Červenec 2009

Kouzlo časů minulých: pytlácká noc

31. července 2009 v 6:31
Pozor, pozor. Hlášení místního rozhlasu: "Vážení občané, v sobotu večer pořádá Myslivecké sdružení a náš hasičský sbor od dvacáté hodiny večerní na fotbalovém hřišti u Lesíčka Pytláckou noc. K poslechu a tanci hraje orchestr Františka Dloubala z Kelče až do ranního kuropění. Vstupné deset Kčs. Bohatá tombola. První cena dvacetikilové sele a druhá cena fůra uleželého hnoje. Zveme všechny naše občany, aby si přišli zapytlačit a nevysedávali furt doma.........
Zítra odpoledne proběhne sběr kovového šrotu....."
Takové a podobné hlášení jsme na dědině poslouchali v létě každý rok. Na onu UDÁLOST bylo u hříště vytýčeno taneční kolo dvěma zašpicovanými kolíky mezi sebou propojenými pětimetrovým špagátem. Jeden kolík se zapíchl do země, druhým se narýsoval kruh, vytýčená kruhová plocha se porovnala a vysypala vrstvou smrkového jehličí, aby to pěšně klouzalo. Parket byl hotov. No po válce hasiči zachránili kus hořícího lesa a majitel jim za to dal několik kubíků smrkových prken a z těch stolař pan Ševčík vyrobil krásné skládací pódium, které muselo pokládat pár pořádných chlapů, jak bylo těžké.
Už odpoledne začal kolem podia čilý ruch. Na "pavučinu" z provázků, kterou nad ně rozložili myslivci, věšeli současně pestrobarevné lampiony. Hospodského koně přitáhly valník a z něj se koulely sudy s pivem přímo pod košatou břízu, obložily ledem ještě z minulé zimy a zakryly slamou, aby se vychladily. Pak vozka složil pár beden limonád v půllitrových lahvích s patentním uzávěrem, který měl gumové těsnění a páčku, kterou se láhev uzavírala. Gořalku a víno přivezl až večer pan hospodský osobně. Znal myslivce a hasiče velmi dobře a bylo vážné nebezpečí, že by část obsahu lahví byla zkonzumována na dluh a pořadatelé uvedeni do stavu beztíže, čímž by byla ohrožena pořadatelská služba.
Kousek dál rozložil svůj stánek pan Pečenka. Pult, na něm dvouramenné váhy, pár ostrých nožů, láhev s hořčicí, vlevo od pultu čtyřhranná kamínka a kotlík na nožkách, vpravo bedničky s chlebem, rohlíky, klobásami, špekem na opékání a párky přikryté plachtou. To aby po nich nelezly mouchy a nedopustily se stejné patálie, jako v hospodě U kalicha na obraze císaře pána. Jeho žena prodávala hned vedle kulaté valašské koláče, zvané frgály a vedle tvarožňáků, hruščáků, makovňáků a trnčáků nabízela i zelňáky.
Přiživil se i nějaký podomní obchodník, který s krosnou naplněnou všelijakými teretkami, jako jsou hřebínky, zrcátka, sponky a zapalovače, prodával i cigarety značky Partyzánka nebo Lípa.. Ten později, když už byla zábava v plném proudu šeptal nesmělýcm mladíkům do ucha: "Mám pro velkomožného pána prima Ola gum. Něch sa vám len páčí".
Do varu se začala zábava dostávat díky chlapům, kteří zaměnili stůl v hospodě za lavici poblíž parketu, hned po vypuknutí Pytlácké noci. Úderem osmé večerní spustil orchestr pana Dloubala své oblíbené "antré" a při třetím kousku se už na parketě točilo pár párů. Repertoár hudby spočíval v pravidelném opakovaní polky, valčíku a tanga - přestávka - polka, valčík, tango atd. Samozřejmě pronikla i moderna. Pan Dloubal zazpíval Kukurukú kú od Kučerovců a podroušení chlapi mu přizvukovali Kikiriky kí. Nesměla chybět Cikánka, Včera jsem tě čekala, Červená sukýnka ani Škoda lásky. Kolem desáté se těm postarším začaly klížit oči a poroučeli se domů, otcové a matky znova zopakovali svým dcerám, ať jsou za chvílku doma a udělali totéž.
To byl pokyn pro orchestr, který znatelně přitvrdil. Kapelníkovi po šesti pivech a čtyřech slivovicích znatelně pookřál hlas a k Lesíčku se nesly slova písní jako: "V tom kelečském zálesí, pojď má milá, dáme si." A aby bylo všem jasné, že se nejedná o žádné porno, píseň pokračuje: "Dáme si, dáme si, zahrát na klávesy." Z botaté studnice valašských lidových písní přidal: "Nikdy sem já neviděla takového ptáčka, takového ptáčka, aby on měl enem hlavu, žádného zobáčka, žádného zobáčka. Nikdy sem já neviděla takovú křepelku, takovú křepelku, aby do ní ptáček vletěl, ptáček vletěl a vylez prdelků a vylez prdélků."
Co to mělo dělat. Zpocená těla v jednom chumlu, vínečko bílé i červené, do toho semtam jedna borovička,horko jako v pravé červencové poledne, dokonce i čardáš po valašsku a Lesíček coby kamenem dohodil. Není se co divit, že se pak na jaře rodilo více dětí a některá děvčata čekala ve frontě, aby jim "prodali roky".
A svateb bylo v září a říjnu jako máku. Ptáte se, jestli jsem si také zapytlačil? Hádejte, stačí jednou.
Pošramocená tradice ještě semtam pokračuje. Výsledky jsou však chabé. A tak vzpomínáme, možná i moji čtenáři z Holešova. Jestli někde objevíte nějakou Pytláckou nebo Červencovou noc , běžte si také vyhodit z kopýtka.

Expedice oksroN: plavba po Lysefjordu

29. července 2009 v 18:08 | Old Boy
Děkuji, děkuji, děkuji. Narostla mně křídla po přečtení komentářů k mému předchozímu blogu /Expedice oksroN: návrat ztraceného syna/ a proto jsem se ihned pustil do díla a tu jen pokračování naší letošní cesty.
Zdeněk nás přivítal chlebem a lososem. Chleba byl upečený, tříkilového lososa jsem upekl. A byly řeči, pivo z plechovek, slivovice ze štamprdlat a ručičky hodin se zatoulaly až ke čtvrté ranní. Pak jsme "lehli popelem". Místo oběda snídaně a večeře v rytmu vepřového na cibulce s máslovými brambory. Síly nabyly normálních rozměrů a tak zkoumáme itinerářem navrhovanou trasu. Mapa jasně říká: na Lysefjord, do přístavu Lysebotn je to kolem čtyřset kilometrů, což při členitosti terénu představuje nejméně sedm hodin jízdy. Trajekt po Lysefjordu vyplouvá v 15:30.
Nebudu vás unavovat hledáním v naskenované mapce, kterou bych mohl vložit. Byla by stejně málo podrobná a raději vám doporučím otevřít na internetu některý plánovač tras a já jen doplním, kde jsme vlastně jeli. Tím bude vaše orientace na světě a ti, kteří se rozhodnou pobýt v Jižním Norsku nějaký ten čas a zvolí právě tuto trasu, nebudou věřit svým očím, tak jako jsme jim nevěřili my. A to už jsme za těch osm let pravidelných návštěv Norska leccos viděli.
Stárneme. První z rekordů. které jsme vytvořili byla skutečnost, že se nám podařilo vyjet v 7:15. Krásný slunečný den, teplota kolem 25 Celsiů a Oslo ještě poloprázdné. Samozřejmě. Je sobota a ani ve všední den se nevstává před osmou. Oddělené pruhy pro autobusy a taxi se zdají být zbytečné, mýto funguje na sto procent. Jedeme po E 18 na Drammen a ať se díváme sebe líp, Holmenkollen nevidíme. Poroučel se pod tíhou přestavby, která začala, aby bodoucí Mistrovství světa v klasickém lyžováním 2011 zaznamenalo další nej...Projíždíme Konsgberg a zdravíme peřeje na řece Lågen /?/. Jedeme po typicky norské silnici, dva pruhy odděluje žlutá čára, skoro nelze předjet a max. rychlost do 80 km/hod. Kupodivu u nás byla tráva zelenější než tady. Město Notodden má svoje letiště, jedno z oněch čtyřiceti dvou, které mají Norové k disposici a letištní dráha kříží silnici do Bø. Na třicetšestce podél jezera Soljordvatnet jedeme oblastí, kde krásně v dopoledním slunci voní seno. A pak už Dalen na pětačtyřicítce a přede ním spousta serpentin, až se nám točí hlava a jsme o 600 m níže. Tankujeme 58 litrů nafty za 660 NOK, na drahou naftu jsme už zvyklí. Dnešních 13,10 NOK/l nám ani nezpůsobilo husí kůži.
Krajina je stále zajímavější, silnice úzká, nádherné kaňony a serpentin nepočítaně. Zastavujeme na čurbu. Před chvílí cedule hlásala: Lysebotn 32 km.
Rozhlížíme se kolem sebe a zase jeden Troll. Jen si tak leží, levé oko přimhouřené a ani se nehne. Přes nos a pusu má nasazenu škrabošku ze stínu, který vrhá trojúhelníkový praporeček, pověšený kousek od něj na stromě. Tak děkujeme za přivítání.
Hornatá krajina ubíhá kolem silnice i na okně auta a čas, který jsme najeli nám dává možnost zpomalit a vnímat všemi smysly krajinu.
Dnes bude těch fotek nepočítaně a tak bych nerad, abyste je odklikali v tempu valčíku nebo dokonce rytmu Chačaturianova Šavlového tance. Máte-li čas, je třeba chutnat a vychutnat. Když pominu kvalitu, pak jistě je zajímavé jezírko, které vykukuje pod strmou stěnou, jakoby vytesanou z kamene. A skutečně. Tesal čas, který naše představivost nedokáže posoudit.
Je celá v bílém, samý kanýr, ruce v baletní póze a šíji z části překrývají rozpuštěné vlasy. Tančí a usmívá se. Rusalka bledá.... Také si ji dovedete představit? Mně se to podařilo hned napoprve.
Opuštěné odpočívadlo láká poutníky k stavbám stromečků z kamenů. Chtějí sdělit těm, kteří přijedou po nich, že tu byli, uviděli a jeli dál.
Informační tabule dobrou desítku kilometrů před cílem na vědomost dává všechny údaje o Lysebotnu. Jsme v kraji Rogaland, Lysebotn je součástí obce Forsand a uvidíme, i když pouze z lodi, velkou vodní elektrárnu.
A jsme na nejvyšším bodě této etapy a teď už pojedeme se sklopenou hlavou a s očima zapíchnutýma do silnice, která se kroutí nesčetnými serpentinami.
Na vyhlídku jsme přijeli kolem třinácté hodiny a pohled na přístav a část fjordu nás uchvátil natolik, že jsme si ani neuvědomili, že odsud je výchozí bod cesty na horu Kjerag a možnost vidět pětimetrový balvan, zaklíněný ve skalní průrvě, případně se na něm vyfotografovat. O tomto místě pěje ódy každý turistický průvodce a v informačních kancelářích se touto přírodní anomálií jen hemží. No nic. Stejně bychom nemohli z časových důvodů šestihodinovou "procházku" připnout jako skalp do svých vzpomínek.
Stihli jsme to. Jsme zde dokonce předčasně. Na hodinkách je l4:15, trajekt odplouvá v 15:30.
Na seřadišti před vjezdem na trajekt je volno, motorkáři živě diskutují a odkládají alespoň část své výstroje, protože slunce pálí a jejich vesměs černé kožené "skafandry" se lesknou nejen sluncem, ale i potem.
Trajekt už stojí na svém místě a nabírá síly k budoucí plavbě.. Po dlouhé cestě je procházka po přístavu s jedním molem velmi příjemná a je na co se podívat.
Kouknout musíme i do společné kasy a po zaplacení jízdného na trajektu a přepočtu se nám 610 Kč na osobu zdá celkem příjemných.
Chodím si po Lysebotnu s kamerou a střídavě natáčím a fotografuji. Přivítal bych nějaký cvrkot, ale nic zvláštního se neděje.
Do hospody nechodím doma a ne tak v cizině. Co se týká mé útraty v takových zařízeních, jsem "škrťa".
Zajímavý problém. Dva ploty vedle sebe a mezi nimi země nikoho. Před kamenným plotem turista a fotí si co? Ptačí budku? Minivčelín? Odhozenou skříň? No máte i vy možnost si tipnout.
O kus dál se producíruje tmavý Nor a padá z lana pokaždé v jiném čase. Když jsem si několik pokusů stopl, zjistil jsem, že se na laně udrží nejdéle pět a půl vteřiny. Slušný výkon. A když k němu připočítám modřiny na jeho zadku, málem bych mu šel poklepat na rameno.
Loď vyplula a zanechává za sebou typickou čáru. V nás pak jeden z nejpůsobivějších zážitků z cesty do Lysebotnu.
Kolegové sedí a vedou řeči. Milan má oči jako ostříž a jakmile se něco "šustne", co by stálo za snímek, začne jej pálit židle pod zadkem a neodolá. To mně připomíná, že přivezl z letošní Expedice přes osm set snímků a některé určitě uvidíte.

A tady je ta avisovaná vodní elektrárna. Voda do ní proudí zřejmě z jezera ve značné výšce a její energie se mění v jinou, pro lidi daleko významější, elektrickou. Ta je pro spotřebitele dodávána za celkem bezvýznamnou cenu a tak je běžné, že se světlo ani mnohé spotřebiče nevypínají.
Songesandu je jediná zastávka trajektu na Lysefjordu. Je to zřejmě proto, že odsud, jak dále uvidíte, je možno po horské kvalitní silnici jet do Årdalu a napojit se tak na silnici č. 13, pokud chceme třeba vidět vodopády poblíž Otty. My ovšem chceme vidět Preistolen z fjordu a zítra znova na Preikestolen vystoupit. Takže nic pro nás a pokračujeme.
A tady je ta silnice. Nevím proč, ale připomněla mně konec refrénu jedné staré písně:" "Silnice šedivá, se šedou únavou, nakonec zůstane jen kámen pod hlavou."

Tady vede jedna z mnoha stezek, po kterých si můžete vyšlápnout po levé straně Lysefjordu na horské tůry a ubytovat se v některé ze "samoobslužných" chat/Expedice oksroN a Kjellingstraumen Fjordcamp/, kterých je tam několik.
Tváře jsem našel dvě. "Zašifrované" do kamene po nás loudí trochu představivosti, ale poč ne. Ta uprostřed dokazuje, že měl Darwin pravdu a ta vlevo to jen potvrzuje.
Žeby už vytoužená Preikestolen?
V plné své kráse. Poprve jsme ji mohli nahlednout pod sukni. Vypadá v tom chrámu hor prťavá, ale potrpí si na tvar a točí se z ní hlava. A když stojíte nahoře o tom raději pomlčím. A tak ji bereme ze všech stran a pozic.
"A zítra se ti podíváme na zoubek, tak se těš!"
Kormidelník otočil komidlem ke stěně, loď znatelně zpomalila a můžeme se podívat na spícího obra. Zdá se ovšem, že spí pouze na půl oka.
Pod ním jeskyně, kde by vešlo tak pár Trollíků, takže obr vystavuje svou tvář větru, dešti a věkům.

Za chvíli podjedeme most, přes který za půl hodiny pojedeme někam nocovat.
A před námi je konec plavby, kterou jsme hltali všemi smysly. Osada Lauvvik, chráněná před západními větry sličnou hradbou hor se tváří v odpoledním slunci velmi přívětivě. Poděkovali jsme zřízenci při výjezdu z trajektu a vydali se do Jørpelandu, kde podle seznamu kempů prosvítala naděje na slušné ubytování. A také jo. Když tam někdy pojedete, dívejte se po plotech. A když někde uvidíte tabulku s nápisem ROM buďte ujištěni, že vás šipky zavedou k zahrádce pana Helgera Solgårda, kde má postaveny dvě roztomilé chatičky celé v bílém, jednu pro dva, druhou pro čtyři. Kdyby jste mu chtěli zavolat, tak prosím. 51748236. A když se domluvíte, pěkně vás přivítá, předá vám chatičky a stane se neviditelným až do chvíle, kdy přijdete zaplatit.
Připravte si pětistovku "noráků" /nový výraz ve slovníku Expedice/ za jednu noc.
Vzali jsme si jenom jednu chatku, dvoulůžkovou, a tak Vojta zkouší, jak moc pomůže nafukovací lehátku zmírnit tvrdost prkenné podlahy a šéf si ustlal madraci vedle záhonu s růžemi. A spali a spali a zdálo se jim o dnešní večeři, kdy jsem pro ně připravil vepřové kostky z čerstvého masa na oksroNovský způsob s italskými těstovinami.

Kouzlo časů minulých: jazz

25. července 2009 v 16:14 | Old Boy
Jedním z možných překladů anglického slova jazz je "humbuk". Tento hudební fenomén se stal součástí celého mého života zřejmě již v době, kdy se z otcova gramofonu linuly swingové skladby v podání orchestru Melody Boys a R. A. Dvorského. Pamětníci si vzpomenou i na Jiřinu Salačovou a Arnošta Kafku. Po válce jsem "objevil" orchestry Jaroslava Maliny, Ladislava Habarta, Karla Vlacha a zpěváky Inku Zemánkovou, Václava Irmanova, sestry Alanovy a kdybych se více snažil, jistě bych ještě vyjmenoval několik dalších. Začaly mně něco říkat i jména Benny Goodman, Count Basie a zejména Glenn Miller. A zamiloval jsem se na celý život do Louise Armstronga.
Folklor šel poněkud stranou a já sháněl v té době vzácné desky Decca, točil knoflíkem u rádia a místo poslechu "Šel Frantík kolem zahrádky" poslouchal na německých a rakouských stanicích ten pravý, neworleánský jazz. Dixieland byl pro mne denním chlebem a ochutnávám jej v menších dávkách dodnes. Fascinovalo mne umění hudebníků v ovládání nástrojů i improvizace a vrcholem byly jam - session. Pozdější směry vývoje jazzu mně příliš neoslovily a tak jsem na čas zakotvil u bláznění s rock and rollem.
A co orchestry Karla Vlacha, Karla Krautgartnera, Gustava Broma. Z nich mně byl nejbližší Gustav Brom, který zahájil svou karieru v hotelu Radhošť v Rožnově pod Radhoštěm, žil po válce pár let v Kroměříži a když pak v následujících letech v Brně začal stoupat po žebříčku slávy až na špičku a vytvořil ve svém swingovém orchestru dixielandovou sekci, stal se pro mne jedničkou československého jazzu. Později jsem s ním i spolupracoval. Dnes považuji za nejlepší jazzový orchestr Traditional jazz studio Pavla Smetáčka /Vrať se do hrobu!/.
Jazz nebyl nikdy u nás hudbou pro většinu posluchačů a dnes se stal jen okrajovou záležitostí. Všechny ty desítky současných žánrů zapoměly na své kořeny a neznají se k zřejmým příbuzenským vztahům. Možná proto, že by pradědeček jazz nad jejich výkony spráskl ruce.

Kouzlo časů minulých: šla má milá na houby

22. července 2009 v 6:13
Před pár dny pořádně sprchlo a otec se upřeně díval k lesu. "Vidíš jak se les paří, tož to porostou" komentuje mlhavý opar nad lesem. A má pravdu. Přesvědčil jsem se o tom hned druhý den ráno, kdy mně za kuropění vytáhl z postele a ještě v lehkém přítmí jsme se brouzdali chladnou rosou přes louku do "Háje", tam jsme to nejlépe znali a bylo to i nejblíž. Otec si jako obvykle prozpěvoval písničku "Šla má milá na houby..." i když byla na hony vzdálena valašskému dialektu. Patřila jaksi k cestě do lesa a já jen odhadoval, jak daleko od naší chalupu ji začne zpívat. Samozřejmě jsem se přidal a tím pádem si dodnes pamatuji i druhou sloku.
Otec byl co se hub týče otevřená kniha a tak kudy chodil, tudy vyučoval. "Vidíš ho, to je synák, je nejlepší do máčky, ale pozor, podobá se satanovi. Poznáš ho podle barvy, která se objeví, když nařízneš stopku." Nevím, jestli měl pravdu, omáček ze synáků bylo nepočítaně a jsem tu dodnes. "Kuřátka/lišky/, ty sú najlepší na smaženicu, praváky/hřib smrkový/ na sušení a řízky, kozák a turek/křemenáč/ rostou hlavně pod březama a osykama a když sa podaří žampion, bude polévka mňam, mňam". A to jsou tak všechny druhy, které jsme sbírali. "Mrkni, to je kravička /ryzec smrkový/. Koštnem." Ukazovákem houbu podebral a strčil mně ji pod nos. Vytáhl nůž. "Vidíš, když do ní říznu, teče oranžové mléko, kdyby jsme ji našli pod modřínem, teklo by z ní mléko bílé". Přivoněl jsem a ochutnal. Nic moc. "Chce to špetku soli" uznal otec.
Protože jsme chodili "na hřiby" dost často, měli jsme už v lese svoje místečka. Na smrkové hřiby do smrkového houští, kde se já pohyboval jako štika v rybníce. Porost byl tak hustý, že v něm nebyla ani travička, jen koberec z jehličí a když jsem si lehl na břicho, tak jsem viděl na dobrých deset metrů před sebe a řeknu vám, hříbky se to mnohdy doslova hemžilo. Jedno místo jsme měli označené starým, zrezivělým pekáčem a tam když nebylo alespoň pět hřibů, tak jsme byli zklamaní. "Kuřatka" rostla ve shlucích a někdy trvalo i několik minut, než jsme je z "plácku" posbíralli, očistili a uložili do plátěné tašky nebo košíku, aby mohly dýchat.
Když nastala ta opravdická sezóna chodili jsme do lesa i každý den. Maminka dělala, že z nás má radost, ale čekala ji práce se sušením, nakládáním a vařením. V kuchyni voněly houby od rána do večera. Z velkých hřibů usmažila řízky, ty otec přímo miloval a my děti jsme nezůstaly pozadu. "Synáci", kozáci, křemenáči i hřiby putovali na omáčku, s bramborem je opravdu skvělá. "Kuřátka" do jednoho skončila ve smaženici a chutnala náramně. A abych ty hřibové řízky jen tak neodbyl tak vám povím, jak je maminka smažila. Řeklo by se, že je to jednoduché jako facka a je na tom kus pravdy. No ale přece jen i maličkosti dokáží vyšperkovat jejich chuť: tuk na smažení bylo vždy máslo, hřib se nakrájel na plátky ne silnější než tři milimetry, pak sůl, mouka, ušlehané vajíčko a brezle /strouhanka/. To určitě znáte jako svoje boty, ale pozor, teď to příjde. Trpělivost přináší růže, ale i skvělou přílohu. Stačí nezapomenout předešlého dne odložit dva šufany šťouchaných brambor a teď k nim přimíchat šufan na drobno nakrájených křemenáčů /výborné jsou i holubinky/ a trošku soli. Smíchání je dílem okamžiku. Pokud rozpálené máslo moc praská a plive na vás z rendlíku vřelé meteority, pak jste koupili máslo, ve kterém jste zaplatili i vodu. Jakmile se hladina uklidní, klademe hřibové řízečky na rendlík, uštipujeme z misky, ve které jsme smíchali brambory s houbami kousky velikosti vlašského ořechu, rozplácneme a vložíme mezi tetelící se řízečky. S podáváním nečekáme, až za dvě hodiny usmažíme kilo hub, řídíme se heslem z rendlíku do úst. Trpělivost nepřináší pouze růže. U nás doma to vypadalo jako kdysi před pokladnou u kina. Stáli jsme frontu u plotny a ještě syčící, dozlatova vypečené řízečky a bramborové kousky do nás padaly jeden za druhým. To ovšem až poté, co maminka odnesla první várku otci, který uznale pokyvoval hlavou.
Byla léta, kdy se houby doslova utrhly z řetězu. Několik takových jsem zažil, ovšem to NEJ..
bylo určitě někdy v roce 1947, kdy jsem byl na prázdninách u kamaráda Jury Chrastiny v nějaké vesnici poblíž obce Lúky pod Makytú /slovenské Beskydy/. Vypravili jsme se na houby každý s košíkem přes ruku a sotva jsme vstoupili do dubového lesa, srdce nám poskočilo radostí. Za deset minut jsme měli koše plné krásných, středně velikých hřibů dubových a tak jsme se vypravili do lesa ještě několikrát, dokonce jednou i s košem na brambory, kde vešlo nejméně deset kilo hřibů. Následující dva dny jsme hřiby krájeli a sušili ve stodole na rozložených vozových plachtách. Domů jsem si pak vezl v pytli od mouky dobrého půl kila úsušků. Dobré byly, zejména do vánoční polévky, ve které přece nemohly chybět.
Dodnes se mně dělají mžitky před očima, když vidím někoho s kilovým hřibem v ruce, sklopím hlavu a jako býk se ženu nikoliv za červeným hadrem, nýbrž za houbami do lesa.

Douška: vám všem, které jsem namlsal na borůvkový koláč se omlouvám, že jsem vám naservíroval další laskominu. Já už jiný nebudu.

Kouzlo časů minulých: léto

20. července 2009 v 5:53
Tak o něm už psal Ladislav Vančura a natáčel Jiří Menzel a letos je rozmarné jaksepatří. No rozhodně je to slabé slovo, možná by se slušelo přidat mu přívlastek "bláznivé" nebo třeba i"šílené". Ale je takové i ve vzpomínkách na dětská léta?
Léto začínalo pro nás kluky rozhodně posledním dnem školy. Když jsme si vytrpěli případný výprask za výsledky své celoroční dřiny ve škole, začaly prázdniny. Když pominu spoustu povinnosti, které nám rodiče s neústupností sobě vlastní a v dobré víře vychovat z nás lidi, jež se budou umět postarat sami o sebe, přidělovali, pak nenadálá volnost nám stoupala do hlavy stejně, jako když jsme potají upili ze sklenice piva souseda Řimáka, který byl natolik zapomětlivý, že nechával rozpité pivo na schodku do sklepa. Tak třeba ráno. To především matka zamhouřila oko a "zapomněla" nás vystrnadit z postele. A světe div se, vylezli jsme sami, ale až po osmé, kdy jsme už ve školním roce seděli v lavici a tahali děvčata za copy. Snídaně se nijak nezměnila, bílé kafé s nadrobeným chlebem nebo starým rohlíkem, v neděli ovšem s buchtou, pokud matka pekla už v sobotu. Někdy byly i osúšky, bochánky z bramborového těsta upečené v troubě a namazané vepřovým sádlem, aby lépe klouzaly do krku.
Honem, honem něco udělat, aby otec neplísnil matku, že nás špatně vede a pak už holaj duša, pekla není. Dopoledne stihneme ještě pomoci na stavbě fotbalového hříště. Svahovitý pozemek, z části už rozkopaný a aby se vyrovnal, kdo má ruce a nohy přijde, nakope a naloží pár vozíků hlíny a po úzkých kolejích doveze shora dolů, pak vysype, aby se svah srovnal. Strávil jsem tam ke stovce hodin a hříště se provozuje dodnes. A já si tam zahrál hezkých pár mistráků na pravém křídle.
Co odpoledne? Vedro jako v Habeši a tak schladit se na "Rybníky". Se skutečnými rybníky nemá toto místo nic společného, je to jen přehrazený potok stavidlem, metrová hloubka a plocha jako velký, úzký dvůr je k vodním radovánkám jako stvořená.
"Zítra ráno půjdeme na hřiby" obrátil se na nás s bráchou otec po večeři "tak ať už jste v loži". To nás ovšem nemusel nijak pobízet, na hřiby jsme chodili raději než pytlačit na ryby.
Léto se neobešlo ani bez "schraňování" na zimu, jak říkala zavařování maminka. Tu jsme byli zdatní pomocníci. Dělala se jahodová marmeláda, později se vařila povidla, nakládaly se okurky a ostatní zelenina, kompotů bylo nejvíce druhů - třešňový, švestkový, rybízový, angreštový, malinový, ostružinový a na vrcholu se pyšnil haferový /borůvkový/. To ovšem jen tenkrát, pokud jsme vyrazili na výlet do Valašské Bystřice a místo skotačení pilně plnili hrníčky haferami. A koláče z nich? Jedna báseň.
Mezi radovánkami nechyběl obyčejně ani výlet na sv. Hostýn. Vlakem jsme přijeli do Bystřice pod Hostýnem a pak pěšky stoupali těch několik kilometrů ke chrámu na vrcholu kopce. Před výstupem po schodech, kterých je /nebo bylo/ několik stovek jsme se napili "svaté" vody, která prýštila z pramene ve stráni a při chůzi po schodech sledovali hříšníky, kteří ohodnotili své hříchy natolik, že schody zdolávali po kolenou. Chrám byl krásný, krásnější, než ten náš kostelíček v dědině. Ani jsme nedutali. Prošli jsme se kolem křížové cesty a teprve teď nastal onen zlatý hřeb výletu, o kterém se nám zdálo několik dní dopředu. Maminka nám koupila párek, ohříváný v kotlíku a rohlík a pak si mohl každý vybrat: růženec z cukrových, obarvených kuliček, perníkového panduláčka nebo srdce, případně svatý obrázek s panenkou Marií Hostýnskou. Ta ostrouhala kolečka, protože maminka pro všechny jako dar koupila porcelánovou panenku Marii, které pak léta obývala výklenek v kuchyni nad vyšívanou dečkou "Příjde-li muž před desátou domů, dostane večeři a hubičku k tomu".
Už koncem července jsme po děvčatech jménem Anna pokřikovali: "Ančo čapni, četník ide, Anča čapla, četník nikde". To pro tu pranostiku, která říká, že "Svatá Anna, chladna z rána". I když jsme na ranní chlad moc nedbali, teplá byla přece jen příjemnější. A navíc se už rýsovala polovina prázdnin a tím pádem i léta. A prázdniny končily, když se na trhu ve Valašském Meziříčí objevily melouny. Když na to bylo, koupili jsme si skývu a vedli řeči o tom, co jsme o prázdninách prožili a jaké to bude po prázdninách ve škole. A když srpen udělal kotrmelec a překulil se do září, po pár dnech jsme si zvykli. Byla tu zase jiná alotria.

Expedice oksroN: návrat ztraceného syna

19. července 2009 v 6:53


Za těch pár let, ve kterých hlava nehlava strkám do okruhu vaší pozornosti blogy o naší Expedici oksroN, jsem si díky vašemu zájmu dovolil osvojit a dnes také použít označení syn. To proto, že jste mně vlastně svým zájmem vytvořili. A návrat? Jen si vzpomeňte. Už málem dva měsíce jsem o Expedici nenapsal ani čárku, naposledy jsem vám představil film o Expedici 2004 a pak jako by se po mně zem slehla. Ale neslehla. Ležel jsem v mapách, na internetu, v seznamech z minulých let a tvořil itinerář, který jsme ve dnech 23.6. až 11.7.2009 do puntíku realisovali. A z toho plyne, že mám nyní možnost vám napsat, jak to letos bylo. A bylo toho tolik, že se to nevejde do jednoho povídání.
Začněme od Adama, což v našem případě je nejsevernější dánský přístav Hirtshals. Těch zhruba 1400 km jsme profrčeli zhruba za dvacet hodin, ale předtím byla důležitá zastávka na benzince u Brna.

Čekali nás tam Bert s Honzou a neodmyslitelná část vybavení - dres, hrníček na kávu, placačka s první pomocí a ochranná pomůcka, která slouží k správnému dávkování medikamentu a je stále po ruce pro případ nevolnosti.
Pro případ ztráty je na ochranné pomůcce nápis Expedice oksroN 2009 a ani to nepomohlo. Zpět jsme dovezli pouze jeden kousek, ostatní skončily jakom suvenýr v převážně norských rukou.
"Ještě jednu fotečku" vypískl někdo ze skupiny parafrázi jedné přiblblé reklamy a tak tu nás máte, všechny kromě Petra, který se ztratil v návalu práce. S dojetím jsme se rozloučili, protože Honza, Bert a Petr za námi přiletí do Bodø až za osm dní. A jedeme. U šéfa za chvíli vidím neobvykle vysokou činnost sluchu. Naklání hlavu k pootevřenému okénku a na čele vyskakuje spleť pokroucených vrásek. "Je to v pytli" hovoří k nám, "slyšíte to také?" Já neslyšel nic, na což mám při svých prožitých letech jak uznáte jistě právo, ale ostatní nastavili uši a pokyvují buď souhlasně nebo záporně hlavou. Zvuk údajně míří od zadního levého kola a je celkem monotonní, zároveň však dokázal, že jsme všichni znervozněli. Na prvním parkovišti dáváme dálnici vale a pomalu popojíždíme ve snaze objevit příčinu. Milan vykloněn z okénka na doraz po chvíli sděluje: "Je to pravé kolo". Zastavujeme, vystupujeme, debatujeme. Pro jistotu šéf volá do Jihlavy kamarádovi z vojny, který vlastní autoservis. Případná pomoc přislíbena. Vytáhnout hever z plně naloženého auta byl sice úkol pro kouzelníka iluzionistu, ale podařilo se. Šrouby na kole bylym povoleny a proto kolo "šmajdalo" a varovalo nás před možným karambolem. Lajdáci, kteří při kontrole auta před odjezdem v servisu odvedli lajdáckou práci mají pro příště "po ftákách". A osádka opět hýří vtipem a jedeme a jedeme.
Je pět hodin ráno. Dvacet hodin cesty autem nám dodalo vzhled zhýralců po pořádném flámu. Kanceláře společnosti Color Line samozřejmě zavřené, otvírají v 7:30 a tak u kiosku v přístavu plníme žaludky nouzovou stravou.
Radost nám udělal stůl, který dokládá, že i v Dánsku se krade a lidé po sobě zanechávají jak my Češi lidově říkáme, bordel.
Rok jsme ji nejedli. Nudlová fantazie v různé nabídce příchutí si žádá pouze horkou vodu a plastovou misku, vhodná je i lžíce i když v čas nouze...
Dočkali jsme se. Dánové jsou přesní a slečna v recepci usměvavá. V itineráři máme několik možnosti přeplavby. Do Kristiansandu a následnou návštěvou Lysefjordu a posléze opětné "ztečení" Preikestolen s tím, že bychom mohli plout jiným trajektem až do Stavangeru. Druhá možnost by nás dopravila přímo do Osla s cílem v Lilleströmu u našeho přítele Zdeňka, další přeplavba končí v Larviku a pokračovat lze autem do Skei a odtud absolvovat jednodenní výlet lodí po Tinském kanále a konečně je možno plout až do Bergenu a ocitnout se tak v jedné třetině cesty do našeho kempu v Kjellingstraumen. Alespoň podle nabídky Color Line na internetu. Ve skutečnosti, jak pravila s omluvným úsměvem slečna, trajekty do Stavangeru a Bergenu nejedou. Nepotřebovali jsme ani dobrou radu nad zlato. Zvolili jsme trajekt do Larviku a cestou zjistili, že z časových důvodů nemůžeme absolvovat výlet na Tinský kanál. A tak jsme volali Zdeňkovi, že ještě týž večer nás bude mít na krku. A také že měl. Ale to jsem zas odběhl hezký kus dopředu.
Tož taková loď nás čekala v přístavu. Odplula přesně ve 14:45 .
Předtím ovšem nás přijala na jednu ze svých palub za pouhých 204 Euro a jak jste jistě pochopili, byli jsme čtyři v jednom autě.
Krásné počasí bez mráčku, vzduch připomínající solnou inhalaci v lázních Třeboň a posezení na palubě svědčí pasažerům nejlépe. A tak hned po vyplutí se paluba plní a za lodí zůstává tolik typická pěnová čára.
Tak já se samozřejmě coural po celé lodi přesto, že jsem si mohl sednout po boku ostatních pasažerů třeba v této místnosti a chytat lelky. A víte co? Aby mně bylo veseleji, zvu vás na malou procházku, abychom ty čtyři hodiny plavby jen tak nepromrhali.
Tady jenom projdeme, místy to tu vypadá jako šmajchlcimra, nebo ti rozumnější natáhnou své tělo na koženkové lavice a hodí šlofíka. V tomto okamžiku nic pro nás.
Loď má několik palub a tak můžeme použít výtah. Nijak se neliší od těch, na které jsme zvyklí a má osm zastávek. Vyzkoušel jsem si jednotlivá patra, leč málem se stalo, že jsem zabloudil, když jsem z něj vystoupil a nechal se zlákat zvědavostí, co je za tím nebo oním rohem. Chvíli jsem si repoval "Chodí pešek okolo".
Co kdyby jsme nakoukli do tohoto malého obchůdku, kde je pestrý výběr všech možných sladkostí, vín všech barev a alkoholu od kubánského rumu až po skotskou whisky? Mrkneme na ceny a pokud se nám nezatočí hlava, jedna lahvinka by neškodila. Nákup nevyšel.
To za našich dětských let nebývalo. Místo moře rybník, loď nahradily necky, pohon ruční, na palubě placaté kameny, kterými se dělaly "žabičky". Pokud se vypadlo do vody, záchrannou vestu tvořil plavecký styl zvaný "čubička".
Takže hoši užijte si to, my jdeme dál.
Tady by to mohlo být lacinější.
Možná. Zvláště nás osloví nabídka kosmetických přípravků všech světových značek. Naše znalosti o jejich použití sahají jen nepatrně nad dno a tak raději koupíme lahev finské vodky, kde jsme si jisti v kramflekách. "Pistácie dej zpátky, ty si vezeme z domu."
Několik restaurací láká jemnou rybí vůní, "nabitým" jídelním lístkem, příjemným posezením a speciálními palačinkami s horou šlehačky a krvavě červenou náplní. No nekupte si alespoň jednu porci. Že za ty peníze by v Čechách byl hovězí stejk z argentinského býka? Nevadí, stejně s tím stejkem alespoň já mám problémy. Když, tak mně poraďte. Mám si objednávat krvavý, růžový nebo propečený?
Malý blonďáček, určitě původem Nor, usnul spokojeně v náruči své maminky a až se vzbudí, bude mít na lžičce od maminky jogurt s velkými kousky morušky. Tak ať mu chutná.
Cokoliv chcete vědět o lodi, lodní společnosti a turismu v Dánsku a Norsku můžete mít jako na dlani, stačí zaklepat a vstoupit. Nebo internet? No to už úplně bez problému.
Bylo by toho prohlížení ještě hodně, ale promiňte, musím šetřit nohy na budoucí výšlapy. Konečně sestupte o patro níž, je tam možná kino nebo nějaká herna, ovšem venku na palubě je to skvělé. Já spočinu.
Když kolem mne začaly proudit skupinky pasažerů, kteří už mířili na svojim palubu k autu, uvědomil jsem si, že jsem si hodinku zdříml a pobřeží, na které zírám, je norské a město se jmenuje Larvik. Tak jednu fotku, aby bylo čím zakončit tento blog a rychle na palubu 2B, kde zapíši do deníku, jak to dneska bylo a vyjedeme směr Lilleström.