Červen 2009

Kouzlo časů minulých: učení, mučení

10. června 2009 v 7:21
Prázdniny skončily a já nastoupil do Tesly jako učeň. Vyfasoval jsem montérky, boty, podobné "komisňákům", ale s kovovou špičkou a baret s anténkou, pokrývku hlavy, která byla v té době v módě. Učiliště sloužilo pro teslácké učně z celé republiky a tak vznikl kolektiv z chlapců a dívek tak říkajíc od Šumavy k Tatrám. "Hele, co koukáš, jsem pražanda, no a co" čepýřila se pěkně vyvinutá Helenka, když jsem si ji prohlížel od spodu nahoru a ona se domnívala, že mně zajímá její označení na montérkách, kde bylo vyšito Tesla Holešovice. To Juraj měl výšivku Tesla Liptovský Hrádok a cítil se mezi tak různorodým osazenstvem učňáku jaksi nesvůj a snažil se z této situace vykličkovat používáním skoro kompletního registru slovenských nadávek. Když do něj Standa Maleňák nechtě žďouchl, postavil se jako kohout a spustil: "Čo sa trepeš, k...t jeden za...tý. Choď do r..i!" Pokračovat nemusím, bylo by toho na stránku. Jinak byli Juraj i ostatní Slováci a Slovenky kamarádi do deště, byla s nimi sranda a dostávali balíky s metrovými klobásami, ze kterých se denně ukrajovalo
Třetí skupina jsme byli my, meziříčáci a okolní, kteří jsme nebydleli na internátu a byli volní jak ti ptáci, což nám Pražáci i Slováci záviděli.
Každé ráno včetně soboty jsme se na šatně převlékli do pracovního, pak zazněl zvuk píšťalky, kterou nás mistr, který měl ten den službu, zval na ranní rozcvičku. Pozvání musel přijmout každý bez rozdílu pohlaví, výšky a hmotnosti a tak jsme se přibližně naučili, jak to bude vypadat na vojně, která nás za pár let čekala. Deset minut jsme cvičili a pak následoval pochod se zpěvem a ještě dnes mně zní v uších text a melodie pochodové písně: "Zpívej Ostravo sláva v pracovním rytmu svém, rodí se mládež zdravá, zrozená v ČSM, soudruzi nečekáme....", tak nějak to bylo.
A pak už měsíc základních prací. Týden s pilníkem, týden s kleštěmi a kladívkem, ke slovo přišla pilka na železo, vrtáky, závitníky, šroubky a matice, podložky a nebudu pokračovat, protože bych mohl být v podezření, že jsem tuto část "obšlehl" z filmu "Na samotě u lesa." Po měsíci shledali, že bude nejlepší, když se stanu soustružníkem a budu následoval slavné úderníky, kterým velel Stachanov. Nebylo mně to po chuti, soustružitt jsem se však kloudně naučil a vyučil.
Zhruba polovinu času v učňáku tvořila návštěva učňovské školy a tam jsem byl přece jen spokojenější. Mezi slepými jednooký králem a tak jsem se vyučil s vyznamenáním a přijal nabídku jít pracovat do konstrukce. No a k soustruhu jsem se už nikdy nepostavil.

Kouzlo časů minulých: ostříháme, oholíme

7. června 2009 v 10:50
Tento námět se krčil někde v koutku seznamu rozepsaných blogů a najednou spadl i z klávesnice pana Josefa. Pustil jsem vás do špajzky, proč vás nepozvat do oficíny pana Trlici. Byl to živnostník malého vzrůstu, elegantního vzezření a voněl jako postarší prostitutka. Jeho království, oficína, těsně sousedilo s hospodou a naproti bydlel a živořil pan Vitamvás, hrbáč neznámého mně zaměstnání. Do oficíny se vcházelo přímo ze silnice po dvou schodech a nad nimi visel holičský znak /?/, jakési pozlacené kolo velikosti menšího talíře a pod ním cedule: Josef Trlica, střihy a holení všeho druhu.
Kdykoliv jsem o mnoho let později poslouchal písničku Michala Tučného s názvem "Prodavač", vždy se mně vybavil pan Trlica, protože jeho jazyk byl stejně ohebný, slova břitká a ostrá jako břitva. Zákazník bez rozdílu věku, který vstoupil do oficíny, byl hýčkán od začátku obřadu až do jeho konce. Sotva jste překročili práh, vrhl se k vám pan Trlica a svlékal vás z kabátu, oprašoval metličkou křeslo a chrlil na vás vodopád uvítacích slov, dotazů na vaše zdraví a nejnovějších klepů, které vyslechl od předešlých zákazníků. S hlubokou úklonou vás posadil do křesla, krk vám omotal něčím podobným, jako je dnes toaletní papír, který tenkrát myslím nebyl a nahrazovaly jej noviny rovněž s tvářemi a výplody různých politiků, kterým se tím pádem dostávalo zasloužené odměny. Dnes už je toaleťák bohužel k disposici a dokonce bez problémů ke koupi. Následovalo celkové zahalení do jakési zástěry, na které bylo s nepochopitelných důvodů vyšito: "Příjde-li muž před desátou domů, dostane večeři a hubičku k tomu". Záhadě jsem přišel na kloub. Zjistil jsem, že když paní Trlicová prala všechny holičské lněné a bavlněné propriety, půjčoval si její manžel tuto zástěru od sousedky hostinské, která jich měla několik a nosila je s uvedeným veršováním ve snaze udržet hosty v hospodě co nejdéle a zároveň je ujistit, že po návratu v podroušeném stavu nepříjdou o to nejdůležitější z tohoto večera.
"Tak jak to bude mladý pane, dohola, dohola, che, che? Doporučil bych na havla, vidím, že máte na nohách "maďary" /polobotky s prošitou podrážkou barevnou špagetou/ a k nim by havel pasoval, i k vašemu montgomeráku. Kde jste prosím pěkně k němu přišel. Jó, tatínek, no jó, známosti. Tak jak to prosím střihneme. Nebo na ježka? Ježek ten se líbí, děvčata se rády popíchají, ha, ha, ha.Už se těším, už se snažím. Tak hlavu vzhůru, mladý pane, co se má stát, to se stane."
Brebentil a brebentil a málem mně nepustil ke slovu, které znělo: "Na havla!". Další sprška chvály na moje rozhodnutí neznala konce, nůžky clakaly v neuvěřitelnám rytmu a kdybych měl přirovnat pohyby při lazebnické činnosti pana Trlici k hereckým výkonům herců ve filmech, jako první by se mně vynořil z paměti František Filipovský. Když dílo bylo dokonáno, zchladil mně hlavu pramínek brilantiny, která byla rozetřena takovým tempem a umem, že snad ani jeden vlásek neunikl lepkavé tekutině.
"Mladý pane, oholíme?" To mně vyrazilo dech. Takovou dobu už vyhlížím první chloupky na bradě a kde nic, tu nic a prosím, pan Trlica má lepší oči. "Samozřejmě" odpovídám bez mrknutí oka "a parfém prosím". Už si nepamatuji, kterou hranou břitvy mně holil, výsledek však byl proti všem očekáváním. Když jsem se později v zrcadle prohlížel a rukou po tváři přejížděl, měl jsem pocit, že hladím malého brášku po prdýlce.
Obřad se blížil ke konci, pan Trlica mně nabídl za tři koruny síťku na vlasy, flaštičku brilantýny a pozdravy pro celou rodinu i každého zvlášť, pečlivě mně celého ometl metličkou, poděkoval za pětikorunu za stříhání a holení i korunový tringeld a vyprovodil mně před oficínu. A ještě pár desítek metrů za mnou volal: "Přijďte zase!" Můj děda, který mně vždy stříhal dohola a nadělal spoustu schodků, přišel o dobrou kratochvíli.
Pan Trlica měl zákazníků poskrovnu a tak se odhodlal nabídnout své umění i ženským z dědiny a světe div se, uspěl. A tak jsem měl v šestnácti možnost nechat si udělat první a zároveň poslední trvalou. Stalo se tak u příležitosti nácviku předsletových slavností a důkaz přikládám.
A kdybyste mně nepoznali vzpomeňte, že jsem sedával vždy v první lavici. Proč asi?

Kouzlo časů minulých: co ve špajzce

5. června 2009 v 6:28
Původně jsem toto téma chtěl nechat pod pokličkou, ozval se však před časem pan Josef Sedláček, zřejmě přítel dobrého jídla a pití s přáním pod ni nahlédnout, a tak ji musím s trochou zpoždění přece jen nadzvednout a podívat se do sklepa, do špajzky a na hůru /půda/. Tam všude bylo k dostání to, čeho si plotna žádala.
Do sklepa zajdeme pro brambory, kysané zelí, mrkev, petržel, celer, kvačku /tuřín/, červenou řepu, nakládané okurky a v neděli i pro kompot. A monent. V kýbli /kbelík/ se studenou vodou je tu máslo a pod kamenem v pytlíku rozpláclý tvaroh. Budou potřeba. Nahlédneme ještě na půdu a vezmeme z obilí pár vajec, z hambalku /dřevěné spojení dvou krokví - a kdo neví ani co je to krokev, tak pardón.../ ze dvě klobásy a nezapomeneme uřezat přiměřeně z poltu špeku . A pak už stačí otočit se ve špajzce a dát k ruce všechno, co se může hodit. Kamennou sůl, kterou bude třeba rozdrtit, homoli cukru, z které ulomit ten kousek o správné velikosti nebude tak jednoduché, mouku z padesátikilového pytle, možná i krupici, rozhodně chleba, sádlo v kameňáku, náhražku kávy žitovku /pražené žito/a cikorku, majoránkové plevy, čaj z lipového květu nebo léčivých bylinek, sušené houby a sklenici medu. A co s tím vším? Stačí se podívat na Kouzlo časů minulých: co na plotně.
A když už jste se postavili k plotně, uklohněte si bramborák podle mého receptu:
Navštivte výše uvedená místa a doneste si kilo brambor, deset deka hrubé mouky, přiměřený plátek špeku, jednu nožku klobásky, šest liliputčích nebo křepelčích vajec, deci kozího mléka /zřejmě nahradíte mlékem z krabice/, čtyři stroučky česneku, sůl, pepř a majoránkové plevy.
K ruce si vezměte pomocníka, -nici na oloupání brambor, který, - á může i najemno brambory nastrouhat a vytlačit z nich přes cedník přebytečnou šťávu, zatím co vy si připravíte pekáč s nepřilnavým povrchem a pochlubíte se výrobkem, který se pyšní zdravou výživou, nebo obyčejný vymastíte vepřovým sádlem a výsledek bude ještě chutnější.
A pak už jde všechno ráz na ráz. Větší misku naplníte nastouhanými brambory, moukou, rozdrceným česnekem, předem osmaženým, na drobno nakrájeným špekem, přidáte sůl, pepř, a majoránkové plevy. Na pracovní desce vám zbyla půlka klobásky a šest liliputčích nebo křepelčích vajíček. Klobásku nakrájíte na kolečka a rozmíchanou směs nalijete na pekáč a rovnoměrně rozetřete. Pomocí špejlí, které trochu zatlačíte do směsi, rozdělíte plochu na šest dílů pravidelných nebo nepravidelných tvarů. Vajíčko rozbijete a přemístíte na lžíci, z ní pak vložíte na příhodné místo jednoho z dílů na pekáči. Pozor. Nenarušit žloutek! Na díl dále vložíte pár koleček klobásky a hračičkové se mohou vyřádit dalšími přízdobami z říše koření.
Tento postup zopakujte ještě pětkrát a pak pekáč vložte do předehřáté trouby na dobu, než se začne bramborák v předtuše budoucí chvály, červenat. Neodcházejte, zvláště vy ženy, k telefonu pokud pomocník čte zrovna noviny. A tak když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří. Když je hotovo, vyjměte, podle špejlí nakrájejte a podávejte s černou kávou.
Tento recept je starý kolem sta let, proto ta liliputčí vejce a kozí mléko. Je přímo od mé maminky.Byla do sedmadvaceti služkou a později kuchařkou v židovské rodině a uměla vařit
a/ z ničeho
b/ z nejvybranějších surovin
A vidíte. Dnes jsem si na ni vzpomněl. To jsem zvědav, jestli jí ten recept pochválíte.

Kouzlo časů minulých: my zme Valaši

3. června 2009 v 6:17 | Old Boy

Klobúk, košulu, brunclek, gatě, krpce a v zimě i župicu jsem na sebe navlékal od čtrnácti let na každé vystoupení Valašského krúžku, kterého jsem se zúčastníl. Nejdříve to bylo pod "trenerem" prof. Kubešou, který měl v "manšaftu" hlavně tetiny kolem padesátky, kulaté až běda a chtivé tance jako koza drbání. Jejich chlapi rádi vyměnili nepřítomnost své ženy za vlastní přítomnost v hospodě a po celodenní dřině jim do tance nebylo. A právě my, ogaři v patnácti letech jsme nahrazovali jejich absenci v krúžku. Mladých cérek bylo díky jejich starostlivým matkám jako šafránu a tak jsme vydrželi jenom do konce měšťánky, abychom měli dobrou známku z dějepisu a zeměpisu, kteréžto předměty prof. Kubešaq učil.
měšťankáři
I tak jsme měli spopustu vystoupení a jak vidno nebylo to ani s těmi tanečnicemi až tak nalevačku.
krúžek na dědině
Na krátkou dobu jsme založili krúžek i ve vlastní dědině a ujišťuji vás, že kroje, které máme na sobě, jsou vesměs naše vlastní, i když jsme v nich v té době už běžně nechodili a oblékali jsme je pouze na vystoupení nebo při významných událostech, jako byly valašské bály, církevní slavnosti, o pouti a nechyběl ani první máj. Brzy jsme však zjistili, že se bez odborného vedení z dědiny nehneme a my samozřejmě měli hlavu v oblacích a chtěli se vyšvihnout mezi soubory, které vystupují alespoň v celém kraji. A tak jsme přešli do konkurenčního krúžku prof. Kubeši, který vedl Miloš Kašlík, učitel a později ředitel muzea ve Valašském Meziříčí. Jeho bratr Václav byl hudební skladatel, dirigent a režisér Národního divadla. Miloš se tedy měl o co opřít a tak jsme s jeho krúžkem procestovali skoro všechna větší města na Moravě. Děvčat bylo hodně a jedno pěknější než druhé.
z festivalu v Ostravě

folklorní festival v Olomouci

swlavnosti v zámeckém parku

není co dodatKaždý národopisný soubor měl v té době zpravidla lidového vyprávěče, který kromě tance a písní vkládal do programu nějaké to veselé vyprávění. Třeba: "Tož víte i, že sa praví, s poctivosťú nejdál dojdeš. Není to dycky pravda. Naša Mařena s ňů došla akorát na kraj lesa." Měl jsem se od koho učit. Lidových vyprávěčů v rozhlase i na různých vystoupeních byla celá řada, Možná vzpomenete na Jozéfka Melhobu a strýca Křópala /Haná/, Zdeňka Galušku /Slovácko/ Vaška Mlýnka z Kuželova /Horňácko/, který byl uznávaným králem lidových vyprávěčů a znal jsem jej osobně. Jednou jsme jej pozvali na vystoupení ve Vsetíně a já ho čekal na nádraží. Viděli jsme se poprve a přesto během minuty jsme si padli do noty. Šli jsme do restaurace na oběd a Vašek sypal jednu historku za druhou a řeknu vám, že nemít tak dobré "držáky", byl bych mokrý nejen ve tváři od smíchu, ale i trochu níže.
Samozřejmě vyvrcholením každého roku byla návštěva Strážnických slavností, kde jsme sice nevystupovali, ale učili se a hltali každý pohyb a každou notu.
A tak jsem prozpíval, protancoval a prokecal skoro tři roky. Později jsem se k této činnosti nakrátko vrátil. Dnes, když mám volnou chvilku, pustím si Jožku Severína a mačkám slzu v oku.