Expedice oksroN a hrátky v kempu

13. listopadu 2009 v 5:57


V našem "odpočinkovém" kempu jsme spolu byli už několikrát /Expedice oksroN a Kjellingstraumen Fjordcamp/ a tentokrát vzpomenu na kratochvíle, které nás letos v tomto kempu potěšily. Dorazili jsme tam ve večerních hodinách po výstupu k ledovci Svartisen a nohy nás bolely až za krkem. Samozřejmě jsme pookřáli hned po vystoupení na "posvátnou" půdu kempu a po objetí s Antonym Olsenem, který nás už čekal s českou vlajkou v pravé ruce. Připravena byla i "naše" chata, na kterou už máme domovské právo, i moje království s ledničkou, vařičem, troubou, televizorem a gaučem s polštářkem barvy bordó. Hned druhý den ráno jsme spustili kolotoč setkání, zážitků a požitků a točili se na něm dalších pět dní.

Podívejme! První host, kterého jsem si v kempu všiml, je rodinka ústřičníka velikého. Táta ovšem sedí o deset metrů dál na bříze a ústřičáckým okem sleduje pohyb racků, kteří krouži v uctivé vzdálenosti a čekají na nestřežený okamžik, aby malé ustřičníky ukradli jako potravu pro svá malá racčata. A na čem že si to postavili hnízdo? No na stráni to nebude, natolik nejsou hloupí.

Nápověda: co to asi vidíte? No jistě, je to střecha, která se dochovala dobrých padesát let a patří k neodmyslitelnému koloritu norského venkova. Březová kůra ani po tolika letech nezkřenčela a slouží jako podklad pro vrstvu hlíny, prorostlou různými travinami a rostlinami, jak je vítr přifoukal.
Pokrývá tu původní budovu vpravo, ke které se tulí ten červený přístavek s televizí, vařením, ledničkou, umývárnou, sprchou, pračkou a WC. A právě tam se ústřičníci uvelebili a dělají jakoby nic.

Máma je pyšná na drobátko a drobátko poslušně napodobuje postoj své mámy.


Dost bylo ústřičníků, jsou i jiní ptáci a také možnosti, jak si v kempu užít.
Třeba o půlnoci. Dnes je sice obloha zachmuřená, ale ta kráska se tváří tajemně a jako by zvala na svoji palubu. Na to ovšem nemáme a tak zůstane jenom u mlsného pohledu.I když večeře bude asi opět až k ránu, musíme se postarat o základní surovinu. K úravě v nejhorším stačí voda a sůl, ale i trocha másla nebo oleje se najde,o mouku a kmín připravíme Antoniho.
Jura s Bertem vyrazili a my ostatní jsme zvolili potlach na téma Malá mořská plavidla v rukách amatérů. "Možná" pravil Honza" by bylo lepší zajet na Saltstraumen. Tam už to známe a tady budou jenom samé čudle."
Nebylo. K ránu se hoši vracejí a molo je pomalu malé na "výřad" úlovků. Nože jsou už v pohotovosti a bude nutno otočit minci, která má dvě strany: tu příjemnější - lov a tu nutnou - čištění.
Jak to tak vypadá, do konce pobytu v kempu na pruty do konce pobytu ani nešáhneme a na mně zbude spousta práce se zpracováním masa a hlavně tresčích jater. Ještě že jsem v té době spal jako kojenec a tak mne nenadalá "úroda" nevyvedla z míry.
Rackové se slétají v předtuše bezbezpracného zisku potravy.
Dočkali se. Někteří odnášejí celé hlavy tresek, jiní vnitřnosti a ti na které se momentálně nedostalo jim sousta "rvou od huby". Tak jde život.
Játra putují v lavoru samozřejmě do kuchyně a Bert, znalec moře a dobrého jídla vymyslel nový způsob konzervace. Inspirovala jej sklenice s víčkem od utopenců, čouhající z odpadkového koše. Do hrnce dal vařit vodu, přisypal z pytlíčku speciální holandské koření a nechal chvíli povařit. Hrnec odstavil z plotýnky, nasypal do něj podstatnou část tresčích jater a počkal pár minut. To už já jsem kmital a chystal láhve, které následně Bert naplnil obsahem z hrnce tak, aby nečouhal z kořeněné vody a zašrouboval víčka, která se vcucla. A tak jsme si vezli jeden každý z účastníků letošní Expedice sedmičku zavařených tresčích jater. Mám je dodnes v ledničce, protože jsem nenašel odvahu, provést ochutnávku. Je ovšem na čase, abych ochutnal. Jakmile dopíši toto povídání, napravím tento nedostatek. Pokud se v dohledné době dočkáte dalšího pokračování serie Expedice oksroN je to pro vás zpráva, že můžete recept beze strachu použít.
Vám, kteří se v duchu ptáte, jestli letos rostly /v Norsku/ odpovídám: ano a hojně.


Dokonce i v symbioze s mojí pochroumanou levou nohou. A pokud mohu o něco požádat, prohlédněte si snímky hub ještě jednou a soustřeďte se na jejich okolí. Najdete v něm spoustu rostlin, které rostou i u nás, ale hlavně štědrost a kouzlo přírody.
Čtvrthodinové procházky na houby rozhodně patří k našim kratochvílím a nebyli jsme na nich poprve /Expedice oksroN na houbách/ ani naposledy. O tom se přesvědčíte příště, kdy opět nazujeme toulavé boty a vyrazíme na tůru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Paolo Paolo | 13. listopadu 2009 v 7:33 | Reagovat

Jeden z mála blogů, které čtu pozorně od začátku do konce.

2 old+boy old+boy | E-mail | 13. listopadu 2009 v 7:44 | Reagovat

Děkuji, pilné čtenáře mám rád. Jak by také ne, vždyť je to odměna za můj kvapem ubývající čas.

3 pampelina pampelina | E-mail | 13. listopadu 2009 v 12:41 | Reagovat

Pane Kašíku, tak ta játra už ochutnejte, určitě to bude bašta. Taky je mám ráda. Díky za další milý článek♥

4 rucuk rucuk | E-mail | 13. listopadu 2009 v 14:01 | Reagovat

Pane Jaroslave, tresčí játra jsem neměla moc ráda, spíše jsem je neznala a připadalo mi to jako ,,plpa- mozeček", který moc nemusím. Pak jsem jim přišla na chuť , ale na máslem ponazaný chleba, rozprostřít, posypat cibulkou, nejlépe fialovou a pokapat trochu citronem. Tak nevím, jestli tou úpravou tu pochoutku ,,neprzním". Mám  dojem, že ta játra jsou poměrně tučná- četla jsem to někde. Ráda se případně poučím od znalců O)))

5 rucuk rucuk | E-mail | 13. listopadu 2009 v 14:03 | Reagovat

Zatím ,,przním" slova- pomazaný. Pokaždé se mi to podaří   zaměněným písmenkem, či vynechaným...

6 ivana ivana | E-mail | Web | 13. listopadu 2009 v 20:06 | Reagovat

pane Kašíku, to jsem si zase smlsla :-)

a tresčí játra mám moc ráda :-) a jsou děsně zdravý! :-))

7 Teplík Teplík | 14. listopadu 2009 v 14:40 | Reagovat

Závidím... ;-)

8 Jindra Jindra | E-mail | Web | 8. listopadu 2011 v 12:44 | Reagovat

Ale jo, proč ne....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama