Duben 2010

Kouzlo časů minulých: týden v Paříži - 2

24. dubna 2010 v 18:50
Bylo pondělí, třetí den našeho pobytu v Paříži a tedy pracovní den se vším všudy. A tak i pan doktor nemeškal a už v osm hodin se začal připravovat na svoji denní pracovní pouť, kterou měl dnes navíc opepřit naší přítomností. Mezi topinkami na sucho, vajíčky na slanině, rozpustnou kávou a mísou zeleniny a ovoce, které jsme ani neznali, nás seznamoval s dnešním programem:
"Milado" promlouval k manželce "dnes vám ukážu svoje pracoviště a bude to trvat celý den, tak se nelekněte. Tebe jako kolegyni z oboru to bude jistě zajímat a Jaroslav nechť třeba kouká po ženskejch."
A stalo se. Po deváté jsme ve vypůjčeném autě dorazili na parkoviště před honosnou pětipatrovou budovu s nápisem OPHTALMOLOGIE a posléze vkročili do prostorné haly, recepce se spoustou reklam na brýle a kapky, dvacítkou křesel a stolků s všemožnými časopisy, u nich několik čakajících pacientů. Idiliické prostředí dotvářela tichá hudba z reproduktorů a za pultem se usmívaly tři recepční, kterým nás Boris představil a mne ponechal v jejich péči. S manželkou se vydali na prohlídku této oční kliniky, kterou vlastnila skupina čtyř očních lékařů a jak jsem se později dověděl, Boris byl jedním z nich.
Děvčata voněla francouzkými parfémy a pařížskou módou, nabídla kávu, zákusky, coca colu a družný rozhovor.
"Parlez-vous francais?". Nezabral jsem.
"Do you speak English?". Zakroutil jsem hlavou a červeň zaplavila moji líc.
"Sprichst du Deutsch?". A dostavil se i pot na mém čele.
Na ruštinu nedošlo a já si vzpomněl na první setkání s živou francouzštinou v roce 1947, kdy jsem sen při cestě vlakem do Prahy přimotal ke skupině francouzských studentů, kteří jeli na Světový festival mládeže v Praze. Milá dívenka jménem Jeannet se snažila o rozmluvu stejně vytrvale a nakonec jsme se domluvili i na vzájemnou korepodenci. U domluvy bohužel zůstalo.
Ale zpět do recepce. Úsměv ze tváře dotazující se recepční nezmizel a pokud měla nutkání zeptat se mně, jestli jsem hluchoněmý, pak to na sobě nedala znát. A tak mne alespoň obklopila spoustou časopisů pro muže a já dělal, že mně nelezou oči z důlků. Francouzský koňak nebyl také k zahození a po třetím jsem byl ochoten bavit se lámanou němčinou, kterou jsem pochytil za války na obecné škole.
Boris přivedl moji ženu za hodinu a oba se tvářili poněkud jinak. On se šťastným úsměvem, že mohl představit několik totálních překvapení, moje žena mluvila něco o Jiříkově vidění. A to jsme ještě nebyli v Borisově soukromé ordinaci.
Tam jsme dojeli za pár minut a přivítala nás sekretářka Madeleine se širokým úsměvem na široké tváři a odhadem jsem usoudil tak 120 kg hmotnosti. Ordinace byla luxusní. Kožená křesla, bar,na oknech čínské žaluzie, spousta přístrojů a žádná sestra. Pohodlně usazeni v křeslech jsme naslouchali vyprávění, že ještě ordinuje dvakrát do týdne ve státní nemocnici a pokud tam shledá nutnost operace pacienta, operuje jej na státní klinice. Čtyři pracoviště. Obdivuhodné. Proto sekretářka, která mu připravuje denní program. Nedalo mně to a zeptal jsem se, proč má tak plnoštíhlou sekretářku.
"To se zeptej mé ženy, ta mně ji vnutila" zněla smutná odpověď.
Řeč se točila kolem zdravotnictví u nás a ve Francii. Boris dost dobře nechápal náš systém. I zde byli lidé zdravotně pojištěni, ale při každé návštěvě museli zaplatit plnou taxu za vyšetření, ošetření nebo operaci. Pojišťovna jim zaplatila provedené úkony v plném rozsahu až po měsíci a
mnohé odradila třeba od zbytečného zásahu, protože měsíc museli vynaložit určitou částku, kterou po tuto dobu neměli k disposici. Boris tvrdil, že to má velký psychologický dopad. Určitě zajímavý systém, který by se mohl uplatnit i u nás. Jinak samozřejmě měl každý francouzský občan možnost vybrat si lékaře, nemocnici, operatéra a služby na úrovni, na které si finančně troufál. Nadstandartní placená zdravotní péče zde byla naprosto běžná. Holt kapitalismus.
Večer jsme strávili povídáním o politice, myslivosti a dověděli jsme se, že zítra budeme mít program na celý den. Borisova sekretářka s manželem nás zavezou do do Versailles na prohlídku zámku a jeho parku. Zlatá rybka v našem programu. A jak sebou mrskala vám řeknu příště.



Blogýsek: pstruh na másle

22. dubna 2010 v 7:17

"Honila mne mlsná " už celou zimu. Vzpomínal jsem na tresčí pokrmy v Norsku a co chvíli jsem sice držel v ruce rendlík, ovšem obsah skýtal vždy pouze vejce na špeku. Včera jsem cestoval do Přerova a za Kroměříží na mne zamával stopař. Stopaře beru, kolikrát rozšíří obzor mého vědění. I tentokrát se tak stalo. Prozradil mně, že na sádkách u rybníka prodávají čerstvě ulovené ryby za režijní cenu a tím mně dostal. Vysadil jsem jej podle jeho přání a na sádky zajel.
V kamrdlíku seděli dva pořízci kolem pětatřicítky a konzumovali anglickou slaninu, kterou prokládali chlebem, pálivými papričkami a zapíjeli lahváčem. Na můj dotaz, je-li koupě pstruhů možná, ochotně přikývli a odkládali jídlo na potom.
Ujistil jsem je, že nespěchám a vím z vlastní zkušenosti, že přerušované jídlo je stejný nešvar jako přerušovaná.../jiná činnost/. Vděčně poděkovali a v družném rozhovoru mně řekli, že candáti, na které mám políčeno, budou až v říjnu.

Pak už jen navlékli vysoké rybářské boty, vzali síť, prošli se s ní po sádce a nalovené pstruhy vysypali do ohrádky. Pár jich vytáhli podběrákem.
"Račte si vy\brat. Mají kolem 35 dkg, takže jeden vyjde tak na 40 Kč."
Ráčil jsem si vybrat jen dva kousky, do mrazáku nechci ani náhodou. Chlapi mně pozvali na příště jakmile pojedu okolo a kapr že je také váhově akorát.
"Tak jo. A díky."
Večeře byla skvělá. Na úpravě až tak nezáleží, byla stejná, jako obvykle, na másle s drceným kmínem. Prim hrála skutečnost, že ryba byla naprosto čerstvá a kde chtějí ležet ty roční mrtvolky z mrazáku. A tak vám doporučuji: vezměte někdy obstojně vypadajícího stopaře, třeba se dovíte také o podobné sádce a radím nezaváhat ani na chvíli.

Kouzlo časů minulých: týden v Paříži - 1

21. dubna 2010 v 7:20
Je květen 1968. V Paříži probíhají studentské nepokoje a noc z 10. na 11. května se stala "nocí barikád" a centrum Paříže se proměnilo v bojiště s barikádami a hořícími automobily. Desítky studentů byly zraněny a následující den prezident Pompidou plní podstatnou část studentských požadavků, nepokoje však nekončí a vrcholí největší generální stávkou v historii Francie a krize končí až v polovině června. Ve Spojených státech byl zastřelen prezidentský kandidát Robert Kenedy a Beatles dokončili film Žlutá ponorka. A přišel opět dopis od přítele Narodetzkého, ve kterém nás zve na týdenní pobyt v Paříži.
S politickým vývojem v republice svitla naděje, že bude možnost vycestovat do Francie a ta se také splnila. Spolu s manželkou jsme dostali výjezdní povolení, objednali zpáteční letenky, které překvapivě stály dohromady 1800 Kč a 14. července, v den státního svátku Francie /výročí dobytí Bastily/ jsme přistáli na nedávno otevřeném letišti v Orly.
Od této chvíle jsme se cítili jako v Jiříkově vidění. Francouzsky jsem znal jen pár kleteb, které Boris používal vždy, když na honě netrefil vyhlédnutý cíl, obavy se však rychle rozptýlily, protože od letadla do letištní haly jsme kráčeli vyhrazenou uličkou mezi provazy a tam už na nás Boris mával. Černoch nechtěl vidět ani pas, jen mávl rukou a následovalo kamarádské přivítání.
Na parkovišti s možná tisícem automobilů jsme našli Borisovo auto, já si lehl dopředu, manželka spočinula zádu. Opravdu lehl, protože jinak se nedala označit poloha pro spolujezdce v Alfě Romeo, kterou jsme z letiště odjeli. Ulice Rue de Passy, auto do podzemní garáže, výjezd do posledního, ani si nevzpomínám kolikátého patra, přivítání
s paní Narodetzkou, také lékařkou, ubytování v dětském pokoji, protože synové jsou na prázdninách ve Skotsku. Zasedáme k večeři. Pod deskou prostřeného stolu s broušenými číšemi na šampaňské, které jsme minulý rok Borisovi věnovali jako dárek, tiskne Boris tlačítko, přichází služebná, odstřeli šampaňské a číše jdou nahoru: Živijóóó. Největší problém byl s langustou. Tak velkého raka jsme viděli poprve a zkušenosti z konzumace českých raků říčních byly jen slabým vodítkem. A přesunuli jsme se do Borisovy pracovny, která byla na rovné střeše domu nad bytem a žasli nad miliony světel Paříže, přerušovaných výbuchy ohňostroje, který odpalovali ve všech dvaceti/?/ obvodech Paříže.
"Tak jaký program vymyslíme na zítřek" zavedl Boris řeč na to, na co jsme už celou dobu čekali a představovali si Eiffelovku, Louvre, Versaillský zámek, katedrály Nottre Dame a Sacre Couer s nádherným výhledem na Paříž, Montmartr, Piggale. Moulin Rouge, Champ Elysees.
"Co kdyby jsme si zítra vyjeli na divoké kačeny. Je to jenom 120 kilometrů od Paříže a lov se určitě vydaří." Zmrzl nám úsměv na tvaři.
"Samozřejmě, to bude určitě velký zážitek" odpověděl jsem diplomaticky a napůl ironicky, přitom mrkl mna manželku, aby horlivě přikyvovala.
Ráno bylo moudřejší večera. Vzbudila nás černoška, která za okny pokoje na balkóně pulírovala podlahu a zábradlí. Prohrábli jsme dětem stohy gramofonovývh desek, kde prim hrály nahrávky Beatls a tiše záviděli.
Snídaně proběhla v družném hovoru o počasí, které určitě lovu na kačeny přeje a kuchařka přinesla košík s jídlem. Když jsme přišli do podzemní garáže, která se šnekovitě vlnila až kdoví kde, Boris popocházel, kroutil hlavou a vydal se na vrátnici. Vrátil se s tím, že Alfu Romeo někdo ukradl. Drtil nadávky mezi rty a věci jsme uložili do Renaoulta jeho manželky, který stal vedle prázdného místa po Alfě a vyjeli na Gandarmerii /policii/. Po čtvthodině sepisování protokolu se Boris vrátil s výrázem vrcholného rozčilení ve tváři. Chtěl jsem jej uchlácholit a povídám:
"To je katastrofa."
Opáčil: "To ano. Kolik jsme mohli dnes střelit kačen!"
Tak auta mu nebylo líto, kačeny jsme to už nestihli, i když někam zatelefonoval a za půl hodiny měl jiné auto před domem. Půjčovny už tenkrát pracovaly perfektně. A tak jsme vyrazili místo na kačeny na projížďku po Paříži. Jímala mne hrůza, když jsme na kruhovém objezdu jeli ve třetím ze čtyř pruhů a chtěli se dostat ven směrem na Champ Elysses. Podařilo se bez problémů. Řidiči se navzájem respektovali a bez problémů umožnili výjezd. Zaparkovat na nejslavnější pařížské třídě nebyl problém. Boris měl u sebe průkazku lékaře, kterou položil na palubní desku a parkovali jsme na chodníku. Luxusní zboží a ještě luxusnější ceny na nás zíraly z každého výkladu a Vítězný oblouk, přes který se valily každou minutu stovky aut, nabytých majiteli bez vyinkulace a pořadníku, dodával našinci fantastický pohled. Zde jsem také poprve slyšel slovo drugstor. Stavili jsme se tam na oběd. Dodnes mně utkvěl v paměti dezert s banány, zmrzlinou a čokoládou. Banány a nejsou vánoce a fronta na ně!
V proudech aut jsme se dostali až k Montmartru, vystoupili, z dálky obdivovali běloskvoucí kostel Sacre Couer, koukali přes rameno desítkám malířů, kteří pilně holdovali svému řemeslu.
V kapse jsem měl několik drobných franků /později mně to připomínala píseň "Mám v kapse jeden frank"/ a tak jsem si za dva franky koupil kresbu, vyráběnou zřejmě "umělcem" jako na běžícím pásu a nachlup stejné. Patří mezi moje relikvie dodnes.
"Domů" jsme se vraceli přes ulici Piggale, zaplavenou kiny s erotickými filmy a sexshopy, nahotinkami všeho druhu a vyparáděnými děvčety na lovu už v časném večeru.
Boris ke mně prohodil:
"Nepodíváme se do některého baru na striptýz?"
Než jsem stačil odpovědět, ozvala se manželka nepřejícně ze zadního sedadla:
"Jaroslav má doma striptýz každý večer a někdy i během dne."
Boris reagoval po svém:
"A ty chodíš ráda stále na tentýž film a líbí se ti?"
Nicméně k první návštěvě striptýzu došlo až v Praze, kde se vloudila Krása bez závoje, pod kterýmžto titulkem ohlašovali novináři zjevení se něčeho neslýchaného i v pražských barech.
Projeli jsme kolem Moulin Rouge, vzpomněli na Taulouse-Lautreca a jeli na večeři. Byla stejně skvělá, jako další dny v Paříži, které nás ještě čekaly.
A zapomněl jsem. Pokud jste rozluštili moje autentické zápisky, možná vás udivilo jméno Neckář. Ano, jedná se o zpěváka Vaška Neckáře, kterého jsme v Praze na letišti potkali a dal nám podpis. Letěl do Moskvy.

Blogýsek: cvrkot

19. dubna 2010 v 6:41

Včera jsem si vyjel. Jen tak, natankvovat, abych se dnes nezdržoval. Trochu se mně zakalil zrak při pohledu na cenu Naturalu, která se houpe na 32,50 Kč. Kdo ví, jak to vypadá kde jinde. A tak jsem zasunul koncovku hadice do otvoru v nádrži a spustil čerpadlo. Z dálky bylo slyšet něco jako zesilující se hluk motorů a během pár vteřin se hluk změnil v řev. Na plochu před benzinkou přístálo ne méně než deset nablýskaných krasavců na dvou kolech a jeden, ten nejatraktivnější, měl o kolečko víc. Paní u pokladny jsem neslyšel a cenu za benzin jsem si přečetl na displeji pokladny.
Náhle jako na povel řev utichl. Snad to tak měli nacvičené. Motory zmlkly a osádky se začaly rojit na ploše, kolem tankovacích stojanů, automatu na kávu a WC. Co chlapi, ti neměli až takový problém. Každý z nich měl za sebou na sedadle vlastní nebo nevlastní manželku, případně družku nebo milenku. A tady už trochu problém byl. Kožené kaltoty jako ulité na tělo, určitě neskýtají rychlou možnost přechodu do pohotovostní polohy.

Zaujala mně především tříkolaka, kterou jsem si mohl vyfotit pouze z patřičné vzdálenosti.
Pilot vrčel, že nechce žádné detaily a tak při jeho padesáti letech a asi tak dvaceti letech jeho partnerky se není čemu divit. Na hlavě měl přilbu s vikingskými rohy a všichni mu přezdívali "paroháč." Zdálo se mně, že pro jeho váhovou kategorii není jiná varianta než právě ta tříkolka, možná. Prohodili jsme pár slov, dopil nealko láhváč a znovu se ozval řev motorů.



Tak jak přijeli, zase odjeli. Zůstal po nich na krátkou chvíli pach ricinového oleje /?/, který tolik miluji a řev se za chvíli změnil v bzukot odlétajícího čmeláka. Málem jsem utřel slzu z oka.

Norské fondy

14. dubna 2010 v 5:06
Už jste byli někdy ve Valaškém muzeu v přírodě, které je národní památkou a je umístěno v podhůří Beskyd, v Rožnově pod Radhoštěm? Že ne? Tak to se tedy divím. Určitě vás tam někdy nalákám, ale dnes mám poněkud jiné téma.
Když vstoupíte do té části Muzea, ve které se rozkládá skanzen, hned u vchodu vás upoutá bronzová deska, která informuje, že na rekonstrukci a doplnění skanzenu přispěly t.zv. Norské fondy. V dohodě o účasti v evropském hospodářském prostoru, kterou naše vláda podepsala v roce 2003, je také ustanovení, že Norské království, Lichnštejnské knížectví a Islandská republika budou zemím, přistupujícím do EHP přispívat formou grantů na investiční a rozvojové projekty. V tomto projektu je zapojeno 13 evropských států a naše republika pak na druhém místě ve výši této finanční podpory. Jednoduše řečeno ve třech etapách jsme měli k disposici celkem 43 675 942 euro.

A právě v první z těchto etap si město Rožnov p. Radh. zažádalo o grant na Valašské muzeum v přírodě a obdrželo jej ve výši 2 685 870 euro. V muzeu jsem nebyl už dva, tři roky a tak nevím přesně, jak rekonstrukce a dostavba pokračuje, proslýchá se však, že práce jsou před dokončením.
Podobných rekonstrukci, obnov nebo i záchran historických památek je mnoho. Přičinily se o ně i Norské fondy. Mohli by o tom mluvit Pražáci, obyvatelé Šluknova, Tábora, Turnova, Rajhradu, Mikulova, Blanska, Pardubic, Hlučína, Olomouce, Úštěku, Jílemnice, Velehradu, Loučné nad Desnou, Jičína, Lokte a mohl bych ještě pokračovat výčtem dalších jmen míst, kde Norské fondy pomohly. Bylo by ovšem nejlépe, kdybychom se o výsledcích využití grantů dověděli přímo z míst, kde byly použity a s jakým výsledkem. Jistě by to byla jakási forma poděkování za nezištný příspěvek do zkrášlení našeho kulturního dědictví. Jak třeba u vás?













Kouzlo časů minulých: pan Francouz

13. dubna 2010 v 7:26
Byl počátek října 1964, v Tokiu skončily Letní olympijské hry, ve kterých v naší výpravě kralovala naše gymnastka Věra Čáslavská a Josef Odložil. U rybníka v Mackovicích, na jednom ze sedmi hospodářství státního statku, vystoupila z autobusu nesourodá skupina lovců, které Čedok získal na dvoudenní lovy především bažantů. Ve skupině byli hlavně Američané, kteří si cestou z Tokia "odskočili" na tento lov, ale i Italové, Němci a Francouzi. Jako obvykle jsme my nabíječi čekali na svého střelce a ve všeobecném hemžení se ozvala ruština. "Kto znájet govoriť po ruski?" Tazatel stál jen pár kroků ode mne a jeho dotaz mne zaujal. Moje ruština byla natolik dobrá, že jsem k němu přistoupil, představil se a protože mně rozuměl, byla ruka v rukávě. Stal jsem se na dva dny nabíječem doktora Borise Narodetzkého, Francouze původem z Kijeva, jehož rodiče někdy v roce 1919 emigrovali do Francie.
Od počátku jsme si padli do oka. On, který se zajímal o dění v naší republice ve vztahu k politice a Sovětskému svazu a já, který s otevřenou pusou poslouchal vyprávění o životě v jeho rodině, ve Francii a v západní Evropě vůbec. A tak jsem se dověděl, že pan doktor je oční chirurg, má rodinu a pracoviště v Paříži poblíž Trocadera, psa Noela, kterého sebou nemohl přivézt, volný čas tráví zejména na "ochótě" /lovu/ buď přímo ve Francii nebo nejčastěji ve Španělsku, manželka má ráda psy a tak jí minulý týden musel zaletět pro štěně do Londýna. V Kyjevě má bratra a byl u něj několikrát na navštěvě. Nedovedl pochopit, že bratr, také lékař, si nemůže koupit ani auto, protože jednak nejsou a jednak by na ně neměl. Vyprávěl mně, že za války sloužil u britské RAF jako navigátor na bombardéru a naštěstí přežil, i když jejich letadlo čas od času zchytalo nějakou tu spršku střel. Byl jsem z jeho vyprávění paf.
Na oplátku jsem mu představil náš system s jeho klady i nedostatky. Těžko chápal, že u nás není nezaměstnanost, že skoro na všechno se čeká, běžné zboží je nedostatkové a že nemůžeme vycestovat ani za humna na západ od naší republiky.
Dva dny uběhly jako voda, vyměnili jsme si telefonní čísla i adresy a já jej pozval na příští loveckou sezonu na hony, kterým se říkalo regulační a statek je organizoval na závěr sezony pro myslivce-zaměstnance statku. Měl jsem jako technik, který zastával na statku odpovědné místo možnost pozvat si na takový hon dva myslivce, přátele nebo obchodní partnery. Této výsady jsme využívali především jako určitý druh úplatku pro získání možnosti nakoupit nedostatkové stroje nebo náhradní díly.
Příští podzim se jednou navečer ozval telefon a když jsem zvedl sluchátko, ozvalo se z něj: "Zdravstvuj Jaroslav. Zděs Boris. Kogda ja mogu prijechať." Telefoní hovory se párkrát opakovaly a koncem října zastavil před našim domem Volkswagen "Brouk" a z něj vystoupil Boris s igelitkami v obou roukou, plnými dárků. Přiletěl do Vídně, tam na něj čekalo předem pronajaté auto a do Hrušovan n.Jev. to zvládl bez problémů za hodinku.
Vedli jsme řeči, nejčastěji o letošních honech a stavu bažantů, absolvovali dva hony k velké Borisově spokojenosti a ze snímku je zřejmé, že na ty tři dny, po které se zdržel, dobře zapadl do rodiny. V pondělí ráno zavolal sekretářce, jestli má nějaké neodkladné operace a smutně prohlási: "Ničevo, nužno rabotať", rozloučil se a odjel s tím, že naše vzájemné přátelství dostalo pořádnou vzpruhu. Rozbalené dárky čekaly využití a zlatým hřebem mezi nimi byl kazetový magnetofon Philips, který se dal v té době koupit pouze v Tuzexu a kluci si na něj hned nahráli "Hvězdu na vrbě" a cachtali se s ním před kamarády. Nad pozváním na týden do Paříže jsme jen mávli rukou. Povolení na soukromý výjezd bylo předem ztracené.
Další dva roky se Borisovy návštěvy opakovaly stejně tak, jako pozvání do Paříže. Možnost byla až v létě 1968, ale o tom až někdy jindy.

Související blogy:


Sebechvála smrdí

6. dubna 2010 v 5:21


...aneb vystřiženo z kontextu. Byly doby, kdy ČSSD byla vedena přijatelnými a i sympatickými lídry, třeba Zemanem nebo Špidlou. Nejmladší, Standa Gross, neváhal ani chvíli a propadl se do milionářského ráje.
Nyní sedí v kočáře na kozlíku Paroubek a drží pevně opratě a jede, a jede, a jede a práská bičem, aby jej kdekdo slyšel.
Tak, jako jeho největší volební soupeři, trousí kolem sebe pravdy, polopravdy i nepravdy, bije se v prsa, že on s ČSSD a nikdo jiný, dokáže v případě vyhraných voleb naservírovat občanům plný stůl /s ubrusem až po zem, aby nebylo vidět obrovský dluh státu, který bez strašení každého soudně uvažujícího člověka znepokojuje/. O nějakém bezprostředním snižování dluhů ani zmínka, spíše naopak. Oč chytřejší jsou občané, kteří včas rozpoznali nepříznivý vítr a začali šetřit. Svědčí o tom zprávy o nezanedbatelném poklesu jejich výdajů. Doufám, že se tak zachovají i u voleb.
V tomhle kočáře se nepovezu, alespoň do té doby, než kočí spadne z kozlíku a přestane se naparovat jako páv, kterého doprovazí stádečko méně vybarvených kohoutků a slepic.

Kdo by zajistil zákaz? Obě největší strany, ODS i ČSSD. A tak se těším, že jim ti "maloši" pořádně zamíchají kartami a zeptají se kde byli, když bylo třeba rozum brát.

Kouzlo časů minulých: místo nahoře

5. dubna 2010 v 6:52
Nejenom prací, chovem domácího zvířectva, starostí o rodinu, rybařením a nabíjením flint cizinců na honech živ jsem byl, ale i politikou. Můj stav mysli jsem popsal už dříve/Kouzlo časů minulých: červené knížky / a na skutečném pracovišti moje členství v KSČ znamenalo možnost rychlého karierního postupu, bylo podmínkou, ne však tou zásadní. Karieristé se kolem mne na pracovišti jenom hemžili a moje výhoda byla především v tom, že jsem měl pro práci příslušné vzdělání. Proto jsem se nemusel až tak stranicky angažovat, nicméně jsem byl později k tomu dotlačen. Mimo odbornou práci jako mladší mechanizator, později, když se můj nadřízený stal výrobním náměstkem, jako hlavní mechanizátor, jsem dva roky jako vedlejšák za minimální úplatu dělal redaktora závodního časopisu, než nastoupila profesionální redaktorka. Byl jsem vhodný typ a tak mne přesvědčili vzít funkci předsedy vesnické organizace KSČ. To jsem se ještě nebránil a považoval to za nutnou daň mému odbornému "řemeslu".
K dalšímu vývoji musím předeslat, že ředitel statku byl členem ÚV KSČ, stalinovec každým coulem, který nebyl ochoten ze svých politických stanovisek ustoupit ani o píď, bojoval však čistě, přímo a bez podrazů. Sám vzešel z dělnické třídy, jak se tenkrát říkalo a inteligence, i odborná, byla pro něj vždy podezřelá. Já to ale tak necítil.
Počátkem roku 1968 začal zvrat a na veřejnosti se v plné své různorodosti objelila jakoby v mlze"lidská tvář."Postupem doby nabývala obrysů a začaly se dít věci. "Staré struktury" dostávaly kopačky, nové se draly na výsluní. Náš soudruh ředitel přišel o funkci v ÚV a tím i o značný vliv, který uplatňoval na vývoji statku. A tak si mne někdy koncem dubna zavolal do ředitelny, nalil pohárek a spustil:
"Inženýre, ztratili jsme pozici pro vývoj statku a poznáš to ty nejlíp na svém úseku. Kdo nám bude pomáhat k přídělu nových traktorů, kombajnů a ostatních moderních zemědělských strojů? Já jsem skončil a co mně bude platné, že se znám se Smrkovkým, Indrou, Neubertem, Špačkem a to neříkám všechny. Však jsi některé obsluhoval ve sklepě. Ale můžeš mně říc, kolik z nich padne a kolik přežije? To ví pámbu, jak v něj nevěřím. Budou volby do OV KSČ, co kdybychom tě navrhli?"
Polilo mne horko. Už tak jsem měl s tou vesnickou funkcí polízanici a tohle by manželka asi těžko zkousla.
"Soudruhu řediteli já už dělám vesnického předsedu a ani na to moc nemám" namítl jsem.
"Podívej" pokračovaly agitace "statek to potřebuje a my tě tam navrhneme ať chceš a nebo nechceš" skončil rezolutně.
Na obzoru se objevila možnost vzniku Svazu státních statků a tak se náš ředitel dostal do předsednictva tohoto nově připravovaného orgánu a kuli pikle s valtickým statkářem Panovcem. Jeho pozice ředitele zůstala bezproblémová a slovo splnil. Na konferenci OV KSČ jsem sice nebyl přítomen, zato mne zvolili jako nadějného mladého funkcionáře s názory blízkými současné politice KSČ přímo do KV KSČ v Brně a tak jsem se stal součástí pravého křídla KSČ v tomto orgánu, které vedl tajemník Černý spolu s Jaroslavem Šabatou. Spadla klec.

Blogýsek: chlupatý přítel

4. dubna 2010 v 8:50
"Chlupatý kaktus mám tak rád, je to můj nejlepší kamarád...."
jste si možná prozpěvovali, když jste měli dobrou náladu, černá kočka vám nepřešla přes cestu a pošťák nedonesl fakturu na doplatek za plyn, vodu nebo elektřinu.
V bytě třeba už máte několik mazlíčků, psa, kotě, děti a další by určitě bytu slušeli. Ale pozor. S ostatními by se jen těžko domlouvali, protože jsou neustále naježení a ostny mají ostré jako jehly a kdo na ně sáhne, se zlou by se potázal. Místečko by se určitě našlo. V zimě někde na poličce, přes léto na zahrádce nebo na balkoně, tak jako tento krasavec, kterého jsem přistihl při rozkvětu na zahradě jedné své známé. A že jste ještě nezačali? Kupte si mamilárii, echinokaktus, echinocereus nebo opuncii, to bude pro začátek stačit a když se zamilujete a uvidíte první květ na svém kaktusu, jste polapeni. Cestičku k dalším druhům a náročnějším, si najdete sami.
A když jsme u té náročnosti, nic moc. Plastový květináč o malounko větší než tělo kaktusu, zemina, kterou dostanete koupit, to budete potřebovat při přesazování. A sedm dní po přesazení nezalévat, pak umístit někam na jižní stranu, aby si kaktus užil sluníčka, zalévat malinko jednou týdně, v zimě vůbec. Vegetační klid potřebují kaktusy v zimě, teplotu od 8 do 12 stupňů, tmavší místo. A co bych se namáhal, mrkněte přes vyhledavač a najdete vše, co mozek ráčí.


Kouzlo časů minulých: juchajdá.

3. dubna 2010 v 7:20
Vítejte ve "šmakovně" vinného sklepa státního statku, těsně po skončení výrobní porady.

Čas od času nás ředitel po poradě pozval do vinného sklepa, kde jsme měli v bujaré náladě odložit starosti běžného dne a mnohdy až neúměrné časové nároky na naše zaměstnání. Po "koštu" jsme zasedli ke stolu, vyprázdnili připravené mísy, popíjeli vybranou značku vína a vedli řeči. Jak jinak. O myslivosti, nebo o myslivosti a zase jen o myslivosti. Semtam se připletl nějaký problém z posledních dní, vyrojilo se pár vtipů a někdo spustil "Pějme píseň dokola". Ředitel, sedm správců, náměstci a vedoucí úseků se radovali ze života. Pak některý správce pozval všechny na svoje hospodářství a tam se pak děly psí kusy. Než část společnosti, která neměla doma tuhý režim dojela na místo činu, zmizelo ze dvorku pár slepic a kačen hbitě zabitých, oškubaných a plovoucích v hrnci na polévku a nebo si hovících na pekáči v troubě. Nastala druhá fáze, která zpravidla končila v časných ranních hodinách rozvozem padlých na místa jejich odpočinku.
Zajuchat si ovšem přijížděli mnozí hosté, především z řad nízkých i vysokých funkcionářů, ale i těch, kterým se chtěli funkcionáři zavděčit, něco od nich vymámit nebo do nich jen tak zainvestovat pro časy budoucí. Chudák sklepmistr byl v jednom kole, které se ovšem nezastavilo a mnohdy se nedařilo je alespoň přibrzdit. Dodnes na to vzpomíná jako na dobu, v níž hrál se zaťatými zuby roli otroka. Proto jsme dost času my technici byli určeni k tomu, abychom pomohli zvládat obsluhu takovýchto akcí. Hlavní sezona byla v době Brněnských veletrhů, kdy se to před sklepem černalo šestsetrojkami nebo zelenalo Volhami. To byla příležitost vymámit z majitelů exponátů třeba možnost koupě vystavených strojů nebo příslib přimhouření oka při přidělování strojů, stavebního materiálu, náhradních dílů a třeba i krmiv.
Ve sklepě se vystřídali skoro všichni čelní představitelé strany a vlády, krajští i okresní funkcionáři
a nechyběli ani fukcionáři ČSM. Jedna taková akce, kdy si hlavní ředitel prodeje zemědělských strojů objednal posezení ve sklepě, skončila neskutečně. Zmíněný ředitel měl syna, který velel mezinárodnímu pionýrskému táboru v Seči, kde byla celá plejáda pionýrských vedoucích z různých koutů světa. Po příjezdu se usadili k připravené hostině, bavili se rukama, nohama a po první sedmičce se navzájem dorozuměli bez tlumočníka. Stranou zůstali pouze dva Syřané, jeden Jemenec, Iráčan a další dva neidentifikovaní muslimové, kteří odmítli vepřovou šunku i alkoholem hojné víno. Nic nepomohlo ujištění, že sklep je pod zemí a tam že Alláh neuvidí. Ti nám, pro tuto příležitost jmenovaným sluhům, pomáhali při vynášení části unavené společnosti do připraveného autobusu. Dílo zkázy nelze popisovat.
Jindy se ve sklepě objevil celý kanadský hokejový manšaft s populárním metrákovým obráncem "Džůsberym" /vzpomenete?/. Měl jsem podpisy celého mužstva, ale už ani nevím, kde se poděly.
Juchalo se částo a hlasitě. Musím ovšem říci, že přitom hospodaření statku mělo vysokou úroveň, používalo nejnovější technologie a bylo dáváno za příklad zemědělským podnikům v celé republice. Jen namátkou: stavba centrálního teletníku, prvního v republice, středisko centrální mechanizace s moderními těžkými stroji na hnojení, chemizaci, dopravu a stavební práce, stavební oddělení, zajišťující soběstačnost při stavbách zemědělských, ale i bytových objektů, flotila moderních obilních kombajnů a v republice ojedinělá sušárna zelené píce s granulací, Promill 1000, dovezená z Francie a mohl bych pokračovat.
Ale to už jsem odskočil od toho juchání trochu stranou. S odstupem času se divím, že jsem se vzhledem k těmto zkušenostem nestal znalcem, nebo alespoň stálým konzumentem vína. Je to asi proto, že my Valaši jsme byli odkojení slivovicí i když večer co večer decinku červeného na nátlak zdravotní propagandy vypiju, celkově jsem statistiku o konzumaci vína v republice nepodpořil.