Listopad 2009

Kouzlo časů minulých: oráčem ve Stanu

27. listopadu 2009 v 5:12
Zrovna v době, kdy Waldemar Matuška s Karlem Štědrým zpívali píseň "Mám malý stan" nastoupil jsem na měsíční praxi na STS /Strojně traktorová stanice/ Hlinsko ˇv Čechách a do vesnice Stan. Vesnička jako za groš kudla se krčila nedaleko Hlinska hned za obcí Kouty a dá se z ní dohlédnout do Vitanova. A tam mne dovezli Gazem do nefunkčního mlýna, kde už nebyl "pan otec", ani stárek, ani mládek, ani prášek a obývala jej vdova s dvěmi dětmi. Ke mlýnu jsme přijeli napůl bahnitou, napůl vyštětovanou cestou. Když mně představil můj průvodce paní domácí, přešli jsme na nedalekou louku, kde byly uskladněny pod širým nebem zemědělské stroje STS a svěřil se provinilým hlasem: "Víte, já vím, že na praxi máte dělat odbornou práci, máme pro vás připraven nový traktor DT 75. Nedošla však k němu ještě dokumentace a tak byste mohl pár dní štětovat tuto cestu a přivydělat si nějakou korunu." A odjel. Šel jsem se podívat na Détíka.
Tak zaprve nebyl modrý, ale vyvedený v červené barvě, tolik oblíbené výrobcem. Sověti jich vyrobili do roku 1963 kolem milionu kusů. Byl zamčený a tak jsem vnitřek obdivoval jen přes okýnka a už se viděl v kabině.
Komůrku jsem měl hned vedle mlýnice a z okna jsem mohl pozorovat, jak hbití pstruzi vyskakují po hmyzu, který kroužil nad hladinou. Pár jsem jich ulovil na kus režné niti, ohnutý špendlík a žížalu, kterou jsem vyhrabal na hnojišti poblíž mlýna. Pstruzi na ohni byli výborní. Paní domácí ke mně byla velmi vlídná a mně to připomnělo onu píseň ...na potoce stával mlýn, dnes je tam..., zvláště tu druhou sloku. Nabídku stravování jsem odmítl, protože mně na STS doporučili jednu rodinu ve Stanu, kde jsem mohl za symbolickou cenu, spíše aby se neřeklo, obědvat. Jinak jsem se živil tím, co obchod prodal a les dal. Sběr borůvek, hub a brusinek mně vyplňoval volný čas v době, kdy se mně už nechtělo jezdit s kolečkem a na cestu rovnat kamení. Paní kuchařka byla ráda, když jsem jí houby a borůvky donesl a tak byla bramboračka s houbami, smaženice i borůvkové knedlíky. Mńam.
Kamení z hromady ubývalo, cesty přibývalo a za týden přijel brigadýr, předal mně dokumentaci k traktoru, společně jsme nalili do nádrže naftu z kanystru, šňůrou nastartovali pomocný motorek a až se rozeběhl, pomoci něj i traktor. Když jsem sedl do kabiny za řídící páky cítil jsem se málem jako dnes pilot Gripenu. No senzace. Brigadýr poznamenal: "Tady je pluh a podmítač. Zítra zapřáhni pluh a jeď do Vitanova. Budeš tam podmítat strniště" a než jsem se stačil zeptat na podrobnosti, zůstala za ním pouze žíznivá čára. A tak jsem zítra vyjel.
JZD ve Vitanově bylo kdoví jakého typu/typy byly tři/, kancelář však nemělo a předsedu jsem našel doma právě u hrnku s kafém a krajícem chleba, na palec namazaným tvarohovou pomazánkou. "Ti esteesáci jsou volové. Ještě tu nebyl kombajn a kde tak mám vzít strniště. Víš co, počkej chvíli, než se stará vrátí z obchodu. Mezitím to postav za stodolu a půjdeš jí pomoct svázat obilí na záhumenku a postavit panáky. A poď se mnou." Zašli jsme do obchodu, myslel jsem, že mně chce představit "starou". Ta tam ovšem nebyla a předseda pravil: "Mařenko, to je náš nový krasavec. Dej mu štanglu salámu a napiš to." Stalo se. Tři dny jsem pomáhal paní předsedové s polními pracemi na záhumence, za což mně podstrojovala a pak nastala chvíle, že už strniště bylo a já mohl podmítat. Pole bylo vejcovitého tvaru, tož kde začít. Nakonec jsem začal od středu a po poli jsem se motal skoro hodinu. No mělo necelých půl ha a tak se strojem, určeným na celiny, jsem pole povrtal, úvratě poskákal a zanechal po sobě dílo, hodné divokých prasat. No a tak to šlo od JZD k JZD celkem bez nějakého vzruchu. Jediná věc, která moji práci okořenila byla, že jsem jednou přijel do dvora bez pluhu. Samozřejmě, vypadl svořeň a za půl hodiny jsem našel pluh i svořeň a bylo vystaráno.
Po třech týdnech přifrčel opět brigadýr a spustil: "Seš dobrej. Naval papíry a tu máš výplatu. Ahoj" a poroučel se v oblaku výfukových splodin, které po sobě zanechala jeho "kývačka"/nebo to byl "pérák?/. Na tak "ukecaného" člověka jen tak nenarazíte. V obálce bylo něco kolem tisícovky /hurááá!/ a tak jsem odjížděl k rodině s kabelou plnou dárků. Doma jsem pobyl celý týden, kluk už chodil a naučil se dalších pár slov, manželka měla večer co večet ohníčky v očích. Pak jsem odejel na měsíc na povinné vojenské cvičení, které se odbývalo v karlínských kasárnách. Co vám budu vyprávět! Třeba někdy i o tom.

Kouzlo časů minulých: od ruchadla ke kombajnu

25. listopadu 2009 v 9:48

"Co jste to chlape studoval"? položil mně otázku pan Rich v jednom z komentářů. I když jsem mu odpověděl, cítím povinnost, přiznat se i ostatním. Už jsem o tom mluvil /Kouzlo časů minulých: alma mater/, nejsem na slovo skoupý. A nepřepínejte na jiný blog, prosím /to má být vtip/.
A tak co jsem vlastně studoval? Všechno, co vonělo půdou, páchlo chlévem a hnojem a hlavně usnadňovalo práci těch, kteří v takovém prostředí pracovali na tom, aby pekaři mohli upéct dozlatova vypečený chleba, řezníci nabídnout maso na řízky nebo klobásy, cinknuté trochou pálivé papriky, aby ke krajíci a bramborám bylo mléko, na pultech zelenina a ovoce a na hodech pečená husa. To se zpočátku kolektivizace zemědělství, která vesnice převrátila naruby, nedařilo. Kdo zažil, uvěří, kdo nezažil, bude se divit. A tak propaganda vyrukovala s kampaní, která neměla daloko do známého hesla "Já jsem horník a kdo je víc" /na to odpovídal jeden vtip: "Tvoje manželka."/
Nicméně koncem padesátých let bylo už jasné, že zemědělství směřuje k velkovýrobě a chybí mu k tomu zemědělské stroje. Představa, že orba velkých lánů bude prováděna parními oračkami , pro svoji těžkopádnost vzala zasvé, sklizeň obilí "lopaťákem" nebo samovazem nestíhala, sekání zeleného krmení kosou nebo lištou pro velkochovy nevyhovovalo a tak se průmysl ujal vesla a začal vyrábět stroje pro zemědělství, traktory počínaje a kombajny konče ve velkém.
Aby nástup mechanizace zemědělství zvládlo, začaly se rojit školy technického směru, zaměřené tímto směrem jako včely kolem úlu. Vedle Zemědělských technických škol vznikla i Fakulta mechanizace, v té době jako jediná v Praze a jsem doma.
O zemědělských strojích jsem měl "šajn" protože jsem žil na vesnici a na měšťance jsem se dověděl, že ruchadlo vynalezli bratři Veverkové a tam jsem se také ve čtrnácti letech učil jezdit traktorem Zetor 15 s laskavým svolením vedení Strojně traktorové stanice a za dohledu našeho třídního učitele Dospěla, přezdíváného Čaganista/Kouzlo časů minulých: měšťanka/.
Ten v té radiovce se o deset let později učil o traktorech celý jeden semestr a světe div se, s hodnocením výborný.
Vedle klasických předmětů, matematiky, deskriptivní geometrie, chemie a fyziky, kde hráli prim spolužáci, kteří absolvovali jedenáctiletku, jsme my průmyslovkáři měli na růžích ustláno v technickém kreslení, časti strojů, mechanice, elektrotechnice atd.
V indexu na prvním místě byl u čtyř semestrů zapsán marx-leninismus a u dalších tří politická ekonomie. V těchto předmětech jsem neměl potíže, protože něco obkecávat mně bylo celkem vlastní. Tři semestry jsem vstřebával vědomosti o zemědělských strojích, kdy historie začínala právě u ruchadla a končila u současnosti, ve které už vyjely na obilné lány kombajny.
Tak už víte, co jsem studoval a myslím, že toto vyprávění bych měl na závěr trochu okořenit,
třeba historkou o zkoušce ze zootechniky.
Tento předmět nevoněl mně, ani celému ročníku a tak když nastal den, na který byla vypsána zkouška, došlo k obvyklému tipování: jít první, někde uprostřed nebo mezi posledními. To byla otázka, kterou jsem si položil i já a odpověděl jsem na ni, že zkusím jít jako první. Zkoušející určitě hned prvního nevyhodí a já proklouznu i když si třeba nevzpomenu, jak dlouho je kráva březí nebo kolik selat rodí prasnice. Přivstal jsem si, aby mně nikdo nepředběhl a zasedl na židli před katedru zoologie v půl sedmé. Zkoušky měly začít až v osm hodin, tak ještě něco nabifluji. Ve třičtvrti na sedm se najednou objevil zkoušející ing Kacerovský a nestačil jsem jej ani pozdravit a už mně hnal do kanceláře. "Pane kolego, v noci se mně narodil syn a jistě pochopíte, že je to pro mne událost. Rychle si vytáhněte tři otázky, ať to máme za sebou. Zpověď byla krátká, výsledek nad očekávání. V indexu výborná a navíc prosba: "Běžte na kolej a vyřiďte kolegům z kroužku, aby přišli co nejdříve, to víte, co vám budu povídat." Až jsem se zadýchal, když jsem na Kolonku doběhl a na chodbě vyřvával: "Kluci, honem na zkoušku, Kacerák má syna a potřebuje slavit." Zabzučelo to jako ve včelíně, umývárna si nepřišla na své a hoši vzali nohy na ramena, aby co nejdříve zasedli před čerstvým otcem. Podle výsledků zkoušky, která skončila proti normálu už kolem jedenácté, by celý náš kroužek, který čítal kolem dvaceti mužů a jedné ženy, mohl z fleku místo mechanizátorů dělat v budoucnosti zootechniky.

Kouzlo časů minulých: se Stalinem po boku

23. listopadu 2009 v 6:31

Josefa Visarionoviče jsem znal jen z doslechu. Nejdříve jako velkého vojevůdce, který zachránil Sovětský svaz a část Evropy od nacistické poroby, posléze jako vyznavače "kultu osobnosti", po jeho smrti jako despotu, muže, zodpovědného za smrt milionů lidí a dnes jako to všechno dohromady.
Stál na okraji Letenské pláně nad Čechovým mostem pouhých sedm let a pražští vtípálci celý monument nazvali "Fronta na maso", což bylo koncem padesátých let příznačné. A monument to opavdu byl. V oné době nebyl v Evropě větší pomník a k prvenství jej opravňovala výška 15.5 m, šířka 12 m a délka 22 m. To ovšem bez podstavce, který byl vysoký dvacet metrů. Celý kolos vážil kolem tisíce tun, začali jej stavět v roce 1949 a odhalen byl na 1.máje 1955. Na stavbě a uměleckém zpracování se podílely stovky lidí a vyšla v nákladech na 140 milionů Kčs v tehdejší měně.
Po odhalení Stalinova "kultu osobnosti" nový vůdce KSSS Nikita Chruščov doporučil pomník zbourat a tak se také stalo v listopadu 1962. Zničit jej a odklidit si vyžádalo značnou námahu a tak třeba Stalinovu hlava byla odstřelena na několikrát a ostatní části rovněž.
Proč to vzpomínám?
Sousoší v roce 1960 ještě stálo a vidět bylo z okna koleje. To už se za mnou přistěhovala manželka se synkem, který s oblibou využíval perfektně upravených ploch kolem monumentu k projížďkám na trojkolce, což, jak sami vidíte, byl v té době vrchol techniky. Říkával: "Pojedeme k šoše." A jeli jsme. I několikrát denně.
Dnes na tom samém místě stojí kyvadlo času na sponzorský pohon /kýve se, jen když někdo na čas zaplatí provoz/ a je využíváno jako největší a nejluxusnější skate spot u nás, známý už po celém světě pod jménem Stalin. Pro neznalce je scate bord prubířský kámen klučičí dovednosti a odvahy při zdolávání neovyklých umělých terénů na "kolečkovém prkénku", při jehož sledování nám tuhne krev v žilách, že se vnuk vrátí s rozbitou hlavou nebo zlámanou končetinou.
Čas odvál sousoší, jeho budovatele i obdivovatele kultu osobnosti a zůstal hořký pocit, že stejní lidé, kteří budování monumentu nařídili se za sedm let otočili na kramfleku a přikázali jej zbořit. Zdaleka si nejsem jist, že tento postup byl správný. Mohl promlouvat o historii dodnes a připomínat lesk a bídu části dvacátého století u nás.

Expedice oksroN: kočkopes

21. listopadu 2009 v 6:18

Co je to kočkopes vám určitě nemusím napovídat. Takovou potvůrku jsem dnes stvořil proto, abych vás nenudil vyprávěním o živých pokladech moře a ukázal vám také místa, která se mně vryla do paměti především svým neopakovatelným kouzlem. Vyfotografoval je Bert a myslím, že nepotřebují komentář. Však Berta už trochu znáte/Expedice oksroN a žena mořského vlka/,
Dříve než začnu Bertovy snímky vkládat do textu, představím vám další možnost, jak se v Norsku bezplatně uživit i když souhlasím, že vlastně by jste si neužili nic jiného, než sbírání a přípravu škeblí. Kdysi jsem je jedl v pařížské restauraci, kde mne pozval můj přítel Boris a nazýval je mull. Ani ve snu by mně nenapadlo, že norské fjordy se jimi jen hemží a nejen jimi/Expedice oksroN rybařící. Taková neznalost! Jednou odpoledne si Bert vzal bedničku od proviantu a zašel k fjordu u kempu. Za půl hodiny se vrátil s úlovkem. Bedna byla plná načernalých škeblí délky kolem pěti centimetrů a mezi nimi semtam vykukovaly škeble velikosti nehtu na palci.
"Tak pánové, my mít dnes dobrá svačina. Vy těšit na mňam, mňam" pravil Bert a odešel do kuchyně. Já za ním, aby mně nic neušlo.

"Musíš dát hodně voda, sůl, koření a trochu vařit, pět minuta a pak nasyp trocha škeble. Jak některá praskne vyndej a čekej. Až všechny popraskané, hotovo. Doneseš na stůl a tak furt dokolečka, až tě to přestene bavit."
"Ty pukly jenom málo, hoď je znova do polévka."
"To je ono. Pěkně vcucnout, procházet po jazyk, maličko zuby a chválit."
"Podělit se s kamarád, oni taky syni boží. A pije se k tomu suché bílé víno a ne pořád slivovice."

Kolem hrnce bylo živo celé dvě hodiny a bednička byla opět plná, teď už prázdných škeblí. Pak nám začalo kručet v žaludku a tak jsme se šli navečeřet. Před pár dny jsem zavadil pohledem o vitrinu mrazícího boxu v supermarketu a co nevidím, v papírových krabičkách zmrazené stejné škeble. Jejich cena zřejmě přeskočila cenu pravého uheráku a tak jsem si umínil, že až příští rok přijedeme do našeho kempu půjdu lovit sám, nasbírám bedýnku, sám si je upravím a sám si je sním, když je to taková drahá lahůdka. A vám doporučuji udělat totéž pokud se k nim dostanete.
A připravte si dobré boty, příště si vyšlápneme.

Kouzlo časů minulých: Gaudeamus digitur....

19. listopadu 2009 v 5:56

...iuvenes dumsumus. Radujme se, dokud jsme mladí. A to se plnilo od A do Z. Praha až necudně
odhalovala nám studentům své krásy a zvala nás do svých komůrek, vyšperkovaných zábavou a poznáním. Samozřejmě jsme byli U Tomáše, U Fleků, U Schnelů,v Kosím hnízdě i vinárně Belveder, "vstupné" s pěkně nadýchanou pěnou jsme platili jen čas od času. To s návštěvami divadel, kin, muzeí a kulturních programů to bylo jiné.
Divadlo jsem měl vždy pod kůží a v Praze se mně otevřel dveře do hledišť dokořán, i když to bylo až v některém patře, kde jsem obvykle seděl "na bidýlku" a za málo peněz si užíval hodně muziky.
Když jsem se prohraboval v šuplíku části nábytku, starého přibližně stejně jako tento list s obsazením hry v Národním divadle, byl jsem překvapen, kolik jsem toho za těch pět let v Praze pokud se týká divadla, stihl. Programů jsem našel kolem třiceti a v nich černé na bílém Národní divadlo, Komorní divadlo, Divadlo ABC, Na zábradlí, Karlínské divadlo, Divadlo na Fidlovačce, Realistické divadlo, Rokoko a další. Plejáda herců, obsazených ve hrách klasických, současných, veseloher, komedií i operet snad nevynechala ani jednu významnou osobnost tehdejší divadelní scény Zdeňkem Štěpánkem počínaje a Werichem s Horníčkem konče. Jen opera a balet si u mne nepřišly na své.
Pražská kina, a bylo jich nepočítaně, byla k disposici skoro nepřetržitě. Začínala v 10 hodin a končila kolem půlnoci, zejména ta premierová. A tak nebyl problém navštívit po úspěšné zkoušce v jednom dni i tři filmy. Výběr nebyl tak pestrý jako dnes, ale do určité míry se dnešnímu podobal. Převažovaly sovětské filmy zejména válečné, ale i ze sovětské současnosti, které čpěly silným propagandistickým nábojem. Dnes převažují americké filmy a ruské abys s baterkou hledal.Myslím ovšem, že sovětské filmy, i když byly vesměs na jedno brdo, ani zdaleka nepředstavovaly takové množství "škváru", jaký dnes představuje druhořadá hollywoodská produkce v našich kinech a v televizi. O násilí a tvrdém sexu ani nemluvě. Na výsluní mého zájmu byly filmy francouzské, kterých je dnes v programech kin a televize jako šafránu, česká kinematografie byla v oné době na vzestupu a tak její "majstrštyky" patřily k mým nejmilejším.
Lhal bych, kdybych se holedbal častými návštěvami muzeí, výstav a koncertů vážné hudby. Jako mladoženáč jsem důsledně dodržoval "celibát" /každý týden jsem na sobotu a neděli dojížděl za rodinou na Moravu/, ale přesto jsem občas na nějaký ten taneček z kamarády zašel. Válel se tenkrát rock and roll a twist a to byla moje parketa na parketu. Ostatně zůstalo mně to dodnes.
A v šešdesátem roce vybuchla v Praze bomba. Vzniklo divadlo Semafor a byli jsme štěstím bezsebe. Kdo pamatuje, přikyvuje.

Kouzlo časů minulých: alma mater

17. listopadu 2009 v 6:35
Stála v Dejvicích, kousek od Kulaťáku v ulici Technická hned vedle chemiků a na Kulaťák tenkrát jezdily pouze tramvaje nebo se ze Špejcharu chodilo pěšky po Dejvické. Jmenovala se Vysoká škola zemědělská, hned po vstupu po pravé straně byl děkanát Fakulty mechanizace s paní Příhodovou za okýnkem ve dveřích, matkou všech studentů v tísni, tajemníkem Dvořákem a děkanem prof. Mikanem, později doc. Pěkným. Přihlášení, převzetí indexu, vyřízení stipendia a do Šámalovy posluchárny na sraz celého budoucího ročníku. Je nás přes osmdesát, z toho tři děvčata a kolem třiceti Slováků. Fakulta mechanizace byla založena před nedávnem a je jediná v republice. Novými pojmy je naplněn celý den: semestr, zápočet, zkouška, index, vojenská katedra, povinné nepovinné přednášky, menza, skripta atd. Šla z toho hlava kolem.
Po týdnu se v hlavě všechno pěkně usadilo, přestal nám vadit i hluk tramvají, které s pravidelností sobě vlastní křižovaly v obou směrech Letenskou pláň hluboko do noci a poslušně jsme v plném počtu "nabíjeli" Šámalovu posluchárnu, pilně psali poznámky a zírali, s jakou noblesou předstupovali přednášející před studenty, oslovovali je "Dámy a pánové" a dokázali vzbudit zájem i o ty nejteoretičtější problémy. Jen v marxismu-leninismu jsme byli soudruzi a soudružky,
O naši přízeň se nemuseli nijak ucházet vojáci, soustředění na vojenské katedře s plukovníkem Čeřenským v čele a jeho "štábem", kapitánem Zavaďákem, Majorem Žulou a kapitánem Karhanem. Shromáždili nás v posluchárně a už to šlo jedno za druhým: "Vstyk! Pozor!" Vešel plukovník Čeřenský a když stoupl za katedru, "Sednout!". Z projevu vyjímám jenom technické záležitosti. Ostatní nás celkem nezajímalo: každý týden ve středu nástup "na vojnu" v předepsaném oblečení /jakési vojenské zelené montérky, zelená košile, zelené trenýrky, zelená kravata, zelená lodička, černé kanady a plynová maska v zeleném futrálu, kde si mnozí nosili svačinu a bylo pak problematické po náhlém povelu "Masky nasadit!" nasadit si na hlavu pytlík od maminčiných buchet. A tak jsme vždy ve středu zezelenali. Trvání - čtyři roky, dvakrát o prázdninách měsíční cvičení a závěrečné zkoušky.Skončíme prý jako absolventi s možností v následné šestiměsíční vojenské prezenční službě stát se důstojníky. Světlá perspektiva.
S ubíhajícím časem se počáteční obavy z náročného studia začaly rozptylovat a nejvíce to pozorovala Šámalova posluchárna. Blížila se však první vážná hrozba: uspět při zápočtech a zkouškach za první semestr. Situace byla pro mnohé o to složitější, že na stipendium musel být dodržen průměr ze známek všech zkoušek, který byl někde kolem dvou. Podařilo se. První semestr skončil bez průšvihu a v indexu se blýskaly známky a podpisy, kterých si dodnes vážím.

Index je pěkně znetvořený věkem, podobně, jako když se já kouknu do zrcadla. Druhý semestr, to už byla chůze prošlapanou cestičkou.

Kouzlo časů minulých: to bejvaly na koleji časy

14. listopadu 2009 v 6:11
Snad se na mne Michal Prokop nebude zlobit, že jsem do názvu použil úvod jeho písně. No neudělejte to, když se začátek i obsah písně tak hodí.
Můj pobyt na koleji se dělí na dvě časti: před příchodem mé rodiny a po jejím příchodu. Bez mučení se přiznám, že ta první byla zajímavější. Pavilon 2, kde jsme v přízemí bydleli, byl postaven jako konečně všech deset, pro devadesát studentů, měl třicet /?/ pokojů, dva záchody a dvě umývárny s korytem a sprchou. Teplou vodu bylo možno získat zatopením pod kotlem, teplo na pokojích se pořídilo pomocí kamen, kterým se říkalo Klubky.
Hádejte, jak se pětačtyřicet studentů ráno vystřídalo na WC. U umyvadlového koryta, kde vešlo tak pět person najednou, to bylo snazší a pokud se týká sprchování o tom raději pomlčím. Na WC splachovadlo fungovalo už od čtyř ráno a Frantovi, který se na prkýnku usadil nejméně na patnáct minut, byla dokonce jednou způsobena defenestrace. Většina nosila pozůstatky potravy do školních zařízení, která byla přece jen četnější a modernější. Pokud bylo třeba doběhnout, jednalo se o běh na 2000 m.
Kromě menzy se kuchtilo i na pokoji. Recepty nemohu poskytnout, protože byly příliš různorodé a nedochovaly se ani v mé paměti. Byla to skoro vždy hrncová jídla. Velký hrnec totiž byl spolu s několika talíří a příbory jediným nádobím, které bylo ve skřínce se vším možným, toaletním papírem počínaje a pastou s kartáčkem na zuby konče. Našlo se tam i mýdlo, poněkud ztvrdlé ponožky, karty na maryáš, balíček olagum atd. Základem pro vaření byla vždy voda, do které se přidávaly ingredience tak, jak jsme je vyndávali z balíků od rodičů nebo přivezli z návštěvy domova. Takže tam putovalo kysané zelí, klobásy, brambory, koření, domácím konzerva vepřového masa ze zabíjačky a vše se vařilo až brambory změkly. A ujídalo se. Skoro vždy zbylo v kotlíku na dně pár porcí na druhý den. K nim se pak přidal třeba nakrájený špek, krabička rajského protlaku, ze tři feferonky, půl kila rýže, dolila se voda a vařilo se až byla rýže měkká.
Přikusovali jsme chutný šumavský chleba, který byl hned naproti v kiosku vždy čerstvý. A tak to šlo stále dokola. Zapíjeli jsme před stipendiem vodou, po něm pivem a když přijel Silvo ze Slovenska i vínem ze sklepa jeho otce.
Před okny se sušilo prádlo a za oknem byla v zimě lednička. Stejně, jak to popisují pamětníci z první republiky. V ní se zvláště vyjímaly slovenské paprikové klobásy, které neměly nožky ale půlmetrové nohy. Promiňte, odskočím si mrknout do mrazáku. Byly tam. Dovezl jsem si je letos z návštěvy v Bojniciach, kde jsem u spolužáka polovníka Jara strávil několik krásných dní. Až rozmrznou, tak se do nich pustím. Takže mám ještě pár minut na psaní.
Studovat nebylo kde, protože stoleček byl jen jeden a na něm se dalo psát jen s velkým sebezapřením. Navíc neustále nám vyhrával drátový rozlas a vzájemně jsme se nemohli dohodnout, kdy jej zastavit a kdy se kochat radostnou písní "Šel Frantík kolem zahrádky." A tak jsme chodili, když už nám hrozily zkoušky a zápočty, do univerzitní nebo městské knihovny. Tam bylo ticho jako v hrobě a ve vzduchu se tetelila všechna ta spousta lidského vědění a tak vědomosti do hlavy klouzaly jako po másle.
Strážcem mravnosti a bezpečnosti na koleji byl noční hlídač, starší pán, který kdysi přišel o jednu ruku. Obcházel až do půlnoci kolem všech pavilonů, tu pošpásoval s děvčaty na ženském pavilonu, onde si dal pivo, které před chvílí přinesl ve džbánu oslavenec z hospody Na Špejchaře, zavítal tam, kde podle čichu zrovna smažili topinky nebo bramboráky a hlavně hlídal. Branku před pochůzkou uzamkl, aby tak předešel konfliktu s rodiči, kteří přišli hledat svoji dceru. Při pochůzce neomylně vytypoval, kde si taková dcera odbývá své stále se zvětšující sexuální zkušenosti a podle jeho vyjádření po vypití určitého množství dobrého truňku, zachránil spoustu dívek před potupným výpraskem. Zavčas je diskrétním trojitým zaklepáním varoval a loudavým krokem šel vpustit rodiče, které posílal od čerta k ďáblu, takže nakonec museli uznat, že jejich dcera skutečně byla v divadle a vrátili se spořádaně domů.
Karban byl u několika mých kolegů silnější, než laškování s děvčaty a tak se pravidelně scházeli především na maryaš ve třech, čtyřech, i licitovaný byl na programu. Ten, kdo vyhrával, poslal o půlnoci pro špekáčky a k ránu uléhali s vědomím, že přednášky, začínající v osm hodin, pro jednou vynechají.
Samozřejmě jsem vynechal i já některé ze vzpomínek na život na koleji. Tak se nezlobte, jdu na tu klobásu, už určitě rozmrzla.

Expedice oksroN a hrátky v kempu

13. listopadu 2009 v 5:57


V našem "odpočinkovém" kempu jsme spolu byli už několikrát /Expedice oksroN a Kjellingstraumen Fjordcamp/ a tentokrát vzpomenu na kratochvíle, které nás letos v tomto kempu potěšily. Dorazili jsme tam ve večerních hodinách po výstupu k ledovci Svartisen a nohy nás bolely až za krkem. Samozřejmě jsme pookřáli hned po vystoupení na "posvátnou" půdu kempu a po objetí s Antonym Olsenem, který nás už čekal s českou vlajkou v pravé ruce. Připravena byla i "naše" chata, na kterou už máme domovské právo, i moje království s ledničkou, vařičem, troubou, televizorem a gaučem s polštářkem barvy bordó. Hned druhý den ráno jsme spustili kolotoč setkání, zážitků a požitků a točili se na něm dalších pět dní.

Podívejme! První host, kterého jsem si v kempu všiml, je rodinka ústřičníka velikého. Táta ovšem sedí o deset metrů dál na bříze a ústřičáckým okem sleduje pohyb racků, kteří krouži v uctivé vzdálenosti a čekají na nestřežený okamžik, aby malé ustřičníky ukradli jako potravu pro svá malá racčata. A na čem že si to postavili hnízdo? No na stráni to nebude, natolik nejsou hloupí.

Nápověda: co to asi vidíte? No jistě, je to střecha, která se dochovala dobrých padesát let a patří k neodmyslitelnému koloritu norského venkova. Březová kůra ani po tolika letech nezkřenčela a slouží jako podklad pro vrstvu hlíny, prorostlou různými travinami a rostlinami, jak je vítr přifoukal.
Pokrývá tu původní budovu vpravo, ke které se tulí ten červený přístavek s televizí, vařením, ledničkou, umývárnou, sprchou, pračkou a WC. A právě tam se ústřičníci uvelebili a dělají jakoby nic.

Máma je pyšná na drobátko a drobátko poslušně napodobuje postoj své mámy.


Dost bylo ústřičníků, jsou i jiní ptáci a také možnosti, jak si v kempu užít.
Třeba o půlnoci. Dnes je sice obloha zachmuřená, ale ta kráska se tváří tajemně a jako by zvala na svoji palubu. Na to ovšem nemáme a tak zůstane jenom u mlsného pohledu.I když večeře bude asi opět až k ránu, musíme se postarat o základní surovinu. K úravě v nejhorším stačí voda a sůl, ale i trocha másla nebo oleje se najde,o mouku a kmín připravíme Antoniho.
Jura s Bertem vyrazili a my ostatní jsme zvolili potlach na téma Malá mořská plavidla v rukách amatérů. "Možná" pravil Honza" by bylo lepší zajet na Saltstraumen. Tam už to známe a tady budou jenom samé čudle."
Nebylo. K ránu se hoši vracejí a molo je pomalu malé na "výřad" úlovků. Nože jsou už v pohotovosti a bude nutno otočit minci, která má dvě strany: tu příjemnější - lov a tu nutnou - čištění.
Jak to tak vypadá, do konce pobytu v kempu na pruty do konce pobytu ani nešáhneme a na mně zbude spousta práce se zpracováním masa a hlavně tresčích jater. Ještě že jsem v té době spal jako kojenec a tak mne nenadalá "úroda" nevyvedla z míry.
Rackové se slétají v předtuše bezbezpracného zisku potravy.
Dočkali se. Někteří odnášejí celé hlavy tresek, jiní vnitřnosti a ti na které se momentálně nedostalo jim sousta "rvou od huby". Tak jde život.
Játra putují v lavoru samozřejmě do kuchyně a Bert, znalec moře a dobrého jídla vymyslel nový způsob konzervace. Inspirovala jej sklenice s víčkem od utopenců, čouhající z odpadkového koše. Do hrnce dal vařit vodu, přisypal z pytlíčku speciální holandské koření a nechal chvíli povařit. Hrnec odstavil z plotýnky, nasypal do něj podstatnou část tresčích jater a počkal pár minut. To už já jsem kmital a chystal láhve, které následně Bert naplnil obsahem z hrnce tak, aby nečouhal z kořeněné vody a zašrouboval víčka, která se vcucla. A tak jsme si vezli jeden každý z účastníků letošní Expedice sedmičku zavařených tresčích jater. Mám je dodnes v ledničce, protože jsem nenašel odvahu, provést ochutnávku. Je ovšem na čase, abych ochutnal. Jakmile dopíši toto povídání, napravím tento nedostatek. Pokud se v dohledné době dočkáte dalšího pokračování serie Expedice oksroN je to pro vás zpráva, že můžete recept beze strachu použít.
Vám, kteří se v duchu ptáte, jestli letos rostly /v Norsku/ odpovídám: ano a hojně.


Dokonce i v symbioze s mojí pochroumanou levou nohou. A pokud mohu o něco požádat, prohlédněte si snímky hub ještě jednou a soustřeďte se na jejich okolí. Najdete v něm spoustu rostlin, které rostou i u nás, ale hlavně štědrost a kouzlo přírody.
Čtvrthodinové procházky na houby rozhodně patří k našim kratochvílím a nebyli jsme na nich poprve /Expedice oksroN na houbách/ ani naposledy. O tom se přesvědčíte příště, kdy opět nazujeme toulavé boty a vyrazíme na tůru.

Kouzlo časů minulých: Kolonka

11. listopadu 2009 v 5:19
Když jsem poprve vstoupil za bránu Kolonky, prostoru, kde stálo deset pavilonů studentské koleje, neměl jsem ani páru o její historii. A celých pět let jsem si užíval studentského života, poslední tři spolu se svou rodinou a nijak jsem se o ni nezajímal. To přišlo až později, kdy jsem vzpomínal na studentská léta.

Tak to byla ona a prezentuje se hned třemi pavilony najednou. Situovaná pár stovek metrů od
stadionu Sparty, sto metrů od restaurace na Špejchaře,dvěstě metrů od vinárny Lověna a ještě kousek dál je Dejvické nádraží. Po ruce byl kiosek s pivem a špekáčky do dvou v noci, bufet na ranní rohlík s kakaem a menza skoro "u huby". Kolej si postavili v roce 1920 za rok sami studenti za finančního přispění různých, dnes by se řeklo, sponzorů. Největší dar věnoval prezident Masaryk velmi kulatou částkou jeden a půl milionu korun. V roce 1921 se do koleje nastěhovali chudí studenti všech možných zaměření, protože právě pro ně Kolonka vznikla a dávala jim možnost ubytování za 72 Kč měsíčně, což byla třetina částky, která byla nutná na ubytování v privátu nebo na některých jiných kolejích. A tak tu spolu horlivě diskutovali, hráli karty, popíjeli, pašovali na pokoje děvčata a občas studovali budoucí sochaři, architekti, malíři, literáti, ale i stavaři a strojaři. Mnohým z nich při vzpomínce na Kolonku, pokud ještě žijí, ukápne slzička tak jako mně. Prvním mezníkem byl požár jednoho pavilonu před vánocemi 1929. Druhým vyhnáním studentů z Kolonky 17. listopadu 1939 oddíly SS.
Když poněkud odbočím od historie mohu vám nabídnout následující postřeh: jednou se v nás, obyvatelích pokoje hnulo svědomí a začali jsme s generálním úklidem a při tom jsme odstavili i skříně. Co všechno za nimi bylo nebudu raději ani popisovat, ale všimli jsme si, že na jejich zádech je kulaté razítko s německým nápisem, kterému vévodila dvě písmena: SS. Esesáci pilně zapisovali ukradený inventář.
Na Kolonce za války zřejmě bydleli právě esesáci a po ní se opět vrátila svému účelu. Nás, studenty Vysoké školy zemědělské se ještě dožila a vzala zasvé až v roce 1979 a na jejím místě vzniklo autobusové nádraží a tramvajová točna. Naděje, že zde bude postaven Blob architekta Kaplického, tak jak přišla i odešla. Na památku zde postavili bývalí studenti prostý pomník.

Před dvěma měsíci jsem těmito místy projížděl. Hory zeminy, klikatá objížďka, deprimující staveniště. Ani nevím, jestli pomník ještě stojí. Určitě se k němu ještě někdy vypravím.

Kouzlo časů minulých: víte, že.......?

9. listopadu 2009 v 9:57
...v roce 1957 jezdil do Prahy rychlík Slovenská strela, byl skoro vždy nabitý až k prasknutí, voněl po "hriatej" a paprikových klobásách?
...když jste dorazili do Prahy stále ještě jste se mohli setkat s nosiči kufrů, kteří vám donesli za pětikačku kufr až do taxíku nebo k tramvaji?
...kolem Václavského naměstí nevedla žádná magistrála a Národní muzeum se netřáslo strachem, že přijde o svoji stabilitu?
...na "Václaváku se to tramvajemi jen hemžilo, měly otevřené plošiny, na které se nastupovalo a vystupovalo třeba i za jízdy a pokuta činila deset korun?
...na rohu s Příkopy v přízemí byl automat Koruna, kde bylo skoro nepřetržitě možno koupit různé občerstvení, třeba vepřenky s hořčicí a cibulí nebo různé koktejly a pravidelně tam loudili různí nefachčenkové zbytky jídla?
...vpravo pod "Václavem" byla vinárna 5 P, která byla pověstná svými telefony a ženami všech věkových kategorií, které čekaly na zavolání a zčásti to byly volavky a pracovaly pro elegantní pány ve službách STB?
...z Čechova mostu bylo vidět už dva roky dominantu Letenských sadů, pomník Josifa Visarionoviče, kousek od něj byly kolotoče a slavný orchestrion a coby kamenem dohodil Technické muzeum, kde se po celou otevírací dobu promítaly zdarma grotesky s Chaplinem, Lauerem a Hardym, Frigem atd.?
...na konci Letenské pláně byla křižovatka s hospodou Na Špejchaře, stánkem se špekáčky, vinárnou Lověna, bufetem a slavnou Kolonkou. Hospodu proslavila řada hudebníků, kteří se tam scházeli jako Ivan Hlas, Vladimír Mišík, skupina Žlutý pes a nepočítaně dalších a tak není divu, že o ní byla napsána i píseň s názvem Špejchar blues, kteru zpívá Vladimír Mišík.

A to jsem už doma, tedy kdysi doma. Padesát metrů od hospody stála tehdy slavná kolej řečená Kolonka, která se stala na dalších pět let mým domovem.