Únor 2010

Třikrát měř a jednou řeš

28. února 2010 v 11:35

Tak pokud jste našli podle vás v nadpisu chybu a přičetli jste ji mé roztržitosti, tak jste vedle jak ta jedle. Skutečně musím řešit skutečnost, že 1. března vstoupím do čtvrtého roku plavby po tomto webu. První blog jsem na něj "pověsil" 1.3.20007 a nesl název Sem z teho nanic. To jsem se představil jako Valach, za čtrnáct dní jako nadšenec pro Norsko a skandinávské státy vůbec/Expedice oksroN - 1/, semtam jsem zabrousil do politiky a slízl pár kapek ze studené sprchy, začátkem roku 2009 jsem začal vzpomínat na Kouzlo časů minulých: gramofón. A blog mně byl moc velký, vymyslel jsem tedy Blogýsek, poslal jej do světa v lednu tohoto roku a dal mu třeba název Blogýsek: konzumní společnost. K řešení je tu skutečnost, že tato dítka pomalu odrůstají a co nevidět budou chtít do základní školy. Zaslouží si to?




Autor je líný až běda. Každé odpopedne poléhává na gauči a když gauč není po ruce, nepohrdne zaujmout obvyklou polohu třeba u rybníka. I když má teprve pětasedmdesátku na krku tváří se, jako by mu bylo devadesát a podle toho také vypadají texty, které trousí jeden za druhým. Samý překlep, semtam nabouraný pravopis, témata mnohdy pod psa, darmo mluvit. Pravda, někdy se podaří nalákat čtenáře třeba na titul Hřebíky do rakve, který vede v žebříčku zájmu čtenářů.



Pustil jsem se do měření, spíše by bylo vhodné uvést sčítání a zjistil jsem, že za ta tři léta se nakupilo na té nesourodé hromadě tolik blogů, že ten dnešní, jubilejní je dvěstěosmdesátý čtvrtý. Klobouk dolů před čtenáři, kteří mně až na vyjímky neinsultovali, případně nevyškrtli ze svého okruhu zájmu.






Zrcadlo času je neúprosné a tak se do něj raději nedívat. A když už, tak s nadsázkou a cílem. A je možné se zeptat: Zrcadlo, zrcadlo, řekni mně...













Když se poohlédnu zpět vidím zcela zřetelně, kde jsem se trefil, nebo kde jsem si uřízl ostudu. Kauza Jaques sice vyšuměla do ztracena, ovšem Kateřina Jaques po strmém katapultu rovněž. Propadákem byl Hokus pokus. Ukázalo se, že vtahovat někoho do hry je velmi obtížné.











Kolikrát mám v hlavě jako ve včelíně. To jak se rojí myšlenky a mám co dělat, abych je všechny pochytal, jindy je v hlavě prázdno jako v hospodě po posvícení. Mám napsat historku o tom, jak jsem dělal ve fabrice redaktora závodního rozhlasu a pašoval do programu těch několik francouzkých písniček, které byly u Supraphonu k dostání? A že mně tekrát ještě na šelakových deskách, které byly málem tak křehké jako slepičí vejce, prodala v prodejně proti vsetínskému nádraží Jarmila Šuláková, nyní ještě žijící a stále zpívající legenda valašských folklorních písní? To asi ne, protože skoro na špici žebříčku se "ligotá" Kouzlo časů minulých: kouření.
















Nerad se k vám obracím zády a díkybohu jsem se tak nezachoval ani k životu. Když si něco přečtete Z deníku hypochondra bude vám jasné, proč. Mnozí čtenáři se však zády k některým mým blogům obrátili. Prostě je ignorovali. Mají můj vřelý dík, protože mně pomohli zjistit, o jaká témata je zájem, jaký mám použít styl psaní a pod. Když si dnes přečtete Rhapsody in Blues zjistíte, že je stále z části aktuální.














Nejsme v Dánsku, odkud pocházejí Pat a Patachon, slavná komická dvojice němého filmu, nýbrž na konci Ranafjordu ve městě Mo i Rana a tím i rovnýma nohama v seriálu mých povídání o cestování Expedice oksroN. Polární kruh /Expedice oksroN krouží kolem polárního kruhu nebo Expedice oksroN 4 / je před námi něco kolem sta kilometrů pokud jedeme po E 6, Expedice oksroN a sedmnáctka je od Mo i Rany pohých 37 km.










Oko kamery jsem přikládal ke svému zejména v Norsku skoro nepřetržitě. A tak mohlo vzniknout už osm středometrážních filmů o našem putování a jejich přiblížení
čtenářům:












Na lodích, které hojně využíváme k přepravě a mnohdy to v Norsku ani jinak nejde, si obvykle připomínám prostřednictvím pánů Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha písničku o strýčku Jackovi. Je na mně jako ušitá. No řekněte:

"V Hamburku hned za nádražím v první ulici,
Jackovi se začlo stýskat po slivovici..."

Nebo:

"...dojemný to vskutku pohled na tu postavu,
jak s vlajícím plnovousek kráčí k přístavu."

A to bylo prosím Jackovi sedmdesát let a jeden den. Moře, přístavy a trajekty najdete skoro na každém blogu o Expedici oksroN. Pokud máte čas a chuť mrkněte na:







Když už mne vidíte na hlavní ulici hornického města Røros, zapsaného na Seznamu světového dědiství UNESCO, tak pár slov o něm. Třistatřicettři let zde byly měděné doly a nyní je městečko s šestitisíci obyvateli spíše turistickým cílem. Slévají se u něj dvě významné norské řeky, Glomma a Håelva. A zajímavostí je, že je to nechladnější místo v Norsku. To proto, že leží v nadmořské výšce 600 m a je zde kontinentální podnebí.
Pokud jste si klepli na výše uvedený odkaz, máte už za sebou příjemnou procházku po místě, které se jen tak někde nevidí.














Že jsem se stal kuchařem Expedice je už všeobecně známo, a že jsem "specialista" na úpravu ryb, jakbysmet. Z nouze ctnost. Pouštět ryby, které příležitostně chytneme, zpět do vody a přitom mít hluboko do kapsy nejde jaksi dohromady, protože je Expedice oksroN rybařící, Expedice oksroN loví s kocourem a Expedice oksroN: ...když bílý losos....

V Expedici jsme všichni milovnící suši a u nás si jej moc neužijeme vzhledem k jeho ceně a skutečnosti, že koupit úplně čerstvou mořskou ryby, krevetu a pod. je nemožné. V Norsku ano. A tak si u nás objednáme na dobírku všechny příslušné ingredience od pasty z japonského zeleného křenu Wasabi až po rýži Haruka. V Norsku leccos nalovíme a pak šoulíme roličky suši. A můžeme si jich dopřávat hodně a levně.













My, vysložilí námořníci, to máme těžké. Nikdo nechce poslouchat naše řeči o historkách z přístavních putyk třeba v Hamburku, nezavděčíme se popisem mořské nemoci, nikdo nám nevěří, že jsme se vezli na vlně cunami nebo se poroučeli párkrát přes palubu, úsměv budí historky o přeborech v pití kubánského rumu a když předestřeme tříciferných výčet návštěv přístavů, pokladají nás za lháře. A tak když byla Exoedice oksroN na Oscarsborgu, pokusil jsem se, abych uplatnil své vypravěčské umění o to, aby mně vzali na sezonu coby průvodce českých turistů. Vyprovodili mně sdělením, že českých turistů na této pevnosti je jako hub ve vyschlém lese a tak mně sklaplo.














O stejnou akci jsem se pokusil, když se ocitla Expedice oksroN v podzemí, bohužel se stejným výsledkem. Navíc jsem šahal na dno svých schopností a radoval se z toho, že jsem se nestal horníkem, k čemuž v mém mládí byl jen krůček.







Tak jsem to prošel od počátku do konce a zdá se, že ještě mám co říct, napsat, sdělit, povykládat...
Už se pachtím s itinerářem na jubilejní desátou Expedici oksroN, v prasátku mám už skoro patnáct tisíc. Pošmáklo si o vánocích, kdy ho krmili pětistovkami a tak bude co fotit a co psát.
Kouzel časů minulých je nevyčerpatelné. Vždyť je mně v součásném ději necelých třicet!
A blogýsky? Jak se zadaří.
Politiku, pokud mně to moje nátura dovolí budu zasklívat. V současnosti budou létat střepy, padat ostrá slova, bortit se a vyrábět koryta. A u mně doma? Není co řešit.

Svrbí mně ruka, zda mám použít klávesnici na autopřání. Je to sice divné, ale proč ne.
AŤ ŽIJU!




Kouzlo časů minulách: světlá perspektiva

26. února 2010 v 9:08
Sedíme všichni pohromadě v obýváku, který slouží zárověň jako ložnice a oči máme přilepené na obrazovce televizoru Oravan. Hned, jak jsem se vrátil z vojny, koupili jsme za poslední úspory tento zázrak techniky a hltali každý pohyb na obrazovce.

Televize slavila deset let svého vzniku a na obrazovku se poprve dostal náznak Večerníčku pod názvem Stříbrné zrcátko, což byly nedělní odpolední pohádky po vzoru pravidelných pohádek pro děti v československém rozhlase. V kinech se hrál film "Kam čert nemůže" a Beatles narůstala čím dál větší křídla.
Vojna byla za mnou a celý život přede mnou. Nastoupil jsem už přímo na ředitelství statku a ředitel, soudruh Baráček, člen ÚV KSČ mne pozval do své kanceláře a spustil:
"Tak tě inženýre vítám. Pořebujeme mechanizátora na úrovni a tak se snaž. Cosi tě v té Praze jistě naučili a slyšel jsem, že váš ročník byl jeden z prvních, který absolvoval nově zniklou mechanizační fakultu. Jsi členem KSČ a tak to má být. Nějaký rok si tě proklepnem a zatím budeš dělat mladšího mechanizátora a Franta Škárků tě bude mít k ruce. Dostaneš motorku, abys mohl dojíždět z Karlova a objíždět hospodářství. Julinko" zavolal sekretářku, "ať mně ekonom donese platové zařazení tady inženýra". Stalo se a tak jsem se dověděl, že můj nástupní plat bude činit 1300 Kčs, což bylo o 300 Kčs více, než jsem pobíral před vojnou. Juchůůů!

Vyfasoval jsem motorku, světe div se, Jawu 350 kývačku zcela novou, neforemný mundur a místo v kanceláři.
Byl jsem zaměstnancem jednoho z největších státních statků v republice, ne-li největším. Jeho katastr měl přes 10000 ha rozčleněných do sedmi hospodářství - Tovární Dvůr, Nový dvůr, Hevlín, Velký Karlov, Mackovice, Břežany a Litobratřice.
Na každém hospodářství kromě polností dobytek, někde sady a vinohrady, na tu dobu velmi vyspělá mechanizace a dílny. V Hrušovanech n. Jev. byly centrální provozy - Ústřední dílny, Středisko těžké mechanizace, sklady materiálně technického zabezpečení, vinné sklepy a ředitelství statku. Statek byl představován veřejnosti v republice jako ukázka pokrokového zewmědělství a skutečně všechno tomu nasvědčovalo. Tahounem pokroku byl můj nadřízený Franta Škarek a skutečnost, že od ústředních orgánů byla ruka páně otevřená právě proto, že výsledky statku byly vemi dobré. A tak se do vybavení statku dostávaly urychleně nejen nejnovější stroje, ale i celé nové, pokrokové technologie.
Tak to byla pro mne šance jako hrom a chytil jsem ji za pačesy a držel vší silou. Za rok mně nabídli přestěhování do rodinného domku v sídle ředitelství statku a tím se vyřešilo nepříjemné dojíždění do práce na motocyklu. V té rdobě jsem se už mohl přihlásit do nějaké menší soutěže v motokrosu. Neudělal jsem to ani později i když jsem byl fanda do motorek jaksepatří.

Blogýsek: dva kohouti na jednom smetišti

24. února 2010 v 7:53
S trochou nadsázky lze současný stav na naší politické scéně považovat za smetište.
A tak se nejsilnější mezi sebou perou hlava nehlava.
Ti nalevo slibují hory doly a svoje sliby, které představují další miliardy výdajů schovávají za ujištění, že výdaje navíc budou kompenzovány ušetřenými výdaji na jiném místě. Co tak ušetřené výdaje použít na splácení dluhů?
Ti napravo jsou ve svých slibech daleko méně konkrétní a tedy i méně údernější. A spokojená rodina bude jistě ta, které naroste měsíční příjem o nějakou tu částku. Dokazuje to skutečnost, že převážná část z milionu tříset tisíc občanů, kteří mají půjčky, je používají jako spotřebitelský úvěr a pomalu se začínají dívat nepříjemné pravdě do očí. Ani oni by myslím nepoužili případné vylepšení příjmů na splácení dluhů.
Znáte to. Když se dva perou, třetí se směje. A je nejen třetí, čtvrtý a pátý, jsou i outsajdři, kteří ještě stále doufají. Bude to pěkná mela, už teď létá peří na všechny strany.
Pokud se týká mne, rád bych synům odevzdal dům bez dluhů a těšil se, že synové udělají kdysi totéž pokud se týká mých vnoučat.

Expedice oksroN a norské národní parky 2

21. února 2010 v 8:34
I dnes ještě zůstaneme za polárním kruhem a porozhlédneme se po národních parcích. A kolem Národního parku Ånderdalen jsme už spolu jeli a pro časovou tíseň jsme se tam nestavili /Expedice oksroN a žena mořského vlka/ nebo /Expedice oksron na velrybách/.
Pospíchali jsme na Vesterály a přes Gryllefjord jsme lodí přeplouvali do Andenes. Tato lodní cesta je vyznačena na této mapce červenými čárkami.
Ånderdalen se rozkládá na ostrově Senja v provincii Troms. Nejsou zde žádná obydlí, silnice, mosty ani turistické stezky. Prostě divoká, neporušená příroda a nejdivočejší je údalí Trollů - Trolldalen. Hory, rašeliniště, břízy, borovice staré až 500 let a obrovské bylvyny rozeseté po krajině. A tak si zdatní turisté mohou vyzkoušet velmi náročnou tůru panenskou krajinou.
Nemusím zdůrrazňovat, že pro mne by to nebylo a pro většinu z vás rovněž ne. Do národního parku se ještě podíváme prostřednictvím fotografií, které jsem si musel vypůjčit a protože jsme na ostrově Senja, řekneme si pár slov o něm. Je zhruba třista kilometrů za polárním kruhem, osmdesát kilometrů od Narviku, žije zde asi 8000 lidí. Pokud nechcete použít trajekt je výchozím místem městečko Finnsnes, odkud přejedete na ostrov po mostě Gisund. Na ostrově můžete vidět i největšího Trolla na světě, vysokého 18 m jménem Senjotrollet a jeho ženu Trolljerringu, vysokou 14 m. Kolem nich si hrají malí trollíci. Když už se na Senju vypravíte, čeká vás nádherná arktická příroda. Vezměte si stan a spoustu trpělivosti včetně repelentu proti komárům. Bažiny a rašeliniště jim velmi svědčí stejně tak jako masožravým rosnatkám, které se v takové kvalitě vůbec nenajdou.





Ale teď už pár slíbených fotografií.





Kouzlo časů minulých: body a svody

21. února 2010 v 6:24 | Old Boy
Pravda, vojna je na příběhy hojná a mohl bych jich ještě pár vyprávět. Třeba jak se kousek od kasáren v hospodě poprali příslušníci naší roty s vojáky ze strážní roty, kolik bylo rozbito stolů a židlí, vyraženo zubů a stráveno dnů v base. Zaujala by jistě třeba historka o vojínovi Tothovi, za kterým přijela Marienka až z Humenného, jak ji propašoval do kasáren a na tři dny se s ní zavřel ve výstrojním skladu. Na to, že je nezvěstný se přišlo hned, kam se ukryl až v pondělí, když dovezli čisté prádlo. Tři dny medových týžďňov se změnily na čtrnáct dní nedobrovolného pobytu v cele.
Velmi očekávaný byl každý výjezd ministra národní obrany generála Lomského na státní návštěvu do některého ze států tábora socialismu. Před odletem jsme naváželi k letadlu na Ruzyňské letiště pomocí dvou Moskvičů kombi proviant, který ministr ssebou vozil. Byl vesměs tekutého charakteru, byly tam různé lahůdky, ale i drobné dárky. Pro řidiče a jejich pomocníky to bylo neskutečné lákadlo. Protože však všechno bylo v originálním balení, tedy v bednách, bylo nutno ukrást celou bednu. Podařilo se to jednou, když ministr odlétal do Moskvy. Po dohodě se skladníkem na MNO naložily osádky Moskvičů o dvě bedny vodky víc a cestou na letiště je předali jednomu z našich řidičů, který jezdil pro generální štáb. Jedna bedna byla pro nás, druhá pro vojáky ve skladu MNO. Likvidace byla dohodnuta na příští den večer a stanoveno, že se vypijí jen dvě až tři láhve. Když jsme dopíjeli třetí bylo už na rotě takové srocení vojsk, že hrozilo reálné nebezpečí vypití všech dvanácti láhví a provalení celé akce. Po dohodě s dozorčím útvaru jsem iniciativně vyhlásil cvičný poplach a když se vojáci rozeběhli na své světnice a hledali masky, atomkecky atd., zase jsem jej odvolal. Láhve skončily u staršiny ve výstrojním skladu pod hromadou ušanek, které se fasovaly až na podzim. Postupně se vytrácela jedna za druhou až studna hojnosti vyschla docela. Když nad tím tak uvažuji, současné mladé generaci odpadne jedno velmi frekventované téma mezi muži v hodpodě u piva nebo panáků rumu a jiných tekoucích pochutin.
Blížil se konec mé vojenské anabáze a když byl začátek srpna, zavolal mně velitel roty, vlídně se usmíval a už když jsem byl ve dveřích pokynul, abych se nehlásil a sedl si na židli ke stolu.
"Tak podívejte. Rychle a stručně. Ta Kuba ještě není v cajku a tak vám musím sdělit, že se budeme spolu vídat i po patnáctém srpnu, kdy jste měl odejít do civilu. Prodloužili vám to bez udání délky a důvodu. Navíc nemám prozatím za vás náhradu. Tak se nemračte a vydržať."
Vypadl jsem z kanceláře jako opařený. Když jsem to svěřil staršinovi prohlásil, že je to důvod se napít a zbytek dne jsme strávili v hospodě vedle Internacionálu. Až jsme byli v nejlepším, otevřel Benda své srdce dokořán. I když jsem to tušil, až teď jsem v plné nahotě zjistil, že vedle mne sedí mafián non plus ultra, prostě nepřekonatelný. Svěřil se mně, že kšeftuje v rámci celého praporu s body, které dostávali vojáci z povolání na fasování výstroje. Potřeboval vykšeftovaný materiál odvozit z kasáren na svoji chatu, která sloužila zároveň jako sklad tohoto kontrabandu a dobře věděl, že jako velitel čety mám možnost použít auta k zajíždění, což jemu nebylo dáno.
Nebyl jsem žádný svatoušek, ale celá akce se mně zdála přece jen riskantní. A tak jsem s díky odmítl.
"Nevadí ty kluku moravská, to vaše víno našemu pivu nešahá ani po kolena, ale v čas nouze i já poruším své zásady. Poď sem, ať tě obejmu. A kamarádi až na půdu."
Když jsem za měsíc skutečně vojnu končil, vezli mně na Wilzoňák šestsettrojkou a kromě mého skromného zavazadla mně předali dva vojenské vaky. Byly v nich hnědé důstojnické kanady, mnoho párů zelených ponožek, spousta košil v téže barvě, kompas, dvě ušanky, pouzdro na vojenské mapy s lupou, pět ešusů, dvanáct sad příborů a kdoví co ještě. Nejvíc bylo trenýrek. Kdyby je manželka později nezačala používat jako hadry na úklid, používal bych je dodnes. A co že bylo nahoře v jednom z vaků. Cedulka s nápisem: Venda Benda.

EPILOG:
Na vojně jsem už nikdy nebyl. Ani na pár dní. V témže roce mně povýšili na podporučíka, v roce 1970 degradovali na vojína, v roce 1990 opět povýšili dokonce na poručíka a o pár let později mně vyškrtli z evidence.

Blogýsek: návštěva v řecké mythologii

20. února 2010 v 5:44

Když jsem dostal od syna supermoderní mobilní telefon, který má zabudovaný počítač včetně internetu, srdce mně poskočilo radostí jako malé kůzle na zeleném pažitu. To jsem ještě netušil, že mám v ruce "DANAJSKÝ DAR", tedy něco podobného Trojskému koni a že nade mnou visí "DAMOKLUV MEČ" jako nad Damoklem na návštěvě u Dionýsa. Věc to velmí nebezpečná, protože meč visel na pouhé jedné koňské žíni.
Otevřel jsem manuál a přečetl za pomocí lupy první tři strany. I to byla "SISYFOVSKÁ PRÁCE" a když se mně podobně jako Sisyfovi podařilo dotlačit kámen až skoro k vrcholu, skutálel se díky mé skleróze zase až na první stranu. Marně jsem uvažoval, jak rozetnout ten "GORDICKÝ UZEL". Připadal jsem si jako Alexandr Veliký, který u Diova chrámu přesekl jedním mávnutím meče uzel, na kterém byl uvázán vůz sedláka Gordíka jako dar Diovi za to, že byl zvolen králem. Prožíval jsem naplno "TANTALOVA MUKA" podobně jako Diův syn Tantalos, zdálo se mně, že stojím po kolena ve vodě a nemohu se napít, nad hlavou se mně houpají plody exotického ovoce, na které nedosáhnu a ohrožuje mně u stropu pověšený balvan, který mně užuž může spadnout na hlavu. Nakonec jsem dosáhl "PYRRHOVA VÍTĚZSTVÍ", když se mně podařilo mobil nabít, naládovat do něj kontakty a klepáním z něj vyloudit různé malinkaté obrázky. Kupodivu poslouchaly na dotek a když jsem je pohladil. Po několika měsících nastal "IKARUV PÁD". Křídla se mně v onom chabém rozletu roztavila stejně jako Ikarovi, který s otcem Daidalem ulétal z Kréty a mířil příliš vysoko ke slunci. Přišla mně faktura na částku, kterou ani nemohu prozradit za to, že jsem byl připojen na internet, aniž jsem měl tušení, že je to za hříšný peníz. Žeby PANDOŘINA SKŘÍŇKA? Těžko říct.

Blogýsek: trampolína

18. února 2010 v 6:50

Před pár lety znechucen tím, že jsem si doma nemohl moc vyskakovat, protože mě manželka hned uzemnila, jsem se rozhodl, že si pořídím náhradu a přímo na zahradě, kde jsem mizerně ošetřoval věčně zaplevelený trávník. Zalistoval jsem v katalozích a zjistil, že takový špás vyjde na zhruba 10000 Kč a když jsem si trošku početl a zjistil, že jedna z trampolín se jmenuje "Vyhoď ho!" začal jsem uvažovat i o koupi ochranné sítě bratru za 5000 Kč. Mladý prodavač ve sportovních potřebách nevěděl, co to trampolína je. Když jsem mu chvíli vysvětloval funkci a blahodárné účinky pro tělo majitele konečně pochopil. "Jó jumper. Tak ten nevedeme." Do většího města se mně nechtělo jet a tak jsem trampolínu nekoupil. Proto si dodnes nemohu vyskakovat v kuchyni, ani v obyváku. Když už tak na zahradě jen tak, beze všeho jako Pepek Vyskoč. Jestli jste na tom také tak, nezoufejte. Bylo by pozdě bycha honit.

Kouzlo časů minulých: hrátky s velitelem

17. února 2010 v 5:58 | Old Boy
Jak běžel čas, moje vztahy s velitelem roty nabývaly na upřímnosti a i přes rozdílnost věku, kdy deset let není až tak dlouhá doba, jsme se zkamarádili. Kapitán Vyšín byl voják, který bral vojnu jako velké dobrodružství, což přesně odpovídalo jeho naturelu. Měl několik výrazných vlastností.
Byl v mluvě i činnosti až zbrklý a rozumět jeho příkazům bylo někdy až nad naše síly.
Žil v poklusu a od života vyžadoval ta nejšťavnatější sousta.
Pořádek u něj v kanceláři, v jeho autě a všude, kde jen vkročil, byl úbohý. Když přišel z ranního nástupu do kanceláře otevřel skříň, poodešel pár kroků, rozvázal šnůrky na kanadách a úpřímo z nohou se jimi trefoval do skříně. Když se zadařilo, vyndal polobotky, vklouzl do nich a zavřel skříň. Později jsem pochopil, že je to reakce na dril jeho manželky, která úzkostlivě dbala na pořádek v domácnosti a trvala na tom, že všechno musí být na svém místečku.
Rád si vyhodil z kopýtka, což bylo v přímém rozporu s názorem jeho ženy, která byla žárlivá až na půdu a ostražitá jako ostříž.
Miloval dobré víno, ovšem jeho rozeznávací schopnosti dovolily vydávat obyčejný druhák, "přikořeněný" decinkou vývaru z bezinkového květu za sauvignon. A tak jsem z opušťáků vozil jeden demižon za druhým.
Post velitele autoroty, která sloužila nejvyšším vojenským činitelům ve státě mu dávala možnost blýsknout se na veřejnosti, mnohdy i způsobem, který převrátil život mnohým naruby.
velitelský obrněný transportér BTR 60
"Soudruhu desátníku" vystrčil jednou hlavu z kanceláře "poďte sem."
Vešli jsme do kanceláře.
"Stručně a rychle. Uděláme cvičení. Krycí název Karlštejn. Zúčastní se vozidla ze všech tří čet. Vy to se mnou povedete a budeme se brodit v Berounce a k tomu potřebujeme váš BRT /tak všichni označovali zřejmě pro lepší výslovnost sovětský velitelský transportér BTR 60/, který pojede v čele komvoje. Bude to príma a uděláme si čárku."
Následující tři dny probíhaly přípravy. Den D byl stanoven na pátek a tak z kasáren v Čínské ulici vyjela nesourodá kolona vozidel, v čele velitel roty na BRTU a za ním vétřiesky, tatry, autobus,dva moskviči, nějaká volha a šestsetrojka a úplně na závěr GAZ s veliteli druhé a třetí čety. Na hlavě tankistické kukly a mávajícími dlaněmi jsme zdravili překvapené Pražany, jako čelní představitelé z tribuny na prvního máje. A jeli jsme skutečně směren na Karlštejn. A jak to dopadlo? Berounku přebrodily pouze dva tanky, které nám poslal na výpomoc jeden bojový útvar, protože bylo třeba z řeky vyprostit nejen BRTa, ale i vétřiesky a tatry. Osobáky zůstaly naštěstí na břehu. Vyšín byl pak příští den někde na koberci a dostal kartáč za to, že jsme omezili dopravu v nejnevhodnější odpoledne v týdnu. Pochválen byl za to, že i když jsme se nepřebrodili, dokázali jsme, že si voják československé lidové armády dokáže poradit v každé situaci.

Jindy začala akce zcela jinak.
"Co říkáte, zítra bysme mohli vyrazit" už poněkolikáté mně můj náčelník navrhoval návštěvu nějakého pražského baru, ale pokaždé z toho sešlo. Jeho žena vždy připravenou fintu prokoukla a přidržela manžela u domácího krbu.
"Mám nápad. Zítra odpoledne mně zavoláte do bytu. Nebudu brát telefony a musí to vzít manželka. Oznámíte jí, že mám naléhavě přijet k útvaru, protože se vyboural jeden šofér u Teplic a velitel praporu nařídil moji přímou učast na vyšetřování. Já doufám přijedu na útvar a zajdeme do Pěti P. Nějak to sehrajte, ať to vyjde. Stručně a rychle."Příští den byla sobota. Tenkrát ještě nebyla volná ani jedna, ne tak všechny. Dopoledne se jakžtakž vojančilo, odpoledne už to bylo jenom poflakování. Velitel odjel po dvanácté domů, já nechal přistavit volhu a s lapiduchy jsem domluvil sanitku, kterou postavili pod okna kanceláře staršiny.
V pět jsem u staršiny zvedl telefon, vytočil velitelovo číslo a současně lapiduch nastartoval sanitku a spustil sirénu.
"Vyšínová" ozvalo se z telefonu.
"Tady desátník absolvent Kašík. Musím naléhavě mluvit s manželem".
"Co se stalo, že je tam slyšet sanitku?"
"No právě. U Teplic se naboural jeden voják naší roty, je to s ním špatné a máme tam přijet nehodu vyšetřit. Volal přímo velitel praporu. A tak kdybyste...". Paní mne přerušila.
"Leží na gauči, já mu to vyřídím".
"Sedám do auta a jedu pro něj. Za čtvrt hodině jsem u vás."
Málem jsem to prošvihl. Ještě štěstí, že paní nebyla tentokrát dostatečně ve střehu. Jet sanitkou z Prahy k Teplicím pro raněného byla zřejmá blbost.
"No, to je věc" hlaholil Vyšín ve dveřích "to zas bude protokolů. To jste nemohl jet sám? Musím vylízat každej průser?" a hrnul se do auta.
Žena jej ani nevyprovodila.
Dosedl na sedadlo a hlasitě si oddechl.
"Dobrej" pravil.
Cestou jsme přibrali staršinu Bendu a nějaké dva lampasáky, kteří čekali u obchodního domu Perla a parkli jsme někde u Jalty.
"Tak to jsme tak akorát na výpadovce z Prahy" poznamenal Vyšín, když jsme otevírali dveře do baru s názvem Pět P.
Za hodinu už telefony na stolcích zvonily jeden přes druhý a moji spolunávštěvníci čile komunikovali s přítomnými "dámami". Když v jednu hodinu v noci zaplatili útratu i za mne, odechl jsem si. Jedno "vyšetřování" skončilo a nové začalo.
"Neměl jsem v chodbě převrátit ten stolek s vázou" sypal si v pondělí popel na hlavu Vyšín " a vás ať ani nenapadne ukázat se ještě někdy u nás doma. Neručím za vás ani náhodou" a napsal mně opušťák na příští sobotu včetně povolení zajíždět Tatru 613 na trase Praha - Mikulov.

Blogýsek: sněhurka a sedm trpaslíků

16. února 2010 v 6:30

Letos si sněhurka a všech sedm trpaslíků přišlo na své. Bílý kabátek drží už málem dva měsíce, pokud se trochu zašpinil, z nebe se sesypalo pápěří a byl zase sněhobílý. Z tepla domova vyšňoření krasavci vypadají k pomilování a zřejmě si ani nevšimli, že jsem je nechal hlídat statným vlčákem, jehož hlava nenápadně čouhá z bobkovišně.
Romantika. Slunce občas vyhlédne z mraků aby uijistilo, že je ještě tu a není třeba být smutný. O stresu ani raději nemluvím. Pokud se už objeví je třeba jej chytit za pačesy, zacloumat s ním a vyhodit ho přede dveře. Nebo máte jiný recept?
P.S.: Kdo najde vlčákovu hlavu, nemusí jít v nejbližší době k očnímu lékaři, ostatní nechť tak neprodleně učiní.

Expedice oksroN a norské národní parky 1

15. února 2010 v 6:38


Když máte doma knihovnu a v ní bezpočet knih, určitě je v nich část, která je klasická, vám nejmilejší, prostě NEJ. Norská příroda je vlastně něco podobného. Když v ní "listujete", najdete také taková NEJ. Jsou to norské Nasjonalparker /Národní parky/. Je jich celkem 36 a z toho 7 na Špicberkách. Některé jsme navštívili, jiné jen projeli nebo jeli kolem nich a o těch špicberských si necháváme prozatím jenom zdát.
Vybral jsem pouze čtrnáct nejzajímavějších. A pojedeme od severu k jihu, abychom se trochu zahřáli. Proč? Pro zajímavost uvedu vždy současné teploty na těchto místech.
Nejseverněji leží v kraji Finnmarka Nasjonalpark Øvre Pasvik. Pokud už budete na nejzazším severu, třeba na Nord Kappu, můžete se vracet domů přes Finsko a tento národní park budete mít při cestě. Zajeďte do Kirkenes k Barentskovu moři a vydejte se pak podél norsko-ruské hranice po silnici číslo 885. Po zhruba 70 kilometrech silnice dojedete do vesnice Vaggata a po deseti kilometrech silnice v Øvre Pasvik končí a budete se muset vrátit zpět na křižovatku se silnicí E 105 před Kirkenes. Kdybyste tam jeli dnes, ukazoval by vám teploměr v poledne -10°C.
Ulicemi v Kirkenes jsme se procházeli v roce 2005 za třicetistupňového vedra /Expedice oksroN 5/.

Do kostela jsme nahlédli jen přes okénko ve dveřích. Bohoslužba se nekonala a bylo nám to divné. Neděle a bez mše?
K Barentsovu moři to byla hodinka cesty, ale ten pocit a pohled stál zato. A když jsme měli doslova na dosah ruky Rusko a nedaleko Murmansk, slavný především za války, ani se nám nechtělo odjíždět.
Kamenný kostelík zvenku nic moc, ale po všech těch dřevěných, kterých jsme už viděli nejméně desítku, nás přilákal.
Jeho vnitřek nás překvapil svou jednoduchostí, prostotou a elegancí.
A pak jsme najeli na onu silnici 885, která vede do Øvre Pasviku. Zhruba v polovině cesty nás překvapila vlevo od silnice stojící vyhlídková věž. Zajeli jsme na parkoviště a z panelu se dověděli, že ten kdo zaplatí poplatek, vyleze po těch sto schodech nahoru, bude se moci pouhým okem nebo použitím tam umístěného otočného dalekohledu podívat do ruského města Nikel. Neodolali jsme a tak jsme viděli spoustu komínů, chrlících oblaka kouře a kolem nich jako krabičky od sirek velkou spoustu paneláků, neklamného to pozůstatku sovetských časů. Proč ty komíny nám odpověděl sám název města. Když jsme slezli dolů, dali jsme se do jídla, povídání a večer byl za humny. Do národního parku Øvre Pasvik jsme už nedojeli a přejeli do kempu ve Finsku.


Národní park Stabbursdalen je rovněž ve Finnmarce, v divočině u silnice E 6 mezi městy Alta a Karasjok. Projedete osadou Stabbursnes, kde můžete navštívit Muzeum přírody. Po pravé ruce budete mít Národní park Stabbursdalen, nalevo se můžete dívat po fjordu Porsanger. Park byl zřízen proto, že na jeho území je nejseverněji položený prales borovic v Evropě. U silnice najdete i borovici, u které je na ceduli upozornění, že se díváte na nejseverněji rostoucí borovici v Evropě/Expedice oksroN 5/.
V této oblasti je také ornitologická rezervace, ve které hnízdí spousta druhů ptactva. Nejlepší období na pozorování je měsíc červen, kdy se líhnou mláďata.
Ráz krajiny je rovinatý, vyskytuje se zde spousta vzácných a chráněných rostlin. Pro bližší poznání je nejlepší navštívit zmíněné muzeum a pak se vydat pěšky na tůru z osady Stabbursnes do nitra parku.A určitě potkáte tyto zelené "stařenky", které odolávají tvrdým severským podmínkám.

Nejmladší národní park je Reisa. Pokud pojedete po E 6 od jihu dostanete se do kraje Troms, pak v za osadou Storslett zahněte doprava po silnici 865 a po 44 kilometrech jízdy údolím Reisedalen dojedete do osady Bilto a jste v parku.
Když se vzpamatujete ze všech těch vodopádů, soutěsek, máte několik možností. Vyberte tu nejzajímavější.

Můžete nasednout na říční člun, který vás odveze k některé pěší stezce, po které se vydáte za dobrodružstvím, rybáři si mohou v řece zalovit. Lososi, pstruzi, mníci a štiky jsou na dosah prutu.
Tůr je mnoho a nejsou náročné. Nejvyšší místa jsou kolem 600 m a určitě nejzajímavější je, aniž použijete loďku, vydat se pěšky po pěšině k mohutnému vodopádu Mollisfossen, který je vysoký 269 m. Dostanete se k němu pravděpodobně i loďkou.

Pokud byste chtěli navštívit všechny tři uvedené národní parky a jenom zběžně nahlédnout do jejich nitra, chtělo by to tak pět dní a v nádrži palivo na 800 km. U tohoto blogu jste nemuseli ztrávit tolik času, vzal jsem to letecky. A budu pokračovat s popisem i ostatních norských národních parků. Vyhovuji tak vašim mejlům, které mne o to žádají. A tak se můžete příště těšit na národní parky Ånderdalen, Møysalen a Øvre Dividal.