Prosinec 2009

Kouzlo časů minulých: jinozemci

29. prosince 2009 v 7:23

Jistě nepřekvapím sdělením, že na Vysoké škole zemědělské v Praze se mnou studovali i cizinci. Byli to převážně studenti z rozvojových zemí a studovali u nás na stipendium, mnozí za bohaté podpory rodičů. Mechanizační fakulta jim vzhledem ke skoro výhradně ruční práci při provádění zemědělských prací v jejich zemích, moc nevyhovovala, byli spíše na agronomické fakultě a tak na nás zbyli vlastně jen tři cizinci. Jeden Řek, který se do naší republiky dostal s vlnou utečenců po válce a uměl perfektně česky. Tím pádem se nijak moc nelišil od nás Čechů a Slováků. Ztratil jsem po něm stopu nějakých deset let po absolvování fakulty. Vrátil se do Řecka a není po něm ani vidu, ani slechu, chcete-li ani slechu, ani dechu.

To tito dva, to je jiná káva. Občané Čínské lidové republiky, absolvovali roční kurz a obdivuhodně se naučili lámanou češtinu a slušně latinku, byli pro nás nejen spolužáci, ale rovněž i Romeo s Julií v asijském stylu. Nehli se od sebe ani na krok a pouze kolejní řád jim udělal čáru přes rozpočet. Stanivil totiž přísnou odluku studentů od studentek pokud se ubytování týče. Před nimi ani po nich jsem nepotkal pilnější studenty, než byli oni dva. K životu jim zcela stačilo jídlo, pití a studium. Přes velké potíže, které měli s odbornými výrazy, kdy v čínštině některé názvy ani neexistovaly. studovali po celou dobu s dobrým prospěchem a neskutečným zájmem. Byli velmi přátelští a vděční za každou pomoc, kterou jsme jim poskytli. Když jsme třeba jeli na brigádu sbírat brambory nebo česat chmel, málokdo se jim dokázal vyrovnat pracovitostí. Dokázali nepřetržitě dělat s malými přestávkymi dvanáct hodin třeba i bez oběda. Stravovali se sice v menze, ale sáčky s rýží byly součástí jejich pracovního stolu na koleji. Po ukončení studia se nad nimi zavřelo lidské moře v Číně a od té doby jsem o nich neslyšel. Vzpomínka na ně mně ovšem pomáhá pochopit obrovský, až neskutečný hospodářský vývoj v současné Číně, která odebírá ostatnímu světu jedno "nej" za druhým. A možná, že se na tom ještě podílí i Č-Čao-Min a Či- Džu.
Na agronomické fakultě byli vpravdě "kafábli", jak jsme jim říkali. Třeba Si-man-džu-tan z Indonezie, ba přímo z Jakarty. Vedle stipendia dostával bohatou apanáž ve valutách od rodičů a tak studoval systémem Holaj duša, pekla není. Nosil také nos dost vysoko a byl značně citlivý na jakýkoliv nesouhlas s jeho chováním, který okamžitě převedl na rasovou diskriminaci. Při jedné takové příležitosti se chytil pod krkem s kolegou Jiřím Bolkou a byly z toho modráky pod očima, návštěva u děkana a důtka s výstrahou, ovšem pouze pro Jiřího. Když my končili třetí ročník, Si-man-džu-tan dokončil po pěti letech druhý. Jakmile přišla apanáž, nastartoval VW Brouka, což bylo u nás ostatních nepředstavitelné, a odjel na pár dní do Západního Německa trochu si vyhodit z kopýtka. Studium ukončil až po třech letech od našem absolvování a představte si, přijel za mnou na moje pracoviště, které bylo kousíček od rakouských hranic, při cestě do Vídně ve Fordu, který mu rodiče koupili jako vděk za to, že vydržel tak dlouho studovat.
Podobných studentů, zejména z afrických zemí bylo /a je dodnes/ na agronomické fakultě plno. Dokonce někteří i s modrou krví a pokud to byli vyznavači islámu, nejvíce jim chyběl alespoň nějaký miniharém. Holky se ovšem snažily a mnohá si vysloužila vedle přístupu k bonům i možnost provdat se do Syrie, Libye, Jemenu, Libanonu, Ghany a kdoví do které ještě africké země. Vesměs litovaly. Pokud ovšem manželé zůstali u nás a dokázali se přizpůsobit našemu životu, byla situace o mnohom lepší. Potvrdilo mně to setkání s jedním Syřanem v Tunisku, kde nás provázel a plynulou češtinou nám předváděl a komentoval starobylé Kartágo a památky v Národním muzeu Bardo v Tunisu. V Praze měl rodinu, těšil se na vepřo-knedlo-zelo a plzeňský Prazdroj, Mohameda ignorujíce.
Jiný jinozemec, Stavros Masuras byl a je dodnes mým velmi dobrým přítelem. Studoval strojárnu a žije na Kypru. Zmínku o něm jste si už mohli přečíst /Kouzlo časů minulých: řecké tanečky/ a rozhodně si o něm ještě lecsos přečtete a nebude to ani moc dlouho trvat.

Kouzlo časů minulých: lyžařem proti své vůli

27. prosince 2009 v 8:52 | Old Boy
Budete se divit, ale i na Vysoké škole jsme měli tělocvik a ne tak ledajaký. Sportům a tělesné kondici nás učil pan prof.Žižka, nadšený Sokol, všestranný sportovec a když Sokolům ustřihli křídla, pan profesor všechny svoje zkušenosti přenesl do organizace Spartakiád, kde byl na vrcholu mezi odbornými pracovníky a byl vidět i na velitelském můstku. Jednou týdně, chceš nechceš, jsme obuli cvičky a červené trenýrky /nejprodávanější/ a mučili svá těla za patřičného dohledu pana profesora, který závěrem povolil úzdu a nechal nás vyblbnout zejména při košíkové nebo jiném kolektivním sportu, který se vlezl v zimě do tělocvičny a v létě na plácek u sportovní haly. Myslím že to bylo po druhém ročníku, kdy došlo na praktickou vyuku přímo v terénu a celý ročník se povinně zúčastnil lyžařského výcviku na Luční boudě v Krkonoších. Výšlap z Pece pod Sněžkou okořenila pořádná vánice a barman na chatě vyprodal zásoby čaje a rumu za necelou půlhodinu po našem příchodu. Citron do grogu chyběl, nechyběla však dobrá nálada.
"Hošánci" pravil pan profesor "ráno začíná výcvik tak na kutě!" Únava přispěla k pochopení tohoto upozornění a tak jsme ráno byli čilí a schopní vyběhnout před chatu k laškování s ranní rozcvičkou.
O lyžování už jsme cosi věděli. Jedni více, druzí méně. Teorii nám vtloukali do hlavy měsíc před tímto výcvikem. A tak se vytvořila čtyři družstva podle zkušeností, které kdo měl. Praktické naplnění pojmů jako kročné a modifikované oblouky, oblouk v pluhu v dynamické formě provedení, oblouk z přívratu vyšší lyží a střední kročný oblouk provázel v našem, čtvrtém a nejméně vyspělém družstvu ne sice pláč, ale rozhodně skřípění zubů. Úsek stráně, kterou jsme používali, se brzy změnil v plochu, posetou tu měnšími, onde většími důlky ve tvaru lavoru nebo brázdami, které snesly srovnání s polem, které navštivilo stádo divokých prasat. Nicméně jsme se cosi naučili, vždyť jsme celý týden každé dopoledne oblouky trenovali a tak byl zápočet na dosah ruky. Stačilo ještě tentýž týden odpoledne cvičit střídavý běh dvoudobý a souběžný běh jednoduchý. Největší utrpení tato disciplina způsobovala silnějším kuřákům, z nichž už po deseti minutách běhu začaly vypadávat cigarety.
Společenské vyžití po večerech nijak nevybočovala z normálu. "Komu karty v ruce šustí, toho pámbu neopustí" pravil Hájek, řečený Táta a přikyvoval Kos, řečený Špaček. Tak jsem se k nim přidal a večer co večer jsme licitovali u maryáše a když ostatní spustili Studentskou halenku nebo Niagáru při kytaře, pomohli jsme druhým hlasem, ten první byl nutný k onomu licitování.
Občas se někdo urval a koupil láhev Rumunského bílého, litr za 13 Kčs a pak následovaly skryté zásoby, které se dosud nepodařilo odhalit v batozích Slováků a Moraváků. A to pak šly písničky pěkně od huby.
Jediný incident nastal po jednom takovém sezení, kdy jsme zjistili, že zmizel vášnivý sjezdař Jožo Holý. Obešli jsme chatu třikrát dokola, prohledali ji od sklepa až na půdu, ale Jožo nikde. A tak jsme začali mít nahnáno. Už, už jsme začali uvažovat, že zavoláme na Horskou službu o pomoc, protože chalan Jožo z Těrchovej neměl lyžování nikdy dost a tento večer s měsícem v úplňku přímo vyzýval k bílému dobrodružství. A pak se objevil. Rozesmátý, v sepraných teplákách a s rudými skvrnami na krku. "Chlapci, nemože mně volakto požíčat to oné na ten oný, šak vietě čo?" Dočista nás šokoval. "Kdes byl, ty vole. Hledáme tě už půl hodiny a málem jsme zburcovali Horáky." S nevinným pohledem se přiznal bez mučení. "Tak pokojská Marienka má izbičku len kúsok od kuchyně, stačilo zaklopať." Vrhli jsme se na něj jako vlci na masnou kost a než se nadál, byl v závěji, jen hlava mu čouhala. "Somári. A kto mně teda
požíčá ten prezervatív?" Tonda Pavelec šáhl do peněženky a vyndal kulatou krabičku, celou ve "zlatě". Dar okomentoval: "Tu máš a nemusíš ho blbče vracet, nech si ho na památku."
Když jsme po týdnu odcházeli domů, šel jsem kolem Marienčiny světničky a všiml si, že asi
některý závistivý kolega nadělal na dveře křídou čárky. Bylo jich celkem jedenáct. A nebo,že by Jožo jako pozdrav na rozloučenou a na památku?

Kouzlo časů minulých: Ta naše písnička česká...

23. prosince 2009 v 7:24 | Old Boy
...ta je tak hezká, tak hezká. Vzpoměl jsem si na mámu. Je jí už přes sto let a i když už není, pro mne je. Jako dnes ji vidím u plotny v kuchyňce jako dlaň jak míchá vařečkou zásmažku v kastrolku, která bude gruntem pro zítřejší štědrovečerní polévku a prozpěvuje si jednu písničku za druhou, jako by ladila noty pro zítřejší koledy. Ležím v koutě na "prašťáku", rám vyrobený ze dřeva a vypletený proutím, který při každém pohybu vrže a je už druhým rokem svědkem mých snů o tom, co budu, až budu velký. Koleno mám ovázané, natřené ichtiolovou mastí, která mně smrdí, má mně však pomoci od nežida, který mně už druhý týden trápí.
"Malý hošík černovlasý,
své matičce žaloval,
že když si na návsi hráli,
každý ho odstrkoval."
Maminka měla jemný a přijemný hlas, cvičený pravidelně každou neděli v kostele při mši svaté.
Její zpěv jsem miloval, ona to věděla a zpívala mně a nám dětem co chvíli.
"Když jsem se jich počal ptáti,
smím-li já si s nimi hrát,
a oni mi povídali,
že dřív musím otce znát."
Zásmažka už zavoněla a ocitla se na okraji šporheltu, aby došla.
"Různá jména mně dávali,
kterým jsem nerozuměl,
pověz ty mně, drahá máti,
zdali já jsem otce měl."
Z police putovala na stůl dřevěná dížka a do ní mouka, vejce, rozinky, kapka rumu, kvasnice nahřáté v mléce a rozpuštěné máslo.
"Měls synáčku, měls tatíčka,
měls tatíčka vlídného,
sepni svoje ručky malé,
pomodli se za něho.
Rodící se těsto dávalo mamince zabrat. Dížka, opřená o její vypouklé břicho, ve kterém čekala na narození budoucí sestra za chvíli ukázala nažloutlé těsto, na kterém se dělaly bubliny a bylo hotovo.
"Neplač můj drahý synáčky,
vždyť ty otce taky máš,
sepni své malé ručičky,
pomodli se otčenáš."
Dížka putovala na polici nad kamna a přikryta modrobílou útěrkou, pod níž těsto čekalo, až nakyne. "Tady máš medicínu" vtiskla mně do ruky hliněný hrnek s bylinkovým čajem a pohladila mně po hlavě.
"Otče náš ty na nebesích,
ty jsi také otec můj,
kudy kráčí hošik malý,
jeho duši opatruj."
Těsto nakukovalo zpod útěrky a tak putovalo na vál a proměnilo se za chvíli v kousky, připravené ve skupinkách s rozdílným počtem.
"Bože jež jsi na nebesích,
ty jsi také otec náš,
a tak usnul chlapečc malý,
pomodlil se otčenáš."
A pak se šoulelo a šoulelo, byly šulky dlohé jako pečící plech, hbité maminčiny prsty je začaly mezi sebou proplétat a rostla a rostla, až vyrostla, od rozimnek pihovatá vánočka.
"A když ráno přišla budit,
matka syna malého,
našla na posteli ležet
syna svého mrtvého."
Putovala na "plech" a nechala se zkrášlit dožluta rozkvedlaným vajíčkem a šup do trouby.

Trojboj

20. prosince 2009 v 6:24
Včera jsem zkoušel, jestli ještě na ledovce dokážu, že mně potvrzení od lékaře, abych mohl řídit auto, právem náleží. Náleží. A dokonce jsem si pustil rádio a vykoledoval jsem si jednak směs anglicky zpívaných vánočních koled a paradoxně i anketu, zda máme v běžném hovoru používat název Ježíšek, Santa Claus nebo Děda Mráz.
Tento trojboj se koná už od padesátých let minulého století a Ježíšek se dosud jakžtakž drží. Děda Mráz zplakal nad výdělkem, když jej soudruzi cpali horem dolem do škol, televize, tisku i rádia a aby toho nebylo málo, reklama a sdělovací prostředky už dvacet let vyplachují mozky Santa Clausem. A Ježíšek, to malé růžolící robátko se krčí v koutku v očekávání, že jej budeme kolébat s takovou péčí jako kdysi.
Anketa mu udělala radost, převaha respodentů jej prohlásila za svého. Já taky.

Expedice oksroN: Milanovy kuriozity

19. prosince 2009 v 7:50
Vyprávěním o cestách po Norsku se občas mihne i fotografie z dílny mistra Milana, věrného druha Expedice oksroN, který ani jednou nevynechal. Letos si nadělil nový foťák výrazné kvality a kudy chodil, tudy mačkal spoušť. A tak si myslím, že by nebylo od věci vybrat pro vás z jeho úrody pár kuriozních snímků a dodat k nim pár slov.
Jistě si řeknete, co že je na tomto snímku tak kuriozního. Prozradím. Kromě "drezu" jsme letos měli na sobě poprve i bundy s nápisem v mylném domění, že si nás v chladnějších dnech více lidé, zejména ženy, všimnou. V záplavě triček s nápisy a obrázky ve všech možných barvách a se smyslnými i nesmyslnými texty, tento nápis zapadl jako kámen do rybníka.
Je to k neuvěření, že ani jeden z letošní Expedice /až možná na Berta/ nemá co skrývat pod čepicí, třeba pleš, a přitom má pod čepicí.
"Ještě pět hodin a budeme v Hirtshals" ukazuje na prstech levé ruky Vojta. Ještě před chvílí si pobrukovali "Jedu nocí se svým koněm sám...."
Pamatujete, jak vám katecheta vyprávěl nebo jste někde četli historku ze Starého zákona o Jonášovi, kterého Bůh poslal do pohanského města Ninive, aby tam oznámil, že bude zničeno? Odměnou za jeho neochotu přijmout takové poslání mu byl třídenní pobyt v břiše velryby a nakonec i odpuštění. Novodobá velryba ovšem nabízí veškeré pohodlí, Jonášů se tam vejdou stovky a mohou navíc přijet na "bujných ořích." Nejde to však s prázdnou kapsou.
Tunelů je v Norsku kolem 600 km a mnohé jsme projeli. A tak by tunely, třeba jako tento, nebyly vlastně žádnou kuriozitou, kdyby.... Ano, kdyby v Norsku nebyl nejdelší tunel na světě o délce 24505 m. Zajímavostí určitě je skutečnost, že přes něj můžete dojet z Kroměříže do Bergenu "suchou nohou"přes Berlín, Hamburk,Kolding, Odense, Kodaň, Malmö,Oslo a dál po E 16 před Lærdal a tady právě vjedete do onoho tunelu. Po dvaceti minutách jízdy vyústí až před Aurlandem. Snímek nepochází z tohoto tunelu. Ten nejdelší má strop osvětlen modrým světlem, aby připomínal oblohu, každých 125 m je odpočívadlo, jsou v něm tři jeskyně tak velké, že se v nich mohou otočit tři kamiony najednou. Proč asi? No ano, z bezpečnostních důvodů. A aby těch nej nebylo dost, tři dny po jeho otevření se uprostřed něj konala svatba a novomanželský pár si liboval, že je první z nejdelšího tunelu na světě. Na tunely můžete také mrknout na také na Expedice oksroN: v zajetí tunelů a vodopádů.
Pokud nepřečtete text v popelníku uložené láhve pak vězte, že se jedná o pivo čistě nealkoholické. Pokuty v Norsku, země, kde alkohol je na černé listině, jsou zcela neslučitelné s obsahem našich peněženek.
Rododendrony kvetly až koncem června. Libují si, že v Norsku, plném rašelinišť, se mají jako v pohádce. A tak se pyšní skutečností, že při pohledu na ně až oči přecházejí. Tak jako třeba jak jste už mohli vidět, v botanické zahradě v Tromsø /Expedice oksroN skalničkaří/.
Tyto vodní vousy neustále přikresluje plošina nad nimi, kde ještě leží sníh a tady dole už se říká "kde ty loňské sněhy jsou".
Potkat se v Norsku s železnicí není nic neobvyklého pokud jedete po silnici E 6. Celkově je však vzhledem k horskému terénu v bezmála celém Norsku železniční síť skromná, zato však velmi atraktivní a vede přes hory a doly s krásnými sceneriemi. Nasednete třeba v Oslu a můžete jet až za polární kruh do Bodø. Chcete-li ovšem ještě dál na sever, třeba do Narviku, pak musíte jet přes Švédsko.
K moři nebo fjordu vám to nebude trvat víc než hodinu. A třeba tam bude taková opuštěná loďka, sdílný majitel a budete se moci pokochat kolébáním na vlnách.
V motorovém člunu to raději bez zkušeného průvodce nezkoušejte a už vůbec ne stylem, který za sebou zanechává stříbřitou brázdu, ve které by vás mohl potkat boj o holý život.
Vím, je to nefér nahlédnout bez dovolení třeba do kůlny prostého Nora kdesi uprostřed hor. Potřebovat může jednou všechno a nemusí pro to jet desítky kilometrů. To já mám možnost veškerých nákupů "za humny" a do garáže bych vás také nepustil.
Šnek spěchá za potravou, která je sice jenom pár metrů vzdálená, pro něj je to však marathon. Napadlo mne, že svou barvou by se hodil do krámu jedné naší politické strany a svým vzezřením jejímu předsedovi.
Oranžová "kupka" na skále není ovšem sjezd oranžovýchb šneků nýbrž shluk květů, které přežijí i na tak výživou chudobném místě. Rostliny jsou v Norsku vůbec velmi skromné a ty nejskromnější žijí zejména na severu- lišejníky a mechorosty.
Ledovce ještě jsou, ale budou? Prozatím kvapem ubývají, což pozná každý i ten nejlaikovatější laik jako jsem já. A tak každý rok se jdeme na nějaký podívat a držíme mu palce, aby přežil co nejdéle.
Jezírko jako malované a velkým jezerům může konkurovat pouze svou sličností. Je vysoko v horách kam ryby "nedoplují", ale nad ním i v jeho okolí se to hemží hmyzem, který vás přivádí buď k zuřivosti jako komáři a muchničky a oháníte se sprejem, nebo na jiných oko spočine se zalíbením.

Uznávám, že toho až tak moc nevidíte, jsou to vážky a fantastický je jejich tvar i zbarvení.
Jak si usteleš, tak si lehneš. V chatce, kde jsou jen dvě postele se vyspí pouze čtyři, z toho dva na podlaze. A to už je lepší ustlat si pod keřem před chatou, užít si čerstvého vzduchu a dokázat, že v Norsku a v létě je to pod širákem pohoda.
I když máte kapsu prázdnou, hlady neumřete. Stačí jednoduché rybářské nádobíčko, sednout při přílivu na dobře vytypované místo, nahodit, návnadě dát patřičný pohyb a za hodinu máte jídlo na celý den. A pokud se zadaří ulovit těžší kousky, je možno připravit dva filety a zbytek použít na rybí polévku nebo jako potravu rackům.
Třeba tento si už pro ni přiletěl.
A když není rybářské nádobíčko ani chuť vysedávat u moře, pak krátká procházka umožní připravit na večeři stylovou bramboračku, smaženici a když je dost času, houbový guláš nebo řízky.
A potom se vydat tímto směrem.
Narazíte na tuto chaloupku, prostou jako klícka, obsypanou květy a pohodou.. O vánocích se schová pod sněhem a možná v ní spí a spí Karafiátovi Broučci a na zápraží ze závěje trčí moje dárky k vánocům z minulých let.
Expedice oksroN naděluje
A tady dnes zakotvíme. Čekají nás poslední přípravy na Vánoce a mně je jasné, že si letos nadělím Norsko s Expedicí oksroN v roce 2010. Místo zvoncem zatřepu pytlíkem, ve kterém střádám kovové padesátikoruny na onen dárek a pro vás, moje věrné čtenáře, mám přání, aby se vám dařilo ve zdraví a ve všem. Furt.

Kouzlo časů minulých: Tyršák

15. prosince 2009 v 6:26 | Old Boy
Nevím proč, ale ve druhém ročníku nás přestěhovali z Kolonky do Tyršáku, jak jsme mu později familiérně říkali. Sídlil zde Institut tělesné výchovy a sportu a k disposici bylo vybavené sportovní zařízení včetně treningového stadionu. Tím pádem se zde vyskytovala celá plejáda současných i budoucích špičkových sportovců a my jsme na nich mohli oči nechat, tak jako na krásném panoramatu Hradčan, které tvořilo horizont pohledu z běžecké dráhy.Kdysi Tyršův dům, dnes?
Když si tak prohlížím dobový snímek, jako by dnes stál na balkoně u šestého okna v prvním patře pravé budovy. Z něj jsme ve volných chvílích sledovali, jak kapky potu podají z tváří treningem bičovaných sportovců do písku a pochvalovali si, že my hnojaři to máme přece jen méně namáhavé. Je bolelo pravidelně celé tělo, nás pouze mozek.
Ubytování jsme si ovšem pochvalovat nemohli. Pokoje byly vlastně veliké ratejny, do každého vlezlo a skutečně tam bylo dvanáct postelí a mezi nimi prostor, kde se dal rozložit pinpongový stůl a také že jsme ho tam měli. Někteří studovali a popravdě to dlouho nevydrželi, jiní hráli turnaj v ping pongu, kde první cenou byla krabička cigaret značky Detva, v žargonu zvaná Stalinův hněv a někteří znuděně čekali na balkoně, až se na place objeví pár ženských těl, postižených rovněž touhou vyniknout na sportovním poli. Další zábavou byla možnost sledovat televizi, která byla ještě v plenkách a občas se v ních objevil i patřičný obsah. Televizor sestrojil z nakoupených součástek Milan Petříček, primus ročníku, který když zjistil, že dobrá věc se podařila a snůška drátů a součástek, obklopující malinkatou obrazovku funguje, nezdržoval se umístit ji do nějaké skřínky a pokračoval ve vymýšlení dalšího technického zařízení. A tak když šlo do tuhého a zkoušky byly na krku, valná část pokoje se denně stěhovala do Univerzitní knihovny, kde se vlastně nedalo nic jiného dělat, než studovat.
Zábava se soustřeďovala na návštěvu okolních hospod, jednou za čas jsme zašli i do Kaberetu u Sv. Tomáše a to tam prosím ještě hrála Hana Vítová, která jej společně s Jaromírem Hanzlíkem starším založila, Jaroslav Štercl si semtam odskočil z Alhambry a se Settlery to roztočil ve skečích, které byly k popukání.
Onehdá jsem v Praze špacíroval po rozpůleném Karlově mostě /levá část se spravuje, pravá slouží chodcům/ a světe div se, nohy mně donesly až na Malostránské náměsti. "Když už jsem tu tak zahnu doleva a na Újezdu mrknu na hospody kolem Tyršáku a dám si tam buřta s cibulí. Chyba lávky. Kde pak ty staré hospody jsou! Proti Tyršáku je Luka Lu se středomořskou kuchyní, pár metrů dál směrem na Smíchov Carmelita s italskou kuchyní a pizzou, upečenou na dubovém dřevě, proti Všehrdské ulici thajská restaurace Noi, naproti mexická restaurace Cartina s jídelním lístkem, na kterém najdete fajitas, quesadillas, chilli, tacos, nachos a zapíjet můžete pravou domácí tequilou /pana Teplíka, známého nám cestovatele po Mexiku jsem tam nenašel/, po sto metrech na mne kynula francouzská restaurace La Bastille a na rohu Říční ulice, konečně! Pivnice U Švejků. Zaplať pambu, buřty s cibulí měli a černou dvanáctku jakbydal. To byla lahoda. A tak jsem to namířil Na Prádlo, kde přibylo divadlo Na Prádle a skončil ve Všehrdově u hospody Tlustá myš. Takže jsem zas až tak zklamaný nebyl. Na Kampu jsem počítal kroky, protože mně kosti vrzaly už jaksepatří. Werichův dům ještě neopravili.
Před prázdninami jsme se zase odstěhovali na Kolonku a nevystěhoval se pouze spolužák Janko, který svedl dceru správce Tyršova domu a zajistil si tak bezplatnou střechu nad hlavou. Dobře mu tak.

Kouzlo časů minulých: jmelí a vánoce ve třech

13. prosince 2009 v 7:49 | Old Boy

Neskutečný vánoční dárek jsem vlastně dostal v roce 1960 už po prázdninách a byla jím komůrka 4x3 metry na Kolonce, kterou jsem si vyšlapal proto, aby se za mnou do Prahy mohla přistěhovat manželka se synem. Nedalo se o nás říct, že jsme chudí jako kostelní myš, protože jsme vlastnili ledničku, pračku, dva pytle ložního prádla a oblečení. To nám do klícky přestěhoval známý, který jezdil do Prahy na nákup náhradních dílů a manželka se synem zvolili na přesun na tu dobu furiatsky neobvyklý způsob, cestu letadlem z Holešova za příznivou cenu 102 Kčs. Do vánoc jsme se zabydleli, manželka nastoupila do zdravotnických služeb, syn do školky v Sedleci a já kolem nich poletoval jako ostříž a hlídal, aby hnízdečko skýtalo co nejvíce spokojenosti. A tak se blížily Vánoce.
Pravda, tenkrát mně bylo 26 a ne 62 jako na tomto snímku, ale obě číslice spojuje skutečnost, že jsem vždy v předvánočním období vylepšoval vánoční stůl sklizní jmelí z lip, topolů a jedlí.
Spolu s bratrem jsme "narubali" kolem 30 q, prodali je Středisku drobné lesní výroby v Praze, Michelské ulici a paní Petrová, účetní této organizace nám předala částku, která byla pro nás ohromující, kolem 18000 Kčs.
I v tomto roce jsme vyrazili a dosáhli na měšec plný stokurun. To se mně to nakupovaly v Bílé labuti dárky. Jarouše čekala trojkolka a manželku řetízek s přívěškem Kleopatry /nosí jej dodnes a nejvíc se jí z klenotů, které vlastní, líbí a opomíjí tím pádem mne, který, jak se domnívám, je pro ni klenot nejcenější/. Mohli jsme na pohádku do kina i na Spejbla s Hurvínkem, pořídit stromeček a zbrusu nové ozdoby. Tříletý syn už ze školky znal co je to Ježíšek /učitelky nepřijaly dědu Mráze za vlastního/ a tak na Štědrý den co chvíli odbíhal na chodbu, jestli už ten stromeček nese. Šli jsme jej odpoledne hledat na Letenskoun pláň a manželka zatím nastrojila stromeček. Byl malinkatý a zářil štěstím, že se do pokoje vůbec vlezl. S večerním šerem jsme se vraceli domů
namlsaní tisíci světel, která vyskakovala z oken domů, ulic i vánočního stromu poblíž koleje a koledami, kterým jsme naslouchali ve vestibulu obchodního domu Letná. Lehce jsme zaklepali a vstoupili. A byla tu maminka, stromeček, dárky, slavnostní večeře jak má být a seděli jsme všichni tři na posteli a vnímali teplo hořících svíček a domova i to vlastní. Nechyběly ani koláčky od našich rodičů, zadělávané čerstvě nadojeným mlékem, a plněnými tvarohem s rozinkami. V dolíčku na povrchu koláčků, vytlačeném vajíčkem, se leskla letošní povidla a hrudky máslem a cukrem provoněného posýpátka volaly po ochutnání této lahody.
Synek nám usnul s dřevěným koníčkem v ruce a uložili jsme jej mezi sebe. Železné postele zaskřípaly když jsme zalehali i my. Hlavou se vířily vzpomínky na dětsví a vánoce doma. Co táta ? Ještě nadělil mámě pestrobarevný šátek jako vždycky? Však máma mu oplácela papučemi od papučáře Vitamváse, kterým měl na zádech hrb a ale zlaté ruce. Děda možná ještě krempíruje s pravou nohou na kterou mu šlápl kůň. Měl dávat pozor. Stařenka Bařinkova určitě ještě chodí zvonit do kapličky a zvát na půlnoční. Mají u nás na rybníku led? A sáně mají po čem klouzat? Kdo asi v naší dědině zemřel, kdo se oženil, narodil, je tam v noci tma a ticho, už jdou sousedé na půlnoční a je v kostele stromek a zvoní zvony.....Ó Vánoce, ó Vánoce.

Šupinky pod talířek

11. prosince 2009 v 7:12
Určitě už máte připravenu krabičku, ve které jsou kousky olova, ořechová skořápka se svíčičkou, červenolící jablíčko, med, cibulové sukénky. Děvčata střevíc /nikoliv kozačku/, chytrého psa a polínko k vytahování z ohně. Cha, chá, kdeže ty sněhy z minulého století jsou.Snad se alespoň chystáte se na vánočku, na zlaté prasátko a smaženého kapra. Stop. Tady nezaváhejte a odložte při jeho čištění pár šupin. Pokud zapomenete nebo kapra jste pustili zpátky do rybníka, pak jsem tu od toho, abych vám pár šupin půjčil. Vložíte je pod talířek na svátečním stole a měly by vám v příštím roce přinést štěstí a bohatsví.
Měly, ale bude-li to pravda, to je ve hvězdách. Přísloví velí: "Každý strůjcem svého štěstí." Tak se alespoň pokusme mu jít naproti. Cesta není jednoduchá a potkají vás mnohá zamyšlení:
Rodina je ostrůvek, který se vlivem společenských změn zvolna potápí a je nebezpečí, že zahyne na úbytě. Na ostrůvku vedle trosek lodi, na které spokojeně pluli mladí i staří cestující, zbude jen Robinson a Pátek.
Přátele začínáme počítat na prstech jedné ruky. Zůstávají ti, kteří dostali výsadu, že jim říkáme staří přátelé, noví se nehrnou. Na přátelství není čas.
Pocity štěstí, i když někdy jen ojedinělé, se snaží vytlouct z nás vší silou celá plejáda stále dotěrnějších a neodbytnějších sdělovacích prostředků, které kynou do obludných rozměrů a našeptávají nám, že všechno je špatné a marnost nad marnost. Vodí nás na opentleném řetězu jako řezník vola na jatka.
Honba za štěstím je směrována po falešných stezkách, které jsou vroubeny supermarkety, nadítými peněženkami, bordely, každodenním pohárem krve z televizních obrazovek a zásadou urvi, co můžeš a jak můžeš.
Když letos budete vkládat pod talířek ony tradiční šupinky neztrácejte důvěru v jejich kouzelnou moc a určitě vám dojde, že ji můžete svým přičiněním zněkolikanásobit.

Kouzlo časů minulých: čáslavský výzkum

8. prosince 2009 v 7:17

Rok se s rokem mine a tak jsem si připomenul, že "sliby se majím plnit nejen o Vánocích" jak zpívá Janek Ledecký. A o jaký že se to slib jedná? Slíbil jsem před časem naší markytánce, matce blogů seznamu.cz, že napíšu nějakou vzpomínku na Časlav. Tady je.
Moje vysokoškolské prázdniny byly vesměs naplněny brigádami, praxí, případně vojenskými cvičeními a tak se není čemu divit, že jsem se po druhém ročníku, myslím v roce 1959, ocitl přede dveřmi budovy Zemědělské školy v Časlavi, která mně překvapila svoji velikostí, uspořádáním i vybaveností. Tady jsem se sešel se skupinou výzkumníků z naší školy a Výzkumného ústavu zemědělského. Byl jsem v rámci praxe pověřen jednoduchými měřeními v laboratoři, zejména stanovením vlhkosti obilovin, určených ke sklizni. Čubrněl jsem, jaká je na této škole laboratoř a dal jsem se do práce s dalšími studenty, kteří se rovněž zúčastnili výzkumu.
Popisovat, jak jsme mleli obilí, vzorky vkládali do měřícího přístroje, zapisovali, opakovali, ztráty za kombajny hledali a protokoly předkládali, raději nebudu. Bylo by tom příliš nudné. Měli jsme však i volný čas, i když pracovní týden byl tenkrát ještě šestidenní. Po vzájemné dohodě jsme si ovšem volnou sobotu udělali, protože zejména naši starší výzkumníci měli rodiny a po pěti dnech se jim vždy po ní zastesklo.
Procházky do polí se zlátnoucí pšenicí, to bylo moje. Zameškal jsem tak zřejmě spoustu zajímavostí města Čáslav, což jsem v závěru praxe napravil. Už jako děcko jsem se naučil plést ze slámy ozdobné košíčky, které jsem obyčejně daroval svým známým. A tak jsem se tím bavil i zde. Jeden takový úplně základní tvar a pohříchu nevyvedený, následuje.
Tento snímek jsem "koupil" na internetu a kdyby to byl můj výrobek, musel bych se zastydět. Nicméně poslouží, abych vás, pokud máte zájem, naučil, jak jej zhotovit.
Na pšeničném lánu uřežeme pět stébel před prvním kolínkem pod klasem a svážeme je těsně u klasů. V místě úvazku stébla uchopíme mezi palec a ukazováček levé ruky, pravou rukou ohneme kterékoliv stéblo, které pro názornost označíme 1 a přehneme je za další dvě /tedy za 3/, stéblo 3 ohneme za stéblo 5 a to zas za stéblo 2 a pokračujeme stále tímto způsobem. Začne vznikat slaměnná šroubovice a když se dostanete tak daleko, že nelze pokračovat, jelikož sláma je krátká, uřízneme další, tentokrát bez klasu a krátkou slámu nadstavíme. Rozšiřování a zúžení stran? Na to přijdete sami. Pět stébel je základní, nejjednodušší možnost. Je však možno plést ze sedmi, devíti, jedenácti stébel. Je to náročnější, výsledek však podstatně líbivější. Při trošce vaší fantazie je možno pletení ukončit na nejširším místě, všechny slámky ohnout a ukončit upletením řetězce, který vytvoří ouško. Vznikne jakási nádoba, do které můžete dát lesní jahody, maliny nebo borůvky a věnovat ji své milované. Odměna bude velmi sladká, zejména pokud to stihnete do její čtyřicítky.
I když moje milovaná byla vzdálená, vyráběl jsem tyto košíčky pro své nadřízené, kteří si "šplhli" u svých manželek při sobotním návratu na víkend.
U Čáslavi jak známo bylo /a je?/ vojenské letiště a tam jsem měl kamarády, piloty Migů, kteří vždy v pondělí ráno cestovali vlakem na trase Přerov - Praha a vysedali v Kolíně. Stejnou trasu jsem tři roky absolvoval i já, a protože skoro vždy potřebovali třetího do maryáše, drželi mně ve vlaku místo a když jsem v Hulíně přisedl,"mazali" jsme karty až do Kolína. Dokonce se k nám po čase přidal jeden generál, který jezdil z Olomouce a generální štáb do Prahy a tak jsme hráli maryáš ve čtyři. Pokud jsme jeli už v neděli odpoledne, piloti vystupovali až v Praze a obyčejně si šli vyhodit z kopýtka do některého z pražských barů. Několikrát mně pozvali, oplývali penězi a dokonce mně zaplatili taxíka na kolej. Nejlepe se mně hnízdilo v Kosím hnízdě /na Národní třídě?/. A právě s těmito hochy jsem se v Čáslavi sešel a nepamatuji si, kde to bylo. Možná proto, že "jízda" byla bez opratí a její konec se ztrácel v mlhách.
Jednou přijel na kontrolu JUDr. Dvořák, kvestor z fakulty a když nás zkontroloval, pozvali jsme jej do restaurace na náměstí, kde jsme měli už zahřáté místečko. Od počátku sezení jsme se předháněli v zvedání půllitrů Prazdroje, řeč i pivo tekly plynule a po osmém pivu jsme si už s panem kvestorem tykali a naslouchali jeho slibům, co všechno pro nás na děkanátu udělá , pokud to budeme potřebovat. A pak to přišlo. Vytáhl cigaretu, poklepal s ní o pocintaný stůl, od Mirka sim půjčil zápalky, jednu vyndal z krabičky a nejistou rukou si zapálil. A tady končí normální průběh zapalování cigarety. Hořící sirka putovala do krabičky a v mžiku se ozvalo zasyčení a gejzír ohně a kamarád kvestor málem udeřil hlavou o strop. Do pěti minut byla dlaň jeho levé ruky dvojnásobná a takový puchýř, jaký se na ní udělal, jsem od té doby neviděl. Zavolali jsme taxíka, který jej odvezl do nemocnice, vypili každý ještě čtyři piva a pak jsme hodinu hledali cestu z náměstí ke škole, kde jsme bydleli. S panem kvestorem jsme se setkávali při různých příležitostech na škole poměrně často a on vždy s úsměvem zvedl levou ruku a otáčel dlaní aby bylo vidět, že pivní úraz nezanechal následky.
Po třech týdnech praxe skončila a kromě vědomostí o sklizni obilovin jsme si odváželi i zkušenost, co to udělá, když vypijete za večer dvanáct dvanáctek Prazdroje. Naučila mě, že není dobré takový experiment opakovat a držím se toho dodnes.

Kouzlo časů minulých: ošizená spartakiáda

6. prosince 2009 v 9:45 | Old Boy
Ať chce nebo nechce, musí se spartakiáda přiznat, že byla odkoukaná od všesokolských sletů s tím rozdílem, že Sokolové přilétali do Prahy celí rozechvělí, jak předvedou to, co se za půl roku naučili, zatímco cvičenci na spartakiádu byli k témuž trošku dostrkáni. Obě tyto celostátní sportovní akce odměnily své aktéry zkrášlením těla, pocitem hrdosti nad sebou samým a sounáležitostí s ostatními, novými přátelstvími, poznáním Prahy a vzpomínkami na celý život.
Když jsem si přečetl, co jsem tu doposud vypotil, zastyděl jsem se. Pokud jsou tato slova pravdivá, pak jsem ošidil Spartakiádu i částečně sám sebe.
I já se zúčastnil v roce 1960 spartakiády, ale ne jako cvičenec. Zlákal mně opět mrzký peníz. V dopolední přestávce jsem v kantýně VŠ likvidoval bramborový salát z majonézou a rohlíkem a moje oko zabloudilo na oznámení, vyvěšené na skle kantýny, že Pramen Praha 8 přijme pochůzkové prodavače na Spartakiádu po dobu čtrnácti dní. Zastříhal jsem ušima, opsal si telefon a po vyučování z budky lovil někoho na onom Pramenu, který by mně řekl podmínky a způsob, jak se přihlásit. Podmínky byly dobré a způsob přihlášení jsem díky svému vzdělání pochopil a ihned realizoval. Když jsem to řekl svému spolužákovi, kterého jsme přezdívali Táta, neváhal a přihlásil se také. A tak se stalo, že místo jako cvičenci jsme byli na Spartakiádě jako prodavači limonád v igelitovém sáčku, kus za korunu.
Spartakiáda trvala myslím tak čtrnáct dní, když první týden byl věnován generálkám a druhý cvičením naostro. Vstupné na tribunu bylo kolem 120 Kč, na generálky podstatně nižší. Návštěvníci měli žízeň neustále, protože počasí bylo teplé a celkově vydařené. Myslím, že jsem ani jednou nezmokl, s jednou vyjímkou a to když jsme oslavovali konec akce.
Ve stánku Pramenu Praha 8 jsme vyfasovali krosnu a do ní nám naskládali každému 100 limonád, když jsme je prodali, odevzdali jsme 100 Kč a vyfasovali další várku. A tak to šlo stále dokola. Ve dnech generálek bylo návštěvníků podstatně míň a tak prodej jsme museli podporovat ostrými lokty, protože Ministerstvo obchodu vyhlásilo soutěž o nejlepšího pochůzkovéhom prodavače a když už tu byla, proč se nepokusit o slušné umístění. Také že jo.
Byl tu však jeden oříšek. Peletonu prodavačů už když jsme nastoupili, vévodil zkušený hoch z Brna, odkojený pochůzkovým prodejem na Brněnských veletrzích a protože začal o dva dny dříve, měl už několikatisícový náskok. A tak jsem mu šel "po krku."
Spolužák Táta byl na parketu jako svišť /tenkrát frčel twist/, což se ovšem nedalo říct o jeho přístupu k prodeji. A tak soutěž vzdal aniž si v ní udělal slušné umístění. Abych mu pomohl, vypůjčili jsme si vysoký vozík o třech kolech, na který šlo naskládat až 300 sáčků. Chyba lávky. Těžiště naloženého vozíku bylo příliš vysoko a Tátovi sotva vyjel, se vozík převrhl a přes 200 sáčků skončilo na silnici v rozpáleném, částěčně tekoucím asfaltu, který zanechal na sáčcích nesmazatelnou stopu. Správně jsme usoudili, že obsahu to nevadí a jediným konzumentem, který pomazané sáčky neodmítne, jsou děti, zejména, když jim za korunu dáme sáčky dva. Stalo se a se ztrátou stokoruny jsme "asfaltované" pytlíky prodali. Ještě deset minut nás děti tahaly za šos, abychom jim prodali ty "počerněné" limonády dvě za korunu.
Pro stíhání kolegy z Brna jsem vymyslel taktiku "od nevidím do nevidím", minioběda a soustavného pohybu. Jak asi víte, cesta od tramvají ke stadionu má značné převýšení a tak jsem ráno pomalu postupoval od stadionu k tramvajím a za mnou pět, šest prodavačů, kteří mne a vzájemně i ostatní předbíhali, až nakonec skončili všichni u tramvají. Já se pak v klidu přesunul opět ke stadionu a prodával ostošest, protože návštěvníci při zdoláním kopce teprve teď dostali žízeň a každý druhý sáhl do kapsy pro korunu. Samozřejmě jsem pokřikoval. Třeba: "Dozrály nám jahody, máme z nich limonádu" nebo "Dám vám dobrou radu, nakupte si pytlíkovou limonádu." A náskok brňáka se snižoval a po třech dnech jsem mu ukázal záda. Další den se snažil o vyrovnání a když se nepovedlo, doslova se ožral, příští den nastoupil až odpoledne a ztratil se mnou kontakt docela. A tak jsem po generálkách "jel v čele peletonu" a oblékl si skutečně žluté tričko, jak jej v Závodu míru nosil hodně často Jan Veselý.
Stav soutěže pilně sledovalo i vedení Pramenu Praha 8, mého dočasného zaměstnavatele, srovnalo výsledky v rámci všech prodejců na Spartakiádě a s překvapením zjistilo, že bychom mohli soutěž vyhrát. Navštívil mne jeden večer přímo ředitel Pramenu, vysvětlil mně situaci a navrhl, že mně pomohou tím, že vedle limonád budu prodávat i nedostatkové zboží, kterým byl na příklad Pribináček za dvě koruny a Karlovarské oplatky za deset korun. V duchu jsem mu zatleskal a samozřejmě souhlasil. Hned příští den jsem naplnil krosnu Pribináčky a ke každému dostal šilt s gumičkou, který propagoval nedostatkový Pribináček. Hned mně zapálilo, že prodej půjde nejlépe na západní tribuně, kde slunce ostře svítilo do očí a návštěvníci si budou kupovat Pribináčka třeba proto, aby získali šilt. A nemýlil jsem se. Mnozí si ani Pribináčka nevzali, jen když dostali šilt a mně naskakovaly korunky přímo do kapsy za znovu prodané zboží. Po dvou hodinách, kdy slunce už dalo "pokoj" jsem naplnil krosnu Karlovarskými čokoládovými oplatky a peníze se jen hrnuly. Tak jsem utíkal mílovými kroky svým soupeřům až do konce Spartakiády a soutěž vyhrál. Za spartakiády jsem uviděl vícemeně jen cvičence, kteří pochodovali ke stadionu a slyšel doprovodnou hudbu a hromový potlesk.
Spartakiáda skončila, Pramen mně vyplatil slušnou částku za prodej, přidal čepici a úbor,který jsem vyfasoval a ředitel mně oficiálně oznámil, že jsem soutěž pochůzkových prodavačů na Spartakiádě vyhral a že se mám v úterý v 18 hodin zúčastnit recepce na Ministerstvu vnitřního obchodu /?/, kde budu odměněn. Vyměnil jsem kraťasy se žlutým tričkem za oblek, který mně včetně kravaty ochotně zapůjčil můj spolužák z Prahy a zasedl za stůl v sále, kde se recepce konala. Vedle mnoha vyznamenaných v jiných oborech se ozvalo i moje jméno a ministr, myslím že se jmenoval Brabec, mně předal diplom a 1000 Kč. Všichni mně zatleskali a když jsem odcházel od předsednického stolu, utrhlo se mně pár knoflíků na košili následkem toho, jak jsem vypínal prsa. Bohatě jsem hodoval a popíjel, jak už to na recepcích bývá. A těšil se, že zítra odjedu domů a pochlubím se tím, jak jsem dopadl. Nebylo třeba, Jedna věta s mým jménem se objevila i v Rudém právu.
Jelikož jsem za těch čtrnáct dní prošoupal nadranc sandály, koupil jsem si nové, k tomu pár dárků a sedl na rychlík směr Hulín. Zážitek ze Spartakiády jsem si užil o pět let později, kdy jsem si udělal třídenní výlet s rodinou na tuto sportovní lahůdku. Později se přestala servírovat. Co říkáte, není to škoda?