Srpen 2009

Kouzlo časů minulých: vůně horké páry

29. srpna 2009 v 11:32
Všimli jste si, že jeden z vašich smyslů je skoro nepřekonatelný? Slouží do roztrhání těla, nepotřebuje brejle ani nastavování ušních bolců dlaněmi, lecjaká nemoc s ním jen tak nezacloumá a když už, stačí na pár dní pár kapesníků a je opět fit. Který je to? Čich. A teď mne můžete chytit pod krk, cože má čich společného s párou. Hodně.
Když zavřu oči a přenesu se o šest desítek let na vesnické nádraží, kde právě zastavil vlak samozřejmě s parní lokomotivou a v pravidelném rytmu si odfukuje, bytelně cítím po tolika letech tu neopakovatelnou vůni horké páry, smíšené s pachem oleje a hořícího uhlí. Strojvůdce vystrkuje hlavu z lokomotivy a salutuje panu výpravčímu, který s plácačkou pod paží vyšel z kanceláře. Zřízenec pan Filák, který je vlastně se svou rodinou součástí nádraží jako pan přednosta stanice Němeček, který z okna nad kanceláří ostřížím okem sleduje, zda personál koná vše podle předpisu, vyjíždí se čtyřkolovým platoňáčkem, aby ze služebního vozu převzal zásilky. Dnes přišlo sedlákovi Pečenkovi umělé hnojivo a tak jetelině trochu přilepší. V čekárně je maličké okénko, kterým bys málem ruku neprostrčil a když se před něj postavíš, přijde pan výpravčí a pokud tě zná, zavrčí "Servus a kde to bude. Do Mezříča?" Kývnu jako obvykle. Ze zásobníku na zdi, jež je plný hnědých, papírových kartounků, velikých tak tak 3x5 cm vyndá pan výpravčí jeden, strčí jej do jakéhosi vercajku, cvakne to a za korunu dvacet mně podá "lístek", na kterém vyrazil datum.
Lidé se hrnou do vlaku a babky s taškami, z nichž čouhá kačení nebo husí hlava, nebo konvemi s mlékem a košíčky z máslem, jež je zabaleno do zelného listu a vyzdobeno různými ornamenty míří dovnitř vagonu, my mladší postáváme v nekrytém vstupu, držíme se zábradlí a pokřikujeme na ostatní z vedlejšího vagonu. Za chvilku přijde průvodčí, nadává, že jsme všiváci a nedodržujeme předpis, cvakne nám "lístky" a bručí: "Eště že s náma nejedete až do Ostravy."
Cesta trvá jen chvíli, lesíček u statku a přejezd k němu, Poličná a železný most, který je už opravený. Němci jej totiž na konci války vyhodili do povětří a pak už podjezd pod trať ze Slovenska a za ním je hradlo. Kéž by bylo dnes na "Stůj". To pak neváháme a i když vlak jen trochu zpomalí, vyskočíme a máme to blíž do školy. Na nádraží strojvůdce zastaví akorát tak, aby mohl lokomotivu "napojit" a umouněný topič strká koncovku od vodojemu tam, odkud za chvíli vytryskne sprcha vody, když už má lokomotiva dost. Za chvilku pokračuje k Ostravě.
Odpoledne, když už jen perný den ve školní lavici jako by nebyl, pouštím si z gramofonu písničku: "Vlak jede krajinou, já jedu za jinou, já jedu za jinou, ale nevím kam, až jednou zastavím, náruč svou nadstavím....". Pokud jsem to zašmodrchal, tak mně opravte. Písnička to ale byla pěkná.

Kouzlo časů minulých: pokřivená tvář.

27. srpna 2009 v 6:38
No a dopsal jsem se do doby, které když nastavíme zrcadlo, uvidíme ať chceme nebo nechceme, její pokřivenou tvář. Někdo na ní vidí jen jízvy a krvavé podlititny, jiný záblesk pokřiveného úsměvu a najdou se i takoví, kterým už zrak příliš neslouží. A co já? Nazval jsem tento seriál, poněkud neskromně, "Kouzlo časů minulých." Patří k událostem následujících čtyřicet let, kdy jsme se chtě nechtě plahočili k socialismu, to slovíčko "kouzlo"?
Přemýšlím a přemýšlím a stále dokola se vracím ke své osmnáctce a hledám ve vzpomínkách, jaké to bylo a jaký jsem byl. Byl jsem mladý, příliš mladý a důvěřivý, málem jsem ještě věřil,že kluky přináší čáp a holky vrána. Proč jsem měl nevěřit, že pečení holubi budou padat do huby všem, kdykoli a komukoliv, jen je třeba trochu počkat? A to tak asi bylo všechno, co mně z politiky zajímalo a tátovy lamentace jsem jedním uchem vyslechl a druhým pustil. Divadlo, básničky děvčatům, taneční kroužky, lízaný mariáš v hospodě, šafrán ve formě jazzu, přivýdělky, prošívané "maďary", na hlavě ježka a v ní plány k neuvěření, to byly parkety, po kterých jsem denně klouzal. Vykračoval jsem si životem jako každý druhý, tančil i zakopával, zametal si cestu jako mnozí jiní, padl i zase se zvedl a viděl na obloze hřejivé slunce a v dálce svou šťastnou hvězdu. Myslím, že ji už pevně držím v ruce. "Vším,čím jsem byl, byl jsem rád" jsem mnohokrát četl i slyšel. Podepisuji tuto větu s malou obměnou: "Vším, čím jsem byl a žil, byl a žil jsem rád!" No a z toho plyne pro mne poučení, že se název seriálu nepromění třeba na "Stesky z časů minulých." Co vy na to?

Kouzlo časů minulých: jedna ku padesáti

25. srpna 2009 v 15:27
Myslím, že to byla neděle jako každá druhá. V sobotu se, pravda, pracovalo jako v každý všední den. Pro zábavu byla nejvhodnější, i když mnozí po té, kterou mám na mysli, měli hlavu jako škopek. Neřeknu nic nového, když uvedu, že Zábava s velkým Z se dodnes používá jako název vesnické tancovačky, promiňte, pokud se mýlím, která dává příležitost mladým dostat se blíže k sobě, než je jindy běžné. Končil máj, lásky čas, a bylo možno sklidit ovoce narodívších se lásek v tomto krásném měsíci, plném zeleně a květů. Byla, pokud se nemýlím, sobota 31.5.1953. Kolem půlnoci to na parketu vesnické hospody vřelo jako v kotle při smažení trnek a hodinky jsem tenkrát neměl, takže nemohu říct, kolik bylo přesně. Do sálu vpadla bomba: trumpeťák zafoukal tradááááá, na jeviště vystoupil hospodský , rozhodil rumama aby byli všichni ticho, což se mu tak docela nepodařilo a oznámil, že od půlnoci bude platit měnová reforma a kdo chce nějaké pití ať si ho koupí hned, protože po půlnoci bude stát třeba limonáda místo šedesáti haléřů třicet korun. Sál na moment ztichl, ale vzápětí se ozvaly hlasy, ať se jde vyspat a jiné, ať se jde vycpat. Stoly se zaplnily pivem, limonádami a slanými tyčinkami, sem tam táckem se štamprdlátky. Zábava pokračovala dál, vždyť my tenkrát měli jen to svoje mládí a pár korun v kapse, které nám později vyměnili v poměru 1:5. Tátové, mámy a pár dědků se však zvedlo a sál prořídl.
Ráno, říká se, je moudřejší večera. Otec seděl za stolem a poslouchal rádio. Snídaně byla netknutá a jeho tvář nevěstila nic dobrého. Když zřejmě už poněkolikáté vyslechl opakující se zprávu o měnové reformě, zavřel rádio, praštil pěstí do stolu a řekl něco v tom smyslu: "Tak zase máme hovno, jak po válce. Věšať sa nebudu, takovú radosť tým k....m neudělám a šel do skleníka řízkovat chryzantémy. Později jsem pochopil, že to pro něj a tím i pro naši rodinu byla rána. V roce 1945 měnová reforma zničila úspory a peníze na provoz. Ty, až na 500 Kč na osobu, "odpluly" na t.zv. vázaný vklad a odsud touto novou měnovou reformou do nenávratna. A opět to samé, ba ještě horší. Až na pakatel jedna ku padesáti.
Matka nás utěšovala, že už nebudou lístky a volný trh, na kterém bylo možno legálně nakoupit některé zboží v neomezené míře, ovšem za pro nás několikanásobně zvýšenou cenu. "Šak zme teho tolik neměli a ve spořitelně ani vindru, hlavně že zme zdraví. Nemáme žádného zaměstnanca a tož nám aspoň pětistovku vyměňá za stovku. A co majú praviť nekeří druzí, kerym dajú enem jedna k padesáti. Nejak bylo, nejak bude."
A bylo. Začali jsme opět od nuly, v obchodě platili za kilo chleba dvě osmdesát, čtvrtku másla za jedenáct, kilo cukru za čtrnáct. Ještě že jsme nepili kávu /kilo za tři sta/ ale pouze Žitovku s Cikorkou nebo Meltu. Ta byla za pakatel. Když se nám zachtělo hovězího a když na ně bylo, cvakli jsme třináct korun za půl kila. Toto množství bylo pro nás šest tak akorát /matka tvrdila, že jí hovězí nedělá dobře/ a na otce se nedostalo proto, že my čtyři dorostlíci jsme snědli maso už při vytažení z polévky a jedli jako obvykle omáčku s bramborovým knedlíkem bez masa. Ti co proklínali režim a přišli o všechny úspory si mohli koupit litr rumu za šedesát osm a aspoň na chvíli zapomenout na zhroucené životní perspektivy.
Bylo mně už osmnáct, chystal jsem se do zaměstnání a staral se sám o sebe. A tak ubyl v rodině jeden krk a otec jako vždy rodinu uživil. Poslední ránu dostal až o pár let později. To se stal ze zahradníka vrátný na vlakovém nádraží.

Kouzlo časů minulých: konstruktérem snadno a rychle

23. srpna 2009 v 7:04
Kde se vzalo, tu se vzalo, bylo před prázdninami a učňovské zkoušky na krku. Ani to moc nebolelo a v ruce jsem měl vyuční list, na jehož záhlaví stálo černé na bílém: Výuční list a v hodnocení: prospěl s vyznamenáním. A tak jsem byl vyučeným "Universálním soustružníkem kovů" jak pravil tentýž list.
Moc jsem se na prázdninách neohřál a už mně povolali do fabriky na kádrové oddělení, kde mně dali přihlášku do ČSM a jako bonus poděkovali za dobrý výsledek v učení. "Víš soudruhu, v naším konstrukci máme málo kresličů a ty jsi byl v technickém kreslení jako doma, tak co bys říkal tomu, kdybychom tě místo k soustruhu zařadili do kostrukce. Je tam dobrý svazácký kolektiv a určitě do něj zapadneš" pravil kádrovák a poposunul přihlášku k mé ruce. "Víme, že hraješ divadlo, píšeš básničky, děláš národopis a lidového vyprávěče a my potřebujeme také někoho jako redaktora a hlasatele do celozávodního rozhlasu. Soudruzi ze svazáckého výboru tě jistě podpoří." Kdo by odolal? Podepsal jsem přihlášku, chytil jsem se jedním drápkem a nastoupil do konstrukce.
Kolektiv tu byl opravdu dobrý, i když věkově všehochuť. Nejmladší byl pan Líbl /?/ tak kolem pětadvaceti, o něco víc měl Laďa Jurečka zvaný Cabalero, průmyslovák a výborný konstruktér, muzikant, který na trubku dokázal vyloudit ty nejsladší melodie a kádrově byl v konstrukci černá ovce. To proto, že před únorem 1948, si při studiu vsetínské průmyslovky přivydělával hraním v hotelu Klenov na Bystřičce přehradě a údajně i poskytováním potěšení unuděným paničkám, které movití manželé odsouvali na tento "letní byt" a uvolňovali si tak ruce pro své utajené aktivity. Dalším poznamenaným byl pan Dobeš, který měl i bráchu jako technika ve výrobě. Jejich otec byl větší sedlák a do JZD ne a ne. Oba Dobešové byli ovšem vynikající pracovníci a tak se prozatím hodili. Kreslič pan Mořkovský byl už padesátník, zrušili mu živnost a tak zatrpklý, nemluvný a pohroužený do sebe seděl za stolem a na rýsovacím prkně kreslil detaily, které mu konstruktéři poručili. Myslím, že zde za podobných okolností jako já pracoval i Kája Šimara, můj spolužák z gymnázia a učení a jinak syn bývalého majitele obchodu, kde se mimo jiné prodávalo dobré víno, jehož ochutnávku jsme čas od času riskli. Pokud se nemýlím, byli tam ještě dva, tři další konstrukteři. Šéfoval pan Dobeš a na paty mu šlapal pan Lídl. Naštěstí odešel úřadovat do nedávno vyvlastněné vily, kde byla umístěna právě vznikající STB.
Za prkno, které pro mne tenkrát znamenalo svět, jsem se postavil v pět ráno, naostřil tuhu v krajonu na miniprkýnku se smirkovým papírem, nalepil na plochu pauzák, označil formát a začal tvořit podle pokynů zaběhlých konstruktérů to, co jim se nechtělo. A šlo mně to. Když jsem zvládl i práci tuší, která se nalévala do trubičkovéhom pera různé velikosti podle síly čáry a stal jsem se populárnějším díky každodenní rozhlasové relaci v polední přestavce, bylo vyhráno. Přišel za mnou pan Dobeš a zeptal se mně , jestli bych nechtěl konstruovat samostatně vačky pro automaty tupu řady A. Ostatní, když se to dověděli, zírali na mně s otevřenou hubou. Vačky pro automatY? No pozdrav pámbu. To neumí a odmítl se to naučit i pan Novotný a to je v konstrukci někdo. Já to vzal. Po měsíci návštěvy kursu a sledování činnosti automatů v automatárně, které vyráběly skoro bez lidského zásahu zejména šrouby, matice a podobné části strojů, jsem vypočítal, zkonstruoval a nakreslil první vačku. Uspěla. Operace se střídaly jedna radost a nože s vrtáky se ani jednou nestřetly. Nikdo mně neklepal na rameno, ale opravdoví konstruktéři mně vzali mezi sebe a dokázali to tím, že na mně ušili boudu. Na svačinu jsem si zpravidla nosil dva krajíce chleba, spojené sýrovou pomazánkou s paprikou a cibulí. V nestřeženém okamžiku mně do ní nastražili nějaké projímadlo a tak se v knize, do které jsme v konstrukci zapisovali mimořádné události, objevil zápis: " 12. 7. 1953 ... Kašík se posral ve 13:00". I v tento den jsem po směně odcházel s fabriky se spokojeným výrazem ve tváři. Vždyť jsem konstruktérem!

Kouzlo časů minulých: dožínky

20. srpna 2009 v 6:54
V polovině srpna se na polích schylovalo už jenom ke strništi, na loukách se zelenala otava a zemáky byly ještě zelené, protože tenkrát k nám ještě imperialisté nezanesli mandelinku bramborovou. Krmná řepa, vroubená namodralými makovicemi, které už už čekaly na sklizeň, má ještě času dost, stejně jako kvačka /tuřín/, která je ovšem v nebezpečí, že semtam některá skončí pod ostřím nože některého hladného ogara, který si zkracoval cestu k rybníčku přes pole. Žentour u stodoly měl už pěkně vyšlapaný kruh a pára volů vystřídala práci při mlácením obilí za podmítku strniště. Pan Śtverák jen tak bez košile s pluhem, opratěmi a bičem v ruce sledoval upřeně brázdu, ze které občas vyskočila myš a v panické hrůze hledala záchranu. Málokdy se jí dočkala. Pan Štverák byl mistr ve švihání bičem. Dokázal uzlíkem na konečku koženého proužku biče trefit myš na dva, tři metry jakoby nic. Myš zatřepala nohama a co bylo dál, o tom se nebudu šířit a ušetřím tak od stresu ochránce zvířat.
U větších sedláků doznívalo vzdychání elektrických mlátiček, které když "vcucly" snop, hlasitě si postěžovaly. Vzpomínáte? Elekromotor byl zvlášť a od něj se přenášel točivý moment na mlátičku širokým, plochým řemenem, který se po půl hodině musel namazat kalafunou, aby neklouzal. V několika stodolách se ještě ozývalo tlučení cepů. To jsem miloval. Tři sehraní sousedé, každý v ruce cep, v kruhu rozestavení kolem připravených, rozvázaných snopů se pustili do díla a v pravidelném, naučeném rytmu bouchali do obilí ostošest. Po pár minutách jeden zavelel: "Tož chvílu dosť." Pravidelný tlukot ustal, chlapí si utřeli pot do košile a šáhli po džbánku s vodou, na jejíž hladině už plavala mnohá pleva. Nevadilo. A proč ještě používali cepy, když hned přes dvě chalupy hučela mlátička? Odpověď je jednoduchá. Cepem se mlátila rež, které má dlouhou slámu a ta se při ručním mlácení moc nepoškodila. Používala se pak na dělání povřísel.
My děcka jsme se radovaly, že je zas přístodůlek plný slámy a můžeme do ní skákat z patra. Stodola byla vůbec místem, kde se odehrávalo mnoho her a došlo k mnoha poznáním, třeba při hře na doktory.
Ať byly žně bohaté nebo chudé, vždy končily dožínkami. Byla to nejen slavnost, při které si celá dědina vyhodila z kopýtka, ale také poděkování za úrodu a těžkou práci, kterou museli sedláci i chalupáři včetně děveček a pacholků, odvést. Konaly se koncem srpna vždy v neděli a začínaly v kostele ranní nebo hrubou mší. Oběd byl slavnostní: slepičí polévka, smažený králík nebo, pokud byla, nadívaná holoubata, koláče o velikosti průměru půllitrového plechového hrníčku nadívané tvarohem a rozinkami, na povrchu ve vytlačeném důlku vajíčkem naplněné povidly, hojně posypané posýpátkem a pocukrované vanilkovým cukrem. Doma se pila voda se šťávou, žízeň na pivo si nechal hospodář do hospody.
Odpoledne vypukl jak se u nás říkalo "výlet". Na plácku u hospody hrála dechovka, mladí tačili, starší zkoušeli, jestli jim to ještě půjde, chlapi hráli kuželky, ženské, co jiného, probíraly poslední události od chalupy k chalupě. Hasiči kromě hašení žízně předvedli ještě v době, kdy se jim nepletly nohy, požární útok a potom si u piva pochvalovali, že letos o žních ani jednou nehořelo.
Na stole se objevovaly frgály a klobásy z udírny, bohatě obložené nastrouhaným křenem a chleba byl čerstvý a popraskaný, jako kdyby byl právě vytažený z pece. Mezi šestou a osmou byla pauza. Bylo třeba nakrmit dobytek a podojit krávy, případně nějakou tu kozu. Po osmé však opět bylo holaj duša.
Když v pondělí přestala bolet hlava, začaly se v ní rojit myšlenky, kde a kolik zasít ozimů, co pohnojit a kam uložit otavu. Koloběh života na dědině se nezastavil.

Kouzlo časů minulých: Alhambra

16. srpna 2009 v 16:35
Má to jeden štěstí. Mnozí se do Alhambry nepodívají za celý život a mně se to podařilo hned třikrát: v Granadě, kde Alhambra stojí v plné své neuvěřitelné kráse, v tuniském Hammametu, kde si jeden hotel od ní vypůjčil jméno a v pražské stejnojmenné pasáži. A právě o ní bude mimo jiné řeč.
Na trhacím kalendáři v kuchyni se trhání zastavilo na některém z týdnů května 1952 a právě v tomto týdnu jsme my učni Tesly Valašské Meziříčí vyrazili na exkurzi do sesterského podniku Tesla Karlín. V třídenním programu bylo počítáno s mnohými prohlídkami krás matky města a vrcholem byla návštěva Národního divadla a opery Prodaná nevěsta. Praha pro mně nebyla až tak španělskou vesnicí, protože jsem tam byl několikrát u příbuzných a také na zkouškách, když jsem chtěl vstoupit na filmovou školu. Přesto spousta rad, kterou jsem dostal od Pražáků, kteří se se mnou učili, byla k nezaplacení. A tak jsem věděl, že kromě Národního divadla, Národního muzea, Hradčan, Václavského a Staroměstského náměstí, Lorety a stadionu Sparty, existují také bary Kosí hnízdo na Národní třídě, Pět P na Václaváku a Alhambra, rovněž tam, kousek od Koruny. Ubytovaní jsme byli v Ungeldu na konci Celetné ulice a pokud mne paměť neklame, byla to tenkrát jakási levná ubytovna, odpovídající vybavením svému názvu. První večer jsme oťukávali nejbližší okolí, srovnávali orloj se sochou Radegasta na Radhošti, vyslali zkušebního chrousta do hospody s cílem, aby ověřil, zda vyžadují občanku při objednávce piva hostem, který patří mezi holobrátky a protože nás bylo na pokoji kolem deseti, dělali jsme brajgl až do půlnoci. Druhý den jsme zajeli tramvají do Karlína. Zastávka byla hned před Teslou a tak jsme to stihli za pár minut. Exkurze podle odezvy v kolektivu nic moc, jak by také ne u šestnáctiletých výrostků, kteří nosili průšvihy jen tak volně po kapsách. Oběd nepamatuji, zato projev kádrováka mně utkvěl v paměti dodnes. Vytáhl na světlo boží obvyklé úderníky, Stachanovem počínaje a Kolesnikovem konče, proklel imperialisty a varoval před mandelinkou bramborovou a nakonec přečetl zdravici hornickým učňům do Karvinné. Ruce vylétly okamžitě nahoru. Konečně konec. Schváleno a odesláno. Jak kdybych viděl, jakou měli hornití učni radost po přečtení zdravice.
Nastaly přípravy na večerní představení v Národním divadle. Každý měl kromě kraťasů a trička sebou i "pořádné" oblečení a kdo neuměl uvázat kravatu, byl v nevýhodě. Rád jsem pomohl.
Vyšňoření jako u nás na dědině do kostela, postávali jsme před sedmou ve vestibulu Národního divadla a čekali, kdy nám pan učitel Orálek /ano, je to otec onoho pana Orálka, který se často objevuje v televizi coby ochránce beskydské přírody/ rozdá vstupenky. Předem jsem jej poprosil o několik lístků na kraj s odůvodněním, že je nám s kamaradama nějak mdlo a kdoví, co z toho vznikne. Bylo mně vyhověno. A tak jsem spolu s Maliňákem, Plánkou, Onderkou a Jurou Sekerovým seděl s dobře připraveným alibi na kraji řady a po první přestávce jsme se postupně vypařili uskutečnit náš záměr napít se plnými doušky nočního života, obvzláště všech možných neřestí, které se daly jenom tušit. Z výše uvedených barů se nám zdála podle názvu nejexotičtější právě Alhambra. Když jsme zahnuli z Národní třídy na Václavák, kousíček po levé straně blikal neonový název Zlatá husa a menší v pasáži, Alhambra. U pokladny vyvěšený program sliboval tanečnici, která měla dokonce obnažené pravé rameno, zpěváka a zpěvačku o kterých jsme neměli podle jména ani tušení a hlavní hvězdou večera byl Jarda Štercl. Pravda, znali jsme pouze jeho hlas z rádia a z toho, že jej uvidíme na jevišti jsme byli u vytržení. Omrkli jsme, zda vedou funkci vyhazovače. Nevedli, což bylo druhé dobré zjištění. Na vstupné si už nepamatuji ale vím, že nám zbytek peněz stačil na sedmičku Rumunského bílého, jehož litr, jak jsme často zjišťovali, stál v obchodě čtrnáct korun.
Po zaplacení vstupného jsme sešli po schůdcích do mezaninu a tam nás číšník bez mrknutí oka posadil ke stolu a myslím, že jsme všichni poprve slyšeli, že nám někdo říká pánové. "Tož sedmičku Rumunského bílého a pět sklének"pravil Laďa Maliňáků a díval se přitom někam do kouta. "Prosím pánové" odpoklonkoval se číšník, jehož chůze připomínala Kačera Donalda, kterého jsem si pamatoval z amerických grotesek, jež jsme půjčovali ve Středisku pro výchovu filmem a diapozitivem /Kouzlo časů minulých: koníček z celuloidu/. Večer se přehoupl přes desátou, sál se pomalu plnil, začaly cinkat sklenice, přibývalo i osamělých žen, které s nevšedním zájmem pozorovaly osamělé muže a naši skupinku přelétly nevídaně rychle. Ozval se i orchestr a představili zpěváci. Ve swingovém rytmu se několik párů dalo do tance a všichni čekali na jedenáctou, kdy vystoupí Jarda Štercl. Dočkali se tak jako my. Na rozdíl od nich jsme ovšem už neměli málem co usrkávat a číšníkův pohled když nás míjel, vyjadřoval mírné pohrdání. Nešť.
V jedenáct se otevřela opona a uprostřed v plné své nahotě stála socha ženy, vyrobená nejspíš z papíru a zpevněná sadrou. S mnoha úklonami na všechny strany jak už to bylo v jeho nátuře vstoupil na jeviště Jarda a uchechtával se od ucha k uchu, pochopitelně také proto, že jej přivítal bouřlivý potlesk. Hleděli jsme na něj jako u vytržení s otevřenou hubou a tleskali a tleskali. Skeč, který Jarda sehrál jako jediný herec na jevišti hýřil vtipem, dvojsmysly a jediné, co jsem se z něj zapamatoval byly věty: "Tomu sochaři se to sochalo. Ať tesal kde tesal, pokaždé zaplesal." A alou do Ungeldu. V půl noci zavírají.
Jarda Štercl už předvádí svůj osobitý humor a herecký styl tam nahoře, Alhambra však existuje dál a poněkud se "odvázala". Alespoň jsem slyšel, že nese ve svém názvu dovětek: "striptýz bar". Kosí hnízdo a Pět P se asi vypařilo, ale já si jich užil o deset let později. Jestli si vzpomenu, pochlubím se.
Závěrem prohlašuji, že pan učitel Orálek, který se o naší anabázi dověděl, zamhouřil obě oči a já měl dokonce dojem, že trošku litoval neúčasti v ní.

Expedice oksroN: překonej sám sebe

15. srpna 2009 v 7:12

Motto: " Když člověk přichází do let, začnou ho kolena bolet, už se ti mládenče nohy třesou, už tě na vandr nedonesou......
A jak vidíte netřásly a uvidíte, že i donesly.
Včera jsme se podívali Preikestolen pod sukně, dnes máme v plánu pokochat se pohledem za výstřih. Holt chlapi.





Této "procházce" předcházela skutečnost, že když jsme na parkovišti pod Preikestolen zastavili před třemi lety, tak jsem výstup odmítl s tím, že čeho je moc, toho je příliš. Začal jsem se řídit radou našeho norského přítele Honzy Juhaňáka, dej mu pámbu lehké odpočinutí: "Padesát metrů od auta a dost." To ovšem zapříčinilo různé poznámky ze strany souputníků a v tomto roce na mně vymysleli fintu. V autě vedli řeči, že čím starší, tím neschopnější, nastává návrat do dětství až ke chvílím, kdy je nutno opět používat pemprsky a že vlastně než k takové nepříjemné tečce dojde, je ještě období, kdy je možno využít krátkého vzedmutí sil a bláhově se domnívat, že vás osud obdaroval elixírem mládí. Štvalo mně to a tak jsem na ně udělal dlouhý nos když jsem oznámil, že letos na Preikestolen půjdu ať se děje, co se děje. A tak jsme kolem desáté vyrazili.
Hned po pětistech metrech na mě zírá tabule, která je tu pro uklidnění turistů nejenom mého ražení. Ukazuje profil trasy, kde zrovna jsme, kolik jsme ušli a co nás ještě čeká. Už u této tabule jsem trasu přirovnal ke Křížové cestě a i když jsem nesl pouze kameru, utíral jsem pot z čela a málem zažíval Kristova muka. A tak jsem ji příhodně pojmenoval: zastavení první. A když už jsme u té tabule, a bude jich ještě několik, napovím, že místo, kde se nacházíme, je označeno černou tečkou na čáře profilu trasy.
I v tak hornatém terénu se najde plácek, kde si lze pohovět, odpočinout a porozhlédnout se po zajímavostech. "Stezka" vás totiž nutí neustále postupovat se skloněnou hlavou a odhadovat to nejbezpečnější našlápnutí na kámen, ba mnohdy i balvan. Milan mně připadá jako uprostřed zahrádky kdy odhaduje, jaká bude sklizeň. Podle výrazu ve tváři je zřejmé / pokud za zahrádku považujeme dnešní výstup a plody za fotografie/, že bude na výsost spokojen.
Také jsem spočinul a s lítostí pohlédl na pod námi se pyšnící parkoviště, ze kterého jsme před dvaceti minutami vystartovali. Nu což, když ses dal na vojnu, musíš bojovat.



Zastavení druhé mne přivítalo v pohodě. Vylezl jsem přes pořádné stoupání a hrabal se v zadní kapse kraťasů. Marně. "Posilovna" zůstala v autě a hoši v nedohlednu. Aspoň že je přede mnou stometrový úsek ze smrkových prken, který překlenuje rašeliniště plné roztodivných rostlin. Už za chvíli jsem prokoukl "uspávací" smysl rovného, pohodového úseku. Když zaostříte zrak na pokračování profilu, jsme před nejstrmějším úsekem. Co se dá dělat. Tak do toho!
V nejhorším místě výstupu mně jako rajská hudba zaznělo v uších: "Moment. Teraz vyletí ftáčik." Slovenky. Jedna z Bergenu a druhá z Mnichova. Později jsme se dověděli, že ta první je učitelkou v Norsku už přes dvacet let a ta druhá v Mnichově našla způsob obživy, který ji plně vyhovuje. Daly se dohromady a jsou tady.
S kamerou v pravé ruce jsem balancoval po balvanech, ale ty Slovenky mně poněkud vyvedly z míry. Pravá noha se nezvedla do patřičné výše a levá to tím pádem slízla. Zachránit kameru před nárazem bylo přednější a tak se dvě odřeniny šklebily jako přejeté ropuchy a dávaly o sobě vědět mírným krvácením. Spodní vytvořila pěknou nažloutlou bouli a Vojta, který přispěchal coby samaritán, vytáhl z brašny plácačku se slivovicí, rány opatrně polil, aby slivovice moc neubylo a část medicíny jsem použil vnitřně. Bylo hotovo. Můžeme pokračovat.
V průvodu turistů, kteří kolem mne proudili nahoru i dolů spráskla ruce maličká, pohledná Japonka, zašvitořila něco v angličtině, šáhla do kabelky, vyndala z ní náplast a s úsměvem gejši mně ji věnovala. Velikost náplasti byla bohužel tak malá, že by nepokryla ani třetinu odřeniny. A tak jsem si ji schoval na památku.


Zastavení třetí. To už máme nejhorší za sebou. Noha pobolívá, kamera si libuje, že jsem s ní při pádu nepraštil o kámen. Půjdeme teď skoro po rovině, kde se leskne mnoho malých jezírek a v nich, světe div se, mnoho turistů našlo osvěžení. Chvíli jsem sledoval cvrkot a ani v nejmenším mně nenapadlo smočit alespoň nožku.

Srnce, zakletého do březového kmene jsem nikde jinde než tady neviděl. Vůbec mně nevadí, že vidím jenom hlavu. Sličný obličej dáva tušit, že se spíše jedná o srnu.




Slovenčinu uslyšeli i kolegové a v rámci odpočinku dali řeč. Obě Slovenky měly čiperné jazýčky a tak se hoši dověděli nejméně tucet zajímavostí z jejich života v cizině a naopak ony zase v kostce o našich dobrodružstvích s Expedicí oksroN.

Když mrknete na černou tečku je vám jasné, že jsme tak kilometr před cílem. Zastavení čtvrté však bylo pro mne poslední. Tenisový míček pod kolenem pěkně zmodral a jám byl stále větší louda. Uznal jsem, že bych prodloužil zpáteční cestu tak o dvě hodiny a tak jsem ukázal zbylé cestě na Preikestolen záda. Tím pádem vidím následující záběry tak jako vy díky Milanovi, který pilně fotografoval.



Zpáteční cestu jsem konzultoval s Trollem, kterému z bavanů čouhala jenom hlava a byl v jakémsi polospánku, jenže moc řečí nenadělal. Přesto poradil zalistovat v paměti a vybavit si způsoby chůze z prehistorie mého života coby skauta: sto metrů chůze, sto metrů poklusu a tak stále dokola. Udělal jsem nepatrnou změnu: sto metrů kodrcání po balvanech a dvě minuty se zadkem na kameni. Můj výraz ve tváři musel být strastiplný, protože když se mně už druhý turista zeptal, jestli nepotřebuji pomoc naštval jsem se a zkrátil pobyt na jednu minutu, a když byl v dohledu někdo další, nezastavoval jsem se vůbec. A tak se stalo, že když jsem na parkovišti usedl do mechu vedle auta, za pět minut přišli i ostatní a plácali mně po rameně, ovšem pouze slovy. Zřejmě měli obavy, že bych se pod skutečným poklepáním složil. Nesložil holoubkové, ani náhodou!



Už ráno jsme se rozhodli, že přespíme v chatičce ještě jednou a tak teď panuje pohoda. Cíl jsme splnili /abych zakamufloval ten poslední kilometr, používám množné číslo/, jsme plni dojmů,
tenisový míček se změnil na kulečníkovou kouli a tak, pokud jste si všimli, že se držím za hlavu je to jen proto, že při probírání zítřejší trasy mně jde hlava kolem z toho, kolik kilometrů nás čeká.

Kouzlo časů minulých: řecké tanečky

11. srpna 2009 v 8:44
Když už, tak už. Když už jsem se zmínil o zámečku v naší dědině a rekreační budově vedle něj, tak už vám nemohu zamlčet jeho další historii, která ostatně zanechala v mém životě zásadní výkřičník. Ale nepředbíhejme.
Malá informace na úvod: po skončení druhé světové války vypukla v Řecku občanská válka mezi komunistickými a pravicovými partyzány a trvala od roku 1945 do roku 1949, kdy byli komunisté poražení a tvrdě pronásledováni. A tak se rozutekli i s rodinami tam, kde byla ochota je příjmout a pomoci jim. Náš stát byl mezi prvními, který začal řecké emigranty přijímat. A tak se stalo, že rekreační budova vedle zámečku byla změněna na Domov řeckých dětí, o které se staral náš zdravotnický personál a vypomáhaly řecké ženy. Jejich muži byli rozptýleni v továrnách po celé Moravě a za svými manželkami a dětmi čas od času přijeli.
Jak se říká: Ne jenom prací živ je člověk a řecká děvčata, mnohá ve věku mezi patnácti a dvaceti, se chtěla také bavit. To jsme my hoši pochopili hned, jak jsme je omrkli. A tak se stalo, že vznikl jakýsi taneční kroužek, ve kterém jsme se učili řecké tance a pár řeckých slov. Při pozdějších návštěvách Řecka a Kypru mně byly dobrým pomocníkem. A tak se pod okny "ozdravovny", jak se jí říkalo, ozývalo: "Jásu"/ahoj/. "Ti kánis?/jak se máš?/ Odpověď zpravidla zněla: "Kala."/dobře/.
"Taneční hodiny" probíhaly jednou týdně a zpočátku jsme se trochu oťukávali a zjistili, že řecká děvčata jsou oproti našim ještě více odtažitá. Později, když jsem viděl jejich tance přímo v Řecku, mně to bylo jasné. Tančí se v kruhu, kde se tanečníci drží za ruce a tanec ve dvou a líčko na líčko je skoro vyloučen.
Po ukončení tance se neříkalo slečně "Efcharistó"/děkuji/ a ona neodpovídala"Parakaló" /Prosím/. Tančili jsme v jednom kuse na hudbu, kterou vyluzoval stařičký gramofon, ke kterému nechybělo pár desek. Samozřejmě, že jsme se pokoušeli o jednotlivý přístup mimo taneční kroužek a tak třeba ze mně vypadlo: "Simera spera?" /Dnes večer?/ Odpověď zněla :"Ne."/Ano/. Tak jsem se omluvil: "Signómi"/promiňte/ aniž bych věděl, že jsem překazil schůzku nám oběma, protože "Ne"je ano a ano je "Ochi."
Děvčata z dědiny zvětřila hrozící konkurenci a tak se jich pár přidalo. A tančili jsme celé léto a řecká děvčata se postupně "vypařila" a zůstaly než vdané Řekyně a těm do tance nebylo. Tak jsme to zabalili.
V dědině však dodnes najdete stoupu po této době. Je jí třeba Bursas Charalambos, mnohonásobný rekordman v žonglování s míčem, o kterém už byla řeč /Kouzlo časů minulých: chudobinec/ a který je pravděpodobně synem Řeka, který pracoval v "ozdravovně" jako topič a říkali jsme mu Fokos.
A pro mně z té doby zůstal věrný přítel Stavros Masouras, který žije na Kypru a čas od času jej navštěvuji. Ten si ovšem zaslouží samostatné povídání.

Kouzlo časů minulých: průtrž mračen

4. srpna 2009 v 15:43
Vytáhnout na světlo boží jak to bylo kdysi s počasím, není nošením dříví do lesa. Letos nemusíte mít chalupu ani u řeky nebo potoka a přece vás mohla nebo nedej pámbu může postihnout pohroma. No bylo to tak i před padesáti, šedesáti lety.
Někdy v roce 1942 bylo dusné, srpnové odpoledne, pásli jsme se na měsíčních jahodách odrůdy Baron Solemacher, po silnici chodili rekreanti ve skupinkách a mířili volným krokem k lesu. Pokud skupinku trvořil pár, jeho chůze byla o poznání rychlejší. Otec už potřetí otevřel poklop studny a na laně vytáhl proutěný košík, v němž bylo několik lahví černého piva, která minulý týden matka vyrobila. Varna byla ve sklepě a na ingredience, ze kterých chutný nápoj vznikl si nevzpomenu, ani kdybyste se mnou mlátili o zem. Jedno však vím jistě. Chutnalo skutečně jako pivo, bylo nasládlé a otec si je vylepšoval tím, že mu do něj rozbila matka syrové vejce a švrlákem rozmíchala.
Vlaštovky létaly skoro u země a na obloze se netetelil ani mráček. "Slunce peče, déšť poteče" vzpoměla si matka na lidovou pranostiku. A měla pravdu. Z ničeho nic se během čtvrt hodiny zatáhlo až setmělo, ukázaly se první blesky, následované hromy, které jsme my kluci označovali za nebeský fotbal. V mžiku začal ragl, vítr zvedl pár pařeništních oken a přenesl je už slepé o pár metrů dál a jedno se probouralo až do skleníku. To už jsme byli v kuchyni přilepeni na skle okna, aby nám nic neuniklo a do předsíně vrazil pan Smutný, který se přišel schovat. Ze šosu mu kapalo jako vodníkovi, z kapes vylovil peněženku, balíčekm mokrého tabáku a smradlavou lulku a maminka ho utěšovala: "To usušíme. Dejte to sem nad kamna. Uvařím vám čaj a usuším alespoň košili." Proč tolik starostí? Pan Smutný byl také rekreant. Brněnská fabrika, myslím První brněnská, postavila v dědině vedle zámečku velkou hranatou budovu s mnoha pokoji a celý areál zámečku včetně parku s altánky a rybníkem sloužil pro rekreaci jejich zaměstnanců. Pan Smutný měl v Brně místo manželky zahrádku a mohl na ní ruce i oči nechat. A tak se není čemu divit, že mu na rekreaci chyběla a jako náhrada a zdroj informací mu sloužilo naše zahradnictví.
Ale to jsem zase odběhl mimo hřiště. Bouřka nabývala na síle a z nebe padaly řetězy vody nepřetržitě skoro hodinu. "Sakra, to je průtrž mračen" ulevil si otec,"emnem aby z teho nebyla povodeň. Vytáhl z komory jutový pytel, podkasal jeden roh k druhému a vznikla metrová kapuce, kterou si přehodil přes hlavu a šel se podívat k potoku. Zpátky byl coby dup. "Tož už je půl metra od vrchu" a nebylo mu do řeči. Za pár minut se už potok vylil z břehů, které v tomto místě byly vysoké přes tři metry a rozléval se po zahradě. Postupně zmizely jahody, slaměnky, kamilky, červená řepa, astry a když přestalo pršet byla voda i ve skleníku. Přes zahradu plavaly stromy, větve, i králikárna s králíky, různé dřevěné nářadí, krovy a prostě všechno, co proměnilo život mnohých během chvilky v zoufalství. Přívaly se zastavily až u studny, přesto však voda v ní byla kalná a my museli pro vodu chodit skoro týden ke studánce dobrý kilometr daleko.
Když voda poněkud opadla, mohli jsme se počvachtat v blátě na zahradě a otec seděl na poklopu studny, dělal hrdinu a pravil k matce: "A je to v řiti!"
Vánoce byly v tom roce jen o koláčích a stromečku se skleněnými cinkrlátky. Radost nám udělal pan Smutný, který poslal balíček s různými laskominami, které, jak už to v Protektorátu chodilo, sehnal pod rukou u známých a kamarádů.
Až později jsme my děti pochopily, proč babička při bouřce rozsvěcuje hromničku /dlouhá svíce k tomu účelu vyrobená a příhodně pojmenovaná/. A motlidby s růžencem skončily až s bouřkou.
Tož i tenkrát příroda prováděla psí kusy.

Kouzlo časů minulých: vrabčinky

2. srpna 2009 v 6:48
Na dědinách je dodnes spousta zahrad, kterým nevládnou okrasné keře, skalky a záhony solitér, ale celá plejáda ovocných stromů. Před padesáti lety se sousedé "neštychovali" tím, kdo má pěknější zahradu a spíše hleděli na užitek, který od ní očekávali. Jen jabloní co bylo! Jaderničky, renety, funtové, kožuchy, matčiny, žňůvky a šlapaly jim na paty hrušky máslovky, medůvky a plánky, které ač trpké, nechávaly se dozrát na hniličku a pak se sušily. Koláče z nich, zvané frgály jsou dodnes lahůdkou. Na zahradě nesměly chybět třešně a višně. Trnky už vůbec ne, protože se z nich smažila povidla nebo pálila slivovice. Na to ovšem spíš hospodář vysazoval aleje mezi polem a cestou a byl rád, když si na konci léta mohl prozpěvovat "V té naší áleji, švestky se válejí..." Ryngle byly zelené, modré nebo nafialovělé, špendlíky žluté, angrešty chlupaté a proto se jim říkalo chlupáče, rybíz červený a černý, po meruňkách a broskvích v našem kraji ani památky.
Jistě uznáte, že lákadlo pro nás hochy to bylo neodolatelné a taky jsme neodolali. Hlavně ranné druhy ovoce nás lákaly víc, něž nenasytné kosy a špačky. Pravda, v naší zahradě bylo ovoce habaděj a pro jeho získání bylo třeba pouze trochu obratnosti, chybělo však ono kouzelné dobrodružství.
Každá zahrada měla dřevěný, tyčkový plot. Tyčky byly špičaté a mnohé kalhoty vzaly zasvé při jejich zdolávání. Proto jsme postupovali spíše metodou uvolňování hřebíkem zatlučených tyček od spodního ráhna, což se železnou pákou nebo sekerou dařilo i těm sedmiletým, uvolněnou tyčku jsme pootočili a vzniklou mezerou jsme se protáhli do zahrady. Lup jsme uschovali na břicho pod košili a stejnou cestou se vrátili zpět.
Sólokapr pro každého kluka bylo nasbírat co nejvíc vrabčinek. Pro neznalé prozradím, že vrabčinky jsou plané třešně o velikosti bobulky většího rybízu. Dvě třetiny vrabčinky tvoří pecka a zbytek, když je už černý jako uhel, je sladký jak jsme my děti říkaly, jako cecek. A vrabčinky nepatřily mezi ovoce, které přinášelo nářez na holou, kroucení uchem od učitele nebo zoztrženou nohavici od všech těch podvraťáků Punťů, Ořechů, Alíků a kdoví jak se ještě jmenovali. Nerostly v zahradách, ale v remízcích, kolem lesa a prostě všude tam, kde práci vypustili nestravitelnou část. Byly tak hodnoceny proto, že rostly na pěkně vysokých stromech a ten, kdo je trhal, musel prokázat, že se umí v koruně pohybovat jako opice a zároveň se velmi dobře sušily. Vedle jablečných křížal a hrušek měly jen velmi malou vrstvu "masa". V zimě se používaly místo rozinek, které sice byly u žida k dostání, ale byly drahé.
A jak mně vlastně napadlo se o vrabčinkách zmínit? Před pár dny k nám přijel brácha na meruňky a dovezl mně krabičku vrabčinek. I dnes byly sladké jako cecek. A zřejmě proto našel pro ně nové uplatnění. Ve svých dvaasedmdesáti letech jich natrhal na beskydských stráních kolem 80 kg, podrtil a uložil do bečky. V ní se probublají až do palírny a bude prý čím "otrávit chrobáka". Blázen!