní "krmí" svoje hlízy, aby příští jaro květů přibylo. I azalka už shodila květy, ale do květu se hrnou lilie, podruhé rozkvetly primulky, z hlíny vyčuhují mečíky, nakukuje pár vloni vyseměněných aster, dvě skalkové růže mají už poupata a tak je se na co těšit.
Celkový skličující dojem potrhuje nereálná barva záhonů na fotografil. Rajčata jsou v zemi už celé to dešťivé období, které ještě nemáme stále za sebou, neporostla ani o píď a řádí na nich plíseň, takže je čeká likvidace a nová výsadba. Na chodnících stojí voda a potvrzuje přísloví, že všeho moc škodí.
Zahrada na první pohled vypadá utěšeně, možná proto, že je na mírném svahu a voda tolik neškodila.
Ale i tady jsou místa, kde jsem zplakal nad výdělkem. Okurky vykoukly a shnily, melouny ani nevykoukly, poprve jsem měl po dvou sazenicích salátové okurky a vodní melouny naroubované na dýni a i ty se tváří, že "dají kůži."
Mrkev, petržel a mezi nimi kopr jsou jakž takž a druhý salát je také bez problému. Hrášek ve dvou druzích, jeden kvete, druhý vyčkává, je dokonce velmi pěkný a jahody nejenže květou jako o život, ale mají už středně velké zelené plody. Jestli deště neustanou, zničí je hniloba a plíseň. Stříkat ale nebudu.
Brambory se nějak dozvěděly, že jsem Valach jako poleno a že "zemáky" jsou podmínkou mého bytí a tak se opravdu letos snaží. Podstrojil jsem jim granulovaným hnojem a tak za pár dní budu "prubovat", jestli by se už hodily k vaření. Když se z nich pěkně na talíři kouří a pořádně zakrojíte do čtvrtky másla a při vaření jste je "osolili" i kmínem, nelze jinak, než nalít k zapíjení půllitr mléka, nejlépe toho čerstvého z automatu ať to dopadne, jak to dopadne. A praská vám za ušima.
Zelí, kapusta i kedlubny jsou možná nejlepší, pokud se vývinu týče. A pár hlávek salátu z prvního "vrhu", to je pane "materiál". Nepamatuji, kdy byl naposled tak křehký.
No a když se díváme na zahradu shora, měli bychom mít Kroměříž jako na dlani, se všemi věžemi zámkem počínaje a chrámem Panny Marie konče. Nevidíme vzhledem k mlze ale ani náš dům. Zato se můžete pozastavit nad neobdělanou plochou před námi vpravo, kterou jsem nestihl porýt. Škoda. Rytí je dobrá odtučňovací kůra a tak jak trochu oschne, dám se do odtučňování a vyseju znovu okurky.
A co ovocné stromy? Průměr. Vidíte, pokud máte dobré oči, že višní bude habaděj. Meruňky se vloni "pochlapily", však dodnes mohu "otrávit chrobáka" štamprlí loňské meruňkovice. Na hrušce jako obvykle nic moc, jabloně se budou prohýbat, ryngle se tváří štědře a broskve "sežrala" kadeřavost. Dobře mně tak. Tady to bez postřiku asi nepůjde.
V nadpisu jsem položil otázku: jak se daří, zahradkáři? Myslím, že nám na Moravě nic moc, v Čechách to asi bude trochu lepší. Však se třeba ozvěte.

Blogýsek: šlendryán

28. května 2010 v 6:59
Sedím si tak u hokeje a v pohodě chroupám buráky a zapíjím je vínem od kamaráda z Jižní Moravy /už je jen na dně/. a najednou se ozala rána, která mě doslova nadzvedla z křesla. První moment jsem byl v šoku a pak nastalo zmatené pobíhání po bytě. Z koupelny jsem uslyšel zvuky které připomínaly situaci, kdy had syčí, že mu na hlavu cáká voda. V koupelně čekal další šok. Plynový kotel na ohřev vody ležel ve vaně, která se ještě před chvílí nácházela 150 cm pod ním a ze stěny tryskál gejzír vody a syčel plyn. Kotel se samovolně utrhl ze stěny a spadl do vany. Málem jsem zkolaboval, nakonec jsem v tom zmatku přece jen našel příslušné uzávěry, otevřel všechna okna a venkovní dveře a nalil si kalíšek slivovice. Pak jsem šel zjistit, proč se kotel utrhl.
Příčina byla zřejmá na první pohled. Uchycení kotle, který s náplní vážil kolem osmdesáti kg, bylo provedeno dvěma šrouby o průměru 8 mm a délce 80 mm na hmoždinky. Nechtěl jsem věřit svým očím. Vztekem nepříčetný jsem hned druhý den ráno hledal fakturu za před deseti lety instalovaný kotel, abych se dověděl, kdo tak šlendryánskou práci provedl. Na faktuře byl uveden Okresní stavební podnik a jméno opraváře, který mně dodnes dělá údržbu na topném kotlu. Vytočil jsem jej a dověděl se, že podnik už neexistuje, on pouze prováděl instruktáž o obsluze a montér, který práci prováděl, je již pár let po smrti. Ani jsem nepoděkoval za informaci. Pojištění domácnosti se na tuto událost nevztahuje, samozřejmě.
A tak jsem vlastně rád, že to tak dopadlo. Nepřemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych si zrovna bahnil ve vaně nebo kdybychom nebyli doma, když kotel spadl. Sousedi, nalepení na náš dům ze tří stran by při prvním zazvonění nebo otočení vypinačem těžko hledali východ ze svého domu a já s manželkou?
Proč píši o takovéto banalitě. Chci upozornit, že "šlompácká práce" může mít nedozírné následky a proto je nejlepší, pokud je to jen trochu možné, sledovat práci instalaterů nebo jiných řemeslníků. A také proto, že jsem mohl toto povídání vůbec napsat.

Vrať se do Sorrenta

26. května 2010 v 8:26
Včera z kupy letáků ve schránce vyklouzla jedna pohlednice, která mě na chvíli uvedla do stavu "beztíže".
Italie. Je to už mnoho let, co jsem zakotvil na italské botě a její ostruze, Gargánu. A odsud bylo snadné dostat se do Neapole, přeplout na ostrov Capri, navštívit Pompeje, vystoupat na Vesuv a jen tak se courat po Castellammare nebo Salernu. Stále mně zní v uších "Vrať se do Sorrenta". Otáčím pohlednici.

Píší mně Žaneta a Petr. Na text, který vypotili, docela slušná jména. A na to, že byly zneužity známými vydřiduchy, kteří už přivedli tisíce lidí na mizinu a do spolku s exekutory, až moc slušná. Stupidní reklama a nebezpečná. Takže hned odpovím:
"Milá Ženeto a Petře,
děkuji za přání krásného léta. Děravé lehátko nemám, do nafukovacího člunu mně neteče a gumový kruh je mně na houby. Máte pravdu, léto je opravdu jen jednou za rok a užívat, to ano, jde o to, co si pod tím poředstavujete. Já osobně bych rozložil stan na zahradě, případně gril na balkoně paneláku a svůj čas bych věnoval "zaštupování"/oprava děr na ponožkách/ díry, která vznikla ve vašem rodinném rozpočtu. Pokud využijete níže uvedené nabídky, pak už nyní trenujte běh na dlouhou trať, protože určitě budete honit bycha.
Já nemám díru v rozpočtu, zaplatím Norsko a v kasičce bude opět pouze luft. Do Sorrenta se nevrátím, opráším Gottovu nahrávku a mrknu na fotky. Vytočím telefonní číslo, které jsem přeškrtal, počkám, až se ohlásí záznamník a pak jim pěkně od plic sdělím, kam si mají svoji nabídku strčit.

Blogýsek: u kartářky

23. května 2010 v 5:25

K volbám chodím rád. Za stolem tam sedí někteří mojí známí z naší čtvrti, které jsem neviděl třeba už čtyři roky, vlídně se usmívají, oslovují mně s titulem a pohledem pátrají, zda jsem již se svou volbou smířený. Moji ulici má na starosti paní kterou neznám a moje nacionále zná už nazpaměť. Nahlédne do občanky a špitne: "Ale, pane inženýre, vy jste se nám za ty čtyři roky nezměnil". Jsem rád, že mě oslovila i když by zřejmě potřebovala navštívit očního lékaře.
Letos mám ovšem problém. Vím koho mám volit, ale nevím, jestli se trefím do černého. To samozřejmě nijak nesouvisí s hanlivým názvem strany, který použil topař Schwancenberg když členy strany nazval černoprdelníky. Abych se dověděl kdo vyhraje, rozhodl jsem se navštívit kartáře. Jsem kartářství zcela neznalý a protože důvěřuji více mužům, vložil jsem do vyhledavače název "kartář" a ten mně nabídl pouze kartářku. Takže vím, že kartáři neexistují. Naopak kartářek je v republice počet, vyjádřený nejméně třímístným číslem a naštěstí mají svůj katalog. V okolí Kroměříže, kde jsem hodlal zalovit, byly hned dvě, v Tetěticích a Chropyni. Vybral jsem tu, která byla mému autu bližší a zazvonil u branky před domem. Na brance na mne cenil zuby na obrázku pěkně vyvedený buldog a od tlamy mu visela bublina s nápisem "Tady hlídám já!" A také se hned ozval. Měl hlas jako když spadne láhev do prázdného sudu a asi poznal, že přináším jeho paní kšeft, tak hned přestal štěkat.
Paní kartářka se objevila až za dvě, tři minuty. Zřejmě vyměnila vařečku za možnost držet v ruce karty a s úsměvem mne přivítala. Když místo "Dobrý den, čím vám mohu pomoci", na což jsem alergický, použila větu "Dobrý den, račte vstoupit" bylo mně jasné, že k ní chodí především zákazníci přes výklad karet, protože oslovení poněkud zavánělo vyvolavačem před cirkusovým šapitó na Matějské pouti. Slušně jsem na pozdrav odpověděl a vstoupil do domu, vonícím po domácí svíčkové a bramboračce. Otevřela dveře do místnosti v přízemí, já vstoupil a nadechl zcela jinou vůni, blízkou rozkvetlému keři levandule. Kulatý stoleček s křeslem a z jeho druhé strany staromódní vyřezávaná židle. Po stěnách na policích a kolem nich ve vitrinách desítky, snad stovky balíčků karet, malé a velké, tenké a tlusté, z Evropy i zámoří, v obalech i bez nich, prostě sbírka nebo muzeum karet.
Paní ukázala na křeslo, sama usedla na židli, pohodila hlavou a vlasy jí obklopily hlavu jako to známe z reklam v televizi.
"Tak pane, co chcete vědět. Ráda posloužím" a požádala mě, abych si vybral kterýkoliv balíček karet, který se v místnosti nacházel. Naschvál jsem si vybral karty formátu A 5, které tvořily vlastně dvoudílnou knihu návodů na karetní hry, kterou mám doma už čtyřicet let. Nehnula ani brvou i když bylo jasné, že na stoleček může vyložit ne víc než deset, dvanáct karet. Karty vyndala z obalu a
udělala z nich několik hromádek.
"Tak co to bude?"
"No víte, za týden jsou volby. Potřebuji vědět, kdo vyhraje" seznámil jsem kartářku se svým přáním.
Kartářka ztuhla jako štolverk.
"Pane. To je ve hvězdách a já jsem kartářka a nikoliv astroložka. Těšilo mně". Vypsala účtenku na sto korun, vyinkasovala stokorunu a já odcházel jako v Jiříkově vidění.
A tak jsem se vítěze bodoucích voleb nedověděl a tím pádem možná nebudu in pokud se netrefím tipem, který mně hřeje v rukávu.

Blogýsek: mužské intimity

22. května 2010 v 6:21
Mužských intimit je celá přehršel a vybral jsem z nich pouze dvě, zato takové, které jsou zásadní pro to, aby muži začali pomalu smazávat sedmiletý rozdíl mezi délkou života žen a mužů.
Prostata. Ženy tento orgán naštěstí postrádají a začnou se o něj zajímat až zjistí, že by brzy mohly brát vdovský důchod. Muži se o něj začnou zajímat až když musí v noci měřit dvakrát i třikrát cestu z ložnice na WC a zpět, nebo když jsou nuceni několikrát za večer sledovat v televizi reklamu na preventivní léčbu zvětšování prostaty. Je v mládí velikosti kaštěnu, ve stáří si nic nezadá s pomerančem.
Radím z vlastní zkušenosti. Po pětačtyřiceti si nechte pravidelně rok co rok udělat test PSA /Prostatický Specifický Antigen/ a budete mít jistotu, že pokud se ta mrcha, rakovina prostaty, pokusí sáhnout na vaše další bytí, udělají s ní doktoři rázný proces. Test je jednoduchý. Vezmou vám maličko krve a za týden víte na čem jste.








Po dobrém jídle, dobré pivo a raději dvě sklenice než jednu. Jsme přece mistři světa a nemůžeme jen tak nepodpořit ty profesionální "hospodáře"/od slova hospoda/, kteří nás dostali na špičku v pití piva ve světě.
Ale pozor. Pravidelné a nadměrné pití piva vás může dostat na jinou statistickou špici ve světě, kde se držíme na prvním místě již několik let. Může vás postihnout rakovina tlustého střeva. A to ne jenom proto, že pijete pivo. Neměli byste jíst skoro všechno, co vám chutná a libovat si, když je na talíři místo masa sojová náhražka, místo brambor čočka nebo pohanka, jáhly a pohanka jsou také vhodné i když možná nevíte, co to vlastně je, místo bílých knedlíků je lepší černý chleba, rovněž je dobré seznámit se s nějakým vegetariánem a tahat z něj rozumy. Samozřejmě shodit aspoň deset kilo a zapomenout na bůček a anglickou slaninu.
To bych chtěl vidět chlapa, který se dá tak zpacifikovat. Nezbývá tedy než jednou za rok navštívit lékaře a vyžádat si psaníčko, do kterého "píšete" na předem vyhrazenou stránku špachtličkou ždibínkem toho, co se ráno objevilo na toaletním papíru. A když psaníčko za tři dny donesete zpět do ordinace, dozvíte se za okamžik, zda nejste v ohrožení rakovinou tlustého střeva. Pokud ano, doporučí vám kolonoskopické vyšetření a vyvstane vám pot na čele. Zbytečně. Asi jste o něm slyšeli nějaké hrůzostrašné zvěsti. Nic tak hrozného se nebude konat a navíc, kdy jindy máte možnost na někoho vystrčit beztrestně holý zadek. Trvá to patnáct /?/ minut, nebolí to a vyplaší případné tasemnice. Dozvíte se, na čem jste a máte spoustu času zakroutit olizující se zubaté krkem.
Znalci mně určitě vytknou, že jsem mezi intimity nezařadil viagru. Ten název jsem už slyšel, ale prosím vás, co to vlastně je?

Kouzlo časů minulých: konec nadějím

21. května 2010 v 6:35
Po návratu z Paříže mně ještě pár dní provázely vzpomínky, připomínající růžové sny, kdy člověk lituje, že se probudil. Situace v politice se dále vyhrotila, zejména díky obsahu už tři týdny chváleného a zatracovaného manifestu Svazu čs. spisovatelů "Dva tisíce slov", sepsaný Ludvíkem Vaculíkem a já se musel chtě nechtě postavit na tu nebo onu stranu.
Rozhodnutí bylo snadné. Považoval jsem název hnutí za "socialismus s lidskou tváří" za první krok k nápravě všeho, co za dvacet let cesty k socialismu komunisté, tedy i já, který jsem byl stále členem a funkcionářem KSČ, zničili. Už dávno jsem se styděl za popravy mnoha lidí, kteří nesouhlasili s politikou KSČ, věznění tisíců v lágrech, vystěhovaných a ožebračených sedláků z vesnic, neskutečným dopadem Stalinova kultu osobnosti na bytí a nebytí milionů lidí nejen v tehdejším Sovětském svazu. Pochopil jsem, že vynikající pozice našeho státu, měny a ekonomiky z první republiky vzala zasvé a že jsme hospodářsky skončili na periferii Evropy. Zásadní prvky socialismu, o které se režim opíral, plná zaměstnanost, bezplatné zdravotnictví, bezplatné studium /kterého jsem i já využil/, teorie stejných žaludků, která ovšem nepředpokládala i stejně pracovité ruce a přemýšlivé hlavy, se staly postupně brzdou rozvoje. Každý si tím "svým" byl jistý, jedni dřeli do úmoru /dělnice na pásech/, jiní se poflakovali půl dne po hospodách /údržbáři/, statisíce hájily mír v kasárnách a vojenských zařízeních a velitelé nikdy boj nedovedli do konce. Proč také, když jejich život v rámci výhod které měli, a nebyly malé, plynul v pohodě a spokojeně. Už tenkrát se objevily návrhy na jejich podstatné početní omezení a kdyby přišel skutečný mír, jak se mnohem později také stalo, přišli by o práci /?/ a všechny výhody. Takže vše pro mír, ale všichni do jednoho budeme stát na stráži míru i po jeho dosažení.
Zvolil jsem cestu otevřeného nesouhlasu s dosavadním režimem a přidal se k těm, kteří byli stejného názoru jako já a orientoval jsem svou činnost jako předseda mistní organisace KSČ a člen KV KSČ Brno s plným nasazením tímto směrem.
Ředitel statku, na kterém jsem pracoval, zůstal nadále ředitelem, stal se členem přípravného výboru Svazu státních statků a jeho nejbližší spolupracovníci začali mít dojem, že jim je současný kabát už dost těsný a začali se ohlížet po novém v domnění, že kdyby to skutečně "prasklo", mohlo by dojít ke značným organizačním změnám a tak se kolem mne začala vytvářet fáma možnosti, že se v takové situaci stanu ředitelem. Najednou mě ekonomický náměstek ubezpečil, že by si se mnou rád zahrál taroky a vzal by ssebou i kádrováka a vedoucího účtárny, abychom byli čtyři. Na statku se objevil Josef Smrkovský, přední představitel tahu na svobodnější branku a všichni mu padali kolem krku až jsem se divil. V krajském výboru se vedly slovní bitky na ostří nože a postupně se na pravou stranu přidávalo více a více levičáků. Co kdyby!
A pak se to stalo. Dvacátého srpna jsem odejel se dvěma kolegy do Krkonoš za skupinou kombajnů, které jsme tam měli v rámci kooperace na Státním statku Lány. Mechanizátorem tu byl můj spolužák z fakulty Milan, který se nás ujal, poklepali jsme kombajnérům na rameno, posbírali výkazy práce a nechali jim pár flašek vína. Ubytovali jsme se u Milana a dlouho do noci seděli a popíjeli, diskutovali o tom, jaká je naděje na ukončení sklizně a na ten očekávaný socialismus s lidskou tváří. Nikoho ani nenapadlo, že ráno bude moudřejší večera.
Ve čtyři hodiny ráno nás Milan vzbudil a sdělil nám, že nastala bratrská pomoc a přes hranice se valí skoro celá Varšavská smlouva. Pokládali jsme to za dobře míněný vtip a poslali Milana k vystřízlivění. A pak pustil radio. Hlasatel vzrušeným hlasem už zřejmě poněkolikáté opakoval zprávu, která byla k neuvěření. Rychle jsme sbalili své sakypaky, posnídali a postavili se do fronty před benzinkou. Lidé pochopili, že je zle a bude hůř. Musíme rychle domů. Po půl hodině se už proplétáme nekonečnou kolonou sovětských vojsk, která se valila do vnitrozemí od polských hranic. A tenkrát jsem ještě netušil, že se pro mne otevírá brána z Alighieriho Božské komedie a nabízí:








"Mnou vchází se do trýznivého města,
mnou vchází se do věčné bolesti,
mnou vchází se k těm, které Bůh věčně trestá.
Mnou dal Pán průchod spravedlnosti,
jsem z boží moci, dílem lásky jděte,
jsem sklenuta nejvyšší moudrostí.
Patřím k těm věcem, které v tomto světě
jsou od věků. A navždy potrvám.
Zanechte vší naděje, kdo vstupujete."














Budoucnost ovšem dokázala, že "Naděje umírá poslední".

Blogýsek: chalupářská lapálie

17. května 2010 v 16:29
Nemám chalupu a tak příživničím u bráchy na Valašské Bystřici/tak dvakrát, třikrát do roka/. Než se pustím do té lapálie pojďte se mnou na malou prohlídku.










Chaloupka je to pěkná, starobylá, s pecí, na kterou se ovšem nedá zalézt, sklepem pod podlahou kuchyně, kde je pivo i v parném létě jako křen. Na zahrádce a skleníčku roste zelenina.


















Ve světnicí, kde kromě posezení můžete obdivovat sbírku všech možných zvonků a ručních prací je království švagrové. Tím nechci říct, že v kuchyni ji nenajdete, právě naopak.

















Všechno na svém místečku, nikde ani smítko, ve vyrovnaných řadách, podle druhů a účelu. Kdybych nevěděl, že švagrová je vysloužilá zdravotní sestra, určitě bych hádal na vysloužilou staršinku některého vojenského útvaru.



















Lustr ve světnici není z parohů a to svědčí o celoživotní pododě. Bráchovi nevadí, že je až to druhé kolo od vozu a vidíte sami, že kola jsou dobře vyvážena.


















Kadibudka kupodivu není, kulturnější zařízení tohoto druhu je v části chodby na kýblové splachování. Ze dveří je krásný pohled na ještě krásnější údolí.



















Voda se nosí sto metrů ze studánky a kolem ní se to občas hemží kozáky, kteří jsou v bramboračce
přímo chuťovým skvostem. Určitě jste to už někdy zkusili.





















Na skalce to kvete teď z jara ostošest a za chalupou se venkovní sprcha napájí dešťovou vodou a čeká na příhodnější počasí.











Na stráni vedle chalupy se to v létě modrá borůvkami a z "búčníku" putují hříbky do košíku a z něj pak na pánvičku do smaženice. Kousek dál se pase dvacetihlavé stádečko ovcí a dává o sobě vědět neutálým cinkáním a békání. Než jsem stačil stisknout spoušť, odběhly k napajedlu.













Radhošť je vidět jako na dlani, ale musíte vyjít ještě tak dvěstě metrů nahoru.






















Uvidíte tam i postavenou májku, která si počká na slavnost kácení, na kterou se sejdou všichni sousedé, pojedí, popijí, poklábosí a zazpívají. Večer je jim rozumět až na vzdálenost jednoho kilometru. Takové je tu ticho, které by se dalo krájet.













A tady si můžete vybrat, kam až to zvládnete. Do hospody je to 3 km z kopce, na zpáteční cestu je nutné se posilnit. Je dlouhá také 3 km, ale je do kopce.

















Vrabčinka, na úrodu hojná, se stala už před časem námětem mého blogu. Dodnes usrkávám ze štampdlete perfektní chuť pálenky, vyrobené z jejich plodů.
















Na chvíli spočiňme na lavičce a dívejme se kolem sebe. "Kéž lavičko, kéž bys promluvila" a kdyby se ti to podařilo, nemohla bys říct nic víc, než že je tu krásně. A když se k tomu přidá trocha veselí, pak je to slovy písničky "nejhezčí koutek /jež/ na světě znám".








Veselí se tu koná při každé možné příležitosti. Začíná to Velikonocemi, pokračuje vítáním jara, slavením svátků a narozenin, stavěním a kácením máje, svatodušním smažením vajec v přírodě, opékáním, když někdo zabije ovci nebo když končí uzení pěkně prorostlého bůčku v udírně u chalupy. Příležitost se vždycky najde. Při jedné takové příležitosti došlo k oné lapálii, o které jsem chtěl původně psát.
Aby bylo dostatek užitkové vody, je pod každým okapovým svodem postaveno několik plechových sudů, vzájemně propojených. V onu sobotu bylo po bouřce a sudy byly vrchovaté. Brácha, zahradník každým coulem, do jednoho sudu vysypal půl kolečka kuřinců, které mu sousedka věnovala za to, že vyklidil kurník. Mnul si ruce, jaké bude mít bezvadné zředěné hnojivo pod okurky a jahody, nic zlého netuše. Společnost, která se toho odpoledne sešla kolem ohně u chalupy, slavila údajně konec školního roku a že nikdo z jejich potomků nepropadl. Když se setmělo, nálada vrcholila a někteří chlapi měli té slivovice až po "staříčkovo". Na některé se chystaly i mátohy a tak bylo třeba konat. Frantu z chalupy na druhé straně potoka oblila taková horkost, že zatoužil po osvěžení a použil k němu právě ten sud, který byl po okraj naplněný kuřinci. Jak rychle tam hlavu vložil, tak rychle ji zase vytáhl. Seznam vybraných slov, které nelze reprodukovat, přehlušil huronský řev a smích všech ostatních. Je to už pár let, ale když se potkáme a já utrousím "kokokokodák", posílá mě někam, kam poslal všechny ostatní, přihlížející oné vskutku nepříjemné lapálii.

Expedice oksroN a norské národní parky 6

16. května 2010 v 11:30

Naše cestování po norských národních parcích se pomalu dostává do závěrečné fáze. Zbývá národní park Gutulia, který je druhý nejměnší a byl vyhlášen na ochranu smrkových a borovicových lesů, které jsou staré přes 400 let. Najdou se tu také jezírka a malá rašeliniště, jako ostatně po celém Norsku.
Pro turisty je tento národní park celkem nezajímavý a kdyby jste přece jen jej chtěli navštívit, nejsnazší přístup je od jezera Gutulisjen, ovšem žádné turistické stezky a vyhledat na mapě a pak přímo v reálu toto místo, je dosti náročné. A tak si poslužte jen pohledem na obytný dům, který nepatří do skanzenu, ale je běžně obýván. Nechce se až věřit, že v době, kdy Norové patří mezi nejbohatší národy Evropy, bydlí ještě v takových obydlích. Nutno ovšem dodat, že mladí už určitě našli domov a zaměstnání v nějakém větším městě a užívají si radostí života. Ovšem "starého psa novým kouskům nenaučíš".


Narodní park Dovrefjel og Sunndalsfjella je pravý opak předchozího. Je mnohonásobně větší a nejdostupnější ze všech národních parků. A hádejte, kde je výchozí místo do obou částí. Samozřejmě, že na silnici E 6, v místě zvaném Kongsvoll mezi městy Dombås a Oppdal. S mapou jednoduché jako facka. Silnice a říčka Driva se postaraly o to, že tento národní park je rozříznut na dvě části /viz název parku/. Větší část je vlevo od silnice E 6 ve směru na sever a dominuje jí hora Snøhetta /2286 m/, po celý rok zasněžená. Raritou je několik stád pižmoně východního. Turisté, kteří odložili batoh na bezpečném místě a zvládnou stovku pod 15 sec. mají možnost se přiblížit ke stádu až na 100 metrů. Nejlépe je se připojit ke skupině s průvodcem, možno říci k jakémusi safari, které je tu orgasnizováno několikrát denně. Při trošce štěstí narazíte i na stado divokých sobů, kteří jsou vlastně pouze v tomto národním parku a parku Rondane. A také je na okraji parku hřebčín s chovem prastarého plemene, který se podobá koni Převalskému. Mimochodem, koně Převalského pojmenovali podle polského cestovatele, který jej objevil v Mongolsku a nikoliv podle místa výskytu a možná jste jej viděli v pražské Zoo. Je zde železniční stanice, několik horských hotelů a kemp, dostupnost vlakem, autobusem z Oslo nebo autem je nabíledni. K tůrám nedoporučuji deštník, leda tak z recese, ale pršiplášť je nutný. Počasí si tu hraje na schovávanou a je to tu jako v Tatrách.

Nyní v rychlém sledu pár fotografií, které jsem si vypůjčil od jiných autorů. Proč? Protože jsme kolem pohoří Dovrefjell, druhém největším v Norsku, jehož je národní park součástí, už několikrát projížděli a tak vezmi z dlaně chlup, když tam není. Ale doufám, že bude. Chystám se na itinerář pro tento rok a
tento národní park figuruje na jednom z prvních míst na prozkoumání.
Tak tady bych chtěl stát, ale těch pětasedmdesát za krkem mně to asi nedovolí. Kamarádi to zvěční a popovídají. Já jim zatím uvařím něco na zub a naleju na posilnění.





Tady trvá výstup tam a zpět tak osm hodin a k příjezdu co nejblíže je nutné povolení /zřejmě se slušnou cifrou "odškodného"/. Naštěstí z mraků čouhá jen vrcholek a tak vás to od této tůry neodradí. Není prý nijak zvlášť nebezpečná.





Od vařečky to bude i tak pěkný pohled. Tak trocu trochu kostrbatější Beskydy nebo Jeseníky. Tak nevím. Risk je zisk.
Pro shlédnutí pižmoňů zvolíme určitě variantu z průvodcem. Většina z nás patří do skupiny ohrožených nadváhou až obezitou a to je pak těžké zdolávat rekordy okresního přeboru v běhu.
Takový návrat z tůry by se mně líbil, i když by byl časově hluboko nad jedenadvacátou hodinou.
A třeba se bude líbit i vám, kterým se splní přání, jednou se tam podívat /a potom to bude podruhé, potřetí..../ a třeba právě tento národní park zaujal i ty, kterým už to nevyjde.

Blogýsek: když nastaly deště.

14. května 2010 v 16:33
Na okna bubnuje déšť už nepřetržitě málem druhý den, náladu mám bídnou a chuť na cokoliv mimo jídla je mizivá. Nedokončil jsem právě práci na přípravě srazu spolužáků s fakulty po osmačtyřiceti letech a takže také nic moc. Počty snídaní se mně pletly s večeřemi a to nemluvím o galimatyáši v ubytování. Vysvobození se však dostavilo a ozvalo se z kuchyně.
"Kdy vlastně nastaly ty deště" odhalila manželka svoje myšlenky, které se, světe div se, ubíraly stejným směrem jako moje.. A mně to zapálilo.
Zalovit v knihovně bylo dílo okamžiku a v ruce jsem třímal knihu Louise Bromfielda: "Když nastaly deště". Spisovatel mého mládí, po osmačtyřicátem vykopnut z knihoven a dnes už skoro zapomenutý.
Celý natěšený jsem se pustil do čtení, nevím už po kolikáté a z obsahu vám nic neprozradím, pouze se přiznám, že jsem dostal chuť na čtvrtku koňaku /kterou jsem si také dopřál/ a podívat se do Indie v době mimo období dešťů. Když už jsem se o spisovateli zmínil, poněkud vám jej přiblížím a doporučím, aby jste rovněž zalovili ve své knihovně a pokud jej tam nemáte, v městské nebo obecní knihovně. Nebudete litovat.
Louis Bromfield byl sekáč. Konec konců to nejlépe posoudí čtenářky, které prý jeho texty doslova milují. A bylo jich nepočítaně. Američan, student zemědělství a žurnalistiky, voják v první světové válce, kterou ukončil ve Francii oceněn Válečným křížem a pak rreportér v New Yorku, divadelní producent a reklamní manažer. Jeho první novela "Zelený vavřín" byla velmi úspěšná a o dva roky později získal nejvyšší americké literární ocenění, Pulitzerovu cenu za romám "Časný podzim". V roce 1934 koupil farmu v Ohiu a začal prosazovat ochranu přírody, zároveň farmařil. Později založil národní park Malabar Farm, který existuje dodnes a je hojně navštěvován turisty.
Kromě novely "Když nastaly deště" mám v knihovně ještě "Noc v Bombaji, v překladu je však možno si vypůjčit třeba "Muž, který měl všechno", "Possession", "Dobrá žena", "Podivný případ slečny Annie Sprragové", "Dvacet čtyři hodiny", "Moderní hrdina", "Farma" a nebo "Divoká řeka". Je to přitažlivé, z hlediska dnešní doby nemoderní čtení, tedy akorát takové, které nám dává možnost vrátit se do starých, dobrých časů, které ovšem ve skutečnosti zdaleka nebyly tak idilické, jak
se nám vynořují v mysli.
Než jsem toto povídání "slepil dohromady" za oknem se nic nezměnilo.
Jen když jsem překlepl na avizovaný nový e-mail dověděl jsem se na Seznamu, že moraváci mají začít se stavbou archy Noemovy. Její dokončení, neděle večer, představuje šibeniční termín. A tak vkládám do vyhledavače "Konstrukce archy Noemovy" a uvidím. Mám kliku. Bydlím na kopečku.