Leden 2010

Kouzlo časů minulých: Paní, přišlo mně psaní

30. ledna 2010 v 9:20
Zvonek zaječel jako Viktorka.
"Kdo tam může být? Nikdo k nám nechodí a ještě k tomu navečer a v takovém počasí. Běž otevřít" poslala mě manželka kouknout, kdo přišel.
Pošťačka.
"Kde ste celý den, člověk aby vás honil po večerech. Máte rekomando. Přímo do vašich rukou. Tak to podepiště a já jdu vařit večeři."
"Děkuju. A trochu svařáku si nedáte?" chtěl jsem se pochválit druhákem z druhé ruky.
"Ale běžte. Stačí, že chlastá starej, to tak eště abych začala aji já" a tma se za ní zavřela.
Bylo to ono psaní, na které jsem už netrpělivě a nutno říct i s obavami čekal. Povolávací rozkaz.
Když jsem se vracel do kuchyně, měl jsem stejný pocit jako před rokem a půl, kdy jsem držel v ruce ostrý granát při cvičení ostrých střeleb.
"Paní, přišlo nám psaní" zažertoval jsem, "prosím tě, otevři to a přečti" požádal jsem manželku.
"Proč já?" nepřemluvil jsem ji.
Loudavě jsem hrábl do příborníku pro nůž, zařízl, vyndal složený papír a pomalinku poodkrýval jeho obsah, jako kdyby mně chyběla poslední karta do flešky.
Jasně. Jméno, hodnost - desátník absolvent, odbornost - autokonstrukce, zařazení - velitel čety, nástup 15.2.1963 v 8: 00 hod. A teď to řachlo. Místo nástupu : Praha, Čínská ulice, vpjenský útvar ten a ten.
Vyskočil jsem málem ke stropu, že zas uvidím svoji Matičku Prahu a následujících šest měsíců obnovím svůj život na volné noze. V očích mé ženy se zrcadlilo zklamání a v kuchyni se rozhostilo ticho. Malý už spal a na nás dolehl stín brzkého odloučení.
Následující dny se konaly ve znamení horečných příprav na můj nástup do vojenského života.
V práci jsem tuto novinu oznámil správci, který pravil, že stejně přes zimu není do čeho píchnout a když už to beze mne vydrželi než jsem nastoupil, vydrží to beze mne i do podzimu.
"Poslouchejte, tak mně napadá, že byste mohl v Praze pro mne něco udělat."
Měl starý, ošoupaný kožený kabát, dlouhý pod kolena a velmi si na něm zakládal. Jeho ošumělost dosáhla takového stupně, že přestal být hoden majestátu svého majitele.
"Nikde tady neopravují kožené kabáty a ten můj opravu potřebuje jako sůl. Hlavně nabarvit a něčím napustit, aby zase dostal lesk."
Nehnul jsem ani brvou, i když v duchu jsem považoval za nejlepší řešení, aby kabát skončil už konečně někde v komoře a čekal na případnou příležitost třeba při podzimních plískanicích. Navíc jsem kožené kabáty neměl v lásce, protože mně připomínaly gestapáky za války, estébáky po ní a vyvoláváním pocitu nadřazenosti všeobecně. Co byste ale pro nadřízeného neudělali.
"To víte pane správec, že se v Praze porozhlédnu po nějaké opravně a až přijedu za rodinou, tak vám řeknu" odbyl jsem dočasně správcův nájezd na moji ochotu.
V kurníku jsem udělal pořáděk. Slepice stávkovaly až na jednu, která kazila celkový dojem. Rozpomněl jsem se, co za takové situace dělala stařenka v Poličné, která byla pokladnicí různých praktických řešení životních situací. Na trámek jsem uvázal sisálový provázek, na konci udělal oko a všechny slepice jednu po druhé /tím nechci říci, že byly tři/jsem postupně uvázal za pařát do oka, zatočil je doprava, pak doleva. Skřek se rozléhal sto metrů kolem. Opatření nezabralo, slepice nadále nesnesly ani vejce. Později jsem se dozvěděl, že použité mučení se u slepic používá když kvokají, aby se jim takové choutky vyhnaly z hlavy.
V chlívku bylo stodvacetikilové prase, které jsme krmili drobnými vařenými brambory, které jsem nakoupil jako odpad na statku a kukuřicí, posbíranou po sklizni na poli. Po celou dobu jeho života se nic mimořádného nestalo, až na jeden případ, kdy uteklo a běhalo po vesnici do té doby, než lidé zjistili, že patří nám. Vina byla ha mé straně, protože jsem stále odkládal namontování hašpy na zavírání chlívku, kterou někdo před našim usídlením v domku ukradl. Dveře jsem "zapřel" pytlem s brambory a tato zábrana se po čase ukázala nedostatečnou. Zabíječku jsme zinscenovali na jednu sobotu, přijel švagr, provedl celý ceromoniál s viditelným úspěchem a zase odjel. Půl dne jsem roznášel s konvičkou v ruce ovar, jelita, jitrnice a poklévku po sousedech a oplácel jim obdaruňg z minulých měsíců, manželka ládovala sklenice a já solil maso na uzení, prokládál česnekem a za pár dní zalil lákem.
Udil jsem tři dny a když se nepodařilo, smilovali se sousedé a přivedli tento konzervační proces ke zdárnému konci.
Poslední týden jsme s manželkou věnovali intenzivní činnosti ve všech směrech, souvisejících s dlouhodobýn odloučením.
Noční rychlík z Brna, kde jsem přiharcoval osobákem z Hrušovan n.Jev., mne dovezl do Prahy a když jsem na Hlavním nádraží vystoupil, cítil jsem se opět jako doma.

Blogýsek: jaro je za dveřmi

29. ledna 2010 v 10:12
Dnes jsem narazil na snímek z pražského metra a tak si dělám poznámky:
a/ neposlouchat manželčiny řeči o tom, že v supermarketu je mrkev za sedm, květák za dvacet, kedlubna za devět, okurky za pár šestek a špenát za babku a nakoupit semena
b/ třeba bych se jí zavděčil mrkví barvy oranžové, fialové, červené, žluté, bílé nebo odrůdy Purple Haze 1, která připomíná miniaturu kominíka
c/ nezapomenout na okurku hadovku "burpless", čínskou pažitku, ačokču a mizunu. Ať sousedé puknou závistí!
d/ promluvit s paní Součkovou, jestli bych jí mohl vyčistit kurník, abych měl hnojivo pod melouny
e/ nepřešlapovat, však se dočkám

To by pro dnešek stačilo. Než si zas něco vzpomenu, bude to pár dní trvat.

Placíčky plněné škvarky se zelím

29. ledna 2010 v 6:32 | Old Boy
Stal jsem se obětí provokace. Naše společná známá paní Rucuk zveřejnila na těchto stránkách recept s výše uvedeným názvem, čímž zapříčinila bouřlivý vývoj slin v mé ústní dutině a já neodolal a připsal pod její blog poznámku, že jdu ten recept zkusit. No a za dvě hodiny čtu chválu na blog a výzvu, abych přiznal barvu jak chutnají. Tak to prrr. Pan Jurasek je první osoba na tomto místě, která pochybuje o mém kuchařském umění. Vyprovokoval mně a já chtěnechtě barvu přiznám.
Od počítače jsem odešel do kuchyně a zjistil, že vzduch je čistý. Žena odešla k holičí a to je včetně povídání s holičkou a zákaznicemi tak na tři, čtyři hodiny. Akorát čas, který mně postačí. Přivítal jsem, že brambory se nemusí škrabat, zběžně jsem je umyl, očistu dokoná vaření. Žádný problém, brambory se stejně ocedí.
Než se brambory uvařily, pustil jsem se do hledání a přípravy všech součástí budoucího těsta a náplně. Nebylo mně jasné, jestli budu připravovat "Placičky plněné škvarky se zelím" nebo "Placíčky plněné škvarky, se zelím." Nahlédl jsem do rerceptu. Druhá varianta je pravda. Prima. Zelí nemusím vařit, mám je mrazáku od nedělní husy. Z kredence jsem vyndal chloubu mé sbírky kuchyňských nožů, stále ještě v původním obalu a v plyši, nůž zn. RAN firmy Yaxell Japan a jal se krájet cibuli a škvarky. Cibule byla zcela obyčejná, zato škvarky neobyčejné. U nás se jím říká královské, jsou větší než palec a prorostlé masem, to vše v nazlátlém rouchu. Točený salám ani náhodou. Píšou o něm jako o odpadkovém koši, do kterého vleze kde co. Moravské uzené bylo v lednici po ruce a žena si může k večeři udělat tři vejce natvrdo. Však ona ví proč.
Do plecháčku jsem nalil přiměřeně mléka a dal přihřát. Mezitím jsem si odskočil k televizi. Zrovna začínal na dvojce pořad o skleróze a to mně teda baví. Vyrušil mně sykot a smrádek připáleného mléka. Běžně neklnu. Než jsem pískovým čističem a drátěnkou vyčistil hrníček do původního stavu, brambory se podle mne dovařily a mohly chládnout. Na druhý pokus mléko nevyvřelo a poslušně se nahřálo. Nasypání podrcených kvasnic do něj bylo dílem okamžiku. Další čtvrthodinu jsem čistil plynový sporák a sledoval nárust objemu kvasnic v hrníčku.
Když jsem nasypal mouku na kuchyňskou linku vzpomněl jsem si, že máme vál, na kterém se válí těsto. Mouku jsem uklidil zpět do sáčku, přinesl ze spíže vál, mouku na něj vysypal, prásknul do ní vejce, hrstku soli a obrátil pozornost k bramborům. Loupat jsem měl začít dřív, než úplně vychladly. Teď to šlo ztuha a brambory byly také nějak tuhé. Jejich tvrdohlavost jsem odstranil v mixéru a kaši přidal na vál. Vše jsem prohnětl rukama, uždibl, ochutnal a poblahopřál si. Zatím co těsto odpočívalo, já se činil. Chvíli trvalo, než jsem mezi formičkami, které má žena používá při pečení vánočního cukroví našel trochu větší formičku, měsíček.
V misce na náplň byla jen cibule, škvarky a moravské uzené. Přidal jsem česnek, rozetřený po celém stole, nastrouhaný křen, sůl a drcený kmín. Nedrželo to pohromadě a tak jsem přidal /autorovi receptu se omlouvám/ tři velké lžíce majonézy. A teď už nestačíte sledovat. S válečkem a pravítkem v ruce /nutno vyválet plát 0,5 cm silný/ jsem vykrajoval měsíčky, rozpočítal je na prvý, druhý, na první jsem nandal náplň, druhý přiložil a přimačkal k prvnímu a na válu bylo cobydup 37 pěkně bachratých měsíčků, které připomínaly četu cínových vojáčků bez velitele. Olej ve fritéze už pobublával a na chvíli přestal, až když jsem do něj měsíčky nasázel.
Povedlo se. Měsíčky byly tak pěkně dozlatova, že jsem určitě měl raději použít k vykrajování kolečko, které připomíná sluníčko. Na talíř jsem nandal 11 měsíčků a dva šufánky zelí.
Ochutnal jsem. No nechtějte slyšet, jaká pochoutka. Než jsem se dal do jídla, u kterého vy nebudete, napadlo mně, jakou velkou chybu udělal MIRA, když skončil u škvarků a že ji mohu napravit. Zbylých 26 měsíčků dám pěkně do mrazáku a kdyby se stavil, mám s jídlem vystaráno. No a vidíte. Zbude třeba i na pana Juráska, Teplíka, Čecha, Paola, Caracolu, Vrchovského a další kolegy a kolegyně. Paní Rucuk ať vezme Pampelínu, ta mně určitě dílo pochválí.
A opravte si prosím název blogu. Zní: "Měsíčky přeplněné škvarky se zelím".
Jo a strouhaný křen do náplně nedávejte, patří do receptu "Slepice v křenové omáčce".

Expedice oksroN na Oscarsborgu

28. ledna 2010 v 8:26
Málokdy se stane, že máme v Norsku den bez předem stanoveného programu. Tentokrát se tak stalo. Museli jsme jeden den v Lilleströmu počkat na přílet jednoho kamaráda, který se k nám pak připojil a tak Zdeněk navrhl vyjet si na Oscarsborg. Proč ne a koneckonců to může zajímat i vás, protože je to místo opravdu veskrze zajímavé. Proč? No posuďte sami:
Jako správní cestovatelé se nejdříve mrkneme do mapy. Červená čára nás bezpečně dovede z Lilleströmu, nebo chcete-li z Osla až do Drøbaku, a stačí na to zhruba 45 minut. Při pohledu na mapu nás zaujme především Oslofjord, kterým proudí veškerá lodní doprava do Osla.
Takových trajektů uvidíte během hodiny proplouvat kolem Oscarsborgu hned několik a to nemluvím o menších dopravních lodích. Chvílemi není na fjordu k hnutí.
Jsme na výchozím bodě ke kratičké cestě na pevnost Oscarsborg. V tomto místě je Oslofjord nejužší, jeho šíře nedosahuje ani 600 m. Proto také jen deset minut lodí odtud na ostrově Oscarsborg byla postavena a v roce 1905 do své současné podoby přivedena pevnost, která hlídala přístup lodí do Osla. Drøbak je považován vzhledem k majetnosti mistních obyvatel za nejbohatší městečko v Norsku. Další raritou je skutečnost, že zde sídlí Julenissen, norská obdoba Santa Clause, podobně jako ve Finsku v Rovaniemi nebo u nás v Božím Daru /ježíškovská pošta/. Už na tabuli u parkoviště jste zváni na návštěvu mořského akvaria, kde najdete 25 akvárií se 100 druhy ryb, které žijí v Oslofjordu, který je nejteplejší v Norsku.
Při čekání na výletní loď Oscarsborg II, která pendluje mezi Drøbakem od rána do večera, se můžete znova přesvědčit, že Norové květiny milují a nechají je žít, kde jen se dá.
A teď se podíváme, kde to vlastně těch deset minut za 40 NOK poplujeme. Poslouží nám k tomu fotografie, kterou jsem pořídil v muzeu na pevnosti. Ostrovy jsou vlastně dva, i když to tak z tohoto pohledu nevypadá. Ten velký vpředu, s pevností, je Oscarsborg a za ním, propojený můstkem je menší, Karholmen. A už teď je vám určitě jasné, že procházek po obou je na celé odpoledne. Když k tomu přidáme návštěvu pevnosti, vlastně muzea, máme celodenní výlet jedna radost.
No ano, tady kráčíme nejen my, ale i dějiny. Potvrzují to nápisy na deskách podél stezky. Na prohlídku tu byl Švédsko-norský král Oscar II /a už víme proč Oscarsborg/ a o deset let /?/ později už po vzniku samostatného Norska jeho král Haakon VII, který byl ovšem původem Dán a kraloval až do roku 1957.
Kdo je tento voják jsem opomněl zjistit. Bude to určitě jeden z velitelů pevnosti a možná zrovna ten, který velel nezkušenému mužstvu při potopení Blücheru. No a myslím, že nastala chvíle, kdy je třeba vysvětlit, že Blücher byla německá válečná loď, jedna z největších, která měla za úkol proplout Oslofjordem do Osla, zajmout královskou rodinu a dosadit místo vlady okupační úředníky. Stalo se tak 9.4.1940. Tento den byla zahájena operace, nazvaná Weserübung, která byla vypracovaná k okupaci Norska. Osud těžkého křížníku Blücher je natolik zajímavý, že jsem zde vložil popis bitvy ze stránek www.valka.cz. Dámy prominou a www stránky též.
O průnik k Oslu se pokusil svaz kontraadmirála Kummetze. Měl podpořit ultimátum německého velvyslance v Oslu, který požadoval norskou kapitulaci. Krátce po 23. hodině 8. dubna zahlédl hlídkový člun POL III, jak do Oslofjordu vplouvají neznámé lodě bez rozsvícených světel. Pol III vypálil varovný výstřel, na oplátku jej zasypaly německé granáty. Pol III byl těžce poškozen, stroje ale pracovaly dál, a tak se kapitán Olsen rozhodl tarantovat torpédovku Albatros. Pol III poškodil Albatros, kapitán Olsen při útoku přišel o život. Po tomto střetnutí pokračoval svaz dál do hloubi Oslofjordu. V čele plul těžký křižník Blücher, za ním kapesní bitevní loď Lützow a lehký křižník Emden. Svaz musel proplouvat fjordem za tmy, protože majáky byly na rozkaz z Osla zhasnuty. Ale pobřežní obrana nebyla uvedena do pohotovosti, proto proplula eskadra mezi bateriemi na ostrovech Rauöy a Bolearne bez problémů. 4 minolovky převezly asi 80 mužů, aby dobyli baterie z nechráněné strany. Posádka na ostrově Bolearne ale zahnala Němce na útěk, ti dobyli ostrov až příští den s posilami. Kolem 3:00 vyslal Kummetz torpédovky Albatros a Kondor a dvě malé minolovky, aby dobyli základnu norského válečného námořnictva Horten. V něm kotvila minonoska Olav Tryggvason, která, jakmile zahlédla nepřítele, zahájila palbu. Potopila minonosku R-16 a těžce poškodila Albatros. Německý výsadek ale Nory překvapil a ti pod hrozbou bombardování kapitulovali. Kapitán Olava Tryggvasona nechal minonosku raději potopit, než aby padla do německých rukou. Hlavní část svazu pokračovala rychlostí pouhých 9 uzlů k úžině Dröbak široké pouhých 600 metrů. Zde byla pevnost Oscarsborg, která byla vyzbrojena dvěma děly ráže 280 mm. Na protější straně úžiny byla baterie dvou děl ráže 150 mm. Na ostrově Kaholm byly ve skále umístěny dva torpédomety. Do úžiny vplul první Blücher, za ním Lützow a Emden. V 5:18 osvětlily světlomety na Karholmenu Blücher. Norové zahájili palbu. Již první salva děl ráže 280 mm zasáhla Blücher, jeden granát zničil řídící středisko protiletadlové palby a druhý zničil hangár a zapálil obě letadla. Spolu s děly z Oscarsborgu začala pálit také děla ráže 150 mm z Dröbaku. Během několika minut zasáhlo Blücher asi 20 granátů. Německé lodě se snažily palbu opětovat, ale neviděly, kde jsou norská stanoviště, a tak jim nemohly způsobit žádné škody. Po pár minutách se Blücher dostal mimo palebný úhel děl, které přenesly palbu na Lützow. Jeden z granátů, který zasáhl Blücher, poškodil kormidlo a křižník zabočil nalevo ke Karholmenu. Aby se tomu zabránilo, dal kapitán rozkaz ke zpětnému chodu stroje na pravoboku. To zapříčinilo, že se téměř zastavil. Nyní proplouval velmi pomalu kolem torpédometů na Karholmenu, nezasáhnout Blücher nešlo. Torpéda poškodila hlavní stroje,jeden z granátů zasáhl oddělení v němž se němečtí vojáci připravovali k vylodění nic z nich nezbylo, Blücher dostával náklon až 20 stupňů a požáry se šířily ke skladům munice na palubě vybuchovala pohotovostní munice, v hořícím hangáru letecké bomby, uhasit požáry se stalo nemožným. V 6:30 vybuchlo skladiště protiletadlové munice a v 7:00 dal kapitán Woldag rozkaz k opuštění lodi. V 7:32 se Blücher převrátil a potopil. Dohromady zahynulo asi 200 mužů během boje a 1000 se utopilo ve vodách Oslofjordu. Z vysokých důstojníků na palubě se zachránil kontraadmirál Kummetz, kapitán Woldag a generál Engelbrecht - velitel 163. pěší divize určené k okupaci Osla. Většina ostatních důstojníků armády se utopila.
Nyní jsme natolik informovaní, že můžeme vstoupit do pevnosti, nyní muzea, a prohlédnout si alespoň zlomek exponátů, které se k události váží.
Křižník si dlouho v námořní službě nepobyl. Byl do ní uveden v září 1939 a za necelý rok skončil na dně Oslofjordu. Dodnes z něj uniká malé množství nafty.

Tak vypadal těsně před úplným potopením. Časové údaje na tomto snímku se poněkud liší od údajů na výše citovaném servru.
Prohlížíme si zbraně, které jsou už většině z nás cizí.
Uvažujeme o jejich použití.
Nahlédneme do světnice.
Zavzpomínáme na vojenský kavalec.
Omrkneme vojenské přístroje
a vojenské oblečení.
Kdože to u kanónu stál a ládo, ládoval? Kanonýr Jabůrek přece.
Po Oslofjordu si pokojně plula nákladní loď, když jsme vyšli z pevnosti. Rozhodně neměla na palubě náklad zbraní. Těch jsme měli už pokrk.
Procházka po obou ostrůvcích nám nabídla tohoto jednonohého "šneka" a pocit, že život je krásný, když člověk může žít v míru bezmála už po tři generace.

Blogýsek: konzumní společnost

26. ledna 2010 v 10:11
U tohoto stolu se sešla společnost pěti lidí. V družné besedě setrvali spolu více než tři hodiny a pak se zvedli, rozloučili a zůstal pouze domácí pán, který vzal kameru a stiskl spoušť.
Smutně pokýval hlavou, když zběžně spočítal, kolik obalů a odpadků skončí jen z tohoto stolu v kontejneru. "Holt konzumní společnost" povzdechl si a začal uklízet.

Kouzlo časů minulých: kratochvíle

25. ledna 2010 v 10:29
Samo slovo kratochvíle napovídá, o čem bude řeč. Krátit si chvíli, čili se bavit, nebylo v té době jednoduché, z dnešního hlediska už vůbec ne. Velký Karlov byl "v plenkách" a okolní obce na tom byly stejně. A tak ve chvílích pracovního volna lidé dále pracovali, zašli do hospody, do sklepa, do přírody případně v neděli do kostela. Tak jsme se tomu podřídili.
Manželka měla v jeslích víceméně neomezenou pracovní dobu, protože provoz začínal v sedm a končil v devatenáct hodin a kromě toho měla na krku domácnost a dva hladové krky. Já na tom byl poněkud lépe. A tak jsem mnohdy neodolal nástrahám kamarádů, kteří mně zvali na různé panské jízdy.
Ta první souvisela s přírodou a vztahovala se k myslivosti. Správec Vrána byl náruživý myslivec a k ruce měl placeného hajného Otu Láta. A tak jsem s nimi jednou v podvečer vyrazil na kačeny k jaroslavickému rybníku. Kromě kočího Valance se do kočáru vešli zmínění dva nimrodi, já, dva lovečtí psi a demižon vína. Rybník byl hrází rozdělen na dvě části a právě na tého hrázi jsme se usadili a čekali, až kačeny nad nás začnou nalétat cestou za pastvou. Hladina se hemžila lyskami, potápkami, semtam sebou mrskl kapr, v rákosí prozpěvovali ptáci a před ním se třpytilo slunce, kterému končilo celodenní putování po obloze. Vzduch byl horký a pot na čele vybízel k doplnění tekutiny z demižonu. Pánové nabili flinty a čekali jsme na první hejno. Z nenadání se objevilo, nad hlavami nám přesvištěl šustot křídel a nic. Než odložili pohárek a uchopili flintu, bylo hejno skoro z dohledu.
"Nevadí" uklidňoval nás i kňučící psy pan Vrána "však se dočkáme dalšího hejna."
Měl pravdu, za chvíli se objevilo nad námi kolem padesáti kačen a to už padla čtveřice ran a ozvalo se dvojí žblunknutí. Psi vystřelili do vody a za pár minut odevzdavali svým pánům ulovené kačeny. Zadařilo se ještě několikrát a tak spokojenost byla na všech stranách. Podívali jsme se demižonu na dno, byl ovšem pouze pětilitrový a když slunce zapadlo, vyrazili jsme k domovu.
"Já jsem malý mysliveček, sotva flintu nesu..." jsme se představili v roli zpěváckého zpěvokolu a písničky navazovaly jedna na druhou. Ovšem, že by "Šly panenky silnicí..." jsme na štěstí nezaznamenali, ani se nám nepodařilo zahnout "Dolesíčka na čekanou..." a slyšet, že "Už troubějí..." jakbysmet. "Mysliveček vyšel z lesa..." a to nás varovalo: "Já do lesa nepojedu...". Než jsme ujeli těch pět kilometrů na Karlov, dostali jsme pořádný hlad. Paní Vránová nás uhostila lečem, červená paprika a feferony půl napůl, spousta rajčat, domácí klobása a jediné, co dokázalo srazit ten oheň v puse, byly dvě tři odlivky meruňkovice. Uznáte, že kratochvíle celkem na úrovni.
Jiná se odehrála mezi Vánocemi a Novým rokem. Mrzlo až praštělo, konec konců si to dovedete představit, když vyjdete třeba dnes ráno před dům, a můj vedoucí praxe Karel Daniel nás techniky pozval do svého sklepa v Hrádku. Jak jinak se dopravit, než kočárem. Tenkrát myslím na Karlově nebylo jedno soukromé auto. Sklep byl útulný, teplo v něm bylo akorát, začali jsme bílým a končili červeným. Víno teklo, řeči se vedly a písničky je vystřídaly. Kolem devíti večer mně vystrčili z kočáru před domem. V blahé naději, že manželka už spí lehce jsem se snažil odemknout dveře. Nebylo třeba. Bylo odemčeno, jen otvírat šly ztuha. Když se podařilo, oněměl jsem překvapením. Zaslechl jsem syčení a chodbou tekl potůček vody a zaplať pámbu směřoval ke dveřím do sklepa. Zdroj syčení jsem objevil ihned. Byl takový mráz, že na záchodě s pootevřeným oknem praskla trubička, přivádějící vodu do splachovací nádržky a voda stříkala po stěnách a pokračovala už zmíněným směrem. S námahou se mně podařilo zamrzlý ventil uzavřít a šel jsem zkontrolovat stav vody ve sklepě. Led, namrzlý na prvním schodku mně dosti důrazně nevaroval. Když jsem vstoupil na druhý, uklouzl jsem a dosedl na něj plnou vahou a jako po skluzavce sjel do sklepa, kde bylo tak dvacet centimetrů vody. Vystřízlivění se dostavilo okamžitě. Převlékl jsem se do tepláků a do půlnoci v kýblu vynášel vodu před barák. To už manželka spala. I ona však byla byla oněmělá ještě celý následují den a já se snažil najít způsob, jak bych si s ní mohl popovídat.
Tak jsme si krátili chvíli. Bez televize, bez tranzistoráku, bez kina a o bydoucnosti, která v kotrmelcích doputovala až do dnešních dní, jsme neměli ani páru.

Trable páně Kozákovy 2

23. ledna 2010 v 7:52

Tak jsme se díky vám posunuli o jedno pokračování kupředu a pomalu překonáváme počáteční rozpaky. Pokud vám čas a chuťnedovolí napsat část dalšího pokračování uvítám i stručný nástit, vhodný ke zpracování. Originalit a humor se cení pěti hvězdičkami.

Usrkávání kávy přerušoval jen šustot novin, jak Fanda s Božkou obraceli listy.
"Telefon. Neslyšíš?". Fanda to nechápe, o sportu ani šajn, ale která s kterým, jak a kde, co si přitom povídají Božku tak fascinuje, že neslyší ani telefon.
"Ale slyším, to zas bude nějaký tvůj štamgast, tak si to vem."
"Halóó, Kozák, střední Evropa. Ahoj. Cože? Kaufland? Jo,jo, moment."
"Božka, telefon. Přímo Kaufland. Tu máš."
"Kozáková, prosím. Ano, samozřejmě, ano hned zítra. Nevadí, pokladna je nejdůležitější. Samozřejmě. Tak zítra a děkuju."
Božka celá rozjařená hlásá:
"Táto, končí mi telenovely, třeba mně je nahraješ.Volali mi z práce a nutně mě potřebují na brigádu. To je bezvadný, že? Konečně se přestanem rvát o ovladač a já můžu začít žít zase normální život a nebudu furt poslouchat, jak se hádáš ze sousedama, nebudu řešit, čí je Rigovo h...., prostě budeš muset i ty mít jiné starosti, třeba co dobrého nakoupíš a uvaříš, jestli pes bude vyběhaný a nakrmený. A abych nezapomněla. V sobotu přijedou mladí i s vnoučaty, tak upečeš něco sladkého, jo?"
Fanda měl být podle Božčina úsudku z této zprávy znechucen, avšak opak byl pravdou. Ne, že by vaření přehnaně miloval, ovšem chlapi jsou tak jako hlad nejlepší kuchaři a na co má levou zadní? No přece na vaření. První, co ho napadlo, bylo urychleně se rozpomenoput, kde má Božka kuchařské knížky a co bylo v Kuchařské pohotovosti, Babicových dobrotách, co uklohnili Kluci v akci a jak to viděl ten holohlavej Ano, šéf. Itala v kuchyni si nechá v záloze. Občas ho chtěl prubnout, ale Božka nedovolila něco vyzkoušel.
"Kdo by po tobě uklízel tu spoustu nádobí a zasviněnou kuchyňi" mudrovala "už jako by tě slyšela, že tě zas louplo, když bys měl umejt nádobí."
Stará písnička, pořád dokola.
"Neboj. Vždyť mně znáš, k čemu se postavím, zvládnu levou zadní."
"No právě. Konec konců potřebuju trochu zhubnout a Rigovi nebudeme muset pár dní kupovat granule."
Fanda polkl rozčilením.
"Tak moment. Zhubnout potřebuješ už dávno tak si hubni. Nebudu svoje kuchařské umění vydávat všanc tvým popichovačkám čili invektivám, jak my vzdělanci říkáme. S tím vařením si to ještě sakra rozmyslím" reagoval napůl po pravdě, napůl ironicky.
Když ráno Fanda dojídal v jídelně snídani, objevila se Božka plná energie a v kabátě. Už dávno přestal doufat ve snídani ne do postele, ne do jídelny, ba ani ne teplou, prostě takovou. kterou by mu žena alespoň připravila. Pokud ho paměť neklamala, naposledy se tak stalo ještě za svobodna, kdy spolu sdíleli pár měsíců pokojíček a žili jak se říká na knížku.
"Když ptáčka lapají, pěkně mu podstrojují" v duchu zafilozofoval.
"Mám odpolední" navlékala si rukavice, už zase věcná jako vždycky.
"Jsem objednaná ke kadeřnici, musím v práci trochu vypadat. Až vyvenčíš Riga, máš na stole napsaný nákup. Včera říkali v televizi, že muži mají na zádech silnější kůži, protože v pravěku museli nosit domů mamuty. Tak nechápu, proč ty mamuty z obchodů tahám pořád já".
"V televizi také dávají na Primě Mladší o pár let s tou Laurinovou. Tam se dějou věci.Přihlaš se ta, ovšem co máš naspořený na funus ti stačit nebude ."
Dveře bouchly.

"Kruci, to je seznam jako recept od doktora. Samý hieroglyf. Kdo se v tom má vyznat."
Nakupoval sice nerad, ale když je nákupní seznam opsaný z akcí v letáku, jak jej Božka pravidelně připravuje, je v tom i kus zábavy. Nakoupil všechno až na dvě položky, které nerozluštil a navíc koupil bramborový knedlík.
Božka nikde, asi šla přímo do práce.
Na teflonové pánvičce za chvíli prskalo husí sádlo, pozůstatek vánočních husích hodů a nakrájený knedlík praskání na chvíli uklidnil. Voda v konvici už klokotala a v hrníčku čekala dršťková, vysypaná do něj ze sáčku s nápisem Dobrá pohoda. Přidal dva stroučky česneku nožem pěkně utřené do kaše, špetku pálivé papriky a obsah zalil. Po kuchyni se rozlila vůně pravé chlapském polévky a než ji Fanda dojedl, na pánvičce už knedlíky zrůžověly a ty, na které nebylo vidět až zčernaly.
"Nevadí, připáleniny jsou dobré na trávení" vzpoměl si na občasný komentář své matky.
Přidal dvě vajíčka, osolil, opepřil a za minutu vyklopil na předehřátý talíř. Miloval horké jídlo naopak Božce to bylo šuma fuk. Načal čalamádu a otevřel Březňáka.
"No vida. Žádný problém s vařením. Půlhodinka pouhá."
Rozvalil se do křesla a dolil sklenici.

Najednou začal mít pocit, že na něco zapomněl, že má ještě něco udělat. Ale co to bylo?
Za chvíli mu to došlo. Garáž! Sáhl za krabici s nářadím a vytáhl igelitovou tašku, kterou včera našel venku. Byl tam. Jeden lístek, pozvánka na setkání Klubu osamělých srdcí. Noví členové vítáni. Začetl se do textu a pomalu se šoural zpět do obýváku. Když dočetl, mnul lístek mezi prsty a váhal. Pak se rozhodl.
"Siesta je siesta. Mrknu se tam až si dáchnu."

Po třetí vyrazil. Nevěděl, do čeho jde.
"Nebude to trapas?" zapochyboval. "Ale co, přinejhorším se tomu zasmějeme a zas půjdu" střídaly se v něm protichůdné pocity. Přitom mu chaoticky létaly hlavou myšlenky, co vlastně od života ještě čeká. Vlastně mu nic nechybí. Je celkem zdrávý, má fungující rodinu, záviděnihodné potomstvo, rozkošná vnoučata... A teď má v ruce lístek na jakési setkání osamělých srdcí. Připadal si jako trouba. Vešel do kavárny a rozhodl se, že než vstoupí mezi neznámou společnost v salónku, dá si sám v kavárničce dvojku červeného.
"Začíná to až ve čtyři, stejně tam ještě nikdfo nebude" ujišťoval se.
Posadil se, psa nasměroval pod stolek, objednal si víno a trochu se uklidnil. Takhle sám už dlouho nikde nebyl. Vrchní přinesl skleničku dobrého rullandského. Hned po prvním doušku se Františkovi po těle rozlil příjemný pocit. Pozoroval lidi u stolků,někde seděly páry, někde přátelské skupinky. Někteří příchozí přecházeli přes kavárnu do salónku, zřejmě osamělá srdce. František si objednal druhou skleničku a bylo mu docela dobře. Ani nepostřehl, že k jeho stolku přistoupil starší muž.
-Máte tady,prosím, volno?

Pan Kozák nepřítomně pokývl hlavou na souhlas s pohledem upřeným dopředu. Od vchodu právě přicházelo mladé a jak doufal, osamělé srdce. Žádná krasavice na první pohled, drobný obličej, hladce sčesané vlasy, svázané do ohonu. Ale ty oči! Obrovské, zlatohnědé jako jantar, s trochou zeleně kolem zorniček a s tmavě hnědými tečkami. Takové oči snad ještě neviděl. V rozčilení se naklonil dopředu, přešlápl a rovnou Rigovi na tlapku. Ten zakňučel a vymrštil se zpod stolu. Dívka se usmála, pohladila ho a přešla kolem lehce jak baletka. Alespoň tak si pan Kozák představoval, že baletky chodí.
Zklamaně otočil hlavu ke svému nezvanému sousedovi. Ty lehce šikmé oči, ten maličko zkřivený nos, no jasně, poznal by ho kdekoliv, protože ta rána do nosu byla právě od něho, Fandy Kozáka, při jednom z fotbalových klání na místním plácku.
Vrásky a prošedivělé vlasy podobu poněkud změnily, ale pořád to byl ten samý Jirka Oliva.
Několik okamžiků se na sebe dívali i a potom se objali.
"Co ty tady? Já myslel, že jsi ještě za kopečkama."
"Byl jsem, ale před pár lety jsem se vrátil. Manželka chtěla pořád zpátky. Strašně se jí stýskalo, nemohla si zvyknout. Možná, kdybych ji poslechl a vrátil se dřív….." mávl rukou.
"Tak to musíme zapít" kývl Fanda na číšníka."Tak na zdraví"zvedl skleničku slivovice jiskřivé jak křišťál.
"A co děláš právě tady, jestli teda nejsem moc zvědavý?"
"Přivezl jsem syna" řekl pan Oliva. "Vidíš, právě k nám jede."
K jejich stolu přijížděl mladý muž na invalidním vozíčku. A usmíval se.
Fanda chvíli rozpačitě koukal, vlastně ani nevěděl kam koukat, ale mladík mu seznámení usnadnil.
"Dobrý den. Vy jste asi tátův kamarád František, ne? Já jsem Jindřich. Toho vozíku si nevšímejte, jsou to moje nohy.Taky mám psa, jsme nerozluční přátelé, teď je s mámou u babičky."
"Co podnikneme, když jsme se tak sešli? Pan Oliva se rozhlédl po kavárně a jeho pohled zamířil ke dveřím salonku.

Kouzlo časů minulých: uhnízdění

22. ledna 2010 v 8:10
Uběhlo pár dní a očekávání se stalo skutečností. Valanec ani nemusel přistavovat kočár na nádraží v Božicích. Ženu a syna přivezl švagr ve fungl novém spartaku, na který dostal přednostně poukaz, protože pracoval v dolech na ostravsku. V kufru se dusily tři ještě živé slepice, které poslala babička jako základ budoucího chovu a dvanáct týdenních káčat, která se měla čile k světu.
"Ahoj. Sele mně tam už nevešlo, musíš si je pořídit sám" omlouval se švagr.
Žena ihned zahájila inspekci mé více než týdenní činnosti při vylepšovaní rodinného hnízda.
A tak se s ní můžete projít po tom našem budoucím království. Chodba, vlevo dveře do sklepa a o kousek dál do ložnice. V ní stále jen ta moje pročůraná madrace. Vpravo záchodek jak dlaň, dveře do kuchyně a z ní pak do koupelny. A obývák. V něm dvě vypůjčené železné postele ustlané pražskými povlečením a duchnami. Všechno vypulírované a zívající prázdnotou.
Dvorek, na něm šopa na uhlí a dřevo, kurník, chlívek, hnojišťátko a deset arů půdy, ze které bude zahrádka. Všechno za drátěným plotem.
"Snaha byla" uznala "zasloužíš si odměnu."
Hned mně bylo jasné jakou.
Se švagrem jsme zaskočili k sousedovi s demižonem na víno, aby měl něco od cesty, trochu poklábosili a pak už jen zamával z okénka Spartaka.
A tak jsme byli zas všichni tři pohromadě.
Slepice už rozhrabávaly trávník na dvorku, prohlížely si kurník a kdákaly, že nemají kouhouta. Měly pravdu, ale pokud by neměl vliv na počet snesených vajíček, byl by to darmožrout. Kačenky se proplétaly mezi plevelem budoucí zahrádky a když jsem je pochytal, abych je zavčel do chlívku a nakrmil, bylo jich už jenom devět. Tři zmizely a nebylo po nich ani památky. Ve snaze odhalit příčinu jejich zmizení jsem obhlížel oblohu, abych zjistil který okřídlený dravec mně připravil o část majetku, ale marně. Příčina byla jiná. Když jsem ze zvědavosti za dva dny zvedl víko žumpy, plavyly nožkama nahoru. Spadly dovnitř větracím otvorerm. Nemuselo se to stát, kdyby babička poslala kačeny trochu větší.
V následujících dnech šlo všechno ráz na ráz a jako z partesu. A partes, ten má moje žena dodnes. Je to ústřižek papíru a na něm pěkně pod sebou všechno, co se má zařídit.
Ve spořitelně jsme přivedli spořitelní knížku na mizinu a navštívili několik obchodů. A tak bylo čím doplnit kredenc, vylepšit okna sněhobílými záclonami, opravit nejzákladnější vybavení domácnosti a nezapomněli jsme ani na běžné potraviny. Jiné ostatně nebyly. Zlatý hřeb nákupního programu se konal v prodejně nábytku, kde jsme za deset tisíc nakoupili sektorový obývák, který se sestavoval z libovolného počtu skříněk a dalšího zařízení. Na televizor nezbylo. Oravan byl za dva měsíční platy a tak na něj došlo až na podzim 1963 zrovna když zavraždili Keneddyho.
Hnízdečko bylo pěkně vystlané, žena nastoupila jako vedoucí jeslí a já praktikoval na karlovském hospodářství statku.
Na zahrádce jsem zlomil první topůrko na rýči. Žádný problém, v dílnách statku byl šikovný stolář a topůrka hobloval z topolového dřeva. Blížil se podzim a sním i nové zážitky, noví kamarádi, známí a bohužel i povolávací rozkaz na vojenskou prezenční službu, kterou jsem měl v délce šesti měsíců absolvovat. Kdy a kde jsem nevěděl a o to víc jsem se snažil, aby rodina byla v mé budoucí nepřítomnosti jako v bavlnce.

Kouzlo časů minulých: Ta jižní Morava je ......

21. ledna 2010 v 7:12
....jistě krásná zem..... Pravdivost slov této bezmála jihomoravské hymny jsem si uvědomil až za pár let života na ní. První den jsem prožívat v jakémsi stresu, když na mne sáhla ruka mého nového domova.
Ráno bylo moudřejší večera. První noc v novém jsem měl za sebou a tak jsem se šel představit do kanceláře hospodářství statku. Velel pan Vrána a postupně jsem potřásl rukou Karlovi Danielovi, Tondovi Okáčovi, Cyrdovi Špalkovi, Olinovi Hučíkovi, paní účetní a kdoví komu ještě. "Tak to jsou vaši spolupracovníci, budete jako praktikant, sedět budete tu, dáte se dohromady s Karlem, obědy tamhle v jídelně a kdyby něco, přijít, říct, zeptat se a kmitat. A dívat se kolem sebe. No a kdy se nastěhuje manželka? Jesle na ni čekají."
Popravdě jsem odpověděl, že určitě do konce července.
"No to bude stačit" souhlasil vedoucí hospodářství, všichni mu postaru říkali správec.
"Na dvoře čeká Valanec s bryčkou, trochu vás povozí po katastru. Tak zítra ráno naostro."
Starý Valanec, věk kolem šedesáti, asi nějaký reemigrant, mně vyzval na kozlík, práskl do koní a vyjeli jsme. Projeli jsme Karlovem a pak polní cestou mezi stohektarové lány, kam oko dohlédlo, žádný les, jen těsně za vesnicí lesík agátových stromů a mezi nimi půlmetrová tráva s kopřivami, po mechu případně houbách ani památky a rovina a rovina. Tísnivý pocit pro Valacha, který byl zvyklý na kopce, kajinu plnou lesů, zurčících potůčků a studánek pod košatými lípami.
Nebylo nám moc do řeči. Po mé trošce vysvětlování odkud, proč a na jak dlouho a co rodina se Valanec vytasil s popisováním svého království. Jak už to bývá, kočí je vždy po svém pánovi nejdůležitější, což asi platí dodnes s tou obměnou, že v "kočáru" sedí řidič. Valanec považoval celé hospodářství za vlastní a byl na ně pyšný.
"Prijedeme do vinohrada, je ho desať hektarov a v tej búdě nad ním má kancelár Jožka Smolík.
Valil jsem oči. Vinohrad jsem vlastně viděl naživo poprve v životě a skutečnost znásobila moje dosavadní představy.
"A vedla je merunkový sad, šak eště pár utrhnem. Letos byla úroda jak v Bulharsku a tož nevědeli sme, co s nima. Za tři koruny prodávali a prodať nemohli. Nacpali zbytek do sudů a je."
Byly sladké jako med a země pod stromy z oranžova přecházela do žluta, jak barvu popadaných meruněk měnily tisíce vos a včel.
"Čím budete v zimě topiť" připomněl mně Valanec budoucí starosti "vidíte, je tady plno suchých merunek. Budeme jich příští dýdeň ťahať a móže sa ujsť aji na vás."
Nabídku jsem přijal s povděkem. Vyjeli jsme ze sadu a zahnuli doleva na Božice a před tratí zase doprava domů na Karlov.
"Tady vlavo jen pískovňa, možná najvětší v republice a za ňú nádraží. Tož tam za vama přijede vaša rodina. Šak řěknete správcovi, odvezem."
Valanec rozvázal a svým česko-slovenským "nářečím" mně povykládal než jsme dojeli na Karlov všechno, co jsem potřeboval vědět.
Oběd jsem stihl, kantinu také, ale kromě piva a sodovky už měli jenom pár konzerv. Samozřejmě lečo, rizoto s vepřovým a feferonkami, maďarský guláš a kambalu ve vlastní šťávě. Večeře baly na světě a pár krajíců chleba mně věnoval pan Rumler, můj soused, který mně přes plot přivítal a nabízel jakoukoliv pomoc. Poděkoval jsem.
V kuchyni jsem vybil skoro všechny komáry, do ložnice díky zavřenému oknu nepronikli, zato tam bylo třicetistupňové vedro. První den v novém byl fuč.

Trable páně Kozákovy 1

19. ledna 2010 v 8:29
Víc hlav, víc rozumu. Vzal jsem v úvahu návrhy Josefa i okamžitý souhlas Pampelíny s ním a pozměnil pravidla v tomto duchu. Takže:
a/ ať píše kdo chce, kolik chce a v rámci slušnosti co chce, ale aby to navazovalo na předchozí text a události.
b/ příspěvky, komentáře, nápady a připomínky budou přibývat na tomto blogu a každý bude mít přehled, co se do konečného textu dostalo
c/ každé pokračování bude plynule připsáno k dosud již zveřejněnému textu a pro orientaci odděleno čarou
d/ po určité době, kdy bude již téma vyčerpáno, může vzniknout další blog s jiným názvem a stejnými nebo podobnými pravidly
Každý špás něco stojí, v tomtom případě bylo nutno první dva pokusy přepsat do nové podoby. To jsem učinil a omlouvám za částečnou duplicitu.