Září 2009

Kouzlo časů minulých: tradáááá, estráda

27. září 2009 v 6:17
Kdo dělal průmyslovku a nebyl zrovna nadšený tím, že stále musí něco kreslit, počítat, hledat v tabulkách nebo omáknout si nabyté vědomosti ve fabrice, ten jistě pochopí, že jsem po mistráku, který jsem zvládl levou rukou, rád přičichl k něčemu jinému. Pokračoval jsem ve třetím ročníku průmyslovky s tím, že jsem měl dodělat rozdílovopu zkoušku z matematiky, která se nakonec konala při závěrečném maturitním večírku, protože se na to jaksi dříve zapomnělo. Ale to předbíhám.
S novým školním rokem zavál čas do kabinetu naší školy nového profesora, rodáka ze Strážnice, Jaroslava Baňoucha s tím, že nám bude vtloukat do hlavy češtinu a ruštinu. Padli jsme si do oka na první pohled. Před nedávnem ještě také študák, rodák ze Strážnice a divadelní ochotník, milovník jazzu a literatury a navíc známý Slávka Volavého, který byl jako primáš strážnické cimbálovky známý od Šumavy k Tatrám. Co víc jsem mohl ještě chtít. Ihned se ujal na škole organizování kulturtní činnosti a protože v té době frčela estráda, začali jsme spolu připravovat scénář, sehnali pár žáků - hudebníků ze všech tříd a pustili se do nácviku. Z hudebníků vynikal na klavír spolužák Panovec /na křestní si nevzpomenu/ a tak vzniklo spousta písniček s aktuálním obsahem, kde melodii zařídil klavirista a text jsem vypotil já. Pan profesor se ujal nacvičování úryvků ze hry Voskovce a Wericha "Caesar", cymbálovku a tanečníky jsme si pozvali z Valašského krúžku a vsetínský kulturní dům tak zažil myslím tři představení pro školy i veřejnost. Vtěsnal jsem se i do role lidového vyprávěče a kolena se mně třásla, jestli se lidé dají do smíchu. Ne všichni, ale dali.
Po úspěchu etrády jsme kuli pikle dál a riskli uvedení koncertu orchestru Gustava Broma na Vsetíně. Koncert jsem domlouval v Brně a v bytě pana Broma. Dodnes si vzpomínám na jeho zrzavého syna, který se motal kolem a na bubeníka, kterého pan Brom v bytě testoval podle metronomu, který se kýval v rohu místnosti. Nakonec jsme dohodli dvě představení, odpoledne a večer. Večerní bylo "na papír" a odpolední "načerno". Náš požadavek, aby v programu koncertu co nejvíce hrála dixielandová sekce orchestru, byl k naší velké radosti splněn.
O pár měsíců později jsem čekal na vsetínském nádraží Vaška Mlýnka z Kuželova, který měl být hlavním trhákem naší další estrády. Vzpomene si někdo z vás, kdo to byl? Ještě vám napovím to, že než jsme došli z nádraží do restaurace, málem jsem měl mokro v kalhotech a smíchy jsem se prohýbal tak, že se za mnou lidé otáčeli. Vašek sypal jeden vtip za druhým a jeho horňácké nářečí ještě umocňovalo každou pointu. No ano, lidový vyprávěč par exelans, možná že lepší, než Zdeněk Galuška. Pro velký úspěch jsme estrádu opakovali.
Jako žák jsem šlapal o něco hůř než na mistráku, po škole jsem žil, lze-li to tak nazvat, bohémským životem. Protože pan profesor byl podobného naturelu jako já, po zkouškách na estrády nebo v rámci tvůrčího rozletu jsme chodili do hospody pana Panovce, něco málo pracovali, trochu víc hráli karty a trochu i popili a pokud jsme to přehnali, uložil nás pan Panovec do hostinského pokoje, kde byla nad postelemi polička a v ní spousta knih. Z jedné z nich, která se jmenovala "Duchovno kolem nás", mně pan profesor četl v jednu hodinu ráno pasáž o tom, jak je možno si na duchy přímo šáhnout a domluvit si schůzku třeba s Karlem Hašlerem. Jindy jsem se probudil, naštěstí brzy ráno, ve sborovně průmyslovky, uložen na gauči za skříněmi, kde obvykle odpočíval mezi vyučováním pan profesor Novotný, řečený Gunca.
Ve čtvrtém ročníku se to stalo. Začal se odvíjet ten nejzajímavější scénář v mém dosavadním životě. Moje dívka mně oznámila, že budu otcem. Všechny ostatní scénáře ustoupily do pozadí.

Expedice oksroN v obráceném gardu

25. září 2009 v 7:26
Tuláci to měli kdysi jednoduché. Naházeli svých pět švestek do mošny, která do té doby zela prázdnotou, poděkovali panimámě za nocleh i skývu chleba, zatočili frajersky holí v pravé ruce a vyrazili o vesnici dál, viz Kouzlo časů minulých: vandráci a dráteníci. Ne tak my. Po včerejší dlouhé cestě se úklid v chatě vleče, nestačil čaj, je chuť ještě na kávu a čas letí. Konečně jsme se hnuli.

Kousek od chaty, kterou opouštíme, už čeká další turista s cedulkou pod levou nohou, na níž se nám podařilo přečíst pouze jméno. Nezní čínsky přesto, že vzhledem je k nějakému čínskému mandarinovi docela blízký. Nestopnul nás a tak vyjíždíme z kempu a přejíždíme kolmo silnici, samozřejmě E 6.
Turista, který po ní jede, nemůže přehlédnout tu úrodu ukazatelů a pokud je trochu v obraze, je mu jasné, že kromě letiště jej cesta vpravo zavede k jeskyním Grønligrotta a Setegrotta /Expedice oksroN v podzemí/, nás pak k nástupišti na výstup k ledovci Svartisen.
Jedeme kolem "bílé" řeky, jejíž voda nese všechny znaky ledovce, jak to už známe. Vpravo i vlevo z části zasněžené hory a barva v řece se postupně mění na šedou až béžovou a k tomu nám z přehrávače zpívá Michal Tučný.
Po dvaceti kilometrech jsme na místě a dokonce včas. Odtud poplujeme loďkou přes jezero, abychom se dostali tak čtyři, pět kilometrů k ledovci. Tam vzadu mezi dvěma horami už vystrkuje růžky.
Tak je to jasné. Protože loďka pro dvacet cestujících vyráží vždy po dvou hodinách a protože se musí vrátit z blízkosti ledovce zpět vychází, že její plavba tam trvá kolem půl hodiny. A také zpět, že jo. Do kasičky kapitána a průvodčího zároveň vloží každý jeden z nás 100 NOK. A plujeme k ledovci Svartisen v obráceném gardu. Prozatím jsme jej několikrát navštívili pouze z druhé strany, t.j. z Brasetviku přes Holandfjord./Expedice oksroN zkouší ledovec/.
Po stráních stékají menší i větší potůčky vody, to podle toho, kolik je ještě nahoře sněhu, vítr čechrá vlasy a hladina jezera připomíná pokroucené zrcadlo.

Blížíme se k pobřeží a čím jsme blíže, tím víc je zřejmý cíl budoucí tůry a chodníček, který nás k němu dovede. Do jezera, kterým plujeme, se valí voda ve skále "vykousaným" korytem z jezera, které napájí přímo ledovec. Když vystoupíme na břeh, pustí se do nás hejno norských ovádů, kteří si nic nezadají s velikostí běžné včely a odsají vám z těla, pokud včas nezasáhnete, hezkých pár kapek krve. Zvláště si libují na objektech, které berou léky na zředění krve, což je můj případ.
Po výstupu na Preikestolen/Expedice oksroN: překonej sám sebe/ mně už otrnulo a tak opět zkouším, kam až můžu šáhnout. Ještě že je kde se občerstvit, aniž je nutné sebou nosit láhve s pitím. Stačí šikovně dát k sobě dlaně, pořádně se napít, stejným způsobem nahradit sprchu a zaječet při dopadu pořádně studených kapek na rozpálenou kůži. A že je to třeba dokazuje pětadvacet stupňů ve stínu a málem popálená ruka při styku s kameny.
Tentokrát vkládám mezi popis cesty obrazové vizitky rostlin, které jak uvidíte, nijak neživoří i když jejich země živitelka k nim je velmi skoupá. A to bych nebyl ani já, kdybych v krajině neviděl nějaké jinotaje.
I tady je, ale neprozradím, hledejte sami.
Jméno jezera, do kterého vtéká voda z ledovce vám neřeknu, protože jsem byl líný je vyhledat v mapě. Zato vám řeknu, že toto jezero bylo velmi nebezpečné pro obyvatele v údolí, protože se zejména na jaře způsobovalo velké povodně. Proto byla snížena hladina oproti původními okraji o padesát metrů tak, že byl vytvořen umělý tunel, kterým nyní voda proudí do jezera, přes které jsme připluli a ohrožení údolí pominulo.
A tady je důkaz. Zřetelná "čára" nad jezerem dokazuje, že její hladina laškovala se sluníčkem o oněch padesát metrů výše.
Pokud jsme dosud šli po jakémsi chodníčku, teď se nám docela ztratil a vede nás pouze sem tam umístěný červený hadr na balvanu nebo větvi a je na nás, jak dalece výstup riskneme.
Když je ledovec v dohledu nevadí, že "schody" v terénu mají rozdílnou výšku, šířku i délku. Hlavně, že tam už konečně budeme a kupodivu ani já nelapám po dechu. To ovšem neplatí o psaní textu k těmto fotografiím a tak promiňte, že na chvíli vypnu.
Už jsem opět chytil niť a tak můžeme pokračovat i s komentářem....
...a můžeme si přečíst v jednom z pěti jazyků /norština, angličtina, němčina, francouzština a finština/ varování před nástrahami, které nás čekají na posledním úseku cesty k ledovci.
Když podržíte šipku myši na této fotografii, vyskočí na vás text: "pomalu už u ledu". Tento dvojsmysl se mně honil v těchto chvílích hlavou a usoudil jsem že je prima, že ta cesta k němu je tak pomalá a navíc "dlážděná" tak pěknými zážitky.

V 17:15 jsme už živí a zdraví s náručím potravin před obchodem, kde chodíme nakupovat, když si užíváme v našem kempu. Je to pouhých dvacet kilometrů, výběr velký, ceny ještě větší. A tak si neseme čtyři chleby,dvě kila rajčat, sirup, krevety, kaviárovou pastu. A protože je vedle benzinka, natankujeme za 11,32 NOK/l. Za půl hodiny budeme v kempu.











Kouzlo časů minulých: rrráčte vstoupit!

18. září 2009 v 5:50
Ať bylo jak bylo, na cirkus jsem si vždycky našel čas a sehnal nebo vyloudil na vstupenku. Jednou jsem ji dostal včetně vstupu do zvěřince přímo od principála, který mne najal na jeden den při stavění šapita. Už to prostředí, bydlení, putování od místa k místu bylo neobvyklé. A když se k tomu přidala cvičená a exotická zvířata, artisti, kteří balancovali na hranici života a smrti a manéží zaznělo ono "Pane židiteli, pane židiteli..." a popadali jsme se za břicho smíchy, těžko by se našel pro mne oblíbenější druh zábavy.
Román Eduarda Basse "Cirkus Humberto" jsem četl několikrát za sebou a konfrontace se skutečností můj obdiv vůči cirkusu ještě znásobila. A tak se stalo, že jednoho dne přijel do města cirkus Kludský a začal vykládat svoje sakypaky na louce za posledním stavením. Nijak nevadilo, že trávník byl poznamenán pasoucími se husami, které po sobě zanechávaly kluzké stopy. V té době už maringotky netahaly páry koní. Nahradil je hranatý, dýchavičný, nákladní automobil, který se z dvaceti kilometrů minulé štace otáčel celý den. A tak k večeru byly maringotky seřazeny do jakéhosi obrazce, který byl zřejmě už vžitý a náklaďák jezdil po městě a principál dal co chvíli povel k zastavení, čtyři muzikanti na korbě spustili řízný marš, až se lidé sbíhali a k uším zvědavců se nesl naučený zvací monolog" "Vážení, to jste ještě neviděli a vidět nebudete, pokud zítra nepříjdete na naše cirkusové představení a nevezmete sebou jednoho, dva, co říkám, tři sousedy a Pepíčka s Majdalenkou, kteří platí polovic...." Při zpáteční cestě náklaďák zastavil u pana Povřísly, místního stolaře a odvezl spoustu pytlů, nacpaných hoblinami a pilinami, aby bylo co dát do manéže.
Druhý den jsem místo školy "očumoval" kolem plácku a čekal, co se bude dít. Do stavění stanu se dali všichni chlapi bez rozdílu kdo je kdo a co umí, nebo neumí. Alespoň se mně to tak zdálo. Principála jsem znal už ze včerejšího zvaní a ztuhl jsem, když ke mně zamířil: "Co ty tady, chlapče. Nechceš nám pomoct?" Myslím, že se mně oči rozzářily a ochotně jsem přikývl. A tak jsem se stal asistentem pana Kludského, jakýmsi "dones, podej, přidrž" a zároveň sledoval přesnou, naučenou práci při stavění šapita. V poledne jsem si mohl prohlédnout zvěřinec a to prosím jako první a jediný žák naší školy, zcela zadarmo. A dali mně i najíst. Sice nic moc, ale kdo by myslel při takovém zážitku na jídlo. Odpoledne už šapito stálo, manéž byla na svém místě obklopená sedadly a tak jsem už jenom pomohl s vysypáním a rozprostřením pilin v manéži. A než jsem se nadál, bylo hotovo a začala zkouška na večer. Ale já musel domů, aby to vypadalo, že jdu ze školy. Pan Kludský mně poklepal po rameni a pravil, že jsem se činil. Zašel se mnou k pokladně a já dostal lístek na večer do první řady. Byl jsem štěstím bezsebe.
Úderem sedmé večerní jsem už seděl na sedadle v první řadě tak,aby mně nebylo moc vidět, protože na večerní představení mohly děti jen v doprovodu rodičů a ti moji neměli tušení, že jsem místo v podkrovní komůrce, kde jsem měl svůj pelíšek, v cirkuse a tetelím se nedočkavostí, kdy to začne.
Na podiu u stropu spustila hudba halasný pochod, do manéže "vlétlo" spousta artistů ve třpytivých kostýmech a program začal......Ještě dnes cítím drobné chvění a jakousi horkost po celém těle, když si na to vzpomenu.

Držte si kloboučky,jedeme z kopce

16. září 2009 v 6:47
Všechno má svůj začátek, i tato cesta do pekel. Nastartovalo ji svržení Topolánkovy vlády a posvětilo ji včerejší čelem vzad lídra politických stran, ČSSD. Už je to tak, že dvě nejsilnější strany nemají zájem na tom, chopit se řízení státu. ČSSD proto, aby si nutným zavedením nezbytných rázných ekonomických opatření nepokazila svou image a ODS si říká, co jste si uvařili, tak si také snězte. A basta.
Současná vláda je jakýmsi Otesánkem, kterého postrkují zprava i zleva a konečně ústy svého předsedy vyslala k handrkujícím se stranám varování: bude to tak a tak, nebo nebudem. Jaký bude dalšín vývoj? Prozatím nezbývá, než držet si kloboučky a starat se sami za sebe o to, abychom pod kopcem neskončili přímo na hnojišti.

Kouzlo časů minulých: vůně bramborové natě

13. září 2009 v 7:30
Včera jsem vstoupil do přípravny před skleníkem, jako vždy obrátil hlavu směrem k potrubí u stropu a ejhle, klid. Skleníkem k otevřenému větracímu oknu a zpět do přípravny k hnízdu už nelétá vlaštovčí pár, který zde hnízdí již několik let, na jaře se vždy vrací a letos vyvedl dvoje mláďata. Pod hnízdem po něm zůstala hromádka trusu, radost, že jsme podpořili tuto neustále švítořící rodinku s červeným "motýlkem" pod krkem a naděje, že se zas napřesrok opět vrátí, jako už tolikrát. A vyvolala vzpomínky. "Elektrické dráty" se v dobách mého dospívání v tuto dobu prohýbaly pod stovkami vlaštovek, které se houfovaly před odletem do zimoviště někde v Africe. Na trhu se rděly poslední melouny, koupaliště osiřela,dětí bylo na ulicích ráno nějak víc. Podzim byl tady.
Vítr už nefoukal ze strnišť, která byla obrácena radlicí pluhu a vzešlé plevely nedostaly šanci k další reprodukci, ale honil se, kde mu napadlo. Po škole jsme doma lepili draky s ocasy, které byly zhotoveny s režné niti a ústřižků hedvábného, v čas nouze i novinového papíru.Na draka stačily dvě laťky, jeden vrbový prut, zmíněná režná niť, balící papír a to všechno se sestříhalo a slepilo "papkou", což bylo vlastně těsto z mouky a vody, nakreslila se mu tvář, pořádně se vyvážil a aby neuletěl a dělal nám radost, byl přivázán na pevnou niť, namotanou na špulce. A nad dědinou na louce se konaly přebory, kdo z koho.
Opodál se proháněl "čert" a metal kolem sebe vyorané brambory a bramborovou nať. Rodina pana Pavlištíka, shrbená nad řádkem pilně sbírala brambory do košíků, větších na velké a menších na malé. Pan Pavlištík držel v ruce opratě, občas popohnál koně "Vijééé", tu zastavil, aby si sběrači oddechli, jindy vyoral "do foroty" a šel pomoci sbírat.
Když nás přestalo bavit létání s drakem, nebo když havaroval nebo ustal vítr před večerem, šlijsme Pavlištíkovým pomoci a dostali jsme za to hromádku brambor. Rozeběhli jsme se po poli, každý donesl otep uschlé bramborové natě, dali jsme ji na hromadu, pan Pavlištík si zapálil fajfku porcelánku a posléze i bramborovou nať. A my nosili další a další topivo, sem tam i nějakou tu větev a až byla hromada popela dostatečně veliká, rozložili jsme kolem něj brambory přikládali a přikládali. Když se brambory "vyčůraly" /tak jsme říkali onomu procesu, při kterém se brambory orosily/, popel se rozhrnul a budoucí pochoutka se do něj uložila a prosypala žhavými uhlíky. Po zahrnutí se jen jemně přitápělo a Frantík běžel pro sůl. Po půl hodině jsme začali "prubovat", když už byl alespoň některý brambor jakžtakž, vrhli se všichni na hromádku popela s brambory a klackem lovili tu nezapomenutelnou lahůdku, někdy pěkně hnědou jindy černou jako"viks", která mezi zuby křupala jako dřevěné uhlí. A bylo nám dobře.Umounění jsme se vraceli k večeru domů a na stromech ve švestkové aleji zbyla jen semtam nějaká švestka, listí bylo nažloutlé a válelo se po zemi. A tak jsme si ze srandy zazpívali "V té naší áleji, švestky se válejí...".
A přišlo ještě babí léto, ráno se po kopcích i dolinách povalovaly mlhy,do školy jsme už šli v dlouhých a v lese se objevila velká kola václavek kolem pařezů. Na stromech nejdříve žloutlo a později červenalo listí,jako by se stydělo,že je teprve říjen a nárok mají padat až v listopadu. Podzim byl tady v plné parádě.

Kouzlo časů minulých: modrá knížka

11. září 2009 v 7:44
Kdo se domnívá, že vyrukuji se vzpomínkami o tom, jak jsem v rámci svých tělesných vad dostal modrou knížku od vojenskýchb pánů, kteří toužili po mé přítomnosti v zeleném, jsou vedle jak ta jedle.Vedle ní existovala i jiná modrá knížka, aspoň tak soudím podle barvy košile s výrazným znakem, kterému korunoval nápis ČSM. Opravňovala ke členství v Československém svazu mládeže a protože všechny ostatní mládežnické organizace byly zrušeny, do Svazu jsem se nijak nehrnul. Prozatím nebylo proč a zůstaval ve mně hořký pocit, že Junák je už zakázaný, vymizely táboráky, stanové tábory se přestěhovaly do aktivit Pionýra a z rádia na nás sypali "Šel Frantík kolem zahrádky" a "Vyhrnem si rukávy".
Dění kolem jsem vnímal jen okrajově, poněkud mne zasáhlo zrušení živnosti mého otce když, aby rodinu uživil, šel dělat portýra na nádraží ve Valmezu. Vstup na "peróny" nebyl volný, každý se musel prokázat "lístkem" nebo peronní vstupenkou. A tak otec stál v jakési kukani u dveří vchodu na nástupiště, kontroloval procházející a nadával, že je všude kouř z cigaret. Jeho utrpení muselo být neskutečné když si představím jeho práci v dosavadním životě. To jsem už ovšem "vylétl z hnízda" a začal se starat o sebe se vším všudy.
Průmyslovka žila životem, který ještě stále připomínal dobu před rokem 1948, učitelům jsme říkali pane profesore, politická výchova se nekonala a ani nebyla školská organizace ČSM. Už ve druhém ročníku mistráku jsem "praštil" s prací v konstrukci a otevřela se přede mnou řeka volného času. Co s ní? Určitě by bylo dobré si v ní zaplavat a předvést několik plaveckých stylů kde jinde než přímo na škole. Ale nebylo se o co opřít. Žádná kulturní organizace, žádné kroužky a jen učitel češtiny profesor Dvořák, starý mládenec přezdívaný "Duch", který kromě spánku veškerý svůj čas pobýval ve škole, byl k mým nápadům vstřícný a já začal vytvářet podmínky pro příští bohémsky prožité roky na škole. Průmyslovka stála na stráni, před ní malý parčík s lavičkami, vpravo kostel, obojí obroubené silnicí, která ostře zatáčela doleva a v tomto ohbí stála vinárna "Hrádek". Ideální poloha. My studenti jsme měli kde minout svých mizerných pár korun, posedět na lavičce a probrat současnou situaci při zkoušení nebo v klidu napsat nějaký ten verš nebo koncept milostného dopisu. I takoví se mezi námi našli. Když už našich hříchů bylo požehnaně, stačilo zajít sto metrů do zpovědnice, vyklopit nepravosti, odříkat příslušné Otčenáše a Zdrávasy a zase bylo hej.
Díra v kapse se ovšem čím dál víc zvětšovala a kapitál, získaný před vánocemi ze jmelí už v březnu "vyschl" a do prázdnin, které byly na výdělečné příležitosti hojné, bylo ještě tři měsíce.
Byl jsem vždycky "od slova" a při jedné návštěvě vinárny jsem vedl řeč s vedoucím, který naříkal nad tím, že sehnat pořádné muzikanty na večerní produkce k tanci je nad jeho síly. Kdo zaváhá..., však to znáte. Muzikanty jsem znal ze širokého okolí a tak jsem ihned nabídl, že se postarám o hudební produkci se vším všudy. A tak se ze mne stal tajně a na dva roky impresário aniž jsem tenkrát věděl, co to slovo znamená. Podmínky neskutečné: za každý večer padesát korun pro mne plus večeře, odpovídající mzda muzikantům a rovněž jídla a piva dosytosti a jako premie trvale volný pokoj k mému osobnímu užívání. A bylo vymalováno.
Rozjezd kulturních akcí však potřeboval hlavičku a tou se stal Okresní výbor ČSM. První tajemník soudruh Leskovjan mně však podstrčil přihlášku a pero a já bez zaváhání podepsal. Modrou knížku jsem dostal, modrou košili mně nikdo nevnucoval a moje činnost se omezila na vymýšlení a pořádání kulturních akcí ve Vsetíně, Okresní výbor si dělal čárky, já jméno a v této symbioze jsme žili až do maturity. ČSM si mně moc neužila a budoucí ČSSM už vůbec ne.

Nuda v Jihlavě

9. září 2009 v 7:19
Po Brně /Nuda v Brně/ je tu další město, které se může pyšnit stejným problémem a to na nejvyšším úřadě, Jihlava. Kolem padesáti úředníků čeká trest a dva už si hledají teplé místečko s počítačem a internetem někde jinde a to proto, že chtěli zahnat onu nudu, která je ovšem poněkud jiná, než v Brně. Změnit chabou náplň práce, rodičku oné nudy, za kratochvíli u počítače sledováním, co se kde šustlo v šoubyznisu, čtením internetových románů, hraním karet a dokonce laškováním se stránkami porna, by mohlo být příkladem pro mnohé jiné profese. Třeba. Opravář počítačů přijde do bytu. "Tak jak nás to zlobí, paninko?" Vyslechne nářek nad poruchou, která už od úterý neumožňuje ani ň. Spustí počítač. Pravda pravdoucí. Pohrabe se v kabelech a zapne malým Danečkem vypnutý přístup proudu a počítač "jede". Oprava za deset minut. Opravář otevře internet, poděkuje, že mu "paninka" přinesla kávu se štrůdlem a prohlédne si nejnovější zprávy, pak výsledky Ligy mistrů, zabrouzdá na televizní program a zaujme ho denní tisk. Uplynula hodina a tak je třeba napsat dodací list a fakturu. Na příslušné adrese si ještě vyloží pasiáns a přečte horoskop. Obojí výsledky jsou mu příznivé. "Tak to máme paninko hodinu a půl, žádný materiál a dopravu 24 kilometrů. Suma sumárum 724 Kč." Vyslechne, že je to zlodějna, zinkasuje a klepe sám sobě na rameno, jak to zaválel.
Stejně tak neučinil hejtman v Jihlavě. Pozval audit a ten konal a dokonal zahánění nudy v Jihlavě. Chtělo by to ještě rozhodnout, aby audit zaplatili "nachytaní" zaměstnanci úřadu. Doporučuji.

Expedice oksroN: v zajetí tunelů a vodopádů

7. září 2009 v 16:05

Slunečné ráno, malá ručička na osmičce a velká si libuje na dvanáctce. Z chaty se ozývá jakýsi pravidelně přerušovaný rachot, tedy znamení, že ještě ve spaní nenastal ten poslední verš. Noha nebolí, Vojta mně ji zřejmě dobře pofoukal a slivovice rovněž udělala své. Lovím kameru z futrálu a jako duch se plížím mimo zahradu a dům. Podíváme se trochu po městečku a namixujeme to troškou poučení, je-li libo.
Na jakési náměstí jsem došel po úzké asfaltce a předtím jsem si zkusil, jestli ještě trefím fotbalovou bránu. Vlevo bylo totiž fotbalové hřiště, nikde ani živáčka a na lavičce pět fotbalových míčů málem takových, jaké se používají v Lize mistrů. Až za chvíli mně došlo, že míče vlastně po treningu neuklidili a ty čekají na další dávku kopanců, která se uskuteční zase dnes. Divná země to Norsko, nechává povalovat cenné věci jen tak beze všeho a vystavuje našince pokušení. Neodolal jsem, jeden míč si půjčil, postavil ho do velkého vápna na značku desítky, odstoupil tři kroky a pěkně bodlem provedl panenkovský fígl. V hledišti, ostatně jako na náměstíčku městečka ani noha a tak jsem sám sobě zatleskal. Ještě že jsem hrával pravé křídlo, levou by to dnes moc nešlo. Míč jsem vrátil do rodinky na lavičce a přes potůček jsem doputoval až sem. Obyčejné obchody jako u nás, reklama nic moc, otvírají až v 8:30, po hlavní silnici projede jednou za pár minut zásobovací auto.Obchodů poskrovnu a tak třeba tady dostanete koupit všechno, od hadříků až po zkrášlovací prostředky, které mistní fousatí rybáři obdivují na svých ženuškách. Moře je za humny a do Stavangeru ještě blíž. Zrovna včera jsem listoval v příručce a dověděl se, že toto město přezdívají "Město ropy". To proto, že kolem roku 1970 se poblíž v moři našla první ložiska ropy, která nasadila norské ekonomice křídla, další nálezy na severu pak její let posunula do oblasti jedné s nejvyšších životních úrovní, nejvyšším HDP a kvalitou života na světě. Stavanger má asi 115 000 obyvatel, je čtvrtým největším městem Norska po Oslu, Bergenu a Trondheimu a je velmi štědrý vůči turistům. Celá plejáda muzejí, dokonce i Motýlí park v blízkém městečku Sandnes a na Preikestolen jste už s námi byli, dokonce dvakrát.Expedice oksroN káže s kazatelny
Hollywood si libuje se svou napudrovanou tváří i tady a kino je hned za rohem. Jestli živoří nebo prosperuje jsem se nedověděl ale soudím, že do zdejšího prostředí jaksi americká lízátka a lavory krve nezapadají. A když jsem už narazil na oblast kultury, nabízím tři norská jména, tři kulturnín velikány, Edvard Grieg, Henrik Ibsen a Edvard Munch. Popasujte se se svou pamětí a vybaví se vám krásná hudba, vzpomenete na dramata, básně i kouzelné tahy štětcem.
I tady, jako v celém Norsku, jahody v tuto dobu doslava frčí. V krámech, na okraji silnic i na tržnicích. Mnohý český student už poznal, zač je toho při sběru jahod loket a také se zpočátku divil, že natrhané jahody jen tak bez prodavače lákají kupující a nabízejí jim samoobsluhu s papírovou krabičkou na peníze. Tady ovšem pult na zásobení teprve čeká, ale když jsme z města odjížděli, kopce jahod z mistním produkce čekaly v půlkilových krabičkách na konzumenty.Tady jsem si povzdechl. Nevím, mám-li napsat obyčejný nebo neobyčejný dům, když takových jsem minul desítky. Jeden hezčí než druhý. Jedno mají ovšem společné. Doslova obsypané květy a zelení. Krátké léto a dlouhá zima s nedostatkem světla vtiskla většině Norů lásku ke květeně všeho druhu a tak květináče najdete na zahradě, na dvorku, na verandě, na balkonech a samorřejmě uvnitř domů. Až se nechce věřit, že jsou lidé ochotni věnovat tolik času na péči o tyto rostliny. I na radnicích pracují lidé a tak každé město je plné letních květů.
Další takový. A paní domácí zřejmě zametá před domem dvakrát denně.
Část Jørpelandu se uhnízdila mezi lesy, ale tam už nejdu. V chatě je rušno a než se hoši vzbudili pod sprchou a o stupínek zlepšili svůj vzhled, byla snídaně na stole, ručička hodin na
desítce a v půl jedenácté auto opět zaskládané včetně rakve na střeše. Tisíc NOK v ruce pana domácího, zápis do knihy, že jsme tu byli, užili si a chválíme. A práskli jsme do koní. Před námi je 1320 km do Mo i Rany, které chceme spolknout na jeden zátah.

Frčíme po třináctce přes Årdal do Hjelmelandu a saháme do kapsy pro 29 NOK za trajekt, který nás převeze do Nesviku. V přístavu je dalšín samoobsluha a mimo jahod nás lákají i maliny. Miska stojí víc než trajekt a tak si necháváme zajít chuť až do chvíle, kdy na maliny natrefíme někde v přírodě. Asi jsme je nějak minuli, maliny nebyly.
Všude šedesátka, ale nevadí. Kam oko pohlédne, tam se potěší. Třeba když jedeme kolem Josenfjordu do Sandu.Ten zůstává vlevo a čeká nás překvapení, které jsme v mapě nepostřehli.
Tunely. Jeden za druhým a ten první vidíte na snímku, třetí za druhým, čtvrtý za třetím a tak dále. Přiznám se, že jsem je nespočítal, přestalo mně to bavit. Vím však, že nejdelší byl přes dva a půl kilometru a že tunely končily v Roaldkvamu. No o sto kilometrů dál na nás opět zíraly svýma vpadlýma očima.
Mezi tunely jsme žasli nad hlubokými, rozervanými kaňony.
V nich se třináctka, štíhlá jako úhoř, vlnila kde jen to trochu šlo a dopřávala Jurovi, který právě točil volantem ukázat, co v něm je.
Odpočívadlo s výhledem do údolí a na něm plastika mladíka, zasazená do žulového balvanu, jehož profil jistě lahodí ženskému oku. Proč jej tady umístili je vepsáno zlatým písmem v norštině a tedy jazykem, který ne a ne se naučit a tak nemohu poskytnout další informace o něm.
Dívá se ovšem na zemědělskou usedlost, řekl bych samotu, protože v okruhu deseti kilometrů není ani živáčka. Dopřáváme si z našich zásob, telefonujeme a slunce peče jako na Sahaře. Pětadvacet stupňů. Košile jsme uložili na sedadla a Vojta naříká: "Moja mně nenachystala krém na opalování. Musím ju pokárat. Za chvílu budu jak rak." Dorazil konzervu a telefonuje své ženě.
"Ahoj, ahoj! Je tu krásné počasí, máme se dobře a ...... A zapomněl jsem krém na opalování, za chvílu budu jak rak. Tož tak to je, když balím bez tvojého dohledu...."A vjíždíme do kraje Hordaland a na silnici 134. U silnice nějaká technopárty nebo co, mladýma se to jen hemží a reprodukovaná hudba řve tak, že listy bříz se třesou jako osika. A zase tunely.
Vlevo Akrafjord a za jeho koncem začínají vodopády. Letos jsou bujné, v zimě asi bylo hodně sněhu a jaro chladné.
Do této řeky se vlévá hřmící trojramenný vodopád Latefoss. Vodní mlha vám za chvíli promočí košili ať stojíte kde stojíte. Je nádherný a zaslouží si těch pár fotek, které přikládám.

A tom už jsme projeli větším městem s názvem Odda a neodbočili jsme do tunelu, který měří přes 11 kilometrů k Hardanger fjordu a jedeme dál po třináctce, na kterou jsme odbočili ze stotřicet čtverky před dvaceti kilometry.
Další vodopád nenechává na sebe dlouho čekat a tunelům jako by nebyl konec.
Po levici máme Sor fjord, který je úzký a dlouhý a stráně po pravici jsou otočeny k jihu a toho sedláci hned využili. Ovocné plantáže nelze v tom fofru ani spočítat. Jabloně, hrušně, třešně se červenají jakoby věděly, která strana v Česku je nosí za uchem.
A tam, kde jsou louky, bělá se to balíky senáže, dobrého krmení pro skot. A nejen tady, po celém Norsku.
Sotva jsem to dopsal, krávy jakoby kývaly hlavou, že mám pravdu. Bodejť ne, vždyť jsem od fochu.
Jméno fjordu se změnilo na Aidfjord a na jeho břehu leží město stejného jména a vjíždíme na sedmičku a u jezera Sysen si dáváme pauzu. To by jeden neřek, že při takové cestě jsou čtyři nožky obyčejného párku taková lahoda. A když použijete můj "recept" a sousta zapíjíte horkou, hodně sladkou kávou, můžete být v sedmém nebi jako já. Po pravici už tušíme Národní park Hardangervidda a tušení nezklamalo.
Jedeme a jedeme. U jednoho stavení stojí na stole koza a kolem ní se to hemží dětmi. I táta s mámou přihlížejí. Vypadá to, že koza umí něco, co celou rodinu přivádí do stavu bujarého veselí, ale vyfotografovat se nechtěli, takže chyba. A tak aslespoň fotografujeme krajinu, kde zima ne a ne pověsit svou vládu na hřebík. Vojta spustil topení a tak si chlupy na našich nohách zase dalý pohov a husí kůži vystřídala hladká, prdelková. Městem Geilo, největším v kraji Buskerud, projíždíme v osm večer a za padesát minut je tu Gol. Ne, nezapoměl jsem čárku nad o, jmenuje se tak další město, kterým projíždíme. Už, už abychom byli na E 6. Po ní můžeme jet se zavřenýma očima, i když navigace, která co chvíli napovídá, jestli vpravo nebo vlevo a pořádně vynadá, když ji nerespektujeme, nás vede spolehlivě. Tak na jedenapadesátku a v půl desáté jsme ve Fagernes.
Trondheimem projíždíme kolem půlnoci a závodíme s půlnočním expresem.
Nutno po pravdě říci, že jsme byrzy ztratili dech, protože jsme zastavili na odpočívadle a tři hodiny chválili rozhodnutí, že si zdřímneme. A spali jsme jako dřevo. V šest ráno nás obudil skřekot racků, kteří na nás nalétavali v domnění, že něco po snídani zbude i na ně. Pár kůžek s anglické a lógr v kelímcích byla ovšem pro ně slabá útěcha.Na jednom odpočívadle jsme po pár hodinách opět "futrovali" a zželelo se nám jednoho Nissana Navary, který se nemohl odpíchnout z fleku, popotáhli jsme ho a k jeho velké radosti mohl pokračovat v jízdě. A za hodinu už jsme byli u našich dobře známých peřejí, které letos měly tolik vody, že si jí víc nepamatujeme. A to jsme tu zastavovali už nejméně po šesté, protože jsou přímo u E 6.
Je se na co dívat a ten hukot! Jako když se blíží pořádná bouřka.
Milan už prohlíží na mapě před Informačním střediskem v Mo i Raně, kde odbočit na ledovec Svartizen z druhé strany, než jsme zvyklí.Expedice oksroN zkouší ledovec/.
Ostatní se hrnuli do kanceláře, vtipkovali s norskými slečnami za pultem a loudili informace, kterých se jim bohatě dostalo.
Chata, jejíž pravou část jsme pronajali měla všech pět P. A tak po dlouhé cestě relaxujeme a dáváme síly dohromady na zítřejší výstup k ledovci. To by jste neřekli, jak chutná roštěnka z kližky s opečeným bramborem a rajčatovým salátem. Pravda, meleme z posledního co se nekonzervovaných zásob týká, ale nešť.
Usnul jsem první jako by mně někdo do vody hodil. Vojta zapoměl, kde má hlavu a kde nohy a tak jednu nohu nastěhoval na můj polštář. Dobře mně tak, měl jsem jej výslovně upozornit, že máme dát hlavy dohromady.
A pokud jste z tohoto našeho cestování unaveni, dejte si kávu a těšte se, že příště to napíši lépe.

Kouzlo časů minulých: vzhůru na mistrák

5. září 2009 v 7:05
Bouchlo mě tehdy v palici. Jinak to asi nelze napsat. Měl jsem rok práce v konstrukci za sebou, objevily se první podzimní dny a chladná rána. Nevím proč, ale začalo se mě stýskat po škole. Co s tím? Kamarádi v konstrukci mně popíchovali, že jsem vyučený nichtsmochr. Pochopitelně. Všichni měli průmyslovku a patřičnou kvalifikaci, podle toho platovou třídu a nos poněkud výše, než jsem si jej dovolil zvednout já. A tak jsem někdy kolem desátého září zašel za šéfem konstrukce a poptal se jej, co on na to, kdybych šel studovat na průmyslovku. "Tož pro letošek ti sklaplo, průmyslovka začala už prvního září. Ale jestli chceš, zkus to za rok. To už budeš měť sakra problém. Budú ťa chtěť na vojnu a z teho sa těžko vyvlečeš." Opatrně jsem se zeptal: "A co kdybych to zkusil ještě letos?" Odpověď byla stručná: "Kdo chce kam, pomozmemu tam."
A tak jsem v polovině září využil náhradního volna, sedl na vlak do Vsetína a po deváté jsem stál přede dveřmi ředitelny. Starší paní sekretářka mně po zaklepání vyzvala abych vstoupil a posléze se zeptala, co jsem zas vyvedl. Spletla si mně s některým studentem, který spáchal nějaký prohřešek a měl se hlásit u ředitele. Vysvětlil jsem jí, že bych rád na této škole prohřešky dělal v blízké budoucnosti i já a že bych si chtěl o tom pohovořit s panem ředitelem. Zatvářila se, jako kdybych spadl z hrušně, ale k řediteli mně ohlásila.
Statný, urostlý ředitel jménem Vincent byl původem Ital, seděl za stolem a tvářil se pobaveně. Sekretářka jej už zřejmě zasvětila do předmětu naší budoucí rozmluvy. Krátce, ale výstižně jsem mu vysvětlil, že jsem vyučený soustružník a soustruh mně neláká, pracuji v konstrukci, ale stýská se mně po škole a že bych ještě letos chtěl začít studovat právě na této vsetínské průmyslovce. Pan ředitel byl diplomat a neukázal na dveře ihned, když jsem svou repliku dokončil a kupodivu ani později. Pochválil mou touhu po vědění i to, že po vyučení pracuji v konstrukci a zaptal se mně, jestli jsem se podíval do kalendáře, kolikátého září že je. Opáčil jsem, že to na mně přišlo právě před dvěma dny a zatajil, že pravým důvodem je skutečnost, že dívka, se kterou jsem prožil krásné léto, nastoupila do vsetínské zdravotnické školy a je tam držena celý týden na internátě s možností dvouhodinových vycházek málem v doprovodu vychovatelky. Žebral jsem a sázel jeden důvod za druhým, proč bez průmyslovky už v tomto roce nemůžu prostě žít. Jak jsem to ze sebe sypal páté přes deváté vyklouzlo mně i to, že před každými vánocemi chodím sbírat jmelí ze stromů, abych zatlačil oči své chudobě a pan ředitel viditelně zpozorněl: "Vy chodíte sbírat jmelí? To musí být pěkná fuška. A víte, že je to léčivá rostlina? Vařím si z něj čaj na snížení krevního tlaku." Tonoucí se stébla chytá. "Jej, to já bych vám natrhal a usušil jmelí na celý rok" pokusil jsem se o náznak úplatku. A zabralo to.
"Poslechněte, na čtyřleté už nemám místo. Možná na mistrák. Tam nenastoupili dva žáci a když máte takovou průpravu, šlo by to i bez zkoušky. Nastoupit byste ale musel už v pondělí..." a vyjmenoval mně doklady, které mám ssebou přinést. Poděkoval jsem. Mistrák, vlastně dvouletá průmyslovka, se mně šikl a po čtyřleté, která končila maturitou, jsem momentálně nijak netoužil. Tradáááá za šéfkonstrukterem, kterého jsem nadzvedl ze židle, ale po příslibu, že ráno budu ve škole a odpoledne pracovat v konstrukci, souhlasil a jmenoval mně "změnovým referentem". Tato funkce spočívala v tom, že změnový referent opravoval na základě protokolu originální výkresy, když došlo ke změně tvaru nebo složení výrobku. A tak jsem v pondělí někdy uprostřed září nastoupil na mistrák a od té doby pravidelně o půl druhé odjel vlakem do Valmezu a v Tesle do osmi večer kreslil a kreslil. Korunky mně v kapse cinkaly, semtam to vyšlo na rande, škola i spolužáci v ní byli bezva no ale slečna přesto za sebou práskla dveřmi a přitom mně pořádně skřípla. Foukal jsem na bolístku ještě pěkných pár týdnů.